často se mě někdo ptá, zda se snažím své čtenáře rozplakat. Odpověď zní ne. Nevěděla bych, jak toho docílit, ani kdybych chtěla, a přestože jsem všelijaká, sadistku ve mně nenajdete . To, o co se ve svých knihách i ve svém životě snažím, je dávat lidem naději. Ne žádnou falešnou cukrkandlovou naději, že se všechno promění v jednorožce, štěňátka, duhu a šťastné konce, ale naději pevně ukotvenou v pravdě, že i v těch nejnáročnějších časech máme na dosah krásu, důstojnost, slušnost a odolnost. Píšu příběhy, jako je tento, protože jsem se naučila, že ty nejtěžší části mého života bolely – často opravdu hodně –, ale že mi také přinesly takovou úroveň poznání, růstu, a dokonce i radosti, jakou bych si nikdy předtím nedokázala ani představit. Toto pochopení mi umožňuje procházet nejistým životem snadněji, a pokud to dokážu, ráda bych toto vědění předala mladším čtenářům, ale i těm ne tak mladým.
Život po životě se zabývá situací, která mě hluboce děsí – a myslím, že asi většinu rodičů. Jsem matkou několika dcer a jedna z nich je přesně ve věku Amber Craneové,
když cestou ze školy na kole zemře. Částečně vůbec nechápu, jak něco takového rodič dokáže přežít, ale částečně vím, že mnozí to dokázali, že našli smysl a inspiraci i v tom ukráceném životě a pochopili, že tento život pokračuje ve vzpomínkách a zčeřených vlnkách, viditelných i těch skrytých, způsobených bezvýznamnou a zároveň nesmírně podstatnou existencí jednoho člověka.
Takovou knihu jsem chtěla napsat, nejen z pohledu rodiny, ale i celé komunity. Protože nikdo z nás netuší, jakými skutečně nevyčíslitelnými způsoby mohou naše životy působit na lidi okolo nás, jak je můžeme ovlivnit, a to dokonce i životy těch, které jsme nikdy nepotkali. To je jedna z nádherných záhad lidské existence.
Psaní Života po životě mi přineslo mnoho radosti, pocitu smysluplnosti – a ano, také pár slz. Doufám, že vám knížka přinese alespoň ty první dvě emoce, a pokud dojde i na nějaký ten pláč, ať jsou ve vašich slzách i láska a naděje.
S láskou
Gayle
Ten poslední kopec mě vždycky dostane. Je moc prudký a dlouhý. Nahoru kolem základky, McBurneyho farmy a blikajících semaforů na křižovatce. Musím se zvednout ze sedla, abych to vyjela. Stehna mě pálí. A i v těch nejchladnějších dnech se potím. Jakmile se ale vyškrábu na vrchol, stojí to vždycky za to. Přijde naprosto úchvatný okamžik. Představte si peříčko ve vzduchu, které se právě chystá snést k zemi. Dřina cestou do kopce i ve škole je za mnou. A přede mnou: domov.
V zimě šlapu dolů zprudka a rychle. Vítr mě štípe do tváří, ale představa tepla, které mě doma čeká, přetavuje bolest do něčeho skoro příjemného. Za jarních dní nebo zkraje podzimu, kdy je počasí mírnější a odpolední slunce klouže z nebe jako med, si dávám na čas, sjíždím dolů zlehka, s rukama podél boků. Za takových dnů mi občas připadá, že mě vítr každou chvíli nadnese ze sedla, jako bych mohla celou cestu domů doplachtit.
Když dojedu na kopec dnes, stehna mě nepálí. Ani trochu. Výšlap nahoru mi připadal jako jízda po rovince. Možná že po skoro čtyřech letech stejné trasy každý den do školy i ze školy, kdy zbývá sotva pár dní do maturity, jsem si na ni konečně zvykla.
Cestou dolů pustím řídítka a řítím se kolem kostela, benzínky s myčkou aut, kolem bílého kola s deseti převody zamčeného na řetěz k sloupu pouliční lampy. Nemám helmu, a tak mi vlasy vlají jako plášť nějakého superhrdiny.
