osobnostní rysy typy osobnosti přirozenost dvojčata
introverze narcismus utváření vazby sebeúcta
žárlivost kvantitativní výzkum závislost deprese perfekcionismus porucha pozornosti s hyperaktivitou bipolární afektivní porucha psychedelické tripy disociativní porucha identity psychóza
psychiatrická medikace kognitivně‑behaviorální terapie párová terapie interpersonální psychoterapie kriminologie sociální role velká pětka vliv prostředí pořadí narození extroverze psychopatie úzkostná vztahová vazba důvěra ve vlastní schopnosti
samota efekt přihlížejícího teorie mysli teorie kontaktu zrcadlové neurony vrána k vráně
neuropsychologie
mozková kůra vědomí
levá hemisféra / pravá hemisféra skenování mozku
Alzheimerova choroba mysl
limbický systém nevědomí lateralizace elektroencefalografie
Parkinsonova choroba mozek
osobnosti, díky nimž se obor rozvíjí rejstřík
úvod
Tato kniha je součástí nové řady a zcela nového přístupu k populárně-naučné literatuře, která vychází z otázky „Jaký je v tom rozdíl?“. Najdete v ní jasná a výstižná vysvětlení 150 pojmů uspořádaných do dvojic, které dohromady tvoří ucelený základní úvod do psychologie. Publikace je určená všem, kteří se chtějí dozvědět více o těch nejpodstatnějších, nejpodivnějších a nejvíce fascinujících pojmech z oboru. Jednotlivé pojmy jsou probírány ve dvojicích z toho důvodu, aby se lépe vyjasnily časté záměny jednotlivých termínů a aby se vyvrátily mylné představy.
Kniha z edice Jaký je v tom rozdíl? vysvětluje 150 nejzásadnějších témat z oblasti psychologie. Jedná se o témata, o kterých dost možná máte určité povědomí, ale třeba jim plně nerozumíte a tápete například v tom, v čem se liší id a ego, snění a hypnóza nebo pomalé a rychlé myšlení. Do publikace jsme zahrnuli i klíčové postavy oboru, jako je Sigmund Freud a Carl Jung. Všechny obsažené termíny a jména jste již nepochybně někde zaslechli, ale v našem pojetí lépe a ihned pochopíte jejich podstatu, a nebudete se tak dopouštět velmi častých chyb, co se týče jejich významu. Pokud tedy zaměňujete stres a vyhoření nebo vám splývá v jedno id a ego, tahle kniha je přesně pro vás. Můžete ji číst od začátku do konce nebo si jen zvolit jednotlivá témata, která vás zaujmou.
Knihu tvoří celkem šest částí. První z nich utváří základ pro zbytek knihy a pojednává o nejdůležitějších pojmech z psychologie, jako je chování a kognice, klasické a operantní podmiňování nebo teorie sportu a růstové myšlení. Pokud vás zajímá spíš duševní zdraví a emoce, prozkoumejte třetí část a ponořte se do studia psychické odolnosti a neuroticismu či závisti a žárlivosti. Část Myšlení, paměť a vnímání vás provede fascinujícími jevy, jako je barvoslepost a synestezie nebo paměť a zapomínání.
Část Terapie a teorie se zabývá tím, jak studium psychologie zapadá do terapeutické praxe. Zde můžete porovnat a prostudovat si rozdíly mezi psychodynamickou terapií a kognitivně-behaviorální terapií (CBT) nebo rodinnou a párovou terapií. A to se vzhledem k nepřebernému množství terapeutických přístupů může v dnešní době hodit.
Část Sociální psychologie se pak přesouvá od jednotlivce ke společnosti a věnuje se úchvatnému výzkumu, experimentům a myšlenkám, co se týče předsudků, teorie kontaktu a efektu přihlížejícího, a dále se zabývá odlišnostmi i přesahy mezi láskou a přitažlivostí, poslušností a konformitou nebo emoční inteligencí a teorií mysli.
Zdravíme mozek neboli naše provozní centrum! Poslední část této knihy je věnovaná neuropsychologii: v čem spočívá skutečný rozdíl mezi myslí a mozkem, vědomím a nevědomím, limbickým systémem a mozkovou kůrou? A podle čeho rozpoznáme mozková onemocnění, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba?
Máme neuvěřitelné štěstí, že je nám k dispozici všechen tento výzkum a poznatky, a můžeme tak lépe porozumět nám samotným i prostředí, ve kterém žijeme. Díky této knize si můžete rozšířit a prohloubit své znalosti toho, proč určitým způsobem přemýšlíme, cítíme a chováme se. Pokud si chcete udělat jasno v tom, jaký je rozdíl mezi přirozeností a vlivem prostředí, schizofrenií a psychózou nebo myslí a mozkem, pusťte se do čtení.
