Grayson a Jameson Hawthornovi znali pravidla. Když člověk neznal pravidla, nemohl je ani obejít. Na Boží hod vánoční ráno nesmíte udělat ani krok mimo svůj pokoj, dokud hodiny neodbijí sedm.
Jameson pod dekou přiložil k ústům vysílačku vojenské kvality. „Postrčil jsi hodiny dopředu?“ Bylo mu sedm a bratrovi osm –to už bylo víc než dost, aby si té skuliny všimli.
To byl ten trik. Výzva. Hra.
„Postrčil,“ potvrdil Grayson.
Jameson zaváhal. „Co když je starý pán vrátil zpátky, když jsme šli spát?“
„Tak budeme muset použít plán B.“
Hawthornové vždycky měli plán B. Tentokrát to ale nebylo třeba. V Hawthorne House byly patery stojací hodiny a všechny odbily sedm přesně ve stejnou dobu: 6.25.
Úspěch! Jameson odhodil vysílačku, odstrčil přikrývku a vyrazil – ven ze dveří, na konec chodby, dvakrát doleva a jednou doprava , přes podestu k velkému schodišti . Jameson letěl . Ale Grayson byl o rok starší , o rok vyšší – a ze svého křídla se už dostal do půlky schodiště.
Jameson bral dva schody naráz, a když seběhl asi sedmdesát procent schodiště, přeskočil přes zábradlí . Vrhl se do přízemí
a dopadl na Graysona. Oba upadli, jeden velký zmatek končetin a ranního vánočního šílenství, pak se vydrápali na nohy a řítili se bok po boku. Ke dveřím Velké síně dorazili přesně zároveň –jenže zjistili, že jejich pětiletý bratr je předběhl.
Xander ležel stočený na podlaze jako štěně. Zívl, otevřel oči a zamrkal na ně. „Už jsou Vánoce?“
„Co tady děláš, Xane?“ zamračil se Grayson. „Ty jsi tady dole spal? Pravidla říkají…“
„Nesmíš udělat krok,“ odpověděl Xander a sedl si. „Taky jsem ho neudělal. Já jsem se kutálel.“ Když na něj bratři nechápavě zírali, předvedl jim to.
„Ty jsi válel sudy ze svojí ložnice až sem?“ Na Jamesona to udělalo dojem.
„Ani jeden krok.“ Xander se zazubil. „Vyhrál jsem!“
„Mládě nás dostalo.“ Čtrnáctiletý Nash se k nim doloudal a vysadil si Xandera na ramena. „Připravení?“
Třímetrové dveře do Velké síně se zavíraly jen jednou v roce, od půlnoci Štědrého dne do chvíle, kdy druhý den ráno chlapci sešli dolů. Jameson hleděl na zlaté kruhy na dveřích a představoval si zázraky, které čekají na druhé straně.
Vánoce v Hawthorne House byly magické.
„Otevři tamty dveře, Nashi,“ zavelel Grayson. „Jamie, pomoz mi s těmahle.“ Jameson se zazubil, sevřel v prstech kruh vedle Graysonovy ruky. „Raz, dva, tři… teď!“
Majestátní dveře se otevřely a za nimi… nebylo nic.
„Nejsou.“ Grayson nepřirozeně ztuhl.
„Co není?“ zeptal se Xander a natahoval se, aby viděl.
„Vánoce,“ zašeptal Jameson. Žádné punčochy. Žádné dárky. Žádné zázraky ani žádná překvapení. Dokonce i výzdoba byla pryč, všechna kromě stromečku, a i ten byl odstrojený.
Grayson polkl. „Možná starý pán tentokrát nechtěl, abychom porušovali pravidla.“
S hrami to tak prostě bylo. Člověk občas prohrál.
„Vánoce nejsou?“ Xanderovi se rozklepal hlas. „Ale já jsem se kutálel.“
Nash Xandera postavil . „Já to vyřeším ,“ zapřísahal se tiše. „Slibuju.“
„Ne.“ Jameson zavrtěl hlavou, hruď a oči ho pálily. „Něco nám ušlo.“ Přinutil se dobře si prohlédnout každý detail pokoje. „Támhle!“ ukázal směrem ke špičce stromu, kde visela jediná ozdoba skrytá mezi větvemi.
To nebyla náhoda.
