9788028403898

Milý Jean-Pierre, s lítostí ti oznamuju, že tohle je poslední dopis, co ode mě dostaneš. Rozhodl jsem se totiž, že si letos najdu kluka, a bohužel (pro tebe) prostě nemám kdy se vzorně věnovat dopisování a zároveň tomuhle novému, časově náročnému projektu.

Nechci ti ale nic nalhávat a tvrdit, že psaní ukončuju jen kvůli tomu. Popravdě si, Jean-Pierre, myslím, že na tom máš svůj podíl viny. Píšeme si už skoro dva roky, a ani jednou ses mě nezeptal, jestli nechci přijet do Francie. Já tě k nám zval hned několikrát, a ty jsi ta pozvání poněkud neuctivě ignoroval. Navíc mě pořád dost uráží, že jsi mě v dopise z loňského roku oslovil jako „Felixe“. Tím jsi mi jasně ukázal, že si nedopisuješ výhradně se mnou. Pověz mi, pozval jsi Felixe do Normandie, Jean-Pierre??? Vlastně se neobtěžuj s odpovědí, beztak ti neodepíšu. A ještě něco. Nějak si nepamatuju, kdy došlo k tomu, že jsme si začali psát jen anglicky. Což je na prd, protože se moje francouzština za celou dobu vůbec nezlepšila. I tak ti přeju, ať se ti daří, a fakt doufám, že tě letos vezmou do toho tenisového týmu. Vím, jak ti na tom záleží.

Ale jak jsem říkal: tohle jsou poslední řádky, co ode mne čteš.

S pozdravem, à bientôt,

Patrick Simmons (Patch)

PS: K prvnímu dopisu jsi přiložil čokoládu Milka (což byl dobrý tah, díky kterému jsem u dopisování vydržel, protože jsem bláhově doufal, že v tom budeš pokračovat). Myslím, že by bylo dost stylové a symbolické, kdybys mi poslal ještě jednu jako „au revoir“. Navíc se tady u nás fakt blbě shání. Tak jo, teď už vážně končím!

S láskou!

Patrick Simmons (Patch)

Kapitola 1

To „s láskou“ na konci dopisu jsem přeškrtl, poněvadž podle mě podkopávalo vážnost mých slov. Zakloním se a zvednu dopis k poslední kontrole, židle pode mnou přitom zavrže. Můj list je bezchybný a s úhledným rukopisem, jako obvykle.

Krapet mě hryže svědomí, že dopisování s Jean-Pierrem ukončuju, ale „abych v životě nechal zakořenit nové vztahy, musím i s kořeny vytrhat ty, které nepřinášejí ovoce“. Tuhle větičku jsem vyčetl v jedné z máminých knih o seberozvoji, jimiž si občas listuju. Když člověka neodradí kýčovité obálky, najde v nich nečekaně hluboké myšlenky. Je s podivem, kolik se jich hodí jak pro rozvedenou čtyřicátnici, tak pro šestnáctiletého gaye. Oba ostatně hledáme chlapa a oba se pochopitelně musíme tvářit, jak jsme děsně šťastní, abychom ho vůbec sbalili. Ach, Jean-Pierre, adieu!

Tady bych měl zmínit, že jsem už dvakrát zamilovaný byl. Poprvé do Freda, blonďáka se zálibou v oranžových šátcích. Kámen úrazu byl v tom, že to je postavička z animáku Scooby Doo. Líbilo se mi, že je tak věrný Daphne, ale vždycky mi připadalo, že jejich vztah postrádá jiskru. Fred je takový vůdčí typ, což mi kdysi imponovalo (dneska bych

o to nicméně nestál), a spolu s Velmou byli tahouni celé bandy, i když bych se vsadil, že žádný z té čtveřice neprošel ani základním kurzem kriminalistiky. A podruhé jsem se zabouchl do Joshe, který byl sice z masa a kostí, ale o iluze jsem přišel, když jsem se dopídil, že ho máma platí, aby mě hlídal, a že to teda není sedmnáctiletý kluk, kterého fakticky zajímají moje origami a který má rád, když se do postele chodí hned po večerníčku.

Abyste se mohli zamilovat, musíte být organizovaní, a tak jsem si stanovil termín, do kdy si přítele bezpodmínečně najdu. Konec školního roku mi připadá příšerně daleko. Já jsem připravený do toho skočit hned teď, a pokud to budu oddalovat, zvyknu si na samotu. Navíc nejsem zrovna trpělivý. Takže jsem si v diáři označil červeným srdíčkem nejlepší možný termín: školní ples. Naše střední sice klasické plesy nepořádá, ale můj dramatický kroužek organizuje po premiéře mejdan, který všichni nazýváme středoškolským plesem – kromě paní Jenkinsové, která dramaťák vede. Ta zastává názor, že nám tyhle amerikanismy ničí mozkové buňky, což je podle mě blbost, protože Amerika nám dala tolik božích věcí! Třeba: Kelly Clarkson, nápis Hollywood a cereálie tak sladké, že mi z nich trnou zuby. Dokonce jsem se snažil navrhnout dovolenou v Americe pod záminkou „politických intrik“, jenomže máma se rychle domákla, že mi jde výhradně o ty cereálie, a jeli jsme místo toho do Devonu. Ples je IDEÁLNÍ chvíle mít kluka, a to z několika důvodů.

Proč si do plesu najít kluka:

 Plesy jsou romantické (mrkněte se na kterýkoli film).

 Hodně se tam fotí (je důležité, aby vaši lásku někdo zdokumentoval).

 Až začnou hrát ploužáky, nebudu muset předstírat, že mě děsně zajímá výběr brambůrků.

 Pořádá se v prosinci, takže od svého kluka patrně dostanu promyšlený a romantický dárek k Vánocům (šperk je sice nudná volba, ale vlastně bych ho docela bral).

