001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 3
Pavel Juřík
PÁNI Z HRADCE A SLAVATOVÉ Z CHLUMU A KOŠUMBERKA Vladaři domu hradeckého
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 7
OBSAH Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
DĚJINY RODU PÁNŮ Z HRADCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 POČÁTKY RODU VÍTKOVCŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Vítek I. z Prčice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Synové Vítka z Prčice a jejich erby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Vítek III. mladší z Prčice a Blankenbergu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 HRADECKÁ LINIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Zakladatel rodu Jindřich z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Vítek z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Boj o rakouské dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Přemyslův státní převrat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Pokračování boje o rakouské dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Mongolský vpád do Evropy a české ambice v Polsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Vítek z Hradce diplomatem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Oldřich I. z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Řád německých rytířů a Jindřichův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Obsazení Vídně roku 1276 a potupný mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Oldřich II. z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Oldřich III. z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Templáři v Jindřichově Hradci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Heřman z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Oldřich IV. z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Jindřich II. z Hradce – zachránce krále Karla IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Vojenský spor Jindřicha II. z Hradce a Viléma z Landštejna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Bílá paní hradecká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Jindřich III. (starší) z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Oldřich Vavák z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Jan Mladší z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Bitva u Sudoměře a Jindřich z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Oldřich zvaný Vavák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Čeněk z Vartenberka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Menhart z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Povýšení Tábora na královské město . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Soupeření o moc v zemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Ladislav Pohrobek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Francouz českým králem? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Oldřich V. z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Jindřich IV. z Hradce – politik i stavebník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Boj proti králi Jiřímu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
7
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 8
Kdo byl Zdeněk Konopišťský ze Šternberka? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Polepšení znaku Jindřichova Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Nový hradní palác . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 NOVÝ VZESTUP RODU PÁNŮ Z HRADCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Adam I. z Hradce – příchod renesance a Habsburků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Nástup Habsburků do Čech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Renesance v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Jáchym z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Obnovení arcibiskupství pražského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Rybníkářství pánů z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Jezuitská kolej v Hradci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Zachariáš z Hradce – budovatel Telče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Jak Zachariáš z Hradce okradl sirotka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Svatba paní Kateřiny z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Adam II. z Hradce – politik a mecenáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Wratislavové z Mitrovic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Schopní regenti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Poselství v Istanbulu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Velkopřevory maltézskými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Biskupové, vojáci a buditelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Dluhy pánů z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Souboj plný intrik o úřad nejvyššího purkrabího . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Příchod jezuitů do Jindřichova Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Vzpoura na Blatech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Konec rodu pánů z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Slavný pohřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Erb pánů z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
VYBRANÁ SÍDLA PÁNŮ Z HRADCE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Jindřichův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Historie hradu a zámku Jindřichův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Interiéry zámku Jindřichův Hradec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Rybník Vajgar . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Gotický hrad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Královský sál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Legenda o svatém Jiří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Madona z Jindřichova Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Španělské křídlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Adamovo stavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Pokoje v přízemí Adamova stavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Velké arkády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Renesanční mříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Rondel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
8
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 9
Zámecký mlýn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Telč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Historie hradu a zámku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Interiéry zámku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Renesanční interiéry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Rod Lichtenstein-Castelcorn a Podstatzky-Lichtenstein . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Rod Podstatzky-Lichtenstein . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Hraběcí apartmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Červená Lhota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Schönburgové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Kníže – diplomat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Schönburgové na Červené Lhotě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Romantické sídlo s pohádkovou atmosférou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Dačice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Interiéry zámku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Vynález kostky cukru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 První lesnická škola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Landštejn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Páni z Landštejna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Krajířové z Krajku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Polná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Těžba stříbrné rudy na Havlíčkobrodsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Palác pánů z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Přibyslav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Roštejn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Stráž nad Nežárkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Vítkův Hrádek u Jindřichova Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Žirovnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Zjednodušený rodokmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
