KAŽDODENNÍ ŽIVOT
MĚNOVÁ REFORMA
V roce 1953 bylo Československo enormně zadlužené. Mělo problémy kvůli orientaci na těžký průmysl a centrálnímu plánování hospodářství, v dodávkách zboží docházelo k výpadkům, navíc stále platil přídělový systém. Občané měli ušetřeno dost peněz, ale v obchodech nebyl dostatek spotřebního zboží, proto je neměli za co utratit. Problematickou situaci měla vyřešit měnová reforma, kterou připravili sovětští poradci.
Navzdory přísnému utajení se během jara 1953 mezi lidmi šířily zvěsti, že přijde měnová reforma. Malíř a ilustrátor Josef Hodek zapsal do rodinné kroniky následující slova: „Ve čtvrtek 27. dubna byla otevřena v Západočeském muzeu moje souborná výstava… Prodej nebyl valný – v té době začala šuškanda s měnovou reformou, nikdo nevěděl, na čem je, co bude s penězi – ani já neměl valné chuti prodávat, aby pak místo obrazů mně nezbyly bezcenné papíry.“
V květnu lidé dostali v obvyklém termínu výplaty jen zálohy a doplatky měli obdržet až v prvních dnech následujícího měsíce. To občany v celé republice vystrašilo a propukla nákupní horečka –všichni hromadně nakupovali oděvy, boty a potraviny. Spisovatel Čestmír Jeřábek si 20. května 1953 do deníku poznamenal: „Opět se mluví o chystané měnové reformě a o zrušení lístkového systému. Lidé nakupují jako šílení, hlavně konfekci. Vedle másla, sádla, cukru a kávy zmizelo z obchodů i víno. Na zeleninu, pokud se vůbec vyskytne, stojí nekonečné fronty. Na volné mléko čekávají lidé už od
páté hodiny ranní.“ Jelikož v následujících dnech nákupní šílenství pokračovalo, ministerstvo vnitřního obchodu zakázalo v pondělí 25. května prodej volného zboží, které nebylo vázáno na přídělový systém.
Ještě v pátek 29. května 1953 prezident Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu ujišťoval, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“. Záznam tohoto projevu se nedochoval, je možné, že byl schválně zničen. Už v sobotu 30. května, což byl tehdy běžný pracovní den, vystoupil v rozhlase předseda vlády Viliam Široký a oznámil, že Národní shromáždění přijalo zákon o měnové reformě. Stávající bankovky a mince měly platit jen do konce měsíce, protože v pondělí 1. června měl nový zákon vstoupit v platnost. Jelikož reforma byla vyhlášena v sobotu odpoledne, banky a obchody měly zavřeno, proto se lidé snažili utratit peníze nákupem jídla a alkoholu v restauracích.
Nové bankovky se za staré vyměňovaly v poměru 5:1, a to pouze do částky 300 starých korun, zbytek peněz byl směněn v poměru 50:1. Obdobně byly znehodnoceny bankovní vklady. Byly anulovány vázané vklady, životní pojistky, veškeré státní dluhopisy a další cenné papíry. Zároveň byl zrušen přídělový systém, který na našem území platil od roku 1939. Celkově došlo k výraznému snížení množství oběživa – 52 miliard starých korun bylo vyměněno za přibližně 1,4 miliardy nových korun. Československo se zbavilo nejen inflace, ale také svého dluhu, protože anulovalo veškeré cenné papíry. Měnová reforma v roce 1953 byla ve skutečnosti státní bankrot. Stát okradl své občany o více než 22 miliard korun. Odpůrci režimu i komunisté byli roztrpčení, protože přišli o úspory a pojistky, navíc tato krádež za bílého dne výrazně otřásla jejich důvěrou ve státní instituce. Mnozí komunisté sice vyhrožovali odchodem ze strany, ale nakonec to udělalo jen pár stovek osob. Někteří lidé nesli ztrátu svých úspor natolik těžce, že spáchali sebevraždu nebo skončili v blázinci.
Došlo k více než 120 stávkám a někde propukly i demonstrace, největší z nich proběhla v Plzni. Dělníkům v plzeňské Škodovce (tehdy zvané Závody Vladimira Iljiče Lenina) schválně vyplatili zálohy až ve čtvrtek 28. května, tedy těsně před reformou, proto je nestihli utratit. V pondělí 1. června 1953 vyšlo do plzeňských ulic více než 20 000 lidí, z radnice vyhazovali obrazy státníků, obsadili budovu krajského soudu a pokusili se dostat do budovy Československého rozhlasu. Režim demonstraci násilně ukončil – 200 lidí bylo zraněno a 650 osob zatčeno. Následovaly politické procesy a mimosoudní perzekuce včetně propuštění ze zaměstnání nebo nuceného vystěhování.
PRVOMÁJOVÉ PRŮVODY
Pro komunistický režim byl 1. máj významný den, protože právě 1. května byl masově slaven Svátek práce. V předvečer tohoto dne se na Pražském hradě uděloval nejen Řád práce, ale často také titul národní umělec. S tímto titulem se pojily podstatné výhody, především svého držitele do konce života hmotně zajišťoval. Oceněné osobnosti měly následující den možnost přihlížet pražskému prvomájovému průvodu z čestné tribuny.
1. květen se začal slavit už v 19. století, za první republiky v tento den organizovaly průvody nejen levicové politické strany, ale také Tomáš Baťa. Za komunistů měly mnohatisícové prvomájové průvody zpočátku demonstrovat jednotu obyvatelstva, jeho semknutost kolem dělnické třídy a komunistické strany. Vyzdvihovaly přátelství se Sovětským svazem a postupně zesílil důraz na boj za mír a bojovou připravenost lidu.
Když v 60. letech nastala doba uvolnění, první máj dostal jiný charakter. Naprosto výjimečný byl 1. květen 1968, kdy oslavy provázela
neformálnost a uvolněnost. V roce 1969 panovaly obavy z protestů proti sovětské okupaci a režimu, proto se velkolepé oslavy prvního máje nekonaly v Praze, ale byly přesunuty do Bratislavy. S nástupem normalizace z průvodů poněkud vymizela spontánnost a nadšení a staly se pouhou rutinou. Teprve 80. léta přinesla oslavám prvního máje uvolněnější atmosféru.
