KAPITOLA PRVNÍ
PŘESUN
1Žádný z asi padesáti hostů neměl boty. Pozvánka je výslovně vylučovala. Šlo koneckonců o svatbu na pláži a nevěsta Mercer Mannová chtěla cítit písek mezi prsty u nohou. Doporučený oděv se měl nést ve stylu plážové elegance, což mohlo na Palm Beach označovat něco jiného než v Malibu a pravděpodobně se to lišilo i v Hamptons. Na ostrově Camino to ale znamenalo, že můžete přijít, v čem chcete. Ale bez bot.
Nevěsta měla na sobě bílé lněné šaty s hlubokým výstřihem a odhalenými zády, a jelikož pobývala na ostrově už dva týdny, stihla se opálit do bronzova. Vypadala senzačně. Její ženich Thomas byl stejně štíhlý a dokonale snědý. Měl oblečený zbrusu nový lehký světlemodrý oblek s naškrobenou bílou košilí bez kravaty.
A samozřejmě byl bosý.
Thomas měl kliku, že byl přizván. Chodil s Mercer už tři roky, z toho dva spolu bydleli, a když už Mercer přestalo bavit čekání na žádost o ruku, před třemi měsíci se ho zeptala: „Co děláš v sobotu šestého června v sedm večer?“
„To nevím. Budu se muset podívat.“
„Řekni, že nic.“
„Cože?“
„Řekni, že neděláš nic.“
„Dobře, nedělám nic. Proč?“
„Protože budeme mít svatbu na pláži.“
Thomas nebyl žádný detailista, takže do plánování sňatku příliš nezasahoval. I kdyby ale byl puntičkář, stejně by na tom nezáleželo. Život s Mercer byl úžasný v mnoha směrech, v neposlední řadě v tom, že nemusel nést odpovědnost za rozhodování. Nebyl pod žádným tlakem.
Kytaristka vybrnkávala milostné písně, zatímco hosté popíjeli šampaňské. Byla Merceřinou studentkou v kurzu tvůrčího psaní na Mississippské státní univerzitě a sama se nabídla, že jí zahraje na svatbě. Obsluhující mladík ve slamáku jim dolil sklenice. I on patřil k Merceřiným ovečkám, i když se mu chystala sdělit, že jeho literární počiny jsou až příliš bizarní. Kdyby dokázala být nemilosrdně upřímná, prozradila by mu, že si nejspíš vydělá víc za barem na malých svatbičkách než psaním románů, ale zatím neměla ani definitivu, ani schopnost odradit neperspektivní studenty.
Mercer učila, protože potřebovala stálý příjem. Vydala sbírku povídek a dva romány. Teď hledala námět pro třetí. Její poslední dílo, Tessa, byl bestseller a díky jeho úspěchu jí nakladatelství Viking Press nabídlo smlouvu na další dvě knihy. Její redaktorka z Vikingu stále čekala na synopsi. Mercer taky. Měla nějaké peníze v bance, ale ne dost, aby mohla seknout s prací; ne dost, aby si koupila svobodu a mohla bezstarostně psát na plný úvazek.
Pár svatebních hostů takovou svobodu mělo. Myra s Leigh, první dámy ostrovní literární mafie, spolu žily už několik desetiletí a živily je tantiémy. V dobách své největší slávy vychrlily pod různými pseudonymy asi stovku žhavých romancí. Bob Cobb byl bývalý vězeň, který si ve federální věznici odseděl trest za bankovní podvod. Psal drsné detektivky, okořeněné vězeňským násilím. Když zrovna popíjel, což bylo prakticky neustále, tvrdil,
že se už dvacet let vyhýbá poctivé práci. Je přece spisovatel! Asi nejbohatší z celé skupinky byla Amy Slaterová, mladá matka tří dětí, která narazila na zlatou žílu s upírskou sérií.
Amy s manželem Danem použili část vydělaných peněz na koupi nádherné vilky na pláži, necelý kilometr od Merceřiny chaty. Jakmile se doslechli o svatbě, nedali jinak než že se bude konat u nich, včetně svatební hostiny.
Mercer si jako každá nevěsta představovala, jak ji otec povede uličkou k oltáři. Ani on, ani ulička se ale nakonec na svatbě nevyskytovali. Pan Mann byl komplikovaná duše a se ženou ani dcerami nikdy moc času netrávil. Když se vymlouval, že by mu svatba narušila nabitý rozvrh, Mercer si řekla, že to nevadí. Aspoň nebude kazit zábavu.
Zato přijela sestra Connie, na kterou byl vždy spoleh, pokud šlo o vyvolání rodinných dramat. Její dvě rozmazlené pubertální dcery už seděly v poslední řadě a civěly do mobilu. Manžel proléval hrdlo šampaňským. Příjemné na druhou stranu bylo, že dorazila Merceřina literární agentka Etta Shuttleworthová s manželem i redaktorka z nakladatelství Viking, která nepochybně čekala na vhodný okamžik, aby Mercer podrobila výslechu ohledně další knihy, kterou měla odevzdat už před rokem. Mercer ale nehodlala mluvit o práci. Byla to její svatba, a pokud by redaktorka začala sebeméně naléhat, měla se do toho vložit Etta. Přijely také tři členky sesterstva z univerzity v Sewanee, z toho dvě s manžely. Třetí nedávno prošla ošklivým rozvodem, o němž se Mercer dozvěděla víc, než jí bylo milé. Všem třem se líbil Thomas a Mercer je držela pod dohledem. Fakt, že je ženich o pět let mladší než nevěsta, mu ještě přidával na přitažlivosti. Posledním škrtům na seznamu zvaných nakonec unikli ještě dva kolegové z fakulty. Strávili na ostrově celý týden a Mercer s nimi vycházela dobře, přesto byla opatrná. Pozvala je jen ze zdvořilosti. Za posledních šest let vystřídala tři kampusy a hodně se naučila o univerzitní politice. Byla jedinou profesorkou v dějinách katedry anglistiky Mississippské státní univerzity, jejíž román se probojoval do žebříčku bestsellerů, a občas se stávala terčem závisti. Zvala i starého kamaráda z univerzity
v Chapel Hill, ale nepřijel. Pozvání zato přijal kamarád ze školky a dvě spolužačky ze střední.
Thomasova rodina byla stabilnější. Jeho rodiče a sourozenci s malými dětmi zaplnili celou řadu. Za nimi seděla hlučná banda spolužáků z Grinnellu.
Falešným oddávajícím byl Bruce Cable, majitel Knihkupectví v zátoce a bývalý nevěstin milenec, který právě všechny žádal, aby se usazovali víc dopředu, kde se tyčila bílá proutěná slavobrána. Zdobily ji rudé a bílé růže a karafiáty a z obou stran ji lemovalo ozdobné mřížoví. Za ní se prostíralo deset metrů bílého písku a pak už jen vzedmuté vody Atlantiku za přílivu, nádherný nerušený výhled na kilometry daleko až do míst, kde se zakřivuje Země. Severní Afrika byla vzdušnou čarou vzdálená šest a půl tisíce kilometrů.