Nash sundal ozdobu ze stromku a ukázal jim ji. Byla to koule z průhledného plastu zavěšená na červené stuze. V plastu byl viditelný šev.
A uvnitř něco bylo.
Grayson ozdobu vzal a s přesností neurochirurga ji rozlomil. Vypadl jediný bílý kousek puzzle. Jameson po něm skočil. Obrátil ho a vzadu spatřil dědečkovo písmo: 1/6.
„Jedna ze šesti,“ přečetl nahlas a potom vykulil oči. „Ostatní stromky!“
V Hawthorne House bylo šest vánočních stromů. Ten v hale byl šest metrů vysoký a větve měl obalené třpytivými světýlky. Strom v jídelně byl ověšený perlami, ten v čajovně vyzdobený křišťálem. Ve větvích obrovské jedle na podestě v prvním patře tančily vodopády sametových stuh; na podestě ve druhém patře byl bílý strom ozdobený pouze zlatem.
Když je Grayson, Jameson a Xander všechny prohledali, získali pět dalších ozdob, čtyři z nich měly uvnitř kousek puzzle. Když ty čtyři koule otevřeli, mohli z nich puzzle sestavit: čtverec. Prázdný čtverec.
Jameson i Grayson sáhli po poslední kouli najednou. „Já jsem našel první stopu,“ prosazoval se divoce Jameson. „Já věděl, že to je nějaká hra.“
Po dlouhé chvíli Grayson ozdobu pustil. Jameson ji okamžitě otevřel. Uvnitř našel kovový klíček s připnutou malou baterkou.
„Zkus posvítit na to puzzle, Jamie.“ Dokonce ani Nash nedokázal odolat přitažlivosti hry.
Jameson baterku rozsvítil a zamířil její paprsek na složený čtverec. Objevila se slova. JIHOZÁPADNÍ KOUT POZEMKU.
„Jak dlouho nám bude trvat tam dojít?“ zeptal se Xander dramaticky. „Hodiny?“
Hawthornovské pozemky, stejně jako Hawthorne House, byly obrovské.
Nash si klekl vedle Xandera. „Špatná otázka, mládě.“ Podíval se nahoru na zbylé dva. „Chcete někdo položit tu správnou?“
Jameson sjel pohledem ke klíči, ale Grayson to vyslovil první. „Od čeho je ten klíč?“
Odpověď zněla, že od golfového vozíku. Nash řídil. Když se před nimi objevil jihozápadní kout pozemku, všichni bratři v úžasu umlkli a zírali na to, co se před nimi objevilo.
Tenhle dárek by se do Velké síně rozhodně nevešel.
Čtveřice mohutných prastarých dubů nesla ten nejsložitější stromový domek, jaký kdo z nich – a nejspíš kdokoli na světě –kdy viděl. Mnohapatrový zázrak. Vypadal jako z pohádky, jako by ho někdo z dubů vytáhl kouzlem, jako by tam patřil. Jameson napočítal mezi stromy devět lávek. Dům měl dvě věže. Šest spirálových skluzavek. Žebříky, lana, schody, které jako by se vznášely ve vzduchu.
Byl to ten nejúžasnější stromový domek, jaký by si kdokoli dokázal představit.
Jejich dědeček stál před tím vším, paže založené a na tváři slabý náznak úsměvu. „No, chlapci,“ pronesl velký Tobias Hawthorne, když golfový vozík zastavil a ve větvích zahvízdal vítr. „Čekal jsem, že tu budete dřív.“
KAPITOLA 1 GRAYSON
Rychleji. Grayson Hawthorne byl ovládaná síla. Jeho postoj byl bezchybný. Dávno už zdokonalil umění vizualizovat si protivníka, cítit každou ránu, vkládat setrvačnost celého těla do každého bloku, každého útoku.
Ale člověk může být vždycky rychlejší.
Když Grayson dokončil sekvenci podesáté, zastavil se, po nahé hrudi mu stékal pot. Ovládaně, rovnoměrně dýchal. Klekl si před tím, co zbylo z jejich dětského stromového domku, rozmotal obal a rozhlédl se po svých možnostech: tři dýky, dvě s ozdobnými jílci, jedna nenápadná a hladká. Právě tu vzal Grayson do ruky.
