Toho rána, kdy se blížila její smrt, si Živa hověla pod vistárií.
Její moc vytvarovala větve do klenby, která ji chránila před sluncem. Chodidla měla zabořená do trávy a prsty u nohou se probírala vlhkými stébly. Vedle ní se Osud skláněl nad svým posledním dílem. Živa sledovala každý pohyb jeho hbitých prstů, jež tkaly tapiserii jednoho lidského života. Při práci se mu třpytily oči a Živa si chtěla ten třpyt zapamatovat navždy.
Protože brzy dorazí Smrtonoš a odnese si vše, čím Živa je.
A jakmile se tu objeví, nikdo neví, které kousky její bytosti zůstanou. Živa si může jen uložit do paměti, že kdykoli byl Osud obzvlášť spokojený se svým výtvorem, nepatrně se kolébal a na pravé tváři se mu objevil důlek, který vypadal, jako by mu někdo zaryl nehet do masa a poznamenal ho šibalským měsíčním srpkem. Doufala, že si zapamatuje, jak ho neustále obklopuje všechno světlo světa a jak se v něm vyhřívá. Ať už odpoledne, nebo v čas, kdy vyzpěvují jen cvrčkové – její manžel zářil.
Živa by si také ráda zapamatovala jeho ruce. Nejen proto, že dokázaly obratně zacházet s nástroji a malířským štětcem stejně
jako s vlákny a jehlou – ale i proto, jak jemně se dotýkaly jejího těla. Netušila, jak přišla na svět – někdy ji napadalo, zda není jednou z Osudových soch, které kouzlem oživil, protože jen jeho ruce znaly všechny její křivky. Každý jejich dotek byl důvěrný, instinktivní.
„Líbí se ti to?“ Osud se nemusel ohlížet, aby věděl, že ho Živa pozoruje, okouzlená jeho krásou stejně jako v den, kdy ho spatřila poprvé. Osud pro ni byl jako slunce v létě, jehož záře je pro většinu lidí příliš intenzivní, ale ona se k němu obracela jako květina dychtící po jeho doteku.
Živa klesla na kolena, objala Osud kolem paže a přes jeho rameno si prohlížela tapiserii.
Rudá. Vždycky tam bylo příliš mnoho rudé.
Znala Osud natolik dlouho, aby chápala proč. Rudá symbolizovala vášeň a on nic jiného nemiloval víc. Osudovy příběhy pokaždé přetékaly barvami, protože vyprávěly o těch, kdo by obětovali duši, aby získali, po čem touží. Co se týče vášně, nebyl vybíravý. Mohlo to být umění, literatura, vynálezy, románky, vaření, zahradničení… Pokud se nějaká vášeň naskytla, Osud o ní utkal úžasné příběhy. Protože i on byl velmi vášnivý muž.
Nejvíc na něm Živa milovala hlad po životě a všech jeho pokladech. Živa však už dávno zjistila, že vášeň sama o sobě není špatná, ale lidé se v ní mohou snadno ztratit. A Osud nebyl výjimkou, mnohokrát ho našla přikrčeného – jako vlka nad kořistí s krvavou tlapou a nemrkajícíma hladovýma očima –, jak vytváří nějaký příběh.
Vášeň způsobuje, že se lidé zapomínají. Necítí změny ročních období ani trávu, když do ní zaboří prsty u nohou. Vášeň je připravuje o zdraví. Když se do ní ponoří, bere jim čas a rodinu. Pokud by se do toho Živa mohla vložit, vetkala by do tapiserií víc modré. Rudá sice znamená zajímavý osud, ale modrá ten nejšťastnější. A tak Živa sklouzla rukou na manželovu paži, kochala
se jeho teplou pokožkou a zašeptala: „Vím, že je to pro tebe těžké, ale snaž se být laskavý.“
Osudova ruka se zastavila uprostřed dalšího švu, povzdechl si nad známým argumentem a odložil dílo do trávy. Dlouho se na ně díval a prsty se mu kroutily touhou zase tapiserii zvednout. Trvalo mu déle, než by mělo, než se obrátil k Živě, vzal ji za pas a přitáhl si ji na klín. „Jsem laskavý k tobě. To nestačí?“
Živa mu projela prsty hedvábně jemné zlaté vlasy a přála si, aby mohli být oni dva navždy spolu a tady pod vistárií společně zakořenili. Živila by se z jeho rtů, domov by jí tvořil jeho hlas a jeho doteky by ji nikdy neunavily.
