PROLOG T
oho rána, kdy se blížila její smrt, si Živa hověla pod vistárií. Její moc vytvarovala větve do klenby, která ji chránila před sluncem. Chodidla měla zabořená do trávy a prsty u nohou se probírala vlhkými stébly. Vedle ní se Osud skláněl nad svým posledním dílem. Živa sledovala každý pohyb jeho hbitých prstů, jež tkaly tapiserii jednoho lidského života. Při práci se mu třpytily oči a Živa si chtěla ten třpyt zapamatovat navždy. Protože brzy dorazí Smrtonoš a odnese si vše, čím Živa je. A jakmile se tu objeví, nikdo neví, které kousky její bytosti zůstanou. Živa si může jen uložit do paměti, že kdykoli byl Osud obzvlášť spokojený se svým výtvorem, nepatrně se kolébal a na pravé tváři se mu objevil důlek, který vypadal, jako by mu někdo zaryl nehet do masa a poznamenal ho šibalským měsíčním srpkem. Doufala, že si zapamatuje, jak ho neustále obklopuje všechno světlo světa a jak se v něm vyhřívá. Ať už odpoledne, nebo v čas, kdy vyzpěvují jen cvrčkové – její manžel zářil. Živa by si také ráda zapamatovala jeho ruce. Nejen proto, že dokázaly obratně zacházet s nástroji a malířským štětcem stejně 7
BELADONA 3 - Vistarie.indd 7
25.03.2026 14:08:04