Loňský ples byl nevkusný a takový nemastný, neslaný. Tématem byla párty. Dal jsem si proto za úkol přemluvit paní Jenkinsovou (i za pomoci předstíraných slz), že letos je nezbytné založit plánovací komisi. Měl jsem kliku. Do komise jsem se totiž přihlásil jako jediný, což mi dává příležitost přichystat svůj vlastní dokonalý večer!

„Patricku! Odjíždíme ve tři čtvrtě na osm, ani o minutu později!“

Mámin křik zezdola mě vytrhne ze snění o pomalém tanci s novým přítelem. Sakra práce. Tak dlouho jsem se snažil udělat dojem na Jean-Pierra svým úhledným rukopisem, že jsem si pohnojil život.

Vyskočím od dřevěného stolku a vrhnu se k zrcadlu na stěně. Má tvar půlměsíce, takže je v něm houby vidět. Dneska začíná škola, a proto si outfit musím zvolit tak, aby vystihoval atmosféru nastávajícího roku. Jako nějaký sociopat se rozhoduju až teď, ráno před vyučováním.

Pohled do půlměsícového zrcadla mi připomíná, že si navíc potřebuju předělat pokoj tak, aby odpovídal mému novému já. Nemůžu přece dopustit, aby můj budoucí kluk přišel nahoru v očekávání, že uvidí ložnici kultivovaného dospěláka, kde hlavní roli hrají neutrální barvy, proutěné úložné koše a tlumené osvětlení, a místo toho vstoupil do dětského pokojíčku, přesněji řečeno do pokojíčku dítěte posedlého vesmírem, protože vedle toho zrcadla tu mám závěsy s hvězdami, figurku astronauta, obří plakát prvního přistání na Měsíci

a zavěšený rotující model Sluneční soustavy. Vesmír už mě ani nezajímá! Náhodou jsem se do něj zbláznil těsně před tím, než mi máma naposledy dovolila si pokoj vyzdobit. Naštěstí se mi minulý týden podařilo nakrást drobnosti, díky nimž to tu působí vyzráleji: svíčku s vůní perníčků, co mamka dostala k Vánocům, polštářek z pohovky v přízemí a lampičku, kterou jsem našel v kůlně a která mi dá ránu, kdykoli ji rozsvítím, ale ona za to stojí.

„Posloucháš, Patricku?!“ zařve zase máma.

Kristepane. Nakloním se nad zábradlí a zavřískám dolů:

„Jsem Patch!“ I nové jméno je součást mé proměny. Nechám si říkat Patch, abych působil tajemněji a důležitěji, jako bych zkrátka neměl čas vyslovovat celé své jméno. Patrick je typ kluka, co si na ruce zkouší líbání tak dlouho, až si udělá cucflek (bohužel pravdivý příběh), kdežto Patch rozdává rady ohledně líbání a taky božsky voní a má džíny s dokonalými dírami na kolenou.

„Navíc,“ pokouším se překřičet chrčení kávovaru, „mě v tenhle významný den nervuješ! Měla by sis ho vážit! Tvoje dítě jde do třeťáku, to se děje jen jednou za život!“

Nastane pauza, jak máma čeká, až se kávovar vypne.

„Akorát se to dělo už loni, když do třeťáku nastupovala Kath. Máš pětačtyřicet minut, Patricku!“

Moje starší ségra Kath je ve třídě nejstarší (kruté zimní dítě se srdcem z ledu), zato já patřím v ročníku mezi nejmladší (veselé letní dítě se srdíčkem ze zlata), tudíž jsme ve škole jen rok od sebe. Máma pošetile doufala, že nás to sblíží. Stejně pošetile se chová, když mi dává jen tři čtvrtě hodinky na přípravu. Za tak krátkou dobu se nedá nic stihnout! Kroutím se před zrcadlem, snažím se zahlédnout co nejvíc a přemýšlím, jak svůj vzhled nejrychleji doladit tak, aby vystihoval moji osobnost. Vidím jen lehce zrzavé vlasy,

kterým říkám „sluneční blond“, a trochu moc dlouhé paže. Nakonec, jako ostatně vždycky, zavolám přes facetime Jean. „To zvládneme, jen to musíme vzít šupem,“ donese se ke mně z reproduktoru její klidný hlas, zatímco se hrabu v krabičce s plackami s různými citáty.

Jean je ta nejlepší kamarádka na světě. Jméno Jean sice zní obyčejně a babičkovsky, ale já jí to nevyčítám. Je krapet trhlá, ovšem jinak je naprosto senzační. Poslední dobou nosí každý den jinou sponku a taky studuje všechno, co souvisí s queer tématy. Zpočátku to dělala, aby mě podpořila, jenomže teď to lehce přehání a je schopná mi vynadat, když nejsem dost pokrokový. Teoreticky to zní skvěle, ale ve skutečnosti mi to pije krev, poněvadž jako pardon, vždyť to já jsem tady queer.

„Dobře. Stačí se zaměřit na vlasy, boty a doplňky,“ připomenu jí a vysypu na postel krabičku s kamínky. Nejsem si zrovna jistý, co se dá vymyslet s jednotlivými krystaly, ale jsem ochotný zariskovat.

„Bylo by to daleko jednodušší, kdybychom nenosili uniformy,“ zasténá Jean do telefonu a zastrčí si do neposlušných vlasů sponku s třešničkou.

„Já vím, vopruz!“

Pěkně kecám. Nikdy bych veřejně nepřiznal, že mě nošení uniformy uklidňuje. Jinak by mě každé ráno zahlcovaly volby a nikdo by beztak nepochopil moji abstraktní estetiku ve stylu „náhodné setkání“ nebo „dotyk bohémy“. Mimoto mi zelené tričko s límečkem sedne k pleti.

„Co si bereš za boty?“ zeptá se Jean, která odešla od obrazovky, takže se její slova vrací s tlumenou ozvěnou.