Jelikož byla účast v prvomájovém průvodu povinná, bylo těžké se mu vyhnout. Oslav se účastnily podniky, školy, pionýři v krojích, vojáci, policisté, sportovci a svazarmovci (členové Svazarmu, tedy Svazu pro spolupráci s armádou). Davy procházely centry všech větších měst a míjely tribuny, na kterých stáli funkcionáři KSČ. Největší průvod byl samozřejmě v Praze. Dělil se na jednotlivé městské části a zvláštní roli v něm hrály tzv. žižkovské ženy, které vytvářely mohutné živé obrazy (Stalin, Gottwald apod.). O jak velkou masu žen se jednalo, svědčí fakt, že v roce 1989 šlo těchto secvičených žen v průvodu 900.
V 50. letech hrály velkou roli výpravné alegorické vozy, které karikovaly kapitalistický svět nebo odkazovaly na činnost jednotlivých podniků. Postupná proměna charakteru oslav vedla k tomu, že v roce 1982 byly v Praze alegorické vozy zrušeny. Pěší účastníci prvomájových průvodů dostávali papírová mávátka v barvách trikolory a nadšeně jimi mávali. Nesli také balonky, bílé holubice na dřevěné tyčce nebo portréty komunistických vůdců a politiků.
Na oslavných transparentech byla napsána hesla, jež opěvovala pracující lid, Komunistickou stranu Československa a přátelství se Sovětským svazem. Objevovaly se nápisy „Sovětský svaz – náš nejvěrnější přítel!“, „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“, „Buduj vlast, posílíš mír!“ nebo „Kupředu – zpátky ni krok!“. Účastníci také provolávali různá hesla, například „Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku“ a „Nekoukejte z okna dolů, pojďte s námi do průvodu“. Nejčastěji se ale volalo prosté „Ať žije 1. máj! Hurá!“. Hesla se předem schvalovala, výjimkou byl průvod
v roce 1968, který byl dobrovolný a spontánní. Lidé si tehdy slogany vymysleli sami – na transparentech byly nápisy kritizující režim a vyjadřující podporu novému stranickému vedení. Navíc se v tomto roce vedle portrétů Lenina, Engelse a Marxe nesly i portréty Tomáše Garrigua Masaryka.
První studentský majáles se sice uskutečnil už v roce 1956, ale na tuto tradici se mohlo navázat až v 60. letech. Jednalo se o recesistické oslavy, jež probíhaly mimo rámec ideologického slavení prvního máje. Objevovaly se na nich protirežimní hesla, studenti kritizovali například nedostatky v zásobování („Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky?“) a postupně přecházeli k požadavkům na prohloubení svobody. Prvního května roku 1965, kdy se králem majálesu stal americký beatnický básník Allen Ginsberg, kráčel Prahou průvod s transparenty, na kterých byla řada vtipných hesel, například „Kdo nejde s námi, má infarkt“ nebo „Jezte ruská vejce – vejce našich přátel“.
V den oslav Svátku práce byla města vyzdobená, ulice se zkrášlovaly květinami a na okna bytových domů a škol se lepily vlajky a velké obrázky květů. Po průvodu obvykle následovala lidová veselice s občerstvením a zavládla uvolněná sousedská nálada. Během akce se ale alkohol nesměl prodávat a hospody musely mít zavřeno. Aby lidé neutíkali z průvodu, byly v tento den k dostání dobroty, které se jindy daly sehnat jen obtížně (např. banány). Na různých místech vyhrávala hudba.
Školáci se průvodů účastnili se školou, případně s rodiči. Pro děti byl celý den slavnostní, prvomájové průvody většinou milovaly a politický význam akce nevnímaly. Měly radost, že nemusejí do školy a po průvodu dostanou párek v rohlíku nebo něco dobrého na zub. Pamětníci rádi vzpomínají na sáčkovou limonádu za jednu korunu, ke které se dávalo slaměné brčko. Po skončení průvodu měla většina rodin slavnostní oběd, šla do cukrárny nebo na kolotoče.
AKCE Z
Akci Z znají pamětníci velmi dobře, ale už méně je známo, že měla svého předchůdce. Akce 5M využívala pět miliard (odtud 5M) ze státního rozpočtu na zvelebení měst a obcí, začala v roce 1948 a existovala ještě v polovině 50. let. V jejím rámci se pořádaly bezplatné pracovní směny ke zvelebení určité obce, přičemž těchto brigád se musel zúčastnit alespoň jeden člen rodiny. Akce se mohla využít i při adaptacích budov svépomocí nebo při stavbách kulturních domů.
Akce Zvelebování měst a obcí občanskou svépomocí, pro niž se vžil název Akce Z, byla zahájena v roce 1955 u příležitosti 10. výročí osvobození Československa a trvala až do roku 1989. Jednalo se o neplacenou brigádu, která se několikrát do roka konala v sobotu většinou v místě bydliště. Oficiálně to byla dobrovolná akce, ale účast byla žádoucí a nepřítomnost mohla mít pro člověka důsledky, například nepříjemný pohovor v zaměstnání. Díky účasti na brigádě se lidé mohli veřejně nepoliticky angažovat, což bylo důležité, protože veřejná angažovanost mohla hrát roli při posuzování různých žádostí u místních úřadů. Pokud se člověk podílel například na stavbě kulturního domu, tak obec uznala, že pro ni něco udělal, a proto se jeho dítě bez problémů dostalo do školky nebo získal stavební povolení na garáž.
Akci Z organizovaly národní výbory a využívalo se při ní co nejvíce materiálu z místních zdrojů. V jejím rámci lidé zdarma vypomáhali tam, kde místní správa selhávala a nestíhala. Občané budovali školky a školy, hřiště, stadiony, samoobsluhy, tělocvičny, kina a kulturní domy, dokonce i kanalizace. Podniky se zapojovaly úpravami a výstavbou vlastních objektů. V první polovině 60. let bylo rozestavěno mnoho projektů, ale jejich dokončení vázlo kvůli nedostatku pracovní síly (například lidé na venkově nemohli během žní chodit na brigády). Neměly se stavět složité projekty, aby byla
stavba dokončena do roka, maximálně do dvou let. Přesto byly práce na velké části budov hotovy až za více než čtyři roky.
Během prvního roku Akce Z byla vybudována díla v hodnotě necelé miliardy, zatímco v roce 1961 to bylo už více než 13 miliard. Jen v roce 1961 vzniklo 262 kilometrů silnic, 450 veřejných prostranství, 130 kulturních domů, 72 osvětových zařízení, 48 koupališť a bazénů, 320 dětských hřišť a 18 sportovních stadionů. V Praze díky brigádám občanů vznikla tramvajová trať vedoucí na Petřiny, v Plzni amfiteátr, ve Slezské Ostravě garáže, v Mníšku pod Brdy i v Semilech kulturní dům a zrenovoval se tachovský zámek.
