UMĚT POZDRAVIT AUMĚT PODĚKOVAT
PW
Livia se narodila za války vBratislavě jako druhá vpořadí zpěti sourozenců.
Tatínek byl právník, maminka učitelka na základní škole a družinářka. Když byly Livii dva roky, odstěhovala se celá rodina do Prahy. Prázdniny trávila utetičky vBobrovci vZápadních Tatrách. Na nejstarší dochované fotce, jak kdysi vyprávěla vjednom rozhovoru, je zachycena coby ani ne roční batolátko, ma-
minka ji tlačí vkočárku avpozadí se rýsují Liptovské Tatry.
Jací byli vaši rodiče?
Bylo nás hodně dětí anaši rodiče byli především rodiče.
Tím chci říct, že to nebyli kamarádi, ale ani krajní autorita. Některé věci se řešily vcelé rodině, to znamená, že se konala rodinná rada. Apak byly situace, které jsme my čtyři dcery probíraly jen smaminkou. Apak tam byl bratr ato, co představoval otec.
Dalo by se říct, že šlo otradiční role, ale ony to tak úplně tradiční role zdnešního úhlu pohledu nebyly. Tehdy všechny ženy chodily do práce. Moje maminka učila na prvním stupni apozději dělala družinářku.
Na velkých rodinných poradách jsme probírali věci istátou atáta byl někdo, kdo chodil do práce jako máma, ale vracíval se domů později. Tak to prostě bylo. Táta nedělal domácí práce, řešil těžké příklady, když byl úkol zfyziky, zmatematiky. Ahrával šachy ve Valdeku1 i vDemínce.2
1 Kavárna Valdek se nacházela v prostorách stejnojmenného paláce, dostaveného roku 1929 a situovaného na rohu ulic Anglická, Jugoslávská a náměstí Míru. Zprvu typická kavárna později částečně pozměnila svůj charakter a konaly se zde odpolední taneční čaje a večerní diskotéky. Fungovala až do devadesátých let, kdy došlo k přestavbě funkcionalistické budovy architekta Antonína Belady pro potřeby bankovního ústavu. Zachována byla jen původní pasáž.
Zdroj: encyklopedie.praha2.cz.
2 Vinohradská restaurace Demínka byla založena už roku 1886 a patří mezi vůbec nejdéle fungující pražské podniky. Dodnes je zachován její unikátní avzdušný prostor s vysokými stropy, jejichž secesní štuky jsou památkově chráněny. Zdochované výzdoby nynějšího salonku se zase lze přesvědčit, že tento prostor vminulosti sloužil jako šachová, kulečníková a karetní herna.
Zdroj: www.deminka.com
Kdyby stěny Demínky mohly mluvit, vyprávěly by tisíce příběhů. Třeba otom, že právě zde byly v19. století podepsány zakládací listiny Sparty Praha. Nebo otom, jak se tu počátkem 20. století scházeli anarchisté apřímo ustolů tvořili časopis Šibeničky.3 Asamozřejmě by musela zaznít jména slavných, kteří do Demínky pravidelně chodívali!
Tam si mě někdy dovedl táta ssebou za ručičku. Já se dívala aon hrál. Musím říct, že dneska by mě rodičům asi odebrali, pamatuju si, že se tam strašně kouřilo amámu to zlobilo, když jsme se vraceli domů.
Hádali se rodiče?
Naši se nikdy nehádali, tedy aspoň ne před námi. Jednou ale, ato si pamatuju, náš hodnej táta bouchnul židlí amy zírali. Bylo to po silvestru amáma mu vyčítala, že se moc věnoval krásné sousedce paní Šumavské. To bylo jednou.
Takové konflikty – to je všechno důsledek nedostatku shovívavosti, tolerance, trpělivosti. Těch je dneska obecně míň. Když se všechno může avšichni mají na všechno nárok, tak proč bych měla strpět, že on tady křičí nebo dělá to, co já nemusím. Atak jdu někam jinam.
3 Satirický časopis průbojného literárního a výtvarného charakteru Šibeničky vycházel v letech 1903–1904 a 1907–1908 a podíleli se na něm umělci seskupení kolem S. K. Neumanna. Pod stejným názvem vycházel v letech 1918–1920 pod redakčním velením Eduarda Basse nezávislý satirický a humoristický časopis podporující na konci první světové války úsilí o vznik samostatného státu a poté usilující o jeho konsolidaci. Zdroj: Lexikon české literatury IV
Jenže jak říkala moje dobrá kamarádka Věruška, marně vám někdo bude říkat, že útěkem nic nevyřešíte, to už je pozdě, když je to na odchod.