Jak tuto knihu používat
Jednotlivé dvoustrany jsou uspořádané tak, aby přinášely přehledný a srozumitelný výklad pojmů. Všechny klíčové termíny jsou objasněné v odborném textu, který představuje hlavní myšlenku, ale i podrobnější nuance.
Sigmund Freud
Sigmund Freud (1856–1939) zcela proměnil naše chápání mysli. Vynalezl „léčbu mluvením“ neboli psychoanalýzu. Poprvé v historii západní medicíny tak bylo lidem s duševními onemocněními nasloucháno!
Psychoanalýza byla Freudova vlastní osobitá metoda, jak přistupovat k duševním onemocněním. Měl za to, že problémy s duševním zdravím mají svůj původ v konfliktech s duší. Nasloucháním svým pacientům Freud rozvinul teorie fungování lidské mysli a přišel s koncepty jako nevědomí a obranné psychické mechanismy. V té době (stejně jako dnes) se našla spousta odpůrců, kteří se domnívali, že Freud zešílel a jeho přístup byl škodlivý. Stačí se podívat na jeden z jeho nejznámějších případů, malého Hanse a jeho fobii z koní. Freud k interpretaci jeho fobie použil vlastní pojetí oidipovského komplexu – nevědomé sexuální touhy po rodiči opačného pohlaví. Podle Freudovy teorie Hans přesunul svůj strach a soupeření se svým otcem na koně. Vyléčil se rozmluvami s lékařem. Ať už si o tom myslíte cokoli! V současnosti je kognitivně‑behaviorální terapie (CBT), nikoli psychoanalýza, upřednostňovaným způsobem léčby u většiny fobií. Ohledně Freudových teorií se vede značná polemika, zejména co se týče známého „freudovského zastírání“. Vyšlo totiž najevo, že při rozvíjení myšlenek o dětské sexualitě Freud věděl o případech skutečného sexuálního zneužívání, ale představa dospělých, kteří zneužívají děti, byla v té době natolik šokující, že to, o čem se dozvěděl, změnil na teorii dětské sexuality a oidipovského komplexu.
V kostce Zakladatel psychoanalýzy. Vystudoval lékařství a později se začal zajímat o terapii mluvením jako metodu léčení psychických potíží.
Proč je to důležité Freudovy myšlenky měly výrazný dopad na naše chápání lidského chování a ovlivnily současné smýšlení o umění, literatuře a politice.
Hlavní osobnosti
Anna Freudová, 1895 1982
Melanie Kleinová, 1882 1960
Související pojmy id / ego, s. 10 11 závist, s. 82 psychodynamická terapie, s. 104 nevědomí, s. 147
Carl Jung
Zhruba od roku 1900 Carl Jung (1875–1961) úzce spolupracoval s Freudem a má se za to, že ke staršímu muži vzhlížel. Jung se stal významným členem psychoanalytického hnutí v té době a přispěl k rozvoji myšlenek psychoanalýzy. Kolem roku 1913 měl však Jung s Freudem množství teoretických sporů, což mezi nimi vedlo k rozkolu. Jung nato založil vlastní školu, kterou v duchu Freudovy „psychoanalytické“ školy nazval „analytická psychologie“, která však byla zcela odlišná. Jung, psychiatr, který se rovněž stal psychoanalytikem, byl celkově mnohem více duchovněji založený než Freud. Cítil, že musí existovat ještě něco dalšího než id, ego a superego, a rozvinul tak koncept kolektivního nevědomí – úrovně vědomí, kterou měly sdílet všechny lidské bytosti. Kolektivní nevědomí sestává z mýtů, univerzálních témat a archetypů, které v nás všech vyvolávají společné emoce.
Příklady archetypů jsou hrdina, matka, anima (ženská část mužské duše) a animus (mužský aspekt ženské duše). Jung tvrdil, že archetypy nám poskytují širší symbolický či metaforický jazyk, který nám umožňuje uvažovat o lidech v širších kontextech. Dále přišel s extrovertními a introvertními typy osobnosti, které jsou dnes běžně používány.
I přes obvyklou kritiku psychoanalytické práce, která se měla vyznačovat absencí empirického výzkumu, eurocentrismem a nedostatkem vědecké platnosti, má Jungův odkaz i nadále vliv na hlavní proud psychologie a tvůrčí terapie.
Podstatou všeho je kolektivní nevědomí…
Jsem otec psychoanalýzy. 1 1 4 2 5 3 3 4 5 2
Část V kostce je shrnutím každého pojmu v jedné větě.