„Nejsem jediná na tomto světě, na kom záleží, lásko.“
Osud ji sevřel v pase. „Pro mě ano.“
Věděla, že to je nedostatečný důvod, a měla víc naléhat. Místo toho se uvolnila, když ji Osud položil do trávy. Jeho tíha ji útěšně zahřívala. Rty si razil cestu od její čelisti ke klíčním kostem a Živa zaklonila hlavu a se zavřenýma očima se poddala vzrušení. Toužila, aby ji zabalil do své lásky. Aby ji v ní pohřbil. Jakmile však
Osud spojil jejich rty, hned se odtáhl. Na druhé straně vistárie si někdo odkašlal.
„Bojuješ ztracenou bitvu,“ poznamenal Smrtonoš a jeho stíny se protáhly kolem kořenů stromu, vztyčily se a najednou stál před ní. „Víš přece, že Osud nemá laskavou povahu.“ Jeho hlas podkresloval takový smutek, až se jí zježily chloupky na předloktí. Živa se úkosem podívala na Osud, aby zjistila, jestli si toho manžel všiml.
„Až mě příště přijdeš navštívit, buď tak hodný, vezmi si zvonek a já ti ho připevním na roucho,“ bručel Osud, zatímco si uhlazoval košili a zapínal ji.
Napětí v Živině hrudi zmizelo. Možná to od ní bylo kruté, ale byla ráda, že Osud netuší, že tohle bude jejich poslední den. Jen by se hádal, žádal bratra, aby ji uchoval. Zatímco Živa si přála
pouze strávit poslední hodiny s hřejivým sluncem na pokožce a ve společnosti Osudu.
Stejně jako laskavost nepatřila k Osudovým přednostem, také nechápal, proč musí Živa zemřít. Nedokázal to přijmout, přestože každé ráno bojoval s hlubokými vráskami na její pokožce, aby vypadala stejně mladistvě, jako když se seznámili. Její kosti byly unavené. Už neměla dost energie na to, aby s ním cestovala do odlehlých vesnic nebo rušných měst, aby si prohlédla jeho oblíbené výtvory a ukázky umění. Už se nechtěla toulat po světě, jen aby ochutnala nejlepší pokrmy a vína. Osud jí sice tvrdil, že je šťastný, ale ona věděla, jak touží po všem, co si kvůli ní posledních několik let odpíral. Stáří ji unavovalo, zbavovalo ji přetvářek a tužeb, takže jí jako nejkrásnější zvuk na světě připadal tep země pod ní, když pod svým oblíbeným stromem odpočívala ve společnosti milých lidí. Živa přestala vzdorovat nevyhnutelnému. Bez smrti by nebylo života, takže co zbývalo než jí nakonec podlehnout?
Než jim vzal život, měl Smrtonoš pro lidi tři možnosti. Ta první byla nejméně lákavá. Duše mohla zůstat na zemi na místě, kde zemřela, dokud nebude připravená na druhou možnost: posmrtný život. Třetí možností byla reinkarnace – a právě tu si Živa zvolila. Její duše se převtělí do jiné schránky, a dokud bude existovat, budou vznikat nové bytosti.
Živa už se dávno smířila s budoucností – že opustí své tělo a vrátí se v novém. Sice to manželovi nikdy neřekla, ale vzrušovalo ji, když zjistila, že bude moct vyzkoušet novou podobu a cestovat všemi fázemi života. Trápilo ji pouze to, že přijde o své vzpomínky, přestože ji Smrtonoš ujistil, že najde způsob, jak je uchovat. Ale jisté to nebylo.
„Ty toho o mé povaze teď už moc nevíš,“ řekl Osud bratrovi.
„V posledním roce jsme se sotva potkali, klidně bych ti mohl připadat jako úplně jiný člověk.“
Když se stíny na Smrtonošově postavě rozpustily, Živa mlčela. Dobře znala příčinu jeho nepřítomnosti. Smrtonoš se na ni nemohl ani podívat, aby nedal najevo své city. Živa věděla, že tento rok zemře, jen prosila, aby počkal až do podzimu, aby si naposledy užila letní slunce. Kdoví jak ho bude vnímat ve svém dalším těle? Možná bude preferovat zimu. Možná bude v budoucnosti teplo nenávidět.