Kytaristka dál brnkala do strun, dokud se Mercer s Thomasem neobjevili na dřevěné promenádě. S úsměvem sestoupili ze schůdků a ruku v ruce zamířili ke slavobráně, kde už na ně čekal falešný oddávající.
Pro Bruce Cablea to nebyla první svatba. Stát Florida z nějakého nejasného důvodu prakticky každému umožňoval, aby si na úřadě levně zakoupil povolení, stal se „celebrantem“ a mohl vést civilní svatební obřad. Bruce o tom nevěděl a vůbec se o to nezajímal, dokud se jedna z jeho bývalých přítelkyň nechtěla vdávat na ostrově Camino a netrvala na tom, aby ji oddával právě on.
To bylo poprvé. Mercer byla druhá. Bruce by zajímalo, kolik celebrantů spalo se všemi svými nevěstami. Ano, před lety se s Mercer při jedné příležitosti vyspal, když ho špehovala, ale to byla dávná historie. Jeho manželka Noelle o tom věděla. Thomas byl také informován. Všichni to brali s nadhledem. Bylo to celé velice kultivované.
Mercer moc dobře znala Bruceovy sklony k improvizaci, proto pečlivě sepsala jejich manželské sliby. Thomas také kupodivu dostal možnost se vyjádřit, a dokonce přidal pár vlastních formulací. Bývalá studentka Univerzity Severní Karolíny vstala a přečetla báseň, nesrozumitelnou slátaninu ve volném verši, která
měla umocnit romantickou náladu, ale místo toho hosty přiměla zírat do zpěněných vln olizujících pobřeží. Bruceovi se podařilo znovu upoutat jejich pozornost přednesem krátkého životopisu nevěsty i ženicha a vysloužil si pár výbuchů smíchu. Kytaristka uměla i zpívat a potěšila přítomné působivou verzí písně Tahle láska vydrží navěky. Connie přečetla úryvek z knihy Tessa, která se volně inspirovala její babičkou. V popisované scéně se Tessa každé ráno procházela po stejném úseku pláže a hledala vejce, která tam v noci nakladly želvy. Hlídala pobřeží a duny, jako by jí patřily, a několik svatebních hostů ji ještě mělo v živé paměti. Byl to výstižný text o ženě, která nevěstu silně ovlivnila.
Pak Bruce oba snoubence vyzval, aby přednesli manželské sliby. Na jeho vkus byly poněkud rozvláčné, což byl věčný problém Merceřiny prózy, který si předsevzal vymýtit. Bruce všechny své spisovatele zbožňoval a hýčkal, ale zároveň jim byl přísným kritikem. No ale jeho svatba to nebyla.
Ženich s nevěstou si vyměnili prstýnky, políbili se a uklonili se svatebním hostům jako novomanželé. Dav povstal a začal tleskat.
Celý obřad trval dvacet dva minut.
Fotografování bylo delší, pak všichni vystoupili na dřevěnou promenádu a kráčeli za Mercer s Thomasem přes duny k bazénu, kde už čekalo další šampaňské. Novomanželé si spolu poprvé zatančili na píseň My Girl. Diskžokej pak začal pouštět další soulové hity a hosté se pustili do tance. Trvalo necelých deset minut, než spadl do bazénu první ochmelka, Conniin manžel.
Nejpopulárnějším dodavatelem občerstvení na ostrově byl šéfkuchař Claude, pravý Cajun z jižní Louisiany. Společně se svým týmem čile pobíhal po patiu, zatímco Noelle dohlížela na správné servírování, výzdobu svatebních stolů a květiny. Byla zčásti Francouzka a v otázce luxusního stolování se všemi náležitostmi se jí nikdo nevyrovnal. Amy ji požádala, aby se postarala o květinové aranžmá, prostírání, porcelán, křišťál a příbory, včetně vína, které Noelle s Brucem s velkým potěšením vybrali a objednali od svého dodavatele. Dva dlouhé stoly byly prostřené na terase pod přístřeškem.
Když začalo zapadat slunce, šéfkuchař Claude pošeptal Amy, že večeře je připravená, a hosté byli usazeni na přidělená místa. Byla to bujará společnost a časté výbuchy smíchu se střídaly s lichotkami na adresu novomanželů. Když dokolovala první lahev Chablis, Bruce jako obvykle požádal o ticho, aby mohl hlasitě opěvovat víno. Pak zaplnily stůl mísy se syrovými ústřicemi. Během druhého chodu, krevetové remulády, se pronesly první přípitky a věci se pomalu začínaly vymykat kontrole. Thomasův bratr se snažil, ale nebyl to žádný velký řečník. Jedna z bývalých členek Merceřina sesterstva sehrála neodmyslitelnou roli plačky a nevěděla, kdy přestat. Bruceovi se nakonec podařilo ji umlčet vlastním skvostným přípitkem. Pak představil další víno, lahodné Sancerre. Trapná situace nastala, když povstal Merceřin švagr, ještě stále zmáčený z bazénu a namazaný už od odpoledne, nejistě se klátil a pokoušel se vyprávět veselou historku o jednom z Merceřiných bývalých partnerů. Nevybral si tu pravou chvíli. Naštěstí jeho nejapný výstup přerušila Connie rázným vyštěknutím: „Dost, Carle!“
Carl se s hurónským smíchem svalil do židle a až za několik vteřin mu došlo, že to nikdo kromě něj nepovažuje za vtipné.
Jeden ze ženichových spolužáků z Grinnellu se snažil odlehčit situaci, vyskočil na nohy a přečetl obscénní báseň o Thomasovi. Během čtení se začal podávat hlavní chod, grilovaný platýs. Báseň byla verš za veršem sprostější a vtipnější, a když skončila, všichni se mohli potrhat smíchy.
Amy znervózňoval hluk. Domy u pláže stály blízko sebe a zvuk se nesl. Pozvala proto sousedy z obou stran a týden předem je seznámila s Mercer. Teď se smáli a pili s ještě větší vervou než ostatní.
Slova se ujala Myra a vyprávěla, jak se ona a Leigh před pěti lety seznámily s Mercer, která tenkrát trávila léto na ostrově. „Byla neobyčejně krásná, s neodolatelným šarmem a dokonalými způsoby. Nám ale vrtalo hlavou: umí vůbec psát? Ve skrytu duše jsme doufaly, že ne. Svým posledním románem, který je podle mě hotový majstrštyk, ale dokázala světu, že umí vyprávět
opravdu krásný příběh. Jak to, že někteří lidi mají ve všem takovou kliku?“
„Ale Myro,“ napomenula ji Leigh tiše.
Do té doby byly přípitky a proslovy aspoň do jisté míry předem promyšlené. Dál už ale všichni mluvili spatra a víno jim rozvázalo jazyk.
Večeře byla dlouhá a vynikající a po jídle se starší hosté začali zvedat k odchodu. Ti mladší se vrátili na parket, kde hrál dýdžej na přání a trochu ztlumil hlasitost.
Kolem půlnoci našel Bruce novomanžele na kraji bazénu s nohama ponořenýma ve vodě. Přisedl si k nim a znovu je pochválil, jak krásnou svatbu si uspořádali.
