Issuu

ÚVOD CESTA ZAČÍNÁ… V nejvzdálenějším koutu nejmodřejšího oce ánu, napříč skrytými mělčinami, schované za očarovanou mlhou, leží nejúžasnější místo na Zemi. Každičká jeho část je prodchnutá magií – od třpytivých horských vrcholů po krytých sněhovými čepicemi po lesy poseté květinami. Tohle je Ostrov jednorožců.

Jednoho dne se v ostrovním šeru objevil miho tavý tmavě purpurový světelný bod. Rychle

AKADEMIE JEDNOROŽCů

jako kolibřík zamířil ke slunci a cestou poletoval sem a tam. Poblikával a kroužil nad ostrovními vodopády a lukami a pak hladce klouzal k zelenému vrcholku kopce. Tam se opálově bílý jednorožec se spirálovitým rohem zastavil a díval se přes moře. Pozoroval, jak tečka tančí blíž a blíž a duhová hříva mu v mírném větříku vlála. Nijak se nevylekal – tohle světlo už viděl mnohokrát. Tečka zakroužila kolem těla majestátního tvora, podél rohu a vzhůru do vzduchu. Byla to víla osudu, drobná kouzelná bytost s třepotavými růžovými křídly a zářivýma očima. Jednorožec mlčky sklonil hlavu na pozdrav. Víla osudu se vedle něj kratičký okamžik vznášela na místě a vzápětí znovu odletěla, krouživě vzhůru až k obloze… a tam se připojila k mračnu dalších víl, které tlumeně zářily barvami drahokamů a nadšeně kmitaly křidélky.

SOFIINO POZVÁNÍ

Jednorožec vzhlédl a uviděl, jak se víly osudu shlukují a pak vylétají ještě výš. Těsně předtím, než oblak zmizel z dohledu, nečekaně se rozdělil a tečky se rozprchly do všech stran. Zůstal jen on, nádherný tvor a blednoucí tlumená záře mihotavého růžového světla.

1. KAPITOLA „Skvělá práce!“ prohlásila Sofie Mendozová, když Mary Lou přeplachtila nad spadlým stro mem. Z výšky skoku některé jezdce až zamrazi lo, ale Sofie se ani trochu nebála. Jak by mohla mít strach, když si užívá spolu s nejlepší kama rádkou? Mary Lou, Sofiina nádherná kaštanová klis na, radostně zaržála. Užívala si stejně jako její jezdkyně! Vyrazila tryskem, proplétala se lesem a kopyta duněla po zemi. „Tudy,“ řekla Sofie a jemně navedla klisnu kolem nízko rostoucích větví. „Jdeme na to!“

SOFIINO POZVÁNÍ

Sofie měla Mary Lou ráda odjakživa a prů zkum byl jejich oblíbenou činností. Za léta na farmě, kde bydleli, z ní vyrostla obratná jezd kyně, která se držela pevně v sedle, třeba že Mary Lou uháněla tryskem. Sofie se smála a vítr jí hvízdal ve zlatohnědých vlasech. Kolem krku měla řetízek s křišťálovým přívěskem ve tvaru hvězdy, a zatímco proplouvaly mezi stro my, šperk se pěkně třpytil. Když byla ve volné přírodě, všechno ostatní zmizelo. Stačilo, aby myslela na slunce v zá dech, otěže v rukách a Mary Lou, která ji hbitě odnášela na svém hřbetu za dobrodružstvím. Sofie klisnu pobídla, pádily kolem potemně lých pasek a pichlavých ostružinových houš tí, až slunce začínalo blednout a konečně byl čas vrátit se domů. Vběhly na travnatou louku a zamířily k uklizenému výběhu obklopenému vysokou dřevěnou ohradou – byly doma.

AKADEMIE JEDNOROŽCů

„Poslední skok,“ šeptla Sofie, nakloněná nad klisnin krk. „Zvládneme ho bezvadně!“ Mary Lou sklopila uši vzad, mocně se odrazila a s lehkostí přeskočila plot. Šťastně zaržála a zpomalila do lehkého klusu. „Paráda,“ smála se Sofie a sklouzla na zem. Políbila klisnu na čumák a dodala: „Jako vždy!“ Mary Lou zařehtala a něžně Sofii dloubla čumákem. Zatímco ji dívka hladila po krku a laskavě k ní promlouvala, klisna si koutkem oka něčeho všimla. Co znamená to mihotavé růžové světlo nad farmářskou usedlostí? Mary Lou překvapeně zamrkala, ale když otevřela oči a podívala se znovu, světlo už bylo pryč. Sofie si ničeho zvláštního nevšimla, spíš jí dělalo starosti, že se začínalo šeřit. Vzala otěže a spěšně vedla klisnu do výběhu. „Připozdívá se,“ řekla. „Musíme tě dostat do stáje, než…“

SOFIINO POZVÁNÍ

„… než to zjistí maminka?“ Sofie zaúpěla. Zpoza stájí najednou vyšel její mladší bratr Marco a usmíval se od ucha k uchu. Bylo mu teprve devět, ale už si osvojil úctyhodné detektivní dovednosti. „Maminka bude šílet, až zjistí, že jsi vyvedla Mary Lou z výběhu!“ dodal. Klisna a Sofie se na sebe potají nervózně podívaly. „Jen si to tak myslím, samozřejmě,“ pokračoval bratr, „protože jsem zaslechl, jak ti předtím říkala, ať tě to ani nenapadne.“ Sofie ho z legrace šťouchla do žeber. Rozhodně nechtěla být přistižena při porušování pravidel, ale odpoledne bylo tak krásně a slunečno! Měla dojem, že nevyrazit v tak nádherný den za dobrodružstvím je skoro až hřích. „Maminka se naštěstí nic nedozví,“ doplnila rychle. „Právě připravuje večeři a víš, jak jí lasagne vždycky dají zabrat.“