Část Proč je to důležité vysvětluje, jak daný pojem souvisí s běžným životem.
Část Hlavní osobnosti uvádí všechna jména, která v souvislosti s pojmem něco znamenají.
Část Související pojmy vám umožňuje si daný termín lépe propojit s ostatními částmi knihy.
V kostce Jung byl Freudův student, ale od jeho učení se odchýlil a vytvořil vlastní odvětví analytické psychologie. Je autorem myšlenky kolektivního nevědomí a typů osobnosti. Proč je to důležité Jungova práce měla dopad na psychologii, psychiatrii a studium náboženství, literatury a umění. Hlavní osobnosti Adolf Bastian, 1826 1903 Rowland Hazard III., 1881 1945 Andrew Samuels, nar. 1949 Související pojmy neuroticismus, s. 71 psychodynamická terapie, s. 104 introverze / extroverze, s. 120 21
Ilustrace jsou vizuálním vodítkem k pochopení složitějších konceptů.
chování
Co je chování, všichni víme, nebo ne? Celé je to ale podstatně složitější, než si myslíte. V současnosti psychologové uvažují o lidském chování jako o interakci mezi vnitřní myslí a vnějším fyzickým prostředím. Studiem lidského chování se zabývají po mnoho let a snaží se pochopit, či dokonce předvídat, jak se zachováme v různých situacích.
Někteří významní psychologové jako John Watson, Burrhus Frederik (B. F.) Skinner a Ivan Pavlov přišli s teoriemi, podle kterých je chování zkrátka reakcí na konkrétní událost či podnět. Takhle jednoduché to je. Skinner zkoumal souvislosti mezi chováním a odměnami u krys. Ve „Skinnerově boxu“ krysy začaly stiskávat páku častěji, pokud po jejím zmáčknutí docházelo k uvolnění potravinových granulí. Zdá se to být samozřejmé, že? A pochopitelně to funguje úplně stejně i u lidí. Odměňující cukrové opojení a vnímání lahodné chuti čokoládového dezertu téměř vždy vede k tomu, abychom si šli přidat! Behaviorální psychologové se v současnosti věnují zkoumání vzorců spotřebitelského chování, včetně například toho, jak se chováme v supermarketu, aby nás přiměli nakupovat více. Naše chování zkoumají i psychologové v oblasti zdraví, kteří vyvíjejí triky, aby fyzická aktivita tvořila větší část našeho života. Stačí si vybavit, jak třeba běžecká aplikace Couch to 5 K postupně zvyšuje naši výdrž pomocí každodenních odměn a motivačního tónu hlasu. Základem jsou psychologické poznatky! A s rychlým rozvojem on-line chování a technologií AI je behaviorální informatika rychle se rozvíjejícím studijním oborem. Psychologové se tak snaží udržet krok s exponenciálně přibývajícím objemem dat o našem chování.
Právě nakupuji.
V kostce
Chování jsou způsoby, jakými jednáme v různých situacích.
Proč je to důležité
Pochopení a předvídání toho, jak na sebe lidé vzájemně působí a jak reagují na okolní prostředí, nám umožňuje rychlejší učení a zlepšuje tak i kvalitu života.
Hlavní osobnosti
James Clear, nar. 1986 Ivan Pavlov. 1849 1936
B. F. Skinner, 1904 1990
Edward Thorndike, 1874 1949
Související pojmy operantní / klasické podmiňování, s. 22 23 konfirmační zkreslení, s. 48 přirozenost / vliv prostředí, s. 116 117
kognice
Slovo kognice pochází z latinského cognóscere, což znamená vědět nebo poznat, a tento koncept zahrnuje všechny aspekty našeho myšlení a vědění. Kognitivní psychologie se zabývá tím, jak lidé skutečně přemýšlejí, učí se a zpracovávají informace. Vzhledem k tomu, co všechno mohou lidé třeba jen na té nejzákladnější úrovni dělat, jde o velmi rozsáhlé téma. Při přemýšlení, ať již vědomém, či nevědomém, probíhá současně tolik věcí! Jen se nad tím zamyslete, jak využíváme svou pozornost: všimneme si něčeho, co je zajímavé nebo důležité, a současně ignorujeme věci, které považujeme za nepodstatné. Používáme paměť: třeba když automaticky řídíme kolo nebo když mluvíme. Jazyk, to, jak se ho učíme a jak se utváří, je další podstatnou částí kognice. Do kognice patří také vnímání – třeba jak vnímáme barvy, včetně způsobu, jakým náš mozek tyto informace zpracovává. A aby toho nebylo málo, existuje také pojem metakognice, tedy přemýšlení o tom, jak přemýšlíme!
