Byl jednou jeden kluk
JOEY
„Jediné, co musíš udělat, je držet se na uzdě a ovládnout ten svůj temperament. Jsi chytrý kluk. To zvládneš. Jen drž jazyk za zuby a nenech se vytočit žádnými nesmysly. Chceš, abych tam šel s tebou?“
„To určitě.“
„Je normální, že jsi nervózní, Joe.“
„Já nejsem nervózní.“
„A taky je normální, že máš strach.“
„Vypadám snad, že se bojím?“ zavrčel jsem, rozčilený jeho neustálým dohledem. „Nejsem malé dítě, Dare.“
„Já vím,“ připustil můj starší bratr, když jsme kráčeli po cestě do Ballylagginské střední školy – stejné, kam chodil každý všední den posledních šest let. On ji právě ukončil, já jsem tam právě nastupoval.
„Jen potřebuju, abys tam neměl žádné problémy.“
„No jistě,“ odfrkl jsem si. „Oba moc dobře víme, že je mít budu.“
„Je to šance na nový začátek, Joey,“ řekl. „Ať už se na základce stalo cokoli, je to za tebou. Nenos si problémy s sebou.“
„Nic takového jako nový začátek neexistuje,“ odtušil jsem. „Jen jiná místa, ale se stejnýma sračkama.“
„Jsi moc mladý na to, abys byl tak cynický.“
„A ty moc chytrý na to, abys plýtval časem a dechem na tyhle povzbudivé řečičky,“ odsekl jsem mu. „Nejsem Shannon, kámo. Nepotřebuju, abys mě utěšoval a vodil za ručičku.“
„To je tak hrozné, že tě chci tvůj první den na střední škole povzbudit?“
„Tos mohl udělat už doma,“ připomněl jsem mu. „Nemusel jsi mě doprovázet až sem. Nejsem neschopný.“
„Jsi můj malý bratr.“
„Nikdy jsem nebyl malý, Dare.“
„Vždycky jsi tak soběstačný.“ Zakroutil hlavou a smutně se na mě usmál. „Možná jsem s tebou prostě chtěl ještě nějaký čas být.“
„Máme společný pokoj,“ odtušil jsem a přesunul si školní brašnu, těžkou jako tuna cihel, na druhé rameno. „Už tak spolu trávíme dost času.“
„Mám tě moc rád, Joe.“ Touhle větou mě vyvedl z míry. „Víš to, že ano?“
„Ty mě máš rád?“ Zastavil jsem se, otočil se a vzhlédl na něj. „Co ti sakra je?“
„Nic,“ odvětil tónem plným emocí. „Jen… potřebuju, abys to věděl.“
„Proč?“ zeptal jsem se. Jeho náhlé vyjádření náklonnosti mě znervóznilo. Nebylo namístě a netušil jsem, proč mi něco takového vůbec říká. „Děje se něco?“
„Nic.“ S úsměvem se natáhl a rozcuchal mi vlasy. „Nic se neděje, ty malý hajzlíku. Jen jsem ti to chtěl říct.“
„Dobře…“ Podezíravě jsem si ho prohlédl. Nebyl jsem si jistý, jestli mu věřím. „Ale jestli tě napadne mě před všemi těmi lidmi obejmout, kopnu tě do koulí.“
„Začínáš mutovat,“ zasmál se. „Můj malý bráška roste.“
„Na to, abych ti nakopal zadek, hluboký hlas nepotřebuju,“ odsekl jsem mu rozčileně.
Obrátil oči v sloup. „To je mi jasné, ty pískle.“
„To tady všechny holky nosí tak krátké sukně?“ Vyjeveně jsem sledoval, jak skupina holek vystupuje ze školního autobusu a pokračuje dál po chodníku před námi. „Beru to zpátky, Dare,“ usmál jsem se na bratra. „Myslím, že se mi na střední bude líbit.“
„To ať tě ani nenapadne,“ zasmál se Darren a šťouchl do mě loktem. „Ty holky jsou v šesťáku. Jsi pro ně malý prvňáček.“
„Už jsem ti říkal, že jsem nikdy nebyl malý,“ s mrknutím jsem mu odsekl a obrátil pozornost zpátky k nádhernému výhledu na holé nohy a pevné zadečky holek před námi.
