9788028406479

VESMÍR

Obrátíme-li oči k temné noční obloze, hledíme do nezměrných hlubin vesmíru. Hvězdy, planety a galaxie jsou ve vesmíru rozesety nejen tam, kde je můžeme spatřit, ale i v mnohem větších vzdálenostech, než jaké si vůbec dokážeme představit.

Smyčková protuberance

Obří smyčky žhavého plynu zvané smyčkové protuberance dosahují vysoko nad sluneční povrch a táhnou se podél siločar magnetického pole hvězdy. Některé mohou existovat po celé měsíce.

Spikule

Proudy horkého plynu neustále vystupující z povrchu Slunce vytvářejí věžovité, tisíce kilometrů vysoké výtrysky zvané spikule, jež existují jen několik minut, než se zhroutí. Viděny shora vytvářejí mihotavé vlasovité obrazce kolem slunečních skvrn.

Slunce

Slunce je téměř dokonalá koule horkého vířícícho plynu. Energetický zdroj Slunce je pohřben hluboko v jeho jádru, kde bez ustání žhne jaderná pec, jež přeměňuje hmotu na teplo a světlo.

Ač je Slunce jen o něco větší než průměrná hvězda, je tak velké, že by se do něj vešlo 1,3 milionu Zemí. Obsahuje 99,8 procenta veškeré hmoty sluneční soustavy a gravitační síla vyvolávaná tak velkým nahromaděním hmoty udržuje planety na jejich oběžných drahách. Z pozemského pohledu je Slunce poklidným životodárným zdrojem světla a tepla, avšak bližší zkoumání nalezne zběsilý svět s vroucím povrchem překypujícím obřími erupcemi, jež vyvrhují proudy žhnoucího plynu do okolního prostoru.

Jádro

Uprostřed horkého a hustého jádra se procesem jaderného slučování uvolňuje energie. Každou sekundu se v něm přemění více než 600 milionů tun vodíku na helium.

Vrstva v zářivé rovnováze

Jádro obaluje vrstva v zářivé rovnováze, jež není dostatečně hustá, aby v ní probíhala jaderná reakce. Energie uvolněná v jádru touto vrstvou velmi pomalu stoupá do konvektivní zóny.

Konvektivní zóna V konvektivní zóně stoupají k povrchu ohromné bubliny horkého plynu, jenž poté chladne a klesá zpět; tento proces přenáší energii ze slunečního nitra k povrchu.

Sluneční nitro

Vědci člení nitro Slunce na tři oblasti: jádro, vrstvu v zářivé rovnováze a konvektivní zónu. Všechny jsou tvořeny plynem, jenž je směrem do středu Slunce stále teplejší a hustší. V jádru teplota dosahuje až 15 milionů °C a plyn je 150krát těžší než voda.

Fotosféra

Viditelný povrch Slunce se nazývá fotosféra. Energie uniká z fotosféry do vesmíru ve formě světla.

Sluneční erupce

Mohutné výbuchy na slunečním povrchu se nazývají erupce. Často jsou doprovázeny výrony koronální hmoty (viz rámeček).

Sluneční skvrny

Sluneční statistika

Průměr 1 393 584 km

Vzdálenost od Země ...................150 milionů km Hmotnost (Země = 1) 333 000

Povrchová teplota 5 500

jádra 15 milionů

Uvolňování energie Světlu

Chladnější tmavší oblasti slunečního povrchu se nazývají sluneční skvrny. Jejich četnost stoupá a klesá v jedenáctiletém cyklu.

Otáčení

Zrnitý povrch

Bubliny horkého plynu, které stoupají z nitra Slunce, mají na svědomí „zrnitost“ slunečního povrchu. Na povrchu Slunce jsou v každém okamžiku na 4 miliony granulí o průměru asi 1

Jako všechna vesmírná tělesa se Slunce otáčí kolem své osy. Na rozdíl od Země, která rotuje jako pevné těleso, Slunce se otáčí na různých místech různou rychlostí. Sluneční rovník se otočí jednou za 25 pozemských dnů, polárním oblastem to trvá 34 dnů.

34 dnů

25 dnů

34 dnů

Vyvrhování hmoty

Obří bubliny superhorkého plynu (plazmatu), každá o hmotnosti kolem miliardy tun, vyvřou na povrch Slunce asi třikrát denně. Tyto tzv. výrony koronální hmoty narostou během několika hodin do velikosti milionů kilometrů a pak prasknou, přičemž vyvrhnou silný proud nabitých částic do okolí. Když se takový výron srazí se Zemí, zaskvěje se nad polárními oblastmi neobyčejně jasná polární záře.

Planetka

Planetky čili asteroidy jsou tělesa kroužící kolem Slunce na okraji vnitřní části sluneční soustavy. Většina z nich se pohybuje v pásu mezi Marsem a Jupiterem, některé se ale dostávají nebezpečně blízko k Zemi. Nejmenší planetky mají zhruba velikost domu, ty největší jsou dost velké, aby byly zařazeny mezi trpasličí planety. Astronomové se domnívají, že jde o zbylý materiál, z nějž vznikaly planety. Všechny planetky dohromady mají hmotnost asi dvacetiny Měsíce.

U těchto malých ledových těles se při přiblížení ke Slunci může rozvinout dlouhý ohon z prachu a plynu.

Uran

Slunce

Slunce je jako velká elektrárna, která vyrábí energii jaderným slučováním vodíku na helium. Je to jediná

Merkur Planeta nejbližší Slunci je zároveň nejmenší. Její povrch je pokryt starými krátery.

Saturn Druhá největší planeta sluneční soustavy je známa krásnou soustavou jasných prstenců, které obkružují. Má přes 80 měsíců a desítky měsíčků.

Země Naše planeta je jediná, o níž víme, že hostí život, a to díky kapalné vodě na povrchu.

Venuše Planeta velikostí podobná Zemi je pekelné místo, na němž by byl případný astronaut zaživa rozdrcen a uvařen hustou a horkou atmosférou.

Rozměry oběžných drah

Měřítko dole na stránce znázorňuje poměrné vzdálenosti planet od Slunce. Vzdálenost mezi sousedními planetami směrem k okraji sluneční soustavy prudce roste.

Mars Mars je krutě mrazivý pouštní svět. Stejně jako Země má pohoří, kaňony a zaledněné polární oblasti.

oblet Slunce trvá Neptunu 164 let.

Modrý obr krouží kolem Slunce jakoby na boku, pravděpodobně v důsledku dávné srážky s menší planetou. Má 27 měsíců.

Jupiter Největší planeta sluneční soustavy je hmotnější než všechny ostatní planety dohromady. Má svoji vlastní rodinu přes 90 měsíců, z nichž některé jsou velké jako planety.

Sluneční soustava

Planety sluneční soustavy jsou dvojího typu. Čtyři vnitřní planety jsou malá tělesa z hornin a kovů, za nimi následují čtyři velké vnější planety z plynů a kapalin. Mezi těmito skupinami je pás kamenných těles zvaných planetky a za planetami je zóna ledových těles včetně trpasličích planet a komet. Ještě dále od Slunce je kulovitý oblak obrovského počtu komet – Oortovo mračno. Sluneční soustava nemá ostře vymezenou hranici.

Sluneční soustava

Gravitace obrovské hmoty Slunce udržuje početnou rodinu planet a ostatních těles na jeho oběžné dráze. Slunce a veškerá tato tělesa společně tvoří sluneční soustavu.

Naše Slunce povstalo z obrovského oblaku prachu a plynu před asi 4,6 miliardy let. Velká většina materiálu byla vtažena do vznikající hvězdy, avšak ne všechen: zbylý materiál – pouhých 0,14 % hmoty sluneční soustavy – utvořil disk plynu a prachu obíhající novorozenou hvězdu. Po miliony let se zrnka prachu v tomto disku shlukovala a vytvářela větší tělesa, z nichž některá vyrostla až do velikosti planet, zformovaných do kulatého tvaru vlastní gravitací. Vnitřní část sluneční soustavy byla příliš teplá, aby v ní kondenzovaly plyny, proto jsou vnitřní planety z hornin a kovů. V chladné vnější části sluneční soustavy vznikly mnohem větší plynné planety.

Oběžné dráhy

Všechna větší tělesa ve sluneční soustavě obíhají kolem Slunce ve stejném směru. Planety krouží po téměř kruhových drahách v rovině disku prachu a plynu, ze kterého vznikly. Mnohé menší objekty, jako je trpasličí planeta Pluto, mají protažené skloněné dráhy. Komety přilétají ze všech směrů.

Eris

Dnešní sluneční soustava má osm planet, více než 100 měsíců, neznámý počet trpasličích planet a nespočetné množství komet a planetek.

Jak to funguje?

Anglický vědec Isaac Newton byl první, kdo pochopil, proč se měsíce a planety pohybují po svých oběžných drahách: udržuje je na nich gravitace. Aby svoji teorii objasnil, nakreslil veliké dělo střílející koule rovnoběžně se Zemí: pokud se bude koule pohybovat dostatečně rychle, křivka dráhy bude rovnoběžná se zakřivením zemského povrchu, a koule se bude pohybovat po oběžné dráze.

Trpasličí planety

Trpasličí planety mají kulovitý tvar, avšak jsou menší než „skutečné“ planety a jejich gravitace není dostatečně silná, aby vyčistila oblast jejich dráhy od menších těles. Nejznámější trpasličí planetou je Pluto, který byl do roku 2006 považován za devátou planetu.

Měsíc: základní údaje

Průměr ...............................................................3 474 km

Průměrná povrchová teplota.....................–53 °C

Jedna otočka kolem osy 27 pozemských dnů

Jeden oběh Slunce 27 pozemských dnů Gravitace (Země = 1) ....................................0,17

Jak Měsíc vznikl?

Vědci se domnívají, že Měsíc vznikl před

4,5 miliardy let jako výsledek srážky Země a neznámé planety. Z vyvrženého materiálu se působením gravitace zformoval Měsíc.

Fáze Měsíce

Z tohoto materiálu se utvořil prstenec a z něj postupně Měsíc.

Při oběhu Měsíce kolem Země je z daného místa viditelná proměňující se část osvětlené poloviny měsíčního povrchu – podle toho se proměňují fáze Měsíce v cyklu trvajícím 29,5 dne.

Odvrácená strana

Měsíc nastavuje Zemi stále tutéž stranu. Druhou, odvrácenou stranu Měsíce by lidé bez kosmických lodí nikdy nespatřili. Měsíční kůra je na odvrácené straně silnější a hustěji posetá krátery. Mapa odvrácené strany dole znázorňuje výšku terénu pomocí barev.

Měsíc

Měsíc je Zemi nejbližší vesmírný soused a na noční obloze je zdaleka největším objektem. Jeho kráterový povrch je chladný a bezútěšný, hluboko pod ním je ale obrovská koule z železa rozžhaveného doběla.

Země a Měsíc tvoří vesmírnou dvojici od doby, kdy Měsíc vznikl v důsledku vesmírné srážky. Při svém oběhu nastavuje naší planetě stále tutéž polovinu. Pohlédneme-li na jeho Sluncem ozářenou tvář, vidíme krajinu, jež se v podstatě nezměnila za poslední 3,5 miliardy let. Předtím byl Měsíc intenzivně bombardován planetkami, jež po miliony let dopadaly na jeho povrch a hloubily do něj krátery. Největší z nich byly poté zatopeny sopečnými lávami a vznikly tmavé hladké planiny, jež vyhlížejí jako moře.

Měsíční krátery Krátery pokrývají celý povrch Měsíce. Jejich velikost kolísá od několikametrových prohlubní po obří pánev Jižní pól-Aitken, jež má průměr 2 500 km. Mnohé krátery, jako Eratosthenes, mají centrální pahorek, který vznikl výzdvihem kůry po dopadu planetky.

Vysočiny Všechny měsíční vysočiny jsou tvořeny okrajovými valy kráterů a jejich středovými pahorky.

brázda Strmá rokle zvaná Hadleyova brázda se zařezává do planiny na okraji měsíčního Moře dešťů v délce přes 100 km. Jak vznikla, to nikdo neví, mohlo by ale jít o zborcený lávový tunel. V červenci 1971 okraj Hadleyovy brázdy fotografovalo a zkoumalo 15 astronautů programu Apollo.

Měsíční moře Tmavší hladké oblasti měsíčního povrchu, zvané moře (latinsky maria), jsou rozlehlé planiny tvořené utuhlou lávou.

Šedý povrch

Měsíční povrch pokrývá několik centimetrů silná vrstva jemného šedého prachu.

Vrstvy měsíčního tělesa

jádra je z roztaveného nebo částečně roztaveného železa.

Rozžhavená železná koule o průměru 480 km tvoří vnitřní jádro.

Spodní plášť Teplo z rozpadu radioaktivních prvků částečně roztavilo spodní část pláště.

