PRVNÍ KAPITOLA
Paní McGillicuddyová ztěžka supěla po nástupišti za nosičem, který jí nesl kufr. Byla to menší korpulentní dáma, vysoký nosič si před ní nenuceně rázoval. Navíc měla paní McGillicuddyová spoustu balíčků, protože se vracela z celodenních předvánočních nákupů. S nosičem tedy rozhodně nedokázala udržet krok, a když chlapík na konci nástupiště zahnul, paní McGillicuddyová za ním značně zaostávala.
Nástupiště číslo 1 nebylo v tuto chvíli nijak přeplněné, protože vlak právě odjel, ale v rozlehlém prostoru za nástupišti se hemžily davy lidí spěchajících všemi směry. Dolů i nahoru z podzemní dráhy, do úschovny zavazadel, k občerstvení, do informací a k informačním cedulím, i ke dvěma východům označeným Příjezdy a Odjezdy a také ven na ulici.
Proudy lidí cloumaly paní McGillicuddyovou i jejími balíčky sem a tam, ale nakonec se jí přece jen podařilo dorazit ke vchodu na nástupiště číslo 3. Odložila si balíčky na zem, aby mohla prohledat kabelku a ukázat přísnému uniformovanému zřízenci svoji jízdenku.
( 5 )
V tu chvíli se jí nad hlavou rozezněl pronikavý, ale přesto srozumitelný hlas.
„Vlak, který stojí na nástupišti,“ hlásil tlampač, „odjíždí v 16.50 do stanice Brackhampton, Milchester, Waverton, Carvil Junction, Roxeter a do stanic na Chadmouth. Do Brackhamptonu a Milchesteru jedou zadní vagony. Cestující do Vanequay přesedají v Roxeteru.“ Hlas s cvaknutím zmlkl a hned nato spustil znovu, aby oznámil příjezd vlaku na nástupiště číslo 7 v 16.35 z Birminghamu a Wolverhamptonu.
Paní McGillicuddyová našla jízdenku a předložila ji. Muž ji procvakl a zamumlal: „Napravo, zadní vagony.“
Paní McGillicuddyová se trmácela po nástupišti, až našla svého nosiče, jak stojí přede dveřmi do vagonu třetí třídy a znuděně zírá do prázdna.
„Tak jsme na místě, madam.“
„Cestuji první třídou,“ namítla paní McGillicuddyová.
„To jste neříkala,“ zabručel nosič a pohrdavě přejel pohledem její tvídový kabát se vzorem pepř a sůl, který by se hodil spíš pro muže.
Paní McGillicuddyová to sice nosiči říkala, ale nepřela se. Lapala po dechu.
Nosič znovu zvedl její kufr a mašíroval s ním k vedlejšímu vagonu, kde se paní McGillicuddyová usadila do prázdného luxusního kupé. Vlak v 16.50 nebýval příliš obsazený, protože cestující první třídy dávali přednost rychlejšímu rannímu rychlíku, nebo spoji v 18.40, který měl jídelní vůz. Paní McGillicuddyová dala nosiči spropitné, jehož výší ho zklamala, protože podle něj odpovídalo spíš cestující v třetí třídě než v první. I když byla paní McGillicuddyová po celodenním nákupním shonu a noční jízdě ze severu ochotná utratit vyšší obnos za pohodlnou cestu první třídou, rozhodně nepatřila k lidem, kteří dávají přehnaně velké spropitné.
S úlevným povzdechem se uvelebila na plyšových polštářích a otevřela časopis. O pět minut později vlak zahoukal a rozjel se. Paní McGillicuddyové vyklouzl časopis z ruky a hlava se jí svezla do strany. Během tří minut spala. Po pětatřiceti minutách se vzbudila příjemně odpočinutá. Srovnala si klobouk, který se jí svezl do strany, narovnala se a podívala se z okna na ubíhající krajinu. Venku byla už skoro tma. Takový pošmourný mlhavý prosincový den – za pár dní budou Vánoce. Londýn vypadal ponuře a venkov vlastně také, i když tu a tam zazářily tmou veselejší shluky světel, jak vlak projížděl městečky a nádražími.
