Pravda, budeme stvůry odříznuté od celého světa, ale tím hlubší bude naše společenství. – Mary Shelleyová, Frankenstein
Zrudy v nas.indd 7
13.08.26 17:04
D
en předtím, než zabijeme Meredith Graffamovou, je klidný a jasný. Jako Massachusetts v létě po dešti. Všude voní hlína, květiny a čerstvý čistý vzduch. Zkrátka dokonalý, sluncem zalitý den. Ani jeden z nás nevkročil ten večer do lesa s plánem spáchat vraždu. Když jste obklopeni krásou a okázalostí a hektary privilegií, když jste mladí a máte plno možností, je snadné přesvědčit sám sebe, že život bude vždy přesně takhle růžový a nic se nemůže pokazit. Na konci dlouhé široké cesty obklopené těmi nejvyššími stromy, lesem a těsně za ním mořem se nachází kampus Brighton & Hove. Studenstvo z větší části – s výjimkou přítomné společnosti – sestává z potomků velmi bohatých a vysoce postavených, kteří si mohou dovolit je poslat kamkoliv, ale rozhodli se poslat je sem, do lesů severovýchodního Massachusetts. Ovšem jako na každém až příliš dokonalém místě číhá v koutech temnota. Čaroděj za závěsem. Obraz na půdě. Hyde. Je přítomna v týrání prváků, které přichází každičký podzim. V bezohledné soutěživosti mezi studenty. V přilehlém lese, kde každý leden stráví šestnáct dní osm nejlepších a nejbystřejších z celé školy, kteří jsou pečlivě vybráni, aby žili a studovali s nějakou světově známou, proslulou osobností 9
Zrudy v nas.indd 9
13.08.26 17:04
zde v rozlehlém starodávném domově Mosse Hovea, našeho zakladatele. Na Brighton & Hove nemáme žádné tajné spolky. Místo toho máme Lednový pobyt, vlastní elitní a maličko podivnější organizaci současných i bývalých studentů – náš ekvivalent toho být vybrán mezi výjimečné. Všichni dychtí po těch zářných vlivných kontaktech, které slibuje mimo tyto zdi. V našich skutečných životech. V našich budoucích životech. Moss, postavený v roce 1916, je obklopen tisíci akry panenského lesa – oficiálně pojmenovaného jako Hrookský les, neoficiálně Hrůzný hvozd – s mnoha starobylými stromy a mílemi nezpevněných cest, všechno v majetku školy. Pokud studenti nemají takové štěstí, aby je vybrali na Lednový pobyt, většinou se do Hrooku příliš nevydávají. V roce 1995 tam byla zabita sedmnáctiletá studentka, tragédie – černá kaňka –, na niž škola nikdy nezapomněla. To budiž důkazem, že špatné věci se mohou přihodit kdekoliv, dokonce i v tak nádherném kampusu, jakým je Brighton & Hove. Dokonce i za jasného lednového večera plného hvězd. Dokonce i nám čtyřem. Effy, sirota, která nevěří na duchy, ti ji však pronásledují. Isaac, dědic, jenž nese na ramenou všechnu tíhu světa. Vanessa, šedá myška, která měla vždy za to, že nikam nezapadá. A Arlo, marnotratný syn, který se vrátil na školu, z níž před dvěma roky odešel. Byli jsme jen čtyři jednotlivci. Předtím, než na Brighton & Hove dorazila Meredith Graffamová. Ta Meredith Graf famová. To ona nás spojila dohromady. A to ona se nás po kusila rozdělit. Zítra zemře. 10
Zrudy v nas.indd 10
13.08.26 17:04
Přeju si vrátit se do dneška, do dne předtím, do tohoto jasného, klidného, modrého dne jako Massachusetts v létě po dešti. Nebo ještě lépe o tři týdny zpět. Na začátek nového roku, do doby, kdy Meredith Graffamová byla ještě naživu a já nemohla přijít na nic, o čem bych mohla psát, protože jediná důležitá věc, která se mi kdy přihodila, byla příliš bolestná. Toužila jsem po nějakém materiálu, po svém vlastním příběhu. A tak teď jeden mám. Tady je.
