1
VÁLEČNÉ BUBNY
Jack
Když jsem byl malý, všichni samozřejmě předpokládali, že jelikož jsem syn Sama Orsina, bude ze mě slavný americký zadák.
Měli… napůl pravdu.
Chci říct, chápu to. Když byl můj táta, jediný syn údržbáře a servírky, v devadesátkách na Messalinské střední, nastavil slavný rekord Severní Karolíny v největším počtu přihrávek v přepočtu na yardy, jen aby ten rekord před čtyřmi lety překonal můj starší bratr – takže jo, mám zhruba tušení, co se ode mě očekává. Zlaté rodinné ručičky! V podstatě moje dědičné právo. Lidi čekají, že budu stejný jako můj otec a bratr: vedoucí hráč, lídr. Někdo, kdo kontroluje hru. A v mnoha ohledech mají pravdu.
Vnímám hru jinak než ostatní. Mám dojem, že komentátoři tomu obvykle říkají vize nebo prozřetelnost, i když pro mě je to spíš něco vrozeného. Když mě loni na podzim verbovali do Illyrie, říkali, že hřiště vidím pohledem šachového génia, což zní asi nejblíž pravdě. Dopředu vím, kde kdo bude, jak se bude pohybovat. Cítím to někde uvnitř, je to jako napínání svalu. Dokážu to poznat, jako když se schyluje k bouřce.
Jako například právě teď.
Messaline Hills v Kalifornii není tak docela Odessa v Texasu, ale jako bohaté předměstí San Franciska víme, jak na pořádné
sportovní drama. Jak se slunce vpíjí do reflektorů stadionu, dohořívá horko pozdního srpna, prostředí našeho známého domácího trávníku se proměňuje a vše se točí kolem jediné věci: dnes se hraje zápas. Tribuny jsou nacpané k prasknutí, z davu se ozývá mumraj a skandování; všechno zabalené do messalinské zelené a zlaté. Ozve se zvuk bubnu, ostrý jako břitva. Na hřišti se mísí pach potu a soli s vůní kouře z barbecue, díky naší legendární tradici, kdy se při prvním domácím zápasu sezóny grilují selata.
To, že tady dneska večer stojím v posledním ročníku na střední, je jako začátek nové éry. Úděl, osud, jakkoliv tomu chcete
říkat – je tu na hřišti s námi, cítím to od chvíle, kdy spustili další hru; celý můj tým se na maličkou chvíli ani nepohne.
„HUT!“
Okamžitě vyvíjejí tlak na Curia, našeho zadáka, tak si vytvořím prostor a rychle měním směr, setřásám obránce, abych se dostal na Curiovu levou stranu na předávku. Tuhle hru jsme dělali už stokrát; fungovala minulý týden na prvním zápase sezóny, venku, proti Veroně, a bude znova fungovat i dneska. Vezmu si od něj míč a všimnu si přibližujícího se obránce, jak volá na blokujícího hráče, aby mi pokryl pravou stranu. Samozřejmě mine, tak se znovu obrátím, abych setřásl obránce napravo. Nezvládne se na mě pověsit. Smolík.
Teď už mě čeká jen čtyřicetiyardový běh s celou padovskou obranou v patách.
Pamatujete si, jak jsem říkal, že s tím, jak půjdu v tátových šlépějích, měli všichni napůl pravdu? To protože já jsem nejlepší running back. To je to, kým jsem, co miluju. Když mě kouč během mojí první juniorské sezóny viděl, jak s míčem vyrazím vpřed, kdykoliv k tomu dostanu příležitost, předvídal, a postavil mě do role running backa. Můj táta prý udělal scénu. Kdysi mu prorokovali, že bude jedním z mála černých zadáků, kteří se můžou rovnat Elwayovi nebo Youngovi, ale jeho kariéra skončila
předčasně, když mu sny o profesionální dráze zhatilo zranění.
Ve svých dvou synech přirozeně viděl odraz svojí vlastní slávy a přál si pro nás úspěch, který kdysi předpovídali jemu.
Když jsem ale pelášil přes celou délku hřiště, nemohl to rozhodnutí zpochybňovat ani sám Král Orsino. Říká se, že každý
velký fotbalový hráč má v sobě nějakou nadpřirozenou jiskru, a ta moje – věc, díky níž jsem nejlepší hráč na hřišti – je, že mi stačí vidět dokonce jen záblesk skulinky a dokážu předběhnout každého, kdo se mě pokusí zastavit. Mám naprostou důvěru v tep, který mi pulzuje v hrudníku, ve svátost mých vlastních dvou nohou.
V jistotu, že se po každém těžkém pádu probojuju zpátky nahoru. Většina lidí netuší, jaký je smysl jejich života, proč existují nebo k čemu byli stvořeni, ale já jo. Koneckonců je to dost krátký příběh.
V tomhle případě jen čtyřicet yardů.
Ve chvíli, kdy protnu gólovou lajnu, už kapela hraje naši školní bojovou píseň a na ochozech bouří celé město. Co se týká domácích otevíracích zápasů, rozhodně jim dopřávám show a oni mi to oplácejí svým obvyklým pokřikem – „Hrabě Orsino“, variací na to, že můj otec je Král a bratr Princ.
