OBSAH
1. Muži, kteří nenávidí ženy
2. Muži, kteří loví ženy
3. Muži, kteří se vyhýbají ženám
4. Muži, kteří obviňují ženy
5. Muži, kteří pronásledují ženy
6. Muži, kteří ubližují ženám
7. Muži, kteří vykořisťují jiné muže
8. Muži, kteří se bojí žen
9. Muži, kteří nevědí, že nenávidí ženy
10. Muži, kteří nenávidí muže, kteří nenávidí ženy
ÚVOD
Představte si svět, ve kterém jsou miliony žen znásilňovány, bity, mrzačeny, zneužívány nebo vražděny jen z toho prostého důvodu, že jsou to ženy. Představte si svět, v němž se nenávist k ženám aktivně podporuje, svět s rozsáhlými, záměrně budovanými komunitami mužů, kteří se věnují jejímu podněcování a rozdmýchávání. Představte si svět, v němž se tato nenávist hladce mísí s rasistickou zuřivostí: „děvky“ jsou obviňovány z kontaminace nadřazeného plemene; představivost poháněná nenávistí vykresluje invazi „divochů“, kteří plení odlidštěné zboží – křehké bílé ženy. Představte si svět, v němž se tisíce mužů sdružují, sjednocení společným kodexem sžíravého hněvu, démonizují zlé, bezcitné, chamtivé ženy a nadávají jim, barvitě plánují jejich znásilnění a zkázu ve velkolepém bigotním povstání. Představte si svět, ve kterém někteří muži takové fantazie proměňují ve skutečnost, masově vraždí ženy a zanechávají po sobě manifesty vysvětlující ideologii, jež je dovedla k těmto aktům terorismu. Představte si svět, v němž s sebou takové komunity strhávají zranitelné muže, ztracené chlapce a zmatené, vyděšené teenagery a dělají si z nich svou kořist, živí se jejich strachem a postrkují je k nenávisti, násilí a sebezničení.
Takový svět si nemusíte představovat – už v něm totiž žijete. Ale možná jste to netušili, protože o tom neradi mluvíme.
Neradi riskujeme, že muže urazíme. Je pro nás těžké uvažovat o heterosexuálních bílých mužích jako o homogenní skupině, ačkoli nám to jde tak snadno, když přemýšlíme o jiných typech lidí, protože jsme zvyklí dopřávat těmto mužům výsadu individuální identity. Tito muži jsou komplexní, hrdinští jedinci. Jejich rozhodnutí a volby jsou vnímány jako pramenící ze souboru konkrétních a jedinečných okolností, protože je vnímáme jako konkrétní a jedinečné osoby. Nevadí nám mluvit o ženách jako o skupině a o násilí na ženách jako o fenoménu, ale činíme tak, jako by to bylo něco, co se zkrátka děje. Muži jakožto pachatelé násilí na ženách zpravidla nejsou zmiňováni. Popisujeme ženu, jež byla znásilněna; probíráme počet žen sexuálně napadených či zbitých. O mužích jako pachatelích znásilnění, sexuálních útočnících a násilnických tyranech nehovoříme. Proto, když uvažujeme o sexuálním násilí, je tak snadné zaměřit se na způsob oblékání, chování a rozhodování žen. Varovat ženy, aby činily opatření na svou ochranu, a implicitně či explicitně obviňovat oběti, které tak nečiní. Protože znásilnění je stinná, temná věc, jež postihne ženy, které chodí zapadlými uličkami v krátkých sukních, nikoli záměrná, zločinná volba skutečných mužů. Když jsme nuceni se s těmito muži konfrontovat, protože se vysoce sledované případy dostanou do novinových titulků, popisujeme je jako „bestie“ a „zrůdy“, abychom je jasně oddělili od těch ostatních, obyčejných, slušných mužů, mezi nimiž se každý den pohybujeme. Nebereme je v úvahu, nekvantifikujeme je ani je v žádném smyslu nestudujeme. Ve skutečnosti o nich vlastně jen málokdy přemýšlíme.