11
Zrudy v nas.indd 11
13.08.26 17:04
Brighton & Hove
přípravná akademie Parkerton, Massachusetts
15. prosince Vážená Effy Greenová, gratulujeme k přijetí na každoroční Lednový pobyt pořádaný B&H s účastí světoznámé osobnosti. K dispozici jsme měli pouze osm míst, konkurence byla opravdu veliká, a proto můžete být skutečně velmi hrdá na svou práci i talent. Tématem letošního ročníku bude Tvůrčí psaní a vyprávění. Během tohoto šestnáctidenního pobytu se přestěhujete do Mossu společně s naší osobností, autorkou bestsellerů, oscarovou herečkou, režisérkou, scenáristkou, dramatičkou a držitelkou Tony Award Meredith Graffamovou. Po ukončení kurzu bude jednomu z Vás nabídnuto stipendium ve výši 15 000 $ a také možnost Vaši práci dle zvoleného žánru nechat produkovat či publikovat. Lednový pobyt začíná ve středu 7. ledna a končí ve čtvrtek 22. ledna. Prosíme o nástup 7. ledna. Informace k odjezdu Vám budou zaslány e-mailem. Vezměte prosím na vědomí, že přiložený souhlas o mlčenlivosti a doklad o pojištění musí být podepsány, notářsky ověřeny a předloženy ještě před Vaším příjezdem. Chceme tím chránit Vaši práci, stejně jako práci hostující osobnosti a mít zajištěné povolení k natáčení či nahrávání, pokud by to okolnosti vyžadovaly. Pokud budete mít jakékoliv dotazy ohledně těchto dokumentů, případně svého nadcházejícího pobytu, prosím neváhejte mě kontaktovat. Těšíme se na Vás 7. ledna! S pozdravem Scott Booker
Děkan pro studentské záležitosti
Nive_9781524713027_all_4p_r1.indd 5 Zrudy v nas.indd 13
6/11/25 10:19 AM 13.08.26 17:04
p r v n í tý d e n
Zrudy v nas.indd 15
13.08.26 17:04
Tvorba strhujících příběhů středa 7. ledna – neděle 11. ledna
PRVNÍ LEKCE • Strach a zábrany odhoďte stranou. • Udělejte cokoliv, abyste se vyčlenili z davu. • Opřete se o své silné stránky. • Mějte na paměti závěrečnou odměnu – co uděláte, abyste byli ti nejlepší? • Pokud nemáte žádný příběh, vytvořte ho. V obchodě a průmyslu krade každý. Já sám jsem toho taky nakradl až dost. Ale já vím, jak krást.
– Thomas Edison
Nive_9781524713027_all_4p_r1.indd 9
6/11/25 10:19 AM
Zrudy v nas.indd 17
13.08.26 17:04
Effy středa 7. ledna
O
hlédnu se, ale zadním oknem dodávky už nedokážu rozeznat vzdálenou záři našeho kampusu. Dokonce i s dálkovými světly je Hrookský les nejtemnějším místem na planetě. Naopak Moss vyhlíží příjemně a vlídně, jak se rýsuje proti nebi, usazený vysoko na útesu nad mořem. Se svými čtyřiceti pokoji a více než kilometrem čtverečním plochy mi jeho uvadající krása přivádí na mysl ty nejúchvatnější domy z literatury. Manderley. Thornfieldské panství. Větrná hůrka. Cestou v dodávce se nás sedm sklánělo nad mobilními telefony a snažilo se ještě co nejvíc využít funkční síť, dokud můžeme. Děkan Booker odbočil na příjezdovou cestu, pod koly zachroupal štěrk a pak motor ztichl. Na okamžik tam jen sedíme, mobily zapomenuté, a zíráme na ten dům. Jako každý správný student Brighton & Hove hodný svého jména jsem slyšela příběhy o Lednových 19
Zrudy v nas.indd 19
13.08.26 17:04