„Ty s tebou nebudu rozebírat, protože sice nejsou výstřelkem nejnovější módy, ale báječně mi tvarují…“

„… klenbu, ano. Už jsi mi to několikrát vykládal,“ prohodí, když se znovu objeví před kamerou, se školní brašnou,

kterou si, jak ji znám, sbalila už před třemi dny. „Tak se vrhneme na vlasy!“

Strčím prsty do vlasového vosku pro větší objem, který mi moje kmotra Pamela nadělila už po šestery Vánoce v řadě. S mojí mámou ani nejsou kámošky, ale z nějakého důvodu mi každoročně posílá vosk a přáníčko s plameňákem. Pustím si videonávod s názvem „plážový rozcuch“, ovšem asi po deseti minutách kroucení konečků ve snaze dosáhnout „nenuceného tvaru“ nepřipomínají plážový vzhled, ale spíš křičí „právě mě zasáhl blesk“. Vrazím hlavu do umyvadla, vosk smyju a půjčím si ségřin fén. Po dalších deseti minutách, během nichž se s Jean stihneme dvakrát poštěkat o tom, jestli stojí za to investovat do difuzéru (určitě ano), se prohlížím v zrcadle. Musím uznat, že objem fakticky mám. Musím se dost zaklonit, aby Jean viděla celou moji hlavu. Oba usoudíme, že za objem vlasů se člověk nemá stydět, a tak hovor ukončím a hrdě sejdu dolů, abych předvedl novou vizáž.

„Hezký účes,“ podotkne máma, popadne kabelku a nejméně po jedenácté v ní začne hledat klíče.

„Proč nikdy nepochválíš moje tvůrčí úsilí?“ prsknu a opatrně se celou dlaní dotknu vlasů, abych se ujistil, že neztratily na drahocenném objemu.

„Tím úsilím myslíš fénování?“ zeptá se nepřítomně, s očima zavrtanýma do útrob kabelky. „Kde mám ty zpropadené klíče?“

„Caroline,“ oslovím ji křestním jménem, aby pochopila, že to myslím vážně, a teatrálně si povzdechnu. „Budeš-li dál sabotovat můj osobní růst tím, že mě budeš častovat povýšenými komentáři jako ‚hezký účes‘, potom se obávám, že nadále nedokážu žít pod tvojí represivní střechou.“

Máma se zatváří, jako že má na jazyku jízlivou odpověď, ale pak zmateně nakrčí čelo. „Cože?“

Na moji rychle se rozvíjející slovní zásobu bývala pyšná, nicméně teď vypadá, že už není nadšená z toho, že zplodila génia. Já ji vlastně obdivuju, jelikož je to svobodná matka dvou dětí (z nichž jedno je andílek a druhé Kath), jenomže mi čím dál tím častěji leze na nervy, zvlášť když mi odmítá poskytnout neochvějnou podporu v každém mém snažení.

A není to náhodou přesně to, co se od rodiče čeká?

„Dobře, Patricku,“ pokračuje tím svým tónem, ze kterého přímo čiší musíme to dál rozebírat?. „Tvoje vlasy jsou to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Dosahují nebeských výšin… a to nejen svojí výškou.“ Zachechtá se vlastnímu vtipu, načež sykne: „Kam jsem krucinál dala ty klíče?“ a otevře chlebník.

Já vlastně vím, kde jsou. Ale abych měl čas na cereálie a abych ji potrestal jednak za ten fór s vlasy a jednak za to, že mi říká celým jménem, danou informaci před ní zatajím.

Pustím se do snídaně. Můj trik spočívá v tom, že cereálie do mlíka přihazuju postupně, takže se nestihnou rozmočit. Během snídaně, ostatně jako v životě, vyžaduju řád.

Zrovna když si přidávám, do kuchyně se dovleče Kath. Za sebou táhne batoh, což mi připomene, jak občas za sebou podobně táhne mě. Ségra nedávno objevila oční linky, ale nenechá si ukázat, jak je používat decentně, takže vypadá, jako by chtěla zajistit, že její oči nepřehlédnou ani astronauti z vesmíru. Těsně předtím, než otevře lednici, aby se nacpala jakoukoli uzeninou, kterou tam najde, si mě s neskrývaným opovržením změří pohledem. „Co to máš s vlasy?“

„Co jako?“ Nervózně si je pohladím. Trochu zapérují.

„Vypadají divně.“

„ Divný je synonymum pro jedinečný, takže díky, Kath. Lichotí mi, že podle tebe vypadám jedinečně.“

„Jak myslíš,“ utrousí a nacpe si pusu salámem. Už skoro rok mezi mnou a Kath probíhá studená válka, protože

odmítá přiznat, že mi rozbila karaoke přehrávač, ačkoli mám k mání všechny důkazy (jinými slovy: vím, že to byla ona!). Naivně sází na to, že to vyšumí, jenomže to netuší, s jakou pečlivostí si vedu seznam křivd. Patří to k jedné z pěti mých silných stránek.

Mých pět předností:

1. Herectví.

2. Během dvou sekund poznat, co propaguje jakákoli televizní reklama.

3. Drnčivě vyslovovat písmeno r.

4. Nezapomínat křivdy.

5. Trojskok (jde mi překvapivě dobře, bohužel v moderní společnosti nemá žádnou váhu).

„Tak sebou hněte! Teď už fakticky jedeme pozdě,“ nechám se slyšet, sundám klíčky z háčku a podám je zmatené mámě, která si vždycky myslí, že na věšáčku vedle dveří by je nikdy nenechala.

Zrovna když mamka natahuje ruku, aby zamkla vchod, zadržím ji. Je zvláštní, že člověka potká prozření nejčastěji v časové tísni. Vyběhnu nahoru a popadnu tu pravou věc, jež spojí celý můj outfit a udá tón letošnímu školnímu roku.

