I. Libuše, Vladimír, Irena
II. Helenka, Zdenek
IV. Allan, Honza
V. Hynek, Blanka
VI. Romana, Tomáš, Reny
VII. Simona, Pavel
VIII. Martha, Mitsuko, Yuja
I. Libuše Vladimír Irena
A ano, je tam „na nohouch“
Nemám rád příběhy, které začínají dětstvím kohokoliv, protože dětství kohokoliv mě většinou otravuje. Když už něco píšu, dětství se snažím vyhnout.
Vloni na jaře moje dcera a moje žena připravovaly pro nakladatelství Euromedia knihu Hovory s mámou, která vznikla ze série stejnojmenných podcastů. Dcera při tom dostala nápad, že by se mohla udělat podobná série se mnou. Podcastům věří, vidí v nich perspektivní mediální formu, já podcasty naopak nemám rád, žádné a s nikým. Povídání v podcastech je většinou řídké, neuspořádané a trvá dlouho. Nechtěl jsem ale svojí vlastní dceři bránit v rozletu, tak jsem o tom poctivě uvažoval a dělal si různé poznámky. Jenže brzy v rodině vznikla myšlenka, že logičtější než povídání táty s dcerou by bylo povídání táty se synem. Ani svému synovi jsem nechtěl bránit v rozletu, tak jsem o tom znovu poctivě uvažoval, ale trochu jinak, a dělal si poznámky trochu jiné. Poznámek jsem měl už hodně, když syn přišel na to, že bude mít příští rok dvě výstavy a že připravuje knihu
o svém focení, takže na nějaké hovory s tátou nebude mít vůbec čas.
Hovory s tátou tedy padly, protože nebyl nikdo, kdo by je se mnou vedl. Já ale měl radost, protože bych v těch hovorech nebyl rád ani já sám. Když jsem si k tomu dělal ty poznámky, zjistil jsem, že to nekonečně nudí i mne samotného, že je mi to už dávno všechno jedno.
Jak by pak mohlo zajímat i někoho jiného, třeba kde jsem zrovna já byl v osmašedesátém, jak jsem se seznámil se svojí ženou nebo kde jsme byli sedmnáctého listopadu?
Byla ale některá málo podstatná, vedlejší témata, u kterých jsem se chtěl na chvíli zastavit, připomenout si je a jen tak pro vlastní potřebu si je sám v sobě uspořádat.
Přestože jsem to pořád psal do souboru s názvem Hovory s tátou, formu hovorů to pochopitelně nemělo a pochopitelně to začínalo dětstvím.
Když jsem byl hodně malý, rád jsem se totiž tulil s mámou. Lehávala si večer ke mně do postele a povídali jsme si. Hodně často o tom, jaký si postavíme dům a jak v něm budeme bydlet. Já třeba řekl, že ten dům bude mít věž. A máma řekla, že určitě bude mít věž, ale že by taky ráda, aby tam byla nějaká místnost na krámy, že u nás v bytě není kam dávat vysavač a kufry. Já pak zas vymyslel nějakou dětskou hloupost a máma řekla, že ano, že to tam určitě bude, ale taky že by ráda, aby tam byla šatna a vestavěné skříně. Nevěděl jsem, co to jsou vestavěné skříně, tak mi to vysvětlila. Pak jsem chtěl, aby tam měla hodně velkou kuchyni, a máma odpověděla, že nepotřebuje hodně velkou kuchyni, ale byla by ráda,
kdyby kuchyně byla vedle jídelny, aby se jídlo nemuselo daleko nosit, nebo kdyby z kuchyně do jídelny vedlo podávací okénko. Nevěděl jsem, co je podávací okénko, tak mi to vysvětlila.
