TA JEMST VÍ JENNY COOPEROVÉ
1. KAPITOLA
„Pšt…“ To slovo mi cinkne za uchem jako přesně mířený kamínek. Otočím se za zvukem, ale kromě dlouhé chodby táhnoucí se za mnou nic nevidím. Nikdo tam není. Pokrčím rameny a udělám další krok. „Pšt…“ Pletu se? Zůstanu stát a rozhlížím se kolem. Krčí se někdo v nedaleké společenské místnosti za některou z honosných fialových sametových pohovek? A pokud ano, nejsme na takové hrátky už trochu staří? „Dobrý den?“ pozdravím a vyzní to spíše jako otázka, obrátím se doprava k prázdnému salonku pro návštěvy, poté nalevo k opuštěnému stanovišti sester, čímž dokončím celou otočku. Málem už rozhodím ruce v náznaku, že to vzdávám, když vtom ji spatřím. Není divu, že jsem ji přehlédla, pomyslím si. Je drobounká, její pokožka má téměř stejný odstín jako betonový sloup, o nějž se opírá křehkým tělem, a neučesané vlasy dokonale ladí s její přízračnou bledostí. Být o trochu méně subtilní, byla by neviditelná, napadne mě a pak se zasměju při pomyšlení, jestli i mě takhle vidí mladší generace. Nebo vůbec nevidí. Koneckonců nejsem žádná mladice. Před měsícem mi bylo sedmdesát šest. Už dávno jsem překročila věk, kdy se ženy pro okolní svět stanou neviditelnými. A tahle paní je přinejmenším o deset let starší než já, odhaduju. Ačkoli to může být jen zbožné přání, musím připustit. 7
TAJEMSTVI JENNY COOPEROVE.indd 7
25.02.2026 9:52:58