Letos nikdo nepoužívá slovní spojení jestli vyhrajeme ligu, ale až.
Házím míč rozhodčímu a dívám se přitom na příliš pomalého cornerbacka, který nevypadá vůbec spokojeně, že jsem pod jeho dohledem zase skóroval. Pravděpodobně je nejrychlejší ze svého týmu, což zní jako sakra uznání, dokud jste nepotkali mě. Někteří lidi mají opravdu problém být v něčem druzí – jen se zeptejte Violy Reyesové, místopředsedkyně školního parlamentu, kterému já předsedám. (Dožadovala se přepočítání, když nás ve výsledku dělilo jen dvacet hlasů, upřeně na mě zírala a mlela něco o volebních pravidlech, jako kdyby to, že jsem oblíbený, bylo něco zlomyslného a zároveň osobního.) Naneštěstí pro padovského cornerbacka – a Vi Reyesovou – jsem prostě tak dobrý.
Rychlost a obratnost, které mi od příštího podzimu zajistily místo
na Illyrské, nejsou nic, nad čím by se dal ohrnovat nos. A stejně tak ani nad skutečností, že každou minutu každičkého dne jsem dostatečně oblíbený na to, že bych mohl do televize.
S… malými výjimkami. „Příště trochu přidej,“ radím cornerbackovi, protože co by to bylo za zápas bez menšího špičkování? „Pár sprintů navíc a máš mě.“
Zamračí se a ukáže mi prostředníček.
„ORSINO!“
Když se střídáme se speciálním týmem, kouč si mě posunkem zavolá k postranní čáře. Přiloudám se s tím, čemu říká „výraz co-s-tím-uděláš“, a on obrátí oči v sloup.
„Nech za sebe mluvit svůj běh, Hrabě,“ zabručí na mě, a ne poprvé.
Skromnost se radí lehce, když nejste ten, na koho fanoušci pějí ódy. „Kdo říká, že vůbec něco říkám?“ zeptám se nevinně.
Úkosem se na mě podívá a pak mě gestem odkáže na lavičku. „Sedni.“
„Pane, ano, pane.“ Mrknu na něj a on znovu protočí oči.
Zmínil jsem, že kouč taky občas slyší na „tati“? Jo, je to tak –z Krále Orsina se stal kouč Orsino, a díky svojí práci pro dobro
komunity v podobě trenéra školního fotbalu je pořád tím místním klukem, co to v životě někam dotáhl. Loni od Asociace černošských podnikatelů v Bay Area vyhrál cenu Muž roku a k tomu byl zmíněný na skoro všech školních akcích za posledních deset let. Naše hrdě vybojované úspěchy v messalinské smaragdové a zlaté nám v převážně bílé historii města zajišťují výjimečné místo.
Když dojde na dovednosti Orsinů na hřišti, někdo tomu říká štěstí. My tomu říkáme odkaz. V porovnání s tátou a bráchou toho ale ještě musím dokázat hodně. V mém věku byli oba v celoamerickém výběru a taky jedni z nejvíce rekrutovaných hráčů Národní vysokoškolské atletické asociace NCAA – ale na rozdíl
ode mě měli před začátkem svých posledních ročníků v kapse
tituly státních šampionů. Možná jsem nejlepší running back v Kalifornii, dokonce možná v zemi, ale pořád se snažím probojovat ze stínu, který se táhne na míle daleko. Co se týká přezdívek, Hrabě
Orsino zní skvěle, než vám dojde, co to v kontextu rodové linie vlastně znamená. Každý rok tak představuje zákeřný experiment ve smyslu jsi blízko, ale ne dost.
Je dobře, že mám tak silnou motivaci, protože i když dneska večer hraju svůj životní zápas – zatím jsem zvládnul doběhnout dva tvrdé touchdowny, takže mi chybí jediný úspěšný běh k pokoření messalinského rekordu v počtu získaných yardů za kariéru –, Padova má celý pluk velkých obránců, kteří pracují na tom, aby naši útočnou lajnu udrželi v bezpečné vzdálenosti. Naši obránci dělají to samé s triky, které Padova sype z rukávu, ale Curio, náš quarterback, který se v týmové hierarchii konečně vyšplhal nahoru, není ani zdaleka takový hráč, jakým byl ve své poslední sezóně Nick Valentine. Jsem to já, kdo se bude muset postarat, aby se míč dostal do endzony, ať už se po cestě budeme muset popasovat s čímkoliv. Což znamená, že můj celkový rekord dneska večer určitě padne.
Při zvuku fandění padovského davu se oklepu; jejich receiver zvládne chytit neuvěřitelný míč, na což naše strana tribuny reaguje zaúpěním. Tohle rozhodně nebude jednoduché. Ale i když jde o hodně, jde o to samé jako vždycky. Vždycky je to o té hře přímo přede mnou a ve chvíli, kdy pomine, jdeme na další.
Stále dál. Stále kupředu.
Natáhnu krk a vydechnu, zvedám se na nohy přesně ve chvíli, kdy se Padova dokonalým hodem dostane na méně než deset yardů od naší gólové lajny. Pokud teď zaskórují, jsme na řadě my. Já jsem na řadě. Moje chvíle. Každý, koho znám, je tam venku na tribuně a ani nedutá a já je nezklamu. Než dneska večer odejdu ze hřiště, budou všichni svědky mého osudu: vítězné sezóny.
