Úvod
Před deseti lety jsem žila úplně jiný život. Připravovala jsem se na mistrovství světa ve veslování, ze kterého jsme se chtěly s mou partnerkou v lodi kvalifikovat na olympijské hry do Ria. Nepovedlo se. Na zahraničním soustředění české veslařské reprezentace mi šéftrenér vyhrožoval, že mě zmlátí. Mému tehdejšímu partnerovi rasisticky nadával, urážel ho, aniž by k tomu měl jediný důvod. Bývalý šéftrenér české veslařské reprezentace se snížil k naprosto odpornému chování.
Každý z nás máme v životě okamžik, který nás determinuje. Určí, kdo jsme. Toto byl můj moment pravdy. Věděla jsem, že chování šéftrenéra reprezentace zašlo až příliš daleko, proto jsem už nemohla dál mlčet. Tušila jsem, že následky budou obrovské a zaplatím za ně nejvyšší možnou sportovní cenu: ne-nominaci od mého českého veslařského svazu na mistrovství světa, ze kterého jsem měla šanci se probojovat na olympijské hry. Přišla jsem tak o jedinou šanci splnit si svůj dětský sen účasti pod pěti kruhy. Olympijské hry v Riu jsem později letmo sledovala v televizi a dodnes si Rio pamatuji jen velmi mlhavě. Trpěla jsem depresemi, prošla jsem si celkovým vyhořením a nevěděla, jak dál. Můj život sportovkyně usilující o dokonalost a mistrovství na nejvyšší úrovni skončil.
Dala jsem si pauzu ode všeho a všech. Vrhla jsem se na studium, ještě víc jsem začala pracovat, abych o rok později začala pomalu přemýšlet o návratu k veslování. Nejdřív jsem přes zimu chtěla
nabrat fyzickou kondici a od jara znovu začít závodit. K tomu ale už nedošlo, protože mi celou zimu nebylo dobře. Myslela jsem si, že jsem jen přetrénovaná, unavená a podivným signálům svého těla jsem nevěnovala pozornost. Až jsem jednoho dne požádala svého partnera, aby mě odvezl na pohotovost. Myslela jsem, že jsem si jen hnula se zády a prostydla na kole. Nebylo to prostydnutí. Diagnóza zněla: roztroušená skleróza. Cože?
Ležela jsem v nemocnici v Litoměřicích s výhledem na modré nebe a měla pocit, že můj život skončil. Vůbec, ale vůbec jsem netušila, co bude následovat. Veslování determinovalo mou existenci a já jsem tehdy nedokázala ani vyjít schody! Uzavřela jsem se do sebe, znejistěla jsem a pouze pomalu jsem se začala vracet do nového a neznámého života.
Tehdy jsem měla dvě možnosti. Buď se zbytek života litovat, nebo se pokusím změnit situaci v českém sportu. Aby se podařilo diskriminaci, vyhrožování, šikanu, sexuální obtěžování a nerovné zacházení jednou provždy vymýtit z prostředí českého sportu, nebo alespoň pomoci nastavit systémové záchytné body pro ostatní sportovce a sportovkyně. Sport jsem vyměnila za psaní. Hodiny a hodiny tréninků na Vltavě jsem vystřídala za hodiny a hodiny s perem v ruce. Jeden trénink jsem nahradila druhým, abych si každý den kladla otázku: Kdo jsem a kam směřuji? Věřila jsem, že se dokážu naučit psát tak, abych uměla ostatním přiblížit inspirativní příběhy lidí, které každý den potkávám. Dnes? Držíte v rukou knihu rozhovorů se ženami, jež jsou neskutečně motivující. Každá se svým způsobem o změny nejen ve sportovním prostředí, ale i v naší společnosti snaží a daří se jim to! Každá z nich je expertkou v oblasti, které se s vášní sobě samé, věnuje. Knihu rozhovorů bych doporučila především rodičům sportujících dětí jako osvětu před negativními vlivy ve sportu. Aby nezavírali oči před nepříjemnými situacemi a s dětmi otevřeně mluvili. Abyste vy, rodiče, dokázali děti připravit na situace, jež
by se neměly dít, a sportující děti zároveň věděly, že mají díky
Czech Women in Sport nebo Trénujeme s respektem možnost první pomoci, i kdyby to měla být jen konzultace.
Nezapomínám ani na roli organizací zastřešujících český sport.