„Kdy odjíždíte do Skotska?“ zeptal se.
„Zítra ve dvě,“ odpověděla Mercer. „Letíme z Jacksonville do Washingtonu a odtud přímo do Londýna.“ Dvoutýdenní líbánky trávili na Skotské vysočině.
„Mohli byste se ráno zastavit v knihkupectví? Kafe bude připravený. Budeme ho potřebovat.“
Thomas přikývl a Mercer řekla: „Jasně. Co se děje?“
Bruce náhle zvážněl. Pak se na ni s potutelným úsměvem podíval a odvětil: „Mám příběh, Mercer. Možná nejlepší, co jsem kdy slyšel.“
2Knihkupectví v zátoce otvíralo každou neděli v devět ráno, když Bruce zevnitř odemkl vstupní dveře a přivítal obvyklou skvadru zákazníků. Neměl to nijak demograficky podložené, ale vždycky byl přesvědčen, že asi polovinu stálých obyvatel ostrova Camino představují důchodci ze zemí s chladnějším klimatem. Druhou polovinu tvořili místní ze severní Floridy a jižní Georgie. Turisti přijížděli z celého světa, ale hlavně z jihu a východu.
Každopádně tam bydlela spousta „Seveřanů“, kterým chyběly jejich oblíbené noviny. Bruce začal už před lety objednávat nedělní vydání Timesů, Postu, Enquireru, Tribune, Baltimore Sunu, Pittsburgh Post-Gazette a Boston Globu. Kromě novin prodával pověstné teplé máslové pagáčky z restaurace za rohem, k mání pouze v neděli, a před půl desátou už byly kavárna v patře a čítárna v přízemí přeplněné Amíky, kteří si četli zprávy z domova. Stal se z toho jakýsi rituál a mnozí stálí zákazníci nevynechali jediné nedělní dopoledne v knihkupectví. Ženy byly samozřejmě vítány – Bruce dávno věděl, že většinu knih kupují právě ženy –, ale v neděli dopoledne se tu scházelo výhradně mužské osazenstvo a debaty o sportu či politice často přerostly v hádku. Na venkovní terase se smělo kouřit a nad Hlavní ulicí se pravidelně vznášel příkrov hustého doutníkového dýmu.
Mercer s Thomasem dorazili pozdě dopoledne, nyní už úředně svoji, pozoruhodně svěží a oblečení na cestu. Bruce je pozval do své kanceláře v přízemí, kde měl vystavené některé ze svých nejvzácnějších knižních tisků v prvním vydání. Nalil všem kávu a chvíli si povídali o předchozím večeru. Pak už se novomanželé chystali k odchodu, protože je čekalo dlouhé dobrodružství.
Mercer se usmála a poznamenala: „Zmiňoval jsi nejlepší příběh všech dob.“
„Ano, máš pravdu. Vezmu to stručně. Je to skutečná historka, ale může se zbeletrizovat. Určitě jste slyšeli o Temném ostrově severně odsud.“
„Možná. Nejsem si jistá.“
„Je opuštěný, že?“ zeptal se Thomas.
„Pravděpodobně jo, ale existují jisté pochybnosti. Je to jeden z menších bariérových ostrovů mezi Floridou a Georgií a nikdy nebyl využívaný. Je asi pět kilometrů dlouhý a kilometr a půl široký, s panensky čistými plážemi.“
Mercer přikyvovala a řekla: „Ajo, teď už si vzpomínám. Tessa o něm před léty mluvila. Straší tam nebo co?“
„Nebo co. Před pár staletími, kolem roku 1750, se ostrůvek stal útočištěm pro uprchlé otroky z Georgie. V té době ho ovládali
Britové a bylo tam povolené otroctví. Florida patřila pod španělskou vlajku, a i když otroctví nebylo protiprávní, uprchlíci tu nacházeli azyl. Mezi oběma zeměmi vládl dlouhodobý spor o to, jak naložit s otroky, kteří uprchli na Floridu. Georgia je chtěla zpátky. Španělé byli připraveni je chránit už jen kvůli tomu, aby naštvali Brity a jejich americké kolonie. Kolem roku 1760 se otrokářská loď plující ze Západní Afriky chystala přistát v Savannah, když se přihnala severovýchodní vichřice, roztočila plavidlo dokola, mrštila jím k jihu a vážně ho poškodila. Šlo o loď z Virginie jménem Venus s asi čtyřmi sty otroky na palubě, namačkanými jako sardinky. Přesněji řečeno, při odjezdu z Afriky jich bylo čtyři sta, ale ne všichni to přežili. Mnozí zemřeli na moři. Podmínky na lodi byly – mírně řečeno – nepředstavitelné. Venus se každopádně nakonec potopila asi kilometr a půl od ostrova Cumberland. Otroci, spoutaní v řetězech a okovech, téměř všichni utonuli. Pár se jich zachytilo vraku a bouře je vyhodila na břeh budoucího Temného ostrova. V roce 1760 neměl jméno. Tam je mezi sebe přijali uprchlíci z Georgie a společně vybudovali malou osadu. Uplynulo dvě stě let, všichni pomřeli nebo se odstěhovali a dnes je ostrov opuštěný.“
Bruce se napil kávy a čekal na nějakou reakci.
„Pěkný, ale já o historii nepíšu,“ řekla Mercer.
Thomas se zeptal: „Kde je háček? Má to nějakou zápletku?“
Bruce se usmál a vzal do ruky nenápadnou tenkou knížku v brožované vazbě. Ukázal jim název: Temné dějiny Temného ostrova. Od Lovely Jacksonové.
Žádný z nich se po knize nenatáhl, což Bruce nijak nevyvedlo z míry. „Tohle je kniha vydaná vlastním nákladem, které se mohlo prodat tak třicet výtisků,“ pokračoval. „Napsala ji poslední žijící dědička Temného ostrova, nebo to aspoň tvrdí. Lovely Jacksonová bydlí tady na ostrově Camino, dole u starých konzerváren ve čtvrti Docks.“
„Vím, kde to je,“ řekla Mercer.
„Tvrdí, že se narodila na Temném ostrově v roce 1940 a v patnácti odtud s matkou odešla.“
„Odkud ji znáš?“ zeptala se Mercer.
„Poprvé se tu objevila před pár lety s igelitkou plnou těchhle knížek a chtěla uspořádat velkou autogramiádu. Víte, jak vždycky nadávám, že tihle samovydavatelé by dokázali dovést knihkupce k šílenství. Hrozně vlezlí, hrozně nároční. Snažím se jim vyhýbat, ale Lovely mi byla hodně sympatická a její příběh je strhující. Dost mě zaujala. Zorganizovali jsme autogramiádu. Spolehl jsem na naše kamarády, kteří by pro sklenici vína zdarma udělali prakticky cokoli, a byl to pěkný mejdan. Lovely mi byla nekonečně vděčná.“
„Pořád čekám na zápletku,“ utrousil suše Thomas.
