Barvínek se vrátil
Léto bylo nezvykle horké. Slunce pálilo od rána do večera a stále nepršelo. Všechny trápilo veliké sucho. Jednoho dne přišla Medulka za Medovníčkem s návrhem.
„Co kdybychom, Medovníčku, sešli ze stráně dolů až k potůčku a trochu se ochladili studenou vodou?“
„To není špatný nápad. Mohl bych si s sebou vzít pilku a cestou uříznout nějakou suchou větvičku. Už musíme myslet na zimu. Co když budeme potřebovat zatopit a uvařit si čaj nebo bramborovou polévku?“ odpověděl Medovníček. „Ty umíš, Medulko, připravit takovou bramboračku, že se po ní nechce zpátky do postýlky.“
Medulku ta pochvala potěšila a začala připravovat věci na cestu k potůčku. Ručník, malý hrneček na lesní jahody, kdyby nějaké našli, a hlavně slunečník, který loni dostala od Medovníčka k Vánocům. Medovníček zase vylezl na půdičku a našel tam starou pilku, kterou měl ještě z doby, kdy bydlel nedaleko prázdninové vesnice. Říkalo se jí prázdninová, protože tam jezdily
děti na prázdniny ke svým babičkám a dědečkům. Medovníček je z dálky pozoroval, jak si hrají a škádlí se ve vodě rybníka, a tiše jim záviděl, že jsou spolu, zatímco on je sám. To bylo ještě v době, kdy neznal svoji družku Medulku. Tu potkal až později. Pilka byla stará, ale stále ještě pěkně ostrá. Kdysi patřila
Medovníčkovu kamarádu Jirkovi. Kromě pilky měl ještě kladívko, kleště a šroubovák. Dětské nářadí. Když Jirka vyrostl, daroval vše Medovníčkovi.
Medovníček a Medulka byli skřítkové. Hodní skřítkové, protože Medovníček pomáhal všem zvířátkům, hlavně včeličkám. Ale také ptáčkům, mravencům a všelijakému hmyzu. Rozuměl jejich řeči a uměl se přeměňovat v různá zvířátka i věci. Žil sám ve své chaloupce na kopci v lese. Až jednou na svých cestách spatřil Medulku. Přivedl si ji do chaloupky a hospodařili spolu.
Nakonec se odstěhovali daleko do vysokých kopců a travnatých strání. Tam se Medulka narodila ve smrkové šišce z jednoho semínka. Ale to bylo velice dávno, zrovna tak jako když se Medovníček narodil mezi včeličkami. To místo, kde dnes žijí, se jmenuje Šumava. Společně našli hadrovou panenku, která patřila loveckému psu Brokovi pana hajného Babourka. Pes se nejprve zlobil, ale nakonec panenku oběma skřítkům daroval k jejich svatbě. Dali jí jméno Rózinka.
Když bylo všechno připraveno, vydali se na cestu. Došli až na kraj lesa, kde začínala louka, která se svažovala až k potůčku. Rostly tam lesní jahody a voněly tak, že Medovníček je cítil na dálku. Několik jich utrhnul i se stonkem, uvázal z nich kytičku a daroval ji Medulce se slovy: „To je pro vás, krásná princezno.“
Medulka byla šťastná, že na ni skřítek Medovníček takhle myslí. Potom se společně jahod namlsali, dost jich natrhali i do hrnečku, který potom Medulka pečlivě opatrovala. Když došli k potůčku, oba se zaradovali, jaké krásné květiny tam rostly.
Byly to hlavně žluté blatouchy a modré pomněnky. Medovníček se natáhnul do trávy, dal si ruce za hlavu a pozoroval oblohu, jestli se neobjeví mráček, z kterého by trochu zapršelo. Ale nebe bylo úplně jasné a skřítek začal hluboce oddechovat, protože usnul. Medulka si omyla ruce a obličej, potom si do potůčku namočila i nohy a těšila se z chladivé vody i ze všech těch květů kolem.