Zabočím za roh k našemu domu. Na příjezdové cestě nevidím mámino auto, takže je možná někde s Missy, na setkání skupiny pro děti, terapii nebo jakékoliv jiné záležitosti, na kterou teď zrovna nutí Missy chodit, protože je divná a nemá žádné kamarády. Jestli doma nikdo není, tak by mohl dorazit Calvin, pokud teda není v práci nebo nemá trénink. Nemůžu si vzpomenout, co mi říkal odpoledne ve školním klubu. Stejně jako si nedokážu vybavit, jestli Missy dneska něco má, a obvykle si o tom udržuju přehled, abych věděla, kdy můžu domů Calvina propašovat. Kdy že to má tu dětskou skupinu? A co je vůbec dneska za den? Je zvláštní, že si to nepamatuju – vzhledem k tomu, že jsem posledních sedm školních hodin strávila psaním dnešního data do hlaviček všech možných poznámek, testů a úkolů.
Na posledním shromáždění pro maturanty nás naše ředitelka paní Wu varovala před čtvrťáckou blahosklonností. Říkala, že to obvykle postihuje studenty poté, co dostanou oznámení o přijetí na vysokou školu. Vykašlou se na domácí úkoly, chodí za školu, vyspávají, zapomínají i to, jak se jmenují. „Protože cítíte, že konec se blíží,“ říkala. „Ale ještě nenastal, takže i když
je v pořádku si dát trochu pohov, nehoďte všechno za hlavu
dřív, než vám zaschne inkoust na maturitním vysvědčení.“
Máma mi vždycky nechává otevřená vrata do garáže, ale dneska jsou stažená a zamčená. Poslední dobou se tu v okolí objevila řada vloupaček, a tak se nejspíš snažíme o vyšší míru zabezpečení. Prima, že se mi to někdo vůbec namáhal sdělit.
Opřu kolo vedle brány a přeskočím zadní plot. Dveře z verandy jsou také zamčené, ale máme náhradní klíč uložený vespod kamene z papírmaše, který vyrobila Missy. To ona dělá – vyrábí různé úkryty a píše složitě zakódované popisky. Až vyroste, chce se stát špionkou, jako by to snad byla hodnověrná volba povolání. A pak se máma diví, že Missy nemá žádné kamarády.
„Je někdo doma?“ zavolám, když pootevřu dveře. Dům nejenže působí tiše, ale přímo neobývaně, jako u tety Pauline, když odjede z města na několik měsíců a my jí jedeme vyzvednout poštu. Dokonce nepřijde ani pan Chlupatý, aby se mi otřel o nohy.
A taky tady snad mrzne. Přehopkám obývák k termostatu.
Svítí na něm dvacet stupňů, což je teplota, kterou máma nastavuje, když nikdo není doma. Dům mi ale připadá jako mrazák, stejně jako když nám minulou zimu vypadl kotel a museli jsme všichni spát v obýváku obklopení přímotopy, a ještě jsme celou noc topili v krbu. Slyším, jak v topení cvaká, a na máminých věcech na pletení vidím, jak je rozechvívá teplý vzduch. Zachvěju se. Doufám, že nebudu nemocná! Vydám se do skříně v předsíni, abych si tam vzala deku, ale police, kam máma ukládá všechny svoje pletené deky, je prázdná kromě pelíšku pana Chlupatého (máma mu nejspíš pořídila nový) a několika
krabic nadepsaných Amber. To je pro mámu typické, že se vrhne na balení na vysokou ještě předtím, než vůbec odmaturuju. Žádné deky tu nejsou, a tak popadnu nějakou šedivou mikinu, která visí vedle mámina starého baloňáku, a svalím se na gauč.
Zapnu televizi, abych chytila ještě posledních patnáct minut svojí oblíbené talk show, akorát že nemůžu najít ten správný kanál – nemůžu najít žádný kanál, tečka.
