Když Sandra Deakinová přišla na hřbitov, dlouze si povzdechla. Obvyklá partička mužů se opozdila, a ještě nezašla do kostela, nejméně dva se po ní ohlédli. Normálně si to načasovala tak, aby se s nimi nemusela potkat.
Otec George po ní přejel pohledem. Sice letmo, ale s hlubokým odporem. Odbojně zvedla bradu, srdce se jí však rozbušilo, když si vzpomněla, jak na sobě ucítila jeho hrubé ruce. Po tom, jak se k ní zachoval, měla zcela jasno, co si o ní myslí. Ale chodit na hřbitov na procházku se psem jí zakázat nemohl. Mimoděk sevřela vodítko pevněji. Pickles byl typický labrador, prodal by ji za hrst pamlsků, ale to oni nemusí vědět.
Jako poslední do kostela vešel Terence Birch, zíral na ni ještě dobrou minutu, než zmizel dovnitř za ostatními. Pevně mu pohled oplácela a dala na sobě plně znát, co si o tom úchylovi doopravdy myslí. O jeho ostudných vylomeninách taky věděla svoje.
I když se zachovala kurážně, stejně se jí hned dýchalo lehčeji, jakmile ti dva zašli do kostela. Jakkoli se to mohlo zdát zvláštní, na tomhle místě si vždycky odpočinula, vyčistila si hlavu, a po těch pár posledních dnech to potřebovala.
Před pouhými několika hodinami dostala další jedovatý e-mail. Po přečtení ho přeuložila z došlé pošty s tím, že je to jen další cvok, kterému se nelíbí její práce. Takových je! Fakt, že tenhle konkrétní nevraživec jí píše už roky, ignorovala. Paradoxně se tím vlastně
[ 7 ]
uklidňovala, protože své výhrůžky nikdy neuskutečnil, ale zároveň si musela připustit, že jsou ty zprávy pořád agresivnější a důraznější. Poslední dobou zvažovala, že o nich poví manželovi, věděla však, že by kolem toho nadělal rozruch a nutil ji podat oznámení na policii.
Pomalu procházela mezi náhrobky a přemítala o uplynulém týdnu. Moc se nevyvedl. Jeden katastrofální večírek a dvě schůzky, které jí nijak nepomohly.
Pořád ještě se v ní všechno svíralo, kdykoli si vybavila ten pekelný večírek před pár dny. Prý uvolněná zábava. Dopadlo to ovšem jinak. Musela čelit skupině žen, které od toho večera očekávaly daleko víc, než původně tvrdily. Ani jedna z dam nebyla spokojená s tím, co se od ní dozvěděla. Navrch ještě to extempore s nepřátelsky naladěným, agresivním manželem, aby večer vyzněl nejen nepříjemně, ale i znepokojivě.
A potom ty schůzky. Právě kvůli té první se musela propůjčit k tomu, aby po večerech bavila lehkovážné ženské, co neunesou pravdu. Kéž by ji byl pochopil a svoje plány odložil. Pak by nemusela horko těžko shánět práci a přijmout každou zakázku, co se namane, jen aby měla z čeho žít.
Oni dva se přitom nepohybovali ve stejných kruzích, a stejně ji chtěl umlčet. Neměl vůbec důvod pokoušet se ji z oboru vyštvat.
Dokázala si to vysvětlit jedině tak, že ho k tomu motivuje jakási profesní řevnivost. Bezděky se zachvěla, když si vzpomněla, s jakými slovy se s ní rozloučil. Když na vás žárlí narcistní člověk, nesmíte to brát na lehkou váhu.
Zastavila se u hrobky uprostřed hřbitova a položila na kámen ruku. Její potíže s tím nemožným chlapem jedna večerní procházka se psem nevyřeší. Snad by si měla se svým manželem Willem promluvit i o tomhle.
Pickles opodál něco zavětřil, a tak znovu vykročila.
No a ta druhá schůzka…
Vtom za ní zapraskala větvička. Sandra se vytrhla ze zamyšlení.
[ 8 ]
Otočila se.
Ihned ji polilo horko, nechápavě nakrčila čelo. Najednou měla sucho v ústech, snažila se pochopit ten mrazivý výjev před sebou.
„Vy,“ šeptla a vodítko jí vyklouzlo z ruky.