Najednou měla pocit, jako by měla nějaký špatný sen. Žluté blatouchy nebyly žluté, ale fialové. A pomněnky zčervenaly. Aby toho všeho
nebylo málo, na špičce nedalekého mladého smrčku spatřila modrý klobouk. „To přece není možné, aby stromky měly klobouky,“ vyděsila se. „Medovníčku, vstávej, něco velice divného se se mnou děje,“ skoro už plakala Medulka.
Skřítek Medovníček se vzbudil, posadil se a rozhlédl se kolem.„Nic špatného se s tebou, Medulko neděje, protože já ten modrý klobouk na stromku vidím také. A že blatouchy a pomněnky mají jinou barvu, než mají mít, to vidím také.“ Nakonec se rozesmál, ale potichu, jako kdyby nechtěl někoho vyplašit. Nahlas řekl: „Podívej se, Medulko, jaký je tamhle krásný smrček. Zrovna ten, co má modrý klobouk. Víš co, já ho uříznu a odneseme si ho do chaloupky.“ Pomalu vstal, vzal pilku a blížil se ke smrčku s kloboukem. Nasadil pilku a… Místo stromku stál na jeho místě další skřítek s modrým kloboukem na hlavě.
Zeširoka se usmíval, roztáhl ruce a vesele zvolal: „Ahoj Medovníčku, tak jsme se zase po dlouhé době setkali.“
„Barvínku,“ vykřikl Medovníček a společně se objali. Kdyby jenom to, oni začali poskakovat a výskat a všelijak se pitvořit jako malí kluci. Tak dlouho poskakovali, až Barvínek skončil po pás ve vodě potůčku.
Medulka si oddychla, protože blatouchy zase byly žluté a pomněnky modré a po nějakém klobouku na smrčku nikde ani památky. Zato z vody se vynořila hlava starého pstruha. Ryby sice nemluví, ale Medovníček dobře rozuměl tomu, co si pstruh myslí a co jim chce říct.
„No, to je pěkné. Dva skřítkové, kteří mají chránit přírodu, tady poskakují jako dva šašci. Kromě toho ničí rybám jejich obydlí. Nezvedenče nezvedený,“ obracel se k Barvínkovi, „šlápl jsi mi na velký kámen, pod kterým žiji už několik let. Teď abych si hledal jiné místo. Že se nestydíte!“
Medulka se vzpamatovala jako první a oběma skřítkům domluvila.
Ale Medovníček jí hned vysvětlil, proč se oba tak radují. Skřítek Barvínek je jeho dávný kamarád. Vždyť spolu cestovali
i do země tulipánů! Má na starosti rostliny. Trávu, květiny, stromy, ovoce. Musí dbát na to, aby všechno mělo správnou barvu.
Někdy si zažertuje a trochu barvy pomíchá, ale vždycky jenom na chvíli a hned to zase napraví.
Společně se domluvili, že Barvínek by mohl alespoň nějaký
čas bydlet u nich. Ale ten s díky odmítl. „Já tady ve vašem kraji rád strávím několik dnů. Ovšem v chaloupce bydlet nemohu.
Nejlépe se vyspím pod nějakým keřem v suché trávě. Medovní-
ček se umí přeměnit v nějaké zvířátko nebo věc. Já to umím také. Ale nejraději se stávám rostlinou. Proměním se ve strom, ve stéblo trávy, nebo v malý lísteček či lupínek a hned mám kde bydlet, nebo alespoň přečkat noc, déšť a podobně. Na zimu se zavrtám pod nějakou hromádku suché trávy nebo jehličí a nechám se zapadat sněhem. Zdají se mi krásné sny a takhle přečkám zimu. Na jaře, hned jak zmizí sníh, znovu vyrážím do světa a hledám, kde potřebují moji pomoc.“
Potom se dostal ke slovu Medovníček. Představil Medulce
Barvínka, a naopak svoji Medulku Barvínkovi. Slíbili si, že společně stráví několik dnů a užijí si nějakou legraci. Pomalu se vraceli k chaloupce. Medulka udělala z jahod a medu sladkou