DĚJINY RODU SLAVATŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Počátky rodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Jindřich Slavata a Smiřičtí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Vilém Slavata – velký politik katolické strany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Dědictví pánů z Hradce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Na cestě k defenestraci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Milostná aféra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Pražská defenestrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Konec povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Palladium země české v Hradci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Adam Václav Michna z Otradovic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Adam Pavel Slavata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131
9
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 10
Bohuslav Balbín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Adam Pavel – přítel a prostředník císaře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Jáchym Oldřich Slavata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Ferdinand Vilém Slavata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Jan Jiří Jáchym Slavata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Zrušené zásnuby posledního Slavaty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Kaple u vlčí jámy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 František Leopold Vilém – poslední Slava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Erb Slavatů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
VYBRANÁ SÍDLA RODU SLAVATŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 Chlum u Čáslavi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Košumberk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Čestín (Čestín Kostel) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Chlum u Třeboně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 Příchod pánů Fünfkirchenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 Letním sídlem následníka trůnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 Nová Bystřice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Slavatovská Bystřice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Poslední majitelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Zjednodušený rodokmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Použitá litetatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Zdroje obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159
10
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 11
ÚVODNÍ SLOVO Páni z Hradce se postupně stali druhou nejvýznamnější větví rodu „pánů z Růže“, hned po Rožmbercích. Páni erbu zlaté růže na modrém poli vybudovali druhou jihočeskou doménu Vítkovců a pronikli i na Moravu. Jejich jméno i heraldické barvy a figury dodnes používá jejich sídelní město Jindřichův Hradec, které bylo pojmenováno po zakladateli města a rodu pánů z Hradce. Pokračovateli rodu a „vladaři domu hradeckého“ se v 17. století stali Slavatové a po nich Czerninové. Přestože páni z Hradce hráli velmi významnou roli v českých dějinách a zanechali nám řadu stavebních památek (např. zámky v Jindřichově Hradci a Telči) a mnoho uměleckých děl, veřejnost se o nich měla dosud možnost dozvědět jen málo informací. Proto také vznikla tato kniha. Často se hovoří o odkazu rodu Rožmberků a jaksi se zapomíná na odkaz jejich bohatých a významných příbuzných, z Hradce, kteří také pocházeli ze stejného rozrodu – rodu Vítkovců. Mnohokrát zasáhli do našich dějin, ať již to byl spor mezi Oldřichem I. a králem Přemyslem Otakarem II., záchrana života Karla IV. Jindřichem II. nebo podpora nástupu Habsburků na český trůn roku 1526. Adamem I. z Hradce. Podobně jako Rožmberkové měli i páni z Hradce právo užívat pro hlavu svého rodu titul vladaře. Města Jindřichův Hradec, Telč nebo Slavonice vděčí pánům z Hradce za svůj hospodářský i kulturní rozvoj. Dochované gotické a renesanční památky dokazují jejich velký cit a smysl pro umění, stejně jako bohatství, které jim tyto stavby umožnilo. Bohužel roku 1604 se jejich kniha života uzavřela, o sedm let dříve než u Rožmberků, posledním „vladařem domu hradeckého“ z rodu pánů z Hradce, neduživým Jáchymem II. Bohatství rodu „pánů zlaté růže“ zdědil prostřednictvím své manželky Otýlie Hradecké významný představitel šlechtické obce své doby Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Pocházel sice z chudého šlechtického rodu, ale výhodný sňatek, konverze ke katolickému náboženství a nesporná inteligence i schopnosti mu přinesly bohatství i velmi úspěšnou politickou kariéru. Byl to zajímavý člověk, věřící katolík, Čech hájící ve Vídni zájmy Království českého, tvrdý odpůrce nekatolíků a „rebelů“ za stavovského povstání, a přitom nevyužil možnost obohatit se na pobělohorských konfiskacích a po Bílé hoře nepotrestal jindřichohradecké nekatolíky. Kontroverzní osobnost, kterou jedni chválí a druzí kritizují, a přesto si zasloužila bustu na zdech Národního muzea v Praze mezi velikány našich dějin. Dějiny nikdy nejsou černobílé. Čára života Slavatů se uzavřela ani ne sto let po pánech z Hradce a díky Marii Josefě hraběnce Slavatové, manželce hraběte Heřmana Jakuba Czernína, přešlo dědictví i rodový odkaz Slavatů a pánů z Hradce na rod Czerninů. Jejich syn František Josef získal roku 1716 od císaře Karla VI. privilegium nazývat se „vladařem domu chudenického a hradeckého“ a tento titul jeho dědicům náleží dodnes. Jak nás učí i naše nedávná minulost: právo není vždy spravedlností. Bez morálního očištění, bez hrdosti k národu a jeho historii, bez zodpovědnosti k sobě a našim dětem a planetě Zemi, bez statečnosti a pokory nás nečeká radostná budoucnost… Česká šlechta vždy tyto vlastnosti měla a nic na tom nezmění ani předchozí desetiletí, kdy nás po druhé světové válce učili o šlechtě pravý opak. Na závěr bych rád připomněl slova hraběnky Matyldy Nosticzové (1936–2021): „Není důležité být šlechticem, ale mít šlechetné srdce.“ Autor
11
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 13
DĚJINY RODU PÁNŮ Z HRADCE
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:57 Stránka 14
POČÁTKY RODU VÍTKOVCŮ Rozrod Vítkovců patří mezi nejvýznamnější a nejstarší české šlechtické rody, a to nejen v jižních Čechách, ale v celém českém království. Za zakladatele politické a majetkové moci rodu je považován velmož Vítek z Prčice, který dal potom jméno svým potomkům – Vítkovcům. Z tohoto rodu vzešlo několik jeho větví: páni z Krumlova, z Hradce (Jindřichova), z Rožmberka, z Landštejna, Lomnice a z Třeboně, ze Stráže, z Ústí (Sezimova) a z Kosové Hory. Nejdéle z nich „kvetla růže“ Sezimů z Ústí, kteří vymřeli až kolem první třetiny 17. století. Přestože Vítek od počátku vystupoval jako český velmož a své jméno si podle dobové módy poněmčil až v 80. letech 12. století na Witigo, němečtí předváleční autoři ho rádi uváděli jako Němce (rakouský tisk a literatura někdy i dodnes). Chtěli tím dokázat německý původ osídlení jižních Čech. Důkazem německého původu mělo být vlastnictví hradu Blankenbergu v rakouském regionu Mühlviertlu Vítkem III. Mladším († před 1250) z rožmberské větve. Původní kořeny všech rodových větví Vítkovců ale pocházejí ze Sedlčanska, z oblasti dolního toku Lužnice (viz Pavel Juřík, Rožmberkové, První po českém králi, Universum 2020). Jejich kolébkou nemohl být ani hrad Vítkův Kámen nedaleko hranic s Rakouskem, jak se někdy uvádělo, protože ve 12.–13. století zde tento hrad ještě prokazatelně nestál a kolem něj byl neprostupný prales. Vlastnictví majetků v severozápadním Rakousku tak souvisí s expanzí Vítkovců za hranice českého státu v období kolonizace pomezního hvozdu a s jejich mezinárodní sňatkovou politikou. Rožmberkové také nemají nic společného s rakouským rodem Orsini-Rosenberg.
nejstarší české šlechtice, ale bohužel o něm příliš nevíme. Pocházel údajně ze vsi Prčice na Sedlčansku a byl patrně zakladatelem moci rodu Vítkovců. Vítek je doložen v letech 1169–1176 jako stolník (truksas) na dvoře Vladislava II. (jako český král Vladislav I.). V letech 1172–1173 působil také jako diplomat při jednáních s císařem Friedrichem Barbarossou a po rezignaci krále Vladislava stál na straně jeho syna Bedřicha proti Soběslavovi II. Po intervenci císaře, který zbavil Bedřicha vlády, přešel v letech 1173–1178 na stranu knížete Soběslava II. jako hrabě (comes) v Kladsku. Když se ale sesazený Bedřich roku 1178 vrátil do Čech, znovu ho začal podporovat. V jeho barvách bojoval i v bitvě u Loděnice u Berouna (1179), kde byl zajat. Kníže Bedřich mu za jeho věrnost zřejmě daroval obec Prčice (v letech 1184–1185 se podle nich poprvé píše) a jmenoval ho správcem Prácheňského kraje (roku 1184 je doložen jako kastelán hradu Prácheň, který byl správním centrem. Tehdy pravděpodobně od panovníka získal i rozsáhlé majetky v jižních Čechách a v hornorakouském Mühlviertelu. Díky tomu měli Vítkovci velmi četné osobní a rodinné vztahy k Rakousku. V letech 1191–1192 Vítek získal část majetku vymřelého rakouského rodu Schönhering-Blankenberg jako léno pasovských biskupů. Pomohly mu v tom jeho zahraniční kontakty a pravděpodobně i sňatek syna Vítka III. mladšího z Blankenbergu s jednou z dědiček tohoto rodu, jejíž jméno neznáme.
