Ř e h T e J T e S e! A ž vá S B u D o u ž u c h v y B o l e T, A ž S e P R o h N e h Ř B e T. K o N I N y A N e z B e D N I c T v í – D o S e D e l A M ů ž e M J e T.
První, co se mi vybaví, když se řekne kůň, je to jediné slovo, které se s koněm rýmuje: tůň. Kůň – tůň. Jak je možné, že jsme si pro pojmenování elegantního zvířete, které výrazně ovlivnilo lidskou kulturu, vybrali tak básnicky nemotorné slovo? Možná proto má čeština pro koně tolik dalších pojmenování: komoň, koníček, koník, kobyla, herka, oř. S tím už se dá provést kdejaká konina! Koně v umění, koně v pohádkách, koně v každodenní řeči… koně určitě zajímali a přitahovali člověka od okamžiku, kdy přestali být jen součástí jeho jídelníčku. A tak ať chceme, nebo ne, jsou naše životy už věky pěkně prokoněné. Stejně tak můj život. To rozechvění, ta touha, husí kůže, která mi naskočila vždycky, když jsem viděla jen náznak koniny… Dodnes má moje babička starou plechovku od norimberských perníků, na níž je v ilustraci bavorského náměstí zobrazen koňský povoz, a stále je to první věc, kterou očima vyhledám, když k babičce přijedu. Jako by mi pořád byly čtyři roky… Můj největší pohádkový hrdina samozřejmě musel jezdit na koni a k živým koním jsem vždy přistupovala skoro s posvátnou úctou. Nevím, odkud se to vzalo, vždyť moje rodina nebyla ze selského a slovy Františka Nepila „život mi nikdy nedopřál se o koně starat“. Takže jsem jen nenasytně hltala encyklopedie i další knihy, kde koně nějakým způsobem figurovali. Pár příležitostí, kdy mě někdo vzal s sebou do stáje, se přece jen naskytlo, a to jsem se pak koním škrábala na hřbet nebo alespoň kydala kobylince. A i to, poslední a nejméně vznešené, pro mě mělo „to koňské něco“. Doopravdy jsem si svůj koňský sen splnila ve třiceti a začala jsem se učit pořádně jezdit a rozumět koňštině.
Najednou se ta hromada poznatků a načtených informací začala obkládat jako suchá veka šťavnatou šunčičkou zážitků. encyklopedické popisy koňských zbarvení na slunci ožily v měňavých barvách srsti, zatáčka ve cvalu naklepala můj zadek obdivem k mongolským dětem, rajtujícím na koni od tří let, a kovbojům krotícím mustangy na rodeu. Je tolik příběhů a tolik lidských životů spojených s koňmi! Koně najdete všude, v jeskyni lascaux, na železnici i v tanečních sálech císařských zámků. A neříkejte mi, že vy koňáci nejste. Jste, jenom o tom nevíte. Protože kdo z vás někdy neudělal pořádnou koninu či nepěstuje nějaký koníček? Ráno si češete hřívu, večer vás bolí hřbet a kolikrát za den si odfrknete, jaký že to jste kopyta? Nakonec se mi podařilo se ke koním tak trošičku přivdat. Dědeček mého muže rád vypráví, jak měli doma v hospodářství koně. Mnoho rodinných fotografií zachycuje jeho tatínka na voze taženém koňmi. A ten pradědeček, na své oře tak hrdý, jednou přivedl domů nový přírůstek…
c o v y P R áv ě l D ě D A Koupil táta od vojáků na orání valacha, máma křičí od sporáku: „Strakatýho? Cha, cha, cha! Ten je jako vod cirkusu, nebo jako z prérie – a to není podle vkusu, tak se na vsi nežije!“ Seběhly se všechny děti, vyvalují oči: „S tímhle koněm ze zajetí zachráníme Nšo-či.“ Indiáni letí tryskem, jde z nich pěkná hrůza, kovboj strachy běží s pískem, cválá appaloosa.
… a Alláh vzal do dlaní jižní vítr, který se vzdouval a dováděl ve s
áděl ve skotačivém víru, a proměnil ho v živoucího tvora – koně.
LÁ S K O Povídám své milé: „Lásko, co takhle navštívit Lascaux? Zhlédneme v jeskyni pravěké koniny.“ Láska má se jenom směje: „Vždyť nepřejdeš Pyreneje!“ Snad si jednou najdem chvilku mrknout se jim na kobylku. „Zatím spolu v klidu míru navštívíme Altamiru… Přísahám ti při svém kníru!“