Člověk na Měsíci Astronauti zatím vystoupili na měsíční povrch šestkrát (od r. 1969 do r. 1972), vesměs v rámci programu NASA Apollo. Nalezli svět šedých prašných planin a oblých hor pod černočernou oblohou. Na snímku dole se astronaut navracejí ze sběru vzorků k měsíčnímu vozítku, zaparkovanému na okraji kráteru Camelot. Bloky v popředí byly vyvrženy z kráteru při jeho vzniku.

Stejně jako Země sestává Měsíc z vrstev, jež se oddělily v době, kdy bylo celé měsíční nitro roztavené. Lehčí minerály vystoupily k povrchu, zatímco těžší kovy klesly ke středu. Vnější vrstva je tenká horninová kůra, podobně jako na Zemi. Pod kůrou je plášť –silná vrstva hornin, jejichž teplota roste směrem ke středu tělesa. Spodní část pláště je částečně roztavená. Uprostřed Měsíce je kovové jádro rozžhavené na 1 400 °C energií radioaktivního rozpadu. Vědci se domnívají, že vnější jádro je roztavené, avšak vnitřní jádro je pevné vlivem tlaku hornin nad ním.

Plášť Plášť tvoří hlavně pevné křemičitanové horniny, jaké jsou běžné na Zemi.

Kůra Tvoří anortozity a je asi 48 km silná

Vnitřní planety

Merkur, Venuše, Země a Mars jsou vnitřní planety sluneční soustavy. Na první pohled se vzájemně liší, avšak pod povrchem nalezneme společné rysy.

Vnitřní planety vznikly z téhož materiálu před asi 4,6 miliardy let. Jsou tvořeny křemičitany a kovy a jejich nitro je rozčleněno na vrstvy: uprostřed se soustředily nejtěžší kovy, lehčí křemičitanové horniny tvoří vnější vrstvy.

Každá z těchto planet byla v rané historii sluneční soustavy bombardována planetkami a kometami a společná je jim také sopečná činnost. Intenzitu dávného bombardování dosud prozrazuje zjizvená tvář Merkuru, povrch ostatních planet už věky proměnily k nepoznání.

hladké planiny na dávných lávových výlevech

Nejsvětlejší krátery jsou nejmladší.

Ve slunečním žáru

Merkur je nejmenší planeta sluneční soustavy a obíhá nejblíže Slunci. Je to mrtvý svět, který se za poslední tři miliardy let téměř nezměnil. Celý povrch Merkuru je poznamenán krátery, které jsou pozůstatky dopadů planetek na mladou planetu. Jejich velikost kolísá od malých miskovitých kráterů po obří Pánev tepla, která zaujímá téměř třetinu planety.

Snímek Venušina povrchu byl pořízen pomocí radaru, který proniká hustou oblačností planety.

Merkur obíhá Slunce nejrychleji ze všech planet, avšak kolem své osy se otáčí pomalu: za dva oblety se otočí jen třikrát. Den (tj. doba od východu po západ Slunce) na Merkuru tedy trvá 176 pozemských dnů. Tak dlouhé dny a noci spolu s velmi řídkou atmosférou činí z Merkuru planetu s největšími rozdíly povrchové teploty: ve dne tam panuje žár, při němž se taví olovo, v noci zase mráz, při němž se vzduch mění v kapalinu.

Merkur: základní údaje

Průměr 4 879 km

Průměrná povrchová teplota...167 °C

Jedna otočka

kolem osy 58,6 pozemského dne

Jeden oběh

Slunce 88 pozemských dnů

Počet měsíců ..................................0

Horké skvrny

Barvy na této mapě Merkuru znázorňují oblasti s různou povrchovou teplotou. Červená skvrna leží na rovníku a je obrácena k Slunci, takže je nejteplejší. Polární oblasti (modré skvrny) jsou nejchladnější.

Maat Mons je největší sopka na Venuši.

Lávová krajina

Venuše je někdy označována za dvojče Země, protože je skoro stejně velká jako naše planeta a má podobnou vnitřní stavbu. Povrchové podmínky jsou však velmi odlišné.

Kosmonaut, který by se chtěl projít po Venušině povrchu, by zahynul během sekundy. Povrch je horký jako vnitřek pekařské pece a tlak atmosféry je 90krát větší než na Zemi.

Nehostinný povrch planety je trvale skryt pod silnou vrstvou oblaků, avšak naše sondy na oběžné dráze pořídily radarové mapy a přistávací moduly povrch vyfotografovaly. Venuše je svět sopek, z nichž některé jsou možná dosud činné, a její povrch je tvořen utuhlou lávou. Obloha je trvale zatažená, světlo je pod oblačným příkrovem nažloutlé.

Venuše se otáčí nejpomaleji ze všech planet a směr jejího otáčení je opačný než u ostatních planet (vyjma Uranu).

Venuše: základní údaje

Průměr 12 104 km

Průměrná povrchová teplota ...................................464 °C

Jedna otočka kolem osy 243 pozemských dnů Jeden oběh

Slunce 224,7 pozemského dne

Počet měsíců ..................................0

Skleníkový efekt

Živoucí svět

Země, třetí planeta od Slunce, je největší z vnitřních planet. Jako jediná planeta má na svém povrchu volně proudící kapalnou vodu a je také jediná, o níž víme, že hostí život.

Země: základní údaje

Průměr 12 756 km

Průměrná povrchová teplota .....................................15 °C

Červenou barvu způsobuje přítomnost oxidů železa (rzi) v půdě.

Rudá planeta

Mars: základní údaje

Průměr 6 792 km

Průměrná povrchová teplota ....................................–63 °C

Venuše je tak horká vlivem skleníkového efektu. Teplo ze Slunce prochází atmosférou a ohřívá povrch planety, který ho pak vyzařuje zpět. Vyzářené teplo je zadržováno atmosférou, sejně jako sklo zadržuje teplo ve skleníku.

Sluneční záření ohřívá povrch. Teplo vyzářené povrchem je zadržováno atmosférou.

Zemský povrch pokrývají rozlehlé oceány, kamenné kontinenty a dvě polární ledové čapky – a to vše spočívá na tenké kamenné kůře.

Jedna otočka kolem osy 23,9 hodiny

Jeden oběh

Slunce 365,3 pozemského dne Počet měsíců ..................................1

Jedna otočka kolem osy 24,6 hodiny

Jeden oběh

Slunce 687 pozemských dní Počet měsíců ..................................2

osa 23,5°

Atmosféra je zhruba 80 km silná.

Ta je rozčleněna na sedm velkých a množství menších ker. Tyto tak zvané tektonické desky se na zemském povrchu pomalu posouvají, unášeny prouděním horkých hornin zemského nitra. Při svém pohybu se tektonické desky srážejí a tlačí na sebe, přičemž vznikají horské hřbety, sopky a zemětřesení. Tyto nesmírné tektonické síly neustále proměňují tvář zemského povrchu, stejně jako voda, vítr, led a organismy, včetně téměř 8 miliard lidí.

SEVERNÍ PÓL JIŽNÍ PÓL

Nakloněná planeta

jižní polokoule severní polokoule rovník

Země se kolem své osy otočí právě jednou za den. Tato osa je vzhledem ke kolmici k rovině oběžné dráhy planety kolem Slunce ukloněna o asi 23,5°. Na své oběžné dráze proto Země nastavuje Slunci nejprve jednu polokouli a poté druhou. To na zemském povrchu způsobuje střídání ročních období.

Druhá nejmenší planeta sluneční soustavy je co do průměru asi poloviční než Země. Pro červené zbarvení se Marsu někdy říká „rudá planeta“. Asi čtvrtinu tohoto zmrzlého pouštního světa protíná soustava obřích kaňonů Valles Marineris (Údolí Marinerů), jež vznikla v dávné minulosti roztržením mladé kůry planety. Většinu povrchu zaujímají prašné planiny poseté balvany, nad něž místy vystupují mohutné sopky; z nich Olympus Mons je největší ve sluneční soustavě.

Kamenitá pláň

Po povrchu Marsu kdysi tekly řeky. Povodně smetly kameny z okolních kopců a uložily je v údolních planinách, jako je ta na snímku. Mars mohl být dokonce tak vlhký a teplý, že na něm mohl vyrašit život.

PŘÍRODA

Od doby, kdy se před 3,8 miliardy let objevily na Zemi první organismy, vznikly miliony rostlinných a živočišných druhů. Nyní se životu daří na celé planetě, od nejvyšších horských vrcholků po hlubiny oceánu.

První známá fosilie dinosaura byla identifikována v roce 1824 – zuby a kosti megalosaura

Jak vznikají fosilie

Fosilie jsou oknem do ztraceného světa. Jsou naším jediným dokladem podivuhodných tvorů, kteří žili před dávnými časy, a procesu evoluce, který je stvořil.

Fosilie je něco, co uchovalo podobu nebo stopy živého organismu, který uhynul před miliony let. Když něco zemře, jeho pozůstatky jsou obvykle napadeny rozkladnými organismy, které je úplně zničí. Ale některé části mrtvých živočichů přežívají pravděpodobněji než jiné, zvláště schrány, kosti a zuby. Pokud unikají destrukci dostatečně dlouho a jsou pohřbeny pod zemí, mohou být nahrazeny minerály rozpuštěnými ve spodní vodě. Ty pak mohou ztvrdnout na kámen a vytvořit typickou fosilii.

Typy fosilií

Mnohé fosilie jsou schránky nebo kosti, které se změnily v kámen, ale existují i další typy fosilií. Někdy se živočichové nezměnili v kámen, ale jednoduše se dochovali jako mouchy v jantaru. Kamenné fosilie dokážou uchovat spíše otisky, jako jsou stopy, než celé tvary. Tyto typy fosilních stop nám mohou sdělit mnohé o tom, jak dávno vyhynulí živočichové žili.

Uchován v jantaru

Tento komár byl před miliony let lapen v lepkavé stromové pryskyřici a dochoval se proto, že pryskyřice ztuhla do fosilizované podoby zvané jantar.

Dlouhý proces

Fosilizace je postupný proces. Po tisících let může schránka nebo kost vypadat, jako kdyby byla pohřbena před pár týdny, zejména pokud byla zmrzlá. Vytváření kamenných fosilií obvykle trvá miliony let, protože tělní tkáně živočichů jsou postupně nahrazovány minerály, které se nakonec změní v kámen. Výsledek často napodobuje originál do nejmenších detailů a přináší vědcům zásadní informace o živočichovi a o tom, jak ve vzdálené minulosti žil.

Tyrannosaurus rex

Tento proslulý dinosaur byl vůbec nejsilnější lovec, který žil před 66 miliony let, na konci věku dinosaurů.

Vrstvy sedimentů Různé sedimenty (bahno nebo písek) tvoří vrstvy, které se liší barvou a tloušťkou.

Amoniti

Tito vyhynulí příbuzní sépií a olihní měli pevné zavinuté schrány, které se běžně nacházejí jako fosilie.

Jehličnany Fosilie jehlicovitých listů a kůry ukazují, že ve věku dinosaurů byly borovice a další jehličnany běžné.

Zaplavená krajina

Dinosauři vymřeli a souš zaplavila mořská voda.

Triceratops Tento býložravec žil vedle tyranosaura a patřil k jeho hlavní kořisti.

Megalodon Obrovitý příbuzný velkého bílého žraloka byl před 20 miliony let největším zabijákem v oceánu.

Ze dřeva v kámen

Rostliny byly fosilizovány stejně jako pozůstatky živočichů. Zkamenět mohou celé kmeny stromů (proces známý jako petrifikace), čímž se uchová buněčná struktura dřeva.

Delfíni V oceánech se objevují nové formy života.

Pohřben v ledu Mamut uhynul a je pohřben ve zmrzlé zemi.

Zanechaný otisk

Někdy organismus, jako tento mořský živočich Dickinsonia, klesne do měkkého bahna, které se změní v kámen, ale pak se rozpustí a zanechá otisk zvaný forma.

Přírodní odlitek

Anorganické látky rozpuštěné ve vodě se mohou pomalu hromadit uvnitř formy a znovu vytvoří tvar původního organismu. Takto vznikla i tato fosilie amonita.

Fosilní stopy

Tuto tříprstou stopu zanechal v bahně dravý dinosaurus před více než 66 miliony let. Řada otisků ukazuje délku kroku zvířete to, jak se pohybovalo.

1 Boj na život a na smrt Tyrannosaurus rex těžce raněný v boji se soupeřem doklopýtal do koryta řeky. Jeho obrovské tělo klesá na říční dno, kde se kůže a maso začínají rozkládat.

2 Pouhé kosti Nedostatek kyslíku hluboko v řece zpomaluje proces rozkladu. Nakonec je tyranosaurovo tělo redukováno na pouhou kostru, ale kosti zůstávají nedotčené, jako byly za života.

3 Pohřben v hlubinách Kostru pohřbívá bahno, které se usazuje na říčním dně. Pak, o miliony let později, stoupající hladina moře zaplaví oblast mořskou vodou a bahno je překryto světlou vrstvou mořských sedimentů.

Od kosti k minerálu Jak se vrstvy sedimentů dostávají hlouběji, rozpuštěné anorganické látky je mění v pevnou horninu, jako je křída nebo břidlice. Anorganické látky se vsakují do pohřbených kostí a pomalu je mění v kámen.

