Kapitola 1
Pátek, 16.45
SILNICE SE NEČEKANĚ stáčí a klikatí tím víc, čím výš a hloub do pohoří Catskills je zavádí, jako by s rostoucí vzdáleností od civilizace byla cesta stále nejistější. Stíny tmavnou, počasí se zhoršuje. Sem tam někde probleskne řeka Hudson. Les svírající silnici z obou stran působí výhrůžně, jako by vás mohl celé spolknout; takové lesy bývají v pohádkách. Tiše padající sníh mu však propůjčuje jisté idylické kouzlo.
Gwen Delaneyová pevně drží volant a mžourá přes přední sklo. Má radši ponuré pohádky než kýčovité pohlednice. Světla ubývá, brzy bude tma. Sníh komplikuje řízení, je daleko únavnější. Vločky narážejí do skla v takovém přívalu, že si připadá, jako by uvízla v příšerně těžké videohře. A silnice klouže pořád víc. Každopádně je ráda, že její malý fiat má dobré gumy.
Všechno splývá do jedné bílé šmouhy, těžko rozeznat, kde končí silnice a začíná příkop. Bude ráda, až dorazí do cíle. Začíná litovat, že si nevybraly nějaký méně odlehlý penzion. Sem je to odevšad kilometry daleko.
Riley Shuterová vedle ní mlčí, uzlíček neslyšného napětí. Nemůžete to necítit. Gwen je na nervy už jen z toho, že s ní sedí v tomhle malém autě. Doufá, že neudělala chybu, když ji sem vzala.
Celý tenhle odpočinkový výlet je o tom, aby z Riley spadlo napětí a přišla na jiné myšlenky, říká si Gwen v duchu. Kousne se do rtu a usilovně zírá na vozovku před sebou.
Je čistokrevná městská holka, jezdit autem po venkově není zvyklá. Je tady taková tma. Začíná ji svírat úzkost – cesta jim trvá déle, než plánovaly. Neměly se zastavit v té hezké starosvětské kavárničce.
Ani neví, co čekala, když s tímhle víkendovým plánem přišla, snad jen změnu prostředí, možnost strávit spolu v klidu trochu času někde, kde Riley nebude nic připomínat, že má zničený život. Asi to bylo naivní.
I Gwen má svoje smutky, ne tak čerstvé, ale taky si je vozí všude s sebou. Ale rozhodla se, že aspoň pro tenhle víkend je hodí za hlavu. Luxusní venkovský hotýlek, dobré jídlo, žádný internet, čistá příroda – přesně to teď obě potřebují.
Riley nervózně kouká z okýnka, rozhlíží se po temných lesích a snaží se vytěsnit představu, že jim někdo co nevidět vběhne do cesty a začne mávat, aby zastavily. Zatne ruce v kapsách péřové bundy v pěst. Připomene si, že už není v Afghánistánu. Je v bezpečí doma, ve státě New York. Tady se jí nemůže nic zlého stát.
Její povolání ji změnilo. Po tom všem, co viděla, je Riley tak jiná, že už se skoro ani nepoznává. Pokradmu střelí pohledem po Gwen. Bývaly si kdysi blízké. Ani pořádně neví, proč pozvání do toho zapadlého penzionu přijala. Pozoruje Gwen, jak se úporně soustředí na serpentiny stoupající do kluzkého svahu, výš a výš do hor. „Jsi v pohodě?“ zeptá se zničehonic.
„Já?“ opáčí Gwen. „Jo, dobrý. Za chvilku už tam budeme.“
Když spolu chodily na žurnalistiku na Newyorské univerzitě, byla Gwen ta spolehlivá a pragmatická. Zato Riley
měla ambice – chtěla být přímo ve středu dění. Gwen smysl pro dobrodružství neměla. Odjakživa tíhla ke knihám a klidu. Když po dostudování nemohla najít slušnou práci u novin, svižně přetavila své schopnosti v dobré korporátní místo v oboru komunikace a patrně toho nikdy nezalitovala. Riley ovšem zamířila do válečných zón. A dlouho se jí dařilo zůstat při zdravém rozumu.