„Nejsi trochu mladý na to, abys myslel na holky?“
„Je mi třináct.“
„Až v prosinci.“
„Vsadím se, že už jsem viděl víc koz než ty.“
„Ty máminy se nepočítají.“
Oba jsme se rozesmáli, což přimělo několik dívek před námi, aby se otočily.
„Panebože! Darren Lynch!“ vypískla jedna z blondýnek, věnovala mému bratrovi vřelý úsměv a došla přímo k němu. „Co tady děláš? Nedostal jsi loni v červnu tak tisíc bodů z maturity? Vsadím se, že ty šesťák opakovat nemusíš.“
„Ne, nemusím. Jen doprovázím svého mladšího bratra na jeho první den,“ odpověděl Darren a nechal se dívkou krátce obejmout. „A tebe bych se mohl ptát na totéž. Co tu děláš v uniformě Ballylagginské, když chodíš do Tommenu?“
„Já, ehm, přestoupila jsem. Šesťák si dodělám na Ballylagginské,“ odpověděla blondýnka napjatým tónem. „Je to, ehm, tak nějak pro dobro věci, víš?“
„Jistě.“ Bratr přikývl a v očích se mu objevil soucit, což mě šíleně zmátlo. „To chápu.“
„Jak se vůbec máš, Dare?“ Rychle odvedla rozhovor od toho, co je přimělo se na sebe významně podívat. Obrátil jsem oči v sloup a potlačil nutkavou potřebu začít se dávit. „Od toho víkendu jsme se neviděli.“
„Jde to,“ odpověděl a poškrábal se rozpačitě na zátylku. „Jen toho bylo hodně, víš?“
„Aha.“ Znovu se na sebe významně podívali. „Chápu.“
„Ale já ne,“ rozhodl jsem se do toho vmísit, protože proč sakra ne? „Nechcete mi vysvětlit, o čem to sakra melete?“
Můj bratr si odevzdaně povzdechl a oba nás představil. „Caoimhe, ten hubatý hajzlík je můj mladší bratr.“ Otočil se ke mně a ukázal na dívku. „Joe, to je Caoimhe Youngová. Asi jsi byl moc malý na to, aby sis ji pamatoval ze základky, ale její mladší sestra se kamarádí s Shannon.“
Prohlédla si mě modrýma očima a usmála se. „Tak ty jsi další Lynch v pořadí, co?“
„Zřejmě ano.“ Nenuceně jsem pokrčil rameny a otočil se zpátky k Darrenovi. „Už jsi skončil s tím vzpomínáním, nebo tady mám ještě dalších deset minut postávat?“
„Páni, Dare,“ řekla a zasmála se. „S tímhle budou problémy, co?“
„To mi povídej,“ odpověděl bratr s povzdechem. „Rád jsem tě viděl, Caoimhe.“ Chytl mě za zátylek a provlekl nás kolem skupinky holek dál po cestě ke škole. „Dávej na sebe pozor.“
„Ty taky, Dare,“ zavolala za námi. „Ještě si promluvíme.“
„Ještě si promluvíte?“ Zakroutil jsem hlavou a vyprostil se mu ze sevření. „Co tím sakra myslí?“
„Kdo ví,“ zamumlal Darren. „Víš, jaké holky jsou.“
„Ty ses s ní vyspal?“
„Cože?“ Zastavil se a otočil mě, abych se na něj podíval. „Ne, nevyspal. Proč se mě na to vůbec ptáš?“
„Nebuď takový netýkavka,“ zasmál jsem se a hravě ho strčil do hrudi. „Vím, že dřív jsi s holkami chodil.“
Darren si ztěžka povzdechl. „Takhle ne.“
„No, myslím, že se jí líbíš,“ řekl jsem a znovu se vedle něj dal do kroku. „Dívala se na tebe dost zaláskovaně.“
„Zaláskovaně.“ Darren se zasmál. „Jsi blázen.“
„Je to pravda,“ zasmál jsem se. „Divím se, že neomdlela, když tě spatřila.“ Odkašlal jsem si, přitiskl si ruku na čelo a napodobil holčičí hlas: „Ach, Darrene Lynchi. Bdím, či sním? Ztiš svůj překotný tlukot, srdce mé! “
„Jsi fakt nesnesitelný,“ zasmál se můj bratr.