Kim na rozdíl od většiny lidí proti posledním hodinám neděle nijak neprotestovala. Mnozí se tou dobou volky nevolky smiřují s tím, že je víkend fuč a před dalším dlouhým pracovním týdnem už je nic nespasí, ale pro Kim to byla chvíle, kdy může přepnout, obnovit síly a připravit se na další výzvy.
Pro jednou se mohla těšit z ničím nerušeného víkendu. V pátek odešla spolu se zbytkem týmu domů v rozumnou hodinu, a přestože měla pohotovost pro případ vážného zločinu, kriminální bratrstvo Black Country jí velkomyslně dopřálo celé dva dny jen pro sebe.
Domácím pracím věnovala právě tolik času, kolik považovala za nutné, Barney se před noční procházkou proběhl po zahradě a těch posledních pár zbylých hodin si Kim vyhradila pro druhou největší lásku svého života: Vincent Black Shadow.
Přesně tahle motorka byla její vysněný projekt už dávno. Fotky motocyklu vyráběného mezi lety 1948 a 1955 hertfordshirskou firmou Vincent HRD jí ukázal její pěstoun Keith, když jí bylo dvanáct. Dlouhé měsíce čekala, dokud se ke koupi nenaskytl originální rám, a už to bylo přes rok, co ho sehnala. Od té doby trpělivě pročesávala internet a pátrala po dalších původních dílech. Některé součástky si bude muset nechat vyrobit na zakázku, ale dala jich dohromady už dost, aby se mohla pustit do díla.
Kdykoli si ale stanovila den, kdy práci na projektu zahájí, přišlo jí do toho něco jiného: nový případ, dlouhé přesčasy, psychopat z minulosti a s ním málem i smrt.
[ 11 ]
Tentokrát však ne. Kávy měla plnou konvici, iPod nabitý a venku už zavládl poklid nedělního večera.
„Tak jo, pejsku, šup – víš, kam jdeme,“ sdělila Barneymu, vzala hrnek s Colombian Gold a otevřela dveře do garáže.
Pohled, který se jí tam naskytl, jí okamžitě zvedl náladu.
S Bryantovou pomocí to tu už před pár týdny přebudovala z provizorní tělocvičny, kde nabírala sílu potom, co ji někdo málem umlátil k smrti, zpátky na dílnu.
Ano, mohla si posilovací stroje umístit do volného pokoje nahoře. Dílnu, kde renovovala motorky, vyklidit nemusela. Jak si teď ale uvědomila, dala tím vlastně najevo, že nějakou dobu nebude mít duševní sílu být sama sebou. Musela si načas dopřát pauzu, všechno odložit a totálně se soustředit na to, aby měla zase tolik sil jako dřív.
Ale teď už jsem připravená, řekla si v duchu a postavila hrnek vedle iPodu.
Zapnula ho a garáží se rozlehly tóny Mozartova Requiem. Zvolna ji prostoupil pocit spokojenosti. Takhle byla šťastná. Mezi svým nářadím, vůněmi maziva a oleje, s dobrou kávou, Barneym po boku a dvanácti hodinami, než jí začne další šichta. Cítila, že se už už plně noří do práce.
Podrbala po hlavě Barneyho, který vedle ní poslušně čekal na pokyny.
Pomalu usedla na plachtu, na níž měla rozložené všechny díly, které na Vincent Black Shadow zatím sehnala. Barney s ní nešel, váhavě zůstal stát ve dveřích.
„Vím, že už to je docela doba, kamaráde, ale máme celou noc…“
Nedořekla to, protože ji hrubiánsky přerušilo vyzvánění telefonu.
„To si snad dělá prču,“ vzdychla, když uviděla, kdo volá.
Klepnutím hovor přijala.
„Volaný účastník bohužel momentálně…“
„… hrozně prudí,“ dokončil za ni větu Keats.
[ 12 ]
„Doufám, že mi voláte, abyste mi poblahopřál k nerušenému víkendu,“ řekla varovně.
„No jistě, ale mnohem raději bych tak učinil osobně. Co takhle kdybyste za mnou přijela ke Svatému Janu Křtiteli, řekněme, hmmm, hned teď? Klidně s sebou vezměte i kamaráda.“
Telefon oněměl a jí se zhoupl žaludek. Buď ji Keats zve na zatraceně mizerné rande, nebo tam má něco, co by měla vidět.
„Krucinál,“ zavrčela. Málem už prožila obyčejný víkend jako normální lidi.
Rychle si nazula vysoké boty, hodila na sebe černou koženou bundu a shrábla klíčky a helmu.