Proč to dělá? Proč na to pořád myslí? Cítí, že už se jí zase začínají sypat nervy. Pokouší se zpomalit dech, jak ji to učili. Zarazit vracející se výjevy, nenechat se jimi ovládnout.
David Paley zajede s autem vpravo na hotelové parkoviště, ze kterého někdo odházel sníh. Vystoupí a protáhne se. Kvůli počasí mu cesta z New Yorku trvala déle, než čekal, a teď je celý ztuhlý – připomínka, že už není žádný mladík. Než sáhne na zadní sedadlo svého mercedesu pro cestovní tašku, chvilku postojí v chumelenici a dívá se na penzion Mitchell. Je to půvabná dvoupatrová stavba z červených cihel, s narezle hnědými římsami, obklopená blízkým lesem. Pohledu na průčelí hotýlku nic nebrání, pod vším tím sněhem se zřejmě skrývá trávník velkorysých rozměrů. Avšak jen kousek opodál jako by se k budově blížily šiky vysokých jehličnanů a vzrostlých opadaných listnáčů zahalených bílou pokrývkou. Vepředu stojí uprostřed trávníku rozsochatý strom, jehož silné větve se klenou do všech stran. Na všem leží čistý sníh, jenž tlumí všechny zvuky. Vládne tu ticho a klid a on cítí, jak mu povolují stažené svaly v ramenou.
Všechna tři podlaží mají velká obdélníková okna, která od sebe dělí pravidelné rozestupy. Na dřevěnou verandu vedou široké schody, dvoukřídlé vstupní dveře zdobí zelené chvojí. Přestože je ještě světlo – trochu –, lucerny po obou stranách dveří jsou rozsvícené a příjemná žlutá zář se line i z oken
v přízemí. Dodává domu na hřejivosti a přívětivosti. David tam stojí a nechává odplynout stres dnešního dne – týdnů, celých let –, do vlasů se mu měkce snáší sníh a šimrá ho na rtech.
Celých čtyřicet osm hodin se pokusí nemyslet na práci. Každý, i ten nejvytíženější člověk potřebuje občas dobít baterky, dokonce i – nebo možná především – špičkový trestní právník. Jen vzácně se mu podaří uvolnit si rozvrh, natož na celý víkend. Hodlá si ho užít.
Pátek, 17.00
Lauren Dayová střelí pohledem po muži vedle sebe, Ianu
Beetonovi. V dosti náročných podmínkách řídí auto jako profík, v jeho podání to vypadá, jako by na tom nic nebylo. Má odzbrojující úsměv, teď ji jedním takovým zrovna obdařil. Taky se na něj usměje. Ke všemu je ještě fešák, vysoký a štíhlý, ale jako první ji na něm upoutal ten úsměv, bezstarostné kouzlo, které je na něm tak přitažlivé. Lauren zaloví v kabelce pro rtěnku.
Najde ji – hezký odstín červené, který jí rozzáří obličej – a pečlivě si ji nanese před zrcátkem na stínítku. Auto maličko podklouzne a ona se zarazí, ale Ian vůz obratně srovná. Cesta teď stoupá v ostřejších serpentinách a auto je se ztrátou přilnavosti stále náchylnější ke smyku.
„Klouže to,“ nadhodí Lauren.
„Neboj se. Nic, co bych nezvládl,“ odvětí a blýskne úsměvem. Zas mu ho oplatí. Jeho sebevědomí se jí taky líbí.
„Hej – co to tamhle je?“ vyhrkne. Vpravo před nimi se rýsuje cosi tmavého. Je zataženo a v hustém sněžení je špatně vidět, ale vypadá to, že v příkopě trčí auto.
Když ho míjejí a Ian hledá místo k zastavení, Lauren zvědavě kouká z okýnka. „Myslím, že v tom autě někdo je,“ poznamená.
„Proč nezapnuli výstražná světla?“ zabručí on. Pomalu zajede ke kraji silnice, opatrně, aby taky nesjel do příkopu. Lauren vystoupí z vyhřátého auta do nějakých dvaceti centimetrů panensky nedotčeného sněhu. Ten jí okamžitě napadá do bot a zastudí ji na kotnících. Slyší, že Ian taky vystupuje, zabouchl za sebou dveře.