Vstal s nožem v ruce, paže spuštěné. Mysl – čistá. Tělo – uvolněné. Začni. Existovalo mnoho stylů boje s nožem a Grayson je ten rok, co mu bylo třináct, prostudoval všechny. Vnuci miliardáře Tobiase Hawthorna samozřejmě nikdy nic jen tak nestudovali. Jak si jednou zvolili předmět zájmu, očekávalo se od nich, že v něm budou žít, dýchat ho, že se v něm stanou mistry.
A tohle se Grayson během toho roku naučil. Postoj je všechno. Člověk nepohybuje čepelí. Pohybuje se sám a čepel se pohybuje s ním. Rychleji. Rychleji. Musí to působit přirozeně. Musí to být přirozené. Jakmile svaly strnou, jakmile přestaneš dýchat, jakmile narušíš postoj, místo abys plynule přecházel od jednoho k druhému, prohrál jsi.
A Hawthornové neprohrávají.
„Když jsem ti říkal, ať si najdeš nějakýho koníčka, nemyslel jsem to takhle.“
Grayson Xanderovu přítomnost ignoroval, dokud nedokončil celou sekvenci a nehodil dýku tak, že se s dokonalou přesností zabodla do nízko rostoucí větve tři metry od něj. „Hawthornové nemají koníčky,“ připomněl mladšímu bratrovi a šel si pro nůž. „Máme specializace. Odbornosti.“
„Všechno, co stojí za to dělat, stojí za to dělat dobře,“ zacitoval Xander a povytáhl obočí – z nichž jedno mu právě začínalo dorůstat po jistém nepovedeném experimentu. „A všechno, co se dělá dobře, se dá dělat líp.“
Proč by se nějaký Hawthorne spokojil s tím být lepší, zašeptal hlásek v Graysonově hlavě, když může být nejlepší?
Grayson sevřel jílec dýky a zatáhl. „Měl bych se vrátit k práci.“
„Ty jsi úplně posedlý,“ prohlásil Xander.
Grayson uložil dýku do pouzdra, potom balíček znovu sroloval a uvázal. „Mám osmadvacet miliard důvodů být posedlý.“
Avery si stanovila nemožný úkol – a jim také: za pět let rozdat více než osmadvacet miliard dolarů. To byla velká většina hawthornovského jmění. Uplynulých sedm měsíců strávili pouze tím, že sestavovali radu nadace a poradní výbor.
„Máme ještě pět měsíců na rozhodnutí o prvních třech miliardách dotací,“ prohlásil rázně Grayson, „a já jsem Avery slíbil, že ji v tom nenechám.“
Graysonu Hawthornovi na slibech záleželo – a na Avery Kylie Grambsové taky. Na dívce, která zdědila jmění jejich dědečka. Na cizince, která se stala jednou z nich.
„Jako člověk, který má kamarády, přítelkyni a malou armádu robotů, ti můžu říct, že bys podle mýho názoru potřeboval trochu vyváženější život,“ nechal se slyšet Xander. „Nějaký opravdový koníček? Volný čas?“
Grayson si ho změřil. „Od doby, co ti minulý měsíc začaly prázdniny, jsi už podal nejmíň tři patenty, Xane.“
Xander pokrčil rameny. „To jsou zábavný patenty.“
Grayson se ušklíbl a pak si bratra změřil. „Jak se má Isaiah?“ zeptal se tiše.
Když bratři Hawthornové vyrůstali, nikdo z nich neznal identitu svého otce – dokud Grayson nezjistil, že jeho otcem byl Sheffield Grayson. Nashův se jmenoval Jack Nash. A Xanderův se jmenoval Isaiah Alexander. Z těch tří mužů si jedině Isaiah zasloužil označení otec. On a Xander podali ty „zábavné patenty“ společně.
„Teď mluvíme o tobě,“ prohlásil Xander zatvrzele.
„Měl bych se vrátit k práci,“ zopakoval Grayson tónem, který velmi účinně odkazoval každého kromě jeho bratrů do patřičných mezí. „A i když si to Avery a Jameson zřejmě nemyslí, tak nepotřebuju chůvu.“
„Ty nepotřebuješ chůvu,“ souhlasil Xander vesele, „a já rozhodně nepíšu knihu s názvem Krmení a péče o vašeho zádumčivého dvacetiletého bratra.“
Grayson přimhouřil oči.
