JEDNA
Telefon začal vyzvánět. Znovu.
Za posledních osmnáct minut už počtvrté.
Pokaždé stejné číslo. Pokaždé to velitel Sûreté du Québec ignoroval. V naději, že zvonění přestane.
Jenže jako většina věcí, kterých si nevšímáme, se to jen zhoršilo.
První zazvonění narušilo klid nedělního dopoledne v quebecké vesničce Three Pines a přetrhlo Armandu Gamachovi myšlenky právě ve chvíli, kdy seděl na kamenné terase svého domu s výhledem na zahradu, nepřítomně si z košile ometal drobečky z croissantů a upíjel silné, sametové café au lait.
Zatímco si Reine-Marie četla noviny, část, kterou si vzal ke čtení on, mu ležela složená na klíně, nahřívala se a hromadily se na ní drobky. Maličko pozvedl obličej ke slunci a zhluboka vdechoval vzduch pozdního léta. Pak se zamyslel nad pohupujícími se šlahouny černookých Zuzan, povijnic, hrachorů a fialových plaménků „Jackmanii Superba“ šplhajících po plotě, který je odděloval od jejich sousedky, šílené básnířky.
Byla to krásná, i když neúčinná bariéra. To by museli přidat ostnatý drát.
Hrozbou byla vlastně její husa, ale Róza zřejmě díkybohu zapomněla, že umí létat. Nebo se, což bylo pravděpodobnější, rozhodla to nedělat.
* * *
Pokaždé když byly noviny dočtené, nebo se na ně zapomnělo, Gamachovi s hrnky v rukou vykročili po dlouhém trávníku, na němž se třpytila ranní rosa, kolem rozložitého javoru s houpačkou pro jejich vnoučata, tu a tam se zastavili, aby se pokochali u nějakého trvalkového záhonu, až došli na místo, kde končil jejich pozemek a začínal vnější svět.
Byl to jejich nedělní rituál. Ve svých tolik nepředvídatelných životech nacházeli útočiště v jistotě. I kdyby třeba jen na chvilku.
Nakonec, život utvářejí drobná rozhodnutí. Tak jako u pointilistické malby ho nedefinuje jedna tečka, jedno rozhodnutí. Ale dohromady? Vynořuje se z nich obraz. Život.
Kde bydlet, kam se posadit. Co jíst, co pít, co si vzít na sebe. Posekat trávu, nebo z ní nechat vyrůst louku. Co říct, a možná důležitější věc: co neříct.
Jakou práci přijmout. Jaké poslání.
Který telefonát.
Armand Gamache se vrátil do sluneční pasti kamenné terasy, natáhl si nohy, zvrátil hlavu, zavřel oči a myslel na… nemyslel na nic. Mysl se mu vyprázdnila.
Takový klid. Tolik se toho dalo narušit.
Když se ozvalo to první zazvonění, Armand se natáhl po telefonu s úmyslem hovor přijmout. Nakonec, bylo to jeho soukromé číslo. Měli ho jen přátelé a rodina.
Ale prst se mu zastavil, než jím stačil přejet po displeji.
Pak pomalu vrátil telefon na stůl, přimhouřil oči, a zatímco přístroj dál vyzváněl, jen zíral před sebe. Už neviděl zahradu. Neslyšel povykování ptáků a vrzání cikád, které dokázalo být zároveň vlezlé i konejšivé.
To všechno pohltilo neutuchající vyzvánění. A stejně tak jeho.
Reine-Marie maličko sklonila noviny. Jen natolik, aby se mohla podívat na manžela a pak na telefon. Číslo volajícího
neviděla, ale všimla si rýh, které se utvořily v koutcích Armandových očí a úst.
Teď, těsně před šedesátkou, měl hladce oholenou tvář ošlehanou a zbrázděnou vráskami. Od desítek let klečení na zasněžených polích, v lesích, na kamenitých březích rozbouřených jezer i na sluncem rozpáleném dláždění a shlížení na mrtvolu.
Jako velitel oddělení vražd Sûreté du Québec viděl Armand Gamache víc než jen svůj díl smrti. Násilné, surové, ničivé smrti. Nepřirozené.