Akce Z byla často věnována také společnému úklidu sídlišť a parků. Každoročně se konala doprovodná akce zvaná Jarní úklid, aby se obce a města ozelenily a zkrášlily. Uklízela se veřejná prostranství a obytné domy, čistily se vodní toky a rybníky. Do roku 1960 probíhaly bezplatné brigády pro zúrodnění zemědělské půdy státních statků a jednotných zemědělských družstev (JZD).
Řada objektů, které občané na bezplatných brigádách vybudovali, slouží dodnes. Část z nich obce ztratily po roce 1989 v rámci privatizace v dražbách, zvláště v dražbách pod cenou. Někteří pamětníci na svou účast v Akci Z vzpomínají rádi. Zdůrazňují, že se díky brigádám realizovalo něco užitečného a díky práci na staveništi se mohli setkat se svými známými.
Názory pamětníků na zdravotnictví v socialistickém Československu se liší. Někteří lidé zdůrazňují, že bylo špičkové kvality a zdarma pro všechny. Jiní upozorňují na rozšířené úplatky, a to od bonboniér, kávy a lahví tvrdého alkoholu po několik set nebo tisíc korun.
Podplácelo se spíše v nemocnicích než v ambulancích a nestalo se, že člověk, který všimné nedal, nedostal patřičnou léčbu.
Obyčejní lidé si sice úplatkem mohli dopomoci k dřívějšímu termínu operace nebo k lepší endoprotéze, ale většinou nemohli získat nic lepšího než ostatní. Měli však pocit, že udělali maximum pro to, aby vše dobře dopadlo nebo aby bylo o jejich blízké v nemocnici dobře postaráno, případně tak děkovali doktorům a sestřičkám za jejich služby. V roce 1988 ekonom Martin Fassmann ve článku Fondy stínové ekonomiky uvedl, že Češi a Slováci dali zdravotníkům úplatky ve výši šest až sedm miliard korun (což by dnes bylo přes sto miliard korun). Tento odhad vycházel z anonymních průzkumů veřejného mínění.
Existovala však skupina občanů, která dostávala kvalitnější péči než ostatní, byli to vysocí straničtí funkcionáři a jejich blízcí, případně celebrity šoubyznysu. Pro ně bylo určeno zařízení zvané Státní ústav národního zdraví neboli SANOPZ (lidé mu říkali sanops). Zkratka je odvozena od názvu Sanatorium poštovních zaměstnanců a odkazuje na původní využití dvou domů v Praze 5 (jeden stál v ulici Na Cihlářce, druhý Na Malvazinkách). Právě tyto dvě budovy byly v roce 1955 přestavěny na sanatorium pro komunistické prominenty. V 80. letech byla pro Státní ústav národního zdraví postavena nová nemocnice (současná Nemocnice Na Homolce v Praze). Provoz zahájila v polovině července 1989, a protože komunistický režim krátce nato padl, začala už zanedlouho sloužit všem občanům. Ačkoli byla zařízena moderně a pracovaly zde skvěle vyškolené sestry, k zajištění kvalitní péče jí něco scházelo – neměla špičkové specialisty. Operace v ní prováděli lékaři, kteří pracovali v jiných nemocnicích. Takže se v podstatě nejednalo o nemocnici, ale spíše o sanatorium. Na Slovensku plnila podobnou úlohu Štátne sanatoria. Místní komunistické kádry měly v Československu také tzv. důvěrné lékaře, kteří mohli předepsat léky, jichž nebyl dostatek nebo se vozily ze Západu.
Od roku 1951 u nás fungoval tzv. Semaškův model, jednalo se o centrálně řízené státní zdravotnictví. V Československu existoval systém obvodních a závodních lékařů. Velké podniky měly závodní lékaře, u nichž se léčili jejich zaměstnanci. Ostatní lidé chodili k obvodnímu lékaři, toho si nevybírali sami, ale byl jim určen podle toho, do kterého obvodu patřili. Všichni občané tedy měli určeného doktora a nemohli si sami zvolit jiného, který jim byl sympatický nebo byl podle nich erudovanější.
Občané spadali pod jednotlivé okresní ústavy národního zdraví (OÚNZ, na tuto zkratku odkazuje lidové heslo pro tehdejší zdravotnictví „Odevzdej úplatek, nebo zemři“). Okresní ústavy měly pod sebou všechny praktické lékaře, specialisty, nemocnice, záchrannou a pohotovostní službu i hygienické stanice. Systém měl sice řadu nevýhod, ale fungoval. Kladem bylo dodržování návaznosti – pokud někde lékař skončil, přišel místo něho jiný.
Československé zdravotnictví bylo deklarováno jako bezplatné, ale ve skutečnosti se z platu zaměstnanců odvádělo státu nemocenské pojištění. Problém nastal, když systém začal kolabovat a už nedokázal zajistit patřičnou zdravotní péči. Ještě v 70. letech šly do zdravotnictví velké investice, ale v 80. letech už nebylo možné celý systém ufinancovat. Jeho úroveň se postupně snižovala.
V Československu sice byl dostatek kvalifikovaných doktorů, ale zároveň nemocnice trápil nedostatek vyšetřovací techniky, například v Jihočeském kraji byl jediný přístroj na CT vyšetření. Chyběly nové přístroje, nejmodernější léky a peníze na nákup dostatečného množství zahraničních léků. Některé léky byly podpultovky a daly se sehnat jen za velkou sumu peněz (ibuprofen). Problémy v československém zdravotnictví dokládá skutečnost, že zatímco v Rakousku se člověk v roce 1989 dožíval průměrně 75 let, u nás umíral v průměru o čtyři roky dříve.
Po sametové revoluci došlo ve zdravotnictví k velkým změnám, především byla snížena kapacita lůžek. Vzhledem k počtu lůžek
nebyl za socialismu problém nechat pacienta v nemocnici pár dní poležet a neposílat ho co nejdříve domů. Zatímco v minulosti byl dostatek doktorů a zdravotních sester, v současnosti u nás praktičtí lékaři i specialisté chybí, protože kvůli penězům raději odcházejí do zahraničí.