S tátou jsem se tolik netulil, ale rád jsem ho pozoroval, když z rádia poslouchal hudbu. Táta byl velmi klidný a laskavý člověk, ale když poslouchal hudbu, měl vzrušený dramatický výraz a občas máchl rukou a to se mi líbilo. Jednou jsme s tátou takhle cosi poslouchali, seděli jsme před rádiem proti sobě, táta měl na kolenou partituru a po potlesku, při nástupu dirigenta, jako obvykle trochu zesílil zvuk. Byla to Dvořákova Novosvětská a v té se ve čtvrtém taktu skoro do ticha ozve lesní roh. Tehdy při tom zvuku tátovi přes tvář přeběhlo jakési bolestivé leknutí, a i já slyšel, že ten zvuk nějak nehezky zaskřípal. Novosvětská trvá skoro tři čtvrti hodiny, táta obracel stránky v partituře a ruka mu občas zadirigovala. Když Novosvětská dozněla, uznale pokýval hlavou: „Dobře to bylo udělaný, moc dobře.“
Pak jsme s mámou i tátou seděli u večeře, mluvilo se o všem možném a táta se najednou ke mně obrátil a tiše, skoro omluvně řekl: „Víš, lesní roh je krásnej nástroj, opravdu krásnej. Ale trochu nespolehlivej, no.“
Táta s mámou hodně chodili do divadel a na koncerty, ale hlavně hodně četli a pak si o tom povídali. Když si o knize povídali, nevyprávěli si, jaký příběh v ní je, ale jak je napsaná. Já je poslouchal a postupně pochopil, že kniha není příběh, že kniha je napsaný příběh. Že to, jestli je kniha dobrá, nebo špatná, nezáleží jenom na příběhu samotném, ale i na tom napsání. Že špatný příběh může být dobře napsaný, a naopak dobrý příběh napsaný
špatně. Že to hlavní, o co v knize jde, je nad příběhem. Kniha se pro mne postupně stala něčím mimořádně důležitým a lidé, kteří knihy psali, daleko významnějšími než všichni ostatní.
Vůbec si nepamatuju, že by máma se mnou četla nějaké dětské říkanky nebo básničky, zato dodneška úplně zřetelně vidím, jak jsme seděli vedle sebe na gauči v jejím pokoji, ona mě jednou rukou objímala a ve druhé držela tenkou knížku v černé plátěné vazbě. „Tohle je moc krásná báseň,“ říkala, „já ti ji přečtu.“ A pak tichým hlasem četla:
Ježíši, myslím si na Tebe!
Tak mi to napadlo, bez urážky! Už sotva se držím na nohouch, jsem vymrzlá na kost… mám zas pech.
Se ví, že foukla jsem z domova, dyk byl tam furt hlad a samý rány, mutera saň a fotr furt zlitej a ségry už dávno na ulici…
Nevím, kolik mi tehdy bylo let, tak kolem desíti dvanácti, máma některé sloky vynechávala, leccos mi musela vysvětlovat, ale ten pocit, jak se vyhublá Charlota klepe ve studeném kostele, má hlad a je jí zima, ten ve mně zůstal. Byla to báseň „Charlota se modlí k Panně Marii v Štědrovečerní noci“ od Jehana Rictuse. A ano, je tam „na nohouch“, přeložil to tak Jindřich Hořejší.
Jiný den mi takhle četla Rictusovy „Pouťové boudy“.
Už dávno jsem zapomněl, co to dítě provedlo, ale jeho
závěrečný stesk si pamatuju dodneška, i když jen v pocitu, ve slovech jsem ho musel znovu najít:
Nó, mami, co vlezlo ti do hlavy?
Dóst! Von si s tím vším byl vinej sám!
Jej! Přestaň! Dost! To jich zas dostávám!
Na Rictusovi mi vysvětlovala, co to je slang, co hovorová řeč a co argot. Co jsou slova a co obrazy, které za nimi můžu vidět. Máma mi předtím určitě četla hodně jiných básní, ale prokřehlá Charlota a klučík, co dostal zbytečně nařezáno, byla první poezie, kterou jsem jako poezii vnímal.