V Národní sportovní agentuře (NSA) pracuje hodně dobrých a schopných lidí, které jsem v posledních dvou letech osobně poznala. Od ledna 2025 nově platí Národní etický kodex sportu, jehož účelem je sjednotit sdílené minimální standardy ochrany základních práv a potřeb v klíčových aspektech každodenní reality sportovní praxe… dokument si klade za cíl být praktickým průvodcem a konkrétním vodítkem každému, komu není etické prostředí lhostejné.
Důležitou roli plní i Český olympijský výbor (ČOV), jenž svými projekty přesahuje svůj rámec – zajištění péče o závodníky na olympijských hrách. ČOV hrdě střeží hodnoty olympismu, které kdysi definoval zakladatel moderního olympijského hnutí Pierre De Coubertin. Proto i zde připomenu jeho motto, jež bylo v roce 2021 doplněno: Rychleji, výše, silněji – společně, protože jinak jakékoli lidské snažení nemá smysl.
V nejbližších letech budeme svědky exponenciální profesionalizace ženského sportu. Nejen české sportující ženy a dívky budou poprvé postaveny před možnost volby a odborného vedení jejich závodních kariér. Sportovkyně se čím dál tím častěji budou obracet na hráčské agentury s požadavkem profesionálního vedení a zastupování na globální úrovni. Proto nedávno vznikla i česká sportovní agentura Futures 4W, jež se problematikou zastupování profesionálních sportovkyň na globální úrovni zabývá.
Poprvé se také v letošním roce objevuje na Instagramu ženská platforma womenspower_cz, jež cílí na sportující ženy a dívky. Zaměřuje se na osobní příběhy a milníky žen ve sportu. Influenceři i značky si postupně všímají nového segmentu, který roste před očima u nás i jinde. Nejen byznys zaznamenal existenci odvětví, v němž jsem celý život vyrůstala a které mě zcela zásadně ovlivnilo.
Proto osobně věřím, že vzdělanější sportovní veřejnost a inspirativní příběhy žen jsou nejlepší prevencí a řešením, jak postupně zlepšit kulturu českého sportu pro budoucí generace všech sportujících dětí a mládeže.
Daniela Nacházelová
Předmluva
Teprve po letech jsem si vzpomněl na příběh ze sametové revoluce. Byl jsem tehdy studentem čtvrtého ročníku na ČVUT. Studentská stávka, účast na demonstracích, výroba plakátů, a hlavně nekonečné diskuze o tom, co tato změna pro nás vlastně znamená.
Proto jsme si zvali do školy hlavní tváře revoluce, abychom s nimi mohli svobodně diskutovat.
Jako první přišel Valtr Komárek. Tehdy předseda prognostického ústavu a miláček davu. Hravě zaplnil největší posluchárnu ve škole. Nebylo tam k hnutí. Pan Komárek byl skvělý a hodina určená pro přednášku uběhla jako nic. Když už moderátor vyzýval k poslední otázce, zvedl jsem ruku.
„Pane řediteli, kdy ekonomicky doženeme státy západní Evropy?“ zněla má otázka. Valtr Komárek se zamyslel a odpověděl něco ve smyslu, že struktura našeho průmyslu je dobře nastavena a že by to mohlo trvat tři až pět let. Posluchárna vybuchla nadšením. Všichni skandovali: „Ko-má-rek, Ko-má-rek!“ S nelíčeným nadšením jsme ho vyprovázeli.
O dva dny později přijal naše pozvání Miloš Zeman. Tehdy byl mezi studenty populární především díky svému odvážnému článku „Prognostika a přestavba“, který publikoval v oblíbeném Technickém magazínu. Musím říci, že Miloš Zeman byl o poznání méně zábavný než předchozí řečník. V jeho odpovědích bylo pramálo optimismu. Když přišel čas na poslední dotaz, opět jsem vynesl ruku vzhůru a položil stejnou otázku.
Pan Zeman bez dlouhého váhání odpověděl, že nejslabší země evropského hospodářství, jako jsou Portugalsko nebo Řecko, doženeme za patnáct let. Taková předpověď se studentům v přelomových listopadových dnech moc nelíbila. Řečníka jsme odměnili vlažným potleskem.
Za dalších pár dní jsme na fakultu získali hosta z nejdůležitějších – hlavní postavu listopadových dní, Václava Havla. Posluchárna byla opět plná k prasknutí. Když se diskuze chýlila ke svému konci, přišla má chvíle. Moderátor mi předal slovo.