Kapitola 2

Vnašem skromném městečku Hiverhampton najdete tři školy. Kdyby se rozdávaly ceny, ta naše – Hiverhamptonská střední – by nezískala ocenění za největší akademické úspěchy, kreativitu nebo alespoň čistotu, zato by s přehledem vyhrála v kategorii největší podvod. Když máma zastaví před nádhernou budovou z červených cihel, s vysokými okny, věžičkami a latinským nápisem nad vchodem, skoro se nechám napálit i já. Takovou školu byste čekali ve filmu, kde Colin Firth hraje inspirativního, leč přísného učitele literatury. Jenže to je fasáda jediné budovy. Právě v tom tkví ten podvod. Zbytek školy vám zůstane skrytý, dokud není pozdě a vy nejste uvěznění vevnitř. Tvoří ho čtyři béžové krabice, které uprostřed formují čtvercový dvorek. Kdybych byl průvodcem po škole (což je funkce, o kterou se teď ve třeťáku ucházím), řekl bych: „Škola se pyšní zatravněným venkovním prostorem, moderním stravovacím zařízením a špičkovým technickým vybavením.“ Přeloženo: „Máme betonový dvorek s dvěma lavičkami přivázanými řetězy a jedním polosuchým stromem, jídelnu s obřím dávkovačem kečupu a učebnu, v níž se nachází nanejvýš čtyři počítače schopné připojení k internetu.“

Teprve když mamka odjede a já vstoupím do své podvodné školy, zadívám se na módní doplněk, který jsem popadl těsně před odchodem. Dochází mi, jakou kolosální chybu jsem provedl. Vzal jsem si náhrdelník s obřím dřevěným přívěskem ve tvaru surfařského prkna. Co mě to napadlo?! K tomu mám vlasy nadýchané jako cukrová vata. Nastává nejhorší den mého života! Pokud to takhle půjde dál, letošní rok ponese jméno „totální katastrofa“.

„Je to výrazný kousek,“ podotkne Jean, když si všimne, že před francouzštinou propadám panice. Prohlíží si obří náhrdelník, který jsem kdysi koupil v obchodě se suvenýry v Devonu. „Výrazné doplňky nosí odvážní lidé, připravení převzít kontrolu nad svým životem.“

Vím, že jen papouškuje jednu z máminých knížek, co jsem jí půjčil (Buď vlastní šéfkou), ale i tak mě tím maloučko uklidní. Jenže pak se rozhlédnu po třídě a všimnu si, že na mě všichni civí. Jeden kluk ke mně dokonce přijde a zeptá se, jestli rád surfuju! Jak to mám vědět, když jsem to nikdy nezkusil?! Proč všichni berou ten přívěsek tak doslova? Vždyť nejde o to, co máte na krku, ale že seberete odvahu nosit doplňky!

A právě když si myslím, že to nemůže být horší, Jean do mě drcne loktem a zašeptá: „Už jde.“ Do učebny nakráčí

Tessa Jamesová, má úhlavní nepřítelkyně. (S Jean jsme se zapřísahali, že to bude naše nemesis.)

Abych to vysvětlil: Tessa přestoupila na naši střední před dvěma lety. Ze začátku se s ní nikdo nebavil, protože nosila veganské pantofle. Ale my s Jean, humanitárně ladění vizionáři, jsme v jejím skandinávském, ekologickém stylu spatřili potenciál a vzali ji pod svá křídla. Líbilo se nám, že dřív bydlela kousek od Londýna. K nám se přestěhovala

kvůli tomu, že si máma procházela osobní krizí (rozvodem, protože jí manžel zahýbal). S Tessou jsme si padli do noty. Oba máme rozvedené rodiče a i ona se touží stát herečkou. Jean sice váhá, jestli má herectví v krvi, ale já ji opakovaně ujišťuju, že se pro ni práce najde. Až se proslavím, může mi dělat agentku.

První rok jsme tvořili nerozlučnou trojku, jenže pak se to zvrtlo. Přes léto si Tessa nechala udělat melír a opálila se a najednou ji populární spolužáci začali zvát na párty. Tessa se od nás okamžitě odstřihla a na konci prvního pololetí už byla nedílnou součástí Dýmového gangu (tak si říká cool parta, protože občas vapuje za opuštěným hotelem). Od té doby se z Tessy stala pěkná husa. Když s Jean jíme nebo skládáme mozaiky z pytlíčků se solí a pepřem, někdy ji načapám, jak nás od stolu populárních děcek propaluje pohledem.

Tessa vpluje dovnitř se svou novou partou, v níž nechybí ani Callum Taylor, který ve chvíli, kdy vejde do učebny, někomu shodí knížky z lavice. Callum je učebnicový příklad hezouna a šikanátora. Kolikrát mě napadá, že si vygooglil, jak ubližovat okolí, a toho návodu se do puntíku drží. Zatímco se ten hromotluk hlasitě řehtá, Tessa nakráčí k nám a pohodí vlasy, které jsou podle očekávání dokonale zesvětlené, lesklé a ladí s Callumovými běloskvoucími teniskami. Každý měsíc si pořizuje nové. Nestihnu náhrdelník schovat do košile a Tessa ho vyčenichá jako žralok krev. Ještě že jsem si ten katastrofální účes opláchl pod kohoutkem a nedal jí další munici.

„To je přívěsek?“ pronese svým vyumělkovaným londýnským přízvukem a okamžitě tím vyvolá salvu smíchu od své skupiny kumpánů.

„Co by to asi bylo?“ utrousím a snažím se nezrudnout. Marně. Už cítím, jak mi hoří uši. Obrátím se k Jean a protočím

panenky. Když někdo zkouší něco nového, musíte ho pochválit, třebaže se vám to nelíbí.

„Podle mě vypadáš skvěle. Stylově,“ podpoří mě Jean.