„Poslední čaj,“ oznamoval pikolík, když bleskově odšoupl dveře do uličky jako nějaký duch. Paní McGillicuddyová si dala trochu čaje už na nákupech, takže teď byla plně uspokojená. Pikolík pokračoval chodbičkou dál a monotónně ohlašoval své služby. Paní McGillicuddyová s potěšením vzhlédla k horním policím, kde byly uložené její balíčky s nákupy. Ručníky byly velice výhodná koupě a navíc přesně to, co si Margaret přála, pistole pro Robbyho a králíček pro Jean ji maximálně uspokojily a ten večerní kabátek – přesně to, po čem ona sama toužila. Teplý a zároveň šik. A pulovr pro Hectora také… vychutnávala si potěšení z toho, jak rozumně se jí podařilo nakoupit.
Přejela spokojeným pohledem zpět na okno, kde právě se skřípěním projížděl v opačném směru jiný vlak. Okno se roztřáslo, což paní McGillicuddyovou vylekalo. Vlak s rachocením přejel výhybky a projel nádražím.
Pak začal najednou brzdit. Pravděpodobně musel zareagovat na návěstí. Několik minut se pomalinku ploužil, až úplně zastavil a po chvíli se znovu rozjel. Minul je další protijedoucí vlak, tentokrát o něco pomaleji než ten první. Vlak paní McGillicuddyové pozvolna nabíral rychlost. V tu chvíli
se k němu ve stejném směru zprudka přiblížil jiný vlak, což u ní vyvolalo téměř zděšení. Po nějakou dobu jely oba vlaky souběžně, chvíli byl rychlejší jeden, pak zas druhý. Paní McGillicuddyová viděla skrz okna sousedního vlaku. Většinou byly rolety stažené, ale tu a tam zahlédla i cestující. Druhý vlak nebyl plně obsazený, mnoho vagonů zelo prázdnotou.
V okamžiku, kdy vlaky jely stejnou rychlostí, se zdálo, že stojí. Přesně v tu chvíli vylétla roleta v jednom okně zprudka nahoru. Paní McGillicuddyová zahlédla osvětlené kupé první třídy, které bylo jen asi tak metr od ní.
Náhle se zprudka s heknutím nadechla a částečně se postavila.
V sousedním vlaku stál v kupé muž zády k oknu i k paní McGillicuddyové. Ruce měl sevřené kolem krku ženy, která stála čelem k němu, a pomalu ji nemilosrdně rdousil. Žena měla oči vyvalené z důlků, překrvený obličej jí zrudl. Během chviličky, kdy paní McGillicuddyová fascinovaně sledovala scénu za oknem, nastal konec. Tělo neznámé ženy povolilo a zhroutilo se.
V tutéž chvíli vlak paní McGillicuddyové zpomalil a druhý začal nabírat rychlost. Předjel je a zmizel z dohledu.
Ruka paní McGillicuddyové téměř automaticky vylétla k záchranné brzdě, ale pak se nerozhodně zastavila. K čemu by vlastně bylo zastavit vlak, v němž jela ona? Děsivý čin, kterého právě byla svědkem z takové blízkosti a za tak neobvyklých okolností, ji úplně ochromil. Něco rozhodně musí teď hned udělat – ale co?
Dveře kupé se odsunuly a vstoupil průvodčí: „Jízdenku, prosím.“
Paní McGillicuddyová se na něj zprudka obrátila.
„Uškrtili ženu,“ hlásila. „Ve vlaku, který nás právě předjel.
Viděla jsem to.“
Průvodčí se na ni zadíval nevěřícně.
„Promiňte, madam?“
„Nějaký člověk uškrtil ženu! Ve vlaku. Viděla jsem to –tady tím oknem,“ řekla a ukázala příslušným směrem.
Průvodčí nedokázal skrýt rozpaky.
„Uškrtil?“ zeptal se pochybovačně.
„Ano, uškrtil ! Říkám vám, že jsem to viděla. Musíte hned něco udělat!“
Průvodčí si omluvně odkašlal.
„Není možné, madam, že jste si třeba trošku zdřímla… ehm…“ Taktně se odmlčel.
