vztek.
Sám neví, kde se bere. Asi tu byl vždycky. Nosil ho v sobě, ať se vydal kamkoli, vztek byl pořád s ním.
Teď ho tam vezme s sebou.
Do velkého sálu, kde se kroky rozléhají a stěny jsou obložené těžkým, hnědým dřevem z jiných časů. Strop je vysoko, vzduch zatuchlý, venku na ulici se ženou auta a nikdo nemá ani tušení, že tady uvnitř se mění životy.
V soudní síni už byl. Neděsí ho to. Soudce a porotci nahoře na pódiu, státní zástupce, obhájce a právní zástupce poškozeného dole pod ním, a za nimi ostatní, kteří jen naslouchají.
A on sám.
Obžalovaný.
Piet Hoffmann se otočí a zahledí se do lavic pro přihlížející. Otec tu není. Na proces svého syna by se nikdy podívat nepřišel – vzít si volno v práci a uvést tenhle důvod? Taková ostuda. Sám přišel do Švédska, chtěl všechno dělat správně.
A jeho prvorozený teď sedí na lavici obžalovaných. Ale máma tu je. A taky kamarádi, spousta. Většinou se usmívají. Asi jako v kostele, na pohřbu, všechno je tak vážné a tiché, lidi nevědí, jak se tvářit, a nakonec se začnou usmívat. Jsou trochu zaskočení. Jako v divadle, diváci na představení. Všichni hrají hru, on stojí na jevišti a v nich se odráží jeho obraz. Všechno se děje teď, a ne až potom. Dál to ještě nedomyslel.
Hodně násilí. A taky vloupání. Občas prodej drog. Sociálka ho sledovala, a když ve třinácti zbil svého sociálního
pracovníka, začalo se mluvit o pasťáku – dostals příležitost a zmlátíš jediného člověka, který ti ještě věřil? Jako poslední pokus měl zkusit bojové umění. Thajský box. Namířit vztek jinam než na lidi okolo. Úředníci od sociálky se postarali, aby tam šel. Chlapům z toho klubu se už dřív podařilo zvládnout i ty nejobtížnější. Sport v něm prý vybuduje soucit, odnaučí ho myšlenkové vzorce z ulice a pomůže mu ovládnout své impulzy. Zvrtlo se to hned. Trenér si umanul, že mu dá za vyučenou, a když to nestálo za nic ani napodruhé, Piet vypěnil a se svým tréninkovým soupeřem praštil o zem beze všech pravidel už v šatně. Sociálním pracovníkům to stačilo – vyčerpali své možnosti, zbýval jedině výchovný ústav.
Nebyla to chyba mámy ani táty. Jiní to měli doma horší. Máma nosila na stůl jídlo a nejspíš věděla, že policie zazvoní u dveří v den, kdy mu bude patnáct. Varovali ho předem – až budeš trestně odpovědný, přijde to. Odsoudili ho na pár měsíců, dokázali mu, že zbil dva hlídače.
Teď je to horší.
O půl roku později tu sedí a hrdý na to není ani trochu.
Nejde o to, že ho za chvíli odsoudí k delšímu trestu ve věznici pro mladistvé, s tím nemá problém, nebojí se ani nic neočekává – zdá se to přirozené, jako by tam vždycky směřoval, někdy po tom skoro až toužil. Patří to k věci. Ale jde o toho chlapa, kterého zbil. I když chlapa – má pocit, jako by ztloukl svého otce nebo dědu.
Nilsson, tak se jmenuje.
Na křestní jméno Piet myslet nesmí, ten stařík by pak byl až příliš skutečný.
Nilsson sedí uprostřed soudního sálu vedle svého právního zástupce a Piet se na něho musí dívat. Nemůže se vyhnout jeho pohledu. Cítí se tak příšerně provinile. Už při policejním výslechu se ukázalo, že stařík přestal slyšet na jedno ucho. A přesto teď v jeho pohledu není žádný vztek ani nenávist. Muž vypadá jenom smutně. Dívají se na sebe právě tady a teď.
A patnáctiletý násilník je smutný úplně stejně. Piet si skoro ani neuvědomuje, jak odpovídá na otázky státního zástupce a obhájce, v hlavě má zmatek, příliš mnoho myšlenek. Ale poprvé a naposledy nepopírá svůj čin, svoji vinu.
Státní zástupce nemusí ani nijak tlačit, jenom naslouchá jeho přiznání.
Byl jsem opilej a rozbil výlohu trafiky na náměstí Stora Torg. A on tam stál a křičel: Policie, zavolejte policii.
Seskočil jsem dolů, byla tam taková zídka, seskočil jsem z ní a kopnul ho, no, do hlavy, ze strany. A pak ještě jednou, když ležel.
Znechucený.
Znechucený sám sebou.
Když to řekl nahlas. A když sám sebe slyšel, jak to říká. Znechucený tím, že ten stařík, Nilsson, dospělý člověk, tady musí sedět naproti patnáctiletému klukovi, co mu zničil život. Piet už u soudu byl, když zmlátil někoho jiného, ale nic tehdy necítil. Ti ostatní si to zasloužili. Ale tenhle, ten si nic takového nezasloužil, a přece ho to poznamenalo napořád.