„Tady ji máš. Znáš Floridu – draví realitní makléři tu už pročesali každou píď v honbě za nějakou zapomenutou pláží. Temný ostrov objevili už před lety, ale byl v tom jeden zádrhel. Ostrůvek je příliš malý, než aby se k němu vyplatilo stavět most. Developeři by tam nikdy nedokázali nacpat tolik apartmánů, hotelů, akvaparků a krámků s tričky a dalšími suvenýry, aby to stát přesvědčilo k investici do mostu. Temný ostrov proto zůstával mimo hru. Hurikán Leo ale všechno změnil. Jeho oko se prohnalo přímo nad ostrůvkem, vichr odtrhl severní konec a navál tuny písku do mohutného valu, který spojuje jižní cíp s pevninou v místech u Dickova přístavu. Odborníci tvrdí, že stavba mostu teď vyjde mnohem levněji. Developeři se tam slítli jako supi a tlačí na svoje kámoše v Tallahassee.“
„Takže tou zápletkou je Lovely Jacksonová,“ konstatoval Thomas.
„Přesně tak. Tvrdí, že je jedinou majitelkou.“
„Pokud tam nežije, proč to prostě neprodá developerům?“ zeptala se Mercer.
Bruce hodil knihu na hromádku ostatních a vyzunkl kávu. Usmál se a odpověděl: „Protože je to posvátná půda. Leží tam její předkové. Jedna z jejích prababiček, Nalla, připlula na lodi Venus. Lovely to neprodá a basta.“
Thomas se zeptal: „Jak se k tomu stavějí developeři?“
„Mají právníky a moc se s tím nemažou. Tvrdí, že neexistuje
žádný záznam o tom, že se Lovely na ostrově skutečně narodila.
Nezapomínejte, že je jedinou žijící svědkyní. Všichni ostatní příbuzní jsou už několik desetiletí mrtví.“
„A ti mizerové mají velký plány?“ zeptala se Mercer.
„To se ptáš vážně? Apartmány, letoviska a golfová hřiště. Dokonce se šušká, že se domluvili s indiánským kmenem Seminolů na vybudování kasina. Nejbližší je dvě hodiny cesty odtud. Do tří let bude celý ostrov vyasfaltovaný.“
„A Lovely si právníky dovolit nemůže?“
„Ovšemže ne. Je jí přes osmdesát a pobírá jen malou měsíční penzi.“
„Přes osmdesát?“ zopakovala Mercer. „Víš to jistě?“
„Ne. Neexistuje žádný rodný list ani úřední záznam. Jestli si přečtete její knihu, což byste měli okamžitě udělat, uvědomíte si, jak izolovaní byli tihle lidi po celá staletí.“
„Já už jsem si ale knížky na cestu zabalila,“ namítla Mercer.
„Dobře, tvoje věc, ne moje. Dovol mi ale trochu tě navnadit.
Jeden z důvodů jejich izolace byl ten, že Nalla byla africká šamanka, něco jako kněžka voodoo. Ve scéně, která se ti jistě vryje do paměti, uvalila na ostrov kletbu, aby ho ochránila před cizinci.“
Thomas zavrtěl hlavou a prohlásil: „Čichám, čichám zápletku.“
„Líbí se ti?“
„Jo.“
„Pustím se do toho v letadle,“ řekla Mercer.
„Pošli mi vzkaz ze Skotska, až to dočteš,“ požádal ji Bruce.
3Jakmile se letadlo někde nad Severní Karolínou ustálilo, Mercer vytáhla z plátěné tašky knihu a pozorně si ji prohlédla. Ilustrace na obálce nebyla špatná, znázorňovala úzkou hlinitou cestu lemovanou mohutnými duby se závoji španělského mechu, které visely téměř až k zemi. Stromy postupně tmavly a přecházely do titulu Temná historie Temného ostrova. Vespod stálo autorčino jméno: Lovely Jacksonová. Po otevření knihy se objevila předtitulní strana a tiráž. Publikace vyšla soukromým tiskem v malém nakladatelství v Orlandu. Žádné věnování ani fotografie autorky, žádné pochvalné výkřiky na zadní straně obálky. A žádná jazyková korektura. Mercer očekávala jednoduchý styl psaní. Běžná snadná slova maximálně na tři slabiky. Krátké, přímé, většinou nerozvité věty. Rozhodně žádné literární finesy. Příběh byl ale čtivý a tak poutavý, že Mercer rychle odhodila svůj poněkud nadřazený profesorský přístup a editační sklony a ponořila se do děje. Když přečetla první kapitolu na jeden zátah, uvědomila si, že ten text je mnohem údernější a zajímavější než většina studentských prací, které byla nucena pročítat. Styl a způsob vyprávění předčily dokonce i řadu tolik vychvalovaných literárních debutů, s kterými se za poslední rok setkala.
Uvědomila si, že ji Thomas pozoruje. „Copak?“
„Ty to teda hltáš,“ konstatoval. „Jaký to je?“
„Docela dobrý.“
„Kdy mi to půjčíš?“
„Co třeba až to dočtu sama?“
„A co se takhle střídat po kapitolách? Pěkně jeden po druhým?“
„Tak jsem knížku nikdy nečetla a nehodlám s tím teď začínat.“
„Bude to jednoduchý, protože čtu dvakrát rychleji než ty.“
„Snažíš se mě vyprovokovat?“ opáčila.
„Neustále. Jsme svoji asi dvacet hodin. Nejvyšší čas na první hádku.“
„Neskočím ti na udičku, drahoušku. A teď zaboř nos do vlastní knihy a dej mi pokoj.“
„Dobře, ale hoď sebou.“
Pohlédla na něj, usmála se, zavrtěla hlavou a prohlásila: „Včera v noci jsme zapomněli naplnit manželský slib.“
Thomas se rozhlédl, jestli je nemůže slyšet někdo ze spolucestujících. „Naplňujeme ho už tři roky.“
„Ne, Romeo, manželství neplatí, alespoň v biblickém slova smyslu, dokud nezazní manželské sliby, neprohlásí nás za manžele a nedojde k naplnění svazku.“
„Takže v biblickém slova smyslu jsi pořád panna?“
„Zas tolik to nepřeháním.“
„Byl jsem unavenej a trochu pod parou. Promiň. Doženeme to ve Skotsku.“
„Jestli vydržím tak dlouho čekat.“
„Snaž se tu myšlenku udržet.“
Nalle bylo devatenáct, když se její krátký šťastný život nenávratně změnil. S manželem Mosim měli jedno dítě, tříletého chlapečka. Byli z kmene Luba a žili v osadě v jižní části Konžského království.