Před dvěma minutami se ještě chystala na pár hodin Mozarta a relaxu. Místo toho v neděli v osm večer mířila za svým nejmilejším patologem do kostela v centru Halesowenu.
Něco jí říkalo, že Vincent Black Shadow bude muset počkat.
Kim odbočila na halesowenskou hlavní třídu a zastavila před hradbou blikajících modrých světel a vnějším kordonem, u nějž se už začaly tvořit hloučky.
Jeden policista poznal její Kawasaki Ninja a odtáhl krajní kužel, aby mohla projet. Kývnutím mu poděkovala a zaparkovala mezi dvěma hlídkovými vozy vpravo od sanitky.
Rukavice dala do helmy, tu pověsila na řídítka a pak zamířila k druhému kordonu u černé kovové brány, která vedla ke kostelu svatého Jana. Ukázala průkaz. „Kam mám jít?“
„Dozadu na hřbitov, inspektorko.“
Paráda, čím dál tím líp. Keats si na to rande vybral vážně blbej plac. Pokud věděla, kostel svatého Jana Křtitele tady v centru města měl tisíciletou historii. Když dlouho do večera pracovala na stanici na druhém konci města, často zaslechla jeho zvony. Kostel stál souběžně s hlavní ulicí, od níž ho dělil plot z tepaného železa, a hřbitov začínal u východní strany a pokračoval dozadu.
Rychle se pustila po pěšině, po níž mnohokrát šla ještě jako pochůzkářka, když na hřbitově prohledávali přerostlá křoviska, kde si místní kriminálníci schovávali kradené zboží, drogy a zbraně.
Před pár lety tu v rámci obecního programu místní strážníci a bývalí trestanci navázali spolupráci a dali celý areál do pořádku.
Kim se k tomu stavěla skepticky, ale projekt kupodivu splnil svůj účel a podle všeho tu od té doby probíhala stálá údržba.
[ 14 ]
Ale bez ohledu na to, jak byl hřbitov upravený, na něm v noci stejně bylo cosi přízračného, přestože u severního kraje postával shluk lidí v reflexních vestách a s baterkami.
Kousek opodál u kostela stáli dva strážníci se skupinkou mužů kolem jednoho z nich ve světlých džínách a šedé mikině.
„Ať ještě nikdo neodchází,“ prohodila Kim k prvnímu strážníkovi, který se namanul.
Hned zalitovala, že nezavolala Bryantovi a nevzala ho s sebou, ale připadalo jí, že aspoň jeden z nich si nerušený víkend zaslouží. Normálně by on shromáždil veškeré podrobnosti a ona by se věnovala oběti.
„Á, inspektorko, mrzí mě, že jsem vás vytáhl takhle o víkendu,“ přivítal ji Keats, oddělil se od hloučku a popošel k ní.
„Lháři. Vůbec vás to nemrzí, ale můžu se utěšovat tím, že máte víkend zkažený taky.“
„To jsem už měl stejně,“ odvětil Keats. „Od rána jsem se v márnici těšil společnosti jednoho bezdomovce.“
„Podezřelé úmrtí?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Jen neznáme totožnost.“
Kim přeběhl mráz po zádech. Nesnášela, když nezjistili identitu mrtvého. Ten muž se nějak jmenoval, nějak žil, než skončil na ulici, možná měl i rodinu. Odsunula ty myšlenky stranou. Na tohle byla zkrátka přecitlivělá, od dětství prožitého v anonymitě ústavní péče.
„Fajn, tak uhněte,“ řekla a nakoukla patologovi přes rameno.
„Víte, chci vás jen varovat…“
„Keatsi, jsem velká holka – něco snesu.“
Ustoupil a přenechal jí své místo v hloučku.
„Kristepane!“ vyjekla.
„Ehm… Stoneová,“ pokáral ji Keats a poukázal na prostor, kde se nacházeli.
