Milý Jean-Pierre,
s lítostí ti oznamuju, že tohle je poslední dopis, co ode mě dostaneš. Rozhodl jsem se totiž, že si letos najdu kluka, a bohužel (pro tebe) prostě nemám kdy se vzorně věnovat dopisování a zároveň tomuhle novému, časově náročnému projektu. Nechci ti ale nic nalhávat a tvrdit, že psaní ukončuju jen kvůli tomu. Popravdě si, Jean-Pierre, myslím, že na tom máš svůj podíl viny. Píšeme si už skoro dva roky, a ani jednou ses mě nezeptal, jestli nechci přijet do Francie. Já tě k nám zval hned několikrát, a ty jsi ta pozvání poněkud neuctivě ignoroval. Navíc mě pořád dost uráží, že jsi mě v dopise z loňského roku oslovil jako „Felixe“. Tím jsi mi jasně ukázal, že si nedopisuješ výhradně se mnou. Pověz mi, pozval jsi Felixe do Normandie, Jean-Pierre??? Vlastně se neobtěžuj s odpovědí, beztak ti ne odepíšu. A ještě něco. Nějak si nepamatuju, kdy došlo k tomu, že jsme si začali psát jen anglicky. Což je na prd, protože se moje francouzština za celou dobu vůbec nezlepšila. I tak ti přeju, ať se ti daří, a fakt doufám, že tě letos vezmou do toho tenisového týmu. Vím, jak ti na tom záleží. Ale jak jsem říkal: tohle jsou poslední řádky, co ode mne čteš. 7