Potulující se mamut Mamuti se během poslední doby ledové běžně vyskytovali v severních stepích.

Dobře dochovaný O tisíce let později je hluboce zmrazený mamut podivuhodně dobře dochován, s chlupy, vnitřními orgány, a dokonce se svou poslední potravou.

5 Doba ledová Doba ledová, bližší našemu času, změnila tolik vody v led, že hladina moří klesla. Mamuti toulající se polozmrzlou tundrou občas zapadli do bažiny, kde uhynuli a zmrzli na kost.

Eroze odhaluje masu ledu obsahující mrtvého

Rekonstrukce Dobře dochovanou fosilizovanou kostru lze znovu sestavit a ukázat, o jakého živočicha šlo. Vědci mohou také použít počítače k modelování jeho svalů a dalších orgánů a zjistit, jak se pohyboval.

6 Eroze povrchu Řeka mění své koryto, odplavuje světlé křídové horniny a odhaluje zmrzlé tělo mamuta. Kostra tyranosaura je však stále skryta hluboko pod zemí.

7 Vykopávky Dlouho po konci doby ledové se do tmavé břidlice zařezává další eroze a odhaluje fosilii dinosaura. Vědci zvaní jako paleontologové zahajují pečlivý výzkum.

Hmyz

Jak do počtu druhů, tak do počtu jedinců převyšuje hmyz všechny ostatní živočichy na Zemi. Jsou to nejúspěšnější stvoření na planetě.

Více než milion různých druhů hmyzu byl vědecky pojmenován a popsán a každý rok jsou objevovány tisíce dalších. Díky svým úžasným adaptacím prosperují ve všech světových biotopech a hrají klíčovou roli v globálním ekosystému, protože recyklují mrtvé rostliny a živočichy, opylují rostliny a poskytují potravu spoustě větších živočichů. Hmyz je tak důležitý pro život na Zemi, že bychom bez něj ve skutečnosti nepřežili.

Dlouhá tykadla jsou pokryta nervovými zakončeními, která zachycují chemické signály. Některé druhy hmyzu dokážou zachytit pachy na vzdálenost větší než 1,6 km.

Hlava Hlava hmyzu je pevná kapsle obsahující mozek, která nese většinu smyslových orgánů. Otáčí se ve velmi pohyblivém krčním spoji.

Anatomie hmyzu

Křídla

Zcela dospělí jedinci mají křídla. Jsou to ploché útvary z chitinu, stejného pevného materiálu, jaký obaluje tělo. Jsou poháněna svaly uvnitř hrudi.

Znaky

Čelisti

Složené vidění Oči dospělého hmyzu jsou tvořeny tisíci malých čoček, z nichž každá má vlastní sadu světločivných buněk. Každá čočka vidí barevnou tečku a tečky dávají dohromady mozaikový obraz. Čím více čoček, tím více detailů hmyz vidí. Tento systém je velmi citlivý na pohyb.

Dospělý hmyz je velmi rozmanitý co do tvaru a velikosti, ale téměř všichni jedinci mají několik společných klíčových znaků. VĚTŠINA

Hmyz je nejpočetnější třída kmene členovců – živočichů s pevnou vnější kostrou a článkovanýma nohama. Těla všech dospělců se dělí na tři části – hlavu, hruď a článkovaný zadeček. Všichni hmyzí dospělci mají šest noh a mnozí jeden nebo dva páry křídel. Jejich mláďata, larvy, jsou však mnohem rozmanitější.

Tato vosa má kusadla (neboli mandibuly), která se svírají. Mají tvrdé, ostré okraje, které vose umožňují rozdělit a rozmělnit kořist. Mnoho druhů hmyzu má podobné čelisti, ale některé mají ústní ústrojí vysoce specializované na stírání tekutin, sání nektaru, nebo dokonce krve.

Drápky

Každá noha má ostré drápky, jimiž se může zachytit na povrchu nebo přidržet kořist. Některé druhy hmyzu, jako bzučivkovití, mají na nohou také lepkavé polštářky.

Hruď

Střední část hmyzího těla se nazývá hruď. Nese nohy a křídla a u většiny druhů hmyzu je vyplněna silnými svaly křídel.

Nohy Všechny hmyzí nohy jsou tvořeny řadou tuhých trubiček spojených ohebnými klouby a ovládaných vnitřními svaly.

Pas Vosy potřebují stočit zadeček dopředu, aby použily žihadlo, proto mají štíhlý, ohebný pas.

Žilky Křídla jsou vyztužena sítí jemných trubiček zvaných žilky, takže se mohou při letu ohýbat a pohybovat, aniž by se pod tlakem zhroutila.

Výstražné zbarvení Živé, kontrastní pruhy černé a žluté varují ptáky, že tato vosa má v zadečku žihadlo. Pomáhají vose vyhnout se problémům.

Přehled hmyzu

Hmyz se dělí do zhruba 29 řádů a každý řád má stejné společné znaky. Některé důležité řády jsou uvedeny níže.

Zadeček Článkovaný ohebný zadeček obsahuje většinu důležitých hmyzích orgánů, jako je žaludek.

73

Procento všech známých živočišných druhů, které se řadí k hmyzu – a téměř polovina z nich jsou brouci.

Brouci

370 000 druhů Zpevněná přední křídla (krovky), která pomáhají chránit křídla zadní.

Šídla a vážky 5 600 druhů Velké oči a křídla, štíhlé tělo.

Polokřídlí

88 000 druhů Dva páry křídel a prodloužené bodavě-sací ústrojí.

Motýli a můry

165 000 druhů Ústní ústrojí uzpůsobené k sání nektaru a křídla a tělo pokryté šupinkami.

Dvoukřídlí

150 000 druhů Jediný pár funkčních křídel s malými vyvažovacími útvary zvanými kyvadélka.

Rovnokřídlí

25 000 druhů Silné zadní nohy a žvýkací ústní ústrojí.

Blanokřídlí

198 000 druhů Mají štíhlý pas a většina žije v koloniích.

Housenka smotá hedvábnou podložku, přilepí ji na větvičku a zachytí se drobnými drápky zadních noh.

3

Pevné držení

Po asi 14 dnech vyleze úplně vyvinutá housenka na větvičku a přichytí se k ní svýma zavalitýma zadníma nožkama pomocí podložky z pevného hedvábí.

Zmuchlaná stará kůže kryje hedvábnou podložku.

Uvnitř průhledné kukly se nyní nachází plně vyvinutý motýl.

4 Nová kůže Několik hodin po přichycení na větvičku se housenka znovu svlékne – ale tentokrát odhodí pruhovanou kůži, aby odhalila jasně zelenou kuklu.

5 Kukla Nová kukla nakonec odtlačí starou kůži úplně nahoru. Po opětném připojení k hedvábné podložce tenkou černou stopkou se kukla kroutí, dokud stará kůže neodpadne.

Motýl naklade vajíčka na stinnou spodní stranu listu.

2 Rostoucí housenka Housenka tráví své dny jedením, celý čas roste a roste a pětkrát se zbavuje kůže. Toxiny z listů klejichy, které konzumuje, se koncentrují v jejím těle, takže je pro ptáky jedovatá.

6 Proměna Jakmile se kukla zbaví staré kůže, zkrátí se, vyhladí a barva se změní na tmavší zelenou. Uvnitř se tělo kompletně přestavuje a stává se dospělým motýlem.

7 Nabývání tvaru Po devíti nebo deseti dnech kukla ztmavne, protože motýlí tělo černá. Brzy začne být vidět výrazný černo-oranžový vzor křídel.

Počet dní, kterých se obvykle dožívá dospělec danaa stěhovavého. Ti, kteří migrují na jih, však mohou žít až osm měsíců.

Neuvěřitelná čísla Danaové v zimě přespávají v teplých lesích Mexika a Kalifornie. Na jaře se probudí a letí na sever, aby hledali klejichu hedvábnou, která na teplém jihozápadě neroste. Nakladou vajíčka a uhynou. Následující generace letí dále na sever a udělá totéž. Po dvou dalších generacích dosáhne migrace hranice s Kanadou. Čtvrtá generace pak migruje znovu na jih – přes celé USA.

že

nebezpečné tuhle housenku sezobnout.

Od vajíčka k motýlovi

Proměna z nově nakladeného vajíčka k dospělému danaovi stěhovavému trvá asi měsíc. Z vajíček se vyklubou malé housenky, které dva týdny hltavě jedí a zvětšují se, dokud nejsou dost velké pro stadium kukly –deset dní, za něž se promění v motýla.

8 Kukla puká Brzy poté, co tělo zčerná, kukla u spodního konce puká a motýl se začíná tlačit ven. Motýlí tělo je zprvu docela zavalité, zatímco křídla se zdají příliš malá, ale to se brzy změní.

Silné čelisti se prokousávají listem.

1 Larva Motýlí samice klade svá malá světle zelená vajíčka na rostliny klejichy hedvábné. Každé vajíčko má velikost špendlíkové hlavičky a krásně tvarovaný obal. O několik dní později se ve vajíčku vyvine malá housenka, která si prokouše cestu ven a nejprve sní obal, než se pustí do listů.

Nová křídla jsou měkká a zmuchlaná, ale takto dlouho nezůstanou.

Když motýl odlétne, prázdná kukla zůstane viset.

Klíč

letní rozšíření jarní rozšíření zimní rozšíření migrace na sever

9 Křídla se rozpínají Motýl pumpuje tekutinu ze svého těla do dutých žilek v křídlech, která se tak roztahují do plné velikosti. Tento proces trvá asi 20 minut. Pak musí motýl čekat, až mu křídla uschnou a zpevní se.

Tykadla Dlouhá tykadla slouží především k zachycování pachů, jako je vůně květů bohatých na nektar.

Stejně

složené oči, tvořené mnoha mikroskopickými čočkami. Pruhy

Klejicha hedvábná Jako mnoho motýlů danaus klade svá vajíčka jen na jeden druh rostliny – klejichu hedvábnou. Jeho housenky se jí živí, dokud nejsou připraveny stát se dospělci.

Výstražné zbarvení Dospělci dosud obsahují jedy, které v sobě nashromáždili coby housenky, a jejich pestré barvy na to ptáky upozorňují.

Životní cyklus motýla

Krásný danaus stěhovavý začíná život jako bezkřídlá housenka, která tráví většinu svého času jídlem. Její proměna v motýla je jednou z nejdramatičtějších změn v přírodě.

Některý hmyz se vyklube z vajíčka jako miniatura svých rodičů. Když roste, musí odhazovat starý exoskelet, což je obtížné a nebezpečné. Mnohý hmyz, jako motýli, můry, brouci a mouchy, však vynalezl lepší řešení. Veškerý růst probíhá ve stadiu, kterému se říká larva – salámovité stvoření, které se dokáže kůže snadno zbavit. Když larva zcela doroste, nastává fáze kukly, během níž se mění v okřídleného dospělce.

10

Dospělý motýl Po dvou hodinách od vylíhnutí je motýl připraven k prvnímu letu. Zamává párkrát křídly a vznese se do vzduchu. Napije se sladkého nektaru a začne hledat partnera k páření, aby zplodil novou generaci housenek.

Šupinami pokrytá křídla Drobné šupinky pokrývají křídla jako střešní tašky a dodávají jim barvy.

OBRATLOVCI

Většina nejnápadnějších živočichů, kteří žijí kolem nás, jsou obratlovci – tvorové s ohebnou páteří a vnitřní kostrou. Jsou to savci (k nimž patří lidé), ptáci, plazi, obojživelníci a tři typy ryb. Ve srovnání s nesmírnou rozmanitostí živočišného života obecně je druhů obratlovců relativně málo, ale patří k nim největší živočichové, kteří dnes žijí na souši a v oceánech, stejně jako největší, jací kdy žili – obrovití dinosauři.

STAVBA TĚLA

Kromě několika primitivních kruhoústých mají všichni obratlovci ohebnou páteř tvořenou řadou malých kostí zvaných obratle. Také mají pevné lebky. Ryby mají na kostře další prvky, které vyztužují žábry a ploutve. Všichni ostatní obratlovci – dokonce i hadi a kytovci – se vyvinuli z předků, kteří byli zprvu suchozemskými čtyřnožci (tetrapody).

Čtyřnožci

Současné dvojdyšné a lalokoploutvé ryby patří do prastaré skupiny vybavené čtyřmi masitými ploutvemi vyztuženými silnými kostmi. Před asi 380 miliony let žily některé z těchto lalokoploutvých ryb ve sladkovodních mokřadech, kde začaly své ploutve používat jako nohy. Nakonec se vyplazily z vody a staly se prvními obojživelníky.

ZVLÁŠTĚ VELCÍ ŽIVOČICHOVÉ

Všechna největší zvířata, jaká kdy žila, jsou nebo byli obratlovci. Je to zejména proto, že pevná vnitřní kostra umožňuje i velmi těžkým tvorům unést jejich vlastní hmotnost. Někteří vyhynulí dinosauři, jako Argentinosaurus, byli pravděpodobně tak těžcí, že dosáhli možné hranice pro suchozemská zvířata. Jediný známý obratlovec, který váží víc, je plejtvák obrovský; ten je však nadnášen vodou.