„A ty zase černý kůň,“ oplatil jsem mu to a s mrknutím do něj dloubl loktem. „Číhá na tebe ve škole ještě nějaká blondýna, která čeká, až ti bude moct padnout k nohám? Protože já tě jich rád zbavím.“
„Už toho nech,“ smutně zakroutil hlavou. „Opravdu, takhle to není. Je to jen dobrá kamarádka.“
„Neboj, Dare. Já vím, že jsi gay. Jen si z tebe utahuju –“
„Ježíšikriste, Joey!“ zasyčel Darren a sevřel mi rameno. Rozhlédl se kolem nás s vytřeštěnýma očima plnýma paniky. Pak se znovu nadechl a zamumlal: „Ne tak nahlas, ano?“
„Proč to děláš?“ zeptal jsem se. Dobrou náladu jsem hodil za hlavu, setřásl ze sebe jeho ruku a cítil, jak se ve mně vzmáhá vztek. „Proč před ostatními tajíš, kdo jsi?“
Zakroutil hlavou a v modrých očích se mu objevil výraz plný bolesti. „Joey.“
„Ne, je to blbost, Dare,“ zatlačil jsem na něj. Nechtěl jsem to nechat jen tak být. „Nestydím se za tebe a ty bys taky neměl.“
„Však já se nestydím,“ odpověděl tiše.
„To je dobře,“ odsekl jsem mu. „Protože nemáš za co.“
„Jo, ale podle táty ano.“
„Na tátu se vykašli,“ zavrčel jsem. „To on by se měl stydět, ne ty.“
„Uvědomuješ si, že být v téhle zemi gay bylo ještě před šesti lety trestné?“
„Jo, stejně jako kondomy a jakákoli jiná forma antikoncepce,“ zavrčel jsem. „Což jen dokazuje, že zákony jsou blbost.“
„Joe…“
„Tahle země je zaostalá, Darrene. To přece víš,“ namítl jsem. „Jo, už se to zlepšuje, ale oběma nám je jasné, že základy, na kterých jsou naše zákony postavené, mají mnohem míň společného se zdravým rozumem než s náboženstvím.“
„Vážně se o tom teď nechci bavit, Joe.“
„Já zase nechci vidět, jak tady chodíš se staženým ocasem, když k tomu nemáš důvod,“ namítl jsem. „Je to blbost, Darrene. Každé slovo, co ten chlap vypustí z úst, je naprostá kravina. Tak si to neber k srdci. Táta žije v hlubokém středověku, tak mu nedovol, aby tě tam stáhl s sebou.“
„Co chceš, abych udělal, Joey?“ zeptal se unaveně. „Vyříkal si to s ním pěstí?“
Ano. „Zvládl bys to.“
„Ne, nezvládl,“ odpověděl. „Krom toho, ne každý problém se musí řešit rvačkou.“
„V našem životě ano,“ namítl jsem naštvaně. „Tak se nauč prát a dej si sakra záležet na tom, abys byl ten největší ras všude okolo.“
„Jako ty, pískle?“
„Možná nejsem zrovna největší,“ připustil jsem neochotně. „Ale vždycky mám ty nejostřejší zuby.“
„Takže je to jako s Davidem a Goliášem?“
Přikývl jsem. „Přesně tak.“
Darren mi věnoval zvláštní pohled. „Abych pokračoval s tvým psím přirovnáním – podle tebe tedy žijeme ve světě, kde je člověk člověku vlkem?“
„To netvrdím jen já, Dare. Je to fakt.“
„Víš,“ řekl smutným tónem. „Přemýšlím, jestli tě ta tvoje kuráž zachrání, nebo zničí.“
„Je mi jedno, jak to se mnou dopadne,“ pokrčil jsem rameny. „Stejně na tom nezáleží.“
„To není pravda,“ namítl. „Nemůže ti to být jedno.“
„Ale ano,“ suše jsem se zasmál. „Opravdu může.“
„Potřebuju, aby ti na něčem začalo záležet, Joey.“
„Však záleží,“ zabručel jsem. „Záleží mi na tobě, Shan, Tadhgovi a Olliem –“
„Potřebuju, aby ti začalo záležet na sobě, Joe –“
„Kurva.“
Přesně v tu chvíli můj pohled spočinul na vysoké blondýnce s andělskou tváří, která seděla na zdi u vchodu do školy. Prudce jsem se zastavil.