Státní šampionát.
Nesmrtelnost sama.
Jsem dramatický? Ano, rozhodně, ale fotbal si není těžké romantizovat. A nemyslím si, že je přehnané to říct: vždycky na mě něco čekalo. Něco velikého. A tohle je moje šance si to vzít.
Takže teď je čas utíkat.
Hra se rozhodně začíná přiostřovat. Ztratili jsme jedny z nejlepších loňských hráčů a v takhle vražedném tempu je klíčové se soustředit, takže aby vyhrála tahle parta, bude to chtít… no, zázrak.
Ale zázraky se dějí.
„Přicházejí.“ Víc Murph neřekne. Okamžitě mi po zádech přeběhne mráz. Tohle je ta zábavná část, ale je to taky chvíle, kdy se dělá nejvíc chyb. Nakloním se, jsem nervózní, ale strach nemám. Tohle zvládneme.
(Tohle musíme zvládnout. Když ne, nedostanu šanci ani náhodou a to prostě není přijatelná alternativa.)
Nalevo ode mě jako první zareaguje Rob Kato. „Kolik jich je?“
Murphy neboli Murph (jehož opravdové jméno je Tom, i když mu tak nikdo neříká – upřímně, ani se nesnažte zapamatovat si, jak se kdo jmenuje, vážně to není důležité) z druhé strany stolu odpoví: „Deset.“
„Někdo z nás bude muset sundat dva.“ To řekl Danny Kim. Je to nováček – nejen v partě, ale ve hře celkově. Což nám je přesně k tomu, k čemu byste čekali, a stejnou měrou stojí i za zapamatování. (Klidně vám je místo toho očísluju, ať se v tom neztrácíte, ale chodíme spolu na stejné volitelné předměty už nejmíň zhruba tak čtyři sta let, takže pro navození atmosféry pojďme předstírat, že mi není úplně jedno, že existují.)
„Já to zvládnu,“ nabízí se Leon Boseman po Robově levici.
Kluci mu říkají Boss nebo Boss Man, familiární přezdívkou, kterou mu říká jejich klučičí partička a která nemá žádný významný efekt na Leonovu oblíbenost v kolektivu.
„Já taky,“ rychle se přidám.
„Cože?“ To je Marco Klein, nalevo od Murpha. Marco je kardinální parchant. Ale už jsem na něj zvyklá, takže je to asi lepší než drátem do oka.
„Podívej se na deník mojí postavy, Kleine,“ zavrčím. „Mám černej pásek v –“
Za Antoniiným kuchyňským oknem se náhle ozve ohlušující řev, po kterém následuje hromová oslava školní kapely.
„Bože, pardon.“ Antonia se zvedne, aby okno zavřela. „Míváme tu hluk, když se hraje.“
Vzdálené zvuky středoškolského fotbalu jsou úspěšně utlumeny, a tak se můžeme vrátit k jídelnímu stolu, na kterém hrajeme ConQuest. Ano, ten ConQuest, tu hru na hrdiny pro nerdy, haha, my víme. Věc se má tak: zaprvé, my jsme nerdi, čímž myslím to, že dohromady tvoříme horní jedno procento našeho maturitního ročníku a jednou pravděpodobně budeme vládnout světu, i když nám to prohraje pár soutěží oblíbenosti (to ani nebudu zmiňovat ten debilní podfuk jménem volby do školního parlamentu, nebo se mi z toho zvedne kufr), a zadruhé, není to jen pro antisociální podivíny ze sklepa. Věděli jste, že stolní hry na hrdiny, jako je ConQuest, jsou předchůdci masivně multiplayerových online RPGček, jako je World of Warcraft nebo Dvanáctý rytíř? Většina lidí to neví, což mě štve. Nesnáším, když lidi zavrhují revoluční formy médií jen proto, že jim nerozumí.
Ale nechápejte mě špatně – já vím, odkud se to nedorozumění bere. Murphovy načechrané popelavě blond vlasy jsou právě teď sčesané do čela, aby zakryly Orionův pás cystického akné. Danny Kim má černé vlasy v anime stylu, ale ani to mu nepomůže, aby
nebyl o hlavu menší než já. Leona proslavil jeho smích, který připomíná hyenu; Rob Kato je náchylný na nekontrolovatelné pocení ze stresu; Antonia – mimochodem, jediný člověk tady, kterého mám opravdu ráda a respektuju – má na sobě ručně pletenou něco-jako-vestu, která má víc žmolků než stylu; a hej, já sama, i když mám dobrý den, vypadám, že by mi mohlo být dvanáct. Takže je jasné, že moje současná společnost asi nebude perfektní přesvědčovací argument. Každopádně, tahle hra je revoluční, bez ohledu na to, jestli už banda akademicky úspěšných středoškoláků dostala svoji post-pubertální podobu, nebo ne.
„Cos to říkala?“ pobídne mě Antonia, i když jsem pořád ještě otrávená z Marca. (Jednou žadonil, abych přemluvila Murpha, ať ho pozve, jako kdyby tomu tady Murph snad nějak velel.)