AKADEMIE JEDNOROŽCů

Marco kupodivu neodpověděl. Jen jeho úsměv se vytratil a velké hnědé oči měl ještě širší než obvykle. Vtom si Sofie uvědomila, že za jejími zády někdo stojí. Prudce se otočila. „Ahoj, mami!“ vyhrkla a polkla naprázdno. Maminka na ni vrhla zlostný pohled. Jednu ruku měla v bok a ve druhé držela krabici s piz zou. „Večeři jsem nevařila,“ prohlásila odměřeně. „Objednala jsem ji.“ Marco se bleskově protáhl kolem sestry, vzal mamince z rukou krabici a uháněl do domu. „Já to jenom odnesu dovnitř. Čau!“ Sofii se sevřel žaludek. Mary Lou sklonila hlavu a upírala pohled do země. Teď byly vážně v pěkné kaši. „Kolikrát jsem ti říkala, že nesmíš vyjíždět z farmy?“ spustila maminka.

SOFIINO POZVÁNÍ

„Mary Lou potřebovala protáhnout nohy,“ namítla Sofie a vzdychla. Maminka se na ni dívala tak, že nešlo lhát. „Vzala jsem ji jen po stezce,“ dodala tiše. „S tatínkem jsme takhle jezdili pořád.“ Mamince zjihly oči. Přistoupila ke klisně a pohladila ji. Pak s ní zamířily ke stáji, aby ji přichystaly na spaní. „Jen nechci, aby se ti něco stalo,“ řekla maminka vlídně. „Já jsem dobrá jezdkyně,“ odpověděla Sofie a přinesla vědro na vodu. „O mě se bát nemusíš.“ Maminka povytáhla obočí. „Vážně? Minulý týden jsi vyjela ven za bouřky, abys odchytila splašené kuře. Týden předtím jsem vás obě přistihla, jak si hrajete na honěnou s býkem.“ „Máš pravdu, mami.“ Sofie pohlédla na Mary Lou. Klisna teď měla sundanou uzdečku a užívala si příjemnou

AKADEMIE JEDNOROŽCů

masáž krku. Ony neměly v úmyslu provádět nebezpečné věci, ty se zkrátka tak nějak při-

hodily. „Proč se někdy nemůžeš věnovat něčemu bezproblémovému, nějaké normální činnosti, kterým se holky jako ty obvykle věnují?“ zeptala se maminka. „Mohla bys mít pár kamarádek, chodit do kina, zvát je k nám na přespávačku. Bylo by to fajn.“ „Kamarádky se přeceňují,“ řekla Sofie a objala Mary Lou na dobrou noc. „Já jsem spíš osamělá rebelka, která miluje dobrodružství a přivádí tím svou matku k šílenství.“ Maminka zakroutila hlavou a uchechtla se. Nato se předklonila a připojila se k objetí. „To jsi řekla přesně,“ dodala, „ale vraťme se k té tvé tajné vyjížďce.“ „Mám zaracha?“ nadhodila Sofie. „Jo, jasně. Já si to myslela!“

SOFIINO POZVÁNÍ

Kykyryký! Na zídce před Sofiinou ložnicí trůnil jejich velký červený kohout. Načechral si peří, zhluboka se nadechl a znovu zakokrhal. Kykyryký! Měl za úkol každé ráno za svítání všechny vzbudit a nikdy se neopozdil. Sofie ospale zívla, pořádně se protáhla a pak otevřela okno a vystrčila hlavu ven. „Krásné dobré ráno i tobě!“ zavolala a přátelsky na kohouta zamávala. Vklouzla do pantoflů a sešla po schodech dolů. Z kuchyně už se linula příjemná známá vůně – maminka smažila palačinky. Na odpočívadle Sofie míjela fotku svého tatínka, Milese Mendozy. Jí i bráškovi pořád moc chyběl – někdy snadno zapomínala, že jen neodběhl do stájí nakrmit koně nebo nepracuje venku kolem

AKADEMIE JEDNOROŽCů

farmy. Když procházela kolem, zlehka si políbila prsty a dotkla se jimi fotky v rámečku, tak jako každý den. „Dobré ráno, tati,“ zašeptala. Na okamžik pohlédla na jeho laskavý obličej a vtom se rozdrnčel zvonek u dveří.

Cink, cink! „Já tam zajdu!“ křikla a seběhla schody po třech. Během chvíle stála u dveří a otevřela, ale venku nikdo nebyl. Vyšla na verandu a rozhlédla se. „To je zvláštní,“ zamumlala, a než se otočila, aby se vrátila do domu, málem zakopla o stříbrnou krabici položenou uprostřed rohožky. Udiveně si ji prohlížela. Jak se tam dostala? Znovu se rozhlédla, jestli neuvidí, kdo krabici přinesl, zatímco se za ní vznášelo mihotavé, tmavě purpurové světlo. Když konečně přestala pátrat a odnesla krabici dovnitř, světlo vmžiku odlétlo.