V reakci na behavioristické tendence však začalo psychologům docházet, že být člověkem znamená víc než jen reagovat na podněty. Na naše chování mají vliv také vzpomínky, myšlenky a pocity. Díky současným moderním technologiím, jako jsou elektroencefalogramy (EEG) a zobrazování pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI), je možné kognitivní procesy studovat snáze než kdy předtím a vědci modelují umělou inteligenci (AI) podle našich vlastních lidských kognitivních procesů.
Přemýšlím, že půjdu nakoupit.
V kostce
Kognice se týká činnosti mozku, myšlení a získávání znalostí prostřednictvím zkušeností. Těmito mentálními procesy se zabývá kognitivní psychologie.
Proč je to důležité Jako lidské bytosti myslíme a cítíme. Pokud chceme žít kvalitnější život, je porozumění kognici a tomu, jak funguje, zcela zásadní. Kromě toho může přispět i k rozvoji technologií.
Hlavní osobnosti
Albert Bandura, 1925 2021 Noam Chomsky, nar. 1928
Daniel Kahneman, 1934 2024
Lawrence Kohlberg, 1927 1987
Související pojmy konfirmační zkreslení, s. 48 deprese, s. 89 kognitivně-behaviorální terapie, s. 105
terapeut
Terapeut je někdo, kdo má odbornou průpravu, aby mohl poskytovat základní emoční podporu a pomoc lidem, kteří se potýkají s náročnými životními situacemi – s úmrtím blízkého člověka, potížemi v práci, s problémy ve vztazích a s dalšími nesnázemi. Terapeuti se mohou specializovat na mnoho různých oblastí –existuje párová terapie, terapie při úzkostech či depresi a stejně tak poradenství pro děti a dospívající. Někteří terapeuti daný obor, jako je psychologie nebo sociální práce, vystudovali, ale není tomu tak vždy. Všichni terapeuti však musí absolvovat specializované několikaleté vzdělání v oboru poradenství, během kterého se mj. naučí věnovat bedlivou pozornost tomu, co přesně jejich klient říká (a co skutečně dělá). Takto pomáhají svým klientům emočně růst a najít si vlastní cestu, jak se ubírat životem. Terapeuti si zakládají na tom, že dokážou velmi dobře naslouchat.
Jednou z klíčových postav v oblasti poradenství byl Carl Rogers, který v 50. letech 20. století přišel s koncepcí terapie zaměřené na člověka. Základem tohoto přístupu je myšlenka bezpodmínečného pozitivního přijetí (UPR), kdy terapeut bezvýhradně přijímá všechny aspekty života svého klienta. Rogers a jeho následovníci byli přesvědčení, že lidé, kteří v životě nemají toto čisté a naprosté přijetí sebe sama, o sobě smýšlejí negativně. V rámci UPR se terapeut věnuje všem verbálním i neverbálním sdělením, která klient na sezení projeví. Díky tomu se otevře prostor ke vzájemnému pochopení a lidé tak mohou svou situaci lépe zvládat.
V kostce
Terapeuti mají odborné vzdělání, aby důkladně naslouchali lidem, kteří prožívají emoční bolest.
Proč je to důležité
S ustupujícím vlivem náboženství a přesunem k individualističtějšímu způsobu života je poradenství čím dál rozšířenější, především v západní civilizaci.
Hlavní osobnosti
Sigmund Freud, 1856 1939
Abraham Maslow, 1908 1970
Susie Orbachová, nar. 1946
Carl Rogers, 1902 1987
Související pojmy
Freud / Jung, s. 30 31 nálady / emoce, s. 66 67
stres / vyhoření, s. 77 úzkost / deprese s. 88 89
klinický psycholog
Pro ty, kteří se v těchto profesích nepohybují, může být toto rozdělení matoucí, protože kliničtí psychologové, psychiatři (viz s. 103) a terapeuti se všichni pohybují v jednom oboru, ale jejich odborná průprava a pomoc, kterou nabízejí, se zásadně liší. Psychiatři jsou vystudovaní lékaři a pacientům, kteří mají potíže, předepisují léky. Oproti tomu kliničtí psychologové nemají lékařské vzdělání a pracují pouze s behaviorální a psychologickou stránkou potíží klienta. A terapeut obvykle pomáhají lidem s běžnými výzvami každodenního života. Kliničtí psychologové se zabývají složitějšími případy a vážnějšími psychickými potížemi. K výkonu své profese musí absolvovat tři roky bakalářského a poté dva roky magisterského studia psychologie, po němž následuje specializované navazující vzdělání v klinické psychologii, které trvá většinou čtyři roky a je završeno atestační zkouškou.
