JEDNA
T
elefon začal vyzvánět. Znovu. Za posledních osmnáct minut už počtvrté. Pokaždé stejné číslo. Pokaždé to velitel Sûreté du Québec ignoroval. V naději, že zvonění přestane. Jenže jako většina věcí, kterých si nevšímáme, se to jen zhoršilo. První zazvonění narušilo klid nedělního dopoledne v quebecké vesničce Three Pines a přetrhlo Armandu Gamachovi myšlenky právě ve chvíli, kdy seděl na kamenné terase svého domu s výhledem na zahradu, nepřítomně si z košile ometal drobečky z croissantů a upíjel silné, sametové café au lait. Zatímco si Reine-Marie četla noviny, část, kterou si vzal ke čtení on, mu ležela složená na klíně, nahřívala se a hromadily se na ní drobky. Maličko pozvedl obličej ke slunci a zhluboka vdechoval vzduch pozdního léta. Pak se zamyslel nad pohupujícími se šlahouny černookých Zuzan, povijnic, hrachorů a fialových plaménků „Jackmanii Superba“ šplhajících po plotě, který je odděloval od jejich sousedky, šílené básnířky. Byla to krásná, i když neúčinná bariéra. To by museli přidat ostnatý drát. Hrozbou byla vlastně její husa, ale Róza zřejmě díkybohu zapomněla, že umí létat. Nebo se, což bylo pravděpodobnější, rozhodla to nedělat. *** 7
Gamache 19_Sedy vlk.indd 7
28.05.26 18:41