„Věřte, že umím klít i hůř,“ odtušila a přistoupila blíž. „Do háje, Keatsi, taky jste mě mohl varovat.“
[ 15 ]
Nikdo by jí nevyčítal, kdyby na první pohled usoudila, že žena na zemi má na sobě červenou mikinu, ale bílá místa na lemech rukávů a výstřihu to vyvracela. Tělo bylo pobodané, ale Kim chtě nechtě nejvíc upoutalo zranění od krku výš. Žena měla ústa proříznutá přes celou tvář. Kim se nad tím znetvořením, které dodávalo oběti vzezření klauna, stáhl žaludek. Rána vznikla surovým trhnutím nože, a tak byla roztřepená. Spodní ret se odchlípl, zůstal viset a odhaloval všechny dolní zuby. Kim hned automaticky pomyslela na příbuzného, který bude muset provést úřední identifikaci. Jako by to už tak nebyla bolestná procedura. Zůstane dotyčnému v paměti jako poslední a trvalý obraz právě tenhle? Kim věděla, že Keats udělá všechno pro to, aby traumatizující dopad zmírnil. Identifikace proběhne přes sklo, aby se předešlo jakékoli kontaminaci, a jak patologa znala, umístí tělo tak, aby nejpostiženější strana byla co nejdál. Viděla těla, kde brutalitu způsobených zranění maskovalo prostěradlo nebo obvaz.
„Posmrtně,“ konstatoval Keats, když viděl, že se dívá na poraněná ústa.
Kim rychle spočítala trhliny v látce. „Deset?“
„Jedenáct,“ odvětil. „Ještě jedna v postranním švu svetru.“
Takže jedenáct bodných ran, ale i smrt byla pořád málo? Když zůstalo tělo bez života, vrah pořád ještě potřeboval dát průchod svým pocitům nebo zanechat vzkaz.
Kim začala tělo obcházet, hrůzná scéna se jí vpíjela do povědomí a paměti.
Hádala ženě něco kolem čtyřicítky. Slámově žluté vlasy sahaly po ramena. Několik pramínků se přilepilo do zaschlých kapek krve na obličeji. Po obou stranách těla se rozlévaly červené kaluže. Dlaně měla celé od krve, zjevně se snažila krvácení zastavit, ale útok byl příliš zákeřný a surový. Na dvou prstech pravé ruky a jednom prstu levé měla zlomené nehty. Nedala se bez boje.
[ 16 ]
Na dolní polovině těla byly na světlých džínách a teniskách znát červené cákance a kapky značící, že hlubší bodnutí následovala až později a první část konfrontace se odehrála vestoje.
Načervenalé skvrny v hlíně kolem svědčily o tom, že chvíli uhýbala a vrávorala. Nebyla to rychlá smrt.
Kim udělala ještě jedno kolečko a zaměřila se na drobnější detaily.
Keats mezitím pokývl fotografovi, aby se dal do práce.
Během útoku pachatel přesekl popruh kabelky a ta teď ležela oběti u nohou. S magnetickými sponami patrně nikdo nemanipuloval, ale zpod chlopně čouhalo něco zeleného.
Kim se rozhlédla. „Pes je kde?“
Keats zavrtěl hlavou. „Žádný pes.“ Taky se rozhlédl. „Ani vodítko.“
„Vodítko určitě zůstalo připnuté k obojku. Upustila ho a pes utekl.“
Keats se na ni pochybovačně zadíval.
„Tohle jsou kompostovatelné sáčky na hovínka. Mám stejné. Určitě je s sebou nenosila jenom proto, aby neměla prázdnou kabelku.“
Otočila se k jednomu strážníkovi. „Nahlaste to ke kordonům a běžte toho psa hledat.“
Ten chudáček bude určitě strachem bez sebe.
„Nikdo ještě neotevřel kabelku a nepodíval se po průkazu?“ zeptala se a otočila se zpátky k oběti.
„Čekali jsme na…“
„Pardon, že jdu pozdě,“ ozval se Mitch, který zrovna přicházel. Do půli těla už byl navlečený v bílé jednorázové kombinéze, druhá půlka se snažila zpoždění dohonit. „Hráli jsme venku ve Worcesteru.“
„Hráli jste co?“ zeptala se, když k ní došel.
„Domino.“
„Vážně?“ užasla.
„Náhodou jsme na špičce ligy.“
[ 17 ]
„To má ligu?“
„Jestli jste už skončili, máme tady tělo,“ okřikl je Keats.
„Dneska má už druhé. Kyselá nálada,“ vysvětlila Kim forenznímu technikovi.
„Chápu,“ přisvědčil a důkladně si mrtvou prohlédl. „Propána, tohle nebyla žádná nehoda, co?“
Než si tělo obešel, Kim zůstala zticha.
„Sahal někdo na něco?“ zeptal se Mitch. Keats zavrtěl hlavou. „Ten, co ji našel, se ničeho nedotkl a my jsme zatím jen pořídili fotky.“
Mitch pochvalně přikývl. „Dobře, hádám, že nejdřív chcete tu kabelku?“
Kim pokývala, doufala, že tam najdou nějaký doklad totožnosti.