TŘI PROCENTA

Vědci klasifikují živočichy do více než 30 hlavních skupin, takzvaných kmenů. Jen jeden z těchto kmenů –strunatci – zahrnuje obratlovce, kteří představují pouhá 3 % všech živočišných druhů, které věda zná. Většina z 97 % bezobratlých druhů je však ve srovnání s nimi velmi malá, takže dokáže přežít v mnohem menším životním prostoru, než k životu potřebuje průměrný obratlovec.

Eusthenopteron

Tato lalokoploutvá ryba měla svalnaté, končetinám podobné ploutve.

Tiktaalik Silné ploutve umožňovaly tiktaalikovi vylézat z vody.

Třídy obratlovců

Obecně dělíme obratlovce do pěti hlavních tříd: na savce, ptáky, plazy, obojživelníky a ryby. Ale ryby ve skutečnosti tvoří nadtřídu sestávají ze tří velmi odlišných tříd živočichů, kteří všichni žijí ve vodě, dýchají žábrami a mají podobný tvar těla s ploutvemi místo nohou. Vědci tedy dělí obratlovce do sedmi hlavních skupin. Ty tvoří převážnou většinu kmene strunatců –živočichů s nervovou trubicí ve hřbetě vyztuženou pevnou a pružnou strunou hřbetní (notochordem). U většiny obratlovců je notochord v raném stadiu života jedince nahrazen kostěnou páteří.

Akantostega

Byl to pravděpodobně první obratlovec, který měl nohy a prsty.

KRUHOÚSTÍ

12 000 druhů Úhořům podobné mihule nemají kostěné čelisti a připomínají nejstarší obratlovce.

PARYBY

1 200 druhů Rejnoci a žraloci mají kostry tvořené pružnou chrupavkou místo skutečné kosti.

SAVCI

6 399 druhů

Teplokrevní a obvykle osrstění nebo ochlupení savci jsou obratlovci, kteří krmí svá mláďata mlékem.

PLAZI

11 690 druhů

Vnitřní kostra

RYBY

32 300 druhů Ryby, k nimž patří například losos a sleď, mají skelety z tvrdých kostí.

Tito studenokrevní obratlovci mají suchou šupinatou kůži. Patří k nim krokodýli, ještěři a hadi.

Žábry jsou vyztužené oblouky tuhé chrupavky.

PTÁCI

10 050 druhů

OBOJŽIVELNÍCI

8 513 druhů Žáby, mloci a čolci mají tenkou, vlhkou kůži a často se rozmnožují ve sladké vodě.

Ptáci jsou teplokrevní opeření obratlovci uzpůsobení k létání. Vyvinuli se z nelétavých dinosaurů.

Kostra slouží většinou k upínání svalů.

Tělo ryb nebo paryb, jako je žralok, je nadnášeno vodou, proto nepotřebují kostru, která by nesla hmotnost. Její hlavní funkcí je chránit a vyztužovat citlivé orgány, jako jsou mozek a žábry. Také se na ni upínají svaly. Naproti tomu kostra suchozemských obratlovců, jako je pes, musí unést hmotnost zvířete, proto kosti –zvláště kosti nohou – musí být mnohem silnější než kosti ryb. Žralok Žraločí ploutve nemusí nést váhu těla, proto může mít žralok kostru z ohebné chrupavky – materiálu, který například vyztužuje naše uši. „Kosti“ některých ploutví dokonce nejsou ani spojeny s páteří.

POZŮSTATKY DIPLODOKA

Vědecky bylo pojmenováno a popsáno asi 64 000 druhů obratlovců. Asi polovina z nich jsou různé typy ryb.

Hrudní koš obklopuje srdce a plíce. Kosti nohou jsou ovládány silnými kosterními svaly.

Pes Všechny kosti psího těla jsou propojené, aby vytvořily silnou kostru, schopnou nést zátěž. Další kosti chrání důležité orgány.

Přehlídka

Vedle kytovců patří k největším žijícím obratlovcům žraloci, sloni, hroši, žirafy, medvědi a velké kočkovité šelmy. Ale všichni tito živočichové jsou hotovými trpaslíky ve srovnání s některými dinosaury, kteří žili ve vzdálené minulosti.

Plejtvák obrovský může být 30 m dlouhý.

NAZNAČUJÍ, ŽE BYL 36 M DLOUHÝ, COŽ JE DÉLKA TŘÍ AUTOBUSŮ.

Žralok obrovský žije v tropických mořích

DIPLODOKUS

Tento 35 m dlouhý obr, jeden z největších dinosaurů, byl býložravec. Žil v období jury před asi 150 miliony let. PLEJTVÁK OBROVSKÝ Toto je pravděpodobně

OBROVSKÝ Tato největší mořská paryba dorůstá délky 12 m. Třebaže je to žralok, živí se pouze drobnými korýši a malými rybkami.

ŽIRAFA

Neuvěřitelně dlouhý krk dává žirafě celkovou výšku až 6 m. Převyšuje všechna ostatní suchozemská zvířata, dokonce slona.

SLON AFRICKÝ

Velký samec slona afrického může

Medvěd lední je jediný z medvědů, který se živí výhradně lovem. Dokáže zabít tuleně jediným úderem tlapy.

žijícími příbuznými jsou kytovci.

Většina

Hroch, proslulý svou popudlivostí, je jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Většinu ohromné délky diplodoka tvořily krk

Velký bílý žralok

Nejstrašlivější predátor na planetě, velký bílý žralok, spojuje téměř nadpřirozené smysly se sadou zubů, které dokážou přeříznout kořist jako motorová pila.

Většina žraloků jsou výkonní lovci, ale velký bílý žralok je kapitola sama pro sebe. Je mnohem větší než kterýkoliv jiný žralok aomnoho silnější. Když velký bílý žralok vyráží do útoku, supervýkonná pohonná soustava ho žene vodou zdrcující rychlostí asada smyslů mu umožňuje zasáhnout kořist vúplné tmě se smrtící přesností. Silné, jako břitva ostré zuby jsou speciálně uzpůsobeny kporcování velké kořisti, než aby žralok jednoduše polykal malé oběti celé. Dokonce ijediné kousnutí může být smrtelné.

Skelet Jako uvšech žraloků arejnoků je skelet tvořen tuhou, ale pružnou chrupavkou. Ta váží méně než kost, proto je žralok ve vodě mrštnější.

Postranní čára Řada senzorů sahající odhlavy kocasu zachytává vibrace azměny tlaku vody. Umožňuje žralokovi vytušit objekty apohyby ve vodě.

300

Počet zubů, které lemují čelisti velkého bílého žraloka. Protože zuby jsou stále nahrazovány, může jich za život čelistmi projít až 30000.

Páteř Žraločí páteř sestává zdlouhého ohebného řetězce obratlů, které jsou chrupavčité, stejně jako zbytek jeho skeletu.

Játra Játra zaujímají téměř čtvrtinu žraločího těla. Jsou bohatá na tuk, který je lehčí než voda, adodávají žralokovi vztlak, aby mu pomohla zastavit ponořování.

pánevní ploutev

Ocasní ploutev

Vysoký srpovitý ocas je spojen stělem štíhlým ohebným spojem, který spíše připomíná rychle plovoucího tuňáka než typického žraloka. Právě tato vysoká ocasní ploutev pohání žraloka vodou.

Ocasní svaly

Ocas je poháněn dvěma typy svalů – speciálními vysoce vytrvalými červenými svaly procelodenní plynulé plavání asilnými bílými svaly pro okamžitý bleskový útok.

Střevo

Střevo je krátké, ale kvůli lepšímu trávení musí potrava projít vnitřní spirálou, která zpomaluje její postup.

Stvořen pro rychlost

Typický žralok plave tak, že ohýbá celou zadní část těla, ale velký bílý je jiný. Jeho tělo zůstává tuhé jako torpédo amohutné boční svaly pohánějí rychlé, mocné údery ocasní ploutve, což je mnohem účinnější způsob. Jeho tělo má ideální tvar pro rozrážení vody ve vysoké rychlosti – široké uprostřed azužující se koběma koncům –, čímž předčí prakticky všechny ostatní ryby vmoři.

Šupiny

Žraločí kůže je poseta miliony drobných, zubům podobných šupin sostrými okraji, zvaných plakoidní šupiny. Ty jsou pokryty sklovinou – stejným materiálem, který kryje zuby. Šupiny nefungují jen jako pružná vrstva ochranné zbroje, ale pomáhají žralokovi při efektivním plavání – překrývající se šupiny mění způsob, jakým voda kůži obtéká, asnižují tření, které plavání ztěžuje.

Velký bílý žralok dokáže zaznamenat sebemenší pohyb, který udělá kořist, až na vzdálenost 250 m. 7,5

Hřbetní ploutev Vysoká špičatá hřbetní ploutev udržuje při plavání žraloka ve vzpřímené poloze apomáhá mu držet směr. Jepokryta kůží avyztužena silným vnitřním skeletem.

Žaberní oblouky Pět žaberních oblouků na každé straně chrání jemné žábry, které zvody absorbují životně důležitý kyslík avylučují odpadní oxid uhličitý.

Po velkém jídle dokáže velký bílý žralok vydržet bez potravy až 1–2 měsíce.

Zvláštní smysl

Prsní ploutve

Dlouhé prsní ploutve pomáhají se stabilitou apři plavání fungují jako křídla ivýšková kormidla.

Fakta

Srdce Je těžší než srdce typického žraloka, se silnějšími svaly pro efektivnější pumpování krve tělem.

Délka................................................. až 7m

Nejvyšší rychlost ........................... 50 km/h

Délka života................................ přes 30 let

Kořist ....................... ryby, želvy, mořští savci

VELKÝ

BÍLÝ ŽRALOK

NĚKDY ZVEDÁ HLAVU Z VODY, ABY SE POOHLÉDL PO VHODNÉ KOŘISTI.

Zrak

Žraločí oči mají uvnitř, podobně jako oči kočky, speciální buňky, které vtlumeném světle pod vodou zvyšují jejich citlivost.

Všechny žraločí smysly jsou dokonale vyladěné. Nejúžasnější je však jeho schopnost detekovat nepatrné elektrické impulsy generované svaly ostatních živočichů. Zachycuje je pomocí sítě senzorů vpórech na rypci, zvaných Lorenziniho ampule podle italského lékaře Stefana Lorenziniho, který je vroce 1678 poprvé popsal.

Nozdry

Těsně pod rypcem jsou velmi citlivé nozdry, které umožňují velkému bílému zachytit jedinou kapku krve v10 miliardách kapek vody.

Pilovité zuby Každý ztrojúhelníkových zubů mápilovitý okraj, ideální pro pronikání tuhou kůží, masem akostmi žraločí oblíbené kořisti–teplokrevných mořských savců, jako jsou tuleni. Velký bílý žralok má až sedm řad zubů.

Smrticí čelisti

Kost horní čelisti žraloka je klebce jen volně připojená. Když žralok otevírá tlamu achystá se kousnout, čelist se vysune dopředu, zatímco rypec se ohýbá, aby nepřekážel při správném zákusu. Když čelisti sklapnou, žralok trhne hlavou ze strany na stranu, takže jeho zuby projedou kořistí jako pila aoddělí velké sousto masa.

Letky

Největší pera vycházejí ze zadní části křídel a říká se jim letky. Zprostředkují většinu síly k letu. S každým pohybem křídla vzhůru se pera pootočí, aby propustila vzduch, a pak se při pohybu dolů opět přetočí, aby se o vzduch opřela.

paprsky s háčky

Kosti křídel Kosti křídel odpovídají kostem paží, mnohé z kostí „dlaně“ však kvůli zesílení splynuly.

Svaly křídel

Svaly křídel nastavují za letu tvar křídla, aby vyhovoval různým leteckým technikám. Pták je také používá, když skládá křídla po přistání.

zápěstní kloub

dutiny

zpevňující trámky

Duté kosti

Let spotřebovává hodně energie, proto by se pták mohl rychle unavit. Čím méně váží, tím méně energie využívá, proto jsou všechny části jeho těla uzpůsobené tak, aby byly co nejlehčí. Mnohé kosti jsou neuvěřitelně útlé a jen právě tak pevné, aby plnily svou funkci. Některé z největších kostí jsou duté, ale zesílené vnitřními trámky, aby se při letové zátěži nezbortily. Lebka Ptačí lebku tvoří mnoho spojených kostí a je velmi lehká. Mozkovna – horní část, která chrání ptačí mozek – má neobyčejně tenké stěny.

dutý stvol

větve

Pera

Většina ptačích per má tuhá filamenta zvaná větve, vyrůstající z hlavního stvolu. Každá větev má řadu menších paprsků, zaháknutých do paprsků sousedního pera. Všechna pera zapadají do sebe a tvoří hladký souvislý povrch, takže vzduch proudí okolo per a ne skrz ně – dokonalé opatření pro pera křídel a ocasu. Třebaže většině ptáků každý rok narůstá zcela nová sada peří, tráví většinu času tím, že o ně pečují, aby zajistili, že zůstane v dobrém stavu a bude plnit svou funkci.