„Zdřímla jsem si, ale jestli si myslíte, že se mi to zdálo, tak se velice mýlíte. Říkám vám, že jsem to viděla.“
Průvodčí zahlédl na sedačce časopis. Na rozevřené stránce škrtil muž dívku a při tom pistolí ohrožoval otevřenými dveřmi další lidi.
„Nemyslíte si, madam,“ řekl přesvědčivě, „že jste četla nějaký napínavý příběh, usnula a pak jste se vzbudila trochu popletená…“
Paní McGillicuddyová ho přerušila.
„Viděla jsem to,“ řekla. „Byla jsem stejně vzhůru jako vy.
Podívala jsem se oknem do okna toho druhého vlaku, který jel souběžně s námi, a viděla jsem, jak tam muž uškrtil ženu. A teď bych ráda věděla, co s tím hodláte dělat.“
„No, madam…“
„Předpokládám, že něco uděláte.“
Průvodčí si váhavě povzdechl a podíval se na hodinky.
„Přesně za sedm minut budeme v Brackhamptonu. Nahlásím, co jste mi řekla. Kterým směrem jel ten vlak, o kterém mluvíte?“
„Naším směrem, samozřejmě. Snad si nemyslíte, že bych mohla něco vidět ve vlaku, který by se řítil opačným směrem?“
9 )
Průvodčí se tvářil, jako by si myslel, že paní McGillicuddyová je schopná vidět kdekoli cokoli, ale zachoval si zdvořilý nadhled.
„Můžete se na mě spolehnout, madam,“ řekl. „Vaše oznámení nahlásím. Mohla byste mi laskavě poskytnout své jméno a adresu? Pro všechny případy.“
Paní McGillicuddyová udala adresu, kde se bude zdržovat příštích několik dní i trvalou adresu ve Skotsku a průvodčí si je zapsal. Potom odešel s vědomím, že vykonal svou povinnost a náročný úkol při jednání s obtížnou zástupkyní veřejnosti úspěšně vyřešil.
Paní McGillicuddyová si nicméně dál dělala starosti, mračila se a nebyla zcela spokojená. Nahlásí průvodčí opravdu její oznámení? Nechce ji jenom uchlácholit? Mlhavě si představovala, že vlaky zřejmě jezdí spousta postarších dam, které jsou přesvědčené o tom, že odhalily komunistické spiknutí, že je chce někdo zabít, že viděly létající talíře a tajné vesmírné lodě, a ohlašují vraždy, které se nikdy nestaly. Pokud ji ten člověk považoval za jednu z nich…
Vlak zpomaloval, drkotal po výhybkách a projížděl velkým osvětleným městem.
Paní McGillicuddyová otevřela kabelku, vytáhla z ní účtenku, protože nic jiného nenašla, napsala na zadní stranu rychle vzkaz, zastrčila ho do obálky, kterou měla naštěstí s sebou, zalepila ji a nadepsala.
Vlak pomalu zastavil na přeplněném nástupišti. Typický hlas z tlampače oznamoval:
„Na nástupiště číslo 1 přijíždí vlak do Milchesteru, Wavertonu, Roxeteru a do stanic na Chadmouth. Pravidelný odjezd 17.38. Cestující do Market Basing, nastupujte do vlaku na nástupišti číslo tři. Cestující do Carbury, nastupujte do oddělení číslo jedna.“
Paní McGillicuddyová se nervózně rozhlížela po nástupišti. Takových cestujících, a skoro žádný nosič! Ach, tamhle je jeden! Autoritativně na něj mávla.
„Nosič! Předejte prosím tuto obálku do kanceláře přednosty stanice.“
Podala mu obálku spolu s šilinkem.
Pak si s úlevou oddychla a posadila se. No, tak udělala, co mohla. I když jí bylo trochu líto toho šilinku… šestipence by bývala stačila…
Vrátila se v duchu ke scéně, jíž byla svědkem. Strašné, opravdu strašné… Obvykle měla pevné nervy, ale teď se otřásla. Taková věc… jak jen se mohla tak neuvěřitelná věc přihodit zrovna jí – Elspeth McGillicuddyové! Kdyby se ta roleta neuvolnila… Ale to musel být samozřejmě osud.