Což byl důvod, proč vyhledával bzučení včel a cvrkání cvrčků. Aby tím vyvážil detaily z pitev. Aby vykompenzoval hlášení o vraždě od jednoho ze svých agentů, poslouchal, jak se vítr prohání lesem, a nasával pižmovou vůni podzimního listí. To byl jeho balzám. Jeho klid.
To byl důvod, proč pro něj, pro ně oba, domov, rodina a poklidná nedělní rána na zahradě tolik znamenaly.
Vlasy měl zvlněné a z větší části už šedivé. Kolem uší a na límci se mu kroutily. Potřebuje ostříhat, pomyslela si Reine-Marie.
Byl vysoký přes sto osmdesát centimetrů, robustní postavy a každý, kdo by se s ním setkal jen letmo, by ho tipoval spíš na profesora historie zabývajícího se tajemným dávnověkem než na člověka, který honí vrahy.
Ale telefon dál vyzváněl. A rýhy v jeho obličeji byly čím dál hlubší.
Věděla, že ten hovor mohl odmítnout. Ale neudělal to. Mohl telefon vypnout. Ale neudělal to. Místo toho nechal mobil zvonit. A hleděl do dálky.
Konečně to přestalo.
„Nějaký omyl?“ zeptala se.
Podíval se na ni. „Non. Špatná osoba.“
Která mu musela, pomyslel si, zavolat omylem. To se stane snadno. I jemu se to občas stávalo.
Ano, šlo jen o tohle. Špatné číslo. Ten telefonát nebyl určený jemu.
Reine-Marie nadzvedla obočí, ale nekomentovala to.
Pak se na ni usmál. Vrásky se mu při tom prohloubily. A jí to připomnělo, že ačkoli některé z nich dozajista vyryly bolest, žal a stres, ty nejhlubší se vytvořily právě takhle. Úsměvem.
Tak jako čáry na mapě ukazující zeměpisnou délku a šířku vyznačovaly cestu muže, který našel štěstí.
Avšak byla tam ještě hluboká jizva na spánku, která ostatní linie přetínala.
Na zahradu opět padlo ticho. Po několika napjatých vteřinách oba znovu zvedli své sekce nedělních novin a vrátili se ke čtení.
Vesnice Three Pines nebyla za žádné mapě a našli ji jen lidé, kteří ztratili cestu. Vystoupali na hřeben, zastavili se a v úžasu se zahleděli přes vrcholky stromů k Zeleným horám ve Vermontu za quebeckou hranicí. Pak, když sklopili pohled, uviděli něco ještě nečekanějšího.
V divočině, daleko od civilizace, tam kolem návsi stál prstenec domků z kamene i dřeva a obchůdků z růžových cihel. Lidé venčili psy, pracovali na zahradě nebo seděli na lavičce na trávníku. Povídali si. Přinejmenším v jednom případě sami se sebou.
Uprostřed se k nebi tyčily tři obrovské borovice. Jako maják. Signál. Znamení.
Už jste doma a v bezpečí.
Ti, kteří se rozhodli zůstat – a ne všichni se tak rozhodli, i když byli vždycky vítaní –, brzy zjistili, že vesnice není imunní vůči plynutí času nebo tragédiím o nic víc než jiná komunita. Nešlo o žádný úkryt.
Víska Three Pines jen nabízela útěchu v neustále se měnícím světě. Nabízela místo u stolu, nabízela společnost a přijetí. A croissanty.
Nabízela podanou ruku.
A právě ve Three Pines se velitel oddělení vražd Sûreté a jeho manželka knihovnice rozhodli žít. Vytvořit si tam domov. Ne aby utekli před hrůzami světa, ale aby se z nich vyléčili.
Jenže svět je toho nedělního rána našel. Když Gamachovi seděli v klidu své zahrady. To vytrvalé vyzvánění znovu začalo. A Armand si ho opět nevšímal.
Řinčení telefonu se teď svatokrádežně prolínalo se zvoněním kostelního zvonu.
Svatý Tomáš svolával věřící.
A Armanda Gamache volalo něco úplně jiného.