Krovky

Tato malá pera, kryjící silnou přední část, vyhlazují tvar křídel. Také vytvářejí aerodynamický profil, který zajišťuje obtékání křídla a vztlak.

Barvy Ptáci spoléhají na svůj zrak, proto je pro ně zbarvení důležité. Někteří jsou pestře zbarvení, jako tento ledňáček. Jiní mají krycí zbarvení, aby je predátoři neviděli.

Jak ptáci létají

Ptáci jsou mistry v létání. I jiní živočichové mohou létat, ale žádný se jim nemůže rovnat v rychlosti, obratnosti a vytrvalosti – vlastnostech, které byly zdokonalovány miliony let evoluce.

Ptáci jsou schopni létat rychleji, výše a dále než jakýkoliv jiný živočich. Mnozí urazí každý rok ohromné vzdálenosti okolo světa a rorýs obecný dokáže zůstat ve vzduchu roky, aniž by přistál. Ptáci byli viděni, jak přelétají vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu. Takové výkony jsou možné jen proto, že ptáci jsou pro létání vysoce specializovaní. Prakticky každá část ptačího těla od peří po kosti je uzpůsobena k tomu, aby létání buď umožňovala, nebo šetřila hmotnost a létání usnadňovala.

Čelistní klouby Na rozdíl od savců mají ptáci pohyblivou horní čelist. To jim umožňuje zvednout horní polovinu zobáku, když ho chtějí do široka otevřít.

Létací svaly

Kostra trupu

Kosti trupu tvoří pevný, odlehčený skelet sestavený ze zploštělých žeber připojených k hrudní kosti a vlastní tuhé páteři. Kostra musí být pevná, aby se vyrovnala se zátěží při letu.

Obrysové (krycí) peří Ptačí tělo je pokryto malými překrývajícími se pery. Poskytují ochranu, ale také tvoří hladký aerodynamický povrch, který usnadňuje obtékání těla za letu.

Ocasní (rýdovací) pera

Ledňáček má ocasní pera velmi krátká, přesto však dobře slouží pro zpomalení letu –roztažená fungují jako brzda.

Tvar křídla

Tvar ptačího křídla souvisí s tím, jak pták létá. Dlouhá, úzká křídla jsou ideální pro klouzavý let, zatímco širší křídla pomáhají při kroužení ve stoupavých vzdušných proudech. Krátká, zaoblená křídla dodávají sílu k rychlému startu.

Klouzavý let Albatros má štíhlá křídla zajišťující maximální vztlak.

Kroužení

Orli mají širší křídla, aby zachytili stoupavé vzdušné proudy.

Rychlý start Zaoblená křídla dávají bažantovi možnost rychle upláchnout.

Vysoká rychlost Špičatá křídla dodávají rychlost a obratnost ve vzduchu.

Vznášení se na místě Kolibříkova krátká trojúhelníkovitá křídla jsou ideální pro rychlé mávání. Zrak Ledňáček má, stejně jako všichni ptáci, skvělý zrak, sloužící k navigaci ve vzduchu ve vysoké rychlosti. Očima také zaměří rybu, pak se ponoří do vody a popadne jí do zobáku.

Schéma letu

Ptáci používají křídla různým způsobem. Někteří jimi mávají v pravidelném rytmu, buď rychle, nebo pomalu. Mnoho dalších ptáků používá kombinaci mávání a klouzavého letu a někteří sotva kdy mávnou křídly.

Rychlé mávání

Zobák

hřeben hrudní kosti

Ptačí křídla jsou poháněna mohutnými létacími svaly. Ty jsou připojeny ke kostem křídel a ukotveny na hřebenu hrudní kosti.

Prachové peří Pod obrysovým peřím blízko kůže je speciální prachové peří, které udržuje ptáka v teple. Na rozdíl od letek má volné měkké větve a paprsky bez háčků, proto je nadýchané a tvoří izolační vrstvu proti chladu.

Do vzduchu

Místo těžkých čelistí a zubů má pták odlehčený zobák tvořený keratinem –materiálem, z něhož jsou naše nehty.

Nasedá na strukturu z tenké kosti, která je připojena k lebce, a celý život dorůstá, když se opotřebuje na špičce a okrajích.

Kachny mají ve srovnání s těžkými těly malá křídla, proto jimi mávají rychle a pravidelně. Pomalé mávání Mnoho ptáků s relativně velkými křídly, jako jsou racci, létá velmi pomalými, ležérními údery.

Prsty Prsty ledňáčka jsou uzpůsobeny pro sezení na větvičkách, odkud pozoruje vodu a pátrá po kořisti. Mají dlouhé, ostré drápy pro bezpečné pevné uchopení.

Ptáci mají čtyři končetiny stejně jako my, jen paže se jim přeměnily v křídla. Plocha křídel je však mnohonásobně zvětšena letkami vyrůstajícími z kůže. Ty se překrývají a tvoří velkou plochu, která se při každém pohybu dolů ohýbá, opírá se o vzduch a pohání ptáka vpřed. Hladký zakřivený tvar křídla současně zajišťuje, že vzduch kolem něj obtéká a stejně jako na křídle letadla vzniká vztlak, který drží ptáka ve vzduchu.

Ledňáčci, nektarem se živící kolibříci i poštolky mají úžasnou schopnost viset ve vzduchu. Dosahují toho letem vzhůru jen tak rychle, aby právě překonali gravitaci.

Občasné mávání Datlovití střídají pravidelné mávání s krátkým klouzavým letem nahoru dolů.

Nahodilé mávání Vlaštovka, když loví létající hmyz, zjevně používá nepravidelnou kombinaci mávání a klouzavého letu.

Africký slon

Největší anejtěžší ze všech suchozemských živočichů, nádherný africký slon, je obrovitý býložravec sapetitem, který odpovídá jeho velikosti. Je proslulý svou inteligencí askvělou pamětí.

Sdlouhým chobotem, působivými kly, obrovskýma ušima apředevším svou kolosální velikostí je slon africký vpravdě velkolepé zvíře. Je uzpůsoben pro konzumaci obrovského množství tuhé vegetace, včetně ostré trávy astromové kůry, akdyž je dostatečně hladový, využívá svou obrovskou sílu ktomu, aby vyvrátil strom, adostal se tak klistům. Slon však dokáže být také jemný acitlivý audržuje těsné rodinné vazby.

Začínající život

Malé slůně roste uvnitř matčiny dělohy 22 měsíců – téměř dva roky. Doba březosti je delší než uvšech ostatních savců včetně obřích velryb. Mláďata se postupně vyvíjejí během tropického období sucha arodí se na počátku doby dešťů, kdy má matka kdispozici spoustu trávy, aby ji přeměnila na mléko.

Pupeční šňůra

Zásobuje nenarozené slůně živinami akyslíkem. Je připojena kplacentě, orgánu, který absorbuje rozpuštěné živiny zkrevního oběhu matky.

Nenarozené mládě Slůně má už oči otevřené, připravené kprvnímu pohledu na svět. Na rozdíl odvětšiny savců se rodí zadníma nohama napřed.

Dětská srst

Zprvu je slůně pokryté štětinatými černými nebo rezavými chlupy, znichž většina nakonec vypadne.

Polštářky

Kosti sloního chodidla jsou uloženy vlůžku zhoubovité tkáně. Ta funguje jako tlumič nárazů arozkládá hmotnost tak dobře, že slon kráčí tiše azanechává jen sotva znatelné stopy.

Ledviny Ledviny filtrují odpadní produkty zkrve apředávají je do močového měchýře.

Páteř Klenutý tvar sloní páteře pomáhá nést hmotnost těla.

Plíce Velké plíce nasávají vzduch a extrahují zněj kyslík. Odpadní oxid uhličitý pak přechází zpět do plic aje vydechován.

Srdce

Jako všichni savci má islon čtyřkomorové srdce, které pumpuje krev do těla. Jeho srdce bije přibližně stejně rychle jako lidské.

Sloni mají velké nehty. Africký slon má tři na každé zadní ačtyři na každé přední noze.

Když slon brodí hlubokou řeku, dýchá chobotem,

Lebka azuby Kosti lebky jsou kvůli snížení hmotnosti plné vzduchem naplněných dutin. Přesto spolu se zuby akly představuje lebka téměř čtvrtinu celkové hmotnosti slona. Kosti dospělého slona váží 52 kg. Obrovské rýhované stoličky – jedna až dvě nakaždéstraně čelisti – rozmělňují vláknitou stravunakaši. Během času se přesouvají dopředu jako podopravníku, takže staré opotřebované zuby vypadnou ajsou nahrazeny novými zuby, které sklouznou zezadu.

Kly Slonovinové kly jsou prodloužené horní řezáky aslouží kloupání kůry, vyhrabávání jedlých kořenů ajako zbraň. Slonovina je velmi ceněná, atak mnoho slonů přijde kvůli svým klům oživot.

Uši

Veliké uši afrického slona fungují jako výměníky tepla apomáhají zvířeti vafrickém vedru odvést ztěla přebytečné teplo.

Kůže

Silná vrásčitá kůže je velmi citlivá asloni na sebe sypají prach, aby ji chránili před sluncem.

Chobot Svalnatý, citlivý chobot je prodloužením horního pysku anosu. Slon ho používá pro sbírání potravy, pití, stříká jím na sebe vodu asype prach ataké jeho pomocí komunikuje.

Sloni se dorozumívají hlubokými burácivými zvuky, které se šíří zemína vzdálenost větší než 8km. Vibrace zachycují citlivými ploskami chodidel.

Fakta Výška ................................................ až 4m Hmotnost ............................................ 10 tun Délka života......................................... 70 let Biotop...................................... africká savana Potrava............................................ vegetace Stupeň............................................. ohrožený

Rodinná pouta

Sloní samice ajejich mláďata žijí vrodinných skupinách vedených nejstarší, nejmoudřejší samicí, která ví, kde nalézt potravu avodu. Mají mezi sebou těsné vazby apoužívají choboty, aby se navzájem dotýkali apečovali osebe. Když mladí samci dorostou do puberty, odcházejí avytvářejí ryze pánské skupiny, srodinou se však často setkávají.

LIDSKÉ TĚLO

Lidské tělo je fantasticky komplikovaný mechanismus, složený z 206 kostí, 650 svalů a 75 bilionů částic zvaných buňky. Vědci se zabývali lidským tělem důkladněji než jakýmkoliv jiným objektem v dějinách, přesto si uchovalo mnohá tajemství.

TĚLNÍ SOUSTAVY

Orgány a tkáně, které tvoří naše tělo, jsou uspořádány do skupin, které lékaři nazývají soustavy. Každá soustava vykonává určitou práci. Například trávicí soustava rozkládá potravu na živiny, které tělo dokáže absorbovat. Oběhová soustava dopravuje tyto živiny a další důležité chemické látky do celého těla. Některé z důležitých tělních soustav jsou uvedeny níže.

Nervová soustava

Tato soustava umožňuje tělu rychle reagovat. Tělem procházejí tisíce nervů a vedou elektrické signály do mozku z mozku. Některé nervy přinášejí do mozku signály ze smyslových orgánů. Jiné vysílají signály do svalů, aby přiměly tělo reagovat.

Dýchací soustava

Všechny tělní buňky potřebují životně důležitý kyslík, který je dodáván ze vzduchu. Úkolem dýchací soustavy je kyslík získat a předat ho do krve. Hlavními orgány této soustavy jsou plíce, které při dýchání nasávají vzduch.

Oběhová soustava

Srdce, krev a síť cév tvoří oběhovou soustavu. Jejím smyslem je dopravovat po těle důležité látky, jako jsou kyslík a molekuly živin, bílé krvinky a hormony. Krví se také odvádějí odpadní látky k jiným orgánům k likvidaci.

Trávicí soustava

Veškerá přijatá potrava prochází trávicí soustavou – dlouhou složitou trubicí a jednotlivými orgány od úst až po řitní otvor. Orgány trávicí soustavy štěpí velké molekuly v potravě na menší, které krev dokáže vstřebat.

Pohlavní soustava

TĚLO –ZÁKLADY

Lidské tělo je fantasticky komplikovaný mechanismus sestavený z milionů různých částí napěchovaných pod kůží. Abychom pochopili, jak tělo funguje, musíme se podívat dovnitř, abychom zjistili, jak do sebe jednotlivé části zapadají a jak spolupracují, abychom žili, dýchali a mysleli jako lidské bytosti.

STAVBA TĚLA

Tak jako je budova tvořena tisíci cihel, pečlivě sestavených dohromady, také lidské tělo je konstruováno z důmyslně uspořádaných jednoduchých částic. Malé živé jednotky zvané buňky jsou podobně jako cihly domu spojeny dohromady a vytvářejí větší struktury, zvané tkáně, z nichž se zase skládají orgány a soustavy orgánů.