Osud zařídil, že se ona, Elspeth McGillicuddyová, stane svědkem zločinu. Stiskla rty.
Ozvaly se výkřiky, vlak zahoukal, dveře vagonů se zabouchly. Vlak v 17.38 se pomalu rozjel ze stanice Brackhampton.
O hodinu a pět minut později zastavil v Milchesteru.
Paní McGillicuddyová posbírala své balíčky, vzala kufr a vystoupila. Rozhlédla se po nástupišti a došla ke stejnému závěru jako předtím: málo nosičů. Zdálo se, že všichni dostupní zřízenci překládají balíky s poštou a další náklad. Od cestujících se dnes zřejmě očekává, že si budou nosit zavazadla sami. No, ona svůj kufr spolu s deštníkem a všemi balíčky neunese. Bude muset čekat. Po jisté době se jí podařilo si nosiče obstarat.
„Taxi?“
„Předpokládám, že na mě budou čekat.“
Před milchesterským nádražím k ní hned přistoupil taxikář, který pozorně sledoval východ. Promluvil měkkým místním dialektem.
11 )
„Paní McGillicuddyová? Do St. Mary Mead?“
Paní McGillicuddyová přikývla. Nosič byl adekvátně, ne-li přímo štědře odměněn. Vůz s paní McGillicuddyovou, jejím kufrem i všemi balíčky vyrazil do noci. Měli před sebou patnáct kilometrů. Paní McGillicuddyová nebyla schopná se uvolnit. Seděla zpříma, celá ztuhlá. Nutně se potřebovala vypovídat. Konečně taxík vjel na povědomou venkovskou ulici a zastavil v cíli. Paní McGillicuddyová vystoupila a došla po dlážděné pěšině ke dveřím. Postarší služebná otevřela a taxikář odložil zavazadla dovnitř. Paní McGillicuddyová se rovnou vydala halou k otevřeným dveřím do obývacího pokoje, kde na ni již čekala křehká stará dáma, její hostitelka.
„Elspeth!“
„Jane!“
Přivítaly se polibkem a paní McGillicuddyová bez jakýchkoli okolků nebo vysvětlování spustila.
„Ach, Jane, právě jsem viděla vraždu!“ zasténala.
DRUHÁ KAPITOLA
Slečna Marplová pouze pozvedla obočí a zavrtěla hlavou –přesně podle zásady, kterou ji učila její matka i babička: opravdová dáma není nikdy šokovaná ani překvapená.
„To pro tebe muselo být hrozné, Elspeth, a velice neobvyklé. Myslím, že bys mi o tom měla hned teď všechno říct.“
Přesně to chtěla paní McGillicuddyová udělat. Nechala slečnu Marplovou, aby ji usadila poblíž krbu, stáhla si rukavice a pustila se do barvitého líčení.
Slečna Marplová pozorně naslouchala, a když se paní McGillicuddyová konečně odmlčela, aby nabrala dech, pronesla slečna rázně návrh řešení.
„Domnívám se, má drahá, že nejlepší teď bude, když půjdeš nahoru, odložíš si klobouk a opláchneš si ruce. Potom si dáme večeři, během které se o tomto incidentu vůbec nebudeme bavit. A pak – po večeři to podrobně probereme ze všech úhlů pohledu.“
Paní McGillicuddyová s návrhem souhlasila. Dámy povečeřely a přitom si popovídaly o životě ve vesnici St. Mary
Mead. Slečna Marplová vyprávěla, že lidé ve vsi v důsledku nedávného skandálu týkajícího se manželky lékárníka nedůvěřují novému varhaníkovi. Zmínila se také o nepřátelství, které panuje mezi ředitelkou školy a místním komunitním centrem. Nakonec si obě dámy popovídaly o svých zahradách.
„Pivoňky jsou nevypočitatelné,“ řekla slečna Marplová, když vstávala od stolu. „Buď kvetou, anebo vůbec ne, ale když jednou začnou, budou ti kvést takříkajíc po celý život. A že jsou v dnešní době k dostání překrásné druhy.“
Znovu se usadily u krbu a slečna Marplová přinesla z rohového skleníku dvě staré skleničky značky Waterford a z jiné skříňky vyndala láhev.