Táta v roce 1914 dostudoval klavír a varhany na konzervatoři, chystal se studovat dál, jenže asi po čtyřech měsících byl odveden do armády a brzy nato poslán na frontu. V bojových akcích byl asi tak měsíc a při jednom ústupu rakouské armády před ruskou se zdržel vařením kávy v ešusu, takže jeho deníková poznámka zněla:
Přes řeku nemožno se živý dostati. Ráno při útěku v rokli zapomněl jsem vzíti tlumok, který jsem sundal ze zad při vaření kávy. Jsem velmi rozmrzelý, neboť jsem tam měl celý svůj majetek a mnohé poznámky a věci, které nerad ztrácím. Vidím, že nezbývá než zajetí.
Jako zajatec rok kopal kanály na Volze, dostal tyfus a po pobytech v nemocnicích, vyhublý a zesláblý, skončil v zajateckém táboře poblíž Melitopole. Zajatci tam byli k dispozici okolním hospodářstvím na krátkodobé práce a táta skončil jako pasák ovcí na „ekonomii“, jak se tam říkalo sídlu s velkým hospodářstvím u „dvorjana
predstavítěla“ knížete Alexeje Jefremoviče Alejnikova. Popsal jsem to v knize Chceš-li rozesmát pánaboha, ale mám ten příběh tak rád, že ho zopakuju:
Po několika dnech si na svoji roli zvykl. Začal rozeznávat některé ovce, přestal se bát, že mu někam zaběhnou, a cítil, že při takové službě se dá zas fyzicky do pořádku.
Ale přišla další sobota, bylo krásně, na ekonomii přijelo všechno panstvo a dámy s dětmi šly na procházku. Jedna z nich, jen o málo starší než Vladimír, se zastavila u napajedla, kde Vladimír čekal, až se ovce napijí, a všimla si jeho rozedraných vojenských kalhot.
Zajatec? Zajatec. Odkud? Z Prahy. Z Prahy? Z Prahy. A cos tam dělal? Studoval konservatoř. Konservatoř? Jsem klavírista a učitel hudby. Klavírista? Klavírista. Pokývala hlavou, vzala dítě za ruku a odešla.
Vladimír měl klid, ovce se napily a pomalu se loudaly k ekonomii. Než tam ale došly, přiběhl k Vladimírovi vystrašený mužik z ekonomie a vzal mu z ruky konvičku s karbolkou. Jdi rychle k bárině! Ale rychle, zlobí se. Vladimír došel na nádvoří, a než došel před dveře do domu, ty se otevřely a bárina na něj přísně kývla.
„Tys prý říkal, že jsi klavírista!“
„Ano, jsem klavírista.“
Bárina ho vzala za loket, odtáhla do salonu před klavír a odklopila víko klaviatury. Ukaž! V salonu byly dvě mladé dámy a dva velcí chrti. Vladimír bárině ukázal špinavé a podřené ruce.
„Podívejte, přes rok jsem nehrál.“
„Ne! Ukaž! Jestli si vymýšlíš, tak běda.“
Vladimír se posadil, zhluboka se nadechl a trému cítil od nohy, kterou nahmatával pedál, po konečky prstů nad klaviaturou. Chvilku mu hlavou letěla jména Glazunov, Glinka, Musorgskij, ale noty se mu nevybavily žádné. Chopin. Tedy Chopin. Jako v Kisszebenu, Valčík F moll. Začal hrát. Šlo to docela dobře, ale odehrál jen pár taktů a bárina se rozječela.
„Dost! Ještě tohle! Oj, já budu nemocná.“ Začala poletovat po salonu a máchala rukama. „V domě Alexeje Jefremoviče Alejnikova! Taková ostuda mě zabije.