Z ČEHO SE SKLÁDÁ TĚLO?

Téměř celé lidské tělo tvoří pouze hrstka chemických prvků. Mezi nejhojnější prvky v těle patří kyslík a vodík, z nichž jsou složeny molekuly vody – naše tělo obsahuje asi 60 % vody. Některé prvky, včetně sodíku, hořčíku a železa, jsou pro život nezbytné, ale jsou potřeba pouze ve velmi malém množství.

18 % uhlík

Prvky v těle

Co do hmotnosti je lidské tělo

z 65 % kyslík. Dalším nejhojnějším prvkem je uhlík, který tvoří základ všech organických molekul, jako jsou cukry, bílkoviny a tuky.

10 % vodík

3 % dusík

POHLED DOVNITŘ

65 % kyslík

2% vápník

2 % ostatní

Svalová soustava

Svaly jsou to, co nám umožňuje pohyb. Největší svaly pracují tak, že přitahují kosti a pohybují kostrou tak, že můžete běhat, skákat, zavázat si tkaničky nebo kopat do míče. Svaly také udržují v chodu srdce a zpracovávají potravu v žaludku.

Imunitní systém

V minulosti byla většina funkcí lidského těla záhadou a lidé hledali pro choroby nadpřirozená vysvětlení. Nejstarší zaznamenané pokusy o vědecké studie pocházejí ze starého Egypta, ale trvalo dlouhá staletí, než lidé zjistili, jak živé tělo doopravdy funguje a proč dochází k onemocnění.

Staří Egypťané Když staří Egypťané připravovali těla k mumifikaci, vyjímali z nich orgány a uchovávali je zvlášť. Objevili, že srdce je cosi jako druh pumpy, která žene krev po těle.

Tato tělní soustava pracuje pouze v dospělosti a je odlišná u mužů a u žen. Jejím úkolem je plození dětí. Samčí pohlavní buňky z mužských pohlavních orgánů splývají uvnitř ženských pohlavních orgánů se samičími vajíčky, z nichž se pak vyvine dítě.

Kosterní soustava

Atomy a molekuly Nejmenšími samostatnými částicemi v těle jsou atomy a molekuly. Molekula DNA (vlevo) uchovává instrukce potřebné ke stavbě a fungování těla.

Imunitní systém se vás snaží udržet zdravé tím, že bojuje s choroboplodnými zárodky –mikroskopickými organismy, které způsobují onemocnění. Každý mikrob, který se dostane do těla, je napaden bílými krvinkami, které střeží krev a tkáně před vetřelci.

Kostra je pevný, živý rámec z kostí, který nese hmotnost těla. Upínají se na ni svaly, je oporou ochranou citlivých vnitřních orgánů a tkání, jako jsou mozek, srdce a mícha hřbetní. Kosterní a svalová soustava spolupracují, aby se tělo hýbalo.

Buňky

Všechny části těla jsou tvořeny maličkými živými jednotkami zvanými buňky. V lidském těle je 75 bilionů buněk. Většinou jsou určeny pro speciální práci, od ukládání tuku po přenášení nervových signálů.

Tkáň

Buňky se spojují do skupin a tvoří tkáně. Například srdeční stěna je tvořena zvláštním druhem svalové tkáně. K dalším tkáním patří kůže, tuková a kostní tkáň.

Orgán Tkáně společně tvoří orgány, jako je srdce, žaludek nebo mozek. Také orgány mají své zvláštní funkce. Srdce má na starosti pumpování krve do těla.

Soustava Orgány pracují společně v soustavách. Srdce, cévy a krev jsou součásti oběhové soustavy.

V minulosti mohli lékaři studovat vnitřní uspořádání lidského těla jen pitváním mrtvých těl a neměli žádnou metodu, jak nahlédnout do těl živých osob, aby zjistili, co je příčinou jejich onemocnění. Současné zobrazovací přístroje a další technologie umožňují lékařům zkoumat pacienty zevnitř mnoha různými způsoby. Tyto techniky umožňují zjistit chorobu ve velmi časném stadiu, kdy je nejsnazší ji léčit.

Rentgen

Magnetická rezonance

Při zobrazování pomocí magnetické rezonance se využívají silné magnety, které přimějí molekuly vody v těle vysílat rádiové vlny. Počítač přemění vlny na obraz, jako je tento snímek mozku nahoře.

Endoskopie

Endoskop je ohebná trubice s maličkou kamerou a světélkem na konci. Strká se do těla buď přirozenými otvory, jako jsou ústa, nebo skrze malý řez.

Počítačová tomografie

Rentgenové paprsky jsou stejně jako světlo druhem elektromagnetického záření, ale naše oči ho nevidí. Po průchodu tělem jsou zachycovány speciálními kamerami a vytvářejí obrazy kostí.

Při počítačové tomografi (CT) prochází rentgenové záření tělem v různých úhlech a pak s pomocí počítače vzniká trojrozměrný obraz. Lékaři používají tuto techniku, aby si prohlédli „řezy“ tělem. Ultrazvuk

Světelný mikroskop

Světelné mikroskopy užívají ke zvětšení obrazu skleněné čočky. Lékaři používají mikroskopy k prohlížení tělních buněk v tkáňovém vzorku a pátrají po příznacích choroby.

Tato technika se používá mimo jiné k zobrazování dítěte v těle matky. Do těla jsou vysílány neslyšitelné, velmi krátké zvukové vlny, které se odrážejí od vnitřních orgánů a vytvářejí odezvy, které počítač mění v obrázky.

Elektronový mikroskop

Elektronový mikroskop je mnohem výkonnější než světelný; dokáže zvětšovat až 50milionkrát. Umožňuje pozorování choroboplodných zárodků, jako jsou bakterie a viry.

Otec medicíny Starořecký lékař Hippokrates je považován za otce medicíny. Byl jedním z prvních, kdo si uvědomili, že choroby mají přirozené příčiny a nejsou trestem božím. Pitva Vlámský profesor Andreas Veselius pitval (rozřezával) těla už v 16. století a vytvořil podrobné kresby kostí, svalů a orgánů. Jeho průkopnická práce, kterou publikoval v řadě učebnic, změnila studium těla ve vědu –anatomii.

DNA V roce 1953 přišli anglický vědec Francis Crick a jeho americký kolega James D. Watson na strukturu DNA (deoxyribonukleové kyseliny), molekuly, která nese instrukce pro život jako jednoduchý čtyřpísmenný kód. Ke svému objevu využili fotografi DNA pořízenou britskou chemičkou Rosalind Franklinovou. Znalosti o těle

Objev buněk Holandský výrobce čoček Antoni van Leewenhoek sestrojil jeden z prvních mikroskopů. Používal ho k pozorování krvinek a spermií a objevil mikroskopické organismy, o nichž dnes víme, že vyvolávají choroby.

Srdce

Lidé kdysi věřili, že srdce je sídlem myšlení a citu, dnes však víme, že je to svalová pumpa, která neúnavně pracuje, aby udržela krev v pohybu.

Na rozdíl od jiných svalů v těle, které si po námaze potřebují odpočinout a na chvíli se zastavit, je srdce předurčeno pracovat nonstop. Bije 70krát za minutu, 100 000krát za den, 40milionkrát za rok a za průměrný život napumpuje tolik krve, že by naplnila tři obří tankery. S každým úderem vytlačí okolo jednoho plného šálku krve a vyvíjí dostatečnou sílu, aby udrželo proudění krve ve 100 000 km cév v těle. Nepřetržitá dodávka čerstvé krve je pro tělní buňky životně důležitá, protože bez ní by během pár minut zahynuly na nedostatek kyslíku.

Plicní tepna

Tato céva přivádí odkysličenou krev do plic, aby tam nabrala čerstvý kyslík.

Bijící srdce

Srdce je uvnitř duté, má silné stěny z výkonných svalů a je asi tak velké jako zaťatá pěst – a stejně tak silné. Horní část srdce je připojena ke spleti vysoce odolných cév. Krev proudí dovnitř cévami zvanými žíly a naplňuje vnitřní prostory srdce. Když srdce bije, svalové stěny se stahují a vytlačují krev ven cévami zvanými tepny.

Srdeční buňky

Srdce tvoří zvláštní typ svalu (srdeční sval), který je zde zachycen pod mikroskopem v tisícinásobném zvětšení. Buňky srdečního svalu spalují energii zběsilým tempem a potřebují více paliva a kyslíku než jiné. Palivem je tuk a energii uvolňují oválná tělíska zvaná mitochondrie. Stejně jako obyčejné svalové buňky ty srdeční jsou plné mikroskopických rovnoběžných proteinových vláken. Tato vlákna po sobě kloužou a způsobují kontrakci buněk.

Aorta Tato velká céva vede okysličenou krev ze srdce.

Svalová stěna Srdce je poháněno silnou svalovou stěnou, která se při každém úderu stahuje.

Osrdečník

Srdeční sval je obklopen pevným pláštěm zvaným osrdečník, který ho chrání před nárazy.

7 000 litrů krve projde každý den srdcem průměrného člověka.

Nervy

Plicní žíla

Když si krev nabere v plicích čerstvý kyslík, vrací se do srdce plicní žilou.

Nervy vedou signály z mozku do srdce a říkají mu, kdy bít rychleji a kdy pomaleji.

Věnčitý splav

Srdeční chlopeň

Uvnitř srdce jsou čtyři chlopně, které zajišťují, že krev teče pouze jedním směrem. Srdeční chlopně mají dvě nebo tři klapky, které se tlakem krve otvírají. Když se krev pokouší téct zpátky, stáhne klapky k sobě a chlopeň se uzavře. Srdeční ozvy jsou zvuky uzavírajících se srdečních chlopní.

Uvnitř srdce

Srdce je rozděleno na dvě poloviny, takže pracuje jako dvě pumpy v jedné. Pravá polovina pumpuje odkysličenou krev do plic, aby zde nabrala vzdušný kyslík. Levá polovina pumpuje okysličenou krev do těla.

Srdeční cyklus

Každý úder srdce se skládá z několika pečlivě načasovaných kroků. Celá sekvence je řízena elektrickými impulsy, které se rychle šíří srdeční svalovou stěnou a spouštějí kontrakci svalových buněk.

1 Plnění

Mezi stahy vstupuje krev žilami do srdce a shromažďuje se v horních prostorách (síních).

Pravá síň se stahuje. Levá síň se stahuje.

Krev je tlačena do komor.

Věnčité tepny

Srdce pumpuje krev nejen do těla, ale do své vlastní svalové stěny. Srdeční sval velmi těžce pracuje a potřebuje vydatný přísun okysličené krve.

Poté, co dodá do svalové srdeční stěny kyslík a palivo, odtéká použitá krev žilami (znázorněnými modře).

Krev vracející se z těla. Krev vracející se z plic.

2 Síně se stahují Horní prostory se stahují a tlačí krev chlopněmi do dvou spodních prostor (komor).

proudí do těla. Krev proudí do plic.

3 Komory se stahují Nakonec se s velkou silou stahují komory a vytlačují krev do všech částí těla.

Pomalu a rychle

Když jste rozrušeni nebo fyzicky aktivní, bije srdce až 200krát za minutu, ale když odpočíváte nebo spíte, tempo rychle klesá až na 60 úderů za minutu.

Průměrný tep 70–80

úderů za minutu

Levá komora se stahuje.

Mozkové buňky

Mozek je složen z buněk zvaných neurony, které si předávají elektrické signály prostřednictvím tenkých, vodičům podobných vláken spojených v uzlech zvaných synapse. Počítačový čip má okolo 11 a 100 miliard tranzistorů, z nichž každý má 3–4 spojení, ale lidský mozek má 100 miliard neuronů, z nichž každá má až 10 000 synapsí. Synapse jsou složitější než on/off spínače v počítačovém čipu. Každá může obsahovat až 1 000 molekulových spínačů, což z lidského mozku dělá fenomenální procesor.

Pohyb

Horní část mozkové kůry vysílá signály do svalů a je odpovědná za tělesný pohyb.

Myšlení Přední část mozkové kůry je důležitá při myšlení, plánování a pochopení myšlenek jiných lidí.

Řeč

Tato část mozku, známá jako Brocovo centrum, je zásadní pro řeč.

Sluch

Nervové signály z uší přicházejí do sluchového centra, kde se zpracovávají.

Inteligence

Mozek – velitelství nervové soustavy a řídicí středisko vašeho těla – je bezpečně uzavřen uvnitř lebky.

O lidském mozku, který je složitější a výkonnější než mozek jakéhokoliv jiného živočicha, spoustu věcí nevíme. V tomto shluku nervových buněk podobném květáku nějakým způsobem vzniká celý vnitřní svět zkušeností a sebeuvědomování. Generuje se v něm všechno, co vidíme, hmatáme, myslíme, sníme a pamatujeme si. V určitém ohledu pracuje mozek jako počítač – ale takový, který se neustále přeinstalovává, jak se učí a přizpůsobuje. Jeho základní součástkou je nervová buňka neboli neuron – vodiči podobná buňka, která posílá elektrické signály do ostatních neuronů a tvoří složité funkční obvody. Biliony nervových impulsů létají každou sekundu mezi jednotlivými mozkovými buňkami a proplétají se nekonečně složitými cestami v neustále se měnícím bludišti spojů.