pobytech, o té vytoužené zkušenosti dopřávané jen několika vyvoleným. Lednový pobyt, který nám říká – stejně jako všem ostatním –, že to my jsme vizionáři našeho ročníku, to my jsme ti, již jsou předurčeni měnit běh světa skrze umění. „Jsem tady,“ ozve se někdo a já ta slova spíš cítím, než slyším. Dveře dodávky se otevřou a dovnitř pronikne chladný vzduch. Ness si začne sbírat svoje věci, které se přesně dle její povahy jaksi rozprostřely po celém sedadle. „Tohle nemám na zimě ráda,“ vykládá u toho, „pořád dovnitř a ven. Teplo. Zima. Teplo. Zima. Nabalit se od hlavy po paty jako tučňák.“ Ale přestože si stěžuje, pořád to zní vesele. A to je jedna z věcí, které na ní tak miluju. Její lehkost. Její radost. Po jednom se moji spolužáci soukají ven. Já tam dál sedím a najednou nechápu, proč jsem sem přijela. Nejradši bych teď byla zpátky doma s babičkou. Hlavou mi letí tisíce myšlenek: Tohle je tvůj poslední rok na Brighton & Hove. Zbývá ti už jen pět měsíců do konce školy. Co když ty a Ness půjdete každá na jinou univerzitu a přestanete se kamarádit? Proč je život plný odcházení? Zaťukání na okno, až nadskočím. Na sklo se přitiskne obličej, divoké prameny černých vlasů, brýle, dech, co mě zastírá mlhou. Ness opar otře. Znovu sklo zadýchá. Otře ho. Zadýchá ho. Pak napíše pozpátku: Otevři! Všichni už stojí na cestě okolo děkana, přátelského a milého chlapa jako hora, kterému snad nikdo neříká Booker, ale Books. Vystoupím do večera a přidám se k nim. Od úst mi stoupají obláčky páry. Ness, Isaac Williams, Ramon Santos, Joey Fiskeová, Peter Tobin a Leela Kimová. Sedm, včetně mě. 20
Zrudy v nas.indd 20
13.08.26 17:04
„Možná nevíte,“ promluví Books, „že tradice Lednových pobytů začala v roce 1926. Nicméně teprve po Hoveově smrti v roce 1942 se pobyt začal uskutečňovat přímo v tomto domě.“ „Myslela jsem, že nás má být osm,“ zašeptám k Ness, ale neposlouchá mě, protože z domu se k nám blíží žena, která nevypadá o moc starší než my. Má pěkný okrouhlý obličej rámovaný záplavou měděných vlasů a na sobě má montérky pocákané barvou. „Drea Garciová,“ představí se a potřese si s námi rukou. Mluví s lehkým španělským přízvukem. „Jsem Mereditina asistentka.“ Meredith. Jakože Meredith Graffamová. Jeden z nejžhavějších talentů v psaní, divadle i ve filmu. A jeden z nejkontroverznějších. Jela bych klidně na jiný kontinent, abych s ní mohla studovat, ale místo toho ona přijela za námi. Následujeme děkana a Dreu po stezce mezi domem a útesem. Pod námi buší do skal oceán, až mám skoro dojem, že cítím spršku vody na kůži. Udělám tu chybu, že se podívám dolů. Útes je neskutečně strmý – žádné dno, jen temnota. Spěchám za ostatními přes cihlové nádvoří na rozlehlou verandu a pak konečně širokými klenutými dveřmi do domu. Promotáme se až do obří místnosti se zlatými tapetami. Na opačném konci je pozlacený balkón a pod ním ve výklenku klavír. Stropy se tyčí nad námi jako v katedrále. Nad krbem visí osamocený portrét nějakého muže. To bude zřejmě Moss Hove, zakladatel školy, který utekl z Kalifornie od své konzervativní rodiny ropných magnátů. A který se zamiloval do svého kamaráda Zacharyho Brightona. A který se – dvě desetiletí po založení školy – nešťastnou náhodou utopil. 21
Zrudy v nas.indd 21
13.08.26 17:04