Začneme-li mluvit o maskulinitě, patriarchátu nebo mužských privilegiích, rozhovor okamžitě zmaří obviňování ze zevšeobecňování a předpojatosti. „Ne všichni muži jsou takoví,“ ozve se všudypřítomné volání. Je to příliš zjednodušující, příliš urážlivé, příliš široké. Přesto vznášíme jen málo podobných námitek, když se zločin muže snědé nebo černé pleti okamžitě dává do souvislosti s jeho rasou či náboženstvím. Vyjadřovat se špatně
o maskulinitě – popisovat ji v její současné společenské podobě jako něco problematického – je vnímáno jako útok na muže samotné. Ptát se, proč se někteří muži chovají určitým způsobem, je považováno za napadání všech mužů, tudíž za nepřijatelné.
Opak je však pravdou. Ti, kdo mluví o „toxické maskulinitě“, muže nekritizují, nýbrž spíše brání: popisují ideologii a systém, který tlačí na chlapce a muže v našich společnostech, v našich rodinách, aby se přizpůsobili nerealistickým, nezdravým a neudržitelným ideálům. Drtivé genderové stereotypy jsou škodlivé pro muže jakožto jednotlivce i pro společnost, v níž žijí. Zabývat se tímto problémem, odbourat tyto tlaky je pro naše chlapce otázkou života a smrti. Padají jako dominové kostky do propasti, kterou za sebou zanecháváme, když kolem toho problému chodíme po špičkách a odmítáme ho pojmenovat. Ale my neradi urážíme muže. Takže se o tom nezmiňujeme. Nepoužíváme slovo „terorismus“, když popisujeme zločin masové vraždy spáchané bílým mužem s explicitním záměrem vyvolat hrůzu a šířit nenávist vůči konkrétní demografické skupině –přestože právě to je definice terorismu –, pokud jsou touto demografickou skupinou ženy. Takový muž je pouze „narušený“, „vyšinutý“, „osamělý vlk“. Používáme výrazy, které ho označují jako outsidera, jako anomálii. Nemluvíme o jeho internetové pouti jako o „radikalizaci“ ani nedáváme nálepku „extremismus“ online komunitám, do nichž se ponořil, i když bychom po takových slovech okamžitě sáhli, kdybychom popisovali jiné, podobné typy trestných činů spáchaných jinými, odlišnými typy mužů. Nezkoumáme, co ho k těmto činům vedlo ani kde se v něm vzalo tolik nenávisti.
Většina mužů je hodná a laskavá a nikdy by je nenapadlo takové zločiny spáchat. To nám však nesmí bránit v uvědomění, že ti, kdo se jich dopouštějí, nejednají vždy ve vzduchoprázdnu. A pokud nevidíme souvislosti, pokud ani nebereme v úvahu maskulinitu a její toxický společenský konstrukt jako faktor,
jenž v těchto zločinech hraje svou roli, nikdy je nebudeme účinně kontrolovat ani jim předcházet.
To neznamená, že budeme se všemi muži jednat jako s nepřáteli – právě naopak. Znamená to, že podpoříme zástupy mužů působících v první linii, aktivistů a pedagogů, kteří se ze všech sil snaží bojovat s tímto problémem. Existuje skutečné mužské hnutí – založené koncem šedesátých let minulého století jako doplněk k rychle se rozvíjejícímu hnutí za osvobození žen, které je dodnes aktivní –, jež zahrnuje komunity, které se skutečně snaží řešit mnohé legitimní problémy ovlivňující životy mužů i jednotlivé muže bojující za překonání problémů, jako je vztahové násilí.
Je to hnutí, jež se snaží zpochybnit a odstranit toxickou maskulinitu, neboť si uvědomuje, že je stejně škodlivá pro muže jako pro ženy. Jiná, nenávistná mužská hnutí ho však ohrožují a zastiňují.