„Doprdele, zvedni už ten telefon!“ Přes plot přelétla hrst kompostu, hlíny nebo…
A telefon stále vyzváněl. Pak se zčistajasna odmlčel uprostřed zazvonění, čímž způsobil, že to náhlé ticho bylo skoro stejně rozčilující jako ten zvuk.
Když se po několika minutách mobil rozezvonil potřetí, Reine-Marie víkendové noviny odložila do klína a podívala se nejdřív na telefon, pak na svého manžela.
„Proboha, Armande, kdo to je? Je to pracovní?“ Ačkoli věděla, že pracovní to být nemůže. Jinak už by to býval vzal.
Po chvilkovém váhání telefon zvedl, aby se mohla podívat. Žádné jméno tam nebylo, ale rozeznala prvních několik číslic. Vládní číslo. Federální vlády, ne provinční. Přestože neměla tušení, komu to číslo patří, její manžel zjevně věděl, kdo volá. Stále dokola. Věděl, koho ignoruje.
„Chceš, abych to vzala?“
„Non.“ Přitáhl si telefon k sobě, jako by ji před ním chtěl chránit. Znovu na hrudi ucítil vibrace a přístroj odtáhl.
Volajícího už měl v hlavě a byl si jistý, že nechce, aby se mu zavrtal ještě do srdce.
V tu chvíli zvonění ustalo a on odložil telefon na stůl.
Poklid jejich nedělního rána ležel roztříštěný všude kolem nich. Dokonce ani ticho už nekonejšilo. Zdálo se být pouhou předehrou pro to, co oba věděli, že přijde.
Po několika minutách na to opravdu došlo, a když se to stalo, Armandova trpělivost byla u konce. Popadl telefon, prudce přejel prstem po displeji a vstal.
Chvíli poslouchal, potom opáčil: „Jděte do prdele.“
A pak, zatímco na něj Reine-Marie upírala šokovaný pohled, zavěsil. Ještě nikdy ho neslyšela s nikým takhle mluvit.
Byla si jistá, že v jeho kariéře to občas jinak nešlo, ale tady?
V jejich zahradě?
„Tak povídej,“ vybídla ho, když se zase obrátil k ní s klouby prstů bílými od křečovitého svírání telefonu.
A on jí vyhověl.
Reine-Marie poslouchala, načež dlouze vydechla. Už chápala, proč ten hovor odmítal přijmout.
„Co chtěla?“
„Sejít se.“
„Proč?“
„Nevím, neptal jsem se.“
„Nedokážu uvěřit, že tě kontaktovala,“ vzdychla Reine-Marie, „po tom, co se stalo minule.“
Čekali na další telefonát, ale žádný nepřišel. Následující hodinu strávili celkem v poklidu, avšak ramena jim pokradmu stoupala a Reine-Marie si musela stejnou knižní recenzi přečíst několikrát, než to konečně vzdala.
„Pojďme do bistra,“ navrhla a vytáhla se z křesla. „Potřebujeme rozptýlení.“
„Ty možná potřebuješ rozptýlení,“ kontroval Armand a také se vyhoupl na nohy. „Já potřebuju pain au chocolat.“
Zasmála se a uviděla, že se také usmál. Ovšem vrásky, které se objevily, byly od starostí, ne od pobavení.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Ruth, když k nim později přisedla v patiu bistra ve stínu vysokých javorů.
„Co myslíš?“ zajímala se Myrna.
„Ten telefon.“ Stará básnířka bodla pokřiveným prstem směrem ke Gamachovým. „Dělal virvál celé dopoledne. Málem jsem volala policajty.“
„Dobře víš, že Armand je u policie,“ mírnila ji Clara. Rukou si přitom projela svou neuspořádanou hřívu a překvapilo ji, když jí z vlasů vypadl lékořicový bonbon.
Nikdo jiný překvapený nebyl.
Snědla ho.
„Nevykládejte mi, že těm jejich blbostem věříte,“ pokračovala Ruth. „Jako by tady Clouseau mohl být někdy ve velení Sûreté. Příště řeknete, že támhleta knihovna je knihkupectví a že se tihle dva vzali.“ Ukázala na Oliviera a Gabriho. „Jako by to vůbec šlo.“
„Ježibabo,“ zamumlal Gabri, zatímco pokládal před Armanda pain au chocolat a přitahoval si židli, aby k nim mohl přisednout.