Sem jsem se chtěl vloupat. A vlevo na tý fotce stál ten chlap, kterýho jsem kopl do ucha. Ten Nilsson.
Dětství.
Zatímco mluví a celá síň naslouchá, vynoří se mu v hlavě ten zatracený obraz. Jako by byl na dvou místech najednou.
Třída 9. A, se kterou se rozloučil teprve před měsícem a kousek, a ta zvláštní cesta o posledních letních prázdninách, pouhých pár metrů přes náměstí, které vedou do úplně jiného
života. Tudy chodívám do školy, která je minulostí i budoucností, a oči mi padnou na trafiku, kde jsme si jako malí kupovali sladkosti, kradli cigarety, když jsme povyrostli, a před kterou jsem pak skopal člověka.
Během své výpovědi se stařík dívá jenom na Pieta Hoffmanna, na nikoho jiného. Pomalu popisuje, jak ho špička boty zasáhla do hlavy, nejdřív vestoje a pak, když už ležel na chodníku. Ani teď není rozzlobený. Ví, že se patnáctiletý pachatel přiznal už při policejním výslechu, a když se dva lidé setkají tak, jako oni teď, není čas si na cokoli hrát, vidí jeden druhého, doopravdy.
Rozsudek bude vynesen po krátké přestávce, až se soudce a členové poroty poradí. Právě tehdy oběť vyhledá pachatele. Nilsson přistoupí k Pietovi, chce si s ním potřást rukou a Piet vykoktá omluvu, stejně jako už při výslechu se státním zástupcem.
Starý muž vypadá tak osaměle.
Kdyby to byl Pietův vrstevník a nadával mu, ani by to s ním nehnulo, ale tohle je něco jiného – Piet teď o sobě ví, jaká je svině.
Zpátky na svých místech a předseda poroty předčítá rozsudek. Nejdřív osobnostní profil. Piet musel tentokrát projít nejprve testováním podle paragrafu 7 – menším psychologickým vyšetřením. Ve vazbě ho navštívili psycholog a psychiatr a trvalo to dlouho. Zjevně mluvili taky se spoustou dalších lidí, s jeho bývalými učiteli, s vychovatelem z družiny a s fotbalovým trenérem, a vyjádřili se také sociální pracovníci. Malá schopnost kontroly impulzů. Nezralost. Potíže s přijetím zodpovědnosti. Agresivita přecházející v násilí.
Piet nemá co namítnout, je to vcelku pravdivý obrázek chlapce, který sedí vedle svého mizerného obhájce, a čeká na poslední řádky, na rozsudek.
Obžaloba požadovala čtyři roky za pokus o vraždu, případně těžké ublížení na zdraví, ale dostal tři.
Piet si je vědom, že je jedním z posledních odsouzených před zavedením nového konceptu s názvem bezpečná detence pro mladistvé. Je to fuk. Jestli se tomu říká polepšovna, nápravné zařízení pro mladistvé, detenční ústav pro mladistvé anebo bezpečná detence pro mladistvé, bez ohledu na kabátek je to pořád stejné svinstvo, zavírat patnáctileté do vězení.
To nejhorší však teprve přijde.
Není to rozsudek, ten je v pohodě – přijde za ním Nilsson, aby mu něco řekl.
„Doufám, že to zvládneš.“
Víc nic.
A myslel to vážně. Měl to v očích.
Přestože věděl, že se to nesplní. Věděla to oběť zločinu, věděl to i Piet. Věděl, že ať mu dají jakýkoli trest, nic to nezmění.
Jde o energii. O sílu, vztek a nervozitu, které tu prostě jsou, musejí se někam nasměrovat a vyústí jedině v ještě víc drog, v ještě více vloupaček a v další oběti násilí.
Ale už ne takové, jako je Nilsson. Piet už se nikdy neobrátí proti nikomu, kdo si to nezaslouží a jen se mu náhodou připletl do cesty.
Cestou ze soudní síně nemyslí vůbec na nic.
Nic takového jako teď si odsedím svůj trest, protože jsem udělal špatnou věc, ani náhodou. Trest si odsedí, ale oba – patnáctiletý chlapec i starý muž, pachatel i jeho oběť – by mohli stejně dobře sedět v kavárně a povídat si. Byla by v tom tatáž tíha a tatáž vážnost, úplně stejně by se tam styděl za svoji ohavnost.
Odchází nedotčený, není to nepříjemné ani smutné, jenom rozsudek okresního soudu, který neznamená nic.
Vlastně je to jen jeden dlouhý pohyb – kroky rozléhající se soudní síní, vedou dveřmi radnice ven, pokračují ke zdi a ostnatému drátu věznice pro mladistvé a dozní, teprve když usedne na postel ve své cele.
na to ráno si vzpomíná.
Cesta ze soudní síně, první trest.
Patnáctiletý chlapec, který se cestou do věznice pro mladistvé ohlédl a skrz mříž uviděl dvaačtyřicetiletého muže v cele věznice s ostrahou.