„Pane Havle, kdy ekonomicky doženeme státy západní Evropy?“ Václav Havel na mě trochu nechápavě zíral. „Vůbec nerozumím, na co se mě ptáte. Nejsem ekonom, takže vám nemohu na vaši otázku odpovědět. Ale možná jste se mě chtěl zeptat, kdy doženeme Západ mentálně. Tak to pro vás nemám dobrou zprávu. Moje generace je v tomto ohledu ztracená. Bohužel však i generace vaše je nakažená. V lepším případě generace vašich dětí, spíše však vašich vnoučat, bude mentálně na úrovni obyvatel dnešní západní Evropy.“
Jsem přesvědčen, že nikdo v posluchárně v tu chvíli nechápal, o čem Václav Havel mluví. Na celý příběh jsem pak na dlouhá léta zapomněl. Vzpomněl jsem si na něj až na olympijských hrách v Soči. Tehdy přijel podpořit sportovce prezident Miloš Zeman. Když jsme spolu seděli u oběda, celý příběh jsem mu vyprávěl. „Takže jsem měl pravdu,“ řekl Miloš Zeman. „Ano, přesně jste odpověděl na mou otázku,“ odvětil jsem. „To je z dnešního pohledu obdivuhodné. Ale skutečnou pravdu měl Václav Havel. Ten odhalil povrchnost mé otázky a otevřel úplně jiný prostor, který není orámován pouze ekonomickými parametry.“
Celý příběh mi přišel na mysl po přečtení rukopisu této knihy. Často se pohybujeme v jasně daných prostorech, ohraničených ekonomicky, sociálně a historicky. Každý výlet za tyto hranice je pak onálepkován jako nevhodný, pobuřující či skandální. Průkop-
níci ve svých oborech to nikdy neměli v českých zemích lehké. Míra konzervatismu v Čechách je možná největší v Evropě. V řadě případů to může být ku prospěchu. Nicméně v případě tématu této knihy určitě ne. Většímu zapojení žen do vedení společnosti rozhodně nepomáhá. A to jak v případě větší vstřícnosti mužské populace, tak i větší aktivity samotných žen v tomto směru. Ve svém profesním i funkcionářském životě jsem působil v řadě správních orgánů po celém světě. Zřetelně vidím změny probíhající v oblasti zrovnoprávnění žen v posledních desetiletích. Co bylo před deseti lety novátorské, je nyní naprosto běžnou praxí. Musím zároveň přiznat, že heterogenní rady, orgány, boardy nebo výbory lépe fungují. Je v nich méně ega a více respektu. Minimálně mužská část se chová s větší mírou empatie. Nebudu zastírat i některé negativní vlivy, mezi něž patří extrémní korektnost, která často brání popisovat reálný stav věcí. Avšak klady zásadně převažují.
Naše republika v oblasti rovnosti žen a mužů patřila celosvětově mezi průkopníky. Už ve své první ústavě z roku 1920 zajišťovala stejná práva ženám i mužům. Na tuto výsadu musely například ženy ve Švýcarsku čekat dalších více než 50 let. Ženy v Lichtenštejnsku se dokonce svého volebního práva dočkaly až v roce 1984. Bohužel 40 let komunismu myšlení Čechů zásadně změnilo. Obávám se, že k překonání tohoto stereotypu to bude u nás otázka spíše generací než let. Proto jsem zmínil svou historku ze sametové revoluce.
Nemyslím si, že lidé v Čechách nepřejí většímu zapojení žen. To určitě ne. Jen všichni žijeme ve svých stereotypech. Tím všichni myslím jak muže, tak ženy. Z tohoto pohledu vnímám tuto knihu jako velmi důležitou. Popisuje příběhy žen z různých oblastí našeho života. Žen, kterým se podařilo dostat out of the box, jak říkají Angličané. Budiž to příkladem pro jejich následovnice i pro celou společnost.
Přeji této knize, aby inspirovala mladé ženy i muže, a abychom co nejdříve naplnili prorocká slova Václava Havla. Abychom co nejdříve dohnali Evropu nejenom ekonomicky, ale hlavně mentálně.