„Co je?“ zeptal se Darren a rozhlédl se kolem nás. „Hoří snad někde?“
Pohled na dívku mě úplně omráčil a opustila mě veškerá snaha o další konverzaci s bratrem. Ukázal jsem na ni a sledoval, jak všude kolem ní ve větru poletují její dlouhé světlé vlasy.
„Tu neznám,“ poznamenal můj bratr. „Nejspíš bude chodit do prváku.“
Vypadala líp než jakákoli jiná holka, kterou jsem kdy viděl. Díval jsem se, jak cucá lízátko Chupa Chups, pohupuje dlouhýma nohama a vůbec se nezajímá o kluka, který se s ní pokouší zapříst rozhovor.
„Ježíšikriste,“ prudce jsem vydechl. „Je mi jedno, jestli jsi gay, nebo ne. Nemůžeš popřít, že ta holka je to nejhezčí, co jsi kdy spatřil.“
Najednou se na mě podívala. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem ucítil, jak se mi v hrudi prudce svírá srdce.
Do prdele.
Čekal jsem, že se začervená a odvrátí pohled, ale neudělala to. Místo toho naklonila hlavu na stranu a prohlédla si mě podobně, jako jsem to udělal já. Povytáhla obočí, pomalu si vyndala lízátko z pusy a s očekáváním se na mě podívala.
Pohledem jsem tázavě přelétl k tmavovlasému klukovi, který se pořád snažil upoutat její pozornost, což se mu ani trochu nedařilo. Pak jsem se znovu vrátil k její tváři. Vyzývavě zvedla bradu a pohlédla na mě způsobem, který říkal: Tak na co čekáš?
Do háje.
Na co jsem čekal?
„Jen klid, bráško,“ zachechtal se Darren a násilím mě odtáhl k hlavní budově a pryč od blondýnky. „Je hezká, ale nesázej na
jediného koně. Slibuju, že ve tvém ročníku bude dalších padesát holek, které budou stejně krásné.“
O tom fakt pochybuju.