Sebe sama.
Celý ten čas. Chaos, láska, smrt a dokonalé děti. Pohyboval se v kruhu a teď se vrátil do výchozího bodu.
Přestože už všechno pohřbil. Už dávno s minulostí skoncoval.
Vystavěl si přece jiný život a naučil se v něm fungovat. Mimo svět zločinu. Odmítl dokonce i několik nabídek k infiltrování pro švédskou policii, odepřel si všechen ten adrenalin a vědomí, že nic není předem rozhodnuto. Bydlel v běžném domě v běžné čtvrti a měl úplně normální rodinu. Žil a pracoval poctivě. Ve dne pevně svíral Zofiinu ruku a večer šeptal dobrou noc a líbal měkké tváře dvou úžasných synů a maličké dcerky, která má ty nejzářivější oči na celém světě.
Piet Hoffmann všechny ošálil.
Piet Hoffmann ošálil dokonce i Pieta Hoffmanna.
Tak rádi by byli věřili, že se skutečně změnil.
Na svůj nový život si podal ruku s každým, ale na sebe sama přitom zapomněl, sám za sebe se nikdy úplně nepřestrojil. Zapomněl na to, že když člověk nakonec nemůže dýchat vzduch kolem sebe a všechno ztratí význam, pak přestal existovat.
Proto nejspíš kývl na poslední infiltrátorský úkol od Ewerta
Grense a od švédské policie – dočasně se vrátil do starého světa a pronikl do organizovaného obchodu s narkotiky, aby vystopoval vraha. Rozehrál svou hru a s pomocí starých kontaktů zaujal místo v říši drog. Podařilo se to, dokonale. Pašoval, prodával a zároveň odhaloval organizovanou síť.
Ale začal postupně cítit ještě něco jiného.
Tak jako dřív.
Rauš, ten dokonalý rauš, jaký s sebou nese jedině zločin.
Tolik po něm toužil. I když tomu nerozuměl. Toužil po tom, co bývalo celým jeho světem. Světem, v němž násilí svírá v rukou moc a stát na okraji společnosti znamená sounáležitost. Byl to tak dobrý pocit. Až příliš dobrý. Překročil hranici, připomněl si, kým býval a jak moc to miloval.
Protože takový býval. I takový býval.
Neuvědomil si, že přestal žít svůj běžný život. Byl čestný a držel se doma, žil s rodinou, jak jen mohl, ale zároveň tam vůbec nebyl. Nepřítomný přítomný.
Potřeboval zrychlené údery srdce a kůži zbrocenou potem.
Potřeboval vlny, které míří na otevřené moře, nikoli k pevnině, takové, které do sebe narážejí a ženou se pořád dál a dál.
Potřeboval je tak moc, že tentokrát dokonce přistoupil na zakázané: infiltroval bez obvyklé policejní záruky, že kdyby ho náhodou přistihli, jeho jméno se vypaří. Takže když ho v rámci jiného vyšetřování zachytili fotografové, figuroval na snímcích jako velké zvíře stockholmského obchodu s narkotiky. Ale tentokrát bez ochrany proti trestnímu stíhání.
Deset let za mřížemi.
Rozsudek byl správný, důkazy proti němu nezpochybnitelné.
Uvězněný za betonovou zdí a ostnatými dráty, kde měl dost času na přemýšlení, konečně pochopil. Pozdě, ale přece. Není to tak. Tohle už není on. Celé je to mnohem jednodušší – chce vidět vyrůstat svoje děti.
Chce domů.
Odseděl si rok, zbývalo dalších devět.
Každé ráno totéž. Vzhůru dlouho před budíčkem, opláchnout obličej nad umyvadlem v cele, zachytit v zrcadle svůj pohled a v duchu slyšet Hugovy otázky. Kdo jsi, tati? Jeho nejstarší syn stál těsně za jeho zády a snažil se zahlédnout jeho nitro. Ale když se Piet otočil, chlapec tam nikdy nebyl. Slyšíš, tati? Haló? V cele zůstával jenom jeho hlas, křehký a silný, tichý a hlasitý, to všechno naráz. Kdo jsi, tati, doopravdy?
Potom se pokaždé oholil a donekonečna si oplachoval obličej ledovou vodou. Pak upravený přešel tunelem na snídani. Rozhodně ne páchnoucí potem, spermatem a amfetaminem jako ti ostatní, co tam unaveně sedí, žvýkají chleba a pijí nejslabší kávu, jaká se dá uvařit.
Když vězeňská služba vyhodnotila riziko útěku, nebezpečnost a jeho kontakty v kriminálním světě, převezli ho z kronoberské vazby do státního přijímacího střediska. Věznice Aspsås, nejvyšší stupeň ostrahy v celém Švédsku. Už tehdy se rozhodl být od prvního dne jenom Pietem Hoffmannem.