Máme pocit, že se nemusíme starat oto, aby nám to doma fungovalo, protože to prostě můžeme skončit, když nám to nevyhovuje. Ajá myslím, že to je ten hlavní problém – že se nestaráme. Ale některé věci jsou nepřenosné, oba moji synové se rozvedli. Amám úžasné snachy.
PW
Mně se už dvakrát nepovedlo, aby mi to doma fungovalo, mojí sestře jednou, mojí mámě stejně jako mně dvakrát. Asi se to unás dědí – nedostatek disciplíny. Přitom vzory jsme měly – babička sdědečkem spolu strávili celý život, akdyž dědeček odešel, babička už jen čekala, kdy bude moct za ním. Museli znás být unavení, desítky let sledovali eskapády rozvodů asvateb nás všech, kteří jsme tak nějak neměli tu potřebnou kázeň anestarali se oto, aby nám to doma fungovalo.
Jako dítě jsem se dívala na svoji mámu hlavně jako na hodně, hodně moudrou ženu. Apak, omnoho let později, když jsem přijela jako velvyslankyně do Bratislavy anavštěvovala různá místa, města, univerzity, tak jsem jednoho dne přijela na gymnázium do Kežmarku a tam mě opravdu dojalo, když jsem na zdejším tablu uviděla svoji maminku.
To tablo pocházelo ze třicátých let a moje maminka byla mezi prvními dívkami, které tehdy na kežmarském gymnáziu odmaturovaly. Později si dodělala pedagogickou školu a stala se učitelkou.
Zdnešního úhlu pohledu se nabízí otázka, jestli její kariéra odpovídala jejímu rozhledu avzdělání. Faktem je, že byla součástí učitelské rodiny. Učila totiž nejen ona, ale i její starší sestra. Profesorkou španělštiny byla na Karlově Univerzitě i její dcera Anna. Také náš syn začínal ve školství.
Chováte proto kučitelům mimořádný respekt?
Učitel je strašně důležitou součástí života, nebo aspoň býval, nevím, jak je to dneska. Dodával jakousi rovnováhu. Vám se tenkrát mohlo poštěstit, že jste se narodili do rodiny, jako jsem se narodila já, aměli krásné dětství. Ale taky se vám poštěstit nemuselo. Pak tu byl učitel jako taková protiváha.
Učitel může nabídnout jinou než liberální výchovu –třeba dětem, které dostaly svobodu nezdravit, neděkovat, neprosit, protože to, jestli pozdraví, je prý jejich svobodná vůle. Když ne rodič, tak učitel může připomenout, že umět to je užitečné.
Jenže role učitele se rozmělňuje, jeho hlavním úkolem je wellbeing pro děti. Aby nedej bože neřekl: „Nelítej, ruší to všechny ostatní, sedni si aposlouchej.“ Tak to se dneska vlastně nesmí. Tím pádem to učiteli strašně ztěžuje práci, protože ten dobrý, dokonce iten středně dobrý učitel mohl dříve díky nějaké disciplíně mít šanci
vyvolat audržet zájem opředmět, který učil. Teď se mi to zdá skoro nemožné.
Proč?
Když dnešní učitel něco řekne adítěti se to nelíbí, tak se sebere ajde za školní psychologickou poradkyní, které si postěžuje. Mám vnoučata – ta střední vlna, deset jedenáct let – atak mi to vyprávějí. Ajá se vnučky ptám: „A na co si tam stěžuješ?“ Odpověď zní: „No, že mě to nebaví.“
Atak jí vyprávím, jak jsme měli pana profesora Kamínka na astronomii azeměpis ajak byl přísný. Jedničku dostal jen ten, kdo mu položil vprůběhu roku tři otázky, na které neuměl odpovědět. Do dneška si to pamatuju. Taková byla jeho nabídka, jak nedostávat pětky – vymyslet tak těžkou otázku zjeho oboru, na kterou nebude znát odpověď. Adodávám, že my si to všechno museli najít vknihách, nastudovat, dnešní děti si to jednoduše vygooglí.
Říkám jí: „Zkus to apolož svému učiteli tak těžkou otázku, že na ni nebude umět odpovědět. Akdyž to uzná, tak to znamená, že je to dobrý pan učitel, atebe ijeho to bude víc bavit.“
Na jednu stranu to působí tak, že je dneska všechno jinak, na druhou není až frustrující, že se ty děti učí to, co jsem se kdysi musela učit já akničemu mi to nikdy nebylo?