„Buzíku,“ zamumlala Ruth, přisunula si talíř a zapíchla kostnatý prst do sladkého pečiva, jako by to byla země a její prst vlajka.
Armand vzdychl a pak se usmál, když před něj Olivier položil další čokoládovou rolku. „Merci, patron.“
Potom si všiml, že na něj Ruth upírá pohled a očekává odpověď.
Ruth Zardová. Básnířka. Laureátka. Která ze svého polorozpadlého domku v téhle zapadlé vesničce dokázala vidět věci, jež jiní neviděli.
A teď jednu dobrou:
Ležíš na smrtelném loži.
Máš jen hodinu, co ještě budeš žít.
Kdo je to, přesně, komu musíš všechny ty roky odpustit?
Byla jednou z Armandových oblíbených básnířek, když už ne jedním z oblíbených lidí. Musel ale přiznat, že i tomu se blížila.
„Tak kdo ti to volal?“
„Nikdo.“
Myrna Landersová, které patřilo knihkupectví, přisedla ke své nejlepší kamarádce, malířce Claře Morrowové, a přidali se k nim i majitelé bistra Olivier a Gabri.
„Ježíši, nikdo na drátě, to musí být fakt hrůza,“ prohlásila Ruth. „Čtyři telefonáty v řadě. A jak jsi řval,“ vědoucně se podívala po ostatních, „na toho nikoho.“
Všichni teď svorně naklonili hlavy, jako by si to secvičili, a podívali se na něj.
Vážně? Pomyslela si Myrna. Armand křičel?
Stejně jako všichni ostatní ho vídala ve zprávách, když na něj dotírali novináři a musel odrážet obvinění z neschopnosti nebo korupce. Obzvlášť jedna mladá vlogerka na něj měla spadeno.
Ovšem vrchní inspektor Gamache zachovával chladnou hlavu a jeho odpovědi byly uvážlivé a umírněné.
Nedovedla si představit, jak Armand na někoho řve.
Co to mohlo vyprovokovat? Kdo by to mohl vyprovokovat?
Myrna Landersová znala Gamachovy dobře. Často chodívali do jejího knihkupectví, vytahovali z regálů nové i použité knížky a prohlíželi si je, dokud je něco nezaujalo. Někdy ale Armand přicházel sám. Za zasněžených dní sedávali u jejích kamen na dřevo, popíjeli silný čaj a navzájem se svěřovali.
On jí vyprávěl, jaké je plížit se do narušených myslí a zalézat hlouběji do temných slují, dokud nenajde odpovědi, které potřebuje. Dokud nenajde vraha.
A ona mu vyprávěla, jaké bylo být doktorkou Landersovou, vedoucí psycholožkou specializující se na kriminální chování. Dokud jednoho dne nevešla do jedné mysli, do jedné sluje moc hluboko a neztratila se v ní. Potřebovala najít cestu zpět na slunce. Do světa, kde existuje dobro.
Odešla z práce, sbalila všechno do svého malého autíčka a odjela z města, aniž by měla konkrétní představu o cíli. Prostě chtěla pryč.
Udělala si pauzu ve vesničce, o které dosud neměla ani tušení, vešla do bistra na kávu a croissant, zjistila, že vedlejší obchod i loftový byt nad ním jsou k pronajmutí, a už nikdy neodjela.
Našla své klidné místo na jasném slunci. A z doktorky Landersové se stala Myrna.
Pak jednoho dne koupil omšelý dům naproti přes náves velitel oddělení vražd Sûreté du Québec s manželkou. Vrchní inspektor zabloudil do jejího obchodu, posadil se a stal se z něj Armand.
Jediný rozdíl, i když si uvědomovala, že obrovský, spočíval v tom, že zatímco ona z těch slují už vyšla, on v nich stále pobýval.
Tak kdo byl dneska ráno na druhém konci linky? A co ten člověk řekl, co chtěl, že to toho vyrovnaného muže rozhodilo natolik, až se ve své poklidné zahradě ve slunečném nedělním ránu rozkřičel?