Mitch si navlékl ochranné rukavice a vytáhl sáček na důkazy. Otevřel kabelku, vytáhl z ní psí pytlíky a vložil je do sáčku. Další předmět byl kýžený zlatý důl, peněženka. Opatrně ji otevřel a Kim si připravila telefon.
Mitch z přední přihrádky na karty vylovil řidičák. Kim si ho přečetla a pořídila pár snímků. Sandra Deakinová, čtyřicet jedna let, bydlištěm v Hawne, halesowenské čtvrti v pěším dosahu kostela. Pokusila se v duchu překrýt podobu ženy, jak se jí už vryla do paměti, tváří z průkazové fotografie, ale věděla, že si Sandru Deakinovou navždycky bude pamatovat tak, jak ji viděla poprvé.
„Díky, Mitchi,“ řekla, když kabelku vrátil na zem a začal oběti natahovat sáčky přes ruce.
Uložila telefon a rozhlédla se, jestli neuvidí nějakou známou tvář. Právě k ní kráčel silně opálený bělovlasý muž.
„Lepší pozdě než nikdy, Planty,“ oslovila policejního inspektora, s nímž se velice dobře znala.
„K službám, inspektorko.“
„Smím vám svěřit tu čest?“
Ukázala mu na telefonu adresu a on vážně přikývl.
[ 18 ]
„Hned tam…“
„Ještě chvilku počkejte. Doufám, že rodině budete moct odvézt domů psa.“
Inspektor se rozhlédl, ale ona neměla na vysvětlování čas.
„Už jste se mnou skončil, Keatsi?“ zeptala se.
„Na to bych mohl odpovědět tolika způsoby, že si honem nemůžu vybrat, a tak budu radši mlčet.“
„Dobře děláte.“ Zamířila ke skupince lidí, které požádali, aby ještě neodcházeli.
Nakráčela přímo mezi ně.
„Kdo našel oběť?“ zeptala se. Dvojice strážníků ucouvla.
Z řady vystoupil muž s prořídlými nazrzlými vlasy. „Jsem otec George Markinson,“ představil se a podal jí ruku. „Krátce otec George.“
Kim ruku ignorovala. „Vy jste ji našel?“
Nechal ruku klesnout a kývl k muži ve svetru s copánkovým vzorem. „Ne, to tady Terence Birch.“
Kim přejela pětici mužů pohledem. „Viděl ještě někdo něco?“
Všichni zavrtěli hlavou.
„Nikdo se nepřiblížil k tělu ani si ho nevyfotil?“
Všichni zase zavrtěli hlavou a tvářili se u toho zděšeně.
V dnešní době se na tohle bohužel ptát museli.
„Máme jejich nacionále?“ zeptala se strážníků.
„Ano,“ odpověděli jednohlasně.
„Dobře, zatím můžete všichni jít, ale prosím vás, nesdělujte nic z toho, co jste tu viděli, médiím. Doma se za vámi zastaví policisté a sepíšou výpovědi.“
Všichni přikývli, že rozumí, a začali se trousit pryč.
„Tak dobrá, pane…“
„Terence je jedním z našich zvoníků,“ řekl otec George. „Odcházel právě…“
„Děkuju, otče. Terence neumí mluvit?“
[ 19 ]
Z výrazu duchovního vyčetla, že nemá rád, když mu někdo odporuje. Vteřinu se mu pevně dívala do očí a potom se obrátila k tomu druhému.
„Terenci, můžete mi říct, jak to bylo?“ Jemně se dotkla jeho paže. Ještě se na ni vůbec nepodíval.
„Tolik krve,“ hlesl a dál zíral na zem, jako by měl tělo pořád před sebou.
„Odcházel jste po zvonění?“ navedla ho a podívala se, kudy by z kostela vyšel. Bylo to dobrých sedmdesát metrů. „Nevydal jste se rovnou k bráně?“
Aby Sandřino tělo objevil, musel to vzít oklikou, zadem kolem kostela.
„Chtěl jsem se kouknout.“
„Na co?“
„Po Sandy. Viděl jsem ji, když jsem přišel.“
„Vy ji znáte?“ podivila se Kim a sama zaslechla vzdálený cinkot varovného zvonečku.
Terence zvedl hlavu a přikývl. „Je místní. Známe ji všichni. Chodí sem často.“
„Ano, to chodí,“ dodal otec George trochu mrzutě.