Projít branou věznice bez mentální záchranné vesty a tak se pohybovat i chodbami mezi zamčenými dveřmi cel, kráčet s otevřenou myslí, ať už to znamená cokoli. Tentýž pocit jako před prvním trestem – fajn, teď je to prostě tak, tohle teď budu dělat –, ale tentokrát s úplně jiným steskem. Tehdy mu bylo patnáct a na svoji rodinu, na tátu a mámu si ani nevzpomněl. Myslel na to, co asi dělají kámoši. Jestli zrovna vykrádají nějaký obchod. Nebo kasu. Možná se zrovna povalují v parku, hulí trávu a osnují plány na dnešní noc. Teď, o desítky let později, tu sedí na pryčně a v každém jeho nádechu jsou i Zofie, Hugo, Rasmus a Luiza – vdechuje vzpomínky na ně a pak dech zadrží na tak dlouho, jak jen může.
Proto ho nesmějí přijít navštívit.
Advokáti, policisté, ti ať klidně chodí. Ale nikdo z těch čtyř, kteří znamenají všechno.
Se žádným z nich se setkat nechce. Nechce se setkat se Zofií, mluvit s ní, poslouchat, co by mu řekla.
Že je po všem.
Pochopil by to. Nepřijal, ale pochopil. Dostal víc šancí, než si zasloužil, a všechny do jedné promarnil. Až mu nakonec dala ultimátum.
Jestli znovu skončíš ve vězení, Piete.
Myslím to vážně.
Jestli budeš muset ještě někdy utíkat, abys viděl vyrůstat svoje další dítě.
Myslím to vážně.
Pak tě opustím. A když odejdu, bude to navždycky.
Jenom jedinkrát dovolil, aby přišli. Před osmi měsíci.
Dlouhý telefonát s dětmi skončil Hugovými slzami a Piet Hoffmann už neměl sílu před tím utíkat. Požádal o povolení k návštěvě a jeho krásná rodina za ním o jedné neděli přijela metrem, vlakem a autobusem. Ze své cely viděl, jak kráčejí od konečné zastávky až k rozlehlému parkovišti u věznice. Jak jeho dokonalé děti při čekání za branou zářily! Hugo v černém tričku s dlouhými rukávy, Rasmus v džínové bundě a malá Luiza v bílých teniskách, které měla nejspíš na nohou poprvé a věděla, že jí mimořádně sluší. Jejich otec stál na špičkách u okna své cely, aby mu nezmizeli z očí, a hlavou mu běžel obraz, jak budou za chvíli sedět v šedivém betonovém bunkru, spojovat je nebude nic než krev, jak budou počítat vteřiny, nesměle se rozhlížet a dusit se hanbou.
Dolů nesešel. Když pro něho přišli dva strážní, odmítl se hnout z místa. Zůstal stát u okna a díval se, jak jeho čtyři milovaní odcházejí na zastávku autobusu, aby se vrátili domů. Hanba opravdu udusila všechno.
Až do dnešního odpoledne, kdy to přijdou zkusit znovu.
A tak teď sedí na posteli a centimetr po centimetru se přibližuje k jejímu okraji, aby se nějakým způsobem přinutil vstát. Na stolku přišroubovaném ke zdi čeká tác s rozpustnou
kávou, džusem a bábovkou, kterou neupekl. Tenhle podivný rituál – na to prostě nemá sílu. Pohybovat se po kuchyni se všemi ostatními, kterým je jinak vždycky všechno jedno, ale upéct bábovku, než přijde návštěva, je pro ně najednou nejdůležitějším životním úkolem. Jako by se jim ve vězení skvěle dařilo, jako by pozvali rodinu na nedělní kávičku k sobě domů. Tuhle bábovku upekl Mulle – Mulle, který sedí na doživotí v cele napravo od Pieta. Piet kdysi četl o vraždách, za které ho odsoudili, a jestli si někdy někdo doživotní trest zasloužil, pak právě on. Ale Mulle si náhodou svého souseda oblíbil a na oddělení plném členů zločineckých gangů a ztroskotanců, kteří se pokoušeli ukrást obrněný transportér plný peněz, a četných pobudů, co neumí jediné slovo švédsky, se mu Piet Hoffmann stal přítelem aspoň do takové míry, do jaké je to v tomto světě možné. A tak když Mulle včera večer s čerstvě upečenou bábovkou vešel do jeho cely a rovnou prohlásil: Musíš pro děcka přece něco mít, až přijdou , Piet se nebránil. Mulle, za kterým už nechodí ani rodina – nikdo už ho vídat nechce, nakonec se mu podařilo všechny odradit –, sám smíchal ingredience, vymazal formu, při teplotě 175 stupňů upekl bábovku a položil ji v Hoffmannově cele na podlahu.
„Už je čas.“
Kdosi zaklepal. Jeden z bachařů.
„Hoffmanne, máte dole návštěvu.“
„Cože?“
„Je tu vaše rodina.“
„Ne.“
„Ale jo, sedí…“
„Ne. Ne! Nechci nikoho vidět.“
Potil se. Srdce a plíce se nemohly dohodnout na spolupráci.
„Aha, máme jim to říct? Že na to nemáte odvahu? Už zase?“
„Ano.“
„Budete toho litovat.“
„Neslyšíš, do prdele, co říkám, kreténe?“
Stražný si upravil uniformu a vykročil. Ušel sotva pár metrů.