„Ráda tě vidím,“ zašeptala Živa po chvíli a vstala, aby švagra přivítala.
„Přál bych si, abys nemusela.“ Smrtonošův šepot zněl jako zimní bouře. „Nemáme moc času. Už jsi mu to řekla, nebo mám já?“
Osud vedle ní ztuhl. „Cos mi měla říct?“
Živa se otočila ke svému manželovi, v jehož očích vyčetla, že už pochopil to, co trápilo její duši. „Doufala jsem, že spolu strávíme ještě jednu noc, lásko, ale zdá se, že nám je takový přepych odepřen.“
„Ne,“ zašeptal Osud a přistoupil, aby uchopil Živu za ruku.
Propletl si s ní prsty, než stačila couvnout, a jeho pohled byl jako dva plameny, před nimiž nemohla ustoupit.
„Ne,“ opakoval, tentokrát ke svému bratrovi. „Ona nikam nejde.“
Až tehdy Smrtonoš zvedl oči. „O tom, kam jsem povolán, sám nerozhoduji, bratře. Stejně jako ty své úkoly nemohu řídit.“ Jeho šepot byl jemný jako ranní rosa, Živa ho nikdy neslyšela mluvit tak tiše.
Srdce jí pukalo, když se kolem ní ovinula Osudova zlatá vlákna a táhla ji zpátky, takže se ocitl mezi ní a Smrtonošem. Při řeči před sebe natáhl ruku, jako kdyby chtěl bratra uklidnit. „Nikdo tě nevolal.“ Živa neviděla, že Osudův výraz změkl. Neviděla jeho prosebný pohled ani nejistotu. „Je to moje žena. Už jsi mi vzal vše, co bylo mému srdci blízké, a já ti nikdy nebránil. Nikdy jsem
tě o nic nežádal. Teď tě však žádám, bratře, abys udělal výjimku. Nemůžeš mi ji vzít.“
Smrtonošovo odhodlání se rozpustilo a Živa věděla, že ona dnes nezemře. Přistoupil k Osudu, jehož světlo ve Smrtonošově blízkosti pohaslo. Tentokrát v jeho hlase nebylo nic měkkého.
„Jak moc si ceníš jejího života?“
Živa otevřela ústa, aby promluvila, aby se dohadovala, ale Osud jí ovinul zlatá vlákna kolem jazyka a řekl: „Cením si ji nade vše.“
Živa trhla hlavou směrem ke Smrtonošovi a očima prosila, aby ji neopouštěl. Prosila o dotek, který jí nehodlal poskytnout.
Zápasila s Osudovými pouty, natahovala třesoucí se ruku, ale Smrtonoš se zakabonil a odtáhl se.
„Za život, jako je ten její,“ zašeptal, „je vše na světě vhodná cena.“
Živa tahala za vlákna a přála si, aby mohla Osudu říct, že to není loučení. Že si přeje, ať ji nechá odejít v poklidu, aby se k němu mohla jednoho dne vrátit. Živa totiž doufala, že až se převtělí, bude si moct vzpomenout na vše, co za sebou zanechala. Pokud by však smrt byla bolestivá… Pokud by ji pohltila natolik, že by nedokázala myslet na nic jiného… Smrtonoš ji varoval, že uchování vzpomínek je nesnadný úkol, a Živa bezpochyby věděla, že pokud by k takové smrti došlo, přišla by o všechno. Přišla by o něj.
Pouta, která jí svazovala jazyk, jí brzy spoutala i ruce a zadržela ji na místě, zatímco se jí do nitra vrýval její strašlivý osud.
Její manžel uzavřel obchod se Smrtonošem, obrátil se k ní a slíbil: „Neztratím tě.“
Ale už se stalo.
PRVNÍ ČÁST
JEDNA
Říká se, že popínavá vistárie je symbolem nesmrtelnosti.