„Mám černej pásek v tawazunu,“ dokončím podrážděně. To je arabsky rovnováha a taky je to jedna z pěti hlavních bojových disciplín z původní hry ConQuest. Říká se, že Válka trnů – můj oblíbený televizní seriál, středověká fantasy adaptace o královstvích ve válce – vychází z obří, doma vytvořené kampaně ConQuestu, kterou hrál Jeremy Xavier, autor knižní série, jako quest master, když studoval na Yale. (Je to tak trochu můj hrdina. Každý rok si přeju, abych ho potkala na MagiConu, ale zatím bez úspěchu.)
„Není tawazun spíš takový slavnostní bojování s vějířema nebo tak něco?“ ptá se Danny Kim, který, opakuji, neví vůbec nic. Ano, při tawazunu se používají vějíře, ale využívání vějíře jako zbraně není v bojovém umění nic neobvyklého. A vůbec, smyslem je využít proti svému protivníkovi jeho vlastní rychlost, což znamená, že pro drobnější ženskou postavu, jako je Astrea, je to naprosto praktická volba. (To jsem já, Astrea Hvězdohlasá. Hraju za ni už dva roky a s každou kampaní její životní příběh vyšperkuju o něco víc. Ve zkratce – je sirotek a tajně ji trénovali jako nájemného vraha, ale pak zjistila, že její rodiče zavraždili lidi, co ji trénovali, a tak se jim teď chce pomstít. Naprosto klasický příběh!)
Než stihnu opravit další z otravných mylných názorů Dannyho Kima, odpoví Matt Das. „Tawazun je v podstatě jiu-jitsu.“
„V každým případě jsem řekla, že to zvládnu,“ dodám. „Víc k tomu vědět nemusíte.“ Zatím neproběhlo moc bojů; před nějakou dobou jsme se dostali do menší potyčky s lapky, ze které jsme si odnesli malý onyxový hrot šípu, a nikdo z nás neví, co s ním dělat. A vůbec, neměla bych mu muset nic dokazovat.
„Proč ho třeba, já nevím, nesvedeš?“
OK, nenávidím Dannyho Kima. „Vidíš někde na mým deníku úkolu vypsanou ‚sílu svádění‘?“ dožaduju se vysvětlení a tentokrát ne moc trpělivě. Danny si vymění pohled s Leonem, který ho sem přivedl, a já mám najednou sto chutí jim o sebe třísknout hlavami jako párem kokosů. Ale samozřejmě to neudělám. Protože podle všeho mám být na lidi příjemnější, když chci, aby se mnou souhlasili. (Velký dík babičce za tuhle super radu.)
„Věř tomu, nebo ne, Danny,“ řeknu s dokonalým úsměvem, „jsem schopná předstírat bojový umění stejně dobře jako ty.“ Ve skutečnosti vlastně líp, protože poslední čtyři roky chodíme s bráchou-dvojčetem Bashem na muay thai. (Bash ho dělá kvůli bojování na jevišti, ale já právě kvůli případům, jako je tenhle.)
Danny Kim mi úsměv neoplatí, takže aspoň není úplný idiot.
„Já můžu něco zkusit,“ vloží se do toho Antonia, věčný mírotvůrce naší skupiny. „Mám tu lektvar lásky, co by mohl fungovat. Ženský lsti a tak podobně, nemám pravdu?“
Neřekla ženské lsti, že ne. Mám ji fakt ráda, ale tohle je moc.
„To je tvůj oficiální tah?“ ptá se jí Murph a sahá pro kostku.
Odstrčím mu ruku pryč, abych ho zastavila, protože tohle fakt nejde, ježišikriste. „Larissa Erudovaná je léčitelka,“ připomínám zbytku stolu, protože každou kampaň, bez výjimky, aspoň jeden z nás potřebuje Antoniiny léčivé schopnosti, aby mohl pokračovat. Je v podstatě náš nejdůležitější hráč, což si přirozeně kluci
nejsou schopní (nebo ochotní) připustit. „Měla by ses držet zpátky a postarat se o zraněný.“
„Má pravdu,“ prohlásí Matt Das, který je překvapivě nápomocný, i když je v partě nově. (Matt je opálený, má vlnité vlasy a zdá se, že deodorant pro něj není nic cizího, takže kdyby mě zajímalo, jak tady kdo vypadá, řekla bych, že jeho vzhled je ucházející.) „My ostatní si boj rozdělíme mezi sebe.“
„Nebo –“ začnu, ale znovu mě přeruší.
„Můžeme o tom přestat mluvit a jít konečně bojovat?“ zakňučí Marco.
„Nebo,“ opakuju a Marca ignoruju, „bysme možná nejdřív mohli zkusit diplomacii.“
Kluci synchronizovaně zaúpí. Kromě Matta Dase.
„Vždyť oni na nás jdou se sekerama,“ opáčí Rob.
„Murph o sekerách neříkal ani hovno,“ připomenu mu, protože jako quest master je Murph ten, kdo příběh vypráví a dává nám všechny informace, které potřebujeme. A stejně tak nám nedává informace, které nejsou relevantní. „Mají zbraně, Murphe?“
„To z dálky nevidíte,“ odpoví Murph a očima zběžně přelétne stránku v quest masterově bibli (stupidní název, a to žeru). „Ale pořád se přibližujou,“ dodá a bezstarostně se natáhne pro pizza rolku.
