OBSAH
VY JSTE TVŮRCI ZMĚNY
Po této knize jste sáhli pravděpodobně z důvodu, že ve svém životě máte nějaký vztah, který je příčinou stresu.
Může jít o vztah s partnerem, rodiči, sourozenci, dětmi nebo kolegou a vy byste rádi dynamiku tohoto vztahu změnili –a pokud jste jako většina lidí, pak chcete, aby k tomu došlo pokud možno co nejdříve. Někteří z vás možná pochybují o tom, zda má smysl v práci na konkrétním vztahu pokračovat, neboť si nejste jistí, zda stojí za námahu nebo zda je náprava vůbec možná. Jiní zase mohou mít potíže s navázáním hodnotného vtahu nebo s jeho udržením a to v nich vyvolává obavy z možné izolovanosti nebo osamělosti v budoucnu.
Znám to. Během desetiletí práce klinického psychologa jsem měla mnoho klientů, kteří hluboce toužili najít trvalou lásku, řešit opakující se konflikty nebo zbavit se dysfunkčních návyků. Při sezeních s jednotlivci, páry i rodinami jsem se mnohokrát setkala se stejným vzorcem: navzdory nejlepším záměrům a veškerému úsilí nebyla většina lidí schopná vytvořit nebo si udržet vztah, jaký by si přáli, což bylo u mnoha z nich provázeno frustrací či rozhořčením.
Většina mých klientů četla knihy o problematice vztahů a v průběhu doby vyzkoušela všechny nejnovější strategie a nástroje v naději, že třeba něco z nich – cokoli – pomůže. Mnozí znali koncept „jazyků lásky“, který v roce 1992 zpopularizovala kniha Dr. Garyho Chapmana The Five Love Languages: The Secret to Love that Lasts (česky vyšlo jako Pět jazyků lásky: naučte se hovořit jazykem lásky toho druhého). Teorie Dr. Chapmana vychází z toho, že lidé vyjadřují lásku různými způsoby – dotykem, kvalitním společným časem, obdarováním, slovy uznání nebo aktem služby (například ustláním lůžka či přípravou večeře), a že požádáme-li partnera, aby lásku vyjádřil po svém, může to naše vzájemné spojení prohloubit.
Ve většině vztahových terapií nacházíme širší pojetí uplatnění vnější změny – očekávání, že ti druzí přizpůsobí své chování našim potřebám. Ačkoli se postupy a nástroje u jednotlivých terapeutů i v knihách a teoriích liší, obecně je základní poselství vesměs stejné: musíme se v některých ohledech změnit, máme-li lépe uspokojovat potřeby druhých, a naopak.
Teoreticky zní celkem rozumně, že pokud má člověk ve vztahu pocit nedostatečné podpory nebo propojení, může prostě toho druhého požádat, aby své chování změnil. Ale ve skutečném životě tento přístup často selhává. Nemůžeme druhé měnit, a když je tlačíme do změny jejich zakořeněných vnitřních vzorců, obvykle to moc nefunguje – nebo aspoň ne nadlouho. Místo toho mnohdy hledání takové vnější změny vyvolává mezi lidmi napětí, odmítavé reakce a nespokojenost a může vést k opakujícím se konfliktům nebo odpojení. Ve skutečnosti mnohdy bývá receptem na doživotní nespokojenost nebo vzdor.
Asi vás (právem) napadá otázka: Co se tedy přepokládá, že udělám? Jestliže očekávání, že ten druhý pozmění to, kým
je, aby se lépe přizpůsobil tomu, kým jsem já, nefunguje, co ano? Roky jsem si tuto otázku kladla také. Od nástupu dospělosti jsem se snažila vytvářet vazby, po kterých jsem toužila. Sice jsem znala mnoho terapeutických nástrojů, ale navzdory veškeré snaze o větší sebereflexi, uvědomování si sebe sama a komunikaci jsem se ve většině svých vztahů necítila spokojená. Připadala jsem si pořád sama, a to i když jsem byla obklopena ostatními, ať už svou rodinou při prázdninových pobytech, přáteli při oslavě mých narozenin nebo při intimních chvílích s partnerkou. V těchto momentech, kdy jsem chtěla (nebo dokonce očekávala) hlubší spojení, jsem si naopak často připadala osamělá a nemilovaná. Bez ohledu na to, co jsem říkala nebo jak jsem to říkala, i na to, co pro mne druzí dělali nebo se snažili dělat, jsem se dál cítila odpojená a sama. Čím zoufaleji jsem se pokoušela k ostatním přiblížit, tím vzdálenější jsem jim byla a má bolest se prohlubovala.