V domě Alexeje Jefremoviče Alejnikova klavírní virtuos pase ovce! Já budu nemocná!“
Pak zavolala služebné, dala jim instrukce a otočila se k Vladimírovi. „Prosím, jak se jmenoval pan otec?“
Vladimír se na ni nechápavě díval. „Jan. Rusky Ivan.“
„Večeříme v devět hodin, Vladimíre Ivanoviči,“ řekla s omluvným úsměvem Olga Vasilevna.
Ten příběh je jednak hezký Chopinovým valčíkem, jednak zajímavý tím, že po krátkém čase se táta stal jakýmsi pobočníkem knížete Alejnikova, řídil celou „ekonomii“ i několik menších hospodářství a mlýnů, které k ní patřily. Když pak téměř po dvou letech knížeti Alejnikovi oznámil, že odchází a že vstoupí do československých legií, Alejnikov mu nabízel místo ředitele a dobrou partii ze spřátelených rodin. Jenže táta chtěl v Praze studovat hudbu, a ne řídit „ekonomii“ desítky verst od Melitopole. Po dalších čtyřech letech v československých legiích se do Prahy skutečně vrátil a vystudoval na Akademii mistrovskou školu klavírní, mistrovskou školu dirigentskou
a kompoziční. Ztráta šesti let v zajetí a v legiích se ale kariérně dohnat nedala, takže z táty byl nakonec hudební kritik a redaktor, i když doma až téměř do smrti pořád hrál na klavír a skládal hudbu.
Když jsme si koupili gramofon, začal táta kupovat desky a každou novou mi představoval:
„Má vlast, tu musíš znát dobře, v tý je toho hodně.“
„Novosvětská, ta je taková obligátní, ale silná, opravdu silná. A radostná.“
„Míšo, tohle poslouchej opatrně, je to krásný, ale těžký. Ach jo, hroznej osud.“
Smetana, 1. smyčcový kvartet.
„Tohle je takový jednoduše chytlavý, to se ti bude líbit.“ Čajkovskij, B moll koncert.
„Tady uslyšíš, jak krásnej nástroj je cello. To je koncert, kterej se hraje tak často, až je mi líto, že zastiňuje ten jeho houslovej. Ten je totiž stejně krásnej. A nakonec i ten klavírní, ty si taky koupíme…“ Dvořák, violoncellový koncert.
Pak mi třeba pouštěl zase Novosvětskou, zastavil ji ve třetí větě a šel ke klavíru. „Poslouchej. Tady je ten motiv takhle,“ vybrnkal ho, „a v první větě byl takhle,“ vybrnkal ho, „slyšíš to?“
Tvářil jsem se málo chápavě. „No, to je přece totéž! Jenom je to obráceně.“
Až se k tomu jednou vrátíš
Na obálce byla taková velká ryba se špičatým nosem, jak vyskakuje z moře chycená na udici, tak jsem se mámy zeptal, co to čte. Byl to Stařec a moře a máma mi vyprávěla, co to je Nobelova cena a že ji Hemingway za tu knížku dostal. Ptal jsem se, kolik peněz je Nobelova cena, to máma sice nevěděla, ale říkala, že hodně. Knížka to byla tenká, a ještě část zabíraly ilustrace, připadalo mi reálné něco takhle krátkého zvládnout. Dalo mi to práci, ale Starce a moře jsem přečetl, abych měl měřítko, a pak si koupil sešit s černými polotuhými deskami a začal psát. Rok předtím jsem byl kvůli problému s krvinkami na prvním zdravotním zájezdu v Jugoslávii, který pořádalo ministerstvo národního zdraví, takže zkušenosti s mořem jsem měl. Abych tomu dodal větší věrohodnost, umístil jsem děj do Španělska, o kterém jsem v atlasu zjistil, že je taky u moře. Jmenovalo se to Míč. Dva chlapci byli na zdravotním zájezdu ve Španělsku u moře. Jeden z nich měl nafukovací míč, který dostal od táty těsně předtím, než táta zemřel na nějakou ošklivou
nemoc. Chlapec si míče moc vážil, jenže nějakou nehodou mu míč uplaval a vítr ho hnal dál od břehu. Druhý chlapec věděl, jak moc pro toho prvního míč znamená, tak skočil do moře a plaval za míčem. Plaval strašně dlouho, ale míč mu stále unikal. Pořád plaval a plaval a plaval. Už vůbec nemohl, ale pořád plaval. Plaval a plaval, až se utopil a na hladině daleko od břehu zbyl jenom nafukovací míč. Nechal jsem ho plavat opravdu nejdéle, jak jsem uměl, ale stejně to bylo v sešitě jen pár stránek a já cítil, že na Nobelovu cenu to zatím není.