„Pořád se přibližujou!“ informuje mě Rob naléhavě, jako kdybych taky neslyšela, co Murph právě řekl.
„To chápu, ale může bejt chyba prostě předpokládat, že jsou ozbrojený. Pamatujete, co se nám stalo loni při nájezdu na Gamorru?“ připomenu a zvednu obočí. Všichni přikývnou, až na Dannyho Kima, který pořád nic neví. „Ani nevíme, jestli tihle hoši patří ke zbytku armády.“
Naštěstí pro mě to všichni naprosto ignorují.
„Navrhuju nejdřív střílet a až pak se ptát,“ prohlásí Leon a odfoukne kouř z neviditelné hlavně imaginární zbraně, i přesto, že jeho postava, Tarrigan Zhulenec, používá výhradně luk a šípy.
Unaveně se na něj podívám. Mrkne na mě.
„Jak jsou daleko?“ zeptá se Antonia Murpha. „Může se k nim někdo nějak dostat a zjistit, jestli mají zbraně?“
„Zkuste to a uvidíte,“ navrhne Murph a pokrčí rameny.
„No jasně, nějakej dobrovolník, co zalehne tenhle granát?“ ušklíbne se Marco.
OK, tohle už mě unavuje. „Fajn. Tak teda boj,“ připustím, „a nechť je kostka vržena.“
„To je z Války trnů?“ zajímá se – jak jinak – Danny Kim. Ano, je a taky je to ze scény těsně předtím, než Rodrigo, hlavní hrdina, který je oproti ostatním postavám upřímně docela zmetek, odvede svoji armádu do prohrané bitvy.
„Kdo je na řadě?“ ptám se hlasitě.
„Já.“ Rob se napřímí. „Beru svůj meč a házím ho přímo do srdce největšího bojovníka.“
Tohle je typické, ale Robova postava, Bedwyr Smrťák (já vím, trapas, ale ve výsledku to v porovnání s celou partou není taková hrůza), je aspoň kromě toho, že je neprakticky lehkovážný, i obr a silák.
Murph hází kostkou. „Tvůj pokus je úspěšnej. Vůdce skupiny padá k zemi, ale než dopadne na zem, zvedne ruku a –“
Panebože. Přísahám, že jestli drží bílou vlajku, tak…
„– k zemi se třepetá kousek bílý látky, kterou držel,“ zakončí Murph a já zakňourám. Samozřejmě. „Zbytek hordy v mukách padá kolem svého vůdce.“
„Dobrá práce, kluci,“ gratuluju jim sarkasticky.
„Sklapni, Vi,“ řekne Marco bez většího zaujetí.
„A co teď?“ ptá se Matt Das.
Kdybych tomu šéfovala já? Antoniina postava by ho magicky vyléčila, vyřešili bychom tohle nedorozumění, a s hordou možná dokonce obchodovali, vyměnili bychom zásoby nebo získali informace o těch chybějících drahých kamenech, jelikož ty jsou
celým smyslem téhle kampaně. Ale už vím, že nemá cenu to ani zmiňovat – jestli mám na konci dnešního večera úspěšně vyjednávat, musí být parta v dobrém rozpoložení, takže tuhle hru musím vyhrát jejich způsobem.
Jestli kluci prahnou po násilí, dostanou násilí.
„Tak teď už očividně musíme bojovat, že jo? Jsem na řadě,“ připomenu jim a obrátím se na Murpha. „Přistoupím k jejich poručíkovi a nabídnu jim bezpečnej průchod výměnou za jejich kapitulaci.“
Murphy hází. „Nic takovýho,“ oznámí a zavrtí hlavou. „Poručík chce krev, vrhá se na tebe a nožem ti míří na hrudník.“
Děláme obvyklý kontrolní hod na sílu, ale já svoje schopnosti znám. „Čekám do poslední chvíle, pak uhnu noži, zkroutím mu ruku a navedu nůž přímo do jeho ledviny.“
Murphy znovu hodí. „To je kritickej zásah. Poručík je mimo.“
Narovnám záda, jsem spokojená. Kluci vypadají ohromeně, což mi připomíná, že i když jsou ukázkovým příkladem neschopnosti, ve skutečnosti chci, aby věřili, že tohle zvládnu.
„Jdu na druhýho největšího,“ prohlásí Marco. „Se svým palcátem.“
„Já střílím šíp,“ přidá se Leon.
„Na co?“ zeptám se, ale on mě odbyde.
„Šíp se zapichuje do lopatky člena hordy, ale není to fatální zranění. Palcátem mineš,“ popisuje Murph.
„Další rána,“ odpoví Marco.
„Já použiju svoje laso,“ dodá Matt Das, jehož postava je zvláštně westernová – předpokládám, že je to pozůstatek ze starší kampaně.
„Laso drží, ale ne moc dlouho. Palcát trefuje, ale jste teď obklíčený.“
Ostatní jsou nadšení z šance na boj. Ovšem všichni vždycky zapomenou, že ConQuest je především příběh. Ve smyslu, že tu
vždycky jsou dobráci a zloduši a všechny postavy mají ke svému
jednání nějaký důvod. Proč by horda přicházela s bílou vlajkou?
