Milí čtenáři, často se mě někdo ptá, zda se snažím své čtenáře rozplakat. Odpověď zní ne. Nevěděla bych, jak toho docílit, ani kdybych chtěla, a přestože jsem všelijaká, sadistku ve mně nenajdete . To, o co se ve svých knihách i ve svém životě snažím, je dávat lidem naději. Ne žádnou falešnou cukrkandlovou naději, že se všechno promění v jednorožce, štěňátka, duhu a šťastné konce, ale naději pevně ukotvenou v pravdě, že i v těch nejnáročnějších časech máme na dosah krásu, důstojnost, slušnost a odolnost. Píšu příběhy, jako je tento, protože jsem se naučila, že ty nejtěžší části mého života bolely – často opravdu hodně –, ale že mi také přinesly takovou úroveň poznání, růstu, a dokonce i radosti, jakou bych si nikdy předtím nedokázala ani představit. Toto pochopení mi umožňuje procházet nejistým životem snadněji, a pokud to dokážu, ráda bych toto vědění předala mladším čtenářům, ale i těm ne tak mladým. Život po životě se zabývá situací, která mě hluboce děsí – a myslím, že asi většinu rodičů. Jsem matkou několika dcer a jedna z nich je přesně ve věku Amber Craneové, 5
ZIVOT PO ZIVOTE.indd 5
13.05.2026 9:49:50