Vesnice spala. Všude vládlo ticho, když vtom klid noci prořízly hlučné vyděšené hlasy. Jedna z chýší hořela a lidé křičeli. Nalla se vzbudila první a zatřásla Mosim. Jejich synáček spal na rohoži mezi nimi. Společně s ostatními běželi pomáhat hasit, ale jak se ukázalo, bylo to horší než požár. Šlo o přepadení. Oheň úmyslně založil zabijácký gang z jiného kmene, který se do té doby staral o své. Teď však byli známí jako lovci otroků. Útočili z džungle, vyzbrojení kyji a biči, a mlátili vesničany hlava nehlava. Jako ostřílení rabiáti věděli, že oběti budou příliš vyděšené a zmatené, než aby se bránily. Ztloukli je, přemohli a spoutali řetězy, ale dávali si dobrý pozor, aby jich pozabíjeli co nejméně. Na to měla jejich kořist příliš velkou cenu. Staré tam nechali, aby se
postarali o děti, z nichž se během pár minut stali sirotci. Ženy kvílely a volaly na své potomky, kteří nebyli k nalezení. Útočníci je odvedli do džungle, kde je pak druhý den pustili na svobodu. Malé děti neměly pro obchodníky s otroky prakticky žádnou cenu.
Nalla zoufale volala na Mosiho, ale ten neodpovídal. Muži byli ve tmě odděleni od žen. Nalla naříkala za synáčkem, a když nepřestávala křičet, útočník ji praštil kyjem. Upadla na zem a na tváři ucítila krev. Ve světle ohně viděla, jak muži ozbrojení dlouhými mačetami a noži hrubě strkají do vesničanů, jejích přátel a sousedů. Hulákali na ně a vyhrožovali smrtí každému, kdo neuposlechne jejich příkazy. Oheň se rozšířil a zlověstně hučel. Nallu opět srazili k zemi a pak jí nařídili, aby vstala a šla směrem k džungli. Tam už čekal asi tucet žen spoutaných dohromady řetězem, téměř všechno mladé matky, které zoufale naříkaly za svými dětmi. Útočníci je okřikovali, ať jsou zticha, a když nedokázaly přemoct pláč, dostaly ránu bičem. Banditi je hnali pryč od vesnice do hloubi džungle a tam se zastavili. Na otevřeném prostranství čekal volský povoz naložený řetězy, pouty a okovy. Ženy měly na sobě jen bederní roušky. Útočníci jim je strhali, takže zůstaly nahé. Pak jim na krk nasadili železné obruče a pevně utáhli. Obruče byly navzájem spojené řetězy dlouhými sotva přes půl metru, a když se ženy znovu vydaly na pochod, musely kráčet v těsném zástupu. Pokud by se některá pokusila o útěk, celá řada by se rozkymácela a spadla.
Ženy byly ale příliš vyděšené, než aby utíkaly. Džungle byla hustá a vládla tam neproniknutelná tma. Dobře ji znaly a věděly, jak je nebezpečná, zvlášť v noci. V čele zástupu jel povoz řízený nedospělým banditou, který v jedné ruce třímal pochodeň a v druhé otěže. Dva další ozbrojení útočníci hlídali zajatkyně, jeden vepředu a druhý vzadu, oba s bičem v ruce. Ženy už neměly sílu plakat a těžce se vlekly vpřed; chvílemi nebylo slyšet nic než rachocení řetězů.
Neušlo jim, že v džungli se hýbe ještě něco. Možná právě odváděli ostatní vesničany. Mohli to být jejich manželé, otcové
a bratři. Jakmile ženy zaslechly mužské hlasy, okamžitě začaly na své nejbližší volat jménem. Věznitelé jim nadávali a práskali bičem na výstrahu. Hlasy mužů se postupně vytrácely.
Povoz zastavil u potoka, který ženy dobře znaly, protože se tam chodily koupat a prát prádlo. Únosci oznámili, že tam přenocují, a nařídili jim, aby zůstaly u povozu. Zajatkyně byly stále spoutané a po hodině jim železné obruče začaly rozdírat kůži na krku. Muži přivázali ke kolu vozu tlustý řetěz a obtočili ho dvěma ženám kolem krku. Tím si pojistili, že jim v noci neutečou.
Holobrádek rozdělal ohýnek a uvařil hrnec červené rýže. Přimíchal listy manioku a okry, a když bylo jídlo hotové, společně se dvěma dalšími muži se navečeřel. Všichni jedli stejnou dřevěnou lžící. Ženy byly tak unavené a vystrašené, že ani neměly hlad, přesto sledovaly muže, jak jedí, protože nic jiného k vidění nebylo. Choulily se k sobě a při sebemenším pohybu jim zařinčely řetězy. Tiše si mezi sebou špitaly a trýznilo je pomyšlení na děti a manžely.
Vrátí se ještě někdy domů?
Mezi lidmi už dřív kolovaly zvěsti o lovcích otroků na severu země, ale byli příliš daleko, než aby to někoho znepokojovalo.
Stařešina vesnice se setkal s jinými kmeny a vyslechl si jejich varování. Přikázal mužům, aby měli v noci zbraně po ruce a dávali si pozor při lovu i rybolovu.
Oheň dohoříval a tma houstla. Ženy věděly, že když si budou šeptat, muži to zaslechnou, a tak raději mlčely. Holobrádek usnul u ohně. Zbývající dva chlapi někam zmizeli. Jedna z žen šeptem navrhla, aby se pokusily o útěk, ale zdálo se to nemožné. Řetězy, jimiž byly spoutané, se rozchrastily při pouhém nadechnutí.
Najednou se ti dva vrátili. Popadli nejmladší zajatkyni Sanu, které bylo teprve čtrnáct. Její matka zůstala ve vesnici. Uvolnili dívce železnou obruč kolem krku a sundali jí řetězy. Cukala sebou a protestovala, ale vysloužila si jen spršku ran a nadávek. Pak ji odtáhli pryč a ženy slyšely, jak se na ní muži střídají. Ta hrůzná chvíle se táhla snad donekonečna. Když ji přivedli zpět, vzlykala a třásla se, jako by dostala záchvat. Muži ji znovu upoutali
do řetězů a ostatním ženám pohrozili stejným osudem, pokud promluví nebo se pokusí utéct. Ženy se v hrůze semkly ještě víc. Nalla se držela blízko té dívky a šeptala jí uklidňující slova, ale nic nedokázalo zklidnit její třes.
Muži byli vyčerpaní a vzápětí usnuli. Zajatkyně však nezamhouřily oka. Po fyzické stránce to pro ně bylo nesmírně nepohodlné. Psychicky byly na dně a toužily se vrátit domů k dětem a manželům.
Za rozbřesku pokračovali v pochodu směrem od vesnice. Džungle řídla a horké slunce stoupalo vzhůru po obloze. Dopoledne se ocitli v údolí, které většina z nich neznala. Volský povoz zastavil, muži odvedli ženy ke stromu a přikázali jim, aby se posadily. Holobrádek rozdělal oheň a uvařil další hrnec červené rýže s okrou. Muži se najedli první, zase všichni stejnou dřevěnou lžící. Zbytky nechali ženám, které jídlo nejdřív nabídly Sanu. Ta však odmítla, neměla chuť. Ostatní si pak skrovnou porci pečlivě rozdělily a na každou se dostalo pár soust. Byly vyhladovělé a potřebovaly vodu.