Dneska se má za to, že se nemá nic memorovat, soukat věci do hlavy. Já si taky nemyslím, že každý musí vědět,
jak se jmenovali psi babičky Boženy Němcové, ale když už potom člověk ani neví, že existoval nějaký hudební skladatel Antonín Dvořák, protože ve škole se hudební výchova zdá nadbytečná, tak už je to smutné.
Vdobách našeho dětství amládí bylo učení se chvályhodné. Bylo chvályhodné nosit domů dobré známky, protože ty umožňovaly člověku studovat, akdo se snažil astudoval, ten pak měl možnost dosáhnout na dobrou práci.
Ato nemluvím jen ovysokoškolském studiu, já hovořím otom, že když kluk udělal učiliště, měl šanci být dobrým automechanikem. Zdá se, že to se změnilo, někam posunulo astudií není potřeba. Jen nevím, jestli už také nejsou potřeba dobří automechanici.
Jenže, kde je ta hranice?
Těžko říct. Hranice je asi nezůstat hloupý. Vjedné časopisecké příloze– víte, jak jsou všechny stejné, špatný papír, jedna fotka – jsem četla ovýchově dětí. Otom, jak děti nefrustrovat povinnostmi, že jsou křehké aco všechno se jim nesmí říct, aby se netrápily.
Jedna psycholožka tam tvrdila, že není správné, aby babička sdědečkem říkali dětem jiné věci než rodiče. Uvedla příklad, že když chlapec pláče, tak mu dědeček nesmí říct: „Prosím tě, to se ti zahojí, to bude dobrý.“ Místo toho má říct – stejně jako otec: „To tě, zlatíčko, musí hodně bolet, když tak moc pláčeš.“
Já si myslím, že babička sdědečkem to můžou mít jinak než rodiče, stejně jako to má jinak učitel ve škole. Že
je zdravé, aby děti občas slyšely i jiný názor, ane je dělat křehčí akřehčí. To je přece začátek konce. Bavme se otom, co je odolnost, ateď mluvím nejen oté fyzické, ale ipsychické, jaké si děti odnášejí návyky vjídle, vchování.
My jsme odchovaní panem profesorem Matějčkem,4 což znamená, že máme za to, že není vpořádku, když kolem dítěte pobíhají úzkostliví lidé, kteří považují za správné, když se děti kojí ve čtyřech letech avšesti mají dudlíka, protože to chtějí. Dnes chybí protiváha azdravý rozum. Profesor Matějček je pro mě základ k porozumění výchově dětí.
Vychovat někoho dobře, to je těžké ajde oto, čím to měříte. Znamená to, že umí pozdravit apoděkovat, respektuje lidi okolo sebe, dokáže sám láskyplně vychovat svoje děti, vést je ktomu, aby dodělaly školy, do kterých se pustily. Je to součást vychování? Vidím to vnaší nadaci. Máme třeba krásný projekt, podporujeme děti vmimoškolních činnostech, za nás se tomu říkalo zájmové kroužky.
Ty kroužky jsou přesně na pomezí, kde dítěti, pokud to lze, máme dopřát, aby si to zkusilo. Řada rodičů řekne: „Tak jsem ji přihlásila na keramiku, aona už tam nechce.“ V naší nadaci odpovídáme: „Ano, ale pokud my to platíme, tak ten jeden kurz, ten běh prostě musí dodělat. Jinak příště nedostane nadační příspěvek.“
4 Zdeněk Matějček (1922–2004) byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech – v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Jednalo se o moderního reformátora péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny. Matějček je také autorem několika knih pro rodiče: Po dobrém, nebo po zlém?, Co, kdy a jak ve výchově dětí a Co děti nejvíc potřebují. Zdroj: Wikipedie.
PW Vzpomněla jsem si okamžitě, jak se můj táta těšil ztoho, že mám rozjetou tenisovou kariéru na Bohemce, ajak jsem místo tréninků chodila sklukama do prkenné budky na lajnovačky. Máma to sledovala zokna aipřes tátovy protesty mi nakonec zakázala chodit na kurty. Myslím na souboje, které jsme sváděly smámou nejdřív nad houslemi, později nad pianem. Na paní profesorku Novotnou, které jsem pravděpodobně svojí ignorancí anedostatkem disciplíny zkrátila život. Snažila se, abych se aspoň snažila. Anezapomenu na tu chvíli, jak se mi ulevilo, když rodinná rada konečně kapitulovala ausoudila, že stačilo, „jednou tě to bude mrzet, ale už na ten klavír hrát nemusíš“. Nehraju aměli pravdu, mrzí mě to.
