Říká se, že až nadejde poslední soud a lidstvo konečně uzří zahrady Edenu, pro Amalfitány to bude den jako každý jiný. Neboť ani ráj svou krásou nepředčí tento kout země. Hoteliér Pompeo Merola uvažoval o těchto slovech pokaždé, když vystoupal na nejvyšší balkon hotelu, ten na chodbě hned vedle hlavního vchodu. Nemohl s nimi než souhlasit. Jak by se vůbec něco mohlo měřit s krásou, jež ho obklopovala? S majestátními zelenými kopci, průzračně modrou vodou, jež splývala s nekonečným nebem – takovou závratnou nádheru není možné vysvětlit bez pomoci mořských bohů, nymf, světců a zázraků. Pompeo nabral vzduch do plic a na vteřinku téměř pocítil Boží přítomnost. Věděl, že nikdy, dokud bude naživu, se mu jeho pracoviště neomrzí. Hotel Monastero Santa Rosa se nacházel na samém okraji strmého rozeklaného útesu a zdálo se, že celou kamennou stavbu nadnáší božská ruka. Vysoko v teplém vzduchu zadumaně kroužilo pár racků, jako by dosud přemýšleli, čím stráví dnešní den. 9
Zlocin_na_Amalfi_09_(imprimatur).indd 9
10.04.2026 11:15:16