Ve smutném zástupu pokračovaly dál; jedinými zvuky bylo vrzání nápravy povozu a neustálé rachocení řetězů, jimiž byly ženy k sobě připoutány. Muži se střídali v jízdě vzadu na voze a občas si zdřímli. Nepřestávali však ženy bedlivě sledovat, jako by si vybírali vhodnou oběť na noc. U potoka se zastavili, napili se a asi hodinu odpočívali ve stínu bavlníku. K obědu ženy dostaly scvrklé jablko a skývu tvrdého chleba. Když se najedly a dosyta napily, věznitelé jim dovolili vlézt do potoka a trochu se opláchnout.
Druhý večer po setmění si muži vybrali ženu jménem Shara. Jakmile jí sundali z krku železnou obruč, pokusila se osvobodit a začala se s nimi prát. Ztloukli ji holí, přivázali ke stromu a pak ji bičovali, dokud neztratila vědomí. Nadávali ostatním zajatkyním a vyhrožovali jim stejným trestem, pokud se vzepřou. Ženy byly vyděšené, plakaly a tiskly se k sobě.
Jeden z mužů přistoupil blíž a ukázal na Nallu. Věděla, že odpor je marný. Shara se bránila – a teď byla prakticky mrtvá. Únosci Nallu odtáhli mezi stromy a znásilnili ji.
Přes veškeré vyčerpání, hlad, žízeň, strach a bolest nedokázaly
ženy usnout ani druhou noc. Musely navíc myslet na chudinku Sharu. Zůstala přivázaná ke stromu a celou noc žalostně sténala. V jednu chvíli pak sténání ustalo.
5Za svítání se chlapi začali hádat. Shara v noci zemřela a strážci házeli vinu jeden na druhého. Při odchodu pak přinutili ženy projít těsně kolem stromu, k němuž byla přivázaná. Zajatkyně se s pláčem loučily se svou družkou. Kvůli železným obručím kolem krku nemohly otáčet hlavou, ale Nalle se přece povedlo krátce se ohlédnout. Shara stále objímala strom, ruce měla spoutané provazem a nahé tělo pokryté zaschlou krví.
Zajatkyně se den za dnem plahočily po sluncem rozpálených stezkách a sil jim ubývalo. Věděly, že míří na západ a že se blíží k oceánu, ačkoli ho nikdy v životě neviděly. Znaly ho jen z afrického folklóru a legend. Vesnici nechaly daleko za sebou a všem bylo jasné, že se už domů nevrátí. Konžané a další Západoafričané byli už víc než dvě staletí lovnou zvěří, tlupy rabiátů je napadaly, odváděly v řetězech a prodávaly do otroctví kolonizátorům v Novém světě. Ženy věděly, co je čeká. Nallu už držela nad vodou jen poslední naděje, že opět uvidí Mosiho.
Dny splývaly jeden s druhým a čas pozbyl na významu. Ve chvílích, kdy se zajatkyním podařilo ovládnout emoce, nemyslely na nic než na přežití. Prudké a nemilosrdné slunce jejich útrapy ještě zhoršovalo. Hlad a dehydratace je vyčerpávaly víc a víc. V noci, když vanul vítr od severu, se ženy choulily těsně k sobě, aby se zahřály, zatímco jejich hlídači spali u ohně.
Když došlo jídlo, začali se chlapi hádat. Poručili holobrádkovi, aby s vozem zabočil na stezku vedoucí na jih. Za soumraku ucítili kouř z ohnišť a dorazili do vesničky na kraji džungle. Dvůr
obehnaný prkenným plotem a ostnatým drátem byl plný zajat
ců. Desítky lidí, muži oddělení od žen a dětí. Vězení pro otroky. Několik hlídačů s puškami sledovalo jejich příchod. Brána se otevřela a zajatkyně vešly dovnitř, kde jim sundali obruče a řetězy. Šedovlasá Afričanka v pytlovitém hábitu jim potřela puchýře a rány sádlem z misky. Přinesla jim fazole a chutný chléb a ženy se konečně dosyta najedly. Společně s manželem celou farmu vlastnila a vybírala drobný poplatek od obchodníků s otroky, kteří tudy procházeli. Zajatkyně budou pravděpodobně brzy prodány jinému gangu, který si je odvede pryč. Majitelce jich bylo líto, ale nemohla pro ně nic udělat.
V ohradě bylo i několik dětí. Nalla a další matky z vesnice na ně toužebně a lítostivě hleděly. Srdce jim pukalo žalem po vlastních ztracených potomcích, ale nebylo pro ně nakonec lepší, že zůstali doma? Starší vesničané se o ně určitě postarají. Ty ubohé děti v ohradě byly zesláblé a vyhladovělé. Mnohé měly tělíčka plná boláků a štípanců od hmyzu. Nehrály si, nesmály se ani neskotačily jako jejich vrstevníci.
Ohrada byla předělená vysokým drátěným plotem. Muži a ženy se u něj setkávali a pátrali v davu po známých tvářích. Mosi tam nebyl, ale Nalla poznala souseda z vesnice. Dala se s ním do řeči a dozvěděla se, že je po prvním dnu rozdělili do tří skupin. Mosiho s několika dalšími odvedli pryč. Ani ona sousedovu ženu se dvěma dcerami nikde nepotkala.
V noci lilo jako z konve, hromy střídaly blesky a fičel prudký vítr. V ohradě se nebylo kam schovat. Ženy se namačkaly mezi sloupky, na nichž stála malá dřevěná bouda, a nocovaly v bahně. Ráno jim šedovlasá paní přinesla chléb a červenou rýži, a když rozdávala jídlo, všimla si, že jedno dítě má vyrážku. Obávala se, že to jsou spalničky, a odnesla batole do boudy. Řekla jim, že před měsícem zemřely tři děti na neštovice.
Po týdnu v ohradě byly ženy znovu rozdělené do skupin a oznámili jim, že odcházejí. Noví strážci shromáždili dvacet žen a tři děti a znovu vytáhli řetězy a okovy. Nallu a její přítelkyně právě poprvé prodali.
Čekalo je nové opatření, nový mučicí nástroj: dřevěná kláda
dlouhá téměř dva metry se dvěma kovovými smyčkami na koncích, každá pro jednu zajatkyni. Ženy byly nejen pevně spojené, ale zároveň musely nést těžký kus dřeva. Kolem pasu měly omotaný řetěz provlečený okovem na krku dítěte, které kráčelo pod prknem mezi nimi. Stráže jim navíc naložily na prkno vodu a zásoby, aby to měly ještě těžší.
Po pár minutách chůze se Nalle málem začalo stýskat po železném okovu kolem krku. Bylo to prašť jako uhoď. Jedna forma nelidského mučení vystřídala druhou.
Dny plynuly a slunce žhnulo stále víc. Ženy ztrácely síly a začaly omdlévat vyčerpáním z horka. Jelikož byly připoutané k prknu, pád jedné znamenal, že se skácela i druhá. Stráže jim daly napít, a pokud se nebožačka dostatečně rychle nevzpamatovala, vytáhly bič.
Ženy se dočkaly aspoň špetky spravedlnosti, když jeden z největších sadistů mezi strážci šlápl na velkou zelenou mambu a s křikem se zhroutil k zemi. Had se rychle odplazil a vězeňkyně se v panice rozprchly. Zbývající hlídači je rychle nahnali pod strom, kde zajatkyně ve stínu odpočívaly a se směsicí škodolibé radosti a hrůzy pozorovaly, jak se strážce svíjí, zvrací a sténá, dokud nezemřel. Nikomu ho nebylo líto.