Tklivý příběh Míč jsem napsal v dětské léčebně Tajga v Karlových Varech a tam ho taky bohužel zapomněl. To mámu hodně mrzelo. Několikrát chtěla, abych jí ten příběh vyprávěl, a pokaždé se mne ptala na něco, co jsem nevěděl a musel si to dodatečně vymýšlet. Jakou barvu měl ten míč, jestli to bylo dopoledne nebo odpoledne, jakou barvu vlasů ti kluci měli, kdo z nich byl vyšší a podobně. Ale to v tom příběhu přeci není potřeba, bránil jsem se.
Vědět jen to, co je potřeba, je málo, říkala máma, skutečný spisovatel toho o příběhu a o svých hrdinech musí vědět mnohokrát víc, než v textu zůstane. Když píšeš příběh s nějakou postavou, musí ta postava být celá, musíš vědět, jak vypadá, jak mluví a myslí, musí mít i svoji minulost, musíš vědět, co dělala, než ti vstoupila do příběhu. Pak teprve ten příběh můžeš napsat opravdu dobře. Rozhodl jsem se, že budu opravdovým spisovatelem, že o svých postavách budu vědět všechno.
Vždycky když jsme s mámou jeli sedmnáctkou a přejeli most na Staré Město, ukázala máma z okénka tramvaje a odehrál se přibližně tenhle dialog:
„Podívej se doprava, to je právnická fakulta. Je krásná. Navrhl ji Jan Kotěra.“
„A ty jsi tam chodila do školy.“
„Ne. Já chodila na filosofickou fakultu.“
„Tu taky navrhl Jan Kotěra?“ „Ne.“
„A kdo ji navrhl?“
„To nevím.“
Pro mne z toho vyplývalo, že navrhnout velký dům je důležitá věc a ten, kdo dům navrhoval, je důležitý člověk. Ale taky z toho vyplývalo, že ne každý velký dům navrhoval důležitý člověk.
Jen o něco později, v roce 1959, vyšla kniha od Otakara Novotného. Na modré obálce měla řez Svatovítskou katedrálou a jmenovala se O architektuře. Dostal jsem ji k Vánocům. Poprvé jsem četl něco o tektonice, měřítku, výrazu nebo o zlatém řezu. Ale ze všeho nejvíc mě Novotný ovlivnil jednou svojí větou, co jsem našel pod obrázky nějakých vil. Nepamatoval jsem si ji přesně, tak jsem ji teď znovu vyhledal: „… někdy je třeba ryze užitkovou formu trochu znásilnit ve prospěch zjevného koncepčního řádu.“ Připustit, že funkce se může někdy trochu ošidit, aby to bylo hezčí, to byl pro mne ideový průlom.
Ten řez gotickou katedrálou na obálce, asi první, který jsem viděl, byl ale zážitek sám o sobě a hned jsem gotiku začal vnímat jinak. Z toho řezu jsem úplně cítil, jak ta tíha běží od vrcholu klenby přes žebra do stěn nebo do sloupů a po příporách až dolů do podlahy, a tedy do základů. A zvenčí opěrné oblouky, jak dávají pozor, aby se to nerozvalilo do stran, a že fiály
jsou tam proto, aby ty oblouky byly přitížené, a tedy pevnější.