Musíme mít něco, co chtějí. Jsou součástí příběhu bez ohledu na to, kdo jsou naše postavy, takže to musí být něco, co jsme
sebrali během téhle hry. Ten zvláštní hrot šípu…?
Panebože, jsem idiot. Tahle kampaň se doslova jmenuje Quataranský amulet.
„Ze svýho pouzdra na zbraň vytahuju Quataranskej amulet a zvednu ho do vzduchu,“ vyhrknu a vyskočím na nohy. Všichni se na mě otočí a zírají. Nechápavě. (Proto nesnáším, když hraju s lidma, co nedávají pozor. Aktivně z toho hloupnu.)
Nicméně Murph mi ukazuje malý bezvýznamný palec nahoru. „Boj ustává,“ řekne, „a horda požaduje osobní vyjednávání s Astreou Hvězdohlasou.“
Konečně. Je čas se do toho pustit.
HRÁČ PROTI HRÁČI
Jack
Mojí přítelkyni Olivii padají do očí lokny účesu, který má jako roztleskávačka předepsaný, a tak nevidí, jak na ni mrknu cestou na hřiště, kde náš tým opět drží míč. Její kamarádky ale ano; chichotají se a šťouchají do ní, jenže než zvedne oči, už úřaduju v padovské koncové zóně. Musíš to vidět, říkává kouč. Najdi cestu, najdi způsob, jak to provést. Úspěch není náhoda. Svitky s jeho moudrostmi se mi v hlavě rozsvěcují jako na neonovém poutači. Šampiony tvoří z půlky záměr, z půlky práce.
„Prostě dostaň míč k Hraběti,“ byl koučův poslední pokyn směrem ke Curiovi.
Bude to hra bez bodu, která bude vypadat jako přihrávka. Trocha odlákání pozornosti, jen pro případ, že Padova prokoukla něco z toho, jak tuhle hru hraju – ne že bych si myslel, že mě zastaví. Jedna věc je hřiště umět přečíst, ale kontrolovat ho, to je věc druhá. Zařadím se přímo za Curia, se střelou ze třeťáku Malcomem Voliem po levici a s receiverem druhákem Andrewsem napravo.
Ve chvíli, kdy se Andrews staví do pozice na chycení míče, Curio dropem couvne, obhlédne pole a pak se otočí a pošle míč ke mně. Zvládnu se propracovat skrz blokádu obránců, centrů a napadajících hráčů a bum. Hřiště je volné.
Ten samý cornerback z předchozí hry si uvědomuje, že padl do pasti. Mění směr, a tak zatočím k postranní čáře hostů a jen těsně se vyhýbám příchozímu zákroku. To mě dostává dál, než by se mi líbilo, skoro mimo pole, ale já pečlivě balancuju na postranní lajně. Je zvláštní, jak dobře můžete znát hřiště, když po něm
běžíte už po tolikáté, podvědomě ho pod nohama čtete. Cítím v kostech, když přebíhám první lajnu; deset yardů, pak dvacet, pak třicet. Teď už dav křičí, hlasité bučení ze strany hostujícího týmu zleva se mísí se skandováním mého jména zprava a já si nemůžu pomoct a usměju se.
Koncová zóna už je na dohled, když mě ten cornerback konečně dostihne jako šíp a vytlačí mě z mého úzkého pruhu bezpečí.
Strčí do mě poprvé, což mi dovolí doklopýtat ještě pár dalších yardů, a pak podruhé, kdy mi narazí do trupu. Skoro srazím jednu padovskou roztleskávačku, ale zvládnu se jí vyhnout těsně předtím, než po hlavě zapadnu do jejich útočné lajny.
Vytlačil mě mimo pole, než jsem se dostal do koncové zóny, díky čemuž teď ten cornerback vypadá děsně samolibě. Nevadí; stejně jsem nás dostal pod deset yardů k touchdownu, takže v nejhorším případě získáme field goal, a tím se dostaneme do vedení. Jen doufám, že se nám to podaří rychle – ještě je čas přidat na výsledkovou tabuli pár bodů a já chci být ten, kdo to udělá.
Až teď, když se poklusem vracím zpátky k další rozehrávce, mi dojde, že jsem právě uběhl asi osmdesát yardů. To je impozantní samo o sobě, ale je to ještě lepší: je to nový rekord. Slyším skandování několika bývalých messalinských studentů, a když se podívám tím směrem, vidím Nicka Valentina, našeho bývalého zadáka a svého nejlepšího kamaráda. V ruce drží transparent, na kterém je napsáno „HRABĚ ORSINO“ a vedle obrázek kozy, ve smyslu GOAT: Greatest of All Time. Nejvíc yardů za kariéru v messalinské historii.
O nic nejde, říkám sám sobě, ale pak zahlédnu na postranní
čáře tátu. Jako obvykle žvýká plátek skořicové žvýkačky a rychle něco píše na telefonu. Ukáže mi palec nahoru, stoický jako vždy, ale mně je jasné, že právě psal mému bratrovi Camovi.