TRANSPLANTACE A DIALÝZA
Za socialismu se v Československu uskutečnily první transplantace orgánů. V roce 1961 proběhla v Hradci Králové naše první úspěšná transplantace ledvin, při které pacientka z Košic dostala ledvinu od své matky.
První operace srdce na světě proběhla v jihoafrickém Kapském Městě v prosinci 1967 a už v červenci 1968 transplantovali v Bratislavě lékaři pod vedením Karola Šišky srdce Slovence, která byla v kritickém stavu s těžce postiženými ledvinami, plícemi a játry. Srdce začalo v těle pacientky pracovat, operaci se tedy podařilo realizovat, ale žena s ním žila jen pět hodin. Tehdejší vedoucí operačního týmu později o zákroku prohlásil: „Ty operace byly tak povzbuzující, že jsme nemohli zůstat stát, měli-li jsme stejné podmínky jako jinde. Když jsme viděli, že máme pacientku, která by rozhodně zemřela ve velmi krátkém čase a která sama už nechtěla žít, zkusili jsme to.“ Navzdory tomu, že žena zakrátko zemřela, jednalo se o jeden z přelomových okamžiků naší lékařské vědy. Úmrtnost po takovém zákroku byla na celém světě vysoká, jen sedm procent pacientů přežilo déle než rok.
Zvrat nastal na počátku 80. let, kdy se začaly používat léky, které pacientovi usnadnily přijetí cizího orgánu. Kvůli tomu byla naše první úspěšná operace srdce provedena až v lednu 1984 v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Prvním
pacientem, kterému IKEM transplantoval srdce, se stal Josef Divina, který s ním žil ještě třináct let. Jednalo se o první úspěšnou operaci nejen v Československu, ale v celém tehdejším východním bloku. Jako třetí podstoupil v IKEMu transplantaci Rudolf Sekava, kterému tehdy bylo 48 let, srdce dostal na podzim roku 1984 a zemřel v roce 2019 v nedožitých třiaosmdesáti letech. S náhradním srdcem žil necelých pětatřicet let, což je rarita. V roce 1983 byla v Československu poprvé transplantována játra a slinivka, ale plíce se začaly transplantovat až v 90. letech.
Pokud někomu v socialistickém Československu selhávaly ledviny, měl vážný problém. Možnost léčit se dialýzou poprvé využila pacientka s akutním selháním ledvin po otravě, stalo se tak 10. prosince 1955 v nemocnici na Karlově náměstí (nynější Všeobecná fakultní nemocnice v Praze). Naše metropole se stala pátým městem v Evropě, kde byla dialyzační léčba zavedena (po Vídni, Hamburku, Curychu a švédském Lundu).
K dialýze je potřeba speciální přístroj (dialyzátor neboli „umělá ledvina“), ten odstraní z těla odpadní látky a přebytečnou tekutinu, které by se hromadily a způsobovaly by vážné zdravotní problémy, dokonce by mohly ohrožovat i pacientův život. Ještě v 60. letech se ale o dialyzačním přístroji mluvilo jako o smrtícím stroji a někteří lékaři mu nedůvěřovali. Pacienti většinou museli proceduru podstupovat třikrát týdně, což se za socialismu nedalo realizovat pro všechny nemocné – používání dialýzy bylo drahé, navíc nebyl dostatek přístrojů (původně je získaly jen nemocnice v krajských městech). V počátcích dialýzy ale nebyl dostatek přístrojů na celém světě. Aby se lékařům usnadnilo rozhodování, koho mají zachránit, vznikla ve Francii tzv. matematika milosrdenství (pravidla umožňující doktorům snadněji se rozhodnout v situacích, kdy mají možnost zachránit jen jednoho pacienta).
V Československu měli na dialýzu nárok pouze osoby mladší než 45 let, později se věková hranice zvýšila na 56 let. Navíc tito lidé
nesměli být onkologičtí pacienti, kardiaci ani diabetici (dnes více než 30 % pacientů potřebuje dialýzu kvůli zdravotním komplikacím způsobeným cukrovkou). Uvedená omezení neplatila v SANOPZu, kde se léčili vysocí straničtí funkcionáři. Pacienti, kteří nemohli podstoupit léčbu dialýzou, jež by jim zachránila život, dostávali léky (případně infuzi) a za několik měsíců zemřeli. Věková hranice pro dialýzu se u nás zrušila až po roce 1989, zatímco například ve Spolkové republice Německo a v Rakousku byla dialýza dostupná pro všechny už v 80. letech.
PORODY, ANTIKONCEPCE A POTRATY
Porodnice vypadaly jinak než dnes, deset i více matek se tísnilo na jednom pokoji na oddělení šestinedělí a děti ležely na novorozeneckém oddělení. Návštěvy v porodnicích byly zakázány, proto matky ukazovaly děti svým blízkým z okna. Při porodu se v naprosté většině případů nepoužívala epidurální analgezie. V roce 1949 a 1950 ji u spontánního porodu sice uplatňoval profesor J. Kříž na gynekologicko-porodnické klinice v Brně, ale to byla výjimka. Další lékaři ji využili až v 70. letech, a protože většina doktorů o ni nejevila zájem, prosadila se až po roce 1989.
V minulosti zůstávaly matky v porodnici déle než dnes – běžně až šest dnů, po císaři ještě déle. Děti k nim byly přiváženy pouze na kojení, a to přesně podle rozvrhu. Pokud děti plakaly i mimo čas na kojení, sestry je přikrmovaly glukózou. V 70. letech se považovalo za normální kojit šest týdnů a potom přejít na umělé mléko, ačkoli to znamenalo výdaje, které nebyly nutné. Kromě kojení mohly matky své děti vidět ještě při nácviku koupání. Díky tomu, že děti byly na jiném oddělení, se matky sice vyspaly, ale potom byly doma překvapené, že jejich dítě nespí celou noc a pláče. Teprve v druhé
polovině 80. let byl u pražského Apolináře zaveden tzv. rooming-in, tedy pokoje, na nichž byly matky společně s dětmi.
Ve světě slavili úspěch s umělým oplodněním už v roce 1978. V Československu (i celém východním bloku) se první dítě po umělém oplodnění narodilo v roce 1982 v brněnské porodnici na Obilném trhu. Za tímto úspěchem stál tým gynekologa Ladislava Pilky, ale protože u nás tato metoda neměla podporu režimu, potřebný materiál si museli opatřit a upravit sami. Speciální stříkačky, které obstarali na Slovensku ve Staré Turé, se musely dopilovat, aby byly dostatečně špičaté, hadičky sehnali od vojáků a speciální komůrku, kde se spojuje vajíčko se spermií, vyrobil jeden z lékařů. Kvůli nedostatečnému vybavení ještě nešlo o klasické oplodnění in vitro s následným vývojem v laboratoři. Teprve po prvním úspěchu začal stát umělé oplodnění podporovat a v roce 1984 se u nás díky klasické metodě IVF narodilo první dítě.