„Hej!“ zavolá Lauren k nehybnému autu. Dveře na straně řidiče se pomalu otevřou.
Opatrně sejde ze svahu, podkluzuje jí to. Půda je nerovná, jen stěží udržuje balanc. Když se dotrmácí k autu, přidrží se levou rukou dveří, nakloní se a nahlédne dovnitř. „Jste v pořádku?“ zeptá se.
Za volantem sedí žena přibližně jejího věku – kolem třicítky.
Vypadá trochu otřeseně, ale přední sklo není rozbité a bezpečnostní pás má zapnutý. Lauren se zadívá na ženu vedle řidičky. Je bledá a zpocená, zírá přímo před sebe, jako by tam Lauren vůbec nebyla. Člověk by řekl, že utrpěla hrozný šok.
Řidička střelí po své společnici pohledem a potom se s výrazem vděku otočí k Lauren. „Ano, nic se nám nestalo. Před pár minutami jsme sjely ze silnice. Zrovna jsme přemýšlely, co máme dělat. Ještěže jste jeli kolem!“
Lauren cítí, že se k ní blíží Ian, naklání se jí přes rameno a dívá se na ženy v autě. Obdaří je svým šarmantním úsměvem. „Nejspíš budete potřebovat odtahovku.“
„Bezva,“ opáčí řidička.
„Kam jedete?“ zeptá se Lauren.
„Do penzionu Mitchell.“
„No to je ale klika,“ řekne Ian. „My jedeme taky tam. Ale ono tady v okolí nic jiného ani není. Víte co, my vás svezeme a vy si pak v hotelu zařídíte, aby vám sem někdo přijel auto odtáhnout.“
Žena s ulehčením přikývne. Očividně je vděčná za záchranu. Lauren se jí vůbec nediví. Tady by člověk mohl o samotě
umrznout. Druhá žena však nijak nereaguje. Jako by byla v nějakém svém světě.
„Máte zavazadla?“ zeptá se Lauren.
„Ano, vzadu.“ Řidička vystoupí a brodí se hlubokým sněhem ke kufru. Spolujezdkyně se náhle vytrhne z transu a taky vyleze ven. Obejde auto z druhé strany a řidička otevře kufr.
Vytáhnou každá jednu cestovní tašku.
Ian natáhne ruku a všem třem ženám nabídne, že jim pomůže vyšplhat zpátky na silnici. I tak mají co dělat, aby se vyškrábaly nahoru.
„Moc děkujeme,“ řekne řidička. „Já jsem Gwen a tohle je Riley.“
„Já jsem Lauren a tohle je Ian,“ představí je ona. „Nastupte si. Je hrozná zima.“ Kradmo pohlédne na Riley, ze které ještě nevypadlo ani slovo. Pomyslí si, co s ní může být. Rozhodně jí připadá nějaká divná.
Kapitola 2
Pátek, 17.00
BEVERLY SULLIVANOVÁ složí tašku k nohám a pohledem přelétne pokoj. Dokonalý. Přesně jako v prospektu. Vládne tu staromódní luxus, na jaký není zvyklá, a tak pokoj obejde a dotýká se věcí. Starožitná manželská postel je vysoko nastlaná polštáři. Skříň je nádherně vyřezávaná a hustý perský koberec musel stát hrůzu peněz. Přistoupí k oknům, z nichž se otvírá vyhlídka před hotel. Díky sněhu je všechno nepopsatelně krásné. Čerstvý sníh v ní vždycky vyvolává pocit naděje.
Odvrátí se od oken a nakoukne do přilehlé koupelny – vypulírované oázy bílého mramoru a měkoučkých bílých osušek. Letmo se na sebe podívá v ozdobném zrcadle nad umyvadlem a pak se otočí. Když se na zkoušku posadí na postel, dumá, kde manžel tak dlouho vězí. Henry zůstal u recepce, aby se vyptal na běžky a kdovíco ještě, a ona šla do pokoje sama. Vybízel ji, ať na něj nečeká, a ona by přitom beze všeho počkala v jednom z křesel potažených tmavomodrým sametem nebo na pohovce u kamenného krbu v hale, než si to vybavení složitě vyjedná. Nechtěla kolem toho ale dělat rozruch. Marně se brání zklamání. Chvilku mu zkrátka potrvá, než se uvolní. Jenomže on zjevně kouká, jak by jejich víkend naplnil všemožnými aktivitami, když ona by chtěla jen zpomalit a být
jednoduše spolu. Skoro jako by se její společnosti vyhýbal, jako by tu vůbec nechtěl být.
