PROLOG
Opatrovnice
1 Umístěte deset tuctů hladových zlodějských sirotků do zatuchlé nory plné sklepení a tunelů pod bývalým hřbitovem, svěřte je jednomu částečně zmrzačenému starci a brzy zjistíte, že vládnout jim není jen tak. Zlodějář, plíživá eminence sirotčího království pod Stinným vrškem ve starém Camorru, ještě nebyl tak zchátralý, aby některý z jeho malých špinavých svěřenců mohl doufat, že se mu dokáže postavit sám. Uvědomoval si však, že zkáza hrozí od chňapavých rukou a vlčích pudů davu – davu, jehož členy dennodenně vedl k tomu, aby se z nich stali ještě větší dravci. Zdání řádu, na němž závisel jeho život, bylo i za těch nejlepších okolností pevné asi jako vlhký papír. V určitém okruhu si samozřejmě uměl vynutit naprostou poslušnost. Všude, kam se donesl jeho hlas a kde jeho smysly zaznamenaly špatné chování, sirotci zkrotli. Ale aby svou otrhanou společnost udržel na uzdě, když se opil, spal nebo se pracovně belhal po městě, musel dosáhnout toho, aby se na svém podmanění horlivě spolupodílela. Z většiny největších a nejstarších chlapců a děvčat ze Stinného vršku sestavil jakousi čestnou stráž, uděloval jim bezvýznamné výsady a sem tam pro ně našel zbytky čehosi na způsob úcty. A především se usilovně snažil, aby všichni neustále žili ve smrtelném strachu z jeho osoby. Žádné selhání se nikdy nesetkalo s ničím jiným