Blythe Hawthornová tu rostlinu obdivovala – byla stejně smrtící jako krásná a natolik odolná, že mohla růst celá staletí i bez patřičné péče. Když však Blythe rozdrtila jeden okvětní lístek mezi prsty a nechala si do kůže vpít jeho barvu, litovala vistárii kvůli osudu, který Blythe i květina musely sdílet. Jak tragické, že navždy zapustily kořeny v Arisově zahradě a jejich krásou se plýtvá na někoho, jako je on. Blythe ovšem měla oproti vistárii jednu výhodu – měla trny. A když šlo o Arise Drydena, hodlala je použít.
Zabloudila pohledem na opačný konec zahrady, kde uctivě čekaly tucty hostů. Baldachýnem z vistárií, který se klenul nad nimi, se prořezávaly sluneční paprsky a zalévaly nádvoří zlatou září, která nutila lidi mhouřit oči, a zatímco si povídali, jejich dech se v chladném vzduchu měnil v obláčky páry.
Blythe jim záviděla jejich krásné pláště. Sama měla pokožku kvůli podzimní sychravosti zmrzlou a lehoučké rukávy šatů jí sotva pomáhaly chlad zahnat. Listopad byl podivný čas na svatbu, ačkoli od Arise nejspíš mohla čekat jen podivné věci. Jestliže se údajný princ rozhodl, že se bude ženit v podzimní den natolik časně, že slunce ještě ani nestačilo vysušit ranní rosu, pak s tím společnost nic nenadělala.
Aris Dryden vždycky dostal, co chtěl. Jen dnešní den představoval výjimku, protože si musel vzít ženu, kterou nemohl vystát.
Nicméně ten cit byl oboustranný.
„Nemusíš to dělat.“ To pronesl Blythin otec, Elijah Hawthorne. „Stačí říct a já tě odsud odvedu.“
V každém jiném světě by nabídku na útěk ze Zahrady vistárií okamžitě přijala. Blythe Hawthornová se však snažila otci zajistit bezpečí poté, co byl falešně obviněn z vraždy, a tak potřísnila krví zlatou tapiserii a zaslíbila se Arisovi – Osudu – na zbytek života. Na prsteníčku levé ruky dokonce měla světelný kroužek, který to dosvědčoval, ale zářil tak slabě, že skoro nebyl vidět.
„Budu v pořádku,“ ujistila otce. Nemělo smysl ho konejšit sladkými slůvky o tom, jak Arise miluje a jak je šťastná, že si toho surovce bere. Právě teď se třásla ve vlhkém vzduchu, kůže ji svrběla od snad stovky vrstev taftu a musela potlačovat kýchání, kdykoli se jí závoj otřel o nos. Neměla náladu na lhaní a Elijah nebyl blázen, věděl, že se Blythe nikdy nechtěla vdávat.
„Bude z tebe krásná princezna,“ zašeptal a Blythe by s tím jistě ráda souhlasila, kdyby Aris skutečně pocházel z královského rodu. „Ale rád bych ti připomněl, že v Thorn Grove budeš mít vždycky dveře otevřené. Domů se můžeš vrátit v kteroukoli denní i noční hodinu.“
„Já vím,“ ujistila ho Blythe, protože o tom nepochybovala.
Teprve když se Elijah ujistil, že jí svatbu nerozmluví, sklonil se a vtiskl jí polibek na čelo. Pak jí upravil závoj, aby jí zakrýval obličej, a poodstoupil. Blythe nakrčila nos, odvrátila hlavu a kýchla.
Když začala harfa hrát pomalou melodii, Elijah natáhl ruku. „Jsi připravená?“
Rozhodně ne. Muselo by uplynout milion let, aby Blythe byť jen pomyslela na to, že je připravená. Místo pravdy však otci
řekla: „Jsem,“ protože pokud ho to mělo zachránit před šibenicí, za tu oběť to stálo.
Čím víc se Blythe snažila zaostřit, když kráčela po nádvoří, tím víc se s ní svět točil. Půdu pokrývaly nášlapné kameny obrostlé bujným jetelem. Elijah ji zachytil, když na jednom málem uklouzla. Zvolila nevhodnou obuv.