„Nechci padesát dalších holek,“ odpověděl jsem. Když jsem se otočil, všiml jsem si, že mě pořád pozoruje. „Chci tuhle.“
„Ach, být tak zase v prváku.“ Darren mě se smíchem vlekl za sebou, dokud mi dívka nezmizela z dohledu. „Jestli jsem tě za těch dvanáct let nenaučil nic jiného, pamatuj si tohle: zachovej si chladnou hlavu, nos zaboř do knih, ruce přikládej k dílu a srdce si chraň před holkami, které vypadají takhle.“
„Jak?“
„Jako by ti ho měly zlomit.“
„Takže jinými slovy bych měl příštích šest let na střední žít jako kněz,“ zabručel jsem, a když jsme došli ke škole, vytrhl jsem se mu. „Už se hrnu.“
„Hele, já to tak udělal,“ zasmál se bratr, kterého moje znechucení zjevně pobavilo. „Mně se to osvědčilo.“
„Protože jsi fakt blázen,“ namítl jsem. „Vážně, Dare. Je zázrak, že jsme vůbec příbuzní.“
„No, ale jsme,“ připomněl mi. Pak mě k sobě přitáhl a objal mě. „Vždycky budu tvůj brácha, ať se děje, co se děje, jasné? Nikdy na to nezapomeň.“
„Co jsem ti říkal?“ zasyčel jsem a odlepil se od něj dřív, než někdo uvidí, jak tady objímám svého bratra. „Měl bych udělat, co jsem slíbil, a kopnout tě za to do koulí.“
„Dávej na sebe pozor.“ Zatímco sledoval, jak se na něj mračím, jeho hlas byl plný emocí. „Mám tě moc rád.“
„Ježíši, přestaň už s těmi kecy o lásce,“ zabručel jsem. Bylo to fakt trapné. „Nastupuju na střední, kreténe, neposíláš mě do války.“
Ztuhle přikývl. „Já vím.“
Vyvedl mě tím z rovnováhy. Ostražitě jsem si ho prohlédl, ale pak jsem jen zakroutil hlavou a vydal se směrem ke vchodu.
Zastav se.
Nechoď tam.
Něco je špatně.
Otoč se zpátky.
Něco tu nesedí.
„Dare?“ Nejistě jsem se otočil a všiml si, že už odchází. „Uvidíme se po škole, ano?“
Bratr mi neodpověděl.
„Dare?“
Ani se neotočil, aby se na mě podíval.
„Darrene?“
Místo odpovědi si nasadil kapuci a pokračoval v chůzi.
„Tak co, to tě ten kluk hlídá, nebo máš vlastní rozum?“ ozval se najednou dívčí hlas. Jakmile jsem se otočil, všiml jsem si, že přede mnou nestojí nikdo jiný než blondýnka ze zdi – a ať se propadnu, jestli zblízka nevypadala ještě líp.
Darrenovo podivné rozloučení se mi úplně vypařilo z hlavy a soustředil jsem se jen na tvář, která ke mně vzhlížela. Blondýnka měla vysoké lícní kosti, růžové našpulené rty, velké zelené oči a vlasy jako z časopisu. Byla to ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl. „Rozhodně mám svůj rozum.“
„Před chvilkou sis mě prohlížel,“ prohlásila nenuceně a já zůstal zírat do jejích zelených očí.
„To je pravda.“
„Ale šel jsi dál.“
Přikývl jsem jako idiot. „Ano.“
„Už to nedělej.“
To mě poser. „Neudělám.“
Ještě jednou si mě prohlédla a pak souhlasně přikývla. „Jsi fakt hezký.“
Do prdele. „Ty taky.“
„Hmm,“ usmála se. „Takže, máš nějaké jméno, kluku se svým vlastním rozumem?“
„Záleží na tom?“ zeptal jsem se. Potřeboval jsem znovu získat pevnou půdu pod nohama, kterou jsem před touhle sebevědomou holkou ztratil. „Oba víme, že mi ještě dneska budeš říkat ,zlato‘.“
Olízla si rty, aby zamaskovala úsměv. „Opravdu?“
Přistoupil jsem k ní blíž. „Nebo snad ne, bloncko?“
Konečně se usmála, a byl to nádherný pohled. „Chápu, kuráž ti rozhodně nechybí.“
Pousmál jsem se. „Díky.“
„Jmenuju se Aoife,“ zasmála se a natáhla ke mně ruku.
„Joey,“ odpověděl jsem a vzal ji za ni. „Joey.“ Naklonila hlavu na stranu a bez náznaku ostychu si mě prohlédla. „To jméno se k tobě hodí.“
„To samé bych mohl říct o tobě,“ odpověděl jsem. „To tvoje znamená, že záříš a jsi krásná, ne?“
Zazubila se. „V irštině se vyznáš.“
Jo, irsky jsem uměl, ale zas až tak dobře ne.