Až o jedněch Vánocích jsem svůj vztahový vzorec, zaseknutý v důvěrně známém, ale nenaplňujícím koloběhu, uviděla jasněji. V té době jsem chodila se Sárou (o našem vztahu si přečtete v první kapitole). Byly jsme spolu už několik let a dělily se o byt v East Village v New Yorku. Protože jsme obě o Vánocích navštěvovaly své rodiny, slavily jsme tradičně o několik dní dřív. Právě v tomto konkrétním roce však Sára navrhla, abychom my dvě trávily svátky pouze spolu, prostě jako pár. Tohle znamenalo znatelný odklon od dosavadní dynamiky našeho vztahu. Sára byla velice společenský člověk a náš vztah se léta točil kolem večírků a večeří s dalšími lidmi. Dojalo mě, že chce strávit tento den jen se mnou, a doufala jsem, že to prohloubí naše pouto.
Toho rána jsme se probudily v našem vyzdobeném bytě a já jsem připravila speciální snídani, ke které jsme před rozdáváním dárků měly usednout. Byla jsem nadšená, když jsem o něco později našla v obálce od Sáry dva lístky na vystoupení Cirque du Soleil – mého oblíbeného! Chce strávit víc času jen se mnou! Pamatuje si, že zbožňuji Cirque du Soleil! Miluje mě! říkala jsem si. Bylo to úžasně romantické gesto. Ale ještě než jsme se připravily k odchodu, začal ve mně hlodat známý pocit odpojení.
Ani když jsem o pár hodin později seděla vedle ní v přítmí zaplněného hlediště, necítila jsem se jinak; vlastně jsem si připadala ještě osamocenější než dopoledne toho dne. Nemluvily jsme a nenavazovaly oční kontakt, a místo aby mezi námi podle mého očekávání tiše proudily neviditelné
pramínky lásky, zdálo se mi, že sedím vedle cizího člověka. Abych ten nepříjemný pocit zahnala, objednala jsem pivo v naději, že to zboří jakoukoli zeď mezi námi, a pokračovala v pití během celého představení.
V té době jsem se druhým rokem vzdělávala v klinické psychologii a také navštěvovala svého vlastního terapeuta. Pracovala jsem na sobě a dělala pokroky – nebo jsem si to aspoň myslela – ohledně uvědomování si sebe sama a vše, co jsem se naučila, jsem předávala ostatním. To ještě umocnilo mé přesvědčení, že problémem ve vztahu se Sárou musí být její neochota nebo neschopnost se propojit.
Čím déle jsem se dusila ve své staré známé osamělosti a rostoucím pocitu odpojení, tím častěji mě napadalo, že bych se svým trápením konečně měla něco dělat. Napadlo mě, že se možná se Sárou – stejně jako mnohokrát předtím s mnoha jinými lidmi – cítím sama, protože jsem emočně sama. Třebaže bylo bolestivé připustit, že bych si své
nejhlubší trápení mohla způsobovat vlastním přičiněním, také to zažehlo jiskru naděje, že jestliže já jsem tím, kdo je za tyto opakující se cykly zodpovědný, mohla a měla bych být také schopná je narušit.