„Úklid probíhá jednou týdně,“ oznámí nám děkan.„Wesley, náš údržbář, zůstává přímo tady. Meredith Graffamová si přivezla vlastní kuchařku, takže o jídla se bude starat ona. Pokud budete něco potřebovat, povězte to Wesleymu. Má univerzální klíč ke všem bránám, kterými se můžete dostat dovnitř, nebo ven.“ Drea nám rozdá informační lístky. Jsou na nich natištěná naše jména, čísla a e-maily a také přidělený pokoj a přístup k wifi. „Nemělo nás být osm?“ zeptá se Ramon. „Poslední student teprve přiletí, jeho let měl zpoždění,“ odpoví mu Drea. Potom zvedne další lístek. „Každý večer dostanete pode dveřmi pokoje takovou kartičku a na ní najdete rozvrh pro následující dopoledne.“ S Booksem potom připomínají pravidla, včetně zákazu sdílení postelí. Po setmění se nesmí vycházet z domu. Pokud jdeme ven, musíme se ujistit, že jsme dveře nějak zajistili proti zaklapnutí, případně že jsme odemkli a vytáhli klíče, protože jak zjistíme, všechny dveře vedoucí z domu zůstávají neustále zamčené s klíčem v zámku. Žádné ničení vybavení domu, protože většina věcí patřila přímo Mossu Hoveovi. Lednový pobyt je privilegium, bla bla bla. Pokud má tato tradice pokračovat, máme se podle toho chovat, bla bla. „Dům je…“ Books se zahledí do dálky, „… no, tak trochu labyrint. Nazývá se domem bez chodeb. Jak už jste sami viděli, místnosti navazují jedna na druhou, takže se nikdy nemusíte vracet do vstupní síně. Stropy mají proměnlivou výšku. Jednotlivá podlaží také, budete hodně šlapat nahoru i dolů, jsou tu krátká i dlouhá schodiště. Chovejte se k Mossu, jako by to byl váš domov.“ 22
Zrudy v nas.indd 22
13.08.26 17:04
Následujeme ho ke vchodovým dveřím. Děkan otočí klíčem v zámku a vykročí na nádvoří. „Ještě jedna věc,“ řekne a zvedne ukazováček, „stejně jako v kampusu i tady je vstup do lesa přísně zakázán.“ Ačkoliv Lara Leonardová byla zavražděna už skoro před třiceti lety, je to pro školu pořád citlivé téma. Souhlasně zamumláme, že rozumíme. Pak už nám děkan zamává, mrkne na nás a vyrazí zpět. Temnota ho okamžitě spolkne. můj pokoj je ve věži, tedy spíš vížce s okny s výhledem na moře. Padnu na postel, z kapsy kabátu vytáhnu obálku a uhladím jí rohy. Nosím ji u sebe od chvíle, kdy dorazila. Je pomačkaná a ošuntělá, jako by ji někdo poslal už před spoustou let. Rukopis působí nenápadně. Krátká tlustá písmena, všechna velká. Na obálce je jméno OPHELIA GREENOVÁ. Kdybych věděla, od koho to je, neotevřela bych ji. Jenže jemu to zřejmě bylo jasné, protože místo zpáteční adresy tam stojí jen BOSTON, MASSACHUSETTS. Otevřu dopis a v měkkém světle procházejícím uranovým sklem v okenních rámech si ho čtu. MILÁ EFFY, MOŽNÁ JSI BYLA PŘÍLIŠ MALÁ, ABY SIS TOHLE PAMATOVALA, ALE TO LÉTO, KDY TI BYLO ŠEST, JSME TĚ VZALI DO NEW YORKU. VŠICHNI NÁM ŘÍKALI, AŤ TĚ NECHÁME DOMA, A MOŽNÁ
JSME MĚLI, PROTOŽE JSI TO TAM OKAMŽITĚ
NENÁVIDĚLA. NELÍBILY SE TI HLUK, AUTA ANI DAVY LIDÍ. JENŽE S MÁMOU JSME SE TAM 23
Zrudy v nas.indd 23
13.08.26 17:04
SEZNÁMILI A ONA CHTĚLA, ABYS TO VIDĚLA,
ABYS BYLA SOUČÁSTÍ NÁS DVOU TEHDY STEJNĚ, JAKO JSI BYLA SOUČÁSTÍ NÁS DVOU TO LÉTO.
A JE ZVLÁŠTNÍ, ŽE AČKOLIV TO CELÉ BYLA DOST KATASTROFA, TAK JSEM SI Z TOHO ODNESL JEN HEZKÉ VZPOMÍNKY. ÚSMĚV TVÉ MÁMY. TVOJE RUKA V MÉ. TO, JAK JSME TĚ HOUPALI MEZI SEBOU.
TVOJE ZTĚŽKLÁ HLAVA NA MÉM RAMENI,
KDYŽ JSEM TĚ SPÍCÍ NESL ZPÁTKY DO HOTELU.