Informace o antikoncepci byly u nás jen omezené, využíval se kondom a přerušovaná soulož, ale kvůli nespolehlivosti druhé metody ženy často nechtěně otěhotněly. Teprve v 60. letech se objevilo nitroděložní tělísko DANA (1967) a hormonální antikoncepce (1965), kterou ale lékaři kvůli vysokému obsahu hormonů nechtěli předepisovat mladým a bezdětným ženám, protože se obávali vedlejších účinků.
V roce 1950 byly u nás povoleny potraty ze zdravotních důvodů, tedy v případě, že matka byla ohrožena na životě, rodič trpěl vážnou dědičnou chorobou nebo se zdálo, že plod bude postižen vážnou zdravotní komplikací. Ostatní ženy nemohly podstoupit potrat legálně, což se mělo zanedlouho změnit. Množství nelegálních interrupcí a následných problémů dosahovalo takové výše, že Československo legalizovalo potraty plošně už v roce 1957, přičemž zákon začal platit od roku 1958. Ve Velké Británii k tomu došlo až o 10 let později a v USA dokonce až o 16 let později. Od roku 1958 nebyly důvody k potratu specifikovány a upravovaly je až vyhlášky vydané
v následujících letech. Jako opodstatněný se přijímal argument, že žena není provdána za biologického otce dítěte (byla tedy svobodná nebo otěhotněla při nevěře) nebo ji k tomuto rozhodnutí vedou sociální důvody (nemožnost uživit další dítě apod.).
Pokud žena nechtěně otěhotněla a nechtěla si dítě nechat, musela předstoupit před potratovou komisi a své rozhodnutí si obhájit. Ženám dělalo problém veřejně řešit záležitosti, které byly pouze jejich soukromou věcí, navíc na malých městech o nich musely mluvit před lidmi, které znaly. Komise sice neměly dobrou pověst, ale v 95 % případů umělé přerušení těhotenství povolily. To znamená, že od roku 1958 počet potratů postupně stoupal, v některých letech jich bylo téměř tolik jako porodů. Boom potratů nastal ve druhé polovině 80. let, protože v roce 1986 byly potratové komise zrušeny a byla povolena miniinterrupce do osmého týdne těhotenství. V roce 1989 připadlo na 100 porodů 98,2 potratů.
PÉČE O ZDRAVÍ DĚTÍ
Ikonou dětského lékařství byl pediatr Josef Švejcar (1897–1997), který u nás jako jeden z prvních prosazoval přítomnost otce u porodu. Jeho legendární kniha Péče o dítě byla původně učebnicí pro ošetřovatelky, poprvé vyšla už v roce 1945 a autor ji poté padesát let doplňoval a přepracovával. Po válce doporučoval umělé mléko, ale v 70. letech svůj názor přehodnotil a podporoval kojení, protože se ukázalo, že je důležité pro dětskou imunitu. U veřejnosti se jeho názory na kojení prosazovaly pomalu. Sunar, jenž vznikl v roce 1950, byl oblíbený ještě v 70. letech, ačkoli se musel rozdělávat v minerálce Ida, která byla často nedostatková. Pokud bylo dítě hospitalizováno v nemocnici, rodiče tam s ním nesměli zůstat. Dětská oddělení původně nebyla všude, ale přibývalo
jich. Po válce jich existovalo jen kolem padesáti, ale v polovině 70. let jich už bylo přes dvě stě.
Za socialismu byla pravidelná povinná prohlídka u dětského zubaře, všechny děti na ni chodily dvakrát ročně v rámci výuky se svou třídou a ošetření bylo zadarmo. Žáci většinou museli dorazit přímo na středisko, a pokud někdo měl kaz, hned dostal amalgámovou plombu, která v mnoha případech vydržela dodnes. Někde za nimi zubař přijel v zubařském autobuse nebo děti ve škole prohlédl v místnosti vybavené zubařským křeslem, a když bylo třeba, pozval je na zákrok do své ordinace. Dentální hygiena ještě u nás neexistovala.
Pamětníci vzpomínají na povinné návštěvy u zubaře různě. Pro některé to byla příležitost ulít se z vyučování, a protože měli zuby v pořádku, nebáli se. Jiní měli z návštěvy trauma, zvláště když byli až na konci abecedy, a zatímco čekali, až na ně přijde řada, slyšeli vrtání a řev svých předchůdců. Navíc se tehdy nedávala injekce, proto zákrok dost bolel. Souhlas rodičů s ošetřením jejich dítěte se neřešil, na druhou stranu se rodiče nemuseli stresovat, že nemůžou sehnat zubaře, který by zuby jejich potomka ošetřil.
MASOVÁ PROOČKOVANOST
Chloubou režimu byla masová proočkovanost občanů. Očkování bylo povinné a veřejnost proti němu neprotestovala, protože mnoho lidí si stále ještě pamatovalo doby, kdy se na černý kašel umíralo, nebo se setkali s lidmi postiženými obrnou. Ve školách probíhalo povinné hromadné očkování dětí, díky tomu se Československu dařilo potlačit nebezpečné infekce šířící se mezi žáky. Školáci byli přeočkováváni proti nemocem, proti kterým byli poprvé očkováni v kojeneckém nebo batolecím věku.
Nejprve se lékaři vypořádali s dětskou obrnou, jejíž první velká epidemie v Československu vypukla už v roce 1939, kdy jí onemocnělo přes 2000 osob. V roce 1948 nemoc dostalo téměř 2500 dětí a v roce 1953 jich bylo kolem 2000. Poprvé se v Československu proti dětské obrně očkovalo v roce 1957, a to Salkovou vakcínou s mrtvým virem, která vznikla v USA a podávala se pomocí injekce. Nejprve se dovezla z Kanady, ale brzy se začala vyrábět i u nás.
Třemi dávkami bylo naočkováno téměř 56 % československých dětí mladších 15 let, a když o rok později chorobou onemocnělo pouze 245 dětí, byla vakcína považována za úspěšnou.