Podobně jako jiné vztahové vzorce, které v dospělosti opakujeme, také moje osamělost začala už v mládí jako důsledek mých nejranějších vztahů v rámci rodiny. Nenaučila jsem se v dětství, jak se emočně s někým spojit, protože tak nebyli propojeni ani lidé kolem mne – nebo spíš se ani oni nenaučili, jak to udělat. Až o mnoho let později jsem objevila, že předpokladem emočního spojení s druhým je být emočně spojený sám se sebou. A abyste to dokázali, musíte být schopni své emoce autenticky prociťovat a vyjadřovat. Autentické vyjadřování vlastních emocí nám umožňuje dosáhnout toho, že si budeme připadat ostatními pravdivě viděni, poznáni a podporováni – což je základní emoční potřeba, kterou máme všichni.
Kvůli tomu, že jsem zodpovědnost za své vztahové problémy neustále svalovala na druhé a očekávala, že se kvůli mně změní, jsem nebyla schopná vidět roli, kterou jsem já sama ve svém trápení hrála. Neviděla jsem, jak moc jsem odpojená od svých vlastních tužeb a potřeb. Třebaže jsem pracovala na tom, abych lépe rozuměla sama sobě, nebyla jsem si plně vědoma toho, jak se jevím ve svých vztazích. Podobně jako mnozí moji klienti jsem očekávala, že ostatní budou řešit mé emoce nebo se starat, aby mi bylo lépe; ani jsem nevěděla, jak bych to mohla dělat sama. A protože jsem byla přesvědčená, že ta „správná“ osoba bude „prostě vědět“, jak zmenšit zakořeněné pocity osamělosti nebo mě jich dokonce zbavit, byla jsem pochopitelně zklamaná, když k tomu nedošlo, ať už tím druhým byl kdokoli a dělal cokoli.
Tím, že jsem od ostatních očekávala naplnění svých potřeb, jsem bránila spokojenosti ve vztazích s nimi, ale přesto jsem se v milostných i jiných vztazích chovala stále stejně.
Jak jsem však začala zjišťovat, že rušivou konstantou v mých vztazích jsem já sama, začala jsem si zvolna připouštět i to, že nikdy nemůžu a nebudu mít kontrolu nad tím, co druzí dělají nebo nedělají, natož nad tím, jak rychle, efektivně nebo komplexně by mohli nebo měli naplňovat mé potřeby. A začala jsem chápat, že očekávat nebo vyžadovat, aby ten druhý měnil to, kým je nebo jak se autenticky projevuje, by vedlo pouze k tomu, že bychom se nemilovaní cítili oba. Být milován pro to, kým a jací jsme, je univerzální lidská potřeba – a tu jsem rozhodně nechtěla svým milovaným upírat.
Ve vlastní rodině i během svého klinického působení jsem se poučila, že chceme-li změnit vztah s ostatními a to, jak ho prožíváme, musíme nejdříve změnit vztah k sobě a jeho prožívání. To, jak se k sobě vztahujeme a jak se prožíváme v dospělosti, je přímo ovlivněno našimi nejranějšími vztahy a tím, jak jsme byli vnímáni a prožíváni v nich. Nepředvídatelnost, nedůslednost nebo to, že jsme v nich byli přehlížení, v nás zformovaly hluboké přesvědčení, že nejsme hodni péče nebo uspokojování našich potřeb. Vnitřní přesvědčení o vlastní nehodnosti nás pak vedlo k modifikaci toho, jak jsme se sami vztahovali a projevovali vůči okolí. Časem jsme začali hrát jisté role a předvádět ostatním jen své „přijatelné“ stránky, abychom se ochránili a zapadli do svého raného prostředí – což je to, o čem v této knize hovořím jako o podmíněném já. Hluboce zakořeněné obavy z vlastní nedostatečnosti nás pak často řídí i v dospělosti a nutí nás tyto vzorce chování opakovat také v dospělých vztazích.
Hraní těchto zažitých rolí nás ovšem odpojuje od naší jedinečné podstaty, vlastního bytí s ostatními, a to nevyhnutelně vede k pocitu, že jsme ve vztahu nedoceňovaní. K autentickému projevování se ve vztahu potřebujeme mít pocit bezpečí a jistoty – a aby se tak stalo, musíme se v první řadě cítit bezpečně a jistě ve vlastním těle. Toho ale mnozí nemohou dosáhnout, protože to nedokáže ani jejich tělo. Při chronickém neuspokojování potřeb je náš nervový systém v permanentním stresu, který nás uvězní v režimu přežití, a my pak nejsme fyziologicky schopni cítit se v přítomnosti ostatních bezpečně.