Kliničtí psychologové si zakládají na tom, že jsou vědeckými praktiky. To znamená, že zohledňují nejnovější poznatky z výzkumu, aby jejich pomoc byla co nejefektivnější. Mnoho klinických psychologů současně provádí vlastní výzkum, ať již samostatně, či v týmech. Působí v řadě různých prostředí – v nemocnicích, lékařských ordinacích a v psychiatrických či akademických institucích.
Po detailním posouzení může klinický psycholog nabídnout psychoedukační intervence, jako jsou relaxační techniky nebo úkoly zaměřené na změnu chování. To se obvykle odehrává společně s terapií založenou na rozhovoru. Kliničtí psychologové mohou zasáhnout i na širší systémové úrovni a sepsat zprávy jako podklady pro žádosti ve školním prostředí či pracovní oblasti.
V kostce
Vědecký praktik, který ve své praxi využívá výzkum založený na důkazech.
Proč je to důležité
Abychom dokázali posoudit, zda je konkrétní terapeut vhodný k vyřešení našich potíží, je důležité vědět, čemu se kliničtí psychologové věnují.
Id fyzicky neexistuje a na skenu mozku jej neuvidíte – jedná se o pojem, který zavedl rakouský neurolog Sigmund Freud na konci nultých let 19. století. Na základě naslouchání pacientům a své vlastní sebeanalýzy přišel Freud s teorií psychoanalýzy a se strukturálním modelem lidské mysli, podle které má mysl tři hlavní složky: id (latinsky to), ego a superego.
Podle Freuda je id ta část mysli, která chce všechno hned TEĎ! Bez jakýchkoli zábran vyhledává okamžité uspokojení. Jde o nejprimitivnější a prapůvodní psychickou strukturu mysli, která funguje nevědomě a je poháněná impulsy, které jsou nám všem jako lidským bytostem vrozené.
Na základě id tak funguje princip potěšení – instinktivní potřeba vyhnout se utrpení a vyhledávat požitky. Id v podstatě vyhledává potěšení za každou cenu. U dospělých, kteří nemají část id naplněnou, toto vede k negativním důsledkům. Jako umírněný příklad můžeme uvést stav, kdy je člověk nevrlý z hladu. Naše primitivní pocity způsobují, že se chováme podrážděně a nevhodně. Jiným příkladem může být impulsivně agresivní chování při řízení.
Freudova teorie psychických struktur je často kritizována, protože se zdá příliš přitažená za vlasy a není možné ji ověřit. Může však být užitečná jako způsob, jak nazírat na lidskou mysl a chování.
V kostce
Id jako součást
Freudova strukturálního modelu lidské mysli vyhledává maximální potěšení a minimální utrpení.
Proč je to důležité
Co nás motivuje a proč v určitých situacích reagujeme konkrétním způsobem? Freudův koncept id nám umožňuje porozumět primitivnímu chování.
Hlavní osobnosti
Anna Freudová, 1895 1982
Sigmund Freud, 1856 1939
Melanie Kleinová, 1882 1960
Donald Winnicott, 1896 1971
Související pojmy snění / hypnóza s. 12 13 neuroticismus, s. 71 závist / žárlivost, s. 82 83 mysl / mozek, s. 154 155
Ego je latinský výraz pro já a jedná se o další důležitou součást strukturálního modelu lidské psýché Sigmunda Freuda.
V současnosti je používání tohoto termínu natolik rozšířené, že se jeho význam posunul a výrazy se slovem ego obvykle označují někoho sobeckého, sebestředného a arogantního. Původně však Freudova teorie považovala ego za prostředníka či mediátora v konfliktu mezi id a realitou vnějšího světa. S tím, jak dospíváme, se obvykle přestáváme chovat z popudu id a nekřičíme, když máme hlad nebo chceme vykonat potřebu. Podle Freudovy teorie je tomu tak proto, že do hry vstupuje ego, které hledá společensky akceptovatelnější způsoby, jak naplnit naše potřeby, ať již záchodové, či jiné. Svým způsobem je tak možné ego chápat jako civilizující sílu našeho lidského chování.
Podle Freudovy teorie principu reality (oproti principu potěšení) se ego nachází mezi dvěma protichůdnými silami: id a potřebou naplnit společenské představy, kterou nazval superego. Freud tvrdil, že k tomu, abychom tento psychický konflikt ustáli, ego využívá obranné mechanismy, jako je popření, potlačení a racionalizace. To by však bylo na další výklad…
Ego se rozvíjí v dětství díky působení našich rodičů, přátelských vztahů a dalších širších vlivů, kdy se učíme, jak ve světě fungovat. Má se za to, že úspěšný vývoj ega je zásadní pro vyrovnaný život.
