vztek. Sám neví, kde se bere. Asi tu byl vždycky. Nosil ho v sobě, ať se vydal kamkoli, vztek byl pořád s ním. Teď ho tam vezme s sebou. Do velkého sálu, kde se kroky rozléhají a stěny jsou obložené těžkým, hnědým dřevem z jiných časů. Strop je vysoko, vzduch zatuchlý, venku na ulici se ženou auta a nikdo nemá ani tušení, že tady uvnitř se mění životy. V soudní síni už byl. Neděsí ho to. Soudce a porotci nahoře na pódiu, státní zástupce, obhájce a právní zástupce poškozeného dole pod ním, a za nimi ostatní, kteří jen naslouchají. A on sám. Obžalovaný. Piet Hoffmann se otočí a zahledí se do lavic pro přihlížející. Otec tu není. Na proces svého syna by se nikdy podívat nepřišel – vzít si volno v práci a uvést tenhle důvod? Taková ostuda. Sám přišel do Švédska, chtěl všechno dělat správně. A jeho prvorozený teď sedí na lavici obžalovaných. Ale máma tu je. A taky kamarádi, spousta. Většinou se usmívají. Asi jako v kostele, na pohřbu, všechno je tak vážné a tiché, lidi nevědí, jak se tvářit, a nakonec se začnou usmívat. Jsou trochu zaskočení. Jako v divadle, diváci na představení. Všichni hrají hru, on stojí na jevišti a v nich se odráží jeho obraz. Všechno se děje teď, a ne až potom. Dál to ještě nedomyslel. Hodně násilí. A taky vloupání. Občas prodej drog. Sociálka ho sledovala, a když ve třinácti zbil svého sociálního 6
Utec_OK.indd 6
13.05.26 13:49