Dneska se mnou něco je. Dojdu do kuchyně, abych zavolala Casey, jako vždycky po škole. Jenže když už mám telefon v ruce, nemůžu si vzpomenout na její číslo. Ani na Calvinovo. Nebo na naše. Zírám na sluchátko a snažím se vybavit si ta čísla, ale číselník na mě mlčky zírá a svá tajemství zjevně vydat nehodlá. Čím víc se snažím si na ta čísla vzpomenout, tím dál z dosahu mi odplouvají. Fajn. Tohle se mi jednou stalo ve škole, když jsem se až příliš snažila vzpomenout si na kód k zámku na skříňce. Musela jsem zavřít oči a nechat pracovat svalovou paměť. Přiložím si sluchátko k uchu, ale nestane se vůbec nic. Neslyším v něm ani oznamovací tón. Tentokrát se zachvěju silněji. V kuchyni bývá z celého domu nejtepleji, protože stará plynová trouba neustále vydává nějaké teplo, ale teď je tu stejná zima jako v obýváku. Fakt doufám, že na mě nic neleze. Přiložím si dlaň na čelo. Alexa měla mononukleózu a musela být pět týdnů doma. Chystá se závěrečný ples. A maturita. Nejdůležitější týdny mého života – nemůžu o ně přece přijít.
Když se začnou otvírat garážová vrata, trochu mě to otráví, protože to znamená, že je doma máma a Calvin nebude moct přijít, ale taky se mi uleví, protože jestli jsem nemocná, máma se o mě postará. To je moje jistota. Vydám se ke dveřím, které
vedou z kuchyně do garáže, abych se s ní přivítala, ale vtom zahlédnu koutkem oka zarámovanou fotku na zdi. Jsem na ní já v taláru a čapce.
„Jé, mami,“ zavolám, než vystoupí z auta, „kdy přišly ty maturitní fotky?“
Neodpoví. Vstoupím do garáže.
Máma je ještě v autě a teď začne křičet.
NICK
Před sedmi lety
Nick Flores svou práci nesnášel. Celý život toužil být umělcem, používat fotoaparát a film jako své barvy a plátno. Přinutil se dokončit uměleckou školu a po promoci získal zaměstnání údajně coby fotograf, nicméně byl spíš obyčejným dělníkem, který se k umění nepřiblížil víc než člověk obracející burgery v mekáči.
A možná by to v mekáči bylo lepší. Poctivější. Alespoň by nikomu nevěšel bulíky na nos – ne jako teď, kdy si říkal fotograf, zatímco dělal školní snímky pro Fotostudio Ansela Fitche. Což byl výsměch. Žádný Ansel Fitch neexistoval. To jméno si vymysleli, aby dělalo dojem skutečného fotografa. Byla to zatracená svatokrádež, kdybyste se zeptali Nicka. Ale nikdo se ho na to neptal.
Fotostudio Ansela Fitche nebylo ani žádné studio. Byl to obyčejný korporátní řetězec, který působil ve dvanácti státech a nabízel fotky pro každou příležitost, od mateřinky přes
maturitní a promoční snímky až po svatby a rodinné portréty. Od kolébky do rakve, dělali si z toho legraci nadřízení, ale Nick si byl jistý, že kdyby se jim podařilo najít způsob, jak by mohli fotit lidi i na smrtelné posteli, tak by to nepochybně udělali.
Kdykoliv se Nick odchýlil od šablon studia, byl z toho průšvih. „Kreativní si buď ve volném čase,“ říkali mu.
Jako kluk Nick neustále nosil foťák na krku, aby byl připravený, až se objeví příležitost. Miloval mystérium kinofilmu, kdy člověk netuší, jaký okamžik se mu podařilo zachytit, dokud se nedostane do temné komory. Jenže dneska už je všechno digitální, okamžité, bez prostoru pro překvapení. Jeho práce nespočívala v zachycení okamžiku, ale ve vyplnění předem dané šablony. A on to vážně nesnášel. Nesnášel přemlouvání druháčků, aby seděli v klidu. Nesnášel družičky, které se vzájemně neustále ujišťovaly, že nevypadají tlustě.