Synové Vítka z Prčice a jejich erby Jindřich († 1237), předek pánů z Hradce – zlatá růže v modrém poli; Vítek II. starší (1196–1235), předek pánů z Krumlova – zelená růže ve stříbrném poli; Vítek III. mladší (1220–1243), předek Rožm-
Vítek I. z Prčice Prvním známým Vítkovcem je Vítek I. z Prčice neboli Witigo von Prčice († 1194). Patřil mezi 14
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:58 Stránka 15
ERBY JEDNOTLIVÝCH VĚTVÍ RODU VÍTKOVCŮ:
Erby Vítkovců: Páni z Hradce, z Krumlova, z Rožmberka, z Landštejna, z Ústí a ze Stráže.
listinách je často zmiňován. Protože Vítkovci podporovali předchůdce knížete Přemysla Otakara I. (králem od roku 1198), knížete a pražského biskupa Jindřicha Břetislava, byli po roce 1197 vypuzeni od panovnického dvora. Vítek pak zřejmě sídlil na hradě Blankenbergu u Neufeldenu, podle kterého se psal jako de Plankinberg. V roce 1231 došlo ke zlomu v mocenské pozici Vítka i jeho sourozenců v Rakousku. V souvislosti s mocenským vzestupem Přemyslovců ve střední Evropě však přešla většina jejich lén zpět na pasovského biskupa, protože ten nelibě nesl expanzi nového českého krále Václava I. do Rakous. Vítkovci si tedy začali budovat mocenské pozice opět v Čechách. Vítek III. mladší z Blankenbergu zemřel někdy před rokem 1250.
berků – červená růže ve stříbrném poli, zdědil po otci Prčici; Vítek IV. z Klokot, předek pánů z Třeboně, Landštejna, Svin, Nových Hradů, Lomnice, Borotína – stříbrná růže v červeném poli; Sezema, předek pánů z Ústí (snad nelegitimní syn Vítka z Prčice, nebo synovec) – černá růže ve zlatém poli.
Vítek III. mladší z Prčice a Blankenbergu Syn Vítka z Prčice Vítek, toho jména třetí, který je považován za zakladatele rodu Rožmberků, se vyskytuje v historických pramenech v letech 1194–1236. Od roku 1194 se dlouhodobě pohyboval na dvoře pasovských biskupů, v jejichž
HRADECKÁ LINIE Zakladatel rodu Jindřich z Hradce
nejbližším rádcům a spolupracovníkům. Například v roce 1209 ho doprovázel na jeho cestě po Moravě a o čtyři roky později na říšský sněm do Řezna. Působil i v diplomacii, jak dokazuje děkovný list papeže Honoria III. (v úřadu 1216–1227), který poslal roku 1217 do Prahy po vyřešení nám neznámé církevní záležitosti.
V letech 1205–1237 byl Jindřich z Hradce spolu s bratrem Vítkem mladším ve službách krále Přemysla Otakara I. a poté i jeho syna Václava I. Na královském dvoře vykonával úřady číšníka a později nejvyššího maršálka (1216–1222), takže patřil dlouhodobě k jeho 15
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:58 Stránka 16
Roku 1220 se pan Jindřich prvně připomíná jako majitel „Nového hradu“ (Nova Domus, Nova Castro), dnešního Jindřichova Hradce (německy Neuhaus). Podle posledních archeologických výzkumů, které zde odhalily rozsáhlé přemyslovské hradiště, se zdá pravděpodobné, že se jednalo o významný knížecí a královský hrad, jehož se Jindřich I. z Hradce stal kastelánem. Později dostal Hradec od krále do svého vlastnictví. Tuto hypotézu potvrzuje také značná rozlehlost hradu, která spíše odpovídá královským hradům než v té době budovaným prvním kamenným hradům významných šlechtických rodů (např. nejstarší jádro hradu v Krumlově bylo poměrně malé). Jindřich městečko opevnil (zprávy o zdejší trhové osadě pocházejí již z roku 1174) a rozšířil pů-
Jindřich I. z Hradce při návratu na hrad Hradec roku 1220 (idealizovaná kresba, 19. století).
Obraz „Dělení Růží“ znázorňuje historickou legendu o rozdělení erbů Vítkovců na rody pánů z Rožmberka, z Hradce, z Krumlova, Landštejna a Sezimova Ústí. Zlatou růži v modrém poli od praotce Vítka přebírá nejstarší Jindřich, který odjíždí na Jindřichův Hradec; stříbrnou růži v červeném poli má na svém praporci Vítek z Klokot a odjíždí na Třeboň. Čtvrtý muž v pořadí je pán z Krumlova – přestože místo zelené růže na stříbrném poli má v erbu modrou růži na zlatém poli. Nemanželský syn Sezima míří k Ústí s praporem černé růže na zlatém poli. Nad Rožmberkem a Krumlovem má panovat Vítek se znakem červené růže v bílém poli.
16
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:58 Stránka 17
Pečeť Vítka I. z Hradce z roku 1255.
vodní hrádek, jehož obranu zvýšil vykopáním hlubokého příkopu podél hradeb. Někdy ve dvacátých až třicátých letech 13. století povolal do města rytířské řády německých rytířů a templářů. Jindřich také získal značný majetek na Moravě (s centrem na hradě Bánově), kde také oddaně sloužil Přemyslovcům. Za věrné služby se mu dostalo cti být pohřben v cisterciáckém klášteře ve Velehradě, poblíž jeho zakladatele, moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Jindřich z Hradce měl dva syny: Vítka a Sezemu. Sezema († 1238) pravděpodobně spravoval moravskou část rodinného majetku.