Uvědomuje si, že její manželství je… v nepořádku. Neřekla by, že vysloveně krachuje. Ale potřebují na něm zapracovat. Tak nějak se odcizili, berou jeden druhého za samozřejmost. I ona na tom má svou vinu. Jak může moderní manželství obstát pod tlakem všech těch vlivů, které se ho společnými silami snaží rozbít? Přemíra všednosti, ubíjející monotónnost domácího života, placení účtů, výchova dětí. Zaměstnání na plný úvazek. Vždycky mají moc práce. Netuší, jestli víkend v krásném, odlehlém venkovském hotelu něco spraví, ale mohl by to být začátek. Kdyby zůstali doma, nic takového by rozhodně nepřicházelo v úvahu. Zoufale potřebují šanci znovu se sblížit, připomenout si, co mají jeden na druhém rádi. Co nejdál od mrzutých, rozhádaných teenagerů, kteří se dožadují jejich pozornosti a vysávají z nich energii. Cítí, jak klesá na mysli, a povzdychne si. Kéž by se kvůli dětem tolik nehádali! Doufá, že tady si budou moct nerušeně o všem promluvit, bez toho všudypřítomného, únavného, skrytého napětí.
S mlhavou úzkostí si říká, jak asi víkend bude probíhat a jestli bude něco jinak, až se vrátí domů.
Henry Sullivan od recepčního pultu v hale, vlevo od honosného schodiště, nespěchá. Vůně polen plápolajících v krbu mu připomíná Vánoce za klukovských let. Prohlíží si lesklé prospekty místních restaurací a atrakcí. Tedy, „místních“ je možná trochu silné slovo. Všechno je odtud dost daleko. Bohužel to vypadá, že kvůli sněhu bude těžké se vůbec někam dostat, ale mládenec za pultem se dušoval, že zítra vyjedou sněžné pluhy a silnice budou sjízdné. Henry sáhne do kapsy a pohladí mobil. Není tu signál, s čímž nepočítal. Beverly o ničem takovém nemluvila. Pocítí osten podráždění.
Ani pořádně neví, proč se uvolil tady strávit víkend, leda snad kvůli výčitkám svědomí. Už teď toho lituje, nejradši by jel zas domů. Na okamžik se oddá neškodné fantazii, ve které nasedne do auta a ženu tady nechá. Za jak dlouho by si všimla, že už tu není? Co by udělala? Honem tu představu zaplaší. Manželka poslední dobou vypadá stále nešťastněji, ale on si říká, že to není jen jeho vina. Můžou za to i děti. Její práce. Příchod středního věku. Přibývající centimetry v pase. Všechno. Jenomže odpovědnost za štěstí člověka na sebe nemůže brát někdo druhý. Strůjcem svého štěstí musí být ona sama. On ji šťastnou neudělá.
Ale není zase úplný necita. Ví, že tak jednoduché to není. Kdysi ji miloval. Je to matka jeho dětí. Jen už ji jednoduše nemiluje. A netuší, co s tím.