A ze všeho nejvíc nesnášel maturitní fotky. Nešlo tu o ty děti. Maturanti k tomu alespoň trochu přistupovali s vážností. Ti samí kluci, kteří ze sebe dělali pitomce při focení na maturitním plesu, kdy se chytali za koule a vypínali hrudníky, aby ukázali, jací jsou borci, při slavnostních maturitních fotkách vážně zírali přímo do kamery. Jako by se pokoušeli zahlédnout vlastní budoucnost.
A proto to nenáviděl. Tyhle děti stály na počátku, všechno měly před sebou, zatímco on se ve svých třiatřiceti jaksi ocitl kdesi pod úpatím hory, na jejíž vrchol se však nikdy nedostane. To ho neskutečně skličovalo.
Podíval se na seznam dětí připravených k focení, který měl připevněný na podložce, a zavolal: „Amber Craneová.“
„Tady,“ ozvala se dívka. Byla hezká takovým tím obyčejným způsobem, běloška s medově plavými vlasy, které měla vyčesané do složitého drdolu, a příliš nalíčenýma očima. Takových byly tisíce. Snad proto mu připadala tak nějak povědomá? Na její škole už dělal fotky ze srazu absolventů a loni i ze školního plesu, nejspíš tam byla taky. Vypadala jako typ dívky, co chodí na školní plesy. Za pár týdnů ji nejspíš bude fotit na jejím maturáku. Od kolíbky do rakve, přesně jak to u Ansela Fitche chtějí.
Dívka mu podala objednávku. Vybrala si pozadí se západem slunce. On jí pokynul k židli, a když se dívka posadila, nervózně se usmála. Začal fotit, ale ona náhle zvedla ruce.
„Počkejte,“ řekla, „tohle je můj poslední, tak ať je fakt skvělý.“
„Váš poslední?“
„Můj poslední snímek ze střední,“ odpověděla. „Maturitní.“
Po těch slovech se usmála a něco se změnilo. Jestli ještě před chvílí vypadala obyčejně, nyní působila výjimečně a nádherně. Nick zmáčkl spoušť a doufal, že se mu to podařilo zachytit.
Jako
AMBER
první mě napadne, že je za mnou zloděj, někdo s nožem nebo pistolí, kdo se nám vloupal do domu. Ohlédnu se přes rameno, ale kuchyň je prázdná. Otočím se zpátky k mámě, která sedí na místě spolujezdce v autě, které ovšem není náš minivan, ale nějaký sedan, co nepoznávám. Možná je tety Pauline? Řídí nějaký chlap s krátkými vlasy. Třeba je minivan v opravně a tohle je někdo ze servisu, kdo mámu odvezl domů. Kde je ale Missy? A co je to s mámou?
Začala naříkat a pažemi si drží hlavu jako v té pozici, co bývá natištěná na bezpečnostních pokynech v letadlech, které Missy urputně detailně studovala, když jsme kdysi letěli na Floridu. Řekla jsem jí, že pokud bude muset zaujmout pozici brace, tak to bude dost pravděpodobně znamenat, že už je stejně po ní. Jenže Missy trvala na tom, že někteří lidé pád letadla občas přežijí a že by to mohli být právě ti, kdo si přečetli bezpečnostní pokyny. „Někdy je hranice mezi životem a smrtí takhle tenká,“ prohlásila má divná sestra.
Řidič otevře dveře auta a vystoupí. Jenže to není chlap, ale dívka v mém věku s velmi krátkými a velmi modrými vlasy. Má na sobě kalhoty s řetízkem u kapsy a mohutné černé boty.
Proto máma tak vyvádí? Unesla ji ta holka?
„Cos udělala mojí mámě?“ zeptám se.
Jakmile promluvím, mámin nářek utichne. Vypotácí se z auta a kolena se jí podlamují. Jdu jí pomoct – nechytila třeba nějakou hnusnou nemoc? –, ale když se pohnu směrem k ní, couvne tak prudce, až upadne na zadek.