MYSLEL JSEM NA TEN VÝLET BĚHEM UPLYNULÝCH 4017 DNŮ HODNĚ. ASI JEN DOUFÁM, ŽE BEZ
OHLEDU NA TO, JAK MOC MĚ NENÁVIDÍŠ, V TOBĚ PŘEŽILY TŘEBA JEDNA NEBO DVĚ ŠŤASTNÉ VZPOMÍNKY…
Před jedenácti lety byl můj otec odsouzen k patnácti letům ve vězení. Po rozsudku se se mnou rozloučil a pak přerušil veškerý kontakt. Rozhodl se, že není způsobilý být otcem, a tak jsem kromě matky zároveň ztratila i tátu. A minulé září – přesněji 29. září – byl předčasně propuštěn za „dobré chování“. O tři týdny později jsem dostala tenhle dopis. Bylo to poprvé od mých šesti let, kdy se mi ozval. Těch jedenáct let, zatímco byl ve vězení, jsem si byla schopná namlouvat, že zemřel taky. Nemusela jsem na něj myslet, byl pro mě jen vzpomínkou, uzavřenou kapitolou. Jenže sakra nevím, co mám dělat s tímhle. Zasunu dopis pod polštář. Den poté, co jsem ho obdržela, babička dostala taky jeden. Dívala jsem se, jak ho nepřečtený cpe do skartovačky, a když proužky papíru dopadly do koše, popadla ho a vynesla do popelnice na chodníku. 24
Zrudy v nas.indd 24
13.08.26 17:04
Chtěla skartovat i ten můj, ale já jí zalhala, že už jsem dopis zničila sama. Wifi se nechce hned připojit, ale jakmile naskočí, napíšu babičce, že tu nebudu mít moc dobrý signál, a připojím číslo na pevnou linku. Potom si vybalím knížky, které jsem si s sebou na následující tři týdny vzala ke čtení. Výtisk Frankensteina, který kdysi patřil mé matce, s oslími rohy a okraji stránek plnými jejích poznámkek. Hon, první knihu Meredith Graffamové. A Lež, její druhou. Hon se přes noc stal literární senzací, byl vynášen do nebes jako nejmrazivější kniha o skutečném zločinu od vydání Chladnokrevně Trumana Capoteho. Graffamová získala po celém světě literární ceny a vyznamenání za vyprávění o vraždě své nejlepší přítelkyně a své osobní misi dostat vraha za mříže. Šest let po vydání knihy se chvála proměnila v ostrou kritiku, když byl muž, kterého Graffamová pomáhala usvědčit z vraždy Lary Leonardové, díky novým důkazům zproštěn viny. Jenže tou dobou už měl za sebou osm let ve vězení za zločin, jenž nespáchal. Veřejnost se na Graffamovou vrhla s pomyslnými pochodněmi, jako by je zradila ona osobně. Tomu muži se omluvila a poté zmizela z veřejného dění. O deset let později se objevila s novým pojednáním – tentokrát nazvaným Lež, v němž objasnila vlastní minulost. Nejenže popsala každičkou lež, kterou kdy vyslovila, ale také hanbu za to, že dostala nevinného člověka do vězení. Lež byla převedena nejdříve do inscenace jednoho nezávislého divadla, poté se z ní stala hra pro větší scény a nakonec z ní vznikl film, po kterém následovaly další filmy a další knihy. V době svých pětačtyřicátých narozenin měla Meredith Graffamová kariéru, o jaké se jen tak někomu nesnilo. 25
Zrudy v nas.indd 25
13.08.26 17:04
A přestože mě Graffamová vážně fascinuje, není jediným důvodem, proč jsem tady. Jsem tady, protože i já mám příběh, který chci vyprávět. Příběh o životech, které se promění v jediném okamžiku. Tak, jako se změnil ten můj, když můj táta narazil s autem do stromu a zabil svého jediného spolucestujícího – mou mámu. Bylo jí dvacet osm let. Jak říká Viktor Frankenstein: Nic nepůsobí lidské mysli takovou bolest jako velká a náhlá změna. Něco zaškrábe na okno, až se leknu. S babičkou žijeme ve starém domě, a tak znám jejich vrzání a skřípání. Vždycky existuje rozumné vysvětlení – staré trubky, větve