Nejde jen o ženy a dívky. Je to také snaha ochránit chlapce, kteří jsou ztracení a propadnou trhlinami našich společenských stereotypů rovnou do náruče komunit připravených je naverbovat a dychtivých naočkovat je strachem z ohrožení jejich mužství, jejich živobytí, jejich země. Zatímco předstírají, že tím, co tyto chlapce ohrožuje, jsou ženy, přistěhovalci nebo muži jiné než bílé
barvy pleti, skutečná hrozba pochází ze samotných forem rigidní „mužnosti“, jež se jejich takzvaní zachránci zoufale snaží zachovat a propagovat. Přesto bychom o tomto nenávistném mizogynním hnutí, které aktivně vychovává a radikalizuje naše chlapce, raději nevěděli, než abychom byli nuceni se mu postavit.
Možná vám to všechno zní velmi extrémně – dosti přehnaně. Myslíte si, že na internetu může být pár mužů s divokými názory a znepokojivým pohledem na ženy, ale online svět je zkrátka takový – jsou to jenom smutní teenageři, kteří vysedávají v suterénu u rodičů, kde zabíjí čas v ušmudlaných slipech a se sáčkem chipsů v podpaží. Nepředstavují žádnou skutečnou hrozbu. Je třeba je spíš litovat než se jich bát.
Dokonce i slovo, jež používáme k popisu komunit nenávidících ženy, dokonale vystihuje tento postoj. Kromě toho, že se
o ní příležitostně mluví ve zprávách nebo v úzkém kruhu feministických aktivistek, většina z nás nemá tušení o rozšiřující se síti skupin, hodnotových systémů, životních stylů a kultů, do níž se snaží vnést světlo tato kniha. Ti, kdo o ní vědí, ji označují jako „manosféru“. Stejně jako „mužské doupě“, „mužská rýmička“ či „pánská kabelka“ používáme slovo „man“, mužský, jako předponu naznačující jemný výsměch, poukazující na cosi trochu trapného, odchylku od tradiční maskulinity. Manosféra je vnímána jako vtip, a proto jako neškodná. Ale není tomu tak. Je to vzájemně propojené spektrum různých, ale příbuzných uskupení, z nichž každé má svůj vlastní rigidní hodnotový systém, slovník a formy indoktrinace. Tato kniha bude zkoumat jednotlivé články tohoto řetězu, od incelů přes umělce v balení žen (pickup artists, PUAs), muže jdoucí svou vlastní cestou (Men Going Their Own Way, MGTOW) až po aktivisty hnutí za práva mužů, a jejich existenci jakožto živého, dýchajícího ekosystému spojeného těsnými symbiotickými vztahy s dalšími online komunitami, jako jsou bělošští supremacisté a trollové. Bude zkoumat způsoby, jakými se tyto skupiny rozšiřují, rozsáhlou pavučinu webových stránek, blogů, fór, chatovacích místností, uskupení a účtů na sociálních sítích, a odhalí, jak snadno se v ní mohou chlapci omylem ocitnout a zjistit, že v ní uvázli, a pak se hladce a účinně pomalu sunout stále blíž k jejímu středu. Jedná se o komunity, jež existují převážně online, obrovskou spodní část ledovce, který zůstává z velké části bez povšimnutí, nicméně jeho špička zasahuje do našeho „skutečného“ světa a je každým dnem troufalejší a ostřejší.
Možná si myslíte, že stačí, abychom se všichni uklidnili a připomněli si, že to, co se děje online, není skutečný život – že klacky a kameny vám mohou zlámat kosti, ale slova vám neublíží, a tak podobně.
Možná jste slyšeli, že svoboda slova je v ohrožení, a pokud si generace sněhových vloček a bojovníci za politickou korektnost budou moci prosadit svou, na internetu už nikdy nikdo nebude
moci říct nic kritického na adresu žen nebo menšin. Nebo jste možná slyšeli, že jednu z našich základních svobod podkopávají prudérní ženy beze smyslu pro humor, které se urážejí kvůli pár odvážným vtipům.