Navzdory tomuto úspěchu se v roce 1958 začala využívat Sabinova vakcína s oslabeným virem, která se podávala orální cestou na lžičce spolu s kostkou cukru, později v podobě sladkého sirupu.
Velká část této vakcíny byla vyrobena v našem Ústavu sér a očkovacích látek a zbytek poslali z Moskvy. Její přijetí bylo dobrovolné a zpočátku se uplatňovala pouze ve čtyřech krajích. Teprve v roce 1960 byla využívána v celé zemi. V květnu 1960 bylo proti dětské obrně naočkováno téměř 93 % dětí ve věkové kategorii 2 měsíce až 14 let, tedy skoro 3,5 milionu osob.
Posledních třicet případů dětské obrny bylo u nás zaznamenáno v roce 1960, a tak se Československo v roce 1961 stalo první zemí na světě, na jejímž území byla tato nemoc díky očkování zcela vymýcena. V období normalizace se úspěch očkování proti dětské obrně stal politickým tématem a byl uváděn jako ukázkový případ vysoké úrovně socialistického zdravotnictví. Ačkoli se dnes nemoc na území České republiky nevyskytuje, v cizině se objevují lokální ohniska, proto se turistům doporučuje, aby se před cestou do některých zemí nechali přeočkovat.
V Československu probíhalo plošné očkování i proti jiným nemocem. Proti černým neštovicím začalo už roku 1919 a v roce 1980 byla nemoc zcela vymýcena. Proti spalničkám se začalo plošně očkovat v roce 1969, nejprve se dávala jedna dávka a od roku 1975
dvě. Za několik let klesl počet nakažených na nulu, což vydrželo až do nedávné doby, kdy se nemoc u nás znovu rozšířila. Lékaři z toho viní rodiče, kteří očkování odmítají.
V roce 1953 se začala využívat vakcína proti tuberkulóze, jež měla ze všech vakcín nejvíce nežádoucích účinků a u dospělých nebyla dostatečně účinná. Povinné očkování proti této nemoci bylo zrušeno v roce 2010. Úspěšné bylo očkování proti zarděnkám, které probíhalo od roku 1982, avšak nejprve se týkalo pouze dívek, teprve od roku 1986 ho museli podstupovat i chlapci. Plošně se očkovalo rovněž proti záškrtu (od roku 1946), tetanu (od roku 1956), černému kašli (od roku 1958) a příušnicím (od roku 1987). V roce 1958 se začala využívat kombinovaná vakcína DTP proti záškrtu, tetanu a černému kašli, která se aplikovala ve třech dávkách. Dnes se u nás kvůli nižší proočkovanosti záškrt i černý kašel znovu vyskytují.
VYMÝCENÍ ČERNÝCH NEŠTOVIC
Černé neštovice (pravé neštovice) ještě během 20. století zabily kolem půl miliardy lidí, stejný počet znetvořily nebo zmrzačily. Ti, kdo je přežili, často přišli o zrak nebo jim zůstaly jizvy. V druhé polovině 20. století se virus šířil jen v Asii, Africe a Jižní Americe. V Československu se proti nim plošně očkovalo od roku 1919, díky tomu se u nás naposledy vyskytly v roce 1924 (poslední případ na naše území zanesl v roce 1967 letec z Indie).
K jejich celosvětovému vymýcení zásadní měrou přispěl český epidemiolog Karel Raška (1909–1987). Tento muž se už dříve zapsal do dějin – v roce 1945 řídil boj proti epidemii skvrnitého tyfu, která vypukla v terezínském ghettu. V roce 1963 se stal ředitelem sekce infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO), která se o čtyři roky později zaměřila na celosvětové vymýcení neštovic.
Po pouhých dvou letech už černé neštovice vymizely z dvaceti nejpostiženějších afrických států. Předtím se prosazovalo, že by se měli očkovat všichni, ale profesor Raška prosadil, aby se nejprve očkovalo tam, kde se onemocnění vyskytuje nejvíce.
Díky Raškovi se u nás spála léčila pomocí penicilinu, podařilo se mu výrazně omezit výskyt černého kašle, záškrtu, dětské obrny a spály. V roce 1951 ve slovenské Rožňavě potlačil největší epidemii klíšťové encefalitidy (nakažených bylo více než 660). Ačkoli byl spoluautorem celosvětového vymýcení pravých neštovic, v Československu jeho úspěchy nebyly oceněny. V roce 1970 ho odvolali z vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který vedl od roku 1952, a zanedlouho ho musel také opustit. Svět však na něho nezapomněl – v roce 1984 Karel Raška získal prestižní Jennerovu medaili od Anglické královské lékařské společnosti za své zásluhy v boji proti pravým neštovicím.
Posledním člověkem na světě, který se přirozenou cestou nakazil pravými neštovicemi, byl somálský kuchař Ali Maow Maalin, jenž onemocněl v říjnu 1977. Následovalo dva a půl roku ověřování a poté Světová zdravotnická organizace 8. května 1980 prohlásila pravé neštovice za celosvětově vymýcené. A tak se u nás na počátku 80. let přestalo proti této nemoci očkovat. Starší ročníky, které očkování ještě podstoupily, mají po něm nahoře na rameni kulatou nebo oválnou jizvu. Používal se oslabený živý vir, který nemohl nemoc způsobit, ale bylo žádoucí, aby došlo k místní reakci. Proto se používala speciální rozdvojená jehla a udělalo se několik vpichů, aby se virus pořádně dostal do svrchní vrstvy kůže.
Virus byl nadále uchováván pro vědecké účely v řadě laboratoří a kvůli tomu se v srpnu 1978 nakazila fotografka Janet Parkerová pracující na lékařské fakultě v britském Birminghamu. Její pracoviště sousedilo s virologickou laboratoří, odkud virus unikl. Od ženy se nakazila její matka, u níž onemocnění probíhalo mírně, zato Janet Parkerová na nákazu zemřela. V současnosti vzorky pravých
neštovic oficiálně existují jen ve dvou laboratořích – jedna je v Rusku a druhá v USA. Státy se jich nechtějí zbavit, nechávají si je pro vědecké účely a kvůli možnosti vyrobit očkovací látku, pokud by to bylo třeba. Existují totiž obavy, že by virus mohl být využit jako biologická zbraň.