Srdce jí bouřilo v hrudi a přehlušovalo brnkání harfy, která přizpůsobila rytmus její opatrné chůzi. Rozhlédla se po davu, po tvářích, které splývaly v přehnaně bělostné půlměsíce úsměvů a hladové oči, požírající ji s každým dalším krokem, jako by se chystaly stáhnout jí kůži z kostí. Blythe držela bradu vzhůru, ačkoli se jí třásly ruce. Odmítala dát najevo svůj strach.
Až když spatřila svou družičku Signu, stojící v popředí davu v krásné krajkové toaletě, tlak v Blythině hrudi trochu povolil.
Za Signou se tyčil Smrtonoš a jeho stíny se jí vinuly kolem neklidných rukou.
Když Blythe viděla, jak se dotýká její sestřenice, přejel jí mráz po zádech. Celým tělem toužila utéct od Smrtonoše co nejdál, a přesto… byl to Signin vyvolený. Blythe nechápala proč, ale Signa byla šťastná a Elijah na svobodě, takže na světě bylo vše v pořádku. Ve chvíli, kdy míjela sestřenku, harfa utichla a její otec se zastavil. Blythe nezbývalo než se konečně otočit ke zlatovlasému muži, který stál vepředu v safírově modrém kabátě. Fešák, mohli si o něm nejspíš pomyslet ostatní, ale Blythe viděla jen odpor, který se v Arisi Drydenovi usadil jako jed. Maskoval ho širokým úsměvem, jako by se chtěl připojit k té smečce šelem chystající se ji sežrat. Aris předstoupil a nabídl jí svou ruku. Kdyby Elijah Blythe nestiskl a nepřipomněl jí, proč tu je, možná by se jí nechopila. „Zdravím, drahá.“ Aris ta slova sice jen zašeptal, ale jeho hlas byl jako dýka, která Blythe pronikla přes kůži a zabořila se do ní až po jílec. „Doufal jsem, že to nestihneš.“
Stiskla mu ruku a přiměla se k úsměvu, o němž doufala, že vypadá alespoň zpola tak jízlivě jako ten jeho. „Nepropásla bych to ani za nic, drahoušku. Ale zítra se se mnou můžeš klidně rozvést.“ Vlákno mezi jejich prsty jasně zazářilo a vpalovalo se jim do kůže tak intenzivně, že se Aris raději zasmál, aby schoval bolestný škleb.
„A uchránit tě tak před životem plným trápení? To asi ne. Vůbec netušíš, jak moc mám v úmyslu…“ Ztuhl. Hovořil tak tiše, až se k sobě jejich hlavy skláněly natolik blízko, že se skoro dotýkaly. „Co to máš u všech všudy na sobě?“ zeptal se nebezpečným tónem.
Blythe nemusela sledovat jeho pohled až ke svým nohám, aby věděla, že má na mysli její zelené sametové pantoflíčky. Její nejmilejší. Povyhrnula si šaty jen natolik, aby mu umožnila je na okamžik zahlédnout. Aris sice chodil s nosánkem nahoru, ale Blythe vůbec nepochybovala, že si jich všimne.
A všimli si zřejmě i hosté. Ozvalo se tiché štěbetání, jehož si sice Blythe nevšímala, ale Aris se napjal. Stiskl jí ruce a přes falešný úsměv na ni zasyčel. „Neprovdáš se za mě v pantoflích. Okamžitě se přezuj.“
Blythe zabořila prsty u nohou do sametu. „A přerušit tak svatbu? To by mě ani nenapadlo.“
I kdyby si dosud neuvědomovala rozsah Arisovy moci, teď by prozřela, protože mu jen zlatě zaplály oči a svět rázem znehybněl. Elijah strnul uprostřed kroku, když se vracel k hostům, a Blythe se natáhla, aby prstem pohladila bříško kolibříka, který se s nehybnými křidélky zastavil ve vzduchu vedle ní. Někteří hosté měli ústa dokořán a těla skloněná uprostřed klevetění. Ani jedno oko nezamrkalo. Hýbali se jen Signa a Smrtonoš, ovinutí stíny. Signa chtěla přistoupit blíž, ale Aris ji zarazil zamračeným pohledem, který žhnul jako tavící se slunce.
„Jdi a obuj si střevíce.“ Aris k Blythe sklonil hlavu a teď, když se hosté nemohli hýbat, se vůbec nesnažil skrývat své pohrdání.