Ale co když je za tím něco víc?
Co když je téměř nemožné vypořádat se s epidemií násilí, jemuž čelí ženy a dívky, nejsme-li schopni tento problém jasně pojmenovat a prozkoumat? Co když nemůžeme začít uplatňovat komplexní a účinný přístup ke kontrolování aktů násilí, protože je nepopisujeme způsoby, které by uznávaly jejich vzájemnou souvislost? Co když jsme si už natolik zvykli na určité formy násilí, že je považujeme za kulturně, osobně... nevyhnutelné? Co když jsou naše představy o mužích a ženách, o mizogynii a zločinech z nenávisti, o tom, jak vypadají teroristé, tak uvězněné ve stereotypech, že se dopouštíme strašlivých chyb? Co když mají tyto chyby ničivé důsledky?
Co když existuje nějaký systém včasného varování, který nás mohl upozornit na hrozbu tragédie v jednom případě násilí za druhým, ale my jsme to znamení nikdy neviděli? Co když jsou zástupy zneužívaných žen něco jako kanárci v uhelných dolech, jejichž písně nikdo neslyší? Co když se násilí páchané na ženách stalo takovou kulisou našich životů, že s nimi zcela splynulo? Co když nám snížení naší citlivosti vůči všudypřítomné mírné mizogynii brání uvědomit si plně rozvinutou krizi? Rozpoznat příznaky je o něco snazší, pokud jste žena. Vše je vám podstatně jasnější, pokud jste žena, která vyjádřila svůj názor online. A pokud jste žena zapojená do feministického aktivismu, je vám to jasné úplně. Protože pak si už nemůžete dovolit luxus odvracet zrak. Dostihne vás nenávist. Navážou s vámi kontakt.
Už téměř deset let mi muži každý den posílají zprávy, často jsou jich stovky, v nichž mi sdělují, jak mě nenávidí, spřádají fantazie o mém brutálním znásilnění a vraždě, detailně popisují, jakými zbraněmi by mě rozřezali a vykuchali, popisují mě jako
kapající jed, načrtávají představy, jak si na mě počíhají před domem, dávají mi vědět, které konkrétní sériové vrahy by obzvlášť rádi napodobili, až mě budou zabíjet.
Proč jsou ti muži tak rozzlobení? Proč mě tolik nenávidí? Protože jsem založila malou webovou stránku s názvem Everyday Sexism Project, Projekt každodenního sexismu, jejímž prostřednictvím se mohou lidé (jakéhokoli pohlaví) podělit o své zkušenosti se sexismem a nerovností. Požádala jsem, aby mi lidé vyprávěli své příběhy, a poskytla jsem jim k tomu prostor. A tento neškodný, prostý čin z roku 2012 dokázal rozpoutat příval urážek, který dodnes pokračuje a který prudce vzroste a znásobí se, kdykoli se o projektu zmíním na internetu nebo v médiích. Pronásleduje mě na přednáškové akce, kde rozzlobení muži rozdávají letáky, v nichž mě nazývají lhářkou, nebo do knihkupectví, kde nechávají v mých knihách ručně psané vzkazy, ve kterých varují čtenáře, že ženy o znásilnění lžou. Ty urážky se za mnou táhnou z televizních studií, když mě muži vidí ve zprávách, takže jakmile přijdu domů a otevřu si notebook, najdu tam vzkazy o tom, jak mě chytí za vlasy a budou mě znásilňovat, dokud nebude po mně. Dlouhé popisy mého týrání a zneucťování. Vzkazy o znásilnění mých hypotetických budoucích dětí. Poznámky o tom, jak zničí mé genitálie a vaginu. Videa, jež mě zobrazují jako ďábla. Fantasmagorické výkřiky o mém partnerovi a výhrůžky, že ublíží mojí rodině. Barvitá líčení toho, jak mě vystopují, znásilní s pomocí kusů nábytku a natočí se při tom.