Se mnou to dopadlo podobně. Měli jsme sousedku, která byla paní profesorka klavíru anabídla mojí mámě, abychom kní chodily na piano. Moje sestra Štefánia to miluje dodnes, chodila tam řadu let. Iostatním sestrám to šlo abavilo je to. Já chodila chvilku na piano apak za piano s Martinem. Prasklo to amáma řekla: „Dobře, spianem končíme.“
Ale ten rok, co jsem tam chodila, byl důležitý. Kdybych tam nechodila, třeba bych po letech nevnímala nebo jinak
vnímala vážnou hudbu. Třeba by mě nezaujala opera či balet. Třeba bych nepředávala ceny baletním umělcům sHarapesem5 na scéně Národního divadla.
Určitě můj vztah k hudbě ovlivnil i můj tatínek, když mě v pěti letech vzal poprvé do Národního divadla na Rusalku. Před posledním jednáním mě vzal do Slavie6 na dort. Nezlobil se, dobře věděl, že pětiletá holčička neudrží pozornost dlouho. Chtělo to čas, ale piano mělo smysl.
Když už jsme utěch krásných umění, nechtěla jste být herečkou?
Nikdy, ikdyž jsem byla dismanče,7 což bylo nádherné období mého života, kdy jsem našla spousty kamarádů. Nikdy mě to ani nenapadlo. Já jsem vždycky chtěla být paní učitelka.
Koho to ale napadlo avykonal to, byla třeba Jana Šulcová,8 kterou jsem tam potkávala. Ona měla obrovský
5 Vlastimil Harapes (1946–2024) byl český tanečník, choreograf, taneční pedagog, dlouholetý člen asólista baletu Národního divadla v Praze, režisér, herec a umělecký ředitel Mezinárodní konzervatoře Praha. Zdroj: Wikipedie.
6 Legendární kavárna Slavia, otevřená roku 1882, se nachází naproti Národnímu divadlu v Praze.
7 Dismanův rozhlasový dětský soubor nese jméno svého zakladatele Miloslava Dismana, vynikajícího pedagoga a rozhlasového tvůrce. Pod Českým, dříve Československým rozhlasem působí od roku 1935. Pokračuje v duchu dismanovských tradic ve všestranné kulturní výchově. Práce souboru je rovnoměrně rozdělena mezi rozhlasovou a divadelní tvorbu. Zdroj: ČRo.
8 Jana Šulcová (1947–2023) byla česká herečka. Po absolutoriu na DAMU byla dlouholetou členkou hereckého souboru Městských divadel pražských (1969 až 1992). Ztvárnila i desítky postav na filmovém plátně, diváci si ji jistě pamatují nejen z oblíbené komedie S tebou mě baví svět. Zdroj: Wikipedie.
smysl pro humor aměla ho už jako holčička. Nebo Dana Syslová,9 také dobrá herečka, či režisérka Alenka Šimíčková.10 Taky tam se mnou chodil Václav Postránecký11 nebo Daniela Hodrová,12 úžasná spisovatelka, jezdili jsme spolu na tábor. Ti se proslavili, já amoje sestry jsme byly jejich kolegyně vsouboru, umění jsme milovaly, ale táhlo nás to jinam.
Ikdyž jsme tím byly jako obyvatelky Vinohrad pořád obklopeny, bydlela tam řada umělců, třeba Karel
Zich.13
9 Dana Syslová (* 1945) je česká divadelní, filmová a televizní herečka, dabérka a moderátorka. Jejím manželem byl herec Vlastimil Hašek. Během své kariéry se věnovala nejen divadlu, ale natočila mnoho filmů a ztvárnila desítky seriálových rolí. V roce 2014 obdržela Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Zdroj: Wikipedie.
10 Alena Hynková (rozená Šimíčková) (1947–2014) byla česká scenáristka, dramaturgyně a režisérka. Na základě mnohých životních zkušeností a zaměstnání napsala desítky scénářů vzdělávacích pořadů pro Československou televizi. Vletech 1990–1991 pracovala jako redaktorka České televize a poté spolupracovala s produkční společností Febio, kde v roli šéfdramaturgyně mimo jiné profilovala cykly OKO – pohled na současnost a GEN, na kterých se i autorsky arežijně podílela. Zdroj: Wikipedie.
11 Václav Postránecký (1943–2019) byl český herec, režisér a divadelní pedagog. Byl dlouholetým členem Činohry Národního divadla, ztvárnil celou řadu filmových a televizních rolí. Věnoval se také dabingu a vyučoval na FAMU. V letech 2005–2011 byl prezidentem Herecké asociace. Zdroj: Wikipedie.
12 Daniela Hodrová (1946–2024) byla přední česká literární teoretička, historička, kritička, překladatelka a spisovatelka. Je laureátkou mezinárodní Ceny Franze Kafky (2012) a držitelkou Státní ceny za literaturu (2011, za román Vyvolávání a další literární činnost) a Ceny Magnesia litera v hlavní kategorii Kniha roku (2016, za román Točité věty). Zdroj: Wikipedie.
13 Karel Zich (1949–2004), přezdívaný „český Elvis Presley“, byl zpěvák, kytarista a hudební skladatel. Skládal a zpíval převážně vlastní písně, nevyhýbal se ale ani spolupráci s renomovanými autory ado svého repertoáru zařazoval i převzaté písně. Natočil na 50 singlů a 15 alb, prodal přes milion desek a odehrál tisíce koncertů v Česku, ale i ve většině zemí Evropy. Zdroj: Wikipedie.
PW Pediatr, který mě kdysi jako první držel vnáručí, protože byl umého narození, už je pán vletech, pro mě celoživotní autorita. Pořád spolu mluvíme, ať už někdo zblízkých stoná, umírá, anebo se někdo rodí, jsme spolu už dobrých čtyřicet let na telefonu. Ten říká: „Doma nesmí šéfovat dítě. Musíš mu dát hranice, pravidla.“ Avypráví, jak unich, když se řeklo: „Večeře,“ tak nikdo si nedovolil diskutovat. „Prostě se sedlo ke stolu ajako první dostal na talíř děda Roubíček. Ostatní samozřejmě počkali. Tak by to mělo být, ale vytratilo se to, děti jsou pány situace ato není dobře.“ Docent
Ivan Novák,14 mantra pro moje rodičovství. Souputník afanoušek profesora Matějčka.
Láska asilný vztah má být na začátku apak výchova. Příklad: jídlo – důležitá věc. Moje první snachy dávaly svoje děti do babiččiny „jídelní“ polepšovny – knám na chalupu. Až budeš umaminky, tak to bude tak, jak to dělá maminka. Teď jsi ubabičky, tak je to, jak to říká babička. Platí pravidlo „dvou lžiček“. Dobře, nechutná ti, ale už jsi to někdy jedla? Ne? Tak já říkám: „Ochutnáš
14 Ivan Novák (* 1944), lékař, pediatr (1. dětská klinika DFN v Praze-Motole, od 1978 dětské oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči – přednostou do roku 2004, poté v soukromé praxi v Kostelci u Křížků). Zabývá se intenzivní péčí, léčbou popáleninového šoku u dětí. Zdroj: medvik.cz.
dvě lžičky adál to nemusíš jíst.“ Anebudu dodávat, že když já jsem byla malá, unás se sedlo ke stolu anikdo si nevymýšlel, co by chtěl jíst. Prostě padla otázka: „Co máme k obědu?“ nebo: „Co máme k večeři?“
Dneska se doma moc nevaří.
To je ale velké ochuzení tohoto světa. Nesouvisí to s penězi, rodiče radši vezmou děti do hospody. To není odsudek, ale konstatování. Vytratilo se to, co platilo u nás po generace. Nebudeme jíst každý, kdy chce a co chce.
Jsme rodina, tak si všichni sedneme pospolu. Ano, i ty, když se ti nechce, si sedneš s námi ke stolu a budeš si s námi povídat a my se budeme snažit povídat si s tebou.
Stůl je jedna z takových základních věcí, jak držet rodinu, stůl je důležité místo, i když se to nezdá.
A když jsem u stolu a rodiny, dostáváme se bohužel ještě tady k těm „vehiklům“, mám na mysli mobily, tablety, všechno tohle. Pro mě je nejdůležitější rodina. Myslím široká rodina, kterou – a snad to bude jediný dobrý skutek za můj dlouhý život, který budu mít – se mi až doteď podařilo udržet. Mám na mysli udržet rodinu pohromadě tak, že lidi jsou schopni spolu mluvit, vědí o sobě navzájem a jsou spolu „naživo“ nejenom přes Skype, SMS, posílané fotky nebo videa a já nevím jak jinak.
Co člověk dneska potřebuje, když je mladý, zdravý a studuje, to nevím, ale tehdy byla taková doba, že když už ty základní věci člověk měl, tak chtěl jenom naději.
A my jsme měli šanci se k ní upnout, nadechnout se, začít věřit, že ten komunismus bude mít nějaký konec.