„Můžu tě ujistit,“ prohlásil Xander velmi vážně, „že v ní nejsou obrázky.“
Dřív než Grayson dokázal vymyslet nějakou vhodnou hrozbu, kterou by reagoval, zabzučel mu telefon. Předpokládal, že jsou to údaje, které si vyžádal, a tak telefon vytáhl, jenže tam objevil zprávu od Nashe. Podíval se na Xandera a okamžitě pochopil, že jeho nejmladší bratr ji dostal také.
Grayson to osudné poselství přečetl nahlas. „Devět – jedna –jedna.“
KAPITOLA 2
JAMESON
ev vodopádů. Mlha ve vzduchu. Dotyk Averyiných zad na jeho hrudi. Jameson Winchester Hawthorne byl hladový – po tomhle, po ní, po čemkoli, po všem, chtěl víc.
Vodopády Iguazú jsou největší soustava vodopádů na světě. Lávka, na které stáli, je dovedla až na samý okraj neuvěřitelné hloubky. Jameson se díval na vodopády a cítil lákání toho víc. Změřil si zábradlí. „Vyzveš mě?“ zamumlal Avery do zátylku.
Natáhla ruku a dotkla se jeho brady. „V žádném případě.“
Natočila hlavu ke straně a podívala se mu do očí. „Nejspíš?“
Jameson se zase podíval na vodopády. Nezastavitelné. Zakázané. Smrtící. „Nejspíš.“
Bydleli ve vile postavené na pilířích a obklopené džunglí. Celé kilometry kolem nebyl nikdo než oni dva , Averyina ochranka a jaguáři řvoucí v dálce.
Jameson vycítil, že se Avery blíží, ještě než ji uslyšel.
„Hlava, nebo orel?“ Opřela se o zábradlí a ukázala mu bronzovou a stříbrnou minci. Hnědé vlasy se jí uvolňovaly z ohonu, košile s dlouhými rukávy byla dosud vlhká od vodopádů.
Jameson vztáhl ruku k její gumičce a pomalu, jemně ji sundal – a zahodil. Hlava, nebo orel bylo pozvání. Výzva. Políbíš ty mě, nebo já políbím tebe? „Kdo rozdává, rozhodne, Dědičko.“
„Jestli rozdávám já…“ Avery mu položila dlaň na hruď, očima ho vyzývala, ať něco dělá s tou její vlhkou košilí. „Budeme potřebovat karty.“
Co všechno se dá dělat s balíčkem karet, myslel si Jameson. Ale než stačil vyslovit některé z těch lákavějších možností, zabzučel satelitní telefon. To číslo mělo jen pět lidí: jeho bratři, její sestra a její právnička. Jameson zavrčel.
Zpráva byla od Nashe. Devět vteřin nato satelitní telefon zazvonil a Jameson ho vzal. „Skvělý časování jako vždycky, Grayi.“
„Takže zprávu od Nashe jsi dostal?“
„Jsme předvoláni,“ prohodil Jameson. „Hodláš se zase ulít?“
Každý z bratrů Hawthornových měl za rok právo na jednu jedinou devět – jedna – jedna. Ten kód ani tak neznamenal krizi, jako spíš Chci vás všechny tady. Ale když ji jeden z bratrů poslal, ostatní přišli a na nic se neptali. Ignorovat devět – jedna – jedna mívalo… následky.
„Jestli řekneš jediné slovo o kožených kalhotách,“ zavrčel Grayson, „tak tě –“
„Říkal jsi kožený kalhoty?“ Tohle si Jameson užíval. „Ty se nám sypeš, Grayi. Chceš po mně, abych ti poslal fotku těch neuvěřitelně přiléhavých kožených kalhot, co sis musel vzít, když jsi tenkrát jednou ignoroval devět – jedna – jedna?“
„Neposílej mi fotku –“
„Tak video?“ zeptal se Jameson hlasitě. „Chceš video, jak jsi v těch kalhotách zpíval karaoke?“
Avery mu vytrhla telefon z ruky. Věděla stejně dobře jako Jameson, že Nashovo předvolání se ignorovat nedá. A měla zlozvyk netrápit jeho bratry.
„To jsem já, Graysone.“ Avery si sama prohlédla Nashovu zprávu. „Uvidíme se v Londýně.“
KAPITOLA 3
JAMESON
Jameson koukal uprostřed noci z okna soukromého letadla. Avery mu spala na hrudi. V přední části seděl tiše Oren a zbytek ochranky.