Jednoho dne ženy vystoupaly nahoru na kopec a v dáli spatřily oceán. Pohled na blankytnou hladinu je svým způsobem uklidňoval, protože znamenal konec úmorné cesty. Zároveň je ale děsilo pomyšlení, že je jeho vody navždy odnesou pryč.
O dvě hodiny později se přiblížili k vesnici a uviděli čluny kotvící v zátoce. Povoz se skřípáním kodrcal dál, až zastavil u tábořiště označovaného jako „pevnost“. Hlídači ženy zavedli do stínu pod stromem a nařídili jim čekat. Přes plot viděly na lidi uvnitř pevnosti, ženy s dětmi kousek od nich a muže v jiné velké ohradě. Marně pátraly po známých tvářích.
Nakonec se objevil šéf, Afričan v západním oblečení a vojenských bagančatech. Zařval na ženy, ať vstanou. Pak je začal jednu po druhé prohlížet. Znalecky jim prohmatával prsa, zkoumal
ohanbí, štípal je do zadnice a přitom se tvářil znuděně. Dával si na čas, a když skončil, pochválil hlídače, že mu přivedli kvalitní zboží. Dvacet žen, všechny mladé a poměrně zdravé, tudíž slibné rodičky, a tři hladová děcka, která za moc nestála. Šéf se strážci smlouval o ceně a debata se začínala vyostřovat, muži zuřivě vrtěli hlavou a dohadovali se. Bylo vidět, že se znají a že už spolu obchodovali. Když se nakonec dohodli, šéf vytáhl měšec s mincemi a zaplatil za zajatkyně.
Nalla s ostatními byly prodány podruhé.
Provedli je bránou na špinavý dvůr, kde jim sundali dřevěné klády, řetězy i pouta a dovolili jim volně se pohybovat. Potkaly tam další ženy ze svého kmene a vyměňovaly si děsivé historky o tom, co zažily. Některé měly na zádech otevřené rány od biče.
Téměř všechno to byly mladé matky, které naříkaly za ztracenými dětmi.
Na opačné straně pevnosti byla větší ohrada, kde postávaly desítky mužů a pokoušely se zahlédnout ženy. Nalla s ostatními se přiblížily k plotu, co nejvíc to šlo, ale žádné povědomé obličeje neviděly.
Dostaly chléb a vodu a uchýlily se do stínu za jednou z chatrčí. Loď odplula před třemi dny s téměř dvěma sty zajatců na palubě, ale pevnost se už zase zaplňovala. Obchod s otroky vzkvétal. Nikdo přesně nevěděl, kdy se objeví další otrokářská loď a odveze je pryč. Jedinou jistotou bylo, že domů se už nevrátí. Každá z nich přišla o manžela, dítě nebo obojí. Nalla se ostatním svěřila, že ji cestou znásilnili, a některé z žen to zdráhavě přiznaly také. Všechny byly vyhublé, podvyživené a úplně nahé.
Největší hrůza začínala každý večer po setmění, když se objevili vojáci. Šéf jim za pár centů dovolil vejít dovnitř do pevnosti a znásilňovat ženy. Všechny jim byly vydány napospas.
Podmínky v pevnosti byly otřesné. Většina zajatkyň neměla žádné přístřeší a spala na zemi. Pár chýší bylo vyhrazeno pro ty, které trpěly úplavicí a kurdějemi. Krátká bouře s lijákem proměnila červenou hlínu v bahno. Jídlo dostávaly jen občas, většinou ztvrdlé pecny starého chleba a nějaké ovoce, které se šéfovi
podařilo sehnat. Jediným pokusem o zajištění hygieny byla velká jáma plná výkalů a splašků v rohu. Používat ji bylo dost ošemetné. Stěny byly kluzké od tělesných výměšků a nejméně jednou denně do ní někdo spadl. Celá pevnost byla líhní krys a moskytů, velkých jako sršni. V noci ženy nikdo nechránil. Strážci je mohli znásilňovat stejně jako vojáci, kteří se neustále potloukali kolem. A tak čekaly, den za dnem. Pevnost se pomalu plnila a s každým dalším hladovým krkem se denní příděl potravy zmenšoval. Ženy zoufale upíraly zrak k přístavu a úpěnlivě si přály, aby se na obzoru objevila otrokářská loď a odvezla je pryč.
Jednou ráno, asi čtrnáct dní po příchodu do pevnosti – ženy neměly tušení, jaký je zrovna den v týdnu –, se Nalla probudila na tvrdé zemi a namáhavě se zvedla na nohy. Dvě zajatkyně ukazovaly k přístavu. Loď konečně připlula. Hodiny plynuly a nic se nedělo, až se ženám nakonec naskytl pohled na cosi podivného: prvního bělocha, jakého kdy spatřily. Setkal se se šéfem na verandě chýše a začali spolu vyjednávat. Po bělochově odchodu se atmosféra v celé pevnosti nápadně změnila. Strážci otevřeli chýši a vynesli ven hromady řetězů a železných okovů na krk i kotníky. Ženy si musely stoupnout do řady a hlídači jim začali nasazovat pouta. Když se jedna z nich vzepřela, pro výstrahu ji zbičovali před očima ostatních. Nalla se ocitla ve skupině asi třiceti žen, které z pevnosti odcházely jako první. Ostatní muži i ženy je pozorovali a čekali, až na ně přijde řada.
Vedli je po vyšlapané stezce směrem k zátoce. Vesničané přerušili práci a soucitně sledovali zástup zajatkyň. V přístavním doku nahnali strážci ženy na úzké molo vedoucí ke člunu. Tam už na ně čekali nějací běloši a v cizím jazyce na ně cosi neurvale pokřikovali.
Mluvili anglicky a byli to Američané.
Hrubě zajatkyně postrkovali na palubu a pak dolů po rozvrzaném žebříku do dusného nákladového prostoru s uzavřenými okénky. Nákladní kánoe uvezla padesát otroků najednou a trvalo dvě hodiny, než byla plně naložena. Nalla s ostatními mezitím čekala dole ve tmě, v dusném smrdutém ovzduší. Chvílemi se nedokázaly nadechnout. Lapaly po vzduchu, dusily se a poděšeně vykřikovaly. Jeden z hlídačů otevřel okénko a pustil dovnitř trochu kyslíku. Konečně odrazili od břehu a nákladní kánoe se rozkolébala. Do podpalubí začal proudit vzduch. Ženy neměly zkušenosti s plavbou po moři a houpání člunu jim způsobovalo nevolnost.
O půl hodiny později jim přikázali vylézt z podpalubí a vystoupit ze člunu na molo. Po strmé rampě pak vystoupaly na palubu lodi Venus.