HUBNUTÍ ZA SOCIALISMU
Zpočátku byly diety odsuzovány, protože se pokládaly za špatný americký trend, navíc hubené ženy nebyly schopné zastávat dělnické profese. Kvůli těmto důvodům se u nás ideál nadměrné štíhlosti prosadil až v 60. letech. Na druhou stranu v Československu nebyla zpočátku rozšířená ani obezita. Jelikož stále existoval přídělový systém, lidé museli vystačit pouze s tím, co se jim podařilo sehnat. Ve druhé polovině 50. let se zvýšil počet obézních občanů, kteří přibrali kvůli špatnému stravování. Podle tehdejšího názoru měl nadváhu ten, komu se dařilo dobře – větší počet obézních osob tedy znamenal úspěch při budování socialismu (ve skutečnosti je stravování se nekvalitními potravinami projevem chudoby). V 60. letech trpěla nadváhou už třetina obyvatel Československa. Vědělo se, že je zdravé konzumovat ovoce a zeleninu, ale v restauracích zelenina byla pouze ve formě omáček nebo menších příloh, naopak se v nich hojně konzumovalo tučné maso.
Lidé postupně začali chápat, že nadbytečné kilogramy škodí zdraví, a snažili se je shodit pomocí některé z diet, které u nás kolovaly. Patřila k nim i bodová dieta. Ta se zakládala na bodovém systému, ve kterém měly jednotlivé druhy potravin přiděleny body podle výživové hodnoty nebo počtu kalorií. Tyto body se během dne sčítaly. Aby se dosáhlo snížení váhy přibližně dva kilogramy týdně, nesmělo se denně přesáhnout 40 bodů. Pokud někdo chtěl zhubnout ještě
rychleji, jedl potraviny v hodnotě 20 bodů. Pokud někomu šlo jen o udržení váhy, mohl dosáhnout 60 bodů. Žádná potravina nebyla zakázána, každý mohl jíst vše, na co dostal chuť, jen musel dodržet požadovaný součet.
Některé oblíbené diety se zaměřily na konzumaci jedné potraviny, ta se hubnoucím po čase přejedla, proto začali jíst méně a méně, a tak zhubli. Nejsnadnější byla rýžová dieta, při které se denně mohlo sníst až 200 gramů rýže (váha v syrovém stavu), ta byla rozdělena na čtyři porce. K rýži si člověk mohl přidat čerstvou nebo vařenou zeleninu a na svačinku si vzít ovoce. Držela se také banánová dieta, při níž se konzumovaly pouze banány. K nim se mohla podávat káva a občas rýže. Je však třeba připomenout, že na banány se v období socialismu stály fronty. Objevila se i dieta vajíčková, zeleninová, bramborová nebo jogurtová. V 60. letech se prosadila citrusová dieta, ale špatně se držela kvůli nedostatku grapefruitů a pomerančů, které se při ní měly pojídat. V Dolní Lipové uplatňovali vinnou kúru, ale už ve druhé polovině 60. let ji úřady zakázaly. Kritizovali ji bojovníci proti alkoholismu, což není překvapivé, protože se v jejím rámci suché pečivo zapíjelo vínem (až litr na den).
V 70. letech byla oblíbená bezuhlovodanová dieta (bílkovinná nebo proteinová), která vylučovala nebo minimalizovala konzumaci sacharidů (těm se tehdy říkalo uhlovodany), proto se nekonzumovaly brambory, rýže, pečivo, sladkosti, sušenky ani ovoce. Povoleny byly jen bílkoviny a tuky, proto se jedlo maso, vejce, slanina a sýry. Tato dieta se s různými obměnami drží dodnes (jen se jí říká jinak –Atkinsonova, low carb).
Mnoho příznivců získala americká dieta, která byla známá jako dieta podle kliniky Mayo. Držela se dva týdny a povolovala konzumovat pouze přesně dané potraviny v přesně daném množství. Při jejím držení se jedlo především vejce natvrdo, grepy, rajčata, salát, špenát a pila se černá káva (bez mléka a cukru), k tomu se denně
přidalo libové maso (steak, pečená ryba, řízek, kuře apod.). Jídlo se konzumovalo třikrát denně. Tato dieta slibovala zhubnutí o 8 kilogramů za 14 dnů. Výsledek se dostavil, ale jakmile se člověk začal stravovat normálně, brzy nabral kila zpět.
Naším nejznámějším propagátorem zdravého životního stylu a vhodné stravy byl docent Rajko Doleček (1925–2017), ostravský lékař, který byl napůl Čech a napůl Srb. Napsal několik populárně-naučných knih o životosprávě a dietních příruček propagujících zdravý jídelníček a hubnutí, publikoval také odborná díla o zdravé výživě, endokrinologii a diabetologii. V 70. a 80. letech minulého století se díky televizním pořadům stal symbolem boje proti nadváze. Poprvé se v televizi objevil v pořadu Zdraví versus žaludek (1964) a jeho nejúspěšnějším pořadem se stal Nebezpečný svět kalorií (1974), který se věnoval nadváze a zdravé výživě. Lidem s nadváhou radil: „Jezte s mírou. Držím se zásady, že jíst se má pravidelně, nepřehánět to s tuky a naopak si dopřávat zeleniny a ovoce. Občas i sklenici dobrého vína.“
Rajko Doleček se stále udržoval fit, o čemž svědčí skutečnost, že svou lékařskou praxi vykonával celých 67 let, až do svých 92 let. A jak se stravoval on sám? „Moje akreditace pro léčbu obezity je v tom, že už čtyřicet let mám stejnou váhu mezi 69 a 71 kilogramy. Ráno se hodně najím, v poledne si vyberu z toho, co je v naší závodní jídelně ve Fakultní nemocnici v Ostravě, a večer jím jen minimálně. Třeba jen pomeranč nebo banán. Ono staré rčení ‚Snídani sněz sám, obědvej s přítelem a večeři dej nepříteli‘ platí dodnes.“
Lidé mohli zhubnout (a být v dobré kondici) také díky cvičení. Některé ženy jednou nebo dvakrát týdně chodily večer do tělocvičen ve školách, kde se cvičila džezgymnastika. Jednalo se o aerobik, ale protože pocházel ze Západu, nemohlo se mu tak říkat. Už v první půlce 70. let existoval pořad Buď fit, ve kterém předcvičovala Draha Horáková. V 80. letech ponoukal k pohybu televizní pořad Cvičme v rytme, ve kterém předcvičovala skupina slečen v upnutých
cvičebních úborech. Nesmíme zapomenout na spartakiády, ty byly nejen velkou oslavou režimu, ale rovněž měly inspirovat k pohybu. V návodu pro práci se cvičenci z roku 1985 bylo uvedeno, aby se dětem na otázku, proč cvičí na spartakiádě, odpovídalo, že proto, aby se z nich nestali bumbrlíčkové a byly zdravé.