Ale když jsem už byl tak velký, že jsem na kole obsáhl širší okolí Vyžlovky, a ještě později na „malém motocyklu Pionýr“ jezdil kolem Kutné Hory, objevil jsem románskou baziliku v Tismicích a románský kostelík svatého Jakuba ve vesnici Jakub.
Pod vysokou klenbou Barbory jsem chodil v údivu a říkal si, že ti všelijací Parléřové byli frajeři. Před neomítnutými pískovcovými zdmi drobné tismické baziliky se nekonal žádný údiv, ale jakési intimní usebrání: osm set let to tady stojí, takhle tiše, nenápadně, trochu dorůžova a v klidu. Nic víc než holé zdi, obloučkový vlys a tři malé apsidy. Podobně jsem se cítil i před svatým Jakubem. Je ještě menší než tismická bazilika, ale tolik vzpurné svobody jsem jinde nenašel. Na jižní fasádě jsou dole čtyři arkádové oblouky, nahoře sedm, každý oblouk, ale úplně každý, je jinak široký a vysoký, někde okno, někde socha, nic pravidelně, nic na nic nenavazuje. Cítil jsem v tom obrovskou rebelskou svobodu a promítal si do té fasády svoje zapomenuté domácí úkoly, záškoláctví i drzost na učitele. Dodnes se tam jezdím jednou za čas podívat, abych si připomněl, že nic se nesmí brát úplně vážně a že trocha ledabylosti vlastně neškodí.
A pak taky vyšla Novotného kniha Jan Kotěra a jeho doba a na obálce měla to, na co jsem se vždycky měl dívat z tramvaje sedmnáctky: průčelí právnické fakulty. Pochopil jsem, že máma dost přesně ví, na co se mám dívat. Já jsem si ale ke Kotěrovi přidal i samotného Novotného a třeba jeho Štencův dům ze Starého Města miluju dodneška.
Slovenský herec Ladislav Chudík, primář Sova ze seriálu Nemocnice na kraji města, v jednom rozhovoru říká,
že když později natáčel film Kawasakiho růže, měl občas problémy s češtinou, upadal do slovakismů, musel si tu češtinu někdy osvěžovat a že si ji osvěžoval na básni:
Až jednou bíle prokvete ti vlas – jen odpusť, prosím, negalantní zmínku, čas bídák je a ukrutník je čas –, až budeš jednou státi na stupínku
a dětem veršík číst, jejž napsal snad
autor již mrtvý – kdysi jsi ho znala
a chtěla jsi jej trochu milovat, či jsi ho přec jen trochu milovala? –vzpomeň si na mě! Já kdys zatoužil tak se ti vepsat do tvých něžných skrání tak hluboko, tak vroucně, ze všech sil, že marně hledám slovo přirovnání.
Tak pevně, aby vrásku do čela vzpomínka psala, jež se ve vzpomínkách tratí. Abys v té chvíli slzu setřela a knížka z rukou steskem vypadla ti.
Je to báseň Jaroslava Seiferta a Seifert ji psal na moji mámu, kterou vášnivě miloval. Jenže on byl ženatý, máma vdaná, a navíc, jak říkala máma s mírným despektem, „on moc pil“. Seifert tedy ten příběh později v jiné básni uzavřel:
S kapičkou krve na tužce
jež za chvíli na papír skane
píšu tu paní Libušce sladké a milované
Ať se ta kapka zatřpytí
ať se z ní rubín stane
chtěl bych tě celou dát do kvítí osud však řekl mi: ba ne
Máma měla nejvíc ráda Karla Tomana, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. I Tomanovi byla velmi málo lhostejná:
Rafie trpělivá čas
měří klamně a zpívá:
Já musím věčně na tebe myslit, mysli ty vteřinu na mě!
Jako básníka si ale nejvíc vážila Halase. Hodně se stýkali v době, kdy Halas psal sbírku Naše paní Božena
Němcová. Na stolku kavárny Dunaj Halas rozkládal rukopisy a probírali jednotlivé verše.