Pokud šlo o Armanda, věděl, že nechal svůj zdravý rozum převálcovat vztekem. Nestávalo se mu to často, usilovně pracoval na tom, aby spouštěče odstranil, protože ty by v jeho povolání mohly mít katastrofální následky. U svých kolegů to vídal často. Nezkrocený vztek a nabitá zbraň představovaly velice špatnou kombinaci.
Vztek ho přepadal častěji než většinu lidí, které znal. Člověk se nemůže dívat na tělíčko zavražděného dítěte a nezuřit. Jenže hněv zamlžuje úsudek. Stane se z něj další problém, ne řešení.
Armand Gamache byl k sobě natolik upřímný, aby věděl, že i on sám tyhle sluje, tyhle žumpy má. Obzvlášť jednu. A právě do té dneska ráno spadl. Přes okraj ho postrčil spoustu kilometrů vzdálený uměřený hlas s prostou žádostí.
O setkání.
Teď si pro uklidnění ukousl sousto měkké, stále teplé sladké rolky, z níž vytékala hořká čokoláda. A v touze po dalším balzámu se přes patio podíval k říčce jménem Bella Bella, v níž spěchala svěží voda z hor, zachycovala sluneční paprsky a zlatě pableskovala. Bylo to uklidňující. Meditativní.
Srdce mu zpomalilo a v ramenou povolilo napětí.
Byla chyba ten hovor přijmout?
Proč telefon po prvním zazvonění nevypnul? Proč ho neodnesl do pracovny a nezavřel mezi ním a sebou dveře?
Bylo mu jasné proč. Protože měl vždycky v úmyslu to zvednout. Protože to potřeboval vědět.
Protože vědění opravdu je moc. Zatímco někteří policisté považovali za své zbraně pistole, vrchní inspektor věděl, že jedinou skutečnou zbraní i ochranou je vědění.
A přece, a přece…
A přece si zabránil získat všechny informace. Utekl. Odmítl se setkat. Odmítl zjistit, co ta osoba chce. Nezavěsil jí proto, že měl vztek, ale protože se bál.
Právě v tu chvíli telefon zazvonil znovu.
TŘI
Při prvním zazvonění sebou Reine-Marie trhla a modrobílý talířek, který držela v ruce, jí upadl a rozbil se na kamenem dlážděné terase.
Pak začal zvonit i její telefon. Podívala se na Armanda a Armand se podíval na ni.
Je to možné? běželo mu hlavou. Mohla se volající, rozzuřená jeho odpovědí, rozhodnout změnit taktiku a zaměřit se na Reine-Marie?
Napůl čekal, že začnou zvonit telefony jim všem. Kakofonie, vřískot. Útok.
Musí to zarazit. Musí to zvednout.
Pohybem prstu přijal hovor a poodešel na travnatý říční břeh. Také Reine-Mariin telefon přestal zvonit. I ona zřejmě hovor přijala.
„Co chcete?“ zeptal se zhurta.
„Vrchní inspektor Gamache?“
„Oui.“
„Tady vaše bezpečnostní služba. Ve vašem domě v Montrealu senzor spustil poplach. Chcete, abychom tam poslali auto?“
Armand pocítil vlnu úlevy, v níž začala vyplouvat na povrch mírná hysterie. „Un instant, s’il vous plaît.“ Obrátil se k Reine-Marie. „Alarm?“
„Oui.“ I ona vypadala, že se jí ulevilo. „Jde o vchodové dveře?“ řekla do telefonu. „Ten je rozbitý. Už se to stalo i dřív.“
„Aktivovaly se senzory pohybu?“ zeptal se Armand, když se vrátil ke svému telefonátu.
„Non. Nic. Nikdo k vám domů nepronikl. Vypadá to na další falešný poplach. Předpokládám, že tam nejste.“
„Ne. Auto nemusíte posílat, mám někoho, kdo se tam zastaví a zkontroluje to.“
„Jestli jste si jistý, vrchní inspektore.“
„Jsem, merci.“
„Ten alarm vypnu,“ odpověděl mladý muž, „ale opravdu byste si to měli nechat spravit.“
„To si ze mě děláte srandu, ne?“ ozval se známý hlas. „Už zase?“
„Všichni potřebujeme nějakého koníčka, mon vieux,“ opáčil Armand.