Dana Hartová setřese na prahu vstupních dveří sníh z kozaček značky Stuart Weitzman a spokojeně se rozhlédne po hale. Nejvíc na ni zapůsobí majestátní hlavní schodiště. Středový sloup i kuželky zábradlí jsou umně vyřezávané z leštěného tmavého dřeva. Stupně jsou široké a na nich hustý koberec s tmavým květinovým vzorem. Vidí, jak se lesknou mosazné tyče, které běhoun přidržují na místě. Je úžasné, a Danu teď už jen tak něco v úžas neuvede. Představuje si Scarlett O’Harovou v Jihu proti Severu, nebo možná Normu Desmondovou v Sunset Boulevard. Když vidíte takové schodiště, chcete si obléknout svoje nejlepší večerní šaty a vplout na scénu jako hvězda, pomyslí si. Teď mě můžete zabrat zblízka. Bohužel si žádnou dlouhou róbu nepřivezla. Škoda, nechat takové úchvatné schodiště přijít nazmar, povzdychne si v duchu. Pak si všimne velkého kamenného krbu na levé straně. Stojí kolem něj spousta očividně pohodlných pohovek a křesel jako stvořených k lenošení, některá jsou čalouněná tmavomodrým sametem, jiná tmavě hnědou kůží,
a doplňují je stolky s lampičkami. Stěny až do poloviny výšky zakrývá tmavé obložení. Na podlaze z tmavého dřeva leží nádherný peršan, a všechno tak působí útulně, a přitom nákladně, což je přesně její gusto. U stropu se třpytí křišťálový lustr. Vůně hořícího dřeva jí připomene blažené dny ve venkovském domě Matthewovy rodiny. Zhluboka se nadechne a usměje se. Je velice šťastná žena. Čerstvě zasnoubená, na zamilovaném víkendu s mužem, za kterého se provdá. Všechno je báječné, včetně tohohle rozkošného hotelu, který pro ně Matthew našel.
Vysadil ji u dveří a jel zaparkovat. Za minutku přinese zavazadla. Dana vykročí přes halu a zamíří kolem krbu k staromódnímu recepčnímu pultu vlevo od schodů. Všechno se tu leskne patinou let a dobré leštěnky. Za recepcí stojí mladý muž a jiný, starší – zjevně host – se opírá o pult a listuje reklamními prospekty. Když si jí všimne, zvedne hlavu. Na vteřinu se zarazí, zůstane na ni zírat, potom s rozpačitým úsměvem uhne pohledem. Na tohle je zvyklá. Zkrátka tak na muže působí. Jako by při pohledu na ni nemohli na chvilku uvěřit vlastním očím. S tím ona nic nenadělá.
Mladší muž za pultem jí velice nenápadně, ale přece věnuje druhý pohled. I na to je zvyklá.
„Jsem Dana Hartová. Máme tu se snoubencem rezervaci na jméno Matthew Hutchinson?“
„Ano, ovšem,“ přisvědčí mládenec uhlazeně a nahlédne do záznamů. Dana vidí, že místo počítače používají k zapsání hostů knihu jako za starých časů – jak rázovité! Stěnu za pultem zabírají dřevěné přihrádky na klíče. „Máte pokoj 101. Po schodech nahoru do prvního patra a doprava,“ vysvětluje recepční.
Za ní se otevřou dveře, dovnitř studeně foukne, a když se Dana otočí, spatří Matthewa, v každé ruce jednu tašku a kabát i tmavé vlasy poprášené sněhem. Dojde k ní a ona mu ho omete z ramen. Tahle drobná majetnická gesta jí dělají radost.
„Vítejte v penzionu Mitchell,“ pronese mladý muž za pultem s úsměvem a předá jim těžký mosazný klíč. Dana zaznamená, že je velice přitažlivý. „Večeře se podává v jídelně od sedmi do devíti. Před ní nabízíme v hale nápoje. Přeji vám příjemný pobyt.“
„Děkuji, příjemný jistě bude,“ odvětí její snoubenec a významně se po ní podívá. Ona povytáhne dokonale tvarovaná obočí, čímž mu naznačuje, aby se na veřejnosti choval slušně.
Matthew se opět chopí tašek a stoupá za Danou po širokém schodišti. Všimne si, že výtah tu nemají. Je to malý hotel. Pečlivě ho vybral. Chtěl s Danou chvilku pobýt někde v klidu a soukromí, než vypukne celý ten blázinec kolem svatby, který by nejradši vynechal úplně. Kéž by se tak mohli potají vzít na nějakém krásném místečku v Karibiku. Jenomže dědic velkého novoanglického jmění se nežení potají. Maminky by se to strašlivě dotklo, a taky všech tetiček, a to on si na svědomí nevezme. A ví, že i Dana, třebaže ji občas přemůže stres z plánování, schůzek, zkrátka milionu detailů, jaké taková svatba obnáší, je ve skutečnosti z celé té věci naprosto nadšená. Poslední dobou je ale stále náchylnější k emocionálním výbuchům. Tahle dovolená jim oběma udělá dobře, než se vrátí k finálním přípravám své jarní svatby.