Jo, dobře. Nebudu lhát, tohle je docela fajn pocit.
„Neuvěřitelnej běh,“ říká Curio, když zaujmu pozici na zbývající kus běhu. „Cejtíš se na další?“
„A uzurpovat si všechnu slávu? Teď si to zkus ty,“ odpovídám. Protočí oči a zahlásí přihrávku receiverovi, takže tenhle míč nebude pro mě.
Curiův hod není perfektní, teda ne že bych měl příležitost to celé vidět. Ten padovský cornerback si mě teď hlídá, pravděpodobně dostal za úkol mě za každou cenu udržet dál od endzony.
To chápu, ale začíná mě už pěkně srát. Bezdůvodně do mě strká a já mu to oplácím.
Jeho reakce, podle všeho nepěkná, není přes naši kapelu, která hraje messalinskou znělku pro útok, slyšet. Vře to ve mně a jsem otrávený. Znovu se zařadím blízko Volia a z boku zachytím jeho pohled.
„V pohodě, Hrabě?“
„Úplně na pohodičku, Male. Tenhle je můj, Curio!“ zavolám a náš zadák se na mě podívá, vyměňujeme si pohledy, které říkají tohle bude bomba, a to doslova. Seberu míč a poběžím s ním do padovské koncové zóny, kam patří.
Hra začíná. Míč je můj, bezpečně ukrytý na trupu, takže skláním hlavu a čistě silou vůle si razím cestu vpřed. Máma tohle nerada vidí; zakrývá si oči, ale pro mě – v tenhle okamžik hra nejvíc připomíná válku, je v tom něco nepopiratelně zvířecího a taky nebezpečného. Zatnu zuby do chrániče a vyrazím dopředu, jak jen to jde, což je obvyklé nutné zlo hazardování s mým tělem, podpořené čtyřletým posilováním, špetkou dobré karmy a velkou spoustou slepé víry.
Skoro hned jsem násilím přetlačovaný zprava doleva, škube to se mnou do dvou protilehlých směrů. Něco mi bouchne do přední
části helmy; včas si přitáhnu bradu k tělu, aby se mi hlava nezvrátila dozadu, ale zároveň ucítím náraz do pravého kolene. Je to rána v divném úhlu, tvrdé, násilné zkroucení –
(Do hajzlu.)
– v ochromujícím uzlu bolesti se ocitnu na dně hromady hráčů, s míčem vraženým do břicha jen jediný yard od touchdownu.
Na chvilku jsem tak otřesený, že se nemůžu zvednout a z očí vymrkávám hvězdičky.
Bolí něco?
Ne, nic nebolí. (Tohle se děje pokaždé, kdy mě někdo srazí.
Záblesk něčeho; nervy nebo tak.) Sbírám se ale pomalu, nechám
Curia, aby mě vytáhl na nohy, zatímco se snažím znovu najít rovnováhu. Jakmile stojím, jsem v pohodě.
Myslím.
Hýbám kolenem sem a tam, zkouším ho.
„Všechno v pohodě?“ ptá se Curio potichu.
„Jo.“ Věděl bych, kdyby se něco dělo, ne? „Jo, v pohodě.“
Pod helmou má kamenný výraz. „Vypadalo to blbě.“
Chvíli o tom přemýšlím, ale pak kouč z postranní čáry žádá o time-out. Kolem hřiště to hučí, povzbudivě, a v tom je ta zrada. Je to ten typ vyhrazený pro prohru.
Curio se mračí, čeká na moji odpověď, a já vrtím hlavou.
Pořád potřebujeme výhru a já jsem jediný, kdo nám ji může zařídit.
„Jsem jen v šoku, promiň,“ volám a poklusem běžím k hloučku. „Všechno je v pohodě.“
Náš kouč útoku, Frank, se u mě zastaví. „To byl ošklivej hit, Orsino,“ říká svým hlubokým hlasem.
„Ani ne.“ Nasadím svůj nejradostnější výraz, protože vím, že kouč se dívá. „Je to v pohodě. Potlučený, ale jinak cajk.“
Pochybovačně povytáhne obočí. „Seš si jistej?“
„Když chybí poslední yard? Jasně že jsem si jistej.“ Cítím se divně, trochu nejistě, ale rozhodně se můžu hýbat. A vůbec, prohra takhle na začátku sezóny by nám zhatila šanci na státní šampionát. Sezóna by byla jako lusknutím prstů pokažená, celý můj odkaz by šel do kytek. „Jsem v pohodě,“ opakuju. „Není čeho se bát.“
Frank přimhouří oči a vzápětí střelí pohledem směrem k mému tátovi. „Riskantní,“ zamručí. „Bylo by lepší ho stáhnout.“
„Ani náhodou,“ vložím se do toho. „Jsme jeden yard od výhry, kouči!“
Jestli někdo dychtí po výhře stejně jako já, je to kouč Orsino. Prkenně přikývne. Úleva mi vyrazí dech z plic. „Běž do protisměru. Volio,“ dodá kouč, „drž se blízko.“
Rozpouštíme hlouček a vyrážíme zpátky na hřiště. Curio mě pořád sleduje, když testuju postoj. „Seš si jistej, že je to dobrý?“
Nacpu si do pusy chránič, pokrčím rameny a Curio chápavě přikývne. Jistý, nebo ne, jdeme na to. Z toho, co dokážu říct, je koleno citlivé, ale v pohodě.