Díky bohu za ni.

„Ty teď surfuješ?“ ozve se Callum, opře se o naši lavici a skloní se, aby si mě prohlédl zblízka. Nemůžu si nevšimnout, že přes léto nabral svaly – záměrně je vystavuje v příliš těsné košili.

Střelím po Tesse otráveným pohledem a zachytím záblesk v jejích očích. Evidentně se chystá zaútočit.

„No, jestli to musíte vědět, tak ten přívěsek je mého bratrance…“ Lež ze mě vypadne dřív, než ji stihnu zastavit.

Nakloním se k nim a roztřeseně se nadechnu (dneska už podruhé). „Bratranec je totiž děsně nemocný, takže ho nosím na podporu.“ Nejsem na tu sprostou lež pyšný, tím spíš když

Tessa moji rodinu zná, nicméně svůj účel splní a tu nánu umlčí. Užuž si připravovala nějakou jedovatou poznámku, ale ví, že s nemocnými členy rodiny není radno si zahrávat.

Místo toho opět pohodí vlasy a odkráčí ke svému stolu.

Jedna nula pro Patche.

Smůla je, že teď musím ten přívěsek nosit pořád. Nebo aspoň dokud fiktivního bratrance nezabiju.

Otočím se k Jean a naléhavě zašeptám: „Poslyš, musíš mi furt připomínat toho nemocného bratrance.“

„Spolehni se,“ usměje se. „Už máš hotový ten seznam?“

Vylovím z batohu zápisník a nalistuju stránku s názvem

Požadavky na kluka. Byl to Jeanin nápad, abych nezapomněl, že se nemám spokojit s kýmkoli, ale hledat někoho perfektního.

Jean vezme do ruky červenou propisku, jako by opravovala můj domácí úkol, a přeletí seznam očima. V tuto chvíli vypadá takto:

Požadavky na kluka:

 Hodně, hodně rajcovní (ale budu tvrdit, že na tom nesejde).

 Občas porušuje pravidla (ale respektuje autority).

 Ambiciózní.

 Sportovec (nemusí být profík, ovšem mělo by mu to slušet v šortkách).

 Vychází s dospělými a psy.

 Má slavného příbuzného (pozn. – příbuzný, ne známý známého).

 Když se mnou flirtuje, říká mi příjmením (jako v televizních seriálech, ne jak to dělá Callum Taylor).

 Mluví cizím jazykem / chce se učit jiný jazyk / má stažené Duolingo.

 Je s ním zábava, ale spíš oceňuje můj humor, než že by sám vtipkoval.

 Hodný atd.

„Fajn, to zní reálně. Akorát bychom si měli rozmyslet, jestli rajcovní zůstane na prvním místě a hodný až na posledním. Ve svém zdravém, i když heterosexuálním vztahu

jsem zjistila, že…“

V tu chvíli vypínám, protože vím, že spouští tradiční monolog o tom, jak vypadá opravdová láska.

Jean si přes léto našla kluka. Už spolu nejsou, ale tehdy to bylo vážné (vydrželi spolu přes měsíc). Nejprve mě štvalo, že první skutečný vztah z nás dvou měla ona, ale už jsem se s tím jakž takž smířil. Teď je z ní moje osobní navigátorka tajemnými a komplikovanými vodami randění. Její kluk se jmenoval Joe. Seznámili se u bazénu, kam Jean chodila na lekce plavání, aby překonala strach z utonutí. Ten jsem v ní zřejmě vzbudil já, když jsem ji osmkrát donutil

zhlédnout Titanic. Často jsme se vídali ve třech, poněvadž

Jean odmítala upřednostňovat milostný vztah před naším přátelstvím (což já asi dělat nebudu).

I tak jsem o Joeovi zjistil jen to, že často nosí khaki, má jednu plombu a ve fotbale fandí Tottenhamu Hotspur. Jean tvrdila, že ve skutečnosti má básnickou a hloubavou duši a že píše texty písní, ovšem já prostě odmítám uvěřit, že si někdo umělecky založený koupí batoh od Nike. I když jejich vztah skončil, Jean se nechala slyšet, že mít kluka je úžasné, a plně podporuje můj letošní cíl – možná moc nadšeně –, zatímco ona si dá čas, aby se „znovu naučila být sama“.

„… a právě tohle je klíčový aspekt vztahu, Patchi,“ dodá, čímž mě vytrhne z přemýšlení.

„Na beton,“ souhlasím bezděky. Později si zjistím, co že je ten klíčový aspekt.

„Povídej,“ vybídne mě a zakmitá obočím jako oplzlá moderátorka seznamovacího pořadu. „Zaujal tě dneska někdo?“

Naštěstí mě před odpovědí zachrání pozdní příchod

madame Patternové, která okamžitě začne popisovat, jak cestou do práce málem nabourala do druhého auta a samozřejmě za to nemohla.

Zatímco horečně kreslí na tabuli schéma srážky, znovu se ponořím do myšlenek. Jeanina otázka mi vrtá hlavou, ale nevím, jak odpovědět. Ne že by se mi kluci nelíbili. Každou chvíli mě někdo zaujme. Kámen úrazu tkví v tom, že já se nelíbím jim.

Štve mě, že už jsem si v duchu plánoval, kdo bude můj první kluk. Rozhodování jsem měl snadné. V našem ročníku jsou totiž jen dva kluci, co si prošli coming outem: James a Ethan. Ani jednoho pořádně neznám ani mě zvlášť nepřitahují, což ovšem nepovažuju za dostatečné důvody je vyloučit jako potenciální partnery. Nedokázal jsem se mezi

nimi rozhodnout a házet si mincí mi přišlo neuctivé. Naštěstí jsem před týdnem zjistil, že Jamesův bratranec kdysi dostal štěk v seriálu Pán času, takže se misky vah naklonily v jeho prospěch. Chystal jsem se odpíchnout od koketního smíchu a jemného doteku ruky, ale jakmile jsem ráno dorazil do školy, Jean mi oznámila, že se James a Ethan dali dohromady. To poněkud zhatilo mé plány. Jasně, můžu počkat, až se rozejdou, ale to mi připadá nepravděpodobné, na úvodním shromáždění jsem je totiž viděl, jak si navzájem píšou jména na ruce lihovkou. Naštěstí mám plán B. Dramaťák.