„Žádnou kávu dnes večer, Elspeth,“ řekla. „Už takhle jsi značně rozrušená – a není divu. Jistě bys nespala. Předepíšu ti sklenku prvosenkového vína a později možná heřmánkový čaj.“
Paní McGillicuddyová její návrh přijala a slečna Marplová nalila víno.
„Jane,“ řekla paní McGillicuddyová a vděčně usrkla vína, „nemyslíš si, že se mi to zdálo, nebo že jsem si to vymyslela, viď?“
„Jistěže ne,“ odpověděla slečna Marplová laskavě.
Paní McGillicuddyová si oddychla.
„Ten průvodčí si to myslel,“ podotkla. „Choval se docela zdvořile, ale přece jen…“
„Myslím, Elspeth, že za daných okolností je to celkem přirozená reakce. Znělo to velice nepravděpodobně – a také to nepravděpodobné bylo. A ty jsi pro něj byla naprosto neznámý člověk. Ne, já ani v nejmenším nepochybuji o tom, že to, cos mi řekla, se opravdu stalo. Takový incident je naprosto výjimečný, ale ne nemožný. Sama si vzpomínám, jak mě zaujalo, co jsem zahlédla v jednom nebo dvou vozech, které mě míjely,
( 14 )
když jsem jela vlakem a kolem nás projížděl jiný vlak. Člověk
vidí velice živé a zároveň intimní scény. V jednom kupé si malá holčička hrála s medvídkem a najednou ho schválně hodila po tlustém pánovi, který spal v rohu. Ten člověk vyskočil a tvářil se hrozně rozhořčeně, zatímco ostatní cestující se náramně bavili. Viděla jsem to úplně jasně. I později bych byla dokázala popsat, jak kdo vypadal a co měl na sobě.“
Paní McGillicuddyová vděčně přikyvovala.
„Ano, přesně tak jsem to viděla i já.“
„Říkáš, že ten muž byl k tobě otočený zády, takže jsi mu neviděla do obličeje?“
„Ne, neviděla.“
„A tu ženu můžeš popsat? Byla mladá – stará?“
„Spíš mladší. Asi tak třicet, pětatřicet. Nic bližšího říct nemůžu.“
„Byla hezká?“
„To taky nemůžu říct. Měla úplně zkřivený obličej a…“
„Ano, ano,“ přikyvovala rychle slečna Marplová, „chápu. Co měla na sobě?“
„Měla kožíšek… takový světlejší kožich. Žádný klobouk. Světlé vlasy.“
„A co se týče muže, ničeho zvlášť výrazného sis nevšimla?“
Paní McGillicuddyová se zamyslela a teprve pak odpověděla.
„Byl vyšší… a myslím, že tmavovlasý. Měl na sobě kabát z tlusté látky, takže o jeho postavě nemůžu nic moc říct.“
A pak sklesle dodala: „Je toho opravdu málo.“
„Ale aspoň něco,“ řekla slečna Marplová a odmlčela se.
Pak se ještě zeptala: „Víš jistě, že byla ta dívka mrtvá – alespoň podle tebe?“
„Ano, určitě byla mrtvá. Jazyk jí trčel z pusy a… raději bych to nerozvíjela…“
15 )
„Jistě, jistě, to není nutné,“ ubezpečila ji slečna Marplová rychle. „Zítra ráno budeme pravděpodobně moudřejší.“
„Ráno?“
„Předpokládám, že se o vraždě dočteme v ranních novinách. Poté co ten člověk dívku napadl a zabil, zůstala mu v rukou její mrtvola. Co udělal? Pravděpodobně chtěl co nejdřív z vlaku vystoupit – nejspíš hned na první stanici. Nepamatuješ si mimochodem, jestli šlo o rychlík?“
„Ne, nešlo.“
„To by hovořilo pro lokálku. Téměř určitě stavěl v Brackhamptonu. Řekněme, že muž vystoupil tam, možná tělo naaranžoval do rohu, tvář skryl za kožešinový límec, aby oddálil odhalení. Ano, myslím, že takhle to mohl udělat. Určitě ale netrvalo dlouho a tělo někdo našel, takže zpráva o ženě zavražděné ve vlaku se skoro jistě objeví hned v ranním tisku.“
Jenže v ranních novinách nic nebylo.