stromů, které potřebují ostříhat, změny teploty, které způsobují stahování dřeva v podlahách a zárubních, postupné sesedání základů budovy během let. Babička říkává, že domy mají své bolístky a trápení jako my. Moss tu na těchhle útesech stojí a sbírá své vlastní bolístky a trápení přes sto let. Nakloním se k oknu, oči se přizpůsobují noční tmě. Nejsou tu závěsy, protože jsem výš než všichni ostatní, příliš vysoko, než aby sem někdo dohlédl. Kdybych chtěla, mohla bych vystoupit přímo mezi stromy. Stáli jste někdy na okraji střechy nebo mostu – někde vysoko – a mysleli na to, že skočíte? Nemluvím o sebevražedných tendencích. Mluvím o prapůvodním instinktu, reakci co kdyby. Jako Co kdybych se do té propasti vrhla? A čím víc o tom přemítáte, tím větší máte obavy, že to opravdu uděláte. Má to i název. L’appel du vide. Pokušení prázdna. Do opravdy skočit nechcete, ale impulz skočit ve vás přetrvává. Vědci dospěli k závěru, že pokušení prázdna pramení z hluboké touhy po životě. Je to připomenutí. Mohla bych nabourat autem do svodidel. Mohla bych skočit do kolejiště. Mohla bych se 26
Zrudy v nas.indd 26
13.08.26 17:04
vrhnout dolů z útesu. Představuju si svoje tělo rozbité na úpatí skalisek, než si ho vezme moře. Odvrátím se a zachytím odraz svého obličeje ve starém zrcadle nad krbovou římsou. Sklo je zvlněné a flekaté, jako bych na sebe koukala skrz oblak zvířeného prachu. Vypadám tak prázdná, jak se cítím? Usměju se. Bez zubů. Zuby neukazuju. Ale snažím se dost na to, aby lidé poznali, že jde o úsměv. Koutky úst pozvednuté. Jako kočka, říkává babička. Úsměv, který se nepromítne do očí ani je nerozzáří. Jako by moje ústa a oči vůbec nebyly propojené. Jako by patřily dvěma odděleným bytostem.
27
Zrudy v nas.indd 27
13.08.26 17:04
Arlo středa 7. ledna
O
d Bostonu jsem nepřetržitě mluvil na svého řidiče Uberu Barryho. Probrali jsme všechno od Jacka Kerouaca přes moje oblíbené mytické tvory až po podivné mořské živočichy, které vyplavilo moře na naše pláže minulé léto. „Jen si to představte, Barry. Tyhlety modrý medúzky, kam jen oko dohlídne. Velella velella, tak se jim říká latinsky, neboli parusky komůrkaté. Jsou to takový malý frisbíčka s průhlednou plachtou navrch.“ Barryho to zjevně nedojalo. „Většinu života strávěj surfováním po Pacifiku. Jenže ta fakt suprová věc je, že každý ten námořníček je vlastně kolonií zvířat, který spolupracujou. Jednoho maj pro krmení, dalšího pro reprodukci, jinýho zase na obranu. Samostatně ale nedokážou přežít, vzájemně na sobě závisej –“ „Škola začíná tenhle rok nějak dřív?“ zeptá se Barry a dívá se na mě do zpětného zrcátka, jako bych měl snad něco za lubem. 28
Zrudy v nas.indd 28
13.08.26 17:04
Nenamáhám se s vysvětlováním Lednového pobytu ani toho, že tohle není tak úplně moje volba. Protože pravdou je, že na tom závisí moje akademická budoucnost. To se totiž stane, když přijdete o prvních pět týdnů maturitního ročníku kvůli zdrcujícímu žalu. Nemáte pak dost známek, abyste mohli odmaturovat, a vaši rodiče a bratr se rozhodnou, že jediným řešením je poslat vás přes celou zemi na vaši starou alma mater. Díkybohu pro mě jsem natolik schopnej hajzlík, abych si zajistil místo na nejžádanějším kurzu celý tý pitomý přípravný školy. Místo toho všeho řeknu: „Nedokážou mě přinutit, abych se držel zpátky, Barry. Jsem prostě kluk, co pro školu přímo žije.