„Počkejte!“
Hoffmann prudce otevřel dveře cely a vyběhl ven. „Chci je vidět! Já jenom… Omlouvám se za to, co jsem řekl.“
Strážný pomalu přikývl, už slyšel horší věci, viděl mohutné a nebezpečné trestance, kteří se před setkáním se svými dětmi sami proměnili v malé děti.
Když dostal Piet Hoffmann znovu povolení k návštěvě, zavolal poprvé z věznice Zofii a prosil ji, aby promluvila s Hugem, Rasmusem a Luizou a vysvětlila jim, že navštěvovat ho opravdu není dobrý nápad. Když odmítla a vysvětlila mu, že na to děti mají právo, ať už si ona o tom myslí cokoli, zkusil místo toho být protivný. Křičel a zahrnul ji zlými slovy – doufal, že ji to přestane bavit. Ani to však nepomohlo. A tak jí pověděl pravdu, popsal svůj strach jako tu nejtemnější místnost, v níž se kdy v životě ocitl.
V každém případě teď všichni čtyři stojí dole u mříže, před betonovou zdí a ostnatými dráty.
Pátrají očima. Někde tam uvnitř je jejich táta.
„Hoffmanne, tak vyrazíme? Vezměte si ten tác a půjdete mezi mnou a Mårtenssonem.“
Piet se zahleděl na skleničky s džusem, stal se součástí vůně bábovky.
Nereálné setkání.
Nedá se na něj připravit.
Jeho úkolem je vysvětlit to. Dokonce snad i objasnit. Proč.
Proč se rozhodl páchat zločiny a nechat se zavřít do vězení na tak dlouho, že jeho synové stačí mezitím dospět a odstěhovat se z domova a jeho maličká dceruška bude končit základní školu.
Jde především o Huga. Tak to prostě je. Rasmus a Luiza takový pohled na svět nemají, jednoduše žijí svůj život a na víc
nemají čas. A Piet jim to může jedině závidět. Hugo je soudce.
A na svou otázku ještě nikdy nedostal rozumnou odpověď.
Kdo vlastně jsi, tati?
Hoffmann opustil okraj postele a zamřížované okno a vykročil. Bez tácu. Prostě to nešlo, nemohl ho vzít do rukou, byl příliš těžký.
Bezpečnostní kamery, zamčené brány mezi jednotlivými úseky a betonová chodba delší než sto metrů vedoucí pod vězeňským dvorem.
Putování prázdnými dny, hodinami bez obsahu.
Život, jakým se nemá žít.
Vysvětlil to tady všem už první týden – není na vás nic, co by mě zajímalo. Už jsem tohle zažil. Tentokrát budu jenom počítat čas. Nebudu hrát karty, kulečník ani nic podobného.
A s nějakým Hoffmanne, slyšels o tom Ahmedovi z céčka, co prodává speed , je taky konec. Známé si vybírám a moc jich není.
A co na to mají říct? Vždyť tady nejspíš chtějí všichni totéž.
Když ho pustili dovnitř, už tam seděli.
Rasmus a Luiza pohupující se uprostřed válendy, na které si to vězni rozdávají se svými partnerkami, Hugo schoulený na podlaze pod jediným oknem a Zofia na židli. Usilovně se snažil nepodívat se jí do očí.
Bylo to přesně takové, jak si představoval a jak se obával.
Jen málo smysluplných vět. Nesmělé, strojené úsměvy. Nervózní těla v neustálém pohybu. Rodina, která ještě nedávno byla samozřejmostí, a teď si najednou neví rady, jak spolu být bez prostřeného stolu uprostřed.
Piet věděl, jakým ponížením prošli cestou za ním, za nebezpečným trestancem odsouzeným k dlouhému vězení za drogové delikty. Věděl, že se Zofia musela před očima dozorkyň svléknout donaha a předklonit se, aby mohly zkontrolovat, že v tělesných otvorech nepřenáší žádné drogy. Neexistuje žádný tišící prostředek pro manželky, a dokonce ani pro děti, které se zastavují v betonových chodbách a z nervozity zvrací u stěny,
a když je poslední bezpečnostní kontrola za nimi, zvracejí znovu.
Měls možnost volby, tati. A nevybral sis nás.
I když to Hugo sedící nehybně na podlaze nevyslovil nahlas, stejně to řekl.
Ticho nakonec přerušila Luiza, které nejsou ani čtyři roky.
„Takže tady teď bydlíš, tati?“
A Rasmus, který je rozesmál.
„Jasně, teď jsme u táty doma. Má vlastní jednopokoják. Pronajatý tak ze třicáté sedmé ruky.“
Dokonce i Hugo se opatrně pousmál, když Rasmus natáhl ruku po toaletním papíru zavěšeném v čele postele a omyvatelný plast pod jednorázovým prostěradlem zapraskal a zavrzal.