Halesowen není žádné velkoměsto. Není divu, že oběť znali.
„Chodila na bohoslužby?“ obrátila se k otci Georgeovi.
„Dobré nebe, kdepak,“ odvětil. „Jednou dvakrát týdně sem na hřbitov chodila se psem na procházku.“
Kim netušila, proč se mu do hlasu vkradl milostivý tón, jako by jí k tomu osobně dal svolení. Proč by to tady na veřejně přístupném místě vadilo?
„A vy jste ji viděl, když jste přišel zvonit?“ zeptala se Terence.
Přikývl. „Ano, dělala to co obvykle.“
„Co dělá obvykle?“
„Chodí tady a dotýká se hrobů. Vždycky se jen zastaví se zavřenýma očima a rukou na kameni.“
[ 20 ]
Rysy otce George se letmo nesouhlasně stáhly, ale neřekl nic.
„A když jste pak skončili, vyrazil jste se po ní tedy podívat?“
„Ano, párkrát už jsem ji musel odsud vyprovodit. Já tady totiž zamykám, mám klíč. Vlastně ani nevím, proč jsem šel tak daleko. Měl jsem takový divný pocit, a tak jsem pokračoval pořád dál a pak jsem ji našel…“ Odmlčel se, protože se mu to zase naplno vybavilo, a pohled mu znovu sklouzl k zemi.
„Neviděl jste ani neslyšel nic jiného?“ vyptávala se Kim.
„Nic. Jenom jsem vykřikl a potom jsem hned zavolal záchranku.
Nesahal jsem na ni. Věděl jsem, že je mrtvá. Zůstal jsem u ní, dokud nepřijeli.“ Opět oči zvedl a měl je mokré. „Udělal jsem to správně?“
„Všechno jste udělal dobře, Terenci,“ ujistila ho. „Nemohl jste jí nijak pomoct.“
Ze rtů se mu vydral vzlyk. Na jeden večer už toho na něj bylo dost.
„Běžte domů,“ poradila mu jemně. „Někdo se u vás staví a sepíše s vámi výpověď, ale děkuju, že jste se po ní sháněl. Díky tomu, že se našla takhle rychle, máme mnohem větší šanci najít toho, kdo
jí to udělal.“
„Doprovodím ho k autu,“ řekl otec George a odvedl ho.
Jak se za nimi dívala, všimla si inspektora Planta, nastupoval zrovna do hlídkového vozu. K její radosti držel na vodítku poskakujícího labradora.
Naposledy se rozhlédla kolem dokola a zamířila ke svojí motorce.
Ještě vzhlédla ke zvonici a vtom si uvědomila, že zvony nahoře odbíjely, právě když Sandra Deakinová bojovala o život.
[ 21 ]
„Doufám, že jste si všichni užili fajn víkend,“ řekla Kim, jakmile se sešel celý tým. Včera hromadnou esemeskou svolala poradu na sedmou ráno. Víc vysvětlovat nemusela. Všichni věděli, co to znamená.
„Připadal mi jako malá dovolená,“ prohlásila Stacey.
Tomu Kim rozuměla. Málokdy nemuseli o víkendu dohánět papírování.
„Upřímně řečeno, už jsem se malinko nudil,“ řekl Bryant. „Jenny mě vypakovala do hospody s tím, že domů nemám spěchat.“
„To je ale tím, že tě moc nemusí,“ podotkla Kim.
„Pravda,“ konstatoval s bezpečným vědomím, že má nejharmoničtější manželství, jaké kdy Kim viděla.
Všichni se podívali na Penna.
„Lynne byla v práci, tak jsem doháněl domácnost.“
Po vteřině ticha se všichni rozchechtali.
Pokrčil rameny, jako by ho žádná lepší zábava nenapadla.
„Penne, kdybych nebyla lesba a vdaná, do zítřka bych tě klofla,“ řekla Stacey.
„Jo, taky bych to asi zvážil,“ přidal se Bryant.
„Fajn, konec volné zábavy,“ řekla Kim. „Určitě už jste uhodli, že máme oběť.“
Všichni se zadívali na tabuli, kam zapsala informace.