„Tohle je absurdní. Odmítám hrát tvé hry.“
Blythe u toho pyšného muže vyvolala přesně takovou reakci, jakou si přála, což prozrazoval její spokojený úšklebek. „Zřejmě sis toho nevšiml, můj drahý, ale už je hraješ.“
Miliony zlatých vláken, které je obklopovaly, jasně zazářily.
Několik z nich se jí ovinulo kolem zápěstí, a když Aris udělal pohyb, jako by ji chtěl postrčit dopředu, Blythe se vzepřela. Byl to však Aris, kdo se zapotácel a s bolestným usyknutím se chytil za zápěstí. Nepodíval se na Blythe, ale na Signu, která měla na tváři kamenný výraz.
Že by sestřenice uzavřela s Osudem také nějakou dohodu?
Zdálo se, že jí nedokáže ublížit. Blythe si to uvědomila, škodolibě se zasmála a přitiskla se k Arisovi hruď na hruď. Vlastně hruď proti břichu, jelikož byl o hlavu vyšší než ona.
„Klidně na tomhle místě zakořením a strávím tu zbytek života, pokud tě tím porazím,“ řekla a každičké slovo myslela vážně.
„Tak sejmi svoje kouzlo a pohněme s touhle šarádou.“
Aris dlouho nic neříkal. Tak dlouho, až se Smrtonoš neklidně zavrtěl. Přestože Blythe věděla, že jí chce pomoct, napjala se, když se jeho stíny přiblížily. Mohla se jen dívat na Arise a snažit se ignorovat Smrtonošovu přítomnost tím, že do svého pohledu vloží co nejvíc zášti. Nedokázala říct, jak dlouho Aris její pohled vydržel, nakonec však zaskřípal zuby a stáhl jí sukně přes pantoflíčky. Teprve v tu chvíli Elijah došlápl na zem, až to plesklo, a znovu zazněl tichý šepot. Když k nim přistoupil oddávající, kolibřík bleskově přeletěl Arisovi nad hlavou.
„Berete si tuto ženu za svou právoplatnou manželku…,“ začal, a sotva ta slova splynula z jeho rtů, s Blythe se zatočil svět. Zabořila paty do země a s každou slabikou se propadala hlouběji.
„Budete ji milovat… vzdáte se všech ostatních… dokud budete oba živi?“ Přestože jí většina toho, co duchovní říkal, unikla, s poslední otázkou se její svět dunivě zhroutil. Úkosem pohlédla na Arise. Měl skloněnou hlavu a čelist pevně zaťatou, až se obávala, že si vyláme zuby.
„Dokud bude živa,“ připustil úsečně, až sebou oddávající škubl, načež obrátil pozornost k Blythe.
„A vy, berete si tohoto muže za svého právoplatného manžela a budete s ním žít podle Božích přikázání v posvátném svazku manželském? Budete ho poslouchat, sloužit mu, milovat ho a ctít, opatrovat ho ve zdraví i nemoci, vzdáte se všech ostatních a slíbíte mu věrnost, dokud budete oba živi?“
Aris vrhl na Blythe temný pohled, který ji přinutil spolknout smích. Odkašlala si a řekla podle pravdy: „Beru si ho za svého muže a v nemoci ho budu milovat úplně nejvíc.“
Duchovní vytáhl zlatý prsten ve tvaru hada s nefritovýma očima. „Opakujte po mně: Tímto prstenem se ti odevzdávám a slibuji, že tě budu ctít…“
Každé slovo se na Blythiných rtech proměnilo v jed a prsten, který jí Aris navlékl při odříkávání svatebního slibu, ji pálil. Blythe se kousla do jazyka, když jí ho vtlačil tak hluboko do masa, že si bude muset prst naolejovat, aby ho sundala. Což udělá okamžitě, jakmile nebudou na očích veřejnosti.
„Zdravím, ženuško,“ vyštěkl Aris tiše, aby ho nikdo jiný neslyšel.
Blythe se přes bolest usmála, propletla si s ním prsty a zaryla mu nehty do dlaní. „Nazdar, manžílku.“
Ani jeden neodvrátil zrak, když je oddávající gestem vyzval, aby poklekli k ceremoniální modlitbě. Jeho další slova Blythe sotva slyšela, protože se jí prsteník pod zlatým kroužkem přímo škvařil.