Mluvil s Jeanem Guyem Beauvoirem, svým zástupcem a zetěm.
Annie a Jean Guy, i když se svými dvěma dětmi bydleli v méně fajnové čtvrti Mile End, to do montrealského bytu Gamachových ve výstavním Outremontu měli jen kousek.
„Zajdu tam s Honorém, ale musím vás varovat, Armande, ať už se tam vloupal kdokoli, možná vám ukradl všechny sušenky.“
„Jaké sušenky?“
Za několik minut už Jean Guy telefonoval z jejich bytu.
„Nikdo tu není. Žádné vloupání. Ale mohli byste si to prosím nechat opravit?“
Stál v otevřených dveřích do malého bytu, který si Gamachovi koupili, když prodali rodinný dům a přestěhovali se do Three Pines. Používali ho jako přechodné ubytování, když museli zůstat ve městě kvůli práci, nebo si chtěli jen udělat hezký víkend v Montrealu.
* * *
V průběhu let se vrchní inspektor, aniž by o to usiloval, stal tváří quebecké policie. Sûreté. Jejíž motto znělo Služba, jednota, spravedlnost.
Jenže motto a realita byly dvě různé věci. Gamache věděl, že valná většina agentů, inspektorů, vrchních inspektorů i velitelů oddělení ve službu, jednotu a spravedlnost věří. Ovšem zůstaly tam i enklávy korupce. A nejen v Sûreté.
To mu připomnělo onen ranní telefonát.
Z vládního čísla. Od osoby, o níž věděl, že je zkorumpovaná, ale nemohl to dokázat. Od osoby, jejíž moc a vliv během let narůstaly a teď byly téměř bezmezné.
„Armande?“
Zeťův hlas v telefonu ho přivedl zpátky k aktuálním záležitostem. K těm otravným falešným poplachům.
„Désolé,“ omluvil se Armand. „Nedával jsem pozor.“ Což byla pravda. Díval se na Rózu, která právě strkala zobák do jeho čokoládové rolky.
„Musím vás varovat, myslím, že do vaší skrýše, kam si před Reine-Marie schováváte čokoládové lupínky, se dostaly myši.“
„Nic takového nedělám.“
„To je dobře, aspoň vám nebudou chybět.“
„Hrozný člověk,“ zamumlal Armand, a než zavěsil, slyšel, jak se Jean Guy směje. Pak se obrátil k Reine-Marie a zeptal se: „Nechceš si zajet do Montrealu? Přes noc? Třeba bychom mohli zajít na večeři s Marcelem a Vivienne.“
LaPierrovi byli v Montrealu nejbližší přátelé Gamachových, už od té doby, co si Daniel zlomil nohu a doktor LaPierre přeběhl přes avenue Querbes, aby ječícímu dítěti a rozrušeným rodičům pomohl.
To se stalo před pětadvaceti lety.
„Zavolám jim a zjistím, jestli s námi můžou zajít do Leméacu,“ navrhla Reine-Marie.
Tu restauraci měli za rohem. Už cítila chuť svého tartaru z lososa s lanýžovým olejem, zatímco Armand s Marcelem si dají své obvyklé slávky s pomfrity.
Vivienne, mořská bioložka, dávala přednost krémovému houbovému rizotu s hoblinkami vyzrálého parmazánu. Ona a Reine-Marie budou pít Pinot-Noir, kdežto muži si objednají pivo.
Bylo to snadné rozhodování. Zavolala jim a večeři domluvila.
Ještě před odjezdem se zastavili v koloniálu monsieur Béliveaua. Pro sušenky.
Cestou k autu prošli kolem nějakého muže mířícího k bistru. Cizího. Starého, štíhlého. V obleku, který mu tak docela nepadl, a s kravatou, jež byla na dnešní módu moc široká.