Jiří Kejval
K lára Šimáčková
Laurenčíková
Klára Šimáčková Laurenčíková je od května 2022 zmocněnkyní vlády pro lidská práva. V únoru 2023 byla jmenována národní koordinátorkou pro adaptaci a integraci uprchlíků z Ukrajiny. Současně působí jako náměstkyně ministra pro evropské záležitosti v České republice. Po absolvování mosteckého gymnázia vystudovala Klára Šimáčková Laurenčíková speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy (2007). Jeden semestr strávila na univerzitě v holandském Groningenu (2004), kde se věnovala studiu lidských práv, genderovým studiím a speciální pedagogice. V letech 2009–2010 byla náměstkyní ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Později, až do roku 2022, pracovala coby ombudsmanka na FAMU. Vychovává dceru a syna.
Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou jsem poznala přes spolek Czech Women in Sport (CZEWIS), který jsme společně s dalšími ženami založily v první polovině roku 2023. Tým paní zmocněnkyně nás oslovil, abychom se zúčastnily kulatého stolu na Úřadu vlády ČR k prvnímu setkání nad obecnou lidskoprávní
problematikou ve sportu. Byl to můj první kontakt s přímou politikou a od setkání jsem nic nečekala, jen novou zkušenost. Po více než dvou letech mohu říct, že pravidelná setkávání fungují a dlouho opomíjené nedostatky se najednou řeší! Nově má český sport povinnost Safeguardingu,* poukázalo se na nerovnost financování sportu mužů a žen a také se upozornilo na nedůstojné a nerovné podmínky pro přípravu vrcholových parasportovců. Rozhovor s paní
Laurenčíkovou je unikátním pohledem do zákulisí aktivní politiky, již zmocněnkyně pro lidská práva prosazuje.
* Safeguarding se v praxi zakládá na opatřeních, jež zajišťují bezpečné prostředí ve sportu.
Když jsem si procházela váš profesní životopis, vyplývá z něj, že jste přes dvacet let ve veřejné správě. Jakým způsobem vnímáte změny v české společnosti v tomto období, jehož jste intenzivně součástí?
Zaskočila jste mě takhle širokou otázkou – čekala jsem spíš otázky týkající se sportovního prostředí. Přesto to zkusím definovat. Myslím, že se jako společnost snažíme doskočit z mentality a kultury fungování pod vlivem totalitního režimu do reality moderní, fungující demokracie. Snažíme se vyhoupnout, odrazit se, ale mám pocit, že jsme stále ve skoku, někde mezi tím. K tomu, abychom doskočili pevněji, nám ale občas ještě něco chybí.
Co nám podle vás chybí?
Mám pocit, že se za tu dobu, kdy se v různých rolích snažím angažovat ve prospěch pro-demokratických změn, včetně větší prioritizace lidskoprávních témat, práv a potřeb zranitelných skupin společnosti, prosazování spravedlnosti a rovnosti pro všechny, podařilo dost věcí posunout a proměnit. Přesto v některých oblastech postupujeme pomaleji, než by bylo potřeba. To mě samozřejmě mrzí, protože jsem přesvědčená, že silná, odolná a soudržná společnost je možná jen tehdy, když každý člověk dostane šanci žít plnohodnotný a důstojný život podle svých přání a potřeb, a to ve společnosti, která s ním počítá a kde jsou rovné a spravedlivé podmínky. Bohužel je tu relativně dost lidí, co na skutečnou rovnost šancí a podmínek čekají nebo o ni usilují, bojují. Těm se snažím být nápomocna ve své roli zmocněnkyně vlády pro lidská práva.
V jakých oblastech veřejné správy jste působila?
Dřív jsem působila v oblastech přímé podpory a pomoci zranitelným skupinám. Několik let jsem pracovala s lidmi s tělesným postižením, od raného dětství až po období dospívání. Poté jsem
pracovala s oběťmi domácího násilí a se ženami, které byly obchodované v sex byznysu. Rovněž jsem se setkávala s ohroženými dětmi a rodinami, jež měly vlastní spektrum různých zátěží – od exekucí po domácí násilí. Postupně mě život z přímé podpory zavedl do státní správy.
Zatím se mi z vašeho širokého záběru práce tají dech!
Začínala jsem na Ministerstvu práce a sociálních věcí na oddělení sociální a právní ochrany dětí, které jsem později i vedla. Pak jsem přešla na Ministerstvo školství, kde jsem měla na starost inkluzivní vzdělávání, školskou prevenci a podporu dětí ve školských ústavních zařízeních. Nejdříve jsem jako ředitelka vedla odbor rovných příležitostí, později jsem byla náměstkyní ministra. Z této pozice jsem odešla na rodičovskou dovolenou.