Mozkový kmen

Tato vnitřní část mozku, umístěná na samém vrcholu míchy hřbetní, řídí životně důležité funkce, jako je dýchání a srdeční rytmus.

Hmat

Signály z receptorů hmatu a bolesti v kůži přicházejí do této oblasti zvané somatosenzorická oblast mozkové kůry.

Zpracování hmatových podnětů

Hmatové podněty se předávají z místa dotyku do této části mozku k dalšímu zpracování a pomáhají rozpoznat, čeho jsme se dotkli.

Učení se řeči

Tato část mozku, zvaná Geschwindova oblast, nám v dětství pomáhá osvojit si jazyk.

Význam slov

Wernickeova oblast nám pomáhá porozumět psanému a mluvenému slovu.

Zrak

Zrakové centrum dostává signály z očí a zpracovává je, aby identifikovalo základní tvary a struktury.

Velikost mozku

Většina komplikovaného zpracovávání informací se odehrává na povrchu mozku – v mozkové kůře, která je plná synapsí. Lidé mají mnohem větší plochu mozkové kůry než ostatní živočichové, což jejich mozku dodává větší výkon.

Základní instinkt

Zatímco vnější část mozku se zabývá vyššími duševními pochody, jako je myšlení, soubor struktur hluboko uvnitř řídí základní pohnutky a pocity, jako je radost, strach a zlost. Tyto struktury tvoří takzvaný limbický systém.

Zpracování zrakových podnětů Základní tvary a struktury identifikované zrakovým centrem mozkové kůry se dále zpracovávají a pomáhají nám rozeznat, na co se díváme.

Mozeček

Mozeček je oddělený od zbytku mozku. Pomáhá koordinovat svaly, aby pracovaly v dokonalé souhře.

Mícha hřbetní Nervové signály mezi mozkem a tělem se předávají prostřednictvím míchy hřbetní, svazku nervové tkáně, který se táhne páteří po celé její délce.

Myslící mozek

Největší a nejdůmyslnější částí mozku je jeho vnější vrstva, mozková kůra. Hluboké brázdy rozdělují kůru na oblasti zvané laloky, které jsou obvykle specializované na rozličné funkce, jako je řeč nebo vidění. Snímky mozku během duševního zatížení však odhalily rozsáhlou aktivitu v celé kůře, což naznačuje, že různé oblasti složitě spolupracují.

Hmat

Horní část mozkové kůry zpracovává hmatové podněty, ale pro některé části těla je vyhrazeno více kůry než pro jiné. Pomocí této postavičky je vyjádřeno, kolik mozkové kůry je vyhrazeno pro hmatové signály z různých míst; je patrné, že některé části těla jsou citlivější než jiné.

Jak funguje paměť Mozek uchovává vzpomínky v síti spojení mezi neurony. Každá nová zkušenost nebo nová informace zažehne neurony podle určitého schématu. Když si vzpomínáte na událost nebo údaj, neurony se znovu zapínají podle stejného schématu a paměť se posiluje.

1 Zkušenost Nová zkušenost přiměje neurony vysílat signály v určitém uspořádání. V síti jsou ve skutečnosti zapojeny stovky neuronů.

2 Opakování Opakování zkušenosti nebo vybavení si údaje způsobuje, že se vytvoří nová spojení. Síť je pak větší a snáze spustitelná.

3 Upevňování Další opakování síť dále posiluje a paměť se upevňuje. Spoje, které nejsou obnovovány, mají sklon slábnout a postupně se vytrácet. Plocha kůry Pokud by se kůra vašeho mozku rozložila, pokryla by stejnou plochu jako čtyři stránky této knihy. Opičí kůra má velikost pohlednice a kůra krysy je velká jako poštovní známka.

v děloze

Vyživováno krví matky a chráněno jejím tělem se nenarozené dítě (plod) uvnitř dělohy rychle vyvíjí a každých čtyři až pět týdnů zdvojnásobuje svou hmotnost.

Třebaže si období života před narozením nedokážeme pamatovat, naše mozky a smyslové orgány už začaly pracovat. V pozdním stadiu těhotenství může nenarozené dítě vidět narůžovělou záři pronikající matčinou kůží, slyší její hlas, tlukot jejího srdce a hlasité šplouchání plodové vody. S použitím rukou a nohou zkoumá vodní svět kolem sebe a vnímá vlastní tělo. Nemůže dýchat, protože je ponořené v tekutině, ale zkouší sát a polykat. Po devět měsíců mu děloha poskytuje bezpečné, teplé a pohodlné prostředí, zatímco matčin krevní oběh zásobuje rostoucí tělo potřebným kyslíkem a živinami.

Připraveno se narodit

Ke konci těhotenství se plod otočí hlavou dolů, připraven se narodit. Jeho trávicí soustava je nyní schopná zpracovávat potravu, ale stále ještě získává živiny z matčiny krve prostřednictvím svazku cév – pupeční šňůry. V pokročilém těhotenství porůstá celé tělo plodu vrstva jemných chloupků, které před narozením obvykle zmizí.

Placenta Uvnitř placenty přecházejí kyslík a potrava z matčiny krve do krve dítěte.

Děloha Jak plod roste, stěna dělohy se roztahuje.

Oči se otevírají, když je plod 6 měsíců starý, ale dokážou jen rozlišovat světlo a tmu.

Rostoucí plod

Stáří 4 týdny

Srdce dítěte

začíná bít, když je jeho tělo velké jako zrnko čočky.

Kůže Kůže je pokryta sýrovitou bílou substancí zvanou vernix caseosa, která zabraňuje kůži nasáknout plodovou vodu.

Změna proporcí Protože mozek a nervová soustava se v rané fázi těhotenství rychle vyvíjejí, hlava roste rychleji než zbytek těla. Za devět týdnů zabírá polovinu délky plodu a vypadá obrovitá. Zbytek těla ji v dalších měsících dohání.

Všechny důležité orgány se objevují během prvních devíti týdnů života, kdy je vyvíjející se dítě ve fázi embrya. Od devíti týdnů dále se nazývá plod.

Po příštích sedm měsíců plod rychle roste. Složité tkáně a tělní soustavy se tvoří, sílí a začínají fungovat. Jsou položeny základy kostry, tvořené zprvu místo kostí pružnými chrupavčitými tkáněmi.

Pochva

Dítě se musí během porodu protáhnout úzkým průchodem – pochvou (vaginou).

Stáří 6 týdnů

Vyvíjí se mozek a stejně tak smysly – plod dokáže vidět, slyšet, čichat a vnímat chuť a dotek dlouho předtím, než se narodí.

Ve čtyřech týdnech má embryo tvar krevety a má ocas. Paže a nohy jsou sotva víc než pupeny. Tvoří se oči a uši a srdce začíná pumpovat krev rychlostí 150 úderů za minutu – dvakrát rychleji než v dospělosti.

DÉLKA: 11 MM

matčiny cévy v placentě

cévy dítěte v placentě

Pupeční šňůra Toto „záchranné lano“ přivádí kyslík a živiny z matky přes placentu do plodu.

Stáří 10 týdnů

Začíná se rýsovat obličej a formují se ruce a chodidla. Zprvu vypadají jako pádla, protože prsty jsou spojené plovacími blánami. Části chrupavčité kostry plodu začínají tvrdnout a mění se v kosti.

1,6 CM

Plod má víčka, která však po příští tři měsíce zůstanou zavřená. Dokáže polykat a začíná močit do amniové tekutiny (plodové vody). Vyvinuly se loketní klouby a zápěstí, které umožňují plodu jednoduché pohyby paží a dlaní.

Stáří 15 týdnů

Stáří 20 týdnů

Stáří 34 týdnů

9 TÝDNŮ12 TÝDNŮ16 TÝDNŮNAROZENÍ

Vícečetné těhotenství Někdy vyrůstá v děloze naráz více dětí. Jedno z 80 těhotenství jsou dvojčata a jedno z 8 000 jsou trojčata. Dvojčata se mohou vyvinout ze dvou různých vajíček (dvojvaječná, která vypadají odlišně) nebo z jediného vajíčka, které se rozštěpí (jednovaječná, která vypadají stejně).

Trojčata

Tento ultrazvukový snímek ukazuje trojčata rostoucí v téže děloze. Každý plod je obklopen vlastním plodovým vakem.

Plod je velký jako křeček, s obrovitou hlavou a maličkým tělem. Rysy tváře jsou dobře patrné a plod zkouší dělat grimasy včetně úsměvu a mračení se. Polyká plodovou vodu a škytá tak silně, že to matka vnímá.

DÉLKA: 13 CM

Plod je právě za polovinou těhotenství, nyní dokáže pohybovat prsty, na nichž se vyvinuly papilární linie. Reaguje na zvuk a snadno se vyleká hlasitými zvuky. Matka začíná cítit, jak plod kope.

Plod je téměř plně vyvinutý. Tráví okolo 90 procent času spánkem a má sny. Trénuje dýchání vdechováním tekutiny asi 40krát za minutu. Dokáže cítit jídlo, které

Poté, co je pupeční šňůra přestřižena, se dítě poprvé nadechne. Tekutina vyteče z plic a ty se naplní vzduchem. Dítě bude nyní plícemi získávat kyslík ze vzduchu, nikoliv přes placentu z krve své matky.

Atomy amolekuly

Veškerá nám známá hmota na Zemi je tvořena drobnými neviditelnými částicemi zvanými atomy. Atomy jsou ve všem, co vidíte – odkůže na vašich prstech po text vtéto knize –, ivtom, co vidět nemůžete, jako ve vzduchu plnícím vaše plíce avbuňkách proudících ve vaší krvi. Myšlenkaexistenceatomůjejednouznejstaršíchvevědě. Někteřístarověcířečtífilozofovéuvažovalioexistenci nejmenšíchmožnýchkouskůhmoty,kteréuždálenelze dělit;pojmenovalijeatomyzřeckéhoslova„átomos“, ježznamená„nedělitelný“.Tatoranápředstava atomupřežívalapodvětisíciletí,dokudnapočátku 20.stoletívynalézavívědciatomnerozbilinaještě menšíčástice.

Spojovánímatomůvznikajívětšíshluky zvanémolekuly.Ačkolivexistujejennecelých 100druhůatomů,společněmohoutvořit milionyrozdílnýchtypůmolekul.

Proton Protonynesoukladný elektrickýnáboj,takže přitahujíelektrony.

Jádro

Shlukprotonůaneutronůuprostřed atomusenazývájádro.Jádronese skorovšechnuhmotnostatomu,ale tvoříjennepatrnoučástjehoobjemu. Kromějádratvořívícenež99,99% atomuprázdnýprostor.Kdybyměl atomrozměrfotbalovéhostadionu, jádrobymělovelikosthráškuuprostřed aelektronybysvištělykolem posledníchsedaček.

Jak vznikají molekuly Atomysemohouspojovat(vázat)avytvářetmolekuly. Ty mohoubýtutvářenyzatomůstejnéhoneborůznýchdruhů. Plynyjakovodíkmajíjednoduchémolekulytvořenépouhými dvěmaatomy,zatímcoplastymají„nekonečné“molekuly zohromnéhomnožstvíatomůpospojovanýchdovelmi dlouhýchřetězců.

Voda (H2O)

Elektronové slupky Každýatomobsahujestejnýpočetzáporně nabitýchelektronůakladněnabitých protonů;některéobzvlášťvelkéatomy majíobouvícenežsto.Atomuhlíku naobrázkumápošestiprotonech ineutronech.Elektronyjsou uspořádányvevrstvách (zvanýchelektronovéslupky) kolemjádra,podobnějako satelitykolemplanety.Větší atomymajívíceslupeknež menší.Představaelektronů veslupkáchnámpomáhá porozuměttomu,jakse atomyspojujívmolekuly.

Molekuluvodytvořídvaatomy vodíkuspojenésjedním atomemkyslíku.

Oxid uhličitý (CO2) Molekulaoxiduuhličitého jetvořenadvěmaatomy kyslíkuspojenýmisjedním atomemuhlíku.

Vazby vmolekulách Atomyjsouvmolekuláchpospojoványprostřednictvím svýchelektronů.Existujítřizákladnítypyatomových vazeb:iontová,kovalentníakovová.

Iontová vazba Jedenatompředá elektrondruhému.První atomtakzískákladný a druhýzápornýnáboj, takžese k soběpřitahují.

Elektron Tytočásticejsouzhruba 2000krátlehčínežprotony aneutronyakroužíkolem jádraatomuskororychlostí světla.Majízápornýelektrický náboj.

Kovalentní vazba Dvaatomysdílejísvé vnějšíelektrony,takže jejichvnějšíslupkyse překrývají.

Kovová vazba Kovovévazby v krystalové mřížcesdílejísvévnější elektrony v podoběoblaku „elektronovéhoplynu“.

