30. SRPNA 1999
Byl jednou jeden kluk JOEY
„Jediné, co musíš udělat, je držet se na uzdě a ovládnout ten svůj temperament. Jsi chytrý kluk. To zvládneš. Jen drž jazyk za zuby a nenech se vytočit žádnými nesmysly. Chceš, abych tam šel s tebou?“ „To určitě.“ „Je normální, že jsi nervózní, Joe.“ „Já nejsem nervózní.“ „A taky je normální, že máš strach.“ „Vypadám snad, že se bojím?“ zavrčel jsem, rozčilený jeho neustálým dohledem. „Nejsem malé dítě, Dare.“ „Já vím,“ připustil můj starší bratr, když jsme kráčeli po cestě do Ballylagginské střední školy – stejné, kam chodil každý všední den posledních šest let. On ji právě ukončil, já jsem tam právě nastupoval. „Jen potřebuju, abys tam neměl žádné problémy.“ „No jistě,“ odfrkl jsem si. „Oba moc dobře víme, že je mít budu.“ „Je to šance na nový začátek, Joey,“ řekl. „Ať už se na základce stalo cokoli, je to za tebou. Nenos si problémy s sebou.“ „Nic takového jako nový začátek neexistuje,“ odtušil jsem. „Jen jiná místa, ale se stejnýma sračkama.“ „Jsi moc mladý na to, abys byl tak cynický.“ „A ty moc chytrý na to, abys plýtval časem a dechem na tyhle povzbudivé řečičky,“ odsekl jsem mu. „Nejsem Shannon, kámo. Nepotřebuju, abys mě utěšoval a vodil za ručičku.“ „To je tak hrozné, že tě chci tvůj první den na střední škole povzbudit?“ „Tos mohl udělat už doma,“ připomněl jsem mu. „Nemusel jsi mě doprovázet až sem. Nejsem neschopný.“ „Jsi můj malý bratr.“ „Nikdy jsem nebyl malý, Dare.“ 15
Kluci z Tommenu 3_Saving.indd 15
02.04.26 8:13