Když Sandra Deakinová přišla na hřbitov, dlouze si povzdechla. Obvyklá partička mužů se opozdila, a ještě nezašla do kostela, nejméně dva se po ní ohlédli. Normálně si to načasovala tak, aby se s nimi nemusela potkat. Otec George po ní přejel pohledem. Sice letmo, ale s hlubokým odporem. Odbojně zvedla bradu, srdce se jí však rozbušilo, když si vzpomněla, jak na sobě ucítila jeho hrubé ruce. Po tom, jak se k ní zachoval, měla zcela jasno, co si o ní myslí. Ale chodit na hřbitov na procházku se psem jí zakázat nemohl. Mimoděk sevřela vodítko pevněji. Pickles byl typický labrador, prodal by ji za hrst pamlsků, ale to oni nemusí vědět. Jako poslední do kostela vešel Terence Birch, zíral na ni ještě dobrou minutu, než zmizel dovnitř za ostatními. Pevně mu pohled oplácela a dala na sobě plně znát, co si o tom úchylovi doopravdy myslí. O jeho ostudných vylomeninách taky věděla svoje. I když se zachovala kurážně, stejně se jí hned dýchalo lehčeji, jakmile ti dva zašli do kostela. Jakkoli se to mohlo zdát zvláštní, na tomhle místě si vždycky odpočinula, vyčistila si hlavu, a po těch pár posledních dnech to potřebovala. Před pouhými několika hodinami dostala další jedovatý e-mail. Po přečtení ho přeuložila z došlé pošty s tím, že je to jen další cvok, kterému se nelíbí její práce. Takových je! Fakt, že tenhle konkrétní nevraživec jí píše už roky, ignorovala. Paradoxně se tím vlastně [7]