„Lidi bydlívají ve čtyřpokojácích, třípokojácích nebo dvoupokojácích. Ale náš táta má jednopokoják s toaleťákem.“
A Rasmus, který kráčel životem, jako by to byla procházka zábavním parkem, to vlastně podal docela správně. Pro Luizu. Holčičku, která ještě nemá pojem o čase a brzy bude mít pocit, že to tak prostě bylo vždycky – můj táta sedí ve vězení, bydlí tam. Jinou verzi táty si pamatovat nebude.
I Piet se pokusil pousmát nad ruličkou toaletního papíru a začal vysvětlovat, že dneska jsou takzvané rodinné pokoje už obsazené, a proto se museli sejít v téhle divné místnosti. Ale po chvilce se sám odmlčel – jako by něco takového mohlo tu pekelnou situaci komukoli z nich ulehčit.
Jen k jedné nepříjemnosti došlo. Ne mezi členy rodiny –zvýšené hlasy se ozvaly, když strážný, který se celou dobu snažil zůstat neviditelný v rohu místnosti, přerušil Rasmusovo spontánní objetí.
„Hoffmanne, znáte pravidla.“
„Mému synovi je dvanáct! Co sakra děláte?“
„Žádné doteky.“
„Už jste někdy slyšel o srdci?“
„Já jsem vězeňský zákon nenapsal.“
Rasmus se pokusil situaci po svém uklidnit – protože jeho objetí bylo příliš, začal místo toho tátovi cuchat vlasy, jak to dělávali pokaždé, když si spolu hráli. Ale byl to jen další zakázaný dotek.
„Pravidla přece znáte.“
„Poslyšte, celý rok jsem se choval slušně.“
„Při návštěvách jste pod dohledem, Hoffmanne. Má to svůj důvod.“
„Ale nejsem feťák.“
„Když to půjde dobře, čeká vás ještě pár návštěv pod dohledem – ale pak třeba dojde na nemonitorované.“
„Ale na to, co jsem dělal, jsem byl sám. Nemám za zadkem žádný gang, co by se o cokoli pokoušel. Tohle jsou moje děti a… nemůžeme se dotknout?“
„Ještě jeden dotek a přeruším návštěvu.“
V téhle chvíli by Piet Hoffmann vypěnil – kdyby se do toho nevložila Zofia a nepožádala ho, aby se proboha uklidnil. Co nejklidněji vysvětlila, že byl před setkáním nervózní a napjatý, a není proto snad nijak těžké pochopit, když se chová jako někdo, kdo je napjatý a nervózní.
Na hádku nedošlo. A na doteky také ne. Vlastně už nedošlo na nic. Rodinné setkání se pomalu samo rozpustilo a o moc víc už si toho neřekli.
A přece si řekli všechno.
Cestou zpátky pod vězeňským dvorem byla chodba zase nekonečně dlouhá. Každý krok se rozléhal. Nebo to možná byly jeho myšlenky. Ty, které vířily hlavou patnáctiletému chlapci – byl jen o rok starší, než je dnes Hugo –, když ho poprvé zavřeli. Chlapci, ke kterému neměl nijak zvlášť blízko, do něhož se však kdykoli dokázal vcítit a přesně si vzpomenout, jaký byl a co si myslel, když seděl na tvrdé židli v soudní síni naproti muži, jehož kopl do hlavy a který kvůli tomu částečně ztratil sluch. Což už se nikdy nesmělo opakovat. Skutečnost,
kterou nebylo možné jakkoli zamluvit od chvíle, kdy na něho starší muž pohlédl, kdy pohlédl do jeho nitra.
Piet zahlédl nového trestance v chodbě už zdálky.
Muž jeho věku, kráčel hrdě, jako někdo, kdo je zvyklý poroučet.
Před ním i za ním šli strážní a muž svíral v ruce látkový pytel – tak jako každý, kdo přijde do věznice a v šatně se převlékne do svého ošacení pro další desetiletí. Zatímco trojice čekala, až se otevřou další bezpečnostní dveře, Piet Hoffmann ji dostihl a oba vězně na několik vteřin dělilo jenom pár kroků.
Prohlíželi si jeden druhého, jak se to dělává.
A ten nový se zarazil.
„No počkej! Jsi to ty?“
Hoffmann neodpověděl.
„Do prdele, jsi to ty!“
Neměl tušení, kdo to před ním stojí a takhle se ptá. A navíc neměl zájem o navazování vztahů. Mulle, ten jediný, s kým občas prohodil pár slov, mu stačí. Bez ohledu na to, kdo tenhle chlap je, k jaké síti nebo jakému gangu patří a ať provedl cokoli.
Ať se stará o svoje a Piet Hoffmann bude dělat totéž.
Nováčka zavedli do dveří s označením G, zatímco Hoffmann pokračoval k písmenu H, oddělení na konci chodby. A byl na sebe trochu hrdý, protože se mu dařilo dodržet slib, který dal sám sobě a kterým se tolik odlišoval od chování patnáctiletého trouby pokaždé, když přišel do nového zařízení anebo se setkal s novým trestancem. Protože když tehdy někdo dělal ramena, on dělal ještě větší. Když tehdy někdo křičel, on křičel ještě hlasitěji. Přestože byl tehdy stejně jako ve dvaačtyřiceti rozhodnutý před ostatními trestanci zvládnout to, co psychologové označují za nedostatečnou kontrolu impulzů, ale nikdy se mu to nepodařilo.
