Úterý 23. září Někdy mi připadá, že nedělám nic jiného, než lžu. Máma si myslí, že potlačuju své pocity. Povídám jí: „Ne, mami, vážně ne. Myslím, že je to bezva. Jsem ráda, že jsi konečně šťastná.“ A máma odpoví: „Myslím, že mi neříkáš pravdu.“ A pak mi dala tenhle sešit. Že prý chce, abych si do něj zapisovala svoje pocity, když o nich odmítám mluvit s ní. Chce, abych napsala svoje pocity? Fajn, taky že to udělám: NECHÁPU, JAK MI TOHLE MOHLA UDĚLAT! Jako by si už tak všichni nemysleli, že jsem divná. Jsem prakticky ten největší exot na celé škole. No jen uznejte: sto pětasedmdesát centimetrů, plochá hruď a v prváku. Copak může být někdo ještě divnější? Jestli se o tomhle dozví někdo ze školy, je po mně. Panebože, jestli vážně existuješ, nedovol, aby se o tom dozvěděli. Pokud se nepletu, má Manhattan čtyři miliony obyvatel. To znamená, že zhruba dva miliony z nich budou muži. A z těch DVOU MILIONŮ musí moje máma chodit zrovna s panem Gianinim. Nemůže chodit s někým, koho potkala v supermarketu nebo tak. To ne. Musí chodit s mým učitelem matiky. Dík, mami. Vážně dík.
7