„Mami, co se děje?“
Dívka s modrými vlasy obejde auto, vezme mámu v podpaží a něco jí zašeptá do ucha.
„Je jí špatně?“ zeptám se jí.
„To nemyslím.“ Pak se otočí zpátky k mámě a říká: „Všechno je v pohodě. Je to v pohodě.“
„To teda není v pohodě. Vždyť má nějakou panickou ataku!“
„Zavolej… zavolej stodvanáctku,“ vypraví ze sebe máma přiškrceně.
„Dobře,“ řeknu, ale máma nemluví ke mně. Chtěla, aby to udělala ta modrovlasá dívka, která už z kapsy vytáhla tenký telefon. Několikrát klepne na displej a přiloží si přístroj k uchu. Všechny ty úkony dělá, aniž by ze mě spustila oči.
Slyším, jak se ozve operátor: „Sto dvanáct. Jaké máte potíže?“
Modrovlasá dívka má na sobě triko s kuželkami a jménem. Přimhouřím oči a přečtu si ta písmena. Carl. Jmenuje se snad Carl? Podá mobil mámě. „Co jim mám říct?“
Máma mlčí.
„Sto dvanáct. S čím potřebujete pomoct?“ zopakuje hlas.
Modrovlasá dívka se zadívá na mámu. A ta stále mlčí.
Tvář má zkamenělou a ústa otevřená jako na tom slavném obrazu Výkřik.
„Omlouvám se, zmáčklo se mi to v kapse,“ řekne ta modrovláska.
„Co se děje?“ zeptám se znova. „Proč se chová takhle?
Kdo jsi?“
„Amber.“ Když ta neznámá holka vysloví moje jméno, dost mě to zaskočí. „To jsem já,“ poklepe si na hrudník.
„Kdo jsi?“ zopakuju.
„Kdo jsi ty?“ ozve se naléhavě máma a její hlas zní skoro jako nějaké hrdelní zavrčení.
Je jarní den, ale zima se mi zakusuje do těla, jako by byl ten největší mráz. Začínám se viditelně třást.
„Jak to myslíš? Já jsem Amber. Zrovna jsem přijela domů ze školy.“
„Jak?“ vydechne.
„Jak? Na kole, jako vždycky.“
„Na jakém kole?“
„Proč se mě takhle ptáš? Na svým kole.“
Vyjdu ven, kde jsem kolo opřela, a zavezu ho do garáže. Při pohledu na moje kolo máma znova klesne na kolena a zavře oči. „Ne,“ hlesne, „tohle není pravda. Nic z toho není pravda.“
„Já ji ale vidím taky,“ promluví ta dívka.
„Musí to být nějaký hologram nebo tak něco – někdo to zřejmě považuje za nějaký zvrácený vtip,“ řekne máma.
„Mami, podívej,“ vyzve ji ta modrovláska a ukáže na cedulku na mém kole. Je na ní napsáno Amber. „Pamatuješ, jak
nám teta Pauline vyprávěla, že ji musela nechat vyrobit na zakázku?“ Začne ji sundávat.
„Nedotýkej se toho!“ zaječí máma. „Nedotýkej se toho, Melisso.“
Melisso?
To není možné. Melissa – Missy – je moje mladší sestra a je jí devět. Tahle holka je zhruba v mém věku. „Co jsi zač?“ zeptám se potřetí.
Dívka udělá krok dopředu a rukou se zastaví ve vzduchu kousek nad sedlem kola. „Jsem tvoje sestra,“ řekne. „Jsem Melissa.“
„Ne, to nejsi. Melisse je devět.“ Odmlčím se. „Za chvíli jí bude deset.“
„To bylo před sedmi lety.“ Taky se na chvíli odmlčí. „Před sedmi lety, kdy jsi umřela.“
MELISSA
Před jedenácti lety
Missy věděla, že teta Pauline chce dát Amber k třináctým narozeninám kolo, dřív než se to dozvěděla Amber. Dokonce i dřív než rodiče. Věděla to, protože uměla dávat pozor. Vždycky to uměla. Ještě předtím než se rozhodla, že se chce stát špionkou, až vyroste, pozorovala a vnímala. A to, jak si věcí všímala, ji dovedlo k poznání, že chce být špionkou, ne naopak.