Kapitola 3

Zbytek dne kolem mě prosviští ve smršti otázek typu „Jak ses měl v létě?“, „Věřil bys, že zase začala škola?“ a „Ty fakt rád surfuješ?“. Jediný moment, který za něco stojí, je, když se mi během matiky spustí krev z nosu. To je vždycky vzrůšo. Na záchodcích si vyfotím zkrvavené kapesníky pro případ, že bych se dal na dráhu uměleckého fotografa. Celý den ovšem nemyslím na nic jiného než na večer, kdy máme první hodinu dramaťáku. Dramaťák je zaprvé moje nejoblíbenější věc na světě a za druhé je to nejpravděpodobnější místo, kde bych si konečně mohl najít kluka. Na kroužek se totiž může přihlásit každý středoškolák z okolí. Pravda, moc lidí z jiných škol tam nechodí, ale s Jean jsme přesvědčení, že nás letos čeká hormonální peklo. A teď, když dosavadní hvězda Leo Stewart (který dostával hlavní role jen díky ostře řezané bradě) odešel, je víc než jasné, že se králem jeviště stanu já.

„Vsadím se, že zase budeme hrát Olivera!,“ bručí Jean cestou k místnímu divadlu, kamenné budově s věžičkami. Sklání se nad sáčkem lentilek a pečlivě pro mě vybírá všechny zelené a žluté. Nemůžu říct, že by mi chutnaly víc, ale připadají mi zajímavější.

Chytnu Jean za loket a přitáhnu ji k sobě, aby nenabourala do lampy. „Klid, minulý týden jsem paní Jenkinsové poslal seznam návrhů.“

„Co odpověděla?“ zeptá se moje kámoška a vysype si do dlaně další barevné cukrovinky.

„Zatím nic. Ale dal jsem jí jasně najevo, že je čas na něco temnějšího. Umění má přece něco sdělovat, Jean.“

Jean se tváří trochu znepokojeně a hodí mi do otevřené ruky žlutou lentilku. „Neříkala ti Jenkinsová, abys jí přestal psát?“

Technicky vzato ano. Jsem jediný, kdo má číslo na její mobil. Dala mi ho, když jsme jeli do Londýna na Zkrocení zlé ženy. Navrhl jsem jí, abychom si vyměnili čísla pro případ nouze, a ona poněkud neochotně souhlasila.

„To je vedlejší. Teď se musíme soustředit!“ prohlásím a otevřu dveře do budovy, kde možná potkám svého úplně prvního kluka.

Komunitní divadlo se skládá ze tří hlavních prostor: z předsálí, kde zkoušíme, protože je tam nejvíc světla a nejmíň myší, zákulisí, které slouží spíš jako skladiště než šatna, a samozřejmě z divadelního sálu. Ten je sice trochu ošuntělý, ale pyšní se jistým kouzlem, velkou červenou oponou a jevištěm, jež – pokud ho teda nezkoumáte zblízka – působí charismaticky. Zatímco v předsálí stavíme židle do kruhu, vzduch těžkne nezaměnitelnou směsicí prachu, zápachu starých sušenek a myších bobků. Ach, je fajn být zpátky! S Jean se nám podařilo ukořistit jediné dvě židle s polstrovanými opěradly. Sedíme vedle Flory a Rachel, dvojčat z dívčí školy o ulici dál. Nejsou jednovaječná, ale vždycky se oblékají do stejných barev, jen v jiných odstínech. Trochu mě to děsí. Dnes si Rachel vybrala makově červenou a Flora

karmínovou. Jejich osobnosti nemůžou být rozdílnější. Rachel je sluníčková a milá, Flora věčně pesimistická a morbidní. Jediné, co je spojuje (kromě genů), je láska ke zvířatům, ale zatímco Rachel sní, že se stane veterinářkou, Flora chce vycpávat zdechliny. S Jean je považujeme za „kámošky z dramaťáku“, které existují jen tady, na divadelních prknech. Když je potkáme jinde, je to takové trapné. Jednou jsme na ně narazili v kině a všichni jsme z toho byli v nervu. Jakmile se ale potkáme v divadle, zdravíme se, jako bychom byli dávno ztracení sourozenci.

„Dlouho jsme se neviděli!“

„Jaké jste měli léto?“

„DĚSNĚ jste mi chyběli!“

„Na podrážku se mi přilepil brouk.“

To poslední pronese Flora, zamyšleně se sklánějící k botám, zatímco holky s Jean zasvěcujeme do naší mise. Rachel piští nadšením a Flora zklamaně vzdychá a mumlá něco o tom, že „chození znamená pustit si k tělu dalšího člověka, co tě zklame“, ale obě souhlasí, že přiloží ruku k dílu. Všichni čtyři pak sedíme mlčky a vyhlížíme kandidáty. Každý rok nás do dramaťáku chodí dvacet až třicet, z toho bývá pět nových členů a kluci se mezi nimi objevují výjimečně. Kdovíjaké naděje si proto nedělám. Zatím jsem zpozoroval jediného nováčka, holku s příliš dlouhými culíky. Když opět vrznou dveře a já se otočím, abych se podíval, kdo vchází, srdce mi poklesne. Nevítá mě láska mého života, ale Tessa. Jean si jí očividně taky všimne, protože ji slyším tiše zasténat. „Co tady, kristepane, dělá?“ syknu na Jean. Když Tessa přestoupila na naši střední, vzali jsme ji s sebou na dramaťák, který si okamžitě zamilovala (a dokonce dostala pochvalu za svůj výstup v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, což jsem jí víceméně přál).