Pak je ještě snazší spatřit varovná znamení. Vidět spojitost mezi urážkami, kterými jsou na internetu zahrnovány ženy a politici z etnických menšin, nedostatkem diverzity v našich parlamentech a chladnokrevnou vraždou poslankyně v jejím vlastním volebním obvodu. Mezi jedovatostmi, jimž čelí dívky, které hrají online hry, řízným sarkasmem příspěvků na jejich sociálních sítích a skutečnými řeznými ranami, jimiž jsou posetá jejich dospívající těla, jelikož se polovina z nich sebepoškozuje a čtvrtina trpí nějakou duševní poruchou.1 Mezi ženami, které v tichosti
umírají, nezapočítané a aniž by se s nimi počítalo, články sympatizujícími s ubohými vrahy se zlomeným srdcem, příběhy tvrdícími, že manželky odpírající sex dohánějí dobré muže ke znásilnění, a vrahy, kteří zabijí desítky žen, aby se „pomstili“ těm, jež s nimi nechtěly spát. Protože nemají snad všichni muži Bohem dané právo na sex?
Existují lidé, kteří věří, že si tyto skupiny nezaslouží publicitu a že už jen o nich mluvit znamená legitimizovat je a vyzdvihovat.
Ještě před pár lety bych s tím souhlasila.
Již osm let téměř každý týden hovořím k mladým lidem na školách po celé Velké Británii o sexismu. V posledních dvou letech se však odpovědi chlapců začaly měnit. Byli rozzlobení a bránili se samotné myšlence debaty o sexismu. Říkali mi, že skutečnými oběťmi jsou sami muži – ve společnosti, kde politická korektnost zešílela, jsou bílí muži pronásledováni a spousta žen lže o znásilnění. Na školách od Skotska až po centrum Londýna jsem začala slýchat tytéž argumenty. Zježily se mi chloupky na rukou, když jsem si uvědomila, že chlapci, kteří se nikdy nepotkali, používají přesně tatáž slova a citují tytéž falešné statistiky, aby podpořili svá tvrzení. Přibližně ve stejné době jsem slyšela útržky této rétoriky – ty samé fráze používané v internetovém labyrintu nenávisti k ženám, na něž jsem jako feministická aktivistka občas narazila –, jak je doslovně opakují respektovaní politici a mainstreamoví zpravodajští experti. Viděla jsem, jak síla těchto online poselství a komunit začíná prosakovat ven a ovlivňovat každodenní existenci lidí, kteří o nich nikdy neslyšeli. Uvědomila jsem si, že myšlenky, jež byly dříve omezeny na nejtemnější zákoutí internetu, získávají nový život a skrývají se všem přímo na očích.
A tak už nevěřím, že připravit tyto skupiny o kyslík publicity je ten nejlepší postup, protože obelháváme sami sebe, pokud se domníváme, že nejsou vynikajícími propagandisty, kteří už teď šíří své poselství jako lesní požár. A k šíření tohoto požáru přispívá naše opatrné mlčení, naše rozhodnutí odvrátit zrak.
Proto si nemyslím, že bychom je měli ignorovat. Ne proto, že si ti, kdo šíří nenávist a rozsévají rozkol, zaslouží „spravedlivě vyslechnout“; ne proto, abychom legitimizovali rétoriku extrémních předsudků naznačováním, že jde o jednu stranu oprávněné debaty. Neměli bychom je ignorovat proto, že nemůžeme čelit skutečné hrozbě, kterou tyto skupiny představují, pokud nebudeme připraveni podívat se jim přímo do očí. Protože právě teď tyto skupiny důkladně zaťaly své drápy do dospívajících chlapců po celé zemi a rodiče nemohou bojovat za své syny, pokud ani nevědí, že takový problém existuje. Protože když dovolíme, aby manosféra zůstávala obklopena stíny, propůjčuje jí to jiný druh legitimity – legitimitu nejednotného, pronásledovaného outsidera. Těmto skupinám tím umožňujeme nasadit si plášť oprávněného rozhořčení, vystupovat v roli odcizených obětí, i když se – pokud budou jejich vůdcové vystaveni jasnému dennímu světlu – prokáže, že jimi v žádném případě nejsou.