Šlo o to, že všude okolo se nacházejí náznaky, znamení a stopy, jako ovoce na stromě. A pokud člověk dává pozor, může si je utrhnout.
Missy si všímala tetina vyhledávání na internetu, a tak věděla, že objevila kolo z druhé ruky za skvělou cenu, protože teta hledala i nové kolo a to použité stálo o hodně méně. Věděla taky, že kolo bylo „jako nové“ a že to bude pro Amber hodně důležité, protože by se styděla říct své kamarádce Casey, že dostala ojeté kolo, protože Caseyina rodina byla taková ta rodina,
co dávala do bazarů téměř nová kola, a Missyina rodina zase taková, která ta téměř nová kola, co jiní lidé zahodili, kupovala.
Z hádky mezi mámou a tetou věděla, že si její máma myslela, že i ojeté kolo za skvělou cenu pořád stojí příliš mnoho peněz a pořád je to taky příliš kolo. „Ještě roste,“ argumentovala tetě Pauline, „měli bychom počkat.“
Věděla, že si teta zajistila tátovu podporu, když uviděla vytištěný e-mail, kde teta jejímu tátovi psala: „Briane, podívej na tu barvu! Je oranžovožluté. A Amber přece znamená oranžovožlutou. Je to osud. Promluvíš s Glo?“
Z příběhu o tom, jak se její rodiče seznámili, věděla, jak moc táta věří na osud, a to zejména v souvislosti s koly.
Věděla, že táta tetě pomoc přislíbil, když ho zaslechla, jak říká mámě: „Vím, že je velké, ale ona do něj doroste. A pro Pauline je důležité, aby jí to kolo mohla dát.“
Věděla, že táta mámu přemluvil, když zaslechla tetu, jak po telefonu objednává tu speciální cedulku na kolo: „Prosím o jméno A-M-B-E-R,“ říkala, „víte, že Amber znamená oranžovožlutá?“
„Vím, co dostaneš k narozeninám,“ popichovala Missy sestru. Neměla v úmyslu jí to prozradit. Špioni nikdy nic neprozrazují. Ale chtěla, aby Amber věděla, že to ví.
„Mobil?“ zeptala se sestra. Zoufale si přála mít stejný telefon, jako měla Casey, přestože bylo zcela zřejmé, že jejich matka jí ke třináctým narozeninám nikdy žádný mobil nepořídí. Možná že jí ho nepořídí ani k osmnáctinám.
„Není to mobil,“ odpověděla Missy.
Tím se stala nositelkou špatných zpráv, a tudíž i terčem sestřina hněvu.
„Co ty vůbec víš!“ ušklíbla se Amber. „Vypadni z mýho pokoje, ty malá bonzačko.“
Kdyby byli rodiče doma, Amber by dostala vynadáno, že se ke své sestře chová takhle, ale oni doma nebyli, a tak její slova nikdo nekomentoval. A stejně Amber mohla být na Missy hnusná, jak chtěla, Missy to vlastně nevadilo.
Lidé často bývají, jak je nazývá paní učitelka Gibbonsová, „nespolehliví vypravěči“, což znamená, že něco jiného říkají a nějak jinak se chovají. Missyini rodiče byli spolehliví vypravěči. Říkali to, co si mysleli, a taky se podle toho chovali. Jenže Amber patřila spíš k těm nespolehlivým. Někdy se její sestra chovala krutě, nadávala Missy slovy jako magorka, exot nebo pošahaná blbka, zavírala jí dveře před nosem a posmívala se jí před svými kamarády. Na druhou stranu pro ni ale občas dělala hezké věci, jako když jí nechala na posteli knížku Špionka Harriet, přestože si z Missy dělala legraci, že si na špionku hraje.