V kostce
Prostředník mezi částmi id a superego ve Freudově strukturálním modelu mysli.
Proč je to důležité
Pojem ego nám umožňuje pochopit, proč se chováme a cítíme určitým způsobem.
Hlavní osobnosti
Erik Erikson, 1902 1994
Sigmund Freud, 1856 1961
Carl Jung, 1875 1961
Melanie Kleinová, 1882 1960
Související pojmy typy osobnosti / velká pětka, s. 115 přirozenost / vliv prostředí, s. 116 117 vědomí / nevědomí, s. 146 147
snění
Co skutečně znamenají sny? Existují tři hlavní teoretické přístupy, které objasňují pestrou zkušenost, jakou je snění: psychoanalytický, kognitivní a neurologický.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud měl na chápání snů obrovský vliv, přičemž sny popsal jako „královskou cestu do nevědomí“. Vnímal, že sny je možné využít k pochopení potlačených tužeb, nevyřešených konfliktů, obav a strachu. Carl Jung, který s Freudem úzce spolupracoval, měl za to, že sny představují způsob, jak naše nevědomá mysl komunikuje s naším vědomím. Tvrdil, že sny jsou velmi symbolické, přičemž u různých lidí mají symboly odlišné významy.
Podle kognitivních teorií snů jsou naše sny jakýmsi nácvikem a umožňují mozku procvičit si a zopakovat různé události v našem životě. Ve fázi spánku s rychlými pohyby očí (REM), kdy se odehrává většina snů, se oči pod očními víčky hýbou. Během snů jsou naše mozkové vlny nejaktivnější. Neurologické teorie snů se zaměřují na neuronální aktivitu mozku. Významnou roli zde hraje teorie aktivace-syntézy neboli aktivace neuronů, jejímiž autory jsou dva psychiatři dvacátého století John Allan Hobson a Robert McCarley. Podle této teorie sen vzniká tehdy, když se mysl pokouší plně pojmout nervovou činnost probíhající v mozkovém kmeni.
Zkrátka a dobře, existuje celá řada teorií, které se snaží postihnout natolik složitý a rozmanitý jev, jakým je snění. Která z nich se vám zdá nejpravděpodobnější?
V kostce
Existují různé teorie ohledně toho, proč máme sny a jaká je jejich úloha.
Proč je to důležité Pokoušet se porozumět tomu, co představují sny, není jen zábava. Sny nám mohou pomoct zorientovat se v našich každodenních setkáních s ostatními a se světem.
Hlavní osobnosti
Sigmund Freud, 1856 1939
Carl Jung, 1875 1961
Lisa Millerová
Alice Robbová
Související pojmy paměť / zapomínání, s. 40 41 emoční inteligence, s. 136 nevědomí, s. 147
hypnóza
Hypnóza – stav zvýšené ovlivnitelnosti a pozměněného vědomí, navozený hypnotizérem – je v současné době poměrně oblíbenou zábavou: pod hypnózou můžete mluvit cizím jazykem nebo kvokat jako slepice! Je však možné ji využít i k terapeutickým či experimentálním účelům.
Přestože jak snění, tak hypnóza představují pozměněné stavy vědomí, jejich mechanismy se liší. Podobně jako u snění se stav hypnózy vyznačuje hlubokou relaxací, ale na rozdíl od snění je jeho součástí zvýšené soustředění a větší ovlivnitelnost.
Myšlenky a vnímání člověka v hypnóze je možné nasměrovat. Během jediného krátkého sezení dokáže hypnóza změnit chování a pocity – aby hypnotizovaný člověk skutečně začal kdákat jako slepice. Stejně tak ale může mít i dlouhodobé účinky poté, co sezení již skončilo, a může lidem například pomoct přestat kouřit, lépe ovládat kompulzivní chování, jako je přejídání, nebo mít pod kontrolou strach a úzkosti. V klinickém prostředí je možné hypnózu používat také ke zvládání bolesti.
V teoriích o hypnóze měl značný vliv americký psycholog Ernest Hilgard. Tvrdil, že pokud je někdo hypnotizován, část jeho mysli se oddělí, zatímco druhá je jako skrytý pozorovatel, který hypnotický proces po celou dobu sleduje – aby mohl například vnímat bolest, ale přitom ji nepociťovat.
Zatímco podle některých spadá hypnóza do kategorie šarlatánství, jiní se domnívají, že jde o neinvazivní, avšak účinný způsob léčby, kterým je možné dosáhnout dlouhodobých terapeutických cílů.
V kostce
Pozměněný stav vědomí a hlubokého fyzického a duševního uvolnění za současného zachování vnímavosti.