Jakmile se s námi přestala bavit ve škole, vykašlala se zákonitě i na dramaťák. Vsadím se, že žádnému ze členů Dýmového gangu neprozradila, že sem zase chodí. Callum totiž jednou označil divadelní hry za „zdlouhavé nudné filmy bez honiček v autech“.

Vida, vida, kdopak se to připlazil zpátky k umění?

Na chvilku se setkáme pohledem, který já okamžitě odvrátím. Nedovolím, aby mi zkazila dramaťák. Zapřísahám se, že ji budu ignorovat a povznesu se nad ni, a s tichým potěšením sleduju, jak si sedá vedle Alexy Petersové, která měla nejméně třikrát vši.

Právě když začínám ztrácet naději a uvažuju nad plánem C (shánět si kluka tím, že budu stát před radnicí s transparentem), Flora do mě šťouchne a sekne očima ke stolu s pitím, kde zády k nám stojí dva kluci. Ani jednoho neznám.

Se zatajeným dechem a nataženým krkem napjatě čekám, až se otočí, a mezitím si prohlížím jejich oblečení. Jeden z nich má modré kalhoty, druhý jasně červené tepláky. Díky tomu poznám, že jsou jako den a noc. Kalhoťák je osudem zkoušený umělec, zatímco Teplákář je sportovec a pohodář. Kalhoťák mi bude psát milostné dopisy, a když budu mluvit, bude se soustředěně mračit na znamení, že mě skutečně poslouchá. Umí úžasně kreslit, přesto své výtvory skrývá před světem, dokud jednoho dne náhodou neobjevím, že tajným objektem jeho umění jsem já a že v tom fakt válí. Teplákář mě zase bude ležérně objímat kolem ramen a popíjet se mnou kafe. Jo, a má ve tvářích ďolíčky, to je jasné. Bude vycházet s mojí ségrou a oba si ze mě budou hravě utahovat, ale jen trochu, abych se neurazil. Oba dva tedy představují skvělé možnosti.

Po chvíli, která se táhne celou věčnost, se obrátí čelem k nám a vyrazí naším směrem.

Jean, Flora i Rachel sborově zalapají po dechu. Ze samé radosti se mi zatmívá před očima, ale jakmile znovu zaostřím, pořádně si je prohlédnu. Kalhoťák má krátké, úhledně střižené hnědé vlasy a opatrně usrkává pomerančový džus. Kéž bych byl jeho sklenice! Teplákář má rozcuchané černé vlasy. Když se s tichou sebejistotou loudá k několika prázdným židlím, hravě drcne do Kalhoťáka, který rozlije trochu džusu. Poznám, že se kamarádí už dlouho, protože Kalhoťák jen zakoulí očima. Měl bych popadnout ubrousky a nabídnout se, že mu osuším svetr? Co když se o mě budou prát a přestanou se spolu bavit? To by nebylo špatné.

„Hezké odpoledne!“ Paní Jenkinsová, naše učitelka, důrazně zatleská, čímž mě vytrhne ze snění, a napochoduje doprostřed místnosti, až za ní červená sukně s bílými puntíky vlaje. Loni, zhruba půl roku po rozvodu, ji posedl duch padesátých let a jednoho dne prostě dorazila na hodinu s širokou sukní, puntíkovanou halenkou, vyčesanými vlasy a rudými rty. Máma říkala, že se to lidem, kteří si procházejí krizí, občas stává.

„Vítejte zpátky!“ volá a točí se kolem dokola. „A vy, co jste tu noví, vítejte. Divadlo je život, život je divadlo.“ Přikývnu na souhlas, protože můj život je fakticky teatrální.

„Každý semestr uvádíme muzikál! Možná vám to připadá absurdní, ale staří mazáci mohou potvrdit, že s odhodláním, kreativitou a mnoha zásahy do původního textu se nám to daří dát včas dohromady. Když tedy nepočítám, jak jsme uváděli Kočky. Neúspěch ovšem přičítám střevní chřipce, co tu řádila. A teď k věci! Určitě jste všichni zvědaví, co budeme letos hrát.“

Paní Jenkinsová nás ráda napíná. Rozhostí se ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout. A já ho skutečně zaslechnu, ale pak mi dojde, že jen Jean vypadla sponka s třešní.

„Po pečlivém zvažování a několika výjezdech do Londýna,“ – zde nechá dramatickou pauzu, abychom se stihli zatvářit ohromeně – „a navzdory tomu, že se několik lidí snažilo ovlivnit mé rozhodnutí,“ – loupne po mně očima –„jsem se rozhodla, že letos zahrajeme Sweeneyho Todda!“ V sálku zavládne vzrušené šuškání. Pohlédnu na Floru (vypadá netečně) a Rachel (nadšeně se usmívá) a významně přikývnu hlavou, aby si myslely, že jsem se na rozhodnutí podílel.

Nevzpomínám si, o čem Sweeney Todd je, ale vím, že pokud se jméno postavy objevuje v názvu, jde o hlavní roli. Na dramaťáku to chodí tak, že čím jste starší, tím větší part dostáváte. Dřív mi to nepřipadalo spravedlivé, ale teď jsem za to rád. A to nejen proto, že k těm starším už patřím, fakt. Roztřesenýma rukama vytáhnu mobil a danou hru si vygooglím.

„Konkurz bude příští pondělí. Chci, abyste si připravili krátký,“ – zase se podívá na mě – „ krátký monolog a píseň dle vlastního výběru. A teď se uvolníme a dáme si pár her!“

„Patchi, ty určitě získáš titulní roli!“ špitne Rachel nadšeně, když začneme přesouvat židle na stranu.