Hustý koberec tlumí jejich kroky, a tak stoupají do prvního patra i ten kousek chodbou k pokoji 101 téměř v dokonalé tichosti. Na dveřích je oválná mosazná tabulka s vyrytým číslem a staromódní zámek s klíčovou dírkou.
Odemkne a otevře Daně dveře. „Až po tobě.“
Vstoupí a pochvalně se usměje. „To je krása,“ prohlásí. Prudce se k němu otočí, jakmile za nimi pořádně zavře.
Obejme ji a řekne: „To ty jsi krásná.“ Políbí ji. Ona ho nakonec škádlivě odstrčí.
Sundá si kabát. On taky a oba je pověsí do skříně. Společně si prohlížejí pokoj. Postel je samozřejmě velká, manželská, a povlečení zhodnotí jako prvotřídní kvality. Na polštářích spočívají čokoládky ve staniolu. Vana je zjevně určená pro dva, na stolku u dveří čeká kbelík s ledem, v němž se chladí šampaňské, a lístek s uvítáním. Z oken je výhled na velikánský trávník, stromy obtížené bílou pokrývkou a dlouhou příjezdovou cestu vinoucí se dolů k silnici, která rychle zapadá sněhem. Na parkovišti stranou trávníku stojí nějakých šest aut. Dvojice milenců bok po boku hledí z okna ven.
„Pokud jsi to neuhodla,“ prohodí on, „máme novomanželské apartmá.“
„Nenosí to smůlu?“ zeptá se ona. „Ubytovat se v líbánkovém apartmá, když ještě nejsme doopravdy svoji?“
„To bych ani neřekl.“ Sledují, jak po příjezdové cestě statečně šplhá auto a zajíždí na parkoviště. Vystoupí z něj čtyři lidé. Tři ženy a muž. Matthew jí přejede rty po krku. „Co takhle si před večeří zdřímnout?“
Ian Beeton se svalí do jednoho z křesel u krbu a nechá Lauren, aby je zapsala a vyzvedla klíč od pokoje. Nepohrdl by něčím k pití. Přemýšlí, kde je asi bar. Jídelna je hned tady vpravo –skleněné dveře jsou otevřené, vidí za nimi stoly prostřené bílými ubrusy. Je to tu opravdu kouzelné. Nejspíš tu bude spousta různých kumbálů, chodeb a výklenků. Žádný typický moderní hotel, postavený s ohledem na efektivitu provozu a maximální zisk.
Pak se znovu zadívá na dvě ženy, které zachránili. Gwen, řidička, zrovna přebírá klíč od pokoje. Zjevně budou bydlet spolu. Sleduje, jak jdou do schodů. Ztratí se v myšlenkách.
Lauren k němu zamíří a natáhne ruku. „Můžeme jít nahoru?“
„Jasně.“
„Večeře se podává od sedmi do devíti v jídelně, ale můžeme si sem dolů zajít na koktejl,“ zpraví ho.
„Bezva. Na co čekáme?“
„Jsme ve druhém patře.“
Vstane, chopí se tašek a pak následuje Lauren do schodů. Je tu takové ticho. Možná je to tím sněhem, nebo hustým kobercem, nebo tlumeným osvětlením, ale všechno jako by bylo zdušené, umírněné.
„Nepřipadala ti ta ženská, ta Riley, nějak mimo?“ pošeptá mu Lauren, když stoupají nahoru po zdobném schodišti.
„Zjevně to s ní hodně zamávalo,“ souhlasí.
„Za celou dobu neřekla ani slovo. Vždyť přece jen sjely do příkopu. Nic tak hrozného se jim nestalo.“
„Třeba už v nějaké bouračce dřív byla.“
„Možná.“ Když se doštrachají do druhého patra, otočí se k němu. „Přišla mi strašně napjatá. Mám z ní divný pocit.“
„Nemysli na ni,“ řekne Ian a jen tak zničehonic ji políbí.
„Mysli na mě.“