Proč je to důležité
Hypnóza je přínosná nefyzická intervence vhodná u celé řady potíží. Jde o účinný způsob úlevy od bolesti, léčby závislostí a jiných poruch chování.
Hlavní osobnosti
Alfred Binet, 1857 1911
Jean-Martin Charcot, 1825 1893
Ernest Hilgard, 1904 2001
Související pojmy falešné vzpomínky / iluze, s. 46 47 mozková kůra / limbický systém s. 145 vědomí / nevědomí, s. 146 147
neurodiverzita
Koncept neurodiverzity je ve světě psychologie poměrně nový.
Termín zavedla australská socioložka Judy Singerová na konci 90. let 20. století. Tato myšlenka zpochybňuje dosavadní lékařský model, podle kterého byly stavy jako autismus, porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a dyslexie z psychologického hlediska „nenormální“. Model neurodiverzity nenahlíží na tyto stavy jako dysfunkční, spíš je považuje za přirozené odchylky normálního psychického stavu.
Model neurodiverzity podporuje společné porozumění naší rozmanitosti a nepokouší se o „nápravu“ odlišností mezi lidmi. Z terapeutického pohledu může toto vést k větší mezilidské spolupráci, kdy si u každého všímáme primárně jeho silných stránek, a ne těch slabých. Psychologové, kteří se v této oblasti pohybují, ať již ve výzkumu, či v praxi, se snaží přijít na to, jak pomoct neurodivergentním lidem najít si ve světě vlastní cestu, a učí je strategiím, jak se adaptovat na okolní prostředí.
Ve vzdělávacím prostředí je jedním z důsledků tohoto pojetí odklon od jednoho univerzálního přístupu pro všechny a naopak příklon k více individuálnímu přístupu, kdy je úkolem vyučujícího v ideálním případě zajistit, aby všechny výukové materiály vyhovovaly všem typům studujících.
V kostce
Termín, který odkazuje na celou řadu neurologických poruch a odlišných způsobů fungování mozku. Představuje odklon od označování neurologických potíží a problémů s učením za „nenormální“.
Proč je to důležité Výzkum a praktické zkušenosti s neurodivergentními lidmi nám pomáhají uvědomit si, že jako lidé jsme velmi rozmanití.
Hlavní osobnosti
Simon Baron-Cohen, nar. 1958
Oswald Berkhan, 1834 1917
Georges Gilles de la Tourette, 1857 1904
Samuel Orton, 1879 1948
Související pojmy dyslexie, s. 61 duševní zdraví / duševní onemocnění, s. 68 69
autismus / ADHD, s. 92 93
LGBTQ+ psychologie
LGBTQ+ komunita má specifické potřeby, které vyžadují odborné znalosti z psychologie, a v tomto ohledu se tak LGBTQ+ psychologie podobá psychologii u neurodiverzity. Obě prosazují myšlenky inkluzivity a vzdorují zastaralému patologizování a stigmatizování odlišnosti.
LGBTQ+ psychologie pracuje s jedinečným psychologickým prožíváním lidí včetně gayů, leseb, bisexuálních, transsexuálních a queer lidí a všech ostatních s jinou než neheteronormativní orientací. Členové LGBTQ+ komunity na rozdíl od svých heterosexuálních a cisgenderových protějšků (těch, kteří se ztotožňují s pohlavím, s nímž se narodili) zažívají specifický druh úzkosti a trpí depresemi a potížemi s duševním zdravím. Celá tato oblast se proto dále rozvíjí.
Oblasti výzkumu a praxe v souvislosti s LGBTQ+ komunitou jsou velmi rozmanité a zahrnují duševní zdraví, diskriminaci a utváření mezilidských vztahů i vlastní identity. LGBTQ+ psychologie se zabývá také myšlenkami intersekcionality, kdy lidé mají několik identit, které jsou marginalizované – například lidé, kteří jsou neurodivergentní a zároveň transgender.
Z pohledu psychologie jsou terapeutické přístupy k LGBTQ+ lidem pozitivní a podpůrné. Těmto lidem se dostává psychologické pomoci, aby se lépe vypořádali s coming outem, vztahy v rodině, ztrátou, změnou a růstem. Z psychologických teorií, které můžou těmto lidem pomoct, můžeme uvést model utváření identity Vivienne Cassové a model odhalení sexuální identity Anthonyho D’Augelli.
V kostce
K rozvoji této oblasti došlo v posledních letech s cílem umožnit lepší pochopení specifických potřeb a psychologického růstu této rozmanité komunity.
Proč je to důležité
Čím lépe budeme rozumět všem skupinám ve společnosti, o to lepší bude porozumění mezi rozmanitými komunitami.