Missy se ta kniha ohromně líbila, i její pokračování, které se na její posteli objevilo pár týdnů po prvním díle, přestože ona a Harriet byly naprosto odlišné druhy špiona. Harriet chtěla mít informace o jiných lidech. Missy pátrala po něčem jiném. A její sestra k tomu zjevně měla klíč. Byla taková i maková. Proto Missy tak fascinovala. Amber jako by tančila mezi dvěma světy.
Večer na oslavu Ambeřiných třináctých narozenin šli společně na večeři – Amber, Missy, máma, táta i teta Pauline, která si vyměnila let s jinou letuškou, aby s nimi mohla být. Čekali tehdy před domem, až teta dorazí. Často mívala zpoždění, protože letadla mívala často zpoždění. Táta se díval na hodinky. „Rezervaci máme na sedmou,“ řekl. „Možná tohle budeme muset nechat na potom.“
„A co necháme na potom?“ zeptala se Amber.
Vtom ale Missy tetu uviděla, jak přijíždí jejich slepou ulicí a ve větru jí vlaje šála. „Tady je!“ vykřikla nadšeně.
„Proč jede teta na kole?“ zeptala se Amber. „Má zase rozbité auto?“
V Missy se skrývalo tolik tajemství, která se chtěla prodrat ven. Některým z nich ani ona sama nerozuměla. Ale když bude dál dávat pozor, jednoho dne je určitě pochopí.
A teď už to nedokázala vydržet. „To je tvůj dárek!“
„Panebože!“ vyjekla Amber a otočila se k rodičům. „Strašně moc děkuju!“
„Nám neděkuj,“ řekla máma, „to je od Pauline.“
Amber se k tetě vrhla ještě dřív, než stihla slézt z kola. „Děkujuděkujuděkuju!“
„Nemáš zač, nemáš zač, nemáš zač,“ smála se teta, jakmile seskočila z kola a podala řídítka Amber. Pak jí ukázala cedulku připevněnou vzadu ke kolu. „Nedokázala jsem odolat, protože to kolo je taky oranžovožluté! Ale nemusíš si to tam nechat, jestli to je moc dětinské.“
„Je to dokonalý!“ Amber přehodila nohu přes sedlo, ale i když stála na špičkách, sotva dosáhla na zem.
Máma se zatvářila útrpně.
„Bude v pohodě,“ prohlásila teta.
„Je nádherný,“ řekla Missy.
„Chceš se taky projet?“ zeptala se jí Pauline. „Až si ho Amber vyzkouší?“
„Leda ve snu,“ štěkla Amber, „tohle zlatíčko je jen moje!“
„Amber!“ ozvali se káravě rodiče a s obavami se zahleděli na Missy, jestli nedá najevo známky žárlivosti nebo
ublíženosti. Chápala, proč si myslí, že na sestru žárlí, Amber má přece kamarády a teď i úžasné kolo a Missy ji neustále pozoruje, ale to se pletou.
Jestli by ráda sedla na sestřino kolo, tak to bylo ze stejného důvodu, jako když si někdy zkoušela její oblečení nebo jí nakukovala do batohu, aby si přečetla vzkazy, které si Amber psala s kamarádkami během vyučování. Chtěla pochopit, jak se sestra ve světě pohybuje. To byl totiž klíč k něčemu, co se Missy velmi usilovně snažila vykoumat.
Teta Pauline na Missy zamrkala a Amber vyrazila od obrubníku. Sestřin úsměv zářil stejně jako odpolední slunce, které se začínalo sklánět k západu, a jeho nízké paprsky se odrážely od kola, takže vypadalo jako ohnivé. Amber dojela asi do půlky ulice a trochu se u toho kymácela.
Máma chytila Pauline za paži. „To kolo je na ni vážně moc velké. Vždyť má sotva metr padesát.“
„Však ona do něj doroste. Potřebuje jen trochu času,“ řekla teta a jednou rukou si mámu přitáhla na hrudník a druhou chytila Missy. Táta si stoupl k mámě z druhé strany, stiskl jí ruku a společně se dívali, jak Amber odjíždí do západu slunce.