Poté co se slečna Marplová a paní McGillicuddyová o této skutečnosti ujistily, dojedly v tichosti snídani. Obě v duchu přemítaly.
Po snídani se šly projít kolem zahrady. Normálně by je tato činnost zcela pohltila, ale dnes jí veškerou svou pozornost nebyly schopny věnovat. Slečna Marplová sice přítelkyni upozornila na několik nových vzácných druhů, které si pořídila do své skalky, ale byla přeci jen duchem nepřítomná. Paní McGillicuddyová nezareagovala výčtem svých vlastních přírůstků, což měla normálně ve zvyku.
„Zahrada vůbec nevypadá tak, jak by měla,“ pokračovala slečna Marplová, ale stále mluvila dost roztržitě. „Doktor Haydock mi zakázal, abych se shýbala a klečela – a co člověk může na zahradě bez shýbání a klečení udělat? Mám
samozřejmě starého Edwardse, ale ten je tak umíněný. A tyhle příležitostné práce jen vedou ke špatným návykům – hlavně se vypije spousta hrnků čaje a samé lelkování… žádná pořádná práce se neudělá.“
„Ach, moje řeč,“ přikývla paní McGillicuddyová. „Mně samozřejmě nikdo nezakázal se shýbat, ale jak jsem přibrala, tak mě zvlášť po jídle hrozně pálí žáha,“ přiznala a podívala se na své kulaté břicho.
Chvíli ani jedna z nich nepromluvila, ale pak se paní McGillicuddyová rázně zastavila a obrátila se na svou přítelkyni.
„Takže?“ zeptala se.
Bylo to zanedbatelné slovíčko, kterému však dal náležitý význam tón, jímž ho paní McGillicuddyová vyslovila. Slečna Marplová ho pochopila dokonale.
„Já vím,“ připustila.
Obě dámy se na sebe podívaly.
„Myslím,“ prohlásila slečna Marplová, „že bychom se mohly vydat na policejní stanici a promluvit si se seržantem
Cornishem. Je to inteligentní a trpělivý člověk a dobře se známe. Myslím, že nás vyslechne a předá informaci do správných rukou.“
Zhruba o tři čtvrtě hodiny později slečna Marplová s paní McGillicuddyovou už hovořily s vážným mladým mužem, kterému bylo něco mezi třiceti a čtyřiceti, měl jiskru v oku a pozorně oběma dámám naslouchal.
Frank Cornish přijal slečnu Marplovou srdečně, a dokonce s jistým respektem. Nabídl oběma dámám židli a vyzval je: „Co pro vás můžu udělat, slečno Marplová?“
„Ráda bych, kdybyste si poslechl, co zažila tady moje přítelkyně paní McGillicuddyová,“ řekla slečna Marplová.
A seržant Cornish poslouchal. Když paní McGillicuddyová skončila, chvilku mlčel.
( 17 )
„To je velice zvláštní věc,“ prohlásil potom. Během vyprávění si o paní McGillicuddyové nenápadně udělal obrázek. Celkově získal dost pozitivní dojem. Rozumná žena schopná stručně a jasně vylíčit, co se stalo. Pokud mohl říct, žádná hysterka nebo člověk, který si rád vymýšlí. Navíc se zdálo, že slečna Marplová historce své přítelkyně věří, a on slečnu Marplovou dobře zná. V St. Mary Mead znali slečnu Marplovou všichni. Na pohled jemná, snad i nerozhodná, ale v nitru ostrá jako břitva.
Odkašlal si a pak promluvil.
„Mohla jste se samozřejmě splést,“ řekl. „Neříkám, že jste se spletla, ale vyloučit se to nedá. Lidi nadělají spoustu vylomenin. Možná to nebylo myšlené vážně, možná nikdo nezemřel.“
„Vím, co jsem viděla,“ namítla paní McGillicuddyová vážně.
A od toho neustoupíte, pomyslel si Frank Cornish, a já bych řekl, že možná máte recht, ať už je to pravda nebo ne.
„Nahlásila jste incident železnici a teď jste ho oznámila mně. