„Přesně to, co říkám. V tomhle vztahu jsme tři, a to je trochu moc. Odcházím.“
„Ale já tě miluju!“
„Tady tohle máš radši!“ řekla Marina a ukázala na mou levou ruku.
Říkám „moje levá ruka“, ale ve skutečnosti je to ruka někoho jiného, nebo přinejmenším byla, než mi ji přišili k paži těsně pod loktem
„Nebuď směšná.“
„Nejsem,“ ohradila se. „Od doby, co je tu ta věc, jsem se octla na druhé koleji, a už toho mám právě tak dost. Několik posledních let jsem se ji snažila mít ráda, ale pokaždé, když se mě s ní dotkneš, mám pocit, jako by na mě sahal někdo dočista cizí, a to mě děsí.“
To mě ohromilo. Co to plácala? Nová ruka teď už byla plnou součástí mého já. Kdysi možná patřila někomu jinému, nyní však náležela jenom mně a byla dokonale integrovanou součástí mého těla.
Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že za ní stojí kufr. „Chceš říct, že odcházíš hned teď?“
Přikývla a potlačovala slzy.
„Miláčku, prosím…“
Udělal jsem k ní krok a natáhl ruce.
„Ne!“ Zvedla ke mně dlaň a já se zastavil. „Už jsem se rozhodla. Musím odejít. Aspoň na chvíli.“
Znělo mi to přece jen o něco slibněji než prvotní „je konec“.
„Kam chceš jít?“
„K našim. Táta na tom není dvakrát dobře a máma by potřebovala píchnout.“ Marinini rodiče žili ve Frísku, provincii na severovýchodě Nizozemska.
Oba jsme věděli, že je to dost dobrý důvod, proč odjet, ale také že to není důvod hlavní.
„A co Saskia?“ zeptal jsem se.
Saskia, nebo Sassy, jak jsme jí říkali, byla naše devítiletá dcera.
„Vezmu ji s sebou. Zarezervovala jsem letenky z Heathrow a po cestě ji vyzvednu ze školy. Už jsem jí sbalila věci.“ Ukázala na kufr. „Volala jsem paní Squireové a prý to nevadí. Do konce pololetí už stejně zbývá jen pár dní.“ Paní S quireová byla ředitelkou školy v sousední vesnici. „Do podrobností jsem nezabíhala. Jen jsem jí řekla, že musím odjet a postarat se o otce.“
Z představy, že by Saskia měla odcestovat do ciziny, jsem nebyl vůbec nadšený, ale co jsem mohl dělat? Nutit Marinu, aby ji nechala tady se mnou, by bylo ještě horší. Znamenalo by to, že bych dceři i všem ostatním musel vysvětlovat příliš mnoho věcí.
„Na jak dlouho?“ vybafl jsem, třebaže jsem to snad ani nechtěl vědět.
„Nevím. Ještě mi zbyla nějaká dovolená. Určitě se tam nějakou dobu zdržím “ Zaváhala „Pak uvidíme “
„Prosím, nejezdi nikam.“ To už jsem potlačoval slzy i já.
„Musím.“
Oknem jsem zahlédl, jak na příjezdovou cestu vjíždí bílé taxi.
„Aspoň mi dovol, abych tě odvezl na letiště.“
„Ne, Side,“ řekla Marina. „Takhle to bude lepší. Řeknu Sassy, že máš moc práce.“
„A co kdybych jel s tebou a vyzvedli bychom ji ze školy společně? Abych se s ní rozloučil.“
„Ne, Side,“ řekla znovu, tentokrát pevněji. „Zavolám ti, až dorazíme do Fríska.“
Odtáhla kolečkový kufr k taxíku, nastoupila a zmizela v bráně, aniž se ohlédla.
Stál jsem tam do cela dlouho a zíral na silnici. Možná jsem si
dělal marné naděje, že požádá taxikáře, aby to otočil, a vrátí se. Samozřejmě se tak nestalo.
Tušil jsem, že něco takového přijde?
V posledních měsících to mezi námi zrovna moc neklapalo.
Když Saskia loni v srpnu oslavila deváté narozeniny a žádné další dítě nebylo v dohledu, vrátila se Marina na čtyři dny v týdnu k práci v laboratořích Centra pro výzkum rakoviny v Lincoln’s Inn. V pondělí, úterý a středu přespávala u spolupracovnice v Londýně a teprve ve čtvrtek večer se vracela vlakem z hlavního města do našeho domu poblíž Banbury.
Tohle uspořádání se mi, kulantně řečeno, dvakrát nezamlouvalo. Namítal jsem, že Saskia potřebuje mít matku doma každý večer, nemluvě o tom, jak moc ji potřebuju já. Jenže Marinu zcela p ohlcovala práce na vývoji soub orného krevního testu, který by dokázal odhalit několik druhů rakoviny. „Svět má také své potřeby,“ říkala, „a vám dvěma nezbývá, než abyste se s ním o mne dělili.“
Přitom jí namyšlenost a ješitnost byly naprosto cizí. Zastávala významnou pozici v mezinárodním týmu molekulárních chemiků, kteří sekvenovali volné fragmenty methylované DNA cirkulující v krevním řečišti, jež umožňují indikovat celou řadu různých případů rakoviny, a to dlouho předtím, než se u pacienta objeví jakékoli fyzické příznaky. „Včasná detekce je klíčem k úspěšné léčbě,“ opakovala často. „ Jednoho dne, který už není tak vzdálený, si každý nechá udělat jednoduchý krevní test, a pokud bude pozitivní, spolkne příslušnou pilulku, která posílí jeho imunitní systém a zahubí konkrétní rakovinné buňky dřív, než stačí napáchat škody. Je to učiněný kámen mudrců.“
Jenže to, že jsme byli půlku týdne od sebe, našemu vztahu rozhodně neprospělo. Přitom jsem si pořád říkal, že to nějak zvládneme a všechno bude zase v p ořádku. Netušil jsem, že je to tak zlé a že mě nakonec opustí.
Podíval jsem se na svou levou ruku. Byla na vině opravdu ona?
Svou původní levačku, tu, s níž jsem přišel na svět, jsem si při pádu v dostihu poranil tak vážně, že nadobro přestala fungovat. Samotný pád nebyl nijak hrozný – prostě jsem se svalil z padajícího koně na travnatou dráhu. Katastrofu dovršil až kůň překonávající tutéž překážku za mnou. Jeho trenér chtěl ušetřit pár pencí, a tak mu nasadil staré dostihové podkovy, lehké věcičky z hliníku
používané pouze při dostizích. Okraj jedné z nich, natolik opotřebovaný, že byl tenký a ostrý jako břitva, dopadl přímo na mé natažené zápěstí a tak vážně mi poškodil svaly, kosti i šlachy, že je tým plastických chirurgů už bohužel nebyl schopen dát znovu dohromady.
Dokonce mi chtěli ruku na místě amputovat, já však trval na tom, aby mi ji co nejlépe sešili, a opíjel se nadějí, že ji časem budu moci znovu používat. Bylo to však nereálné očekávání a mé žokejské dny byly zčistajasna a jednou provždy sečteny.
Poslední ránu z milosti mé už beztak nepoužitelné končetině zasadil o pár let p ozději sadistický kriminálník, který se ke mně nechoval moc šetrně. Snažil se ze mě dostat, kde se nacházejí negativy jistých usvědčujících fotografií, jejichž úkryt jsem chtěl pro jistotu udržet v tajnosti. Díky jeho značné síle a železným kleštím přišla předchozí snaha chirurgů vniveč a teď už lékaři neměli jinou možnost než mi ruku definitivně uříznout.
Po mnoho dalších let jsem nosil myoelektrickou paži ze skleněných vláken, oceli a plastu, jež sice byla velmi sofistikovaná a po technické stránce dokonalá, jenže skutečnou ruku mi nahradit nedokázala. Elektrické impulzy v mém předloktí mohly otáčet protetickým zápěstím a pohybovat palcem i prsty, neměl jsem v nich však žádný cit, a tak se mohlo velmi snadno stát, že mi sklenice vína vyklouzla z dlaně a roztříštila se na tisíc kousků.
Když mě vybrali coby potenciálního příjemce pro transplantaci, chopil jsem se příležitosti a nová ruka byla zjevením, které mi podstatným způsobem změnilo život
Jenže nezměnila mi ho trochu víc, než jsem očekával, nebo snad i chtěl?
Byla náhradní ruka skutečně končetinou mimozemšťana, jejíž pouhý dotek stačil k tomu, aby se moje žena otřásla? Nebo za tím bylo ještě něco víc? Jiný závažný důvod? Nebyla ruka jen záminkou?
Měl jsem ji už téměř tři roky.
Že mi operaci vůbec nabídli, bylo štěstím hned v několika ohledech. Po řadě úspěšných operací provedených ve Francii a Spojených státech mě vyzvali k účasti na výzkumném projektu směřujícím k zahájení programu transplantací horních končetin ve Velké Británii. Od mé operace už tuto možnost napříště nabízeli jen lidem s oběma amputovanýma rukama. 12)
Podle mého chirurga šlo o poměr mezi rizikem a přínosem pro pacienta. V sázce nebylo jen bezprostřední ohrožení života během rozsáhlé operace, která navíc nebyla životně nezbytná, ale také riziko a náklady spojené s doživotním užíváním léků proti odmítnutí transplantované končetiny, které snižují imunitu pacienta a zvyšují tak jeho náchylnost k možným život ohrožujícím infekcím, jako je sepse nebo covid-19, nemluvě o obyčejném zápalu plic a chřipce.
Odb orníci zabývající se medicínskou statistikou nakonec dospěli k závěru, že pro jednorukého člověka nestojí přínos v podob ě druhé ruky za p o dstoup ené riziko. Nemohu tvrdit, že bych s nimi souhlasil, ale dosud jsem naštěstí nechytil nic horšího než rýmu.
Kdysi jsem viděl film o lidech, kteří se bez rukou narodili. Mnozí z nich dokázali p omo cí nohou úžasné věci: existuje dokonce profesionální hudebník, koncertní sólista, jenž hraje na lesní roh tak, že mačká klapky prsty na levé noze. Jenže celá řada činností naopak vyžaduje obě ruce, a jsou to činnosti, které většina z nás považuje za samozřejmé.
Jíst jednou rukou se samozřejmě dá, ale steak si nenakrájíte. Pomocí jedné ruky se obujete, těžko si však zavážete tkaničky. Nůžky můžete držet v jedné ruce, ale kdo vám podrží to, co stříháte? A na vázání kravaty, zapínání zipu na nepromokavé bundě, otevírání lahve vína nebo hraní na housle můžete rovnou zapomenout. Ani při rýsování rovné čáry tužkou podle pravítka se bez obou horních končetin neobejdete
Hrát na housle jsem se nikdy nenaučil, všechny ostatní věci jsem teď však znovu zvládal. V den, kdy jsem si dvacet měsíců po transplantaci mohl op ět zavázat tkaničky, jsem si uvědomil, že moje pooperační fyzioterapie je u konce.
Ale stálo mi to za to?
Zohlednila kalkulace rizik a výho d skutečnost, že vás může opustit manželka, protože má pocit, že se jí dotýká cizí člověk?
V kapse mi zazvonil telefon.
Sáhl jsem po něm v očekávání, že volá Marina, která si všechno rozmyslela, avšak na displeji svítilo neznámé číslo.
I tak jsem to zvedl.
„ Je to Sid Halley?“ zeptal se hlas s poněkud pisklavým severoanglickým přízvukem. (13
„Kdo se ptá?“ o dp ověděl jsem obvyklým neutrálním tónem, kterým častuji neznámé volající.
„ Jo, Side, jsi to ty. Tvůj hlas bych poznal vždycky.“
„Kdo volá?“ zeptal jsem se.
„Tady Gary. Gary Bremner.“
Jméno z mé minulosti. Kdysi jsme spolu jezdili dostihy. Bývali jsme spíš tvrdými rivaly než opravdovými přáteli.
„Ahoj, Gary. Dlouho jsme se neviděli.“
„Až moc dlouho.“ Odmlčel se. „Podívej, Side, věci se mají tak, že potřebuju tvoji pomoc. Nepřestal jsem tě sledovat od té doby, co… však víš.“
Věděl jsem. Gary jel na koni, který mi zmrzačil ruku, ale nebyla to jeho vina a oba jsme to věděli.
„Takže je mi známo i to, že se zabýváš vyšetřováním různých případů.“
„To bývalo,“ opravil jsem ho. „Už jsem s tím skončil.“
Poté co mi katastrofální kolize s příliš ostrou hranou podkovy zničila dostihovou kariéru, jsem se mnoho let živil jako soukromý detektiv, nejdřív v londýnské detektivní agentuře Hunt Radnor a sp ol. a p ozději na volné noze. To všechno však už patřilo minulosti.
„Podívej, Side, mám strach,“ pokračoval Gary a mých námitek si nevšímal. „Někdo mi vyhrožuje.“
„Vyhrožuje? Jak?“
„Nemůžu o tom mluvit po telefonu, ale upřímně řečeno, jsem k smrti vyděšený “
Hlas se mu chvěl.
Překážkoví žokejové jsou zvláštní rasa. Téměř každý den, někdy i šestkrát nebo víckrát denně, riskují své životy na půltunovém zvířeti cválajícím rychlostí padesát kilometrů za hodinu přes obrovské překážky. Když kůň upadne, což se dříve či později stane, žokej si obvykle něco zlomí, nejčastěji klíční kost. Pokud nemá dost kuráže jet v dalším dostihu dalšího koně, může to rovnou zabalit.
Garyho dostihová kariéra trvala víc než deset let. Nikdy se nestal šampionem, ale vždycky se pohyboval na špici. Odvaha mu nikdy nechyběla, zato teď se mu třásl hlas strachy.
„Mohl bys ke mně přijet?“ zeptal se rychle o tón vyšší fistulí.
Gary působil jako trenér v Middlehamu v hrabství S everní Yorkshire, více než tři sta kilometrů daleko.
„Promiň, kámo. To nepůjde. Jak říkám, na případech už nedělám. A kromě toho musím být z rodinných důvodů doma.“
„No tak, Side. Potřebuju se s tebou setkat. Nechat si poradit.“
Vzdychl jsem. „Dobře. Jestli to nechceš řešit po telefonu, budeš muset přijet ke mně.“
„To nejde.“
„Proč ne?“
„Nemůžu opustit farmu. Musím tu pořád být a dohlížet na koně.“
Pomyslel jsem si, že je to chabá výmluva. Určitě by mohl koně na den opustit, kdyby opravdu chtěl. Zaměstnanci jeho stáje by se o ně postarali.
„V tom případě ti, Gary, nemůžu pomoct,“ řekl jsem.
Z druhého konce linky se ozval tichý vzlyk. „Side, prosím!“ naléhal.
Jak jsem mu měl vysvětlit, že i já mám své problémy? To p oslední, co jsem potřeboval, bylo trčet tři sta kilometrů daleko, až se Marina a Saskia vrátí.
„Ne. Momentálně to nejde.“
Zavěsil bez rozloučení.
Stál jsem, zíral do prázdna a přemýšlel, co to mělo znamenat, když mi telefon v ruce znovu zazvonil.
„Poslyš, Gary –“
„Kdo je Gary?“ zeptal se jiný hlas, který jsem hned poznal.
„Ahoj, Charlesi. Promiň, myslel jsem, že jsi někdo jiný.“
„ Jasně,“ řekl. „ Jsi v pořádku?“
„ Jsem Proč?“
„Právě mi volala Marina.“
„Aha.“
„Nemáš chuť na skleničku whisky?“
„Cože? Teď? Ještě není poledne.“
„Někde už bude určitě večer. Říkal jsem si, že bys možná potřeboval panáka.“
„Co ti řekla?“
„Moc toho nebylo. Jen že odjela domů k matce. A že o tebe má starost.“
To už bylo něco.
„Přijeď ke mně. Šetřím pro tebe neotevřenou lahev single malt.“
Moc se mi nechtělo. Opít se jednosladovou whisky by mi v delším horizontu moc nepomohlo. (15
„Mám si pro tebe dojet?“ zeptal se Charles předstíraně přísným tónem.
„Ne, Charlesi. To nemusíš.“ Povzdechl jsem si. „Dobře. Dej mi zhruba půl hodiny. Přijedu na kole.“ „Prima. Budu čekat.“
Kapitola 2
Za hodinu a něco jsem už šlapal na svém starém kole značky Raleigh tři kilometry přes kopec do Aynsfordu, kde Charles bydlel, a celou dobu jsem se děsil, že nebudu doma, jestli se Marina vrátí.
Ale ona se nevrátila.
Teď už čekala se Saskií na letišti Heathrow na let do Amsterodamu.
Cítil jsem se hrozně. Jak se to vůbec mohlo stát?
„Už jsem si skoro myslel, že se neukážeš,“ přivítal mě Charles ve dveřích se sklenkou v ruce.
„Moc nescházelo.“
„Dostal jsi to rozkazem.“
Charles Roland, admirál královského námořnictva ve výslužbě, byl zvyklý dávat rozkazy a očekával, že budou plněny
Má předchozí manželka byla jeho dcera, takže šlo o mého bývalého tchána a zároveň i inspiraci, nejlepšího kamaráda, učitele a teď – jak se zdálo – také velícího důstojníka. V osmdesáti letech začal konečně trochu zpomalovat, v neposlední řadě kvůli nevyžádané pozornosti, jíž se mu dostalo ze strany jednoho zvlášť nesympatického chlapa, bývalého severoirského teroristy, který se z něj neúspěšně pokusil vymlátit nějaké informace a prorazil mu přitom lebku.
Následoval jsem ho přes chodbu do salonu, kde mi podal broušenou sklenici, v níž bylo na dobré tři prsty sladové whisky.
„ Je z D alwhinnie na skotské Vysočině,“ vysvětlil mi a usadil se se skleničkou v ruce do svého oblíbeného křesla. „ Jedna z mých nejmilejších.“ Napil se. „A teď mi pověz, co se děje.“
„To bych taky rád věděl.“
„ Je v tom někdo třetí?“
Podíval jsem se na něj přes celý pokoj. Ta otázka mě samozřejmě taky napadla.
„Myslím, že ne, ale… nevím. Vždyť jsem si ani nevšiml, že se mnou není šťastná, a najednou bylo příliš pozdě.“
„Ono už je příliš pozdě?“
Cítil jsem, jak se ve mně znovu vzdouvají emoce, a do očí mi vhrkly slzy. Odvrátil jsem se. Přestože jsme nebyli pokrevní příbuzní, Charles pro mne představoval nejdokonalejší náhradu otce, jakou jsem kdy měl, protože ten biologický se osm měsíců před mým narozením zabil při tragickém pádu ze žebříku. Ale i Charles by měl problém s utěšováním plačícího syna, jenž navíc nebyl jeho synem. Za dlouhé roky u námořnictva se naučil zachovávat kamennou tvář a totéž očekával ode mne.
D al jsem se dohromady a znovu se k němu otočil. „Doufám, že ještě není vše ztraceno.“
„Co ti řekla?“
Něco ve mně mne přesvědčovalo, že mu do toho nic není, ale asi mu do toho něco bylo. Vzhledem k tomu, že Marina měla rodinu za mořem ve Frísku, stal se Charles náhradním otcem nejen pro mě, ale i pro ni, a pro Saskii byl nesmírně milovaným čestným dědečkem. Těsně předtím, než se naro dila, jsme se přestěhovali z Londýna do domu v západním Oxfordshiru, abychom mu byli nablízku.
„Řekla mi, že mám svou náhradní ruku radši než ji “
„A máš?“
„Samozřejmě že ne. To je něco docela jiného. Ale kdykoli se jí tou rukou dotknu, prý se celá otřese.“
„Bože můj.“
Přesně tak: bože můj.
Sesul jsem se do křesla naproti Charlesovi, dal si pořádný doušek whisky D alwhinnie a jako pokaždé si vychutnával ten prvotní palčivý pocit, kdy mi alkohol klouzal do krku.
Svou ženu jsem miloval víc než cokoli jiného na světě, možná s výjimkou naší dcery. Ale zároveň jsem si užíval to, že mám zase obě ruce. Cítil jsem se díky nim po tolika letech, kdy jsem představoval lidskou anomálii, která nedokáže ani zatleskat, celistvý a normální. 18)
Jistě, i já jsem musel uznat, že ta končetina není bez chyb.
Aby mohlo k transplantaci vůbec dojít, musel tým v Nemocnici královny Marie v Roehamptonu najít levou ruku, která odpovídala nejen mé krevní skupině, ale také velikosti, barvě a struktuře ochlupení mé pravačky. Snažili se, seč mohli, jenže to nebylo tak snadné jako vyměnit jednu žárovku za jinou, úplně stejnou jako ta, co přestala svítit. Rozdíly byly zejména v barvě a struktuře kůže a klikatá jizva v místě, kde se moje původní končetina napojovala na nové předloktí, byla dodnes dobře patrná.
D át všechno dohromady trvalo chirurgům patnáct hodin. Nejprve spojili vřetenní a loketní kosti pomocí destiček z chirurgické oceli, aby měly obě správnou délku. Poté bylo třeba sešít dvacet tři jednotlivých šlach a dbát přitom na správné vyvážení mezi jejich napětím vepředu a vzadu, aby ruka mohla řádně fungovat –příliš napnuté šlachy na zadní straně a dlaň se nesevře; příliš napnuté šlachy na přední straně a pěst zůstane natrvalo zaťatá a nep oužitelná. D ále bylo nutné sp ojit množství nervů, přičemž neexistoval žádný barevný diagram ukazující, který má navazovat na který. A nakonec přišly na řadu všechny cévy, tepny a žíly až po kapiláry, z nichž některé měly průměr menší než půl milimetru a musely být sešity pod mikroskopem pomocí nití mnohem tenčích než lidský vlas. Teprve po tom všem bylo možné sešít kůži. To celé se odehrávalo při mrazivě nízké teplotě, aby ruka zůstala „čerstvá“.
Člověk si neuvědomuje, že lidská ruka toho dokáže mnohem víc než jen ukázat prostředník řidiči, který vám nedal přednost na kruhovém objezdu, neb o dát vztyčeným palcem najevo, že jste v pohodě. Ruka má sílu, je schopná se při houpání udržet na hrazdě nebo mávat mečem, ale také zvládne jemnou motoriku a umí zvednout spadlou jehlu nebo zahrát na klavír ragtime Scotta Joplina. Může nahradit zrak a číst Braillovo slepecké písmo – a čím by byl sex bez smyslného doteku?
Až na to, že Marina můj dotek nepovažovala za smyslný, přinejmenším ne dotyk levé ruky. Právě naopak.
Věděl jsem, že jí pohled na jizvy, hrbolky a boule na mém předloktí nedělá dobře, a tak jsem začal nosit tenkou navlékací bandáž v pleťovém odstínu. Dokonce i do postele.
Navzdory maximálnímu úsilí chirurgů se barva kůže úplně neshodovala a nové zápěstí i předloktí byly o něco světlejší než zby-
tek paže. Z toho pramenila směsice zvláštních emo cí: p o citově jsem ruku pokládal za vlastní a ona se tak i chovala, ale něco tomu pořád chybělo.
Musel jsem si přiznat, že jsem možná podcenil, jak tyto rozdíly ve vzhledu vnímá Marina.
Každý p otenciální příjemce transplantovaného orgánu musí podstoupit řadu intenzivních psychologických testů, aby se zjistilo, zda je vhodným kandidátem. Dlouhá série otázek jdoucích do hloubky je navržena tak, aby odhalila veškeré potenciální problémy emočního rázu, k nimž by v budoucnu mohlo dojít. Možná by se stejnému vyšetření měl podrobit i pacientův partner.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se Charles a vrátil mě do reality.
„Otázka nezní, co dělat budu, ale co vůbec můžu,“ odpověděl jsem.
„No, mohl by ses za ní vypravit do Holandska a snažit se ji uprosit, ale nejsem si jistý, jestli by to pomohlo, zvlášť pokud má někoho jiného.“
„Nepomohlo by to, ani kdyby nikoho neměla.“
Jestli se Marina vyznačovala nějakou vlastností, pak to byla tvrdohlavost. Dělala všechno jen z vlastního rozhodnutí, nikdy proto, že by jí to někdo přikázal. To byla ostatně jedna z vlastností, které mě na ní přitahovaly ze všeho nejvíc, zejména proto, že já sám jsem úplně stejný. Ale způsobilo to i pár konfliktů, když jsme oba chtěli udělat přesný opak toho, co chtěl ten druhý.
A jestli jsem si opravdu myslel, že si našla někoho jiného?
Vzhledem k tom, že tři noci v týdnu trávila v Londýně, příležitost by k tomu určitě měla. Nemohl jsem mít ani jistotu, že její sp olubydlící jménem Sam se ve skutečnosti jmenuje Samantha, jak mi tvrdila, a ne třeba Samuel.
Co mi to řekla předtím, než odjela? V tohle vztahu jsme tři, a to je trochu moc. Snad to myslela tak, že tím třetím je moje ruka, ne nějaký milenec.
„Tak co podnikneš?“ naléhal Charles.
„Co navrhuješ?“
Znovu jsem se řádně napil.
„Nevím, ale rozhodně bych neseděl na prdeli, nechlastal a nelitoval se. “
Zasmál jsem se. „To je super. Byl to přece tvůj nápad, pozvat mě sem na drink. Dokonce jsi mi řekl, že je to rozkaz.“
20)
„ Jasně, abych tě sem dostal,“ připustil. „A abychom mohli vymyslet nějakou strategii a sestavit podrobný plán, jak porazit nepřítele.“
Zjevně se nechal unést vzpomínkami na minulé námořní bitvy.
„Marina přece není nepřítel,“ podotkl jsem.
„Ale neznámý milenec možná ano. “
Dobrý postřeh, pomyslel jsem si… Jenže pokud existoval jiný muž, kterého milovala víc než mě, byla by jeho fyzická inzultace tím nejlepším způsobem, jak získat svou ženu zpět? To sotva.
Seděl jsem, mračil se a hleděl na dno prázdné sklenice. „Marina udělá vždycky jen to, co chce Marina,“ prohlásil jsem hlub okomyslně. „Musím to zkrátka zařídit tak, aby pro ni byl život se Sidem Halleyem přitažlivější než bez něj.“
„A jak to hodláš udělat?“ zeptal se Charles a vstal, aby dolil další skotskou do obou sklenic.
„To ještě nevím. Nejdřív si s ní musím promluvit, abych věděl, na čem jsem.“
Charles přikývl, jako by s touto strategií souhlasil. Po drobné plánování může přijít na řadu teprve p oté, co zpravo dajci shromáždí dostatek informací.
Mezitím jsem dál seděl na prdeli, chlastal a litoval se.
V šest večer jsem se vydal po klikaté cestě zpět přes kopec domů, do vesnice Nutwell. Byl konec března a denní světlo začalo slábnout Ještě dva dny, říkal jsem si, a p osuneme ho diny dopředu
Pak nastanou delší večery.
Jaro už bylo tady. Čas znovuzrození a návratů. Přinese znovuzrození mého manželství, nebo návrat k osamělému životu?
„Mohl bys u mě klidně přespat,“ nabídl mi Charles, když jsem si nejistě stahoval nohavice cyklistickými klipsami. „ Je ti jasné, že za jízdu na kole v opilosti a nezpůsobilém stavu můžeš dostat pokutu tisíc liber?“
„Určitě nenastane žádný problém.“ Pevně jsem v to doufal.
„Můžu otevřít další lahev, jestli chceš. Mám tu výjimečně dobrý single malt z ostrova Jura.“
Všechny ty noci strávené v lodních kajutách zjevně způsobily, že Charles toho mohl vypít, kolik chtěl, aniž to na něm bylo poznat. (21
„Myslím, že už mám dost; ty ne? A kromě toho musím domů nakrmit psa. “
Pes na mě čekal hned za zadními dveřmi, hladový jako vždycky a patřičně naštvaný, protože obvyklá doba večeře už dávno pominula.
„Hodná holka, Rosie,“ pochválil jsem fenu a pohladil ji po rezavé hlavě. „Večeře už je na cestě.“
Když jsem vešel do kuchyně, najednou na mě dolehlo, jaká prázdnota a osamělost z ní čiší. V b ěžný páteční večer by touto dobou v místnosti svítila všechna světla, z vestavěných reproduktorů by se linula hlasitá hudba, Marina by na sporáku Aga připravovala večeři a S askia by seděla u snídaňového pultu a četla si knížku nebo hrála hry na tabletu.
Ale tento pátek bylo vše jinak.
Dnes bylo v kuchyni ticho a tma, protože Marina a Saskia byly v Nizozemsku, mířily do Fríska a kdoví, kdy se vrátí, pokud vůbec.
Rozsvítil jsem světla, opřel se lokty o pracovní desku a dlaněmi si zakryl oči.
Co si počít?
Teprve když mě Rosie šťouchla do nohy, došlo mi, že jsem ji pořád ještě nenakrmil.
Odp o čítal jsem pár psích sucharů z plechovky p o d scho dy a přidal k nim trochu obvyklého masa z konzervy, které jsem v misce promíchal vidličkou.
„Tady máš, Rosie,“ řekl jsem a postavil misku na podlahu. Když jsou psi nakrmení, jsou člověku naprosto oddaní Nedošlo k žádným výstupům na téma, kam odjela Marina a proč, nebo kam se p o děla Saskia, třebaže ji Rosie za normálních okolností následovala po celém domě, ať se hnula kamkoli, dokonce i do postele.
Říkal jsem si, jestli jsou všichni psi svým pánům takhle věrní. Možná pouze projevují lásku člověku, který je krmí, až na to, že Saskia Rosie nikdy nekrmila. To byl bůhvíproč vždycky úkol pro Marinu nebo pro mě – většinou pro mě.
A zdálo se, že psi jsou schopni přijmout změnu daleko lépe než lidé. Když jsem se vrátil z nemocnice s novou rukou, Rosie ji párkrát zběžně očichala a pak ji bez váhání přijala – pokud byla přip evněna k mému tělu, nijak jí nevadila, i když vypadala tro chu divně a nepochybně i trochu jinak voněla.
22)
Podíval jsem se na hodinky, které jsem ani po transplantaci nepřestal nosit na pravém zápěstí.
Tady bylo čtvrt na sedm, v Nizozemsku čtvrt na osm.
Pokud Marina a Saskia stihly let British Airways z Heathrow do Amsterodamu ve tři hodiny, kterým jsme obvykle létali za jejími rodiči, měly by brzy dorazit k nim domů. Záleželo na zpoždění způsobeném celními a pasovými kontrolami nebo hustým provozem na dálnici směřující z letiště na sever.
Uvařil jsem si silnou kávu a snažil se trochu vystřízlivět. Nebylo by dobré, kdybych špatně artikuloval, až Marina zavolá.
Zazvonil telefon a já ho popadl, ale Marina to nebyla. „Ahoj, Side,“ řekl mumlavý a pisklavý hlas se severoanglickým přízvukem.
Gary Bremner.
Taky pil a podle toho, jak mluvil, toho v sobě měl mnohem víc než já.
„Ahoj, Gary,“ p ozdravil jsem ho tro chu p o drážděně. „Co p o mně chceš?“
„Chci tebe, kámo,“ zamumlal. „Abys přijel a vrátil můj život do starých kolejí.“
„Už jsem ti řekl, že musíš přijet ty sem. Potom si můžeme promluvit.“
„To nejde.“
„Proč ne?“ Moje podráždění rostlo. Nechtěl jsem kvůli telefonátu s opilým Yorkshiřanem zmeškat hovor od Mariny.
„Netroufám si nechat koně bez dozoru.“
„Proč ne?“ zeptal jsem se znovu
„Protože je někdo zabije. Proto.“
Začínal být dost rozrušený.
„Proč by to někdo dělal?“ otázal jsem se tím nejzdvořilejším tónem, jakého jsem byl schopen.
„Protože mi tím vyhrožujou.“
„Kdo?“
„Kdybych to věděl, nepotřeboval bych skvělého Sida Halleyho, aby to zjistil, ne? Musím v jednom kuse hlídat.“
Pomyslel jsem si, že jeho opilost k bezpečnosti koní vůbec nepřispívá.
„Proč to neohlásíš na policii?“
„Volal jsem jim, ale poslali mě do prdele nebo něco v tom smyslu. Prý jsem si to celé vymyslel. Jenže tak to není.“ (23
„Pověděl jsi jim o těch výhrůžkách?“
„ Jasně. Ale ti lidi mi vyhrožovali po telefonu, chápeš? Policajti prohlásili, že nemám žádné důkazy. Jenže já si nevymýšlím. No tak, Side. Strašně tě tady potřebuju.“
„ Je mi líto, Gary. Momentálně nemůžu.“
„Ty mi taky nevěříš?“
„Tím to není. Jen momentálně nemůžu opustit dům. Přijeď ty ke mně, koně ti zatím pohlídají tví stájníci.“
„Chceš mě rozesmát?“ zeptal se a skutečně se zasmál. „Žádnému z těch hajzlů nevěřím.“
Telefon se mi rozvibroval v ruce, což znamenalo, že mám další hovor.
„Promiň, Gary. Musím končit. Ale můžeme si zavolat ráno, až vystřízlivíš.“
Zavěsil jsem a přijal druhý hovor, nebyl však od Mariny.
„Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku dorazil domů a nespadl jsi z kola.“
Povzdychl jsem si.
„Díky, Charlesi. Ano, jsem doma, živ a zdráv. Teď čekám, až mi zavolá Marina, pokud zavolá. Podle mě bude lepší nechat to na ní, než abych jí telefonoval já. Vážně ji nechci naštvat.“
„Jsem si jistý, že ti zavolá,“ ujistil mě Charles, ale neznělo to příliš přesvědčivě.
A taky že nezavolala.
Strávil jsem neklidnou noc sám v manželské posteli, často jsem se budil a pokaždé se mi těžko znovu usínalo. Nakonec jsem o půl šesté sešel do přízemí, abych si uvařil kávu.
Rosie ležela ve svém pelechu vedle sporáku. Otevřela jedno oko a sledovala mě, nicméně moudře usoudila, že na vstávání je ještě příliš brzy.
Přestože už nastala jarní rovnodennost, rána byla stále chladná a já si vychutnával, že si mohu ohřívat ruce o šálek kávy.
Cit se mi do levé ruky vrátil až úplně nakonec, takže mi jednoho o dp oledne b ěhem první zimy p o transplantaci nové prsty lehce omrzly, protože jsem si nevšiml, že je přestávám cítit. Můj chirurg ze mne nebyl moc nadšený, ale díky tomu mě pak prsty aspoň nebolely a nesvědily. 24)
B ez konkrétního důvodu jsem v kuchyni zapnul televizi, abych se dozvěděl, co je po ránu nového, a hned hlavní zpráva mě ohromila: při požáru v dostihové stáji v Middlehamu v hrabství Severní Yorkshire zahynulo několik koní.
Reportér v zářivě červené bundě stál na místě neštěstí před několika hasičskými vozy, jejichž modré majáky v ranním šeru stále jasně blikaly. „Podle jednoho z očitých svědků,“ oznamoval reportér do kamery, „vypukl požár krátce po půlnoci ve stodole, kde se skladovalo seno. Mnoho koní se podařilo zachránit, ale podle informací od přítomného příslušníka policejního sboru došlo bohužel k úhynu několika zvířat. Policie je také vážně znepokojena osudem trenéra, který byl nap osledy spatřen, jak se vrací do hořící budovy, aby se pokusil koně zachránit. Příčina požáru je zatím neznámá. Nyní přepojujeme zpět do studia.“
Jméno trenéra zpravodaj nezmínil, ale já věděl, kdo to byl.
Gary Bremner.
Netroufám si nechat koně bez dozoru… protože je někdo zabije…
A teď nejspíš někdo zabil i jeho.
Kapitola 3
Těsně po půl osmé mého času Marina konečně zavolala.
„ Jsi vzhůru?“
„S amozřejmě, že jsem vzhůru, už o d půl šesté. Nemohl jsem spát.“
„Ale ne. “ Znělo to lítostivě, i když jsem nechápal proč.
„A co ty? Spala jsi dobře?“
„Moc ne. Sassy trvala na tom, že bude spát v posteli se mnou. “
Usmál jsem se. Když Saskia na něčem trvala, nebylo možné jí to vymluvit.
„Ta Sassy se ale má.“
„Nech toho, Side.“
„Čeho mám nechat? Jsi moje žena a já tě miluju. A chci, aby ses vrátila domů “
„Už jsem ti řekla…“ Hlas jí selhal.
„Ano? Co jsi mi řekla? Že tě o dpuzuje moje nová ruka? Co mám udělat, aby ses ke mně vrátila? Nechat si ji znovu uříznout?“
„Nebuď blázen.“
„Nejsem blázen.“ Odmlčel jsem se. „Chci tě zpátky. Jsi pro mě důležitější než cokoli jiného. Jen mi řekni, co mám udělat.“
Náš hovor se vyvíjel nečekaně a vůbec ne podle mých představ, ale emoce převážily nad vším ostatním.
„Co je to s tebou?“ zeptala se.
„Nic. Jsem jen rozrušený.“
„To je mi líto.“
„Není to jen kvůli tobě,“ přiznal jsem. „Vypadá to, že zavraždili jednoho mého známého.“
„Koho?“
Pověděl jsem jí o požáru v middlehamské stáji Garyho Bremnera.
„To je strašné.“
„Je to ještě mnohem horší. Včera večer mi volal a prosil mě o pomoc, protože mu někdo vyhrožoval, že mu pozabíjí koně.“
„Proboha, Side! Co jsi mu na to řekl?“
„Byl opilý. Řekl jsem mu, že mu zavolám ráno, až vystřízliví.“ Udělal jsem pauzu. „Teď už to samozřejmě nepřichází v úvahu.“
„Víš určitě, že je mrtvý?“
„Ve zprávách právě říkali, že p olicie má vážné obavy o jeho život.“
„Takže je možná v pořádku.“
„O tom pochybuju. Od té doby, co jsem se to dozvěděl, jsem nevynechal ani jedny zprávy, a pořád v nich opakují to samé.“
„Třeba se mýlí.“
Miloval jsem ji za to, že se dokáže na většinu věcí dívat z té lepší stránky. Škoda, že to neplatilo i pro mou transplantovanou končetinu.
„ Jak je na tom tvůj táta?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.
„Ne moc dobře. Má nemocné srdce, takže se mu špatně dýchá. A taky má problémy s nohama.“
„S nohama?“
„Ano. Kvůli špatnému krevnímu oběhu. Má tak silné bolesti, že sotva stojí, chudák.“
„To je mi líto Jak to zvládá máma?“
„Myslím, že docela dobře. Jenže se k němu chová fakt hrozně. Řekla jsem jí, že táta za svou nemoc nemůže, ale asi jsem ji nepřesvědčila.“
„Lidé se se svými obavami vyrovnávají různě. Určitě se bojí, aby ho neztratila.“
„Pokud ano, nedává to najevo. Už dvakrát se zmínila o tom, že až táta odejde, bude jí líp.“
„Myslíš, že by opravdu mohl umřít?“
„Nejspíš ano, kdykoli, a matčina lhostejnost k jeho osudu mě přivádí k šílenství.“
Byla zjevně rozrušená.
„Chceš, abych za tebou přijel?“
„Bože, Side, já nevím, co chci.“
To už znělo trochu slibněji – nebo ne?
„ Jak se má Sassy?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem na Marinu dál tlačit. To jsem už b ěhem tohohle telefonátu udělal a zašel jsem přitom dál, než jsem původně zamýšlel.
„Sassy? Dobře. Jako vždycky.“
Chtěl jsem se zeptat, jestli jí chybím.
„Šla s mámou nasypat slepicím a posbírat vejce.“
Zase jsem se usmál. Když pobývala u prarodičů, tohle vždycky milovala.
„Co jsi jí řekla?“
„Nic. Jen to, že zůstaneme u dědy a babičky.“
„Ptala se, proč tam nejsem?“
„Řekla jsem jí, že máš ho dně práce a že možná přijedeš p ozději.“
„A přijedu?“
Tentokrát nastala velmi dlouhá pauza zase na druhém konci linky.
V tom tichu jsem se neudržel a p oložil jsem otázku, která mi posledních dvacet hodin vrtala hlavou:
„Máš někoho jiného?“
„Co tím myslíš?“
Povzdechl jsem si.
„Víš dobře, co tím myslím. Odcházíš ode mne kvůli někomu jinému? Není ta věc s rukou jen výmluva?“
„Nebuď blázen.“
„Nejsem blázen Půlku týdne jsi pryč Žiješ během té doby s nějakým jiným chlapem?“
„Přestaň, Side. Jsi směšný.“
„Marino, musím to vědět.“
„V tom případě… ne, nikdo takový neexistuje. Tak co, jsi spokojený?“
Věřil jsem jí to?
Najednou jsem si uvědomil, že jsem se neměl ptát. Prozradila by mi pravdu, kdyby někoho měla? Věděl jsem teď víc než předtím? Jediné, čeho jsem dosáhl, bylo, že jsem ještě víc podkopal naši vzájemnou důvěru.
„ Jdu,“ prohlásila zjevně rozzlobená a vzápětí zavěsila. Nadával jsem si, že jsem takový hlupák. V posledních dvaceti letech jsem většinu času trávil výslechy nejrůznějších lidí, věděl jsem, kdy a jak