Na základce jsem měl ve třídě holku jménem Aoife, co neustále mlela o tom, jak se jmenuje po irské královně-bojovnici, která se krásou vyrovnala Heleně Trojské.
To jsem ale téhle Aoife prozradit nehodlal.
Ne, když jsem si u ní potřeboval šplhnout.
„Do jaké třídy budeš chodit?“ zeptala se a vytáhla z kapsy krátké plisované sukně složený rozvrh. „Já jsem v první C.“
Vůbec jsem netušil.
Narovnal jsem zmuchlanou kouli papíru, která kdysi bývala mým rozvrhem. Když jsem si na stránce přečetl slova První ročník C, byl jsem bez sebe štěstím. „Já taky.“
Byla v mojí třídě.
Možná se na mě konečně usmálo štěstí.
„Takže jsi stejně průměrný student jako já,“ zasmála se. „Mého bratra zařadili do první A – třídy pro chytráky.“
„Ty máš dvojče?“
Přikývla. „Je to trest za moje hříchy.“
„Takže jsme ve třetí nejchytřejší třídě?“
„Nebo druhé nejhloupější,“ zasmála se. „Podle toho, jak se to rozhodneš brát.“
„Proč? Do kolika tříd nás rozdělili?“
„Do čtyř.“
„Ježíši. To o nás nevypovídá nic moc dobrého, co?“
„Ne,“ usmála se na mě. „Moc ne. Na jakou jsi chodil základku?“
„Do Svatého srdce,“ odpověděl jsem. „Ty?“
„Do Svaté Bernadety,“ ušklíbla se. „To je ta –“
„Dívčí základka za městem, kterou vedou jeptišky?“ Soucitně jsem sebou trhl. „Ty máš teda smůlu, co?“
„Přesně tak. Osm let u jeptišek. Copak nevidíš moji svatozář?“
„No jo, úplně mě oslepuje.“
„Podle sestry Alfonsové bych měla pokračovat ve vzdělávání v ryze dívčím prostředí,“ zamumlala s šibalským úsměvem. „Zjevně mám v sobě divokou povahu a obdiv k mužské anatomii, kterou ze mě žádná modlitba nedokáže vymýtit.“ Obrátila oči v sloup. „To všechno jen proto, že když nám promítaly film, řekla jsem, že kluk, co v něm hraje Ježíše, je nádherný.“
Povytáhl jsem obočí. „Nádherný?“
„Co? Vždyť byl.“
„Podle všeho bys měla trávit míň času na kolenou při modlení a víc –“
„Neříkej to,“ varovala mě a natáhla ruku, aby mi zakryla ústa.
„S exemplářem mužské anatomie,“ zasmál jsem se a odlepil si její prsty od rtů.
„Takže bych měla trávit víc času s mužskou anatomií obecně?“ zeptala se a naše prsty se spolu samovolně propletly. „Nebo jen s tebou?
Protože můžu říct, že na mě mužská anatomie, co stojí přede mnou, udělala dost silný dojem.“
„Chceš mi tím naznačit, že nemáš žádného kluka?“
„Ne, chci ti naznačit, že kluka mít budu, až si o to řekneš.“
„Ježíši.“ Zrychlil se mi tep. „Ty se nedržíš pozadu, co?“
Mrkla na mě a sundala si z ramene školní batoh. „To by přece bylo dost nudné.“
Tahle holka mě naprosto vyváděla z míry. Vzal jsem do ruky tašku, kterou mi podala, a přehodil si ji přes volné rameno.
„A je to,“ souhlasně přikývla a zasněně se zahleděla na zářivě růžový batoh na mém rameni. „To by mělo stačit.“
„Stačit na co?“
„Jako varování pro ostatní holky.“
Zvedl jsem obočí. „Právě sis mě označila svojí taškou?“
„Přesně tak,“ odpověděla a sladce se na mě usmála. Pak se otočila a pyšným krokem se vydala směrem ke škole. „Tak pojď, zlato.“
Zasmál jsem se, protože co jiného jsem mohl dělat?