“ Barry zastaví na příjezdové cestě a Moss se tyčí nad námi Okna jsou osvětlená a vypadá to tu skoro vlídně. Barry mi řekne, ať se vypakuju, zjevně s radostí, že se mě konečně zbaví. Popadnu kšiltovku a dám si ji na hlavu, ačkoliv moje vlasy se jakémukoliv pokusu o umravnění vzpouzejí. Je to vintage baseballová kšiltovka Lakers, kterou od léta nosím neustále. Vysoukám se z auta a stojím venku, zatímco Barry mizí v prachu. Ježíši, tady je ale stromů. Posledních pár týdnů jsem si svůj návrat na Brighton & Hove plánoval. Svůj návrat na scénu, dalo by se říct. Ale teď když jsem tady, zaplavuje mě jen osamělost. To je výsledek toho, že jsem vojenský spratek, a mám tudíž rodiče skoro pořád někde za oceánem. A toho, že mám nechutně dokonalého staršího bratra, který představuje všechno, čeho já nikdy nedosáhnu. Ale je to také výsledek uplynulého roku. Loňského léta. Tebe, Jonahu. Mého nejlepšího kamaráda. Kterého jsem viděl umírat. 29
Zrudy v nas.indd 29
13.08.26 17:04
*** ještě se mi nechce jít dovnitř, oddaluju ten okamžik a ještě chvíli v té své osamělosti setrvám. Stojím na útesech, kde se můžu zhluboka nadechnout a očima lokat velkolepý a mocný Atlantik, druhý největší oceán světa. Na obzoru se nerozprostírá nic než neproniknutelná černá tma. Narušuje ji jen jediný výčnělek skály pár metrů od břehu a osamělý paprsek světla z majáku, prohledávající noc. Zřejmě panuje odliv, ale vlny stále spěchají k pobřeží a ve tmě se nedá odhadnout, jestli je dole vůbec nějaká pláž. Prohrabu se batohem, až najdu joint, nosím ho s sebou už měsíce. Není to přímo marihuana. Tráva, to jo. Tráva k hulení, ne. Je to jen pár stébel trávy, nějaké pampelišky a hlína, smotané dohromady. Udělali jsme to s Jonahem jeden večer, kdy jsme se strašně nudili. Ruka se mi třese, jak šátrám po zapalovači. Hvězdy nade mnou jasně září. Jako vždycky hledám Hadonoše, svého nejoblíbenějšího nebeského parťáka. Koukni se nahoru, slyším tě říkat. Tvůj hlas je tak skutečný, že se na okamžik přenesu zpátky do horkého červencového dne, do jeskyně u moře. Vždycky jsi takové věci říkal. Koukni se nahoru. Rozhlídni se. Buď tady a teď. A tak když jsi to řekl tehdy v té mořské jeskyni – Koukni se nahoru –, dvakrát jsem se nerozmýšlel. Viděl jsem tvoji hlavu, jak se pohupuje na hladině moře. Smáli jsme se a já měl v tu chvíli pocit, jako bys byl vždycky se mnou, celý můj život. A potom… A potom. Právě to a potom bude už navždycky zanořené v mojí hrudi jako kulka, kterou nejde vytáhnout. Koukni se nahoru. Zapálím joint a dlouze a zhluboka vdechnu – a začnu kašlat. Kašlu a kašlu a kašlu, skoro se dávím a odněkud se 30
Zrudy v nas.indd 30
13.08.26 17:04
ozývají znepokojivé skřehotavé zvuky a ty zvuky vydávám já. To já takhle skřípavě hekám. Ohlédnu se na Moss a v jednom z oken spatřím stín. Sleduje někdo, jak si tu vykašlávám plíce jako úplný blbec? Je to ona, jediná a jedinečná Meredith Graffamová? Zlomím se v pase, jak mě popadne další záchvat kašle. Když se narovnám, stín je pryč. Tahle pitomá akademie nebyla nikdy moc přívětivé místo. Nečekal jsem žádné pompézní přivítání, to ani omylem. Smutnou pravdou totiž je, že nemám kam jinam jít. Těžko můžu jet za rodiči do Kuvajtu. Těžko můžu bydlet s Aaronem, jeho přítelem a jejich psem ve stísněné garsonce v Tribece. Jediné, co mám, je těchhle šestnáct dnů tady v Mossu a tenhle poslední půlrok školy. Potom, potom už nemám nic.
31
Zrudy v nas.indd 31
13.08.26 17:04