Armand se po několika krocích ohlédl a uviděl, že i ten muž se zastavil a dívá se na něj. Nejspíš pobývá v penzionu, pomyslel si Gamache. Když se natahoval po klice u dveří, znovu se tím směrem podíval, ale muž už vešel do bistra.
Zatímco vyjížděli ze vsi, Armanda napadlo, že je zvláštní, jak hřejivý pocit z toho člověka měl. Jestli ho znal, byla to příjemná vzpomínka.
ČTYŘI
Poté co Armand druhý den ráno dorazil do práce, začaly se dít divné věci.
Když se předchozího večera s Reine-Marie chystali vyrazit do restaurace Leméac, rozpršelo se. Rozhlédl se tedy po svém lehkém letním plášti, ale zjistil, že ho nejspíš nechal ve Three Pines, ačkoli si nevzpomínal, že by ho tam viděl.
LaPierrovi už seděli v restauraci a oba páry spolu strávily příjemný večer povídáním o rodině, práci a všeličem dalším. Vivienne mířila do Arktidy zkoumat tání polárního ledu a Marcel tentokrát měl jet s ní. Pozvali i Gamachovy a ti byli ve velkém pokušení přijmout, mluvili o tom celou cestu domů.
V době, kdy odcházeli z restaurace, už mrholení ustalo. Armand s Reine-Marie ruku v ruce procházeli po bulváru Laurier, tu a tam se zastavovali, aby si prohlédli výlohu nějakého obchodu. Pak zahnuli do jedné postranní uličky a nakukovali do rozsvícených oken bytů vybudovaných z bývalého panského domu.
Nakonec dorazili ke svému malému bytu v patře nízkého domu s vnějším schodištěm, zdobným ostěním a vysokými stropy.
Byt připomínal jejich první společný domov, i když ten byl ještě menší a pronajatý. Koupit takové místo se zdálo nemožné.
Armand právě začínal v Sûreté a Reine-Marie byla mladou knihovnicí snící o tom, že jednou bude pracovat v Bibliothèque
et Archives nationales du Québec. Nikdy je nenapadlo, že se jednoho dne stane vedoucí archivářkou a z Armanda bude velitel oddělení vražd.
Je me souviens, pomyslel si Armand, zatímco stoupal po schodech. Pamatuji si. Motto Quebeku se nemýlilo.
Vadný senzor naštěstí té noci znovu nespustil a jejich telefony zůstaly zticha. Zdálo se, že se světem je všechno v pořádku. Až do dalšího rána, kdy dorazil ten balíček.
Den začal celkem předvídatelně.
Po kávě a croissantech, které snědli společně v kuchyni, se Reine-Marie vydala do archivu, aby si tam něco dohledala, a Armand zamířil na komisařství Sûreté. Bylo pondělí ráno a konala se tam pravidelná týdenní porada s jeho šéfem a dalšími veliteli oddělení, na níž si procházeli, u kterých případů stále pokračuje vyšetřování, které jsou uzavřené a které už půjdou k soudu.
Měl už za sebou neformální setkání s Evelyn Tardiffovou, která zastávala stejnou pozici jako on v útvaru pro potírání organizovaného zločinu. Chtěl znát její názor na dvě vraždy, jež jeho tým stále vyšetřoval a o nichž věřil, že jde o mafiánské popravy. Jedna v oblasti Saguenay a další na větrem bičovaných Magdalénských ostrovech.
Organizovaný zločin v Quebeku fungoval po generace už od časů prohibice, kdy mafie pašovala alkohol přes hranice. A stále to dělá. Teď ale zároveň provozuje obchod s drogami a zbraněmi za miliardy dolarů. V uplynulých letech díky spojení s rodinami Velké pětky, tedy mafií působící na Východním pobřeží, narostl do monstrózních rozměrů. Mafie zapustila kořeny do stavebnictví, logistiky, svozu odpadů, dokonce i do sýrařství a nejrůznějších „legálních“ odvětví průmyslu natolik hluboko, že Sûreté pro její vyšetřování vytvořila zvláštní jednotku.