To, co spatřily, je šokovalo. Ten výjev dokázal vyděsit i lidi zocelené krutostí a utrpením. Desítky Afričanů dřepěly nebo seděly v těsných hloučcích a čekaly na další rozkazy. Muži sledovali, jak ženy nastupují na loď. Kolem paluby byli rozestavení běloši se zbraněmi v rukou a nevraživě hleděli na zajatkyně. Uprostřed paluby se tyčil stěžeň, kde právě bičovali nějakého Afričana. Jeho krev kanula na dřevěná prkna. Vedle něj byl k dalšímu stěžni připoután běloch, také nahý a celý zkrvavený. Hromotluk s bičem se chechtal a anglicky něco povykoval. Jedna rána Afričanovi. Druhá námořníkovi. Dával si záležet a nikam nespěchal. 7
Mercer se na Dulles International ocitla už poněkolikáté. Bylo to velké letiště a důležitá letecká křižovatka, kde se mísili lidé ze všech koutů světa. V hlavním terminálu byly na tabulích příletů a odletů uvedeny stovky spojů odkudkoli kamkoli. Každé významnější aerolinky tu měly zastoupení. Mercer si ráda prohlížela letové tabule a snila o všech těch místech,
která by chtěla navštívit. Celý svět měla na dosah ruky a letecké společnosti jako Icelandair, All Nippon Airways, Royal Air Maroc nebo Lufthansa ji mohly odnést za hranice všedních dnů.
Spoj do Londýna letěl až za tři hodiny, a tak si krátili čas. Thomas si šel protáhnout nohy a sehnat kávu. Mercer odložila knihu o Temném ostrově. Byla už v polovině a potřebovala si dát pauzu. Byla si jistá, že kdesi v hluboko zasutých vzpomínkách na školní docházku se skrývá snaživá učitelka, která ji nutila číst o otrocích v Americe. Mercer o nich měla jen základní znalosti, protože dějepis ji nikdy moc nezajímal. Četla Chaloupku strýčka Toma a Dobrodružství Huckleberryho Finna a měla zběžnou představu o tom, jak hrozné to kdysi bylo, ale nikdy se tím hlouběji nezabývala. Jejímu čtenářskému vkusu spíš odpovídala současná anglická a francouzská literatura.
Blížil se k nim hlouček Afričanů. Ženy měly na sobě pestrobarevné šaty a na hlavách šátky. Muži byli oblečeni do moderních tmavých obleků s bílými košilemi a křiklavými kravatami. Byli rozjaření a hlasitě si povídali v angličtině se silným přízvukem.
Ostatní cestující si je měřili pohledem, když procházeli kolem, a drželi si široký odstup. Afričané si odtáhli zavazadla k přepážce Nigerian Air a zařadili se do fronty.
Mercer se v duchu vrátila k pohnutému příběhu Nally a k nelidským podmínkám, jaké musela snášet během své první a zároveň poslední cesty ze Západní Afriky přes Atlantik. Usmála se na Nigerijce a v duchu si kladla otázku, jak mohli její předkové dopustit takovou krutost vůči jejich předkům. Samotná ta představa byla zdrcující.
Thomas se vrátil a podal jí kávu v papírovém kelímku. „Co jsme odjeli, sotva jsi se mnou promluvila,“ poznamenal.
„No a?“
„No a jsme novomanželé, kteří by měli být jeden z druhého totálně paf.“
„Seš paf?“
„Samozřejmě, a nemyslím na nic než na plnění manželského slibu.“
„Že jsem s tím vůbec začínala! Já jsem taky paf. Spokojenej?“
„Asi jo. Nebo spíš ne. Jaká je ta knížka?“
„Je to fakt něco. Ti lidi, co se usadili na Temném ostrově, byli otroci ze Západní Afriky. Byls někdy v Západní Africe?“
„Ne. Byl jsem v Kapském Městě a v Nairobi.“
„Já taky ne. Je to fascinující příběh.“
„Už jsi objevila zápletku?“
„Možná. Příběh se točí kolem zotročení jedné z autorčiných dávných příbuzných, mladé matky jménem Nalla, kterou unesli obchodníci s otroky. Přišla o dítě, manžela, rodinu, o všechno.“
„Kdy?“
„Kolem roku 1760.“
„Jak se dostala na Temný ostrov?“
„Nevím. Tak daleko ještě nejsem.“
„To mě chceš ignorovat celou cestu přes Atlantik?“
„Pravděpodobně jo, dokud tu knihu nedočtu.“
„Začínám mít pochyby, jestli se hodím pro manželství.“
„Pozdě. Už jsi v chomoutu. Čti si vlastní knihu.“
Lovely udělala ve vyprávění nečekanou odbočku.
Jakmile se Nalla konečně ocitla na lodi, autorka ji na chvíli ponechala jejímu vlastnímu osudu a nabídla čtenáři výlet do historie, aby si dokázal zasadit obchod s otroky do správné perspektivy. Výsledky jejího bádání byly pozoruhodné. Napsala:
Venus byla jedna ze tří otrokářských lodí, které vlastnil plantážník z Virginie Melton Fancher. V polovině 18. století byl největším majitelem půdy ve státě, vlastnil několik tabákových plantáží a stovky otroků. Obchod s otroky zpočátku ovládali Portugalci, Nizozemci a Britové, ale pan Fancher se chtěl taky zapojit do byznysu. Pro své tabákové farmy
potřeboval další pracovní síly a věděl, že je získá levněji, pokud si pořídí vlastní lodě. Naložil je tabákem a whisky a poslal do Afriky na výměnu za otroky.
Jeho otrokářské lodě byly postavené v loděnicích v Norfolku, kde pracovaly stovky zaměstnanců. Financovaly a pojistily je banky a společnosti v New Yorku, Bostonu a Filadelfii. Na otroky se pohlíželo jako na pouhý majetek, stejně jako třeba na dobytek, takže byli pojištěni také.
Obchod s otroky byl zlatý důl. Vydělávali na něm všichni. Samozřejmě kromě otroků.
Protože byli tak cenní, obchodní společnosti si o nich vedly pečlivé záznamy. V letech 1737 až 1771 absolvovaly tři lodě pana Fanchera 228 plaveb přes Atlantik a dopravily na americké trhy asi 110 tisíc unesených Afričanů, především do Norfolku, Charlestonu a Savannah. Fancher si vysloužil pověst největšího amerického obchodníka s otroky a stal se z něj boháč.
Podmínky na jeho lodích byly příšerné, stejně jako na všech otrokářských plavidlech. Utrpení, jaké prožívala Nalla a které popisuji níže, bylo běžné. V těch hrozných časech se často stávalo, že když se otrokářská loď blížila k přístavu, ostatní plavidla, malé čluny, rybáři i přístavní dělníci se jí klidili z cesty. Vycházel z ní totiž odporný jedovatý puch, který se šířil na míle daleko. Říkalo se, že taková loď je cítit dřív, než se objeví vrcholky jejích plachet.
9
Nalla s ostatními čekala tři dny, než se Venus pomalu zaplní dalšími Afričany v okovech a poutech. Všichni byli nazí a vyděšení. Mnozí muži se snažili vzdorovat a protestovat, ale sebemenší odpor či nadávky se trestaly surovým zmrskáním bičem před očima ostatních. Bičování probíhalo