Už teď jsem měl takové tušení, že za touhle holkou se pořádně naběhám.
I tak jsem si za ní ale pospíšil.
PRVNÍ ROČNÍK
30. LISTOPADU 1999
Strašidla pod postelí
JOEY
Se zvukem tlukotu vlastního srdce v uších jsem se soustředil na podlahu ložnice a na svůj dech, na praskliny v lištách a čerstvou díru v ponožce – na cokoli kromě zmrda, který mi bušil na dveře a požadoval, abych ho vpustil dovnitř.
„Otevři ty dveře, kluku, nebo ti ukážu, jak se chovat!“
„Jsi zbytečnej malej kripl, stejně jako tvůj bratr.“
„Teď už nejsi takovej chlapák, co, ty sráči!“
„Vylez sem, ty malej kokote, než rozbiju ty zasraný dveře!“
Srdce mi bušilo v hrudi. Každý centimetr mého těla byl zmlácený a pohmožděný, a i když jsem věděl, že moje máma je tam a je bezmocná, upřímně jsem neměl sílu na další kolo s chlapem, kterého si vzala za muže. Ne, když mě dnes večer tak snadno porazil.
Polkl jsem krev, která mi stékala do krku, otočil hlavu na stranu a zvážil svoje možnosti.
Bojovat.
Umřít.
Utéct.
Umřít.
Někomu to říct.
Umřít.
Schovat se.
Umřít.
Umřít.
Poté, co jsem sobecky strávil množství času přemýšlením o tom, že si podříznu žíly, jsem zavřel oči a napjal všechny svaly. Celé tělo se mi rozechvělo napětím.
Nedělej to, kámo.
Ještě nenadešel tvůj čas.
Nedopřej mu tu satisfakci, že odejdeš.
Mysli na ostatní.
Zoufale jsem se pokusil odvést svoji pozornost od pokušení. Zadržel jsem dech a soustředil se na to, proč odsud nemůžu utéct.
Proč tu musím zůstat.
Shannon. Tadhg. Ollie…
Moje mysl se pomalu smířila s tím, že nemůžu nechat tři nevinné děti s monstry, která nás zplodila. Cítil jsem, jak se mi uvolňují svaly, což mě ještě víc uvrhlo do deprese.
Uvěznilo mě to…
V duši mi vzklíčila zášť a moje mysl se upřela na jednu jedinou tvář.
Na jedno jméno.
Ať mi Darren políbí prdel za to, že mě v tom nechal samotného.
Máma plakala ve svém pokoji, její šaty byly rozházené po celé místnosti. Připravil ji o poslední zbytky důstojnosti, a já pro ni nemohl nic udělat.
Stejně jako minule jsem ji nedokázal ochránit.
Stejně jako tolikrát předtím jsem ho nedokázal zastavit.
Hluboký hlas mého otce se rozléhal po stěnách ložnice a výhrůžky, kterými mě pozdě do noci častoval, se pomalu proměnily ve frustrované vrčení, a nakonec v opilecké nadávky.
„Zasranej hajzl“ bylo to poslední, co jsem od něj slyšel, než se jeho těžké kroky neohrabaně vzdálily od mých dveří.
O pár minut později jsem jeho hlas znovu zaslechl – tentokrát na druhém konci chodby, kde se moje matka opět stala terčem jeho alkoholem podníceného výbuchu vzteku.
Natáhl jsem se po budíku na nočním stolku a zamžoural na něj ve snaze rozeznat čas pouze podle matného světla pouliční lampy za oknem.
02:34.
Do prdele.
Položil jsem budík zpátky na noční stolek, frustrovaně vydechl, zabubnoval si prsty o hruď a pokusil se uklidnit.
To však nebylo ani trochu snadné.
Dnes v noci ne.
Protože Darren byl pořád pryč a on pořád tady.