Hlavní osobnosti
Edward Carpenter, 1844 1929
Karl Ulrichs, 1825 1895, a Magnus Hirschfeld, 1868 1935
Související pojmy
láska / přitažlivost s. 128 129
osamělost / samota, s. 132 133
předsudky / teorie kontaktu, s. 138 139 mysl / mozek, s. 154 155
kreativita
Když se řekne kreativita, která slavná jména vás napadnou jako první? Leonardo da Vinci, Marie Curie, Oprah Winfreyová? Všichni tito lidé se vymanili z omezujícího hlavního proudu, aby vytvořili úžasné nové věci. Ať již jde o vynálezy, které nám změní život, nebo jen o každodenní řešení problémů, kreativita má co do činění s tím, jak lidské bytosti přicházejí s originálními myšlenkami, předměty a zkušenostmi. Dost možná je to věc, která nás opravdu dělá lidmi. K vysvětlení lidské kreativity přišli psychologové s několika teoriemi. Jednou z nich je komponentní model kreativity Teresy Amabile, který je široce využíván psychology na pracovištích, kde pomáhá manažerům zvýšit kreativitu jejich týmů. Amabile tvrdí, že tvůrčí proces sestává ze tří základních částí: odbornost, schopnost tvůrčího myšlení a vnitřní motivace. Tento proces lépe pochopíme, pokud model aplikujeme na situaci, která není typicky považována za „kreativní“ – třeba fungování některého z ministerstev. Ministerstva musejí vytvářet nová pravidla, a jejich zaměstnanci proto potřebují mít dostatečnou odbornost, aby věděli, co je potřeba a proč. Využívají schopnost tvůrčího myšlení, aby nalezli nejlepší možná řešení pomocí představivosti a vytrvalosti. A konečně celý tým potřebuje motivaci – vnitřní zápal k nalézání nových řešení. A to je celé! Takto funguje model kreativity.
Stvořil jsem
tuhle vázu!
V kostce
Teorie kreativity vysvětlují, jak tvoříme literární, hudební a umělecká díla, ale i jak přicházíme s novými nápady v jiných oborech.
Proč je to důležité
Jedna z věcí, jež nás dělá lidmi, je speciální dovednost, a to kreativita. Z toho důvodu je dobré vědět, jak funguje a jak ji můžeme využít.
Hlavní osobnosti
Mihaly Csikszentmihalyi, 1934 2021
Dennis Kinney Adolphe Quetelet, 1796 1874
Ruth Richardsová
Související pojmy snění, s. 12 synestezie, s. 52 halucinace, s. 63 stavy flow / psychedelické tripy, s. 96—97
síla vůle
Vynálezce Thomas Alva Edison tvrdil, že tvůrčí génius je tvořen jedním procentem inspirace a devadesáti devíti procenty potu. Skvělé výsledky tak závisejí na dřině stejně tak jako na výborných nápadech. Čímž se dostáváme k síle vůle, která zahrnuje disciplínu, schopnost odolat impulsům a regulovat vlastní emoce, aby člověk dosáhl dlouhodobých cílů, přestože po cestě naráží na překážky.
Aktuálně existují v psychologii tři hlavní modely síly vůle. Podle modelu vyčerpání ega je síla vůle omezený zdroj, který může jednoduše dojít. Pokud tedy musíte neustále odolávat pokušení, nakonec se vaše schopnost sebeovládání vyčerpá.
Naproti tomu model síly Roye Baumeistera předpokládá, že síla vůle je jako sval – čím častěji ji používáte, tím je silnější. Podle této teorie opakované drobné projevy sebeovládání mohou postupem času vést k silnější vůli. Zkrátka ji musíte používat, nebo o ni přijdete!
A konečně v udržení síly vůle hraje významnou roli osobní potěšení a zájem. Podle teorie očekávání a hodnoty existuje větší pravděpodobnost, že lidé budou využívat sílu vůle, pokud je na konci čeká odměna. Tedy pokud sami sobě slíbíte, že si pak dáte sendvič se slaninou, tím spíš se dokopete jít si předtím zacvičit!
V kostce
Vytrvalost a schopnost sebeovládání.
Proč je to důležité
Síla vůle a sebeovládání mají vliv na všechno, co děláme jako jednotlivci a jako součást civilizované společnosti. Jak můžeme uskutečnit naše plány do budoucna, pokud nejsme schopní dotáhnout je do konce?
Hlavní osobnosti
Roy Baumeister, nar. 1953
Martin Hagger
Diane Ticeová
Související pojmy klasické / operantní podmiňování, s. 22 23 růstové myšlení, s. 32 zvyk / závislost s. 86 87 mysl / mozek, s. 154 155