„Stoprocentně!“ přidá se Jean a poplácá mě po rameni, jako bych ji už dostal.

„To teda ne,“ namítnu. „Budu rád za jakoukoli postavu. Třeba Anthony je super a vlastně i soudce Turpin je zajímavý,“ pronesu a v duchu si promítnu seznam rolí. Popravdě řečeno si už ale připravuju svůj skromný a překvapený kukuč, až mi paní Jenkinsová oznámí, že hraju Sweeneyho.

Postavíme se do šišatého kruhu, abychom si zahráli seznamovací hru pro nové členy. Silou vůle a za pomoci

ostrých loktů se nám s Jean podaří vměstnat vedle Kalhoťáka a Teplákáře. Když se postavím po boku Kalhoťáka, ucítím vůni jeho mátového sprcháče, což je prostě celý on. „Pojedeme do kruhu. Každý řekne svoje jméno a jednu zajímavost o sobě!“

Ozve se kolektivní zasténání, protože postavit se pod drobnohled ostatních a na povel vymyslet neotřelou vlastnost je nadlidský úkol.

„Patricku, co kdybys začal?“ usměje se na mě paní Jenkinsová.

Kruci. Proč zrovna já musím být hvězdou letošního dramaťáku? Těžké je břemeno moci. Odkašlu si.

„Ahoj! Jmenuju se Patrick, ale všichni mi říkají… Patch.“ Kluci a holky, co chodili loni a co mě znají jen jako Patricka, si vymění zmatené pohledy. „Pokud mi tak ještě neříkáte, měli byste začít,“ zablekotám nervózně a seknu očima po Kalhoťákovi a Teplákáři, kteří se na mě ani nepodívají, ale něco si šuškají. Ježíši, co když se baví o mně? Klid, soustřeď se, Patricku. Teda Patchi! Soustřeď se, Patchi.

„A zajímavý fakt o mně je, že…“ Mozek mi pracuje na plné obrátky, ale nic nevytváří. Připadám si, jako bych horečně listoval prázdnou knížkou. Co je na mně zajímavého? Vždyť já vím, že jsem zajímavý! Jsem fascinující! Jenže zaboha nemůžu z paměti vydolovat, jak přesně.

„A zajímavý fakt o mně jeeeee…“ opakuju jinou intonací, abych získal čas, „že jsem… gay.“

Ticho.

Panebože.

Proč jsem to prokrista plácl?!

Co je to se mnou?

To přece nemůžu zmínit jako zajímavost… DRUHÝ ROK

V ŘADĚ.

Zaslechnu Tessino uchechtnutí a ucítím, jak mi zahoří tváře. Zaletím nervózním pohledem ke Kalhoťákovi a Teplákáři. Tentokrát mi oba pohled opětují a… usmějí se. A to nijak škodolibě, ale… no, já nevím.

„No, Patchi, děkuju. Není to zrovna nová skutečnost, ale přesto je velmi poutavá!“ zachrání mě paní Jenkinsová.

„Láska je láska!“ vykřikne Jean zprava a solidárně mi stiskne ruku.

Paní Jenkinsová se na nás nechápavě podívá, načež s úsměvem zatleská. „To máš pravdu, Jean… Dobrá, co kdybys pokračovala?“

Je mi tak trapně, že přestanu vnímat, jaké zajímavosti zmiňují ostatní, přesto zaslechnu Tessu prohlásit, že za svoji zajímavost považuje, že vyrůstala v Londýně. Když už nic, nejsem jediný, kdo opakuje stejnou odpověď. A taky, aby bylo jasno, žila nejmíň čtyřicet minut od Londýna, takže ta moje odpověď je aspoň pravdivá. Když se dostaneme na konec kruhu, přestanu se litovat. Na řadě jsou totiž Kalhoťák s Teplákářem a je důležité, abych znal jejich skutečná jména. Kluk v teplákách začíná.

„Ehm, čau všichni. Jmenuju se Peter.“ Ježkovy voči! Je to Američan! „A zajímavost o mně je, že jsem se právě přistěhoval z New Yorku.“

V ŽIVOTĚ jsem neslyšel oslnivější větu. Zřejmě nejsem sám, kdo si to myslí, protože sálkem se rozlehne ohromené óóó, dokonce i od paní Jenkinsové. Potřebuju se odlišit od zbytku skupiny, a tak – abych působil světácky a zcestovale – se nakloním k Teplákáři, o němž teď vím, že se jmenuje Peter, a zašeptám: „V New Yorku stojí socha Svobody.“

„To jo,“ odpoví a zatváří se trochu zmateně. Moudře přikývnu, odtáhnu se a zapíšu si do paměti, abych si vyhledal

méně známé newyorské památky. „Byl jsi tam někdy?“ zeptá se.

Kruci. Nečekal jsem navazující otázku. „Jestli jsem tam byl?“ koktám. „No… Jak to říct? Ne.“

Peter nakrčí čelo, ale zdvořile přikývne a uculí se. Možná jsem náš první hovor nezvládl na jedničku, nicméně můj čas ještě nadejde! Naštěstí přichází řada na Kalhotáře. Vypadá napjatěji než jeho kamarád a kouše se do vnitřní strany tváře.

„Ahoj, já jsem Sam,“ pronese tak tiše, že ho určitě slyším jen já, Peter a Jean. „A zajímavé na mně je… že jsem nikdy nehrál divadlo.“ Rozpačitě se usměje a sklopí pohled k zemi. Pomalu posunu nohu do jeho zorného pole. Je to taková náhražka očního kontaktu. Hlavou mi už víří možnosti a cítím, jak se mi žaludek chvěje vzrušením, jako když zjistím, že budeme mít k večeři krevety, ale mnohem silněji.

Sam a Peter. Peter a Sam. Dva kluci, kteří mi možná právě změnili život.