1
Dianna
„Vážně? Máš být jeden z těch dávných válečníků, všemi obávaných, a ty ucukneš? To nejhorší se ještě ani nestalo!“ Znovu jsem zvedla pěst a tentokrát ho zasáhla do tváře. Hlava se mu prudce otočila, kosti pod silou mých kloubů zapraskaly. Na podlahu z tvrdého dřeva v pracovně v patře tohoto příliš velkého sídla vystříkla kobaltově modrá krev. Spoutaný nebešťan uprostřed místnosti ještě jednou potřásl hlavou, než se vzpamatoval. Zíral na mě, tvář krvavou a obočí stažené bolestí. „Tvoje oči,“ procedil popraskanými a oteklými rty, odmlčel se a plivl mi krev k nohám. „Vím, co jsi zač.“ Bojoval tvrdě, vlasy se mu potem a krví přilepily k hlavě. Ruce měl svázané za zády, pod rozervanou látkou dříve slušného obleku se napínaly svaly. Klesl na židli uprostřed kdysi reprezentativní místnosti. „Ale to není možné. Nemůžeš existovat. Ig’Morrutheni zemřeli ve Válce bohů.“ Nezačala jsem svůj život jako Ig’Morruthen, ale stala se jím a oči mě vždycky prozradily. Když jsem byla rozzuřená, hladová nebo jsem jakkoliv vybočila z role, žhnuly jako dva řeřavé uhlíky – jeden z mnoha poznávacích znaků, dokazujících, že už nejsem smrtelník. „Ach ano, Válka bohů.“ Naklonila jsem hlavu k rameni a přeměřila si ho. „Jak to vlastně bylo? Aha, jasně: před tisíci lety tvůj svět havaroval, shořel a zřítil se do našeho světa, zničil životy i technologii. A ty a tvůj druh teď určujete pravidla, že? Teď svět ví o bozích a netvorech a vy jste velcí dobrodinci, kteří drží všechny zlé hochy pod zámkem.“