Ticho na Jamesona vždycky doléhalo, stejně jako nehybnost. Skye jim jednou pověděla, že není stvořená pro nehybnost, a ačkoli Jameson hrozně nerad viděl jakoukoliv podobnost mezi sebou a svou rozmazlenou a občas vražednou matkou, věděl, jak to myslí.
A v posledních týdnech to bylo čím dál horší. Od Prahy. Jameson tu nevyžádanou připomínku zahnal, ale v noci, když se neměl čím rozptýlit , skoro nedokázal odolat nutkání pamatovat si, přemýšlet, poddat se vábení rizika a záhady, která volala po rozřešení.
„Už máš zase ten pohled.“
Jameson pohladil Avery po vlasech. Hlavu si dosud opírala o jeho hruď, ale oči měla otevřené. „Jaký pohled?“ zeptal se tiše.
„Náš pohled.“
Avery byla naprogramovaná na řešení hádanek, stejně jako on. A přesně proto Jameson nemohl riskovat, že ho sevře ticho a nehybnost. Proto se pořád musel něčím zabývat. Protože kdyby si dovolil skutečně přemýšlet o Praze, chtěl by jí to říct, a kdyby jí to řekl, bylo by to skutečné. A on se obával, že kdyby to bylo
skutečné, žádné rozptýlení by ho už neudrželo, bez ohledu na to, jak šílené nebo nebezpečné to všechno mohlo být.
Jameson by svěřil Avery všechno, co měl, všechno, čím byl, ale ne vždycky věřil sám sobě, že se zachová správně. Že se zachová chytře. Že se zachová bezpečně.
Neříkej jí to. Přinutil se přemýšlet o něčem jiném a zahnat všechny myšlenky na Prahu. „Dostala jsi mě, Dědičko.“ Jediný způsob, jak před Avery cokoli utajit, bylo ukázat jí něco jiného. Něco pravdivého. Svést ji ze stopy. „Můj volný rok skoro končí.“
„Jsi neklidný.“ Avery se zvedla z jeho hrudi. „Už celý měsíce. Na tomhle výletě se to tak nepoznalo, ale při těch ostatních, když pracuju…“
„Chci…“ Jameson zavřel oči a představil si sám sebe u vodopádů, jak poslouchá ten řev – a prohlíží si zábradlí. „Vlastně nevím, co chci. Něco.“ Podíval se za oknem do tmy. „Dělat velký věci.“
To bylo vždycky hawthornovské motto – ne velké jako velmi dobré, ale velké jako ohromující, trvalé a neuvěřitelné. Velké jako vodopády.
„Však děláme velký věci,“ připomněla mu Avery. Rozdat dědečkovy miliardy byla její velká věc. Ona změní svět. A já jsem tady s ní. Slyším ten řev. Cítím tu spršku. Ale Jameson se nemohl zbavit hlodajícího nepříjemného pocitu, že postává za provazy.
On nedělal velké věci. Ne tak, jak je dělala ona. Dokonce ani ne tak, jak je dělal Gray.
„Tohle bude poprvé, co se vrátíme do Evropy,“ řekla Avery tiše, předklonila se a podívala se do tmy stejně jako on, „od tý doby, co jsme byli v Praze.“
Tobě nic neujde, Avery Kylie Grambsová.
Umění bezstarostného úsměvu vypracoval k dokonalosti. „Už jsem ti říkal, Dědičko, že s Prahou si nemusíš dělat starosti.“
„Já si je nedělám, Hawthorne. Jsem zvědavá. Proč mi nechceš říct, co se tu noc stalo?“ Avery věděla, jak využít i ticho ke svému prospěchu. Každou pauzu načasovala tak, aby získala jeho plnou
pozornost. Aby cítil její mlčení jako dech na své kůži. „Přišel jsi domů za svítání. Byl jsi cítit ohněm a popelem. A byl jsi pořezaný,“ – položila mu ruku tam, kde mu končila klíční kost, na okraj krku – „tady.“
Kdyby ho Avery chtěla přinutit, aby jí to řekl, mohla by. Jedno slovíčko – Tahiti – a všechna jeho tajemství by jí patřila. Ale nechtěla naléhat a Jameson to věděl a ničilo ho to. Všechno na ní ho ničilo tím nejlepším možným způsobem.