Nebyl to prsten, nýbrž okov. Z něhož ani ona, ani Aris v dohledné době neuniknou.
DVA
Blythe většinou nacházela útěchu v tom, že vklouzla do svých oblíbených plesových šatů. Přesto byla v den své svatby neklidná a hory taftu, které na ni navršili, v ní vzbuzovaly klaustrofobii. A nohy jí mrzly, do sametových podrážek se vsákla ranní rosa. Kdyby se tak usilovně nesnažila pohoršit Arise, už dávno by si obula něco teplejšího.
Připomínala si, jak sladké bylo ono malé vítězství, zatímco jí pantofle čvachtaly pod nohama a chlad pronikal do kostí. Přesto jí nezmizel úsměv z tváře po celou dobu, co stála pod vistáriovým baldachýnem vedle Arise, když museli vítat hosty.
Kolem ní se jako v mlze míhaly obličeje, které znala celý život. Bylo jich až příliš mnoho. Tohle nebyla žádná komorní svatba, nýbrž slavnost hodná prince, na níž se na pozlacených podnosech obřadně podávaly jemné čokolády a dortíky zdobené zlatými lístky a všechna zápěstí a hrdla se blyštěla nejvybranějšími šperky.
Charlotte a Everett Wakefieldovi novomanželům poblahopřáli a řekli jim pár povzbudivých slov. Vévoda s vévodkyní se k sobě tulili se zářícíma očima a Blythe napadlo, jaké to asi je, být takhle zamilovaný. Pravděpodobně to nikdy nepozná.
V davu se objevily i tváře, jež Blythe neznala. Arogantní, které se proplétaly společností, jako by ji neustále hodnotily. Blythe si jich začala všímat pozorněji a zjistila, že mají skelný pohled a mluví jen mezi sebou. Museli to být Arisovi hosté, protože by vyvolalo pozornost, kdyby nikoho nepozval.
Lidé z města tyhle neznámé hosty nepouštěli z dohledu. Blythe koutkem oka sledovala, jak se Diana Blackwaterová k jedné z těch Arisových očarovaných loutek nenápadně přiblížila – k muži, jemuž nemohlo být víc než třicet. Měl nafoukaný výraz a na sobě oděv z cizokrajných materiálů. Diana se snažila upoutat jeho pozornost, ale muž si jí nemohl všimnout, i kdyby chtěl, protože musel pomalu kroužit po zahradě a prohlížet si výzdobu. Po několika pokusech to vzdala, zklamaně sykla a začala se divoce ovívat vějířem. Jakmile si všimla, že ji Blythe pozoruje, ztuhla. Pak strašně pomalu, jako by ji to bolelo, udělala pukrle.
V tu chvíli Blythe zalilo uspokojení od hlavy k patě a uvědomila si, že je nepolepšitelná. To pukrle jí skoro vynahradilo promáčené pantoflíčky.
Skoro.
„Nemohl bys už tenhle den nějakým kouzlem ukončit?“ zeptala se Blythe poté, co jim s Arisem pogratulovala majitelka skromné lékárny ve městě. Nikdy předtím se s ní vlastně neseznámila, ale přesto s úsměvem přijala její horlivé blahopřání. „Musíme si to protrpět až do konce?“
„To ty jsi trvala na pořádné svatbě,“ připomněl jí Aris. „Ani by mě nenapadlo, že bych růžolící nevěstu o ten zážitek připravil.“
Blythe spolkla ošklivá slova, která ji svrběla na jazyku. Nemělo smysl pouštět se s ním do další jízlivé hádky. Zvlášť když stál poblíž její otec a obezřetně novomanžele sledoval.
Ne že by Blythe vůbec nějakou svatbu chtěla. Spíš se snažila svůj nevyhnutelný osud oddalovat, co nejdéle to šlo, a také si přála Elijahovi ukázat, že je v pořádku a že si o ni nemusí dělat starosti. Proto se teď usmívala tak doširoka, až ji bolely tváře. Dokonce se přivinula k Arisově paži, přestože si přála jen odtáhnout se od něj co nejdál. Objal ji kolem pasu a držel ji tak pevně, že jí naskočila husí kůže a myslela pouze na to, že tyhle šaty bude muset při první příležitosti spálit a celé tělo si vydrhnout.