„Žena jménem Sandra Deakinová, čtyřicet jedna let, jedenáct bodných ran na procházce se psem. Když měl pachatel hotovo,
[ 22 ]
navrch jí ještě prořízl pusu. Tenhle detail pochopitelně v tiskových zprávách neuvedeme. Fotky by měly dorazit kolem deváté, až Keats přijde do práce. Měl včera perný den. Zatím můžu říct, že měřila asi metr šedesát pět, štíhlá, blond vlasy.“
„Pardon, šéfko, nejde mi z hlavy ten počet ran a to s tou pusou. Hodně osobní,“ ozval se Penn.
„Souhlas. Pachatel nic nevzal. Sexuálnímu útoku nic nenasvědčuje. Nevíme, co byla zač, ale někoho naštvala.“
„Nebo máme co do činění se šílencem,“ podotkl Bryant.
„Báječná teorie, ale v kolika případech, které jsme vyšetřovali, nám tady bezhlavě řádil vraždící blázen?“
Bryant pokrčil rameny. „Stát by se to mohlo.“
„To jo, ale zatím se zaměřme na nejpravděpodobnější možnost, že pachatele znala. K vraždě došlo mezi sedmou a osmou večer u kostela svatého Jana Křtitele tady ve městě. Zvoníci ji viděli, když přišli, a jeden z nich ji našel při odchodu. Znali ji. Prý se ráda procházela se psem po hřbitově, zastavovala se u náhrobních kamenů a dotýkala se jich.“
„Proč?“ Penn povytáhl jedno obočí.
Kim pokrčila rameny. Neměla ponětí.
„Inspektor Plant shromáždí výpovědi zvoníků i otce George Markinsona, ale Stace, sežeň mi o tom dobrém duchovním něco bližšího, i o tom chlápkovi, co ji našel, Terenci Birchovi.“
Stacey si jména zapsala.
„Taky mi vyhledej všechno, co se dá, o Sandře Deakinové.“
„Jasně, šéfko.“
„Penne, pitva proběhne přesně od devíti a…“
„Beru si to,“ zahlaholil vesele.
„Copak jsem domluvila?“
„Pardon, šéfko.“
„Keats měl včera ještě jednoho zákazníka. Bezdomovce beze jména. Vytáhni z něj o něm něco.“
[ 23 ]
Penn čekal.
„Teď jsem domluvila.“
„Dobře, šéfko.“
„A my dva, Bryante, si jako vždy takhle po ránu půjdeme promluvit s truchlící rodinou.“
Shrábl z opěradla židle sako. „Poslyšte, pro jednou bych si to možná rád prohodil s Pennem. Vždycky dostane…“
„Ehm… šéfko, jen vteřinku,“ ozvala se Stacey, když vycházeli ze dveří, a otočila k nim monitor. „Je tohle naše oběť?“
„Hergot, Stace, to byla rychlost,“ podivila se Kim a zadívala se na fotku, která vypadala jako profesionální portrét.
„Ráda bych si tu pochvalu zasloužila, ale opravdu nebylo těžké ji najít.“
„Jak to?“ zeptala se Kim a popošla zpátky do místnosti.
„Sandra Deakinová aneb místní médium, též známá jako Senzibilka Sandy.“
Kim zaslechla jakýsi zvuk a vzápětí si uvědomila, že nezaúpěla jen v duchu, nýbrž i nahlas.
„Jasnovidcům nevěříte, šéfko, co?“ nadhodil Bryant, když scházeli ze schodů.
„Jako bys mě neznal,“ odvětila a zakoulela očima.
Bryant na to neřekl nic, jen stiskl bzučák u dveří a vyšel ven.
Sice bylo jasno, ale vzduch ještě štípal, v půli března se teploty teprve snažily vyšplhat do dvouciferných čísel.
„Nechceš mi snad tvrdit, že podle tebe na tom něco je?“ zeptala se Bryanta cestou k autu.
Pokrčil rameny. „Viděl jsem toho v životě už příliš na to, abych to úplně vyloučil. Koukám v televizi na různé pořady a jsou tam věci, které skeptici neumí vysvětlit.“
„Laciné salonní triky,“ mávla rukou a zapnula si bezpečnostní pás.
Bryant otevřel pusu, ale pak si to rozmyslel a z parkoviště se k domu Sandry Deakinové rozjeli mlčky.
Hawne je rezidenční čtvrť přibližně kilometr a půl od městského centra.
Těsně po půl osmé ráno začínal provoz houstnout, když míjeli areál halesowenské vysoké školy.
Bryant odbočil doleva a potom prudce doprava, do ozdobných železných vrat s poštovní schránkou po pravé straně. Těsně minul tři kolečkové popelnice u zdi a zajel na poslední volné místo vedle dvou aut: starého Jaguaru E-Type a Nissanu Micra.