Předpokládám, že jste nebyla jen doma s dětmi na rodičovské, ale zůstala jste aktivní i mimo rodinný život?
Založila jsem Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání. Je to platforma sdružující jednotlivce a organizace, kteří usilují o proměnu českého vzdělávacího systému – aby byl více férový, přístupný a aby se inkluzivní, společné vzdělávání postupně stalo mainstreamovou filozofií. To znamená, aby každé dítě mělo možnost najít přijetí, dobré podmínky a podporu v nejbližší spádové škole a aby děti, které mají speciální vzdělávací potřeby, měly státem garantovanou dostupnost odstupňované podpory.
Řeknete mi konkrétní příklad?
Například aby rodiče dětí se speciálními potřebami mohli normálně pracovat, nemuseli dělat sami dobrovolnicky asistenty pedagoga, organizovat sbírky a benefiční koncerty na asistentskou podporu, nebo dokonce děti vzdělávat doma bez potřebné kvalifikace a podpory.
Co se vám v této oblasti podařilo?
Společně s mnoha partnery se nám podařilo prosadit změnu školského zákona. Od roku 2016 se díky ní významně zvýšila individualizovaná podpora, která je přiznána nárokově. Běžné
školy tak mohou přijímat žáky se speciálními potřebami, přičemž stát jim zajišťuje odpovídající podporu. Na školách začali přibývat asistenti pedagoga a velká část dětí, které dříve končily ve speciálních školách, dnes navštěvuje běžné školy ve své komunitě. Stále však zůstávají speciální školy pro těžce hendikepované děti, které doplňují systém běžného vzdělávání. Na těchto změnách jsme dlouho a intenzivně pracovali a mám z nich opravdu velkou radost.
Co bude následovat dál?
Teď je určitě důležité změnu legislativy doprovodit změnami v přípravě budoucích pedagogů. Je nezbytné, aby se učitelé už na pedagogických fakultách učili pracovat individuálně s každým žákem ve třídě. Měli by se naučit vytvářet ve školách bezpečné vztahové prostředí, umět včas identifikovat ohrožené děti a nastavit pro ně vhodnou podporu. Také je klíčové, aby věděli, kdy a jak už spolupracovat se sociálními a zdravotními službami, pokud je zátěž daného dítěte komplexní a nelze ji řešit pouze v rámci kapacit školy.
Ale to určitě není vše.
Vedle toho je důležité zajistit učitelům ve školách více kvalitní vzdělávací podpory. Potřebují se opřít o kvalitní výcviky, efektivní metody a nástroje nezbytné pro práci s dětmi z velmi zatíženého rodinného prostředí. Ať už jde o rodiny zasažené násilím, extrémní chudobou, bytovou nejistotou nebo o rodiny, kde čeština není mateřským jazykem – přicházejí z jiných zemí a potřebují podporu v integraci. Proto jednou z našich priorit zůstává intenzivní
podpora učitelů. Zároveň se snažíme, aby součástí rámcových vzdělávacích programů byla témata, která považujeme za potřebná pro dobrý život v současné době.
Jaká to jsou témata?
Témata, která se týkají duševní gramotnosti a psychické odolnosti. Děti by se měly ve škole včas učit o sexualitě a zdravé intimitě. Škola by měla být místem, kde si osvojují nejen znalosti, ale i praktické dovednosti, které je připraví na reálný život. Místem, jež je naučí, jak být spokojené samy se sebou i s druhými, jak si budovat zdravé vztahy a zároveň naplno rozvíjet svůj vzdělávací potenciál. Je důležité, aby děti rozuměly samy sobě – věděly, jaké jsou jejich silné stránky a talenty, a zároveň se naučily pracovat s případnými nedostatky, jež má v určité oblasti každý z nás.
Ovlivnilo mě, do čeho a kam jsem se narodila
Když poslouchám výčet vašich aktivit, které jste ve spolupráci s ostatními v posledních letech udělala, přemýšlím, co vás k tomu vede? Jaká je vaše primární motivace? Ovlivnilo mě, do čeho a kam jsem se narodila. Narodila jsem se v Mostě, v severních Čechách. V místě, kde je vícero strukturálních zátěží. Řada mých nejbližších kamarádů byly děti z romské menšiny nebo třeba můj soused, blízký kamarád, byl kluk se středně těžkou mentální retardací. Druhý můj kamarád byl dítětem maminky samoživitelky, která byla hodně přetížená, byla na něj a jeho bratra sama. V určité fázi začala dítě hodně fyzicky trestat. Potom se odstěhovali a já jsem s ním na spoustu let ztratila kontakt. Dnes vím, že nežije dobrý život. Skončil ve vězení, byl drogově závislý.