1234 sem doprovázel markraběte Přemysla, mladšího bratra krále Václava I. Významnou událostí doby vlády krále Václava I. bylo zastavení vpádu kočovných Mongolů do střední Evropy v roce 1241, na kterém se Vítek I. pravděpodobně podílel. Mongolskou rychlou lehkou jízdu vyslal do Evropy Velký chán Mongolů Čingischán (viz str. 19). Zanedlouho, ještě před rokem 1249, dostal Vítek I. za věrné služby významnou funkci kastelána hradu v Olomouci. Další konflikt vznikl opět v Rakousích, když Václav I. usiloval o získání dědictví rodu Babenberků, který neměl mužské dědice. Jeho dědičkou se měla stát Friedrichova neteř Gertruda (1226–1288) nebo jeho sestra Markéta (1205–1266), protože císařské Privilegium Minus z roku 1156 umožňovalo dědit rakouské země i v ženské linii. Friedrich ale nabídl Gertrudinu ruku exkomunikovanému císaři Friedrichu II. (Gertruda se za něj kvůli exkomunikaci odmítla vdát), a tím se dostal do sporu s králem Václavem I., který roku 1246 vtrhl s vojskem do Rakous. Jeho intervence byla úspěšná, protože ještě téhož roku dosáhl sňatku svého nejstaršího syna, markraběte moravského Vladislava, s Gertrudou. A protože její strýc Friedrich II. koncem roku zemřel, dědictví Babenberků získala Gertruda a s ní i její manžel.
Vítek z Hradce Starší Jindřichův syn Vítek z Hradce († 1259) byl dvořanem krále Václava I., první zprávu o něm máme z roku 1223. Král Václav I. (1205 až 1253) byl synem Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Jeho otec byl šikovný politik a diplomat, a díky tomu roku 1212 získal od římského krále Friedricha II. Sicilského dědičný královský titul. Václav I. byl v roce 1228 jmenován „mladším králem“, ale vlády se ujal až po smrti svého otce. Spory o vládu v rodu Přemyslovců pokračovaly, i když byl přijat princip převzetí vlády nejstarším synem. Tehdy nejmladší Václavův bratr, moravský markrabě Přemysl (1209–1239), proti němu dvakrát povstal. Další spory měl král s rakouským a štýrským vévodou Friedrichem II. Babenberským (1211–1246), který byl bojechtivý a znepřátelil si českého i uherského krále a část rakouské šlechty.
Boj o rakouské dědictví V roce 1231 král Václav vtrhl do Horních Rakous (s podporou zdejšího panského rodu Kuenringů), o dva roky později naopak vévoda Friedrich vtrhl na Moravu. Tyto vojenské události se odehrávaly v blízkosti panství pánů z Hradce na pomezí jižních Čech, Moravy a rakouských zemí, takže je Vítek z Hradce nepochybně pozorně sledoval. Svou kariéru spojil s Markrabstvím moravským. Historické prameny nás informují, že už roku
Přemyslův státní převrat Bohužel už v lednu 1247 zemřel nejstarší syn Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské (dcery římského krále Filipa Švábského), jeho nadějný následovník Vladislav (1227–1247). Tím se otevřela nová budoucnost pro mladšího syna 17
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:58 Stránka 18
Dětřich z Hradce povýšil roku 1290 ves Kroměříž na město (znak města – vinařské nože Dietrichsteinů – byly přidány až v 17. století).
mysla Otakara lstivě zatknout na hradě Týřově a krátce ho uvěznil na hradě Přimda. Odbojní šlechtici byli potrestáni mnohem více. Otec dal synovi a svému dědici symbolickou lekci a už v roce 1250 ho znovu ustanovil markrabětem moravským, ale pod dozorem spolehlivých šlechticů. Díky svým schopnostem a výřečnosti se Vítkovi z Hradce podařilo po nezdařeném povstání s králem Václavem I. usmířit. Musel ale opustit důležitý úřad kastelána olomouckého hradu, který zastával v letech 1247–1249. Vztahy s Václavem I. se asi opravdu urovnaly, protože 22. 9. 1253 v jeho náruči král zemřel při cestě na lov v Počáplech (nyní Králův Dvůr u Berouna). Lov byl velkou vášní krále Václava I., také při něm nešťastnou náhodou přišel o oko a doboví kronikáři ho proto někdy nazývali Václavem Jednookým.
Přemysla Otakara (1233–1278), který byl dosud připravován na církevní dráhu, proto navštěvoval církevní školy. Krále Václava synova smrt těžce zasáhla a na dva roky se stáhl z politického života. Tehdy se na královském dvoře objevila myšlenka, že by se kralevic Přemysl Otakar mohl stát panovníkem a jeho otec by byl poslán do „politického důchodu“ na hrad Křivoklát. Zdá se, že iniciátorem této myšlenky mohl být Vítek z Hradce, který zprvu těžil z velké přízně následníka českého trůnu. Vítek z Hradce byl podporován dalšími velmoži z jižních Čech, které král Václav I. odstavil od moci, a mladý Přemysl Otakar byl tajně zvolen mladším králem částí šlechty, které by vyhovoval lépe než jeho otec. K tomuto aktu došlo v klauzuře při chrámu svatého Víta v Praze za podpory biskupa Mikuláše z Újezda a Riesenburka. Král Václav I. naoko akceptoval politický převrat, ale záhy se s podporou severočeských šlechtických rodů pustil v letech 1248–1249 do ničivé domácí války. Vyhrál ji s podporou části české, moravské a rakouské šlechty, Saska a pražských měšťanů. Král sice musel dokonce na čas opustit zemi, ale nakonec syna porazil jeho spojenec Boreš z Rýzmburka (1210/1215–1277) spolu s Havlem z Lemberka († 1255) v listopadu 1248 v bitvě u Mostu. V srpnu se král zmocnil Prahy a dvojvládí v zemi skončilo pozváním Přemysla Otakara a jeho stoupenců na hostinu v klášteře klarisek, kde žila králova sestra Anežka Česká. Kralevic se vzdal titulů, ale ponechal si některé hrady a královské příjmy. V září 1249 král Václav I. dal syna Pře-
Pokračování boje o rakouské dědictví Vraťme se ještě k ovdovělé Gertrudě. Hned rok po smrti svého prvního manžela se vévodkyně provdala za Heřmana VI. Bádenského a po jeho smrti v roce 1250 (byl otráven, pravděpodobně s její pomocí) se provdala potřetí, tentokrát za příbuzného uherského krále Bély IV., prince Romana Danileviče – syna haličsko-volyňského knížete Daniela Romanoviče. Připomeňme, že v lednu 1247 se Václavův mladší syn Přemysl stal jeho dědicem a o pět let později se oženil s o třicet let starší Markétou Babenberskou, Friedrichovou sestrou a dědičkou rakouských zemí. Rakouská šlechta si v roce 1251 za svého vévodu zvolila markraběte moravského Přemysla. V politických jednáních markraběti a jeho otci Václavu I. pomáhal významný rakouský šlechtic Jindřich II. z Liechtensteina, který za to roku 1249 od markraběte získal moravský Mikulov. Nárok na dědictví si ale dělala i její mladší neteř, ovdovělá manželka Přemyslova zemřelého bratra Vladislava, nyní provdaná za prince Romana Danileviče. Při tažení Přemyslovy armády v roce 1252 do Rakous jeho vojsko oblehlo hrad Kahlenberg, kde žila Gertruda se svým třetím man18
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:59 Stránka 19
Velký chán Mongolů Čingischán vyvolal v Evropě společnou obranu, které se zúčastnil i král Václav.
