STROMEČKOVÁ VÍLA A DATEL L UDVÍK
Byl začátek září. Počasí napůl letní, napůl podzimní a venku to vypadalo, jako by se sluníčko nemohlo rozhodnout, jestli se mu chce vykouknout zpoza mraků, anebo raději zůstane spát.
Nakonec se přece jen rozhodlo prosvítit svými paprsky promoklý les. V tom okamžiku se na nebi jako kouzlem rozzářila duha a na jejím konci se zčistajasna objevila malá dřevěná chaloupka.
Skřítci Vítek a Kubík seděli ve světničce chaloupky a dívali
se přes zavřené okýnko ven. Myšky, které bydlely s nimi, šramotily za kamny a kutálely si s oříškem, který jim sloužil jako balónek na hraní.
„Tak ti přemýšlím, Vítku,“ dumal Kubík, „že bychom se mohli pustit do poznávání našich krásných stromů. Jen se podívej, co jich všude kolem nás roste,“ kývl svou střapatou hlavou směrem k lesu.
„A jak to chceš udělat? Mohli bychom poprosit o radu třeba nějakého motýlka,“ blesklo Vítkovi hlavou.
„Zkusit to můžeme, ale obávám se, že ten bude znát jen letní louku a pár stromů kolem svého domečku,“ odpověděl Kubík.
V tu chvíli někdo zlehka zaťukal na dveře.
„Kdopak to může být?“ pomyslel si Kubík a šel se podívat. Když otevřel dveře, spatřil na prahu chaloupky stát droboučkou dívenku s dlouhými žlutými vlásky. V náručí držela datla, na kterém už při letmém pohledu bylo poznat, že je nemocný. Zobáček měl celý rozbitý a oči zavřené.
„Buďte zdrávi,“ špitla dívenka.
„I vy buďte zdrávi a pojďte dál,“ vítal je Kubík a otevřel dokořán, aby cizí hosté mohli vejít do tepla.
Panenka se nenechala dlouho pobízet. Na malou chvíli sice zaváhala, jako by se bála, ale pak se narovnala a z posledních sil vplula dovnitř.
Ale to už jí Vítek vyšel naproti. Opatrně položil datla do kolébky v rohu pokoje a prohlížel si ho. Potom dívenku usadil na lavici a nalil jí plný hrnek horké čokolády se špetkou skořice.
„Tady máš něco na zahřátí. Jen se neostýchej a pij,“ pobízel ji.
„Jinak prochladneš a místo jednoho nemocného nám tady budou ležet dva.“
Teprve v tom okamžiku si s Vítkem všimli, že to drobné blonďaté stvořeníčko má křídla. Podívali se na sebe, ale nahlas nic neřekli.
„Tak, a teď se podíváme na toho tvého ptáčka,“ mrkl Vítek a opatrně začal prohmatávat bezvládné tělíčko. „Je to zvláštní, ale kromě rozbitého zobáčku nic nevidím,“ řekl po chvíli a otočil se k panence. „Copak se mu přihodilo?“
„Jmenuje se Ludvík a je to můj nejlepší kamarád. Uzdravuje nemocné stromky tady v lese.“ Dívenka se napila čokolády a olízla se. „Před chvílí jsem ho našla ležet v březovém hájku.
Jedna bříza je nemocná, takže si myslím, že ji chtěl ošetřit. Všimla jsem si, že byl v jejím kmeni zaražený obrovský železný hřebík.
Podle mě si rozbil zobáček o něj, pak upadl na zem a narazil hlavičkou na kámen,“ špitla. „Popadla jsem ho do náručí a vydala se hledat pomoc. Narazila jsem na váš domeček, a tak jsem tu.“
Teď už stál nad kolébkou i Kubík. „Co myslíš, Vítku?“ potřásl
starostlivě hlavou.
„Řekl bych, že Ludvík má lehký otřes mozku,“ odpověděl a poškrábal se při tom na své střapaté hlavě.
„Taky mě to napadlo,“ souhlasil Kubík.
„Co jen s ním bude? Zemře?“ zamrkala dívenka svými dlouhými řasami, které lemovaly její velká kukadla, aby zahnala slzičky, jež se jí užuž draly ven.
„Neboj se, uděláme všechno, co je v našich silách, abychom ho zachránili,“ uklidňoval ji Vítek. „Za celou dobu, co cestujeme s duhou, se nám ještě nestalo, aby od nás někdo odešel nevyléčený,“ usmál se vlídně. Nechtěl dívenku ještě víc děsit.
Dobře věděl, jaké měl Ludvík štěstí, že ho kamarádka našla včas.
Klidně se mohl stát kořistí pro kuny, lasičky či jiné šelmy, co žijí v lesích. Ale teď nebyl čas o tom přemýšlet.
„Takže víte, jak mu pomoci?“
„Samozřejmě!“ mrkl na ni Vítek. „Když má někdo otřes mozku, leží v bezvědomí a nehýbe se, přesto ale dýchá a srdíčko mu tluče, je nejdůležitější dopřát mu především klid a teploučko.“
„A co ten rozbitý zobáček?“
„S tím si taky poradíme,“ řekl Kubík. „Opatrně odstraníme poškozené části a zbytek mu opět za nějaký čas sroste sám.“
„Takže si Ludvíka necháte u sebe?“
„Ano. Bude lepší, když ho budeme mít stále na očích,“
poznamenal Vítek a šel za myškami, aby je upozornil, že od této chvíle platí přísný zákaz pískání, šramocení, štěbetání a dovádění.
Myší rodinka už byla zvyklá, že se tu a tam objeví ve světničce někdo nemocný, který ze všeho nejvíc potřebuje klid. To si potom své hrátky užívaly v dílničce nebo venku před chaloupkou.
Pochopily, že datel patří mezi vážnější pacienty, a tak se i se svým oříškem vypařily jako pára nad hrncem.
„Jak dlouho bude trvat, než se uzdraví?“ zeptala se světlovlasá dívenka.
„To záleží, jak je silný. Ale většinou to netrvá déle než několik dní,“ odpověděl Kubík.
Dívenka posmutněla. „Moc vám děkuji, a pokud to nevadí, přijdu se za ním zítra podívat,“ vstala a pohled upírala na svého nejlepšího kamaráda. Pomalými krůčky a se svěšenou hlavou se pak loudala ke dveřím. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy, protože smutek a bolest z odloučení s nejlepším kamarádem byla veliká.
V tu chvíli do chaloupky vběhly myšky, s kožíškem mokrým od právě začínajícího deště.
„Počkej!“ vyhrkl Vítek. „Kam bys chodila? Copak nevidíš, jaké je venku počasí? Teď právě prší. Co prší! Lije jako z konve!
Promáčíš si vlasy, šaty i křídla! Raději se u nás zase posaď, a jestli chceš, rozesteleme ti tady ve světničce postýlku,“ usmál se na ni.
Dívenka se přímo rozzářila. „Opravdu? Opravdu tady mohu zůstat?“
„To se ví,“ culil se Kubík. „Ale rádi bychom znali alespoň tvé jméno.“
Dívenka se malinko zarděla. „Velice se omlouvám, já se v tom zmatku a úleku úplně zapomněla představit.“ Dala si dlaň před ústa. Její jemné a něžné pohyby naznačovaly, kdo to je, ale přece
jen by to oba přátelé rádi věděli přímo od ní. A představit se patří k dobrým způsobům i ve světě zvířátek a pohádkových bytostí, není-liž pravda?
„Jmenuji se Adélka a jsem stromečková víla,“ uklonila se zvlášť vybraným způsobem. Malinko se vznesla nad zem, jednu nožku mírně přikrčila, drobounké ručky zkřížila na hrudi, třikrát zamávala křídly a zamrkala. Vítek na ní mohl oči nechat. A nebylo divu, protože víla to byla opravdu nádherná. „Pokud by vám to vážně nevadilo, ze srdce ráda tady zůstanu. Jsem zvyklá spávat na suchém listí, ale teplou postýlku s péřovou duchnou si taky nechám líbit,“ culila se.
„Stromečková víla?“ vyhrkl Vítek. „Ale to je přímo výborné!
Velice rádi tě poznáváme! Já jsem Vítek a tohle je zase můj nejlepší kamarád Kubík.“
„Ano, znám vás z vyprávění,“ zamrkala Adélka svými dlouhými řasami. „I mne velmi těší.“
„Nás o to víc, protože bychom se moc rádi dozvěděli něco o stromech tady kolem nás,“ vysvětloval Kubík a ukázal na starou knihu. „Tohle je jediné, co máme, a jak sama vidíš, moc se z toho už přečíst nedá.“
„Žádný problém! O stromech v našem lese a jeho blízkém okolí vím téměř všechno. Znám každý z nich. Tak jestli chcete, mohu vám o nich vyprávět.“
Vítek s Kubíkem měli velkou radost! Společně se dohodli, že si budou všechno pečlivě zapisovat do speciálního zápisníku, a tak začalo jejich velké dobrodružství.