„Některá slova v Naší paní Boženě jsou moje,“ říkala máma. „Když jsem mu navrhla jiné slovo, než tam měl on, on ho vždycky nejdřív několikrát tiše vyslovil, pak dohromady s celým veršem a někdy ho přijal. On vždycky chtěl, aby to co nejlíp znělo, a bylo mu jedno, jestli to slovo je moje nebo jeho.“
Sbírky Tomana, Seiferta a Halase měla máma v příruční knihovně nad psacím stolem a několik generací svých žáků je z toho Seifertova „stupínku“ naučila číst.
„Ono to vypadá jen jako nějaké smutné rozjímání
Po cestách zavátých a po silnicích rod opuštěných bloudí…
Toman mohl napsat třeba chudých nebo hladových, ale on napsal opuštěných. Být opuštěný, to je ještě horší než být chudý a hladový, a teď:
Sychravé zimy dlátem bolestí monogram bídy ryly v jejich tělo…
– to jsou čtyři krásné metafory za sebou a každá z jiného obrazu: zima, dláto, monogram, tělo. A sychravá zima neznamená počasí, ale ústrky, ponížení, bídu, nemoci, strach, nejistotu, všechno to, co opuštění proží vají:
Vyjde-li slunce
Pro ně nesvítí.“
A jindy zase o Halasovi.
„To je vlastně politická báseň. Chtěl říct, že to zatím není vidět, ale že v celém národě roste proti Němcům napětí. A Halas celé to napětí soustředil do Myslbekovy sochy před Muzeem. A ani na té soše to skoro není vidět, jen nepatrně:
Kůň bronzový kůň Václavův se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Představ si to, kůň stojí zdánlivě nehybně, jen se mu trochu chvěje srst. A ta ruka, jak drží kopí, se ani nepohne, jen na prstech vidíš, že se sevřely větší silou. A vem si to: politická burcující báseň pro celý národ a o celém národě, a ona se tu jen koni zachvěje srst a klouby prstů trochu zbělají. A přitom je tam všechno!“ Pak spíš už jen pro sebe utrousila: „To S. K. Neumann už nemohl říct ani popel.“
Nevěděl jsem, kdo to byl S. K. Neumann ani proč nemohl říct ani popel, tak se máma natáhla ke své příruční knihovně a vyndala Halasovy Staré ženy. Četla mi je pomalým dojatým hlasem, některé verše četla dvakrát, abych si něčeho víc všiml, některé se tam samy opakují, takže jsem nevěděl, co je báseň, a co mámin výklad.
„Tam je tolik obraznosti, tolik pochopení a tolik citlivosti, že náš nejvýznamnější a nejpřísnější kritik F. X. Šalda to nazval ,malé veledílo‘. A pak přijde anarchista a komunista S. K. Neumann, řekne, že je to ukňouraný pesimismus, a napíše na to pamflet Staří dělníci.“
„Prostě komunista,“ řekl jsem, abych se zavděčil svojí ideovou vyspělostí.
Máma vrátila Staré ženy do knihovny. „Víš, ono je to složitější. S. K. Neumann byl anarchista a komunista, já ho moc ráda nemám, ale básník to byl. Básníci se mezi sebou pošťuchovat můžou, mají na to právo. A ve Starých ženách toho sentimentu je dost, to je trochu pravda. Až se k tomu jednou vrátíš, můžeš se rozhodnout sám, jestli je to ukňourané, nebo není.“
„A ty myslíš, že je to ukňourané?“
„To bych ti to nečetla.“
Prostě být básníkem u mámy zasluhovalo úctu, i když to byl třeba anarchista a komunista. I to, že S. K. Neumann prý partu svých mladých obdivovatelů kdysi zavedl do nějakého nevěstince a tam někteří chytili syfilis, mi řekla až mnohem později, a ne v souvislosti s poezií, ale v souvislosti s mojí pubertou.