U těch dvou zločinů ve venkovských oblastech však Gamache trápilo, že oběti neměly žádnou zjevnou spojitost s obchodem s drogami, prostitucí nebo, nebo, nebo… Ta žena v Saguenay pracovala pro Kanadskou poštu. Muž na Magdalénských ostrovech byl učitel těsně před důchodem. Oba podle všeho vedli naprosto obyčejné, poklidné životy.
Dokud je někdo nesvázal a nestřelil zezadu do hlavy. V rozmezí pouhých čtyřiadvaceti hodin.
„Co si o tom myslíte, Evelyn?“
Sundala si brýle a natáhla se po svém hrnku s kávou. „Nejspíš je zabili kvůli tomu, že něco viděli.“
„Oba? Ani ne den po sobě?“
Tardiffová se na svůj protějšek z oddělení vražd zkoumavě zahleděla. „Naznačujete, že je mezi nimi nějaká souvislost? Dělilo je tisíc kilometrů, nemají mezi sebou žádnou vazbu a žádný záznam o kriminální aktivitě.“
„To je pravda. A přece…“
„A přece si myslíte, že ty dvě vraždy souvisejí nejen jedna s druhou,“ konstatovala Tardiffová s pohledem upřeným na fotografie, „ale i s mafií.“ Gamache jí musel přičíst k dobru, že v jejím tónu nezazněl žádný sarkasmus ani cynismus.
„Na mě působí jako popravy,“ vysvětloval. „Vraždy na objednávku. Na vás ne?“ Čekal na její reakci, ale když žádná nepřišla, pokračoval: „Něco se musí dít. Nedoslechla jste se o něčem?“
Zavrtěla hlavou. „Od chvíle, kdy umřel starý Moretti a rodinu převzal syn, je klid. Čekali jsme válku, ale předání bylo hladké. Tahle nová generace mafiánů je uhlazenější. Víc než násilí je zajímá zisk. Válka o území neprospěje nikomu.“
Až na vítěze, pomyslel si Gamache. Ale i potom by škod bylo tolik, že by všem trvalo roky se z toho vzpamatovat.
Přestože měla vrchní inspektorka Tardiffová pravdu, oba byli dost staří a zkušení, aby věděli, že ta „uhlazenost“ je jen
na povrchu. Mafiáni nové generace možná navenek působí kultivovaněji, ale vespod? Jsou přinejmenším stejně bezohlední a doslova smrtelně nebezpeční jako předtím jejich otcové a dědové.
Tihle lidé nejsou hodní, jak by se svou typickou mírností řekla jeho vnučka Florence.
Gamache však věděl ještě něco. Vysoko v montrealské mafii měli jednoho informátora. Velice „ne hodného“ člověka. Nutné zlo.
O totožnosti té osoby vědělo jen málo lidí. Armand k nim nepatřil, ale žena naproti němu ano. Věděl jen, že tady nešlo o statečného jedince, který tiše pracoval na zničení organizace
Morettiových, ale o intrikánského, manipulativního, nechutného oportunistu, jemuž šlo jen o naplnění vlastních cílů.
Zatím se informace od něj ukázaly jako užitečné, ale jak Gamache věděl, jednou to tak nebude. Jednou, až se to dotyčnému nebo dotyčné bude hodit, je ta osoba zavede do pasti.
Když Armand klečel vedle ženy a muže, které nedávno popravili a u nichž ho nenapadal jediný důvod, proč by je chtěl někdo zavraždit, měl takový nepříjemný pocit, že se ten den už blíží.
Tardiffová měla pravdu. Panoval relativní klid. Jenže Armandovi ani zdaleka nepřipadalo, že příšera usnula, zdálo se mu, že jen odpočívá a nabírá síly. Ten klid nebyla letargie, ale hluboký nádech. Zadržený dech.
A ty vraždy, které vyšetřoval? Šlo o předehru, o krátká, ostrá zajíknutí, než se ozve jek.
Evelyn Tardiffová poklepala na složky brýlemi. „Opravdu věříte, že jde o nájemné vraždy, Armande?“ Když přikývl, opřela se v židli, přehodila nohu přes nohu a vyhlédla z okna na montrealské panorama. Pak se pohledem vrátila ke svému kolegovi. „Uvidím, co dokážu zjistit.“
„Bon, merci.“