Neuměl ještě spolknout vztek, který v něm provokace těch pitomců probouzela. Nebyl ještě zavřený dost dlouho, nežil
dost dlouho. A především ještě nedržel v náruči Zofii, aby pochopil, že existuje láska, a navíc ještě neměl děti, aby pochopil, že existuje ještě jiný druh lásky, který všechno převyšuje.
Chodba oddělení H byla pustá, nikdo si nevšiml, že se vrátil z tak převratného setkání s rodinou. Někteří si právě vydělávali na telefonní karty balením žárovek, jiní pracovali za třináct korun na hodinu v dílně, a několik skutečně mladých se v učebně učilo pravopis. Bylo příjemné, že nikdo neočekával vyprávění, a dokonce ani pozdrav.
Jeho cela vypadala přesně jako předtím. Přesto se zdála o něco větší.
Bylo v ní víc místa.
Nervozita, nebo možná úzkost, cestou zpátky ustoupila. Pro jistotu se nadechl, aby se ujistil. Vážně, zmizela. A hruď měl plnou čehosi jiného. Jakéhosi zvláštního klidu.
Návštěva nebyla v žádném ohledu vydařená. Ale byla první. Děti si udělaly představu, teď už vědí, kde táta tráví dny. Piet znovu prozkoumal své pocity. Strach skutečně zmizel. Ale necítil ani klid.
Radost.
Přesně v místě, kde hrudník přechází v břicho, tam se ukrývala.
Po chvíli přešel k zamřížovanému oknu a stolku přišroubovanému pod ním. Tác zůstal na svém místě. I s kelímky džusu a kávy a s bábovkou. Opatrně jej zvedl, odnesl jej do vedlejší cely a položil na Mulleho stůl.
Snad příště.
odpolední slunce. letní horko. Opatrný větřík.
Piet Hoffmann udělal několik prvních kroků na velkém dvoře věznice, mhouřil oči do sluníčka. Návštěva rodiny, která nevěděla, jak společně fungovat, zkrátila dnešní pobyt venku, zbývala půlhodinka na vzduchu, který o něco méně páchne prachem věznice.
Vyrazil. Když půjde rychle a protáhne krok, měl by stačit nejmíň desetkrát obejít fotbalové hřiště. Protáhnout si záda, probudit svaly a údy.
Dýchat.
Napočítal pět dalších vězňů, kteří chodili dokola, několik jiných se procházelo po chodnících podél zdi a ostatní si kopali míčem anebo posedávali na lavičkách a povídali si.
„Ty mě nepoznáváš, co?“
Přišlo to tak náhle. Piet Hoffmann si vůbec nestačil všimnout, jak kdosi vstal z lavičky nalevo, a když ho dostihl, objal ho silnou paží okolo ramen.
Byl to ten nový.
Chlap, který se s ním pokoušel dát do řeči už u vstupu do oddělení G. Svůj látkový pytel odložil v cele, kde stráví spoustu dalších let, ale choval se, jako by měl naspěch.
„Vážně – nepoznáváš mě?“
Neznámý teď ještě pevněji sevřel paži okolo jeho krku a zátylku. Byli si tak blízko, že cítil jeho neoholenou tvář i kávu a cibuli z jeho dechu.
„To jsem přece, do prdele, já!“
Piet jeho paži odtlačil a v duchu bojoval s touhou vypustit ten druh agrese, jaký už nehodlal nikdy použít. A zároveň. Když se zahleděl do neoholené tváře s planoucíma očima a se starou jizvou, která za ty roky zesvětlala, aniž by doopravdy vybledla. Zůstala tam. Už nemohl říct: Nemám tušení, kdo jsi – protože cosi zahlédl. Cosi, co poznával.
„Jo. Možná.“
„Možná? Haló!“
„Ale už je to dávno, že jo?“
Neznámý se usmál, upřímně, dokonce srdečně.
„To teda jo, Piete. Už je to dávno.“
Číst prostor, přesně to se Piet naučil dělat, a byl v tom nejlepší. Díky tomu přežil ve světě, v jakém lidi jako on brzy umírají. Číst prostor, aby zaútočil dřív, než přijde útok. Ale tenhle prostor byl rozsáhlejší, bylo v něm víc tváří a víc záměrů. Takže zatímco spolu stáli na dvoře a měřili se pohledem, Piet identifikoval jeho chlapy. Čekali na lavičce, kde předtím seděl i on, připraveni chránit svého vůdce. Pěšáci mnohem mladší než tenhle chlap, co také přežil celou generaci. Že ten nový kráčel chodbou jako člověk zvyklý poroučet, mělo svůj důvod. Zaujímá vysoké postavení, jeho gang je násilnický. Každý z těch, co sedí na lavičce za ním, dostal za své činy dlouhý trest.