Neříkej to. Nemysli na to. Odolej. Jameson přiblížil rty na pouhý centimetr k jejím. Mezi nimi stoupalo horko. „Jestli chceš, slečno Záhadná,“ zamumlal – to jméno bylo vzpomínkou na jiný čas, „můžeš mi začít říkat pan Záhada.“
KAPITOLA 4 GRAYSON
Grayson už v Londýně nebyl několik let, ale byt vypadal
úplně stejně: stejná historická fasáda, stejný moderní interiér, stejné dvě terasy, stejný nádherný výhled.
A ten výhled sledovali stejní čtyři bratři.
Jameson, který stál vedle Graysona, se podíval na Nashe a tázavě povytáhl obočí. „Tak co se děje, kovboji?“ Grayson uvažoval o tomtéž. Nash svou každoroční devět – jedna – jedna skoro nikdy nevyužíval.
„Tohle.“ Jejich nejstarší bratr položil na skleněný stolek sametovou krabičku. Krabičku na prsten.
Grayson si najednou uvědomil , že není schopen mrknout , když ji Nash otevřel a ukázal jim pozoruhodný šperk: černý opál obklopený složitými diamantovými listy a zasazený v platině. Barevné skvrnky v drahokamu byly fascinující. Řemeslné zpracování neporovnatelné. „Dala mi ho babi,“ řekl Nash. „Patřil naší babičce.“
Nash byl jediný z nich, kdo si trochu pamatoval na Alici Hawthornovou, která zemřela dřív, než se zbytek bratrů Hawthornových vůbec narodil.
„Nebyl to její snubní ani zásnubní prsten,“ protáhl Nash. „Ale babi říkala, že by slušel Lib.“ Nash trochu sklonil hlavu. „K tomu účelu.“
Lib jako Libby, Nashova partnerka a Averyina sestra. Grayson cítil, jak se mu tají dech.
„Naše prababička ti dala rodinný prsten pro Libby,“ shrnul to Xander, „a to je problém?“
„To je,“ potvrdil Nash.
Grayson konečně vydechl. „Protože nejsi připravený.“
Nash zvedl hlavu a pomalu, poťouchle se usmál. „Protože už jsem jí jeden koupil sám.“ Položil na stůl druhou krabičku. Svaly na Graysonově hrudním koši se jeden po druhém stáhly, a on ani nevěděl proč.
Jameson, který nepřirozeně znehybněl, jen uviděl ten první prsten, se probral a otevřel druhou krabičku. Byla prázdná.
Nash už ji požádal o ruku. On a Libby jsou zasnoubení. To vědomí Graysona zasáhlo překvapivě silně. Všechno se mění. Byla to zbytečná myšlenka, samozřejmá a opožděná. Jejich dědeček je mrtvý.
Vydědil je. Všechno se už změnilo. Nash je s Libby. Jameson je s Avery. Dokonce i Xander má Max. „Nashi Westbrooku Hawthorne,“ zahřímal Xander. „Připrav se na povzbuzující oslavné objetí mužné radosti!“
Xander ale Nashovi žádný čas na přípravu nedal a vrhl se na něj hned – objímal ho, cloumal s ním, zápasil, pokoušel se zvednout Nashe do výšky, to všechno najednou. Jameson se k té mele přidal. A Grayson se přinutil zapomenout na všechno ostatní, uchopil Nashe za rameno a pak ho strhl dozadu.
Tři na jednoho. Nash neměl šanci.
„Improvizovaná rozlučka se svobodou ! “ prohlásil Jameson , když se ti čtyři konečně pustili. „Dej mi hodinu.“
„Dost.“ Nash zvedl ruku a první příkaz typu kdo je tady nejstarší bratr? doplnil druhým. „Otoč se.“ Jameson poslechl a Nash ho probodl pohledem. „Plánuješ zase provádět něco nezákonného, Jamie? Protože v poslední době docela jedeš.“
Grayson věděl o jednom incidentu v Monaku, dalším v Belize.
Jameson trochu pokrčil rameny. „Však víš, co se říká, Nashi. Když tě neobviní, nic se nestalo.“
„Vážně se to říká?“ opáčil Nash klamně mírným tónem, a pak si Grayson uvědomil, že Nash sjel tím svým pohledem k němu.