Aris povolil stisk, teprve když k nim přistoupila Signa, a jeho tvrdé chování se změnilo. Pokud si toho Signa všimla – a Blythe předpokládala, že ano, protože Signa si všímala skoro všeho –, nic neřekla. Místo toho vzala Blythe za ruku. „Jsi ta nejkrásnější nevěsta, jakou jsem kdy viděla,“ řekla jí a Blythe se usmála, ačkoli věděla, že je taky nejspíš jediná nevěsta, kterou Signa kdy viděla.
Blythe sotva dokázala uvěřit, že od doby, kdy netušila, jestli se sestřenkou ještě někdy promluví, uplynulo jen několik krátkých měsíců a že ji zná pouhý rok. Po všem, co přežily, jí připadalo, jako by spolu strávily celý život.
Potom Signa pohlédla na Arise, jemuž cukala čelist. Jen Blythe cítila, jak moc v Signině přítomnosti splaskl, a přestože ho neměla ráda, bylo jí ho až líto. Aris věřil, že se do Signy převtělila žena, kterou po staletí hledal, věřil, že je to Živa, jediná bytost, kterou kdy miloval. A Signa nikdy nebude jeho.
„Slečno Farrowová,“ přivítal ji chladně, ale každičká část jeho těla se naježila, když se přiblížily Smrtonošovy stíny. „Bratře.“
„Smůla, že se moje pozvánka ztratila v poště.“ Smrtonošův hlas vyvolával šok jako zatmění nebo jako by vám hrdlo zalila mořská voda. Blythe přímo dusil, tolik se lišil od Osudova barvitého hlasu, až měla pocit, že ji pohltil ledový proud a nedostává se jí vzduchu.
„Naplánovali jste si líbánky?“ zajímala se Signa. Přestože líbánky mají být pro nevěstu překvapením, ptala se na ně polovina lidí, které vítali. Od Signy to však znělo divně, protože do tohoto falešného manželství sotva mohla vkládat nějaké naděje. Jako jediná věděla, jak absurdní to celé je, i když Blythe měla podezření, že Elijah také něco tuší. A přece vřelost v Signiných očích byla tak upřímná, až se Blythe stáhl žaludek. Dívka, která miluje Smrtonoše, nejspíš musí pohlížet optimisticky na to, že si Blythe vzala Osud.
Signa Blythe vždycky trochu připomínala sovu. Měla znepokojivě velké oči, a když se zamyslela, někdy zapomínala mrkat. Blythe si zvykla počítat, jak dlouho Signě trvá, než se probere. Právě teď sestřenka zírala na Osud se staženým obočím. Uplynulo třicet vteřin a Signa ještě stále nemrkla. Nebylo divu, že si o té dívce hodně lidí myslelo, že je divná, zato bylo rozhodně s podivem, že si nikdy nestěžovala na suché oči. Signa se pohnula, až když jí Smrtonoš položil na rameno ruku v rukavici, a Blythe napadlo, jestli jí také počítal vteřiny. Nebo tenhle pár možná tráví večery tím, že si navzájem hledí do očí a soutěží, kdo bude vypadat znepokojivěji a kdo vydrží déle nemrkat.
„Proč se ptáte, slečno Farrowová?“ zeptal se Aris a tón jeho hlasu přitáhl Smrtonošovu pozornost. „Chtěla byste se ke mně připojit místo ní?“
Smrtonoš mu neskočil na vějičku. Jeho oči sice připomínaly temnou bezednou hlubinu, ale Blythe nabyla dojmu, že se dívá na ni. Zasvrběl ji každičký kousek těla a zježily se jí vlasy vzadu na krku. Blythe si je uhladila a Signa poznamenala: „Situace je jen tak zlá, jak si ji sami uděláte. Jestliže jste od této chvíle spojeni, doufám, že se alespoň nebudete snažit jeden druhého zabít.“
Blythe potlačila úsměšek. Signě se to lehko řeklo. Ona s tou bestií nebude muset trávit zbytek života.