„Hezké,“ zhodnotil Bryant, když vystoupili.
[ 25 ]
Měl pravdu. Hezké, ovšem nic úžasného, a Kim si po slibném pohledu na honosný vjezd připadala trochu ošizená.
Po schodech, které vedly z příjezdové cesty, vyšli k samostatně stojícímu přízemnímu domu z oranžových cihel, s okenními rámy barvy dubu. Když Kim zaklepala na dveře, odhadla, že dům sice stojí na pozemku o ploše nějakých dvou tisíc metrů čtverečních, ale vzadu i zleva ho stíní vyšší budovy.
Otevřel jí muž kolem pětačtyřicítky v džínách a svetru značky Weird Fish. V zarudlých očích měl otupělý výraz.
„Pan Deakin?“
Přikývl a pustil je dál, aniž věnoval jediný pohled průkazům, které drželi.
Kim vešla dovnitř. „Jsem detektiv inspektorka Stoneová a tohle je můj kolega detektiv seržant Bryant.“
Muž za nimi zavřel a ukázal na dveře vlevo.
Kim se posadila na gauč, Bryant si vybral jedno křeslo.
„Pane Deakine, přijměte naši upřímnou soustrast,“ promluvil její parťák k muži. Ten sklesl do druhého křesla.
Pan Deakin si přejel dlaněmi obličej a potom si prohrábl vlasy, takže mu prošedivělé prameny zůstaly tu a tam trčet. Bradu měl zhrublou strništěm.
„V koutku duše se modlím, abyste mi přišli říct, že došlo k omylu a spletli jste si ji s někým jiným, přestože se ještě nevrátila domů. Chci, abyste mi řekli, že ve skutečnosti není mrtvá, ale když sem přišel ten policista, nic aktuálnějšího nevěděl.“
Zvedl oči, zadíval se do jejích a čekal.
Kim nic neřekla.
„Víte, doteď jsem netušil, jak umí být naděje krutá. Jako by vás opakovaně kopala do břicha,“ hlesl, když mu došlo, že jeho modlitby zůstanou nevyslyšeny.
Kim chápavě přikývla. „Zjistíme, kdo jí to udělal, pane Deakine.“
„Will, prosím, nejsme ve škole.“
[ 26 ]
Když viděl její zmatený výraz, dodal: „Jsem učitel.“
„Ach tak,“ řekla. Od dětí slýchal svoje příjmení od rána do večera. „Dobře, Wille, skutečně mě mrzí, že vás musíme rušit v zármutku a klást vám otázky, ale…“
„To nevadí, jen do toho,“ prohlásil a tvář se mu stáhla napětím. „Čím dřív se zeptáte, tím rychleji dopadnete toho parchanta, co to udělal.“
„Dobře, tak pro začátek, můžu…“
„Jen hledám obojek, abych mohla vzít Picklese na… Jé, promiňte,“ ozvalo se ode dveří.
„Detektivové, to je Nik,“ ozřejmil jim Will.
Kim se povzbudivě usmála na teenagerku s psím vodítkem v ruce. Dívka ho odložila na stůl a posadila se na područku otcova křesla.
Natáhla se po jeho ruce. „Všechno oukej, tati?“
„Jen musím zodpovědět pár otázek,“ řekl. „Promiňte, tohle je moje dcera Nicola.“
Když seděli takhle vedle sebe, Kim viděla, jak silně jsou si podobní.
Dcera měla po Willu Deakinovi černé vlasy, zelené oči a výraznou bradu. Ovšem co zdědila po matce, moc určit nešlo.
„Upřímnou soustrast s úmrtím tvojí…“
„Nebyla,“ přerušila ji Nicola.
Kim čekala.
„Pardon, to vyznělo nezdvořile,“ dodala dívka, když se její otec napjal. „Chtěla jsem říct, že Sandy nebyla moje matka.“
„Aha.“ Teď bylo Kim jasné, proč se nechoulí někde v koutku, uplakaná a zničená.
„Běž se psem, miláčku.“ Will ji pohladil po ruce a pak ji pustil.
Nicola zaváhala, ale pak vstala a odešla z pokoje.
„Starý obojek je v komoře!“ zavolal za ní ještě. „Ti z forenzního si museli jeho nový obojek odnést. Byly na něm skvrny od…“ Nechal větu nedořečenou.
[ 27 ]