MONGOLSKÝ VPÁD DO EVROPY A ČESKÉ AMBICE V POLSKU Velký chán Mongolů Čingischán (1162/67–1227) neměl jednoduchý počátek svého života a nic nenasvědčovalo tomu, že se jednoho dne stane jedním z největších dobyvatelů a vojevůdců na světě. Vlastním kmenem byl v mládí vyhnán, ale když se mu ve dvaceti letech podařilo se oženit s vysoce postavenou nevěstou Börte z kmene Kereitů, objevila se jeho „šťastná hvězda“. Do roku 1203 postupně porazil všechny své soupeře mezi mongolskými kmeny a v roce 1206 byl na Velkém mongolském sněmu jmenován jejich neomezeným vládcem. V roce 1211 Čingischán zahájil mohutnou vojenskou expanzi, která vedla k dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších zemí. V roce 1223 jeho vojsko rychle se pohybující lehké jízdy porazilo Kumány a získalo území na sever od Kaspického moře. Ještě ve stejném roce postoupilo k Azovskému moři a zde na řece Kalce na hlavu porazili spojenou armády Kumánů a ruských knížat, které vedl kyjevský velkokníže Mstislav III. O čtyři roky později mongolské vojsko začalo bojovat s Kyjevskou Rusí, kterou si v roce 1240 zcela podmanilo. Odtud pokračovala v tažení dále na západ. Jeden proud Mongolů (často jsou nazýváni Tatary) mířil na území dnešního Polska, druhý do Uher. Po dobytí Krakova a Sandoměře pak Mongolové 11. dubna 1241 porazili armádu polských a slezských knížat v bitvě u Chmielniku. Poté oblehli Vratislav, ale na dobytí dobře opevněného a odhodlaně bráněného města neměli dost sil. Knížeti Jindřichu II. Pobožnému (1196/1207–1241) spěchal na pomoc český král Václav I. s vojskem sebraným v Čechách a na Moravě, ale polské vojsko na něj nepočkalo, střetlo se s mongolským vojskem v bitvě u Lehnice 9. dubna a bylo opět poraženo. Nejstatečněji bojovali rytíři z řádů templářů, johanitů a německých rytířů. Mongolové zde ale použili svou osvědčenou taktiku, když předstírali porážku a útěk, a tím své pro-
následovatele vlákali do léčky, neboť se pak otočili proti nim a současně je z obou stran obklíčila vojska skrytá v záloze. Kníže Jindřich II. padl, jeho hlavu Mongolové usekli, nabodli na kopí, s kterým hrozili nepřátelům. Mongolské vojsko se pak stočilo na jih a přes Kladsko, Moravu a Jablůnkovský průsmyk do Uher, kde se připojilo ke druhé části armády. Ta z Uher odtáhla až za dva roky po smrti velkého chána Ögedeje, aby se její velitel chán Batu mohl zúčastnit volby nového chána. Po smrti knížete Jindřicha II. se jeho spojená slezská knížectví rozpadla na jednotlivá knížectví. Mongoly vylidněná a vypálená země se jen pomalu začala obnovovat a v této situaci se Poláci začali opírat o sílící český stát. Sjednotitel polského státu krále Přemysl Velkopolský (1257–1296) se stal spojencem uherského krále Bély IV., nepřítele Přemysla Otakara II. Polský král si tím znepřátelil pražský královský dvůr, nepřátele měl i v Braniborsku a jeho centralizace moci se nelíbila polské šlechtě. V únoru 1296 byl ale král přepaden asi nepřáteli z řad polské šlechty a měl být zřejmě odvlečen do Branibor. Při útoku byl ale těžce zraněn a zemřel, a tím se Přemyslovcům otevřela cesta k polskému trůnu, kterou jako první využije král Václav II.
Bitva Poláků s Mongoly u Lehnice na vyobrazení v Legendě o svaté Hedvice (1353).
Mongolové obléhají Lehnici a obráncům ukazují hlavu knížete Jindřicha II. nabodnutou na kopí.
19
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:59 Stránka 20
moravského zemského soudu, zřejmě byl zabit při tažení do Prus v roce 1254) a Dětřicha († 1302), který se roku 1281 stal biskupem v Olomouci. Připomeňme, že to byl biskup Dětřich, kdo v roce 1290 povýšil obec Kroměříž na město a o šest let později založil kolegiátní kapitulu u svatého Petra v Brně. V roce 1297 se zúčastnil korunovace českého krále Václava II. v Praze.
želem. Princ však z hradu raději uprchl a zanechal v něm těhotnou manželku. Přemysl pak Gertrudu z Rakous vyhnal.