To poznání mi otevřelo oči. Jestliže jsem se nikdy necítila skutečně bezpečně ve vlastním těle, jak bych se mohla cítit dost bezpečně na to, abych prožívala radost, lehkost a spojení, které s sebou skutečná láska může nést? Jestliže stále potlačuji své skutečné potřeby a přání, abych vyhověla měřítkům ostatních nebo společenským standardům, jak bych kolem sebe mohla vidět příležitost ke spojení se svým pravým já? Jestliže se sama zcela neznám a nemiluji, jak mohu čekat, že dovolím někomu jinému, aby mě poznal a miloval všechno, čím jsem?
Zmiňuji tu svůj příběh právě proto, že je zcela běžný. Bez ohledu na jedinečné aspekty našich osudů, jen málokteří z nás se cítí být cenní a hodni lásky sami o sobě, aniž by potřebovali uznání nebo schválení ostatních. Stejně jako jsme to dělali v dětství, dál hledáme jistotu a bezpečí u jiných. Dál potlačujeme ty části sebe sama, které jsme se kdysi naučili považovat za ostudné, a utvrzujeme se v obavě, že jsou skutečně tak nehodné, jak nám původně bylo vštěpováno. Když se vyjádření svého pravého já vyhýbáme, popíráme ho nebo modifikujeme, zvyšuje se hladina stresu v našem těle
i nelibost vůči ostatním. Může nás to zmáhat tak, že pak například při dotazu na to, jaký jsme měli den, začneme na své blízké ječet, vyhýbáme se nepříjemnému, ale potřebnému rozhovoru s rodinou nebo se vypneme, přestože se nás přátelé snaží podpořit. To vše jsou projevy běžného návyku mnoha z nás: vracíme se k někdejším dětským strategiím zvládání navzdory tomu, že dnes už vyvolávají jen bolest a trápení. Když obnovíme spojení se svým skutečným já a svou vnitřní hodnotou, přihodí se něco báječného – a nejen nám. Čím jistější a bezpečnější budeme ve svém sebevyjádření, tím snáze budeme vytvářet bezpečí a jistotu pro ostatní, aby se také mohli citlivě a autenticky projevit. Teprve když jsem byla víc propojená s tím, co potřebuji a chci, dokázala jsem být s ostatními taková, jaká skutečně jsem, a to mi umožnilo jim opravdu nabídnout tu lásku, o které jsem se celou dobu mylně domnívala, že jim dávám. Nejdřív jsem se však musela propojit se svým fyzickým tělem a prozkoumat, jak se v tu chvíli cítí.
Jak jsem se začala znovu spojovat se svým tělem a víc se mi dařilo zkoumat jeho vjemy a rozumět jim, začala jsem také lépe zvládat stresující nebo rozčilující zážitky a sdílet své pocity místo toho, abych se vypínala nebo vzdalovala, jako jsem to dělala celé roky předtím. Zjistila jsem, že spolu s lepším přijímáním vlastních emocí a rostoucí důvěrou ve svou schopnost se vyjádřit dokážu také lépe snášet nepříjemné pocity vyvolávané emoční zranitelností vůči druhým. Časem jsem dospěla k mnohem upřímnějšímu sdílení s ostatními, dokonce i s lidmi, s nimiž jsem se setkávala nově. Díky tomu, že jsem se otevřela vlastním emočním prožitkům ve vztahu, mohla jsem být víc přítomná emočním prožitkům druhých a soucítit s nimi.