Souvisí to s teorií traumatu, které se věnujete?
Ano. Teorie traumatu je něco, čemu se intenzivně věnuji. Vím, že děti vyrůstající v prostředí násilí a častých fyzických trestů jsou v pozdějším věku velmi ohrožené rozvojem nejrůznějších duševních onemocnění, drogovými závislostmi či sklony ke kriminalitě. Institut pro kriminologii na podzim roku 2023 zveřejnil výzkum, který jasně ukazuje, že domácí vztahové násilí a násilí prožívané v raném dětství patří mezi nejvýraznější kriminogenní faktory. To znamená, že právě tyto zkušenosti často vedou k tomu, že mnoho lidí nemá šanci si osvojit zdravé životní strategie a končí třeba ve vězení. Není náhoda, že náš vězeňský systém patří k nejvíce přeplněným v Evropě. Dlouhodobě nám totiž chybí potřebné kapacity v oblasti prevence, včasné identifikace ohrožených dětí a oslabených rodin, stejně jako pro zajištění dostupné, včasné a kvalitní podpory, kterou tyto děti a rodiny potřebují.
Prostředí, v němž jste vyrůstala, na vás mělo zcela zásadní vliv?
Myslím, že mě formovalo právě to, že jsem znala děti z takových rodin. Byly součástí mých přátelských vztahů a prostředí, ve kterém jsem žila, mě ovlivnilo. Vždycky jsem přemýšlela o otázkách spravedlnosti a zajímaly mě silné příběhy lidí, kteří se dokázali postavit překážkám a nástrahám osudu. Navzdory těmto výzvám nejen zvládli překonat vlastní těžkosti, ale často dokázali vybojovat změnu i pro ostatní. Právě v tom nacházím jisté kořeny své práce a důvody, proč jsem dnes tam, kde jsem. Od malička jsem měla s těmito tématy kontakt.
V jaké rodině jste vyrůstala?
Vyrostla jsem v rodině, kde mě od mých dvou let vychovávala máma sama jako samoživitelka. Proto dokážu víc porozumět tomu, jak těžké to rodiče mají, když jsou na své rodičovství sami
a když v rodině chybí druhý partner. Jak to zároveň mají těžké děti, když je doma přetížená maminka a chybí tam druhý dospělý, který by mohl v rodině držet stabilitu, klid a opečovávat potřeby všech členů rodiny. Možná i tato fáze mého dětství a dospívání mě ovlivnila a nasměrovala k tomu, co dělám.
Mám pocit obrovské
zodpovědnosti
Rozumím. Víc mi to vysvětluje váš tah na branku v rámci kulatých stolů, které pořádáte na Úřadu vlády nejen pro sportovní prostředí. Nevěděla jsem, co od našeho setkání očekávat. Reálně vidím strukturální změny, které se vám daří měnit. Za to jsem vám chtěla poděkovat, protože jsem to popravdě nečekala. Že by k některým změnám mohlo dojít tak rychle.
Mockrát vám děkuji, opravdu si toho velmi vážím. Člověk by měl reflektovat a průběžně si ověřovat, zda je na správné cestě, zda jeho práce dává smysl a přináší ten správný efekt. Za tím, co popisujete, je vícero věcí. Mám pocit obrovské zodpovědnosti. Obvykle vládní zmocněnec/zmocněnkyně přichází a odchází s aktuální vládou.
Samozřejmě cítím tlak, že se vládní období zkracuje, a těžko říct, jestli ve své práci budu moct pokračovat. Já s touto variantou mentálně počítám. Právě toto časové omezení mi dává pocit určitého vnitřního motoru a motivuje mě k tomu, abych využila svůj mandát na maximum. Snažím se zaměřit na to, aby za mým působením zůstaly konkrétní změny a postupy, které pomohou posunout problematické oblasti kupředu.
A? Vnímám, že chcete pokračovat dál. Ad dva. Pořád to vnímám tak, že jsem se v této roli ocitla díky spoustě dobrých lidí, zejména těm, kteří působí přímo v terénu.