Stále dál. Stále kupředu. Náhodou zachytím pohled toho cornerbacka, který mě sleduje, zatímco se připravujeme na rozehrávku. Ne, nesleduje – děsivě na mě zírá. Vzduchem mu pošlu pusu a jdu se připravit na rozehrávku. Jakmile zaměřím pozornost k endzoně, setřesu ze sebe obavy.
Třetí down. Teď je to buď anebo, proto se s Voliem stavíme na přihrávku do protipohybu – další z našich dobře připravených akcí na odlákání pozornosti.
„Na raz,“ křičí Curio. „HUT!“
Couvnu do pole a Curio udělá tak nádhernou fejkovou přihrávku na Volia, že by si za ni zasloužil Oscara. Funguje na všechny, kromě mého nejlepšího kámoše, padovského cornerbacka, který ze mě nedokáže spustit oči. Ne že by na tom záleželo; Curio mi hází míč, já vyrážím jako střela a stáčím se směrem k otevřenému
prostoru. Jsem si naprosto jistý, že tenhle touchdown je jen a jen můj, a diváci to vědí taky.
„HRA-BĚ, HRA-BĚ, HRA-BĚ –“
Padovský cornerback mi mizí z okraje zorného pole a vrhá se k zemi, míří mi na nohy – na kolena – a já přísahám, že to vidím v záblescích, jako kdyby se to dělo ve zpomaleném záběru.
Jeho červený dres, který zahlédnu koutkem oka.
Žlutá barva brankové tyče.
Zelená trávníku.
Oslnivě bílá paniky, když cítím, že je něco špatně –
Ne, tak to není; já to necítím. Slyším to, tentokrát je to hlasité jako výstřel, jako křupnutí kloubu, ale nepopsatelně horší. Ten zvuk mnou otřese hůř než ten náraz, i když si to uvědomuju až potom, co jsem stažen k zemi. Místo toho si pomyslím: Mám pořád v rukou míč? A až potom mě napadne: Něco je špatně.
Něco je vážně, vážně špatně.
„Užij si výhled,“ zavrčí cornerback, kterému odpískají faul za pozdní hit. Nebo tak něco. Úplně nerozumím, co rozhodčí
říká, protože jsem zaměstnaný tím, jak si opakuju: Vstaň, no tak, Jacku, vstaň! Ale něco tady nehraje. Je to, jako kdyby se můj mozek a moje tělo nějak oddělily, navzájem se od sebe odpojily.
„Jacku? Jacku, můžeš se hýbat?“ To je Frank.
„Hrabě.“ Objeví se obličej kouče, celý k nepoznání zkroucený.
Teď na mě, myslím, mluví rozhodčí. „Chlapče, jsi v pořádku?
Potřebuješ pomoc?“
Slyším tátu, jak volá medika.
„Panebože, Jacku!“
To je Olivia, její zelené a zlaté třpytky jsou rozmazané, když se na ni snažím podívat, uvědomuju si, že nedokážu úplně zaostřit.
Bolest se rozprostírá jako křeč nebo vlna. Tak nějak se zhoršuje, svírá mi hrudník.
„Jacku, jsi v pořádku?“
„Nejlepší messalinský running back v historii, Jack ‚Hrabě‘
Orsino, leží zraněný v padovské endzoně!“ hlásí z reproduktorů komentátor. Sotva ho slyším přes hluk – až po chvíli si uvědomím, že je to naše bojová píseň, což znamená, že jsme to zvládli. Získali jsme touchdown. A výhru.
Což je fajn. Dokonce super. Byl bych naštvaný, kdyby ne.
A vůbec, jsem v pohodě, ne?
„Kouči, tohle není dobrý,“ šeptá Frank mému tátovi, který nic neříká.
Zavírám oči, vydechuju.
Šampiony tvoří z půlky záměr, z půlky práce. Dokážu se silou vůle dostat do endzony. Najdi cestu, najdi způsob, jak to provést.
Dokážu se silou vůle dostat ze země.
Až na to, že tentokrát to asi nezvládnu.
Vi„Hlava,“ oznamuje Murph, „nyní oddělená od těla –“
„Krása,“ mumlám si pro sebe. (Teda k němu. Ale kdyby se někdo ptal, mluvila jsem sama se sebou.)
„– se na tebe podívá, oči navrch hlavy, a zašeptá jediné slůvko –“
„Toni!“ volá Antoniina máma, paní Valentinová. „Jsi tady?“
„Ano, mami, v kuchyni!“ zakřičí Antonia přímo mně do ucha a vzápětí zrudne. „Ups, promiň, Vi.“
„Na podobný týrání jsem zvyklá,“ uklidňuju ji.
Antoniina máma vejde, a tak na ni hromadně zazpíváme doooobrýýý deeen, panííí Valentinováááá , jako řecký chorál.
Antoniin starší bratr Nick, který přijel na víkend domů, vchází stylem, který nám říká: „Jen pro vaši informaci, já býval král tohohle místa.“ Její mladší bratr, Jandro, se vleče za ním.