Neutron Tytočásticejsouzhruba stejněvelkéjakoprotony. Neutronyjsouelektricky neutrální,cožznamená,že nenesoužádnýelektrický nábojanejsoupřitahovány elektronyaniprotony.

Vnitřní stavba atomu Uvnitřatomůjsouještěmenšíkousíčkyhmoty, zvanéprotony,neutronyaelektrony.Protony aneutronysenacházejíuprostředatomu vmaličkématomovémjádru,vněmžjsou udržoványsilnýmisilami.Elektronyobíhajíkolem jádravoblastechzvanýchelektronovéslupky.

Kvarky astruny Je-liatomtvořenprotony aneutrony,cotvoříje?Zdá se,žekaždáztěchto částicsestávázetříještě menšíchčásticzvaných kvarky.Někteřívědcivěří, ževšechnojeve skutečnostitvořeno drobnýmivibracemi hmoty-energie,zvanými struny.Nikdoaledosud neví,zčeho–pokud zněčeho–majítytostruny být.

První města

Na konci doby kamenné, kdy se klima změnilo, se ledovce začaly rozpouštět, čímž vznikly řeky, jezera a lesy. Na některých místech lidé, kteří dosud žili jako kočovní lovci a sběrači, začali pěstovat plodiny a usazovat se na jednom místě.

Zemědělství nabízelo mnohem spolehlivější zdroj potravy než lov a sběr. Zemědělci mohli pěstovat nejvýnosnější plodiny a chovat nejžírnější a nejmírumilovnější zvířata, takže dokázali vyprodukovat každý rok víc potravy, než spotřebovali. Přebytky bylo možné uskladnit pro případ hladu a základnu pro uložení potravin a nástrojů poskytovala stálá obydlí z cihel nebo kamene.

Osadníci setrvávající na jednom místě však byli vystaveni útokům nájezdníků, kteří jim hospodářská zvířata a zásoby mohli ukrást. Obyvatelé měst se snažili bránit například tím, že okolo svých domů stavěli zdi. Zbylé potraviny a zboží také směňovali s jinými kmeny, někdy na dlouhé vzdálenosti, a položili tak základy globálního trhu.

Nástroje z doby kamenné

Nejstarší sídliště vyrostla už během doby kamenné, dříve než lidé začali užívat kov. Jejich obyvatelé vyráběli nástroje ze všech dostupných materiálů. Nejužitečnější byly tvrdé materiály, které se daly snadno tvarovat řezáním nebo štípáním. Dřevo se dalo použít na luky, oštěpy a topůrka. Kámen, jako pazourek a obsidián (sopečné sklo), se štípal na ostré okraje a hodil se na hroty šípů, nože a mlaty. Ze zvířecích kostí se daly vyřezat jemné hroty, a vznikly tak jehly a hřebeny.

dřevěné trámy

Život na střechách

Městské střechy byly hlavními ulicemi. Každodenní činnosti se většinou odehrávaly venku.

přístřešek z tkané látky

Zvířecí kůže Lov byl stále důležitým zdrojem potravy a také poskytoval kůže na oděvy a kosti a parohy pro výrobu nástrojů.

Tkaní Vynález tkalcovského stavu umožnil vyrábět pevné pestrobarevné látky na oděvy, přikrývky a dekorace.

hlavní přístup na střechu

Třebaže zemědělství zajišťovalo stálý přísun potravy, lidé dosud sbírali ovoce, ořechy a lesní plody.

Stěny ze sušených cihel Bahno z nedalekých mokřadů se tvarovalo do cihel, které se vytvrzovaly sušením na slunci.

střecha z usušeného rákosí

Çatalhöyük

Užitečný dobytek Divoký tur byl ochočen později než ovce, ale poskytoval více mléka a masa.

Toto pravěké sídliště (v dnešním Turecku) je jedním z největších, jaká byla dosud objevena. V letech 7400–6200 př. n. l. zde žilo až 8 000 lidí. Domy byly namačkané na sebe, pouze s malými odstupy, takže pro útočníky bylo obtížné do něj proniknout.

Ovce a kozy Domestikace těchto zvířat znamenala stálý přísun mléka, masa a vlny.

Společné prostory Místo mezi domy se většinou využívalo jako ohrada pro domácí zvířata a k vyhazování odpadků. Někdy také sloužilo jako zahrada.

Pohřebiště Mrtví byli v Çatalhöyüku pohřbíváni pod hliněnými plošinami v podlahách domů.

Práce s hlínou

Stálá ohniště se využívala k vypalování hlíny na tvrdou terakotu. Lidé tak mohli vyrábět odolné hrnce a mísy stejně jako dekorativní předměty, jako je tato soška. Byla nalezena v Çatalhöyüku ve skladišti potravin a je považována za náboženský idol.

Vikinské nájezdy

Od konce 8. století n. l. terorizovali pobřežní osady po celé severní Evropě divocí válečníci původem ze Skandinávie. Vikingové útočili bez varování, zabíjeli každého, kdo se jim postavil, a odváželi si cennosti a zotročené lidi.

Vikingové možná měli děsivou pověst, ale nebyli to jen suroví nájezdníci. Byli také nepřekonatelnými mistry ve stavbě lodí, s nimiž se plavili rychle a bezpečně po nejbouřlivějších mořích. Tito smělí objevitelé dopluli do Ameriky o staletí dříve než kterýkoliv jiný Evropan. Stavěli si osady v severní Evropě, na Islandu a v Grónsku, kde jejich kultura na staletí ovlivnila místní život.

Loupežná výprava

Vikinští nájezdníci cestovali na dlouhých lodích –rychlých, štíhlých plavidlech, která mohla udeřit kdekoliv u mořského pobřeží a břehů řek. Byly vybaveny velkou čtvercovou plachtou a vesly, která se používala za nepříznivého větru.

Dračí hlava

Na přídi vikinských válečných lodí byla hlava zuřivé příšery, pravděpodobně představující válečnického ducha.

Štíhlý trup

Dlouhé lodě měly úzké trupy a seděly vysoko na vodě, proto mohly vplouvat do mělkých řek a pronikat do vnitrozemí.

Vystouplý kýl Vystouplý kýl (trám vystupující po celé délce trupu) přispíval ke stabilitě lodi na rozbouřeném moři.

Rozvinutá plachta Velké čtvercové plachty byly vyrobeny z vlněné tkaniny. Materiál byl tak cenný, že se někdy používal jako platidlo

Pevné úvazy Lana se vyráběla z materiálu, který zůstal pevný, když navlhl, jako byly koňské žíně, mroží kůže nebo konopí.

vyřezávaná dřevěná ozdoba na zádi

Kormidelní veslo U zádi lodi bylo připevněno speciální, zvláště dlouhé veslo, které fungovalo jako kormidlo.

obousečný

Vikinské přilby Kovové přilby byly náročné na výrobu a velmi drahé. Ocel se musela vytepat do plátů a ty se pak spojovaly nýtovanými kovovými pásy. Přilba byla uvnitř vyložena látkovými vycpávkami a na hlavě majitele ji přidržovaly kožené pásy.

Vikinské oblečení Vikingové nosili tuniky vyrobené ze lnu nebo kůže, vycpané koňskými žíněmi.

Místo na spaní Plachta na vikinské lodi mohla posloužit také jako přístřešek. Plavci ji zavěsili přes ráhno, které drželo plachtu nahoře, a přivázali k bokům lodi. Plachtu tak přeměnili na stan, který je chránil před nepříznivým počasím.

aby chránily veslaře a zastrašovaly nepřátele.

Skvělí objevitelé

Válečné zbraně Vikingové byli zkušenými metalurgy. K jejich zbraním patřily široké obouruční sekery a nože s velkou čepelí zvané „sax“, které sloužily také pro běžné použití.

Plaňky se překrývaly, aby zabránily pronikání vody.

Nákladná zbroj Bohatí válečníci si mohli opatřit kroužkovou zbroj a přilby z ocelových plátů.

asi 4,5 m dlouhá vesla skříňka na veslařovy osobní věci pod palubními prkny byl úložný prostor

Vikingové byli nejen zuřiví bojovníci, ale také zdatní cestovatelé. Ze svých domovů ve Skandinávii se vikinské lodi vydávaly tisíce kilometrů všemi směry. Vikingové byli prvními Evropany, kteří přistáli v Americe, téměř 500 let před Kryštofem Kolumbem. Pozůstatky vikinské osady byly nalezeny na Newfoundlandu v Kanadě. Také cestovali po celé Evropě; plachtili nebo veslovali podél pobřeží a po tocích řek, a dokonce své lodi přenášeli po souši tam, kde nebylo možné je přepravit po vodě.

Klíč vikinské plavby vikinské osídlení

Zruční řemeslníci Vikinští řemeslníci zhotovovali kvalitní výrobky z kůže a spletité kovové šperky. Zprvu jejich díla znázorňovala většinou příšery, jako byli obři z jejich tradičních pověstí. Ale okolo 11. století mnoho vikingů přijalo křesťanství a staré symboly začaly být nahrazovány krucifixy.

let –tak dlouho se Japonsko v letech 1633–1853 izolovalo od vnějšího světa. Žádný cizinec nesměl vstoupit pod trestem smrti.

Zbroj a zbraně Samurajové dávali přednost boji muže proti muži, v němž používali jako břitva ostré meče. Pro jejich bojový styl byla rozhodující mrštnost, proto zbroj musela být dostatečně lehká, aby je neomezovala. Samurajové neměli

štíty; k blokování nepřátelského útoku používali plochu meče.

Zádový pancíř Zvláštní štěrbina na zádech byla určena pro samurajův osobní znak.

Saja (pochva)

Kusazuri (chrániče stehen) Ke kyrysu byly připevněny hedvábnými šňůrami a chránily samurajova stehna.

Samurajští bojovníci Ve středověku vládl Japonsku císař, ale stát řídili vojenští velitelé zvaní daimjó , kteří často bojovali mezi sebou. V čele jejich armád byli jedni z nejobávanějších bojovníků všech dob: samurajové. Samurajové patřili k vrcholu přísně rozvrstvené společnosti. Císař a jeho rodina se těšili úctě, ale majetek a politickou moc měli v rukou samurajové. Bohatí a vlivní daimjó dávali svým samurajům darem půdu a samurajové na oplátku pro daimjó bojovali. Rolníci obdělávající půdu platili daně v potravinách i penězích, aby zaopatřili své pány. Třebaže prosluli zejména svým válečným uměním, oceňovali samurajové i hudbu, poezii a umění. Mnohé přitahoval zenbuddhismus, který učil, že dokonalé porozumění vesmíru spočívá v meditaci a úniku od sebe sama, čehož lze dosáhnout stejně tak malováním, jako šermováním mečem.

pevné strany pro krytí Kabutó (přilba) Tato část často nesla působivý hřeben, stejně jako chrániče lící a krku.

Suneate (holenice) Chránily samurajovy holeně.

Mempó (maska) Zuřivý výraz měl zastrašit nepřítele.

Sode (nárameníky) Připevňovaly se k ramenům kyrysu.

Byly z lakovaného kovu. Na loktech a dalších

Dó (kyrys) První verze byly zhotoveny ze dřeva a kůže, ale pozdější využívaly ocelových plátů.

Tnutí mečem Samurajské meče jsou proslulé svou neuvěřitelnou pevností a ostrostí. Mečíři toho dosahovali tím, že nechávali různé části čepele chladnout různou rychlostí. Ostří bylo tvrdé a ostré, ale jádro bylo měkké a ohebné, aby se nelámalo.

Katana (dlouhý meč) Hlavní samurajská zbraň se držela oběma rukama.

Vrstvy zbroje Samurajská zbroj musela být pevná, ale lehká, aby vyhovovala bojovému stylu založenému na mrštnosti. Byla zhotovena z tenkých plátků kovu pokrytého politurou neboli lakem, svázaných dohromady hedvábím. V 16. století s příchodem palných zbraní začali samurajové přidávat na zranitelná místa jako hruď ocelové pláty.

Čestná smrt Aby byl dokonalým bojovníkem, musel se samuraj vždy chovat čestně, dokonce i ke svým nepřátelům. Bitvy často probíhaly podle přísných rituálů počínaje výměnou varování mezi veliteli následovanou salvou šípů z obou stran a pak šermířským soubojem. Samurajové byli ke svým pánům naprosto loajální a nebáli se smrti. Zneuctěný samuraj raději spáchal seppuku (rituální sebevraždu), než aby žil v hanbě. Na Západě je známá jako harakiri . Samuraj si prořízl břišní dutinu a jeho přítel mu vzápětí setnul hlavu.

Válčící státy Samurajové začínali jako císařova tělesná stráž, ale ve 12. století se stali skutečnými vládci Japonska. Třebaže hlavou státu byl stále ofi ciálně císař, skutečnou moc měl šógun , hlava nejmocnějšího samurajského klanu. Soupeřící daimjó spolu svedli mnoho bitev o čest stát se šógunem . K největším z nich došlo v letech 1467–1600, v období Sengoku, kdy bylo celé Japonsko uvrženo do občanské války. Vítězem se stal Iejasu Tokugawa,