TELEFONOVÁNÍ
Před rokem 1989 nebyly v Československu mobily a radiová síť s autotelefony byla určena pouze pro státní instituce. Telefonovalo se z pevné linky, ale tu měli doma zavedenou pouze šťastlivci. Nefungovalo to tak, že by se o ni požádalo na Správě pošt a telekomunikací (SPT) a za pár dnů by ji technici zařídili. Na pevnou linku se totiž kvůli nedostatečné kapacitě telefonní sítě často čekalo několik let a mnoho lidí se jí do konce roku 1989 nedočkalo – na konci 80. let bylo jen v Praze přes 100 000 nevyřízených žádostí o zřízení domácí telefonní stanice. V roce 1960 bylo v Československu 1 000 000 domácích telefonních stanic a v roce 1989 jich bylo 1 500 000.
Navíc byly tehdy běžné dvoulinky a vícelinky, protože podnik SPT tím šetřil náklady na vybudování sítě a její kapacitu. V exponované hodiny (tedy večer) se mohlo stát, že si sousedé zablokovali linku dlouhými hovory, a tak nebylo možné se na ostatní přístroje dovolat ani z nich volat. Telefonní přístroje, které se v domácnostech nacházely, byly vytáčecí – jednotlivá čísla se musela postupně vytočit na ciferníku. Telefonní čísla rodiny, kamarádů, doktora a do práce lidé znali, ale ostatní si museli vyhledat ve Zlatých stránkách (kde byla i adresa), případně museli zavolat na infolinku.
Kdo neměl pevnou linku a chtěl uskutečnit místní hovor, musel vyrazit k nejbližší telefonní budce. Přestože bývalo více budek na jednom místě, i tam už mohl právě někdo volat, a tak bylo nutné čekat
na konec hovoru. Cena hovoru nezávisela na jeho délce a nebyla vysoká – v 60. letech byla 25 haléřů, postupně vystoupala na 50 haléřů a nakonec na 1 korunu.
Meziměstské telefonní hovory (meziměsto) nešlo uskutečnit přímo, muselo se volat přes spojovatelku. Bylo třeba jí zavolat a říct číslo, na které se člověk chtěl dovolat, a potom čekat na spojení. Z telefonních budek se dalo volat jen lokálně. Pokud tedy někdo chtěl uskutečnit meziměstský hovor a nemohl volat z vlastního telefonu, musel jít na poštu, kde mu ho zařídili do hovorny. 14. dubna 1977 došlo k přelomové události – v Liberci byly nainstalovány první dva meziměstské telefonní automaty.
POCHOD PRAHA–PRČICE
Naším nejstarším turistickým pochodem je Bezručova Moravice, která se pravidelně koná od roku 1960. Původně byla určena pro orientační běžce a atlety, až postupem času se jí začala účastnit široká veřejnost. Nejslavnějším organizovaným dálkovým pochodem je ale pochod Praha–Prčice, který je zároveň nejmasovější akcí u nás.
U jeho zrodu stáli Jiří Dvořák, jenž byl hlavním redaktorem časopisu Turista, Ing. Karel Kulle a místní rodák a propagátor sportu
Stanislav Rataj.
Traduje se, že trasu inspirovala Běla Dvořáková. Když zakladatelé hledali přitažlivý cíl kolem 70 kilometrů od Prahy, aby se trasa dala ujít za světla, utnula jejich diskuzi slovy: „Je čas na oběd, běžte s tím už do Prčic!“ A bylo rozhodnuto. Podle jiné verze byl Kulle „do Prčic“ poslán svým nadřízeným. Ve skutečnosti byly Prčice zvoleny, protože byly vhodným cílem a navíc jsou rodištěm Stanislava Rataje. Ať už byl cíl zvolen z jakéhokoli důvodu, lidé už desetiletí chodí do Prčice (součást městečka Sedlec-Prčice).
Pochodníci se na trať dlouhou zhruba 65 kilometrů poprvé vydali 17. dubna 1966. Bylo jich 469, ale pouze 320 z nich došlo do cíle, kde získali odměnu – bílou stužku a hrnek čaje. Za peníze si mohli pořídit speciální pohlednici a účastnický list na 100 jarních kilometrů, jednalo se o masovou akci Československého svazu tělesné výchovy založenou v roce 1957, která turisty vybízela nachodit nejméně 100 kilometrů od prvního jarního dne do začátku prázdnin. První ročník nesl název „100 000 loktů českých na trati Praha–Prčice“ (jeden český loket odpovídá 59 centimetrům). Průměrná teplota byla 13,7 stupňů a deštivé počasí přimělo některé účastníky, aby pochod předčasně ukončili.
Postupně byla přidávána jiná výchozí místa a počet tras se rozšiřoval – v roce 1984 bylo připraveno rekordních 24 tras. Účastníci pochodu během cesty dostávali razítka na kontrolních bodech. Zpočátku byli pochodníci odměňováni stužkou, ale v roce 1970, který byl věnován rybníkářství, dostali kovovou rybičku. V roce 1972 účastníci získali textilní erb. V roce 1973 se jako upomínkový předmět objevil kovový prčický škrpál (malý odznak ve tvaru boty) a v roce 1977 (12. ročník) byla odměnou za dosažení cíle plastová botička, která se stala tradiční cílovou trofejí, ale její barva se mění. V roce 1980, kdy probíhala spartakiáda, pochodníci dostali v cíli kovový odznak ve tvaru spartakiádního štítu.
Zatímco v roce 1970 se na pochod vydala zhruba tisícovka osob, v roce 1979 jich bylo více než 35 000. Zvláště populární byl pochod v 80. letech, přičemž rekordní účast byla zaznamenána v roce 1981, kdy se akce zúčastnilo 35 732 osob. Zpočátku se pochod konal v dubnu, proto byl ročník v roce 1969 nejstudenější v jeho historii –teplota byla kolem 4 stupňů a na trase ležely zbytky sněhu. V roce 1973 byla akce přesunuta na květen (obvykle se koná třetí sobotu v květnu), což zvýšilo oblibu pochodu.
V prvních letech hrála důležitou roli recesistická podoba pochodu, přičemž každý ročník měl jiné tematické zaměření. V roce 1966 byl