V reálu to vypadalo tak, že jsem se musela učit, jak se cítit ve svém těle dostatečně bezpečně a jistě na to, abych mohla otevřít své srdce a byla schopná dávat i dostávat lásku, po níž jsem toužila. Vykročení na tuto život měnící cestu mi ukázalo, jak hluboká, naplňující a rozpínající se může láska být, a poučilo mě, že cílem není hledat jen lásku, ale také najít a odstranit všechny vnitřní obranné bariéry vůči ní. Naučila jsem se, že láska neznamená její vyjadřování nějakým konkrétním způsobem, ale že jde o samo ztělesnění tohoto citu, nabízející druhým podporu a příležitost být sami sebou, být přesně takovými, jací jsou.
V této knize se chci s vámi podělit o informace a nástroje, s nimiž jsem se seznámila, a pomoci vám tak ve vašem návratu k vlastnímu srdci. Na následujících stranách se dozvíte, jak se spojit se vším, co vás tvoří jako celek: s tělem, myslí a duší. Dozvíte se, jak rozpoznat všechny podoby podmíněného já vystupující ve vašich vztazích, jak identifikovat a naplňovat vlastní potřeby, jak uklidnit emoce, které vás přemáhají, a konečně i to, jak se propojit se svým srdcem a jeho vrozenou a neomezenou kapacitou milovat. Stejně jako kniha, i vaše cesta bude nejen o uzdravování spojení a vztahu s vlastním srdcem, ale také o uzdravování spojení a vztahů se srdci lidí kolem vás. Poznáte, že teprve když jsme spojeni se svým vlastním srdcem a pečujeme o ně, můžeme se skutečně spojit se srdcem druhého a starat se o ně.
Obnovené spojení s vrozenou moudrostí a intuicí, které přebývají ve vašem srdci, vás nasměruje k volbám, jež vám přinesou radost a naplnění jak uvnitř, tak mimo vaše vztahy. Vaše cesta vám pomůže šířit lásku do okolí a umožní přístup k vašemu nejhlouběji uloženému potenciálu jako jednotlivce, partnera i člena rodiny a společnosti, což nakonec bude
přínosem pro všechny komunity, jejichž jste součástí. Být tou láskou, kterou hledáme, je největší a nejléčivější dar, jaký můžeme dát sami sobě, těm kolem nás a světu, o nějž se všichni dělíme.
Ve vašem srdci je mocná síla, schopná měnit vaše vztahy i prostředí. To, co je skutečným zdrojem všeho uzdravování, je láska, která žije v každém z vás.
SÍLA VAŠICH VZTAHŮ
Většina z nás vidí vztahy spíš jako něco, co se děje nám, než co se děje s námi nebo dokonce kvůli nám. „Propadáme lásce“, protože jsme se nechali strhnout vášní či silou toho druhého. Stále znovu ignorujeme varovné signály a vybíráme si nesprávné lidi, a to i když si myslíme, že už jsme se poučili. Když se vztah rozpadne nebo skončí, mnohdy vidíme vinu na straně toho druhého a vyčítáme mu neochotu nebo neschopnost učinit nás šťastnými.
Často je pro nás obtížné rozpoznat aktivní roli, kterou ve svých vztazích hrajeme, a ne vždy si uvědomujeme, že existují specifické příčiny, pro něž si intuitivně vybíráme jistý typ lidí. Mnozí z nás se do někoho „zamilují“ ne proto, že by probudil v našem srdci touhu, ale spíš proto, že takový člověk naplňuje nevědomé potřeby, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme. A většina z nás se bezděčně obklopuje lidmi, s nimiž si můžeme znovu přehrávat důvěrně známé zvyky a vzorce z našich raných vztahů.
Mnohdy zažíváme ve vztazích pocit bezmoci, protože spoustu času a energie vynakládáme na pokusy ovládat něco,
co ovládat nemůžeme: ostatní lidi. I když teď možná ohledně změny svých vztahů pociťujete beznaděj a bezmoc, může vás posílit vědomí, že máte účinný nástroj změny. My všichni ho máme. My všichni můžeme navazovat a vytvářet zdravé a šťastné vztahy. My všichni můžeme být tou láskou, kterou hledáme, bez ohledu na to, co dělají ti druzí nebo co se kolem nás děje. MÁ ROLE