Co jsem provedl? Grayson přimhouřil oči. „Ty jsi nás sem nezavolal kvůli sobě.“
Nash se opřel. „Obviňuješ mě, že jsem matka kvočna, Grayi?“
„Do sebe, do sebe!“ povzbuzoval je Xander vesele, nepřiměřeně nadšený tou představou.
Nash se ještě naposled podíval na Graysona a pak se zase obrátil k Jamesonovi. „Improvizovaná rozlučka se svobodou,“ souhlasil. „Ale Gray a Xan ti pomůžou plánovat – a pravidla stromovýho domku.“
Co se stane ve stromovém domku, zůstane ve stromovém domku.
KAPITOLA 5 GRAYSON
Večer skončil ve tři ráno. „Lezení po ledový stěně, skleněný most, motorový člun, mopedy…“ Graysonovi připadalo, že Jameson je sám se sebou ohromně spokojený. „A samozřejmě kluby.“
„Mně jako dobrý vylepšení přišla ta středověká krypta,“ dodal Xander.
Grayson povytáhl obočí. „Ale něco mi říká, že bez toho svázání tesapáskou by se Nash docela obešel.“
Oslavenec si sundal kovbojský klobouk a opřel se o zeď. „Co se stane ve stromovým domku, zůstane ve stromovým domku,“ varoval znova a jeho tichý tón Graysonovi připomněl, že nahoře spí Avery a Libby.
Graysonovi se stáhlo hrdlo. „Blahopřeju,“ řekl svému bratrovi a myslel to upřímně. Život je změna. Lidi mají jít dál, i když on sám nemůže.
Jameson a Xander se odpotáceli do postele, ale Graysona Nash zadržel. Když zůstali sami dva, vložil mu něco do ruky. Krabičku s prstenem. Tím babiččiným, s černým opálem.
„Co kdyby sis to nechal u sebe?“ řekl.
Grayson polkl sevřeným hrdlem. „Proč já?“ Jasná volba by byl Jameson, ze zřejmého důvodu.
„A proč ne ty, Grayi?“ Nash se naklonil dopředu a podíval se Graysonovi přímo do očí. „Jednou, s někým – proč ne ty?“
Když se Grayson za několik hodin vzbudil, prsten ležel dosud v krabičce na nočním stolku. Proč ne ty?
Grayson se zvedl z postele a rázně zastrčil krabičku do tajné přihrádky v kufru. Jestli Nash chce, aby byl rodinný prsten v bezpečí, postará se o to. Specialitou Graysona Hawthorna bylo chránit věci, na kterých záleží, dokonce i když si nemůže dovolit, aby na nich záleželo příliš.
Avery už byla vzhůru a venku na terase se krmila u impozantního snídaňového bufetu. „Slyšela jsem, že to včera bylo legendární.“ Podala mu šálek kávy – byla černá, horká a šálek skoro přetékal.
„Jameson moc mluví,“ prohlásil Grayson. Šálek mu zahříval ruku.
Grayson si ji prohlížel tak, jak by si to před několika měsíci ještě nedovolil. Dnes už to nebolelo tolik, jako by to bolelo tenkrát. „Zase má černý myšlenky?“
„Ne.“ Avery zavrtěla hlavou a vlasy jí padly do obličeje. „Jenom něco hledá – nebo se snaží něco nehledat. Nebo oboje.“ Odmlčela se. „Co ty, Grayi?“
„V pohodě.“ Ta reakce byla automatická, rutinní a nepřipouštěla odpor. Ale s ní u toho nějak nikdy nedokázal zůstat. „A jenom pro pořádek, kdyby ti Xan ukázal ‚knihu‘, kterou napsal, tak ji zničíš, nebo přijdou následky.“
„Následky!“ Na terasu vtrhl Xander. Protáhl se mezi nimi a popadl čokoládový croissant. „To mám nejradši!“
„Je tu snad někdo, kdo nemá po ránu rád příchuť následků?“
Přišoural se Jameson, vzal si croissant a mávl jím směrem ke
Graysonovi. „Říkala ti Avery o svým dnešním programu schůzek? V Londýně se oficiálně rozneslo, že dorazila hawthornovská dědička.“
„Schůzky?“ Grayson vzal do ruky mobil. „V kolik?“ Než ale stačila odpovědět, telefon zazvonil. Když Grayson viděl, kdo volá, prudce vstal. „Tohle musím vzít.“ Vrátil se dovnitř, zavřel za sebou a ujistil se, že ho nikdo nesledoval, než hovor přijal.