Vítek z Hradce diplomatem Když Přemysl Otakar II. usedl v roce 1253 na český trůn, ponechal si otcovy osvědčené hodnostáře, mezi nimi i Vítka z Hradce. Král se musel znovu vydat do rakouských zemí. Protože spor vyčerpával všechny bojující strany, nakonec se český král dohodl s uherským králem Bélou IV. na mírovém jednání na hradě v Budíně. Za českou stranu je vedl olomoucký biskup Bruno, kterého doprovázel Vítek z Hradce, Ota z Maissova, Kadolt Sirotek a Vikart z Tyrny. Jejich sídelní hrady potvrzují, že Přemysl Otakar II. posunul geopolitické těžiště českého státu do oblasti jižní Moravy, jižních Čech a sousedících částí Dolních Rakous. Na základě Budínského míru z 3. dubna 1254 král Béla IV. získal Štýrsko, dědická práva Gertrudy a Markéty Babenberské byla upravena tak, že Gertruda ztratila nároky na Rakousko a Markéta byla nucena vzdát se Štýrska. Součástí Rakouska se stalo Vídeňské Nové Město a Pittensko. Přemysl si ponechal také Travensko s městy Enží a Štýrem. Když se na podzim roku 1254 český král vydal na křížovou výpravu do Prus, doprovázeli ho olomoucký biskup Bruno a čeští páni. Mezi nimi byl Vítek z Hradce, Vok z Rožmberka, pražský purkrabí Jaroš ze Slivna, Smil z Lichtenburka a také Boreš z Rýzmburka. Ze soukromých aktivit Vítka z Hradce připomeňme, že přidělil několik újezdů templářům a později Řádu německých rytířů, aby urychlil kolonizaci rozsáhlých neobydlených oblastí na pomezí jižních Čech a jižní Moravy. V Jindřichově Hradci templáři snad stáli za výstavbou kostela sv. Jana Křtitele a domu pro malomocné. S německými rytíři se Vítek z Hradce seznámil na výpravách s králem Přemyslem Otakarem II. do Pruska v letech 1254 a 1268. Z Vítkovy doby pocházejí také první známé rybníky – Ratmírov, Pěkná, Lásenice a další. Z Vítkových potomků známe syny Oldřicha, Jindřicha (v roce 1247 uváděného jako přísedící
Oldřich I. z Hradce Mladší Jindřichův bratr Oldřich I. z Hradce (1254?–1282) stál zpočátku zcela při Přemyslu Otakarovi II., s jehož vojskem táhl do Pruska. Bojoval také v jeho vosku proti Uhrům v bitvě u Kressenbrunnu v roce 1260. O tři roky později založil král na památku tohoto vítězství klášter Zlatá Koruna – na hranici rožmberských držav. Na zřizovací listině je Oldřich z Hradce uveden mezi svědky. Tento bohatě obdarovaný klášter, vybudovaný nedaleko sídelního hradu pánů z Krumlova (v roce 1303 ho zdědí jejich příbuzní Rožmberkové), omezoval územní expanzi „pánů z růže“ v jižních Čechách. Proto se stal centrem jejich útoků, až nakonec jeho majetek Rožmberkové za husitských válek získali. V letech 1265–1269 pan Oldřich vykonával úřad královského podkomořího (správce královských a královniných měst. I díky tomu vzrostla jeho
Zlatokorunský klášter, který roku 1263 založil Přemysl Otakar II., byl Vítkovcům trnem v oku (model kláštera z doby 14. století).
20
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:59 Stránka 21
Německým rytířům páni z Hradce darovali pozemky a umožnili vybudování komendy v jejich sídelním městě Hradci ((znak Řádu německých rytířů).
prestiž a stal se vůdcem celého rodu Vítkovců. Protože jeho moc začala soupeřit s královskou, v roce 1269 upadl u krále v nemilost a byl z úřadu odvolán. Svoji roli zde mohlo sehrát i zapuzení staré královny Markéty Babenberské (Vítkovci měli úzké styky s rakouskou a německou šlechtou, se kterou byli i spřízněni řadou sňatků). Netrvalo dlouho a roku 1272 se Oldřich s králem rozešel úplně. Přemysl Otakar II. pak v sedmdesátých letech prohlásil území Vítkovců za královské léno, a na čas dokonce obsadil Jindřichův Hradec svou posádkou. Možná i díky sporu s Vítkovci prohrál král Přemysl Otakar II. boj s římským králem Rudolfem I, při obléhání Vídně roku 1276. Pak se s králem železným a zlatým již zcela neusmířili a možná měli podíl i na jeho porážce v bitvě na Moravském poli od dva roky později. Král si neuvědomil rostoucí sebevědomí české šlechty (nejen Vítkovců, ale i Rýzmburků a dalších) a tím, že jim neumožnil podílet se na správě země, je nasměroval na stranu římského krále Rudolfa I. Habsburského, který jejich nespokojenost využil pro své cíle – oslabení českého krále a získání rakouských zemí pro své syny. Požadavkem šlechty v této době byla společná vláda panovníka s panskou radou, jak o tom píše Dalimilova kronika (Alexandreida). V roce 1283 se pak přidal na stranu mladého krále Václava II. a jeho otčíma Záviše z Falkenštejna. Propojování českých zemí s rakouskými potvrzuje i sňatek Oldřicha z Hradce. Oženil se s Marií z Hardeggu, z významného rakouského panského rodu. S ní měl syny Oldřicha a Ottu a dceru Kateřinu. Zemřel pravděpodobně společně se synem Ottou roku 1282 při velké morové epidemii.
v okolí města se postupně rozšiřoval dary pánů z Hradce a měšťanů. V Jindřichově Hradci byl nejpozději roku 1432 vybudován kostel Nanebevzetí Panny Marie jako chrám farní a komendy Řádu německých rytířů. Jim náležel až do roku 1434, kdy ho po husitských válkách získali kališníci. Roku 1483 do něj Jindřich IV. z Hradce dosadil katolického faráře, v roce 1594 ho od Adama II. z Hradce získali jezuité a roku 1625 dosáhl Vilém Slavata povýšení fary na probošství. V kryptě pod presbytářem jsou pohřbeni někteří členové rodu pánů z Hradce a Slavatů.