A tak jsem se na rok ponořila do těchto komunit, abych zjistila, jak se to všechno děje, a odhalila mocnou, nenávistí poháněnou sílu, již to málo lidí, kteří o ní vědí, v současné době podceňuje, zatímco pro všechny ostatní zůstává zcela neviditelná. Chtěla jsem obnažit realitu nenávistného hnutí, jehož samu existenci jsme zcela opomněli uznat, a zeptat se: co přitahuje chlapce a muže k této ideologii? Jak se šíří? Co bude potřeba udělat, abychom proti ní bojovali?
Některé další pasáže této knihy se vám budou číst velmi obtížně. Vím, že nakouknout pod pokličku těchto komunit je nepříjemné. Je mi jasné, že barvitá a násilná povaha některých výroků bude šokující. Uvažovala jsem, zda nemám ty nejhorší z nich vyjádřit jinak nebo je cenzurovat. Ale tohle je svět, ve kterém žiji. Je to realita každého, kdo se odváží vystrčit hlavu a bojovat za změnu. Je to každodenní kulisa života dospívajících dívek. A polovina problému spočívá v tom, že se zdá, jako by nikdo nechápal, jak zlé to je: částečně proto, že kdykoli se o tom snažíme mluvit, používáme eufemismy, děláme narážky a chodíme
kolem horké kaše. Můžu jít do Rádia 4 na BBC a mluvit o tom, jak mě na internetu urážejí, ale ve skutečnosti nemůžu nahlas říct, čemu čelím. Naše kolektivní háklivost z toho dělá velmi zapeklitý problém. Musíme mít odvahu se mu postavit. Takže se mu v této knize nebudu vyhýbat. Neupravila jsem citáty převzaté z internetových fór, neuhladila jsem je ani nezměnila; záměrně jsem je ponechala v původní podobě.
Samozřejmě to na povrchu všechno nevypadá jako terorismus, vraždy, násilí, a dokonce ani jako mizogynie. Kdyby tomu tak bylo, snáz bychom to zachytili. Musí to být promyšlenější, protože jediný způsob, jak to může dosáhnout tak divokého, fenomenálního úspěchu, jediný způsob, jak to může být tak chytře zamaskováno, že to téměř nelze odhalit, spočívá v tom, že jeho tepny vyraší z toho černého srdce agresivní nenávisti, prorazí si cestu internetem a vytvoří pavučinu napříč platformami sociálních médií, přičemž se budou rozdělovat a větvit na čím dál jemnější kapiláry a infiltrovat do chatovacích místností, prorážet skrz internetová fóra ven, kde opatrně zavětří a úplně vyskočí ze zatuchlé říše internetu, dostanou se offline, proniknou do našich hospod a proklouznou kolem rohů ulic, jemně obtočí dřevěné nohy kuchyňských stolů, nakouknou do chodeb moci, zavrtají se do institucí a pracovišť, rozprostřou své úponky v diskusních pořadech a zpravodajských redakcích a budou zapouštět stále hlubší kořeny, až se stanou součástí samotného tkaniva našeho sdíleného vědomí. Což znamená, že nakonec, až vyraší výhonky, otevřou se pupeny a rozkvetou květy, nevyvolají v nás nechuť a jejich barvy nás nepřekvapí, protože nám budou známé a povědomé. I když jejich kořeny číhají v nejtemnějších hlubinách a stejný jed po kapkách proudí celým řečištěm jejich žil.