„Předpokládám, že máme problém.“
KAPITOLA 6 JAMESON
Fascinující,“ prohlásil Jameson směrem, kam Grayson odešel. „Skutečně jsem v jeho obličeji zahlédl stopu opravdový lidský emoce?“
Avery si ho významně změřila. „Máš starost?“ zeptala se. „Nebo jsi zvědavý?“
„Myslíš na Graysona?“ řekl Jameson. Obojí. „Ani jedno. Nejspíš mu volá jeho krejčí a chce si z něj utahovat kvůli tomu, že má ve dvaceti vlastního krejčího.“
Xander se zazubil. „Mám se snad vplížit dovnitř a odposlechnout ho?“
„Chceš naznačit, že jsi byť jen vzdáleně schopný být nenápadný?“ odsekl Jameson.
„Já umím být nenápadný! “ trval Xander na svém . „Ty máš zjevně pořád ještě vztek na to, jak jsem svýma legendárníma tanečníma schopnostma včera v tom klubu všem vyrazil dech.“
Jameson se nenechal vyprovokovat a podíval se po Orenovi, který právě přišel na terasu. „Když tak mluvíme o naší malý oslavě,“ podotkl Jameson, „jak zlá je dnes ráno situace s paparazzii?“
„Britský bulvár.“ Oren přimhouřil oči. Šéf Averyiny ochranky byl bývalý voják, a děsivě schopný. To, že vůbec přimhouřil oči, samo Jamesonovi řeklo, že situace s paparazzii dobrá rozhodně není. „Dva moji lidé hlídkují venku.“
„A já mám schůzky,“ vložila se do toho rázně Avery. Měnit plány kvůli paparazziům zjevně nehodlala, a Oren byl příliš chytrý, než aby po ní něco takového chtěl.
„Mohl bych odvést jejich pozornost,“ nabídl se Jameson s ďábelským úšklebkem. Vyvolávat chaos byla jeho specialita.
„Vážím si tý nabídky,“ odpověděla polohlasně Avery a na odchodu se zastavila, aby lehce a provokativně přejela rty přes ty jeho. „Ale ne.“
Polibek byl krátký. Příliš krátký. Jameson se díval, jak odchází. Oren ji následoval. Xander se nakonec šel osprchovat. Jameson zůstal na terase, vychutnával si výhled, nechal na jazyku kousek po kousku rozpouštět dekadentní máslový croissant a snažil nemyslet na to, jaké je tu ticho a jaký klid.
A pak se znovu objevil Grayson se zavazadlem v ruce. „Musím jet.“
„Kam?“ zeptal se okamžitě Jameson. Graysonovi prospívalo na ten jeho božský komplex, když musel čelit výzvám, a taky to málokdy byla nuda. „A proč?“
„Musím vyřídit jednu soukromou záležitost.“
„Odkdy ty máš soukromé záležitosti?“ Teď už to Jamesona skutečně zajímalo.
Na tuhle otázku se Grayson ani neobtěžoval odpovědět, jen se otočil a zamířil ke dveřím. Jameson vyrazil za ním, ale v té chvíli mu zabzučel mobil – Oren.
Je s Avery. Jameson se okamžitě zastavil a vzal to. „Problém?“ zeptal se bodyguarda.
„Na mé straně ne. Avery je v pohodě. Ale jeden z mých mužů právě zastavil vrátného.“ Během Orenova hlášení se Grayson ztratil Jamesonovi z dohledu. „Vrátný má nějakou zásilku. Pro tebe.“
V hale mu vrátný podal stříbrný tác. Na tácu ležela jen jediná kartička.
Jameson naklonil hlavu ke straně. „Co je to?“
Vrátnému zářily oči. „Vypadá to na navštívenku, pane.“
Jamesona to zaujalo. Uchopil vizitku mezi prostředníček a ukazovák – kouzelnický úchop, jako by se ji chystal nechat zmizet. Jen jeho pohled dopadl na slova vyražená na kartičce, zbytek světa se ztratil.
Na přední straně stálo jméno a adresa. Ian Johnstone-Jameson. King’s Gate Terrace 9. Jameson vizitku obrátil. Rukou tam nebyly připsány žádné instrukce, jenom čas. 14 00.