Paže z jeho krku zmizela. Ale pocitově tam byla pořád.
Až se to povědomé v jeho tváři nakonec vyjasnilo a Piet ho začal poznávat.
„Jsi to…“
Dvanáctiletá tvář, která se proměnila v devětatřicetiletou.
„… jsi to ty, Bráško?“
„Jo. No konečně.“
„Tak to je teda… no do prdele!“
Objali se a hlasitě se rozesmáli tím opravdovým smíchem, který hřeje v břiše.
„Ještě chci obejít pár koleček. Pojď se mnou, Bráško.“
První kolo obešli mlčky. Přestože si měli tolik co říct.
V polovině dalšího nakonec jako první promluvil Bráška.
„Zmizels.“
„Já si to pamatuju tak, že jsi zmizel ty. Oba jste zmizeli.“
Je to sedmadvacet let. Ale starší bratr tohohle chlapa býval Pietův nejlepší kamarád. Víc než to, byli jako jedna duše. Až do dne, kdy se Piet odvážil zamilovat do Zofie, to byl jediný člověk, kterému kdy důvěřoval.
Panebože – Bráška?
Takže tys skončil taky tady. Za mřížemi.
Bylo to až nepříjemně samozřejmé. Cesta ke zločinnosti byla předem vytyčená. Starší bratr skončil ve výchovném ústavu, a když přijel domů na návštěvu z nápravného zařízení, měl náruč plnou dárků, které nakradl – přišel domů a před mladším bratrem se tvářil, že se mu náramně daří.
„Odstěhoval ses, Bráško? Někam na Balkán?“
„Novi Sad, v severním Srbsku. Když skončila válka a Karlo se vůbec… když za námi nepřišel. Táta jednoho dne prostě rozhodl, že se vrátíme domů. Ale pro mě to domov nebyl.“
Obešli jedno kolo. Pak druhé. Kráčeli bok po boku a možná si toho měli povědět víc. Bylo to trochu jako před chvílí s Luizou, Rasmusem a Hugem – co řekneš někomu, kdo už ti není blízko? Někdy lidé vklouznou zpátky skoro jako by nic, pokračují v rozhovoru, i když už dávno zapomněli, o čem mluvili. Tentokrát to tak nebylo, nezbylo nic, co by je spojovalo.
„Nikdo neposlouchá.“
„Cože?“
„Tak to často říkal tvůj starší bratr. Nikdo neposlouchá. Prostě to z něho občas zničehonic vypadlo. Pamatuješ, Bráško?“
Ale nešlo jenom o to, že jeden druhého ztratili z očí.
S každým krokem na prašném vězeňském dvoře jako by se vzdálenost mezi nimi ještě zvětšovala.
„Občas mě napadlo, jestli se my dva ještě někdy uvidíme, Piete. A teď jsme spolu. Tady. Na hodně dlouho.“
Anebo si to jen namlouval? Dotýká se to snad těch částí minulosti, jimž se Piet Hoffmann stále vyhýbá, a proto ho znervózňují?
„Chybí mi.“
„Mně chybí každý den, Bráško. Nikdy už jsem takového přítele neměl. Nikdy jsem už k sobě nikoho tak blízko nepustil. To místo bylo a je obsazené.“
„Ale slyšel jsem, že máš rodinu.“
„To jo.“
„To je fajn. Takže máš ženu? A děti?“
„Jo, je to fajn.“
„A navštěvují tě?“
„Někdy.“
„Já už nemám nikoho.“
Bráška ztišil hlas.
„Mámu i tátu jsem pochoval – a Karlo… ten ani hrob nemá.“
„Ale máš je.“
Piet kývl k lavičkám a potom ke zdi.
„A všechny tam venku.“
„To jo…“
Bráška se na chvíli zastavil.
„… zařídí pro mě cokoli. Tak to je, když někdo ne a ne umřít, tak jako já. Vojáci se mění. Teď už pro mě střílejí, aniž by se ptali. To dřív nebylo. A když dostanou sto táců, zabijou i dítě. Ale rodina to není, to ne. I když si říkáme brácho. Nikdo z nich není můj starší brácha.“
Dali se znovu do pohybu. Stejným krokem, ve stejném rytmu.
A Piet byl překvapený.
Bráška k němu zřejmě pořád má důvěru. Odvažuje se s ním dokonce sdílet takové myšlenky, jaké v tomto světě znamenají slabost a riziko. Piet si byl čím dál jistější – jen si to namlouval. Zmátly ho jen nepříjemné vzpomínky, jak to bývá.
„Nikdy jsem jejich vysvětlení nevěřil.“
„Ani já ne, Bráško.“
„Spojil by se se mnou.“
„A taky se mnou. Bez ohledu na riziko. Nenechal by mě žít v nevědomosti.“
Potom už nemluvili, jenom šli a dívali se přímo před sebe. Bylo to tak nejjednodušší. Bráška kopl do štěrku a obklopila je prašná mlha. Měli před sebou polovinu posledního kola, v Pietovi narůstal pocit, že se vydal správným směrem, a ve společném tichu mu bylo čím dál příjemněji.