Obsazení Vídně roku 1276 a potupný mír V roce 1276 očekával král Přemysl Otakar II. hlavní útok vojska krále Rudolfa Habsburského na západní hranici Čech, v okolí kláštera v Teplé. Vévoda Jindřich Bavorský ale neodolal Rudolfovým nabídkám a umožnil průchod jeho vojsk z Německa do Horních Rakous bráněných Purkartem z Janovic. Král Přemysl Otakar II. sem rychle přispěchal s menším vojskem, ale porážce zabránit nemohl. Dosud jemu věrná rakouská šlechta začala rychle přebíhat na stranu Habsburka. V bojích o vládu v Dolních Rakousích zůstalo českému králi věrno město Vídeň. Přemysl Otakar II. měl okolo 20 000 mužů na březích Dunaje mezi Křemží a Klosterneuburkem, ale na pomoc Vídni obležené vojskem Rudolfa Habsburského již neměl dost sil. Marně očekával posily z Čech, kde naopak došlo k povstání Vítkovců, jejichž vojska plenila královský majetek
Řád německých rytířů a Jindřichův Hradec Za vlády krále Přemysla Otakara I. přišel do Čech Řád německých rytířů, který byl založen roku 1190 ve Svaté zemi (Palestině). Jindřich z Hradce řádu udělil patronát k městské faře v Hradci a na jeho přání němečtí rytíři vybudovali ve městě špitál pro 12 nemocných. Majetek řádu 21
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:59 Stránka 22
Vídeň byla Rudolfem I. Habsburským donucena, aby porušila věrnost Přemyslu Otakaru II.
tických změn po smrti krále Přemysla Otakara II. v roce 1278. V květnu 1284 byl mezi českými pány, kteří na Pražském hradě přísahali věrnost novému českému králi Václavovi II. V době sporu panovníka se Závišem z Falkenštejna (okolo 1250–1290), manželem královny-vdovy Kunhuty, se prozíravě držel stranou (Záviš byl nakonec zajat a 24. srpna 1290 popraven pod hradem Hluboká). Protože měl s mladým panovníkem dobré vztahy, jmenoval ho král purkrabím ve Znojmě a v roce 1302 se stal moravským podkomořím. Jeho syn Dětřich (1280–1302) byl zvolen v roce 1281 biskupem olomouckým. Oldřich z Hradce se oženil s Mechtildou ze Schaumburgu, se kterou měl tři dcery – Anežku, Alžbětu, Annu – a syna Oldřicha. Aby posílil svou pozici na Moravě, uzavřel 24. srpna 1290 s králem Václavem II. smlouvu, kterou mu odkázal všechen svůj majetek, pokud nebude mít syna (jediný syn se narodil až roku 1299). Král mu za to daroval moravský hrad Brumov u Valašských Klobouků, město Uherský Brod a několik vsí. Krále Václava II. i jeho syna však Oldřich II. z Hradce přežil. Jak bylo v jeho době obvyklé, podporoval rytířské řády templářů a německých rytířů. Ty se proslavily vybudováním Království jeruzalémského ve Svaté zemi. Po zavraždění krále Václava III. roku 1306 v Olomouci podporoval nároky Jindřicha Korutanského na český trůn. Tím se znelíbil pozdějšímu králi Janu Lucemburskému, který byl v roce 1310 zvolen částí panstva společně s církví, protože Jindřich Korutanský se jako panovník neosvědčil. Znepřátelil se díky tomu s Janem ze Stráže a Vítkem z Landštejna, kteří stáli na straně královny Elišky Přemyslovny a jejího chotě Jana Lucemburského. Když byl v roce 1312 zrušen řád templářů, získal Oldřich II. z Hradce část jejich majetku na svém panství, další část převzal řád johanitů. Oldřich III. z Hradce podporoval příchod německých kolonistů na svá panství a byl štědrým mecenášem německých trubadůrů – romantických básníků lásky a rytířských ctností.
jak v jižních Čechách, tak na Moravě a v části Rakous. Krále opouštěli i další čeští a rakouští pánové, a tak se Vídeň musela německému králi vzdát a Přemysl Otakar II. musel 21. 11. 1276 s císařem uzavřít potupný mír. Tzv. druhý vídeňský mír ukončil válečná tažení roku 1276 bez rozhodné bitvy. Jeho uzavření předcházelo jednání čtyř arbitrů – českého krále hájili biskup Bruno Olomoucký a markrabě Ota Braniborský, německého krále biskup Bertold Würtzburský a falckrabě Ludvík Rýnský. Jejich rozhodčím nálezem přišel český král o většinu území, která v uplynulém čtvrtstoletí získal (Chebsko, alpské země ad.). Za těchto podmínek z něj byla sňata říšská kletba a římský král Rudolf I. mu udělil Království české a Markrabství moravské v léno, v rozporu se Zlatou bulou sicilskou císaře Fridricha II. z roku 1212. Postupem času ale i král Rudolf I. začal ztrácet oblibu u svých příznivců, kvůli růstu své moci a vysokým daním. Po vídeňském míru se český král energicky postavil proti domácímu odboji panstva a v průběhu roku 1277 ho zcela potlačil. Jeden z jeho vůdců Boreš z Rýzmburka byl rozhodnutím zemského soudu popraven a jeho majetek propadl králi. Záviš z Falkenštejna z rodu Vítkovců byl prohlášen psancem (viz Pavel Juřík, Rožmberkové, První po českém králi, Universum 2020, str. 22–25). Ostatní Vítkovci vyvázli bez větší úhony.
Oldřich II. z Hradce Syn Oldřicha z Hradce je Oldřich II. z Hradce (1281 –1300) neboli Oldřich Oldřichovič, jak se sám psal. Vlády se ujal v době zmatků a poli22
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:59 Stránka 23
Oldřich III. z Hradce
v královském vojsku po boku dalších Vítkovců za bojů s vojskem rakouského vévody o jižní hranici na Vitorazsku. Okolo roku 1315 přicházejí na Hradecko náboženští heretici valdenští, již se sem dostali pravděpodobně díky lokátorům měst a obcí v jižních Čechách, kteří hledali nové kolonisty v Německu a Lombardii. Oldřich III. z Hradce proti nim bez většího úspěchu zakročil. Okolo roku 1320 do Hradce byli pozváni minorité. V roce 1334 král Jan Lucemburský daroval Oldřichovi z Hradce město Hořepník a nedaleký hrad Konipas. O pět let později pak s ním směnil odlehlé panství pánů z Hradce Báňov za město Telč a nedaleký hrad Sternberk. Tím se roku 1399 dostala Telč na několik století do vlastnictví rodu pánů z Hradce. Oldřich III. poskytoval českému králi cenné služby a doprovázel ho na domácích a zahraničních cestách, například v roce 1335 s ním cestoval do Bavorska a v roce 1339 do Norimberku. V témže roce se pán z Hradce podílel společně s králem, Rožmberky a Vilémem z Landštejna, na vojenském tažení proti Albertovi z Kuenringu,
Když v roce 1312 zemřel Oldřich II., jeho syn stejného jména byl ještě nezletilý (bylo mu asi 14 let). Proto se správy rodinných panství ujala vdova Mechtilda. Bylo to v době nejisté vnitropolitické situace, kdy spolu bojovali příznivci krále Jindřicha Korutanského a nově zvoleného krále Jana Lucemburského, syna císaře Jindřicha IV. Králi Janovi paní Mechtilda slíbila věrnost. Kolem roku 1312 bylo městečko Hradec raději opevněno hradbami s věžemi a příkopem. Byly postaveny tři městské brány: Pražská (Novoměstská), Nežárecká (Třeboňská či Linecká) a Rybnická (Vídeňská), hradby chránil vodní příkop a rybník. Mladý vladař Oldřich III. (1299–1348) se spolu se svým vzdáleným příbuzným Sezemou z Ústí postavil do spolku proti králi Janovi Lucemburskému, ale jeho vztah k panovníkovi se upravil, protože již roku 1318 stál na jeho straně. Po další léta byl Janovým věrným služebníkem, což dokazuje i skutečnost, že v druhé polovině třicátých let krále opakovaně doprovázel na cestách do říše. V létě roku 1339 ho bylo možné spatřit
Detail z fresky „Legenda svatého Jiří“, která patří k velmi cenným heraldickým památkám na území Čech.
23
001-160_zlom pani z hradce a slavatove z chlumu a kosumberka.qxp_Sestava 1 05.12.25 8:59 Stránka 24
gendou svatého Jiří z roku 1338 (viz str. 70). Všechny čtyři stěny jedné z místností zdobí ve dvou pásech nad sebou malby znázorňující život jednoho z nejoblíbenějších svatých v době středověku a patrona rytířů. Na čestném místě u portálu je vymalován i sám Oldřich III. z Hradce. V této místnosti pán hradu zřejmě pobýval nejčastěji a zde přijímal své významné návštěvy. Poslední informaci o Oldřichovi III. z Hradce máme z korunovace Karla IV. na českého krále na Pražském hradě (2. září 1347), které se zúčastnil se svým synem Jindřichem. Zemřel již následujícího roku. Se svými dvěma manželkami – Markétou z Korutan a Klárou z Bílkova († 1380) – měl čtyři syny: Jindřicha, Oldřicha, Menharta, Heřmana a dceru Annu. Po jeho smrti bylo dosud jednotné rodové panství rozděleno mezi jeho syny, Hradec byl rozdělen na dvě poloviny. Definitivně se tak o statky podělili roku 1354. Nejstarší Jindřich (před 1345–1363) získal polovinu Hradce a čtvrtinu Slavonic, mladší Oldřich IV. († 1389) Řečici, Hořepník a další čtvrtinu Slavonic, Menhart († 1377), určený pro církevní kariéru, získal Telč, třetí čtvrtinu Slavonic, Březinu a Deštné a nejmladší Heřman (před 1338–1404) druhou polovinu Hradce, čtvrtinu Slavonic a panství Bílkov s hradem Sternberkem. Oldřich pak měl dostávat od ostatních bratrů každý rok navíc neuvedenou částku peněz. Bratři se však brzy nepohodli, neboť otcovy války vyčerpaly hradecké jmění. Hospodaření se jim nedařilo, protože řada majetků byla jejich otcem zastavena lichvářům, z jejichž peněz financoval své vojenské akce. Proto v roce 1352 prodali panství Sedlčany Rožmberkům a přerozdělili mezi sebou držení majetku. Složitou situaci popsal archivář a historik Václav Teplý (1857–1931, který situaci vylíčil ve svých proslulých Dějinách města Jindřichova Hradce: „V hradu dědicové bydlí, o ryby z jezera se dělí, a tak vlastně druhý díl horší prvního. Hrad pustne, poněvadž nikdo nechce opravovati. Farní kostel však a radnice společná; item hřbitov, fara, špitaly, chybí škola, která se ku správě faráři a k nákladu obci zanechává. Oba pánové
TEMPLÁŘI V JINDŘICHOVĚ HRADCI Řád templářů byl založen roku 1128 a jeho úkolem bylo chránit poutníky k Božímu hrobu. Měl duchovní a vojenskou složku, která patřila k nejstatečnějším ve Svaté zemi. Velmi brzy řád dosáhl výboji i obchodními a finančními aktivitami značného bohatství a vlivu. To vadilo francouzskému králi Filipu IV. Sličnému, který řádu dlužil značnou částku peněz, a proto ho falešně obvinil z kacířství a dalších zločinů. V pátek 13. října 1307 (odtud možná pochází rčení „nešťastný pátek 13.“) byli ve Francii zatčeni všichni templáři. Krutým mučením bylo dosaženo přiznání většiny z nich k činům, které nikdy nespáchali. Pronásledováni byli i v některých dalších zemích. V roce 1312 slabý papež Kliment V. (přesunul sídlo papeže z Říma do Avignonu ve Francii) templářský řád zrušil. Dne 18. března 1314 byli poslední velmistr Jacques de Molay a další funkcionáři řádu upáleni v Paříži. Část jejich majetku získal francouzský král, většinu pak johanité nebo panovníci v jiných zemích. Někdy v poslední čtvrtině 13. století řád získal do správy kostel sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Oldřich II. věnoval templářům dvůr u vsi Lodhéřov, zvaný Nový. Archivář František Teplý uvádí, že v roce 1291 předali templáři faru u sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci řádu německých rytířů. Svá další sídla u nás měl řád v Praze, Uhříněvsi, Čejkovicích nebo na hradě Templštejn u Moravského Krumlova.
Znak řádu rytířů Šalomounova chrámu (templářů).
který napadl Vitorazsko a Novohradsko. České vojsko dobylo koncem července 1239 jeho hrad Seefeld a vypálilo okolí kláštera ve Zwettlu. Byl to Oldřich III. z Hradce, kdo rozšířil starý hradní palác v Jindřichově Hradci přístavbou nádvorního traktu. Hradní kapli dal prodloužit směrem do parkánu o polygonální závěr. Zvyšující se požadavky Oldřicha III. z Hradce na reprezentaci svého rodu se projevily ve výzdobě interiéru původního gotického hradu. V jedné z místností nám tak zanechal v Evropě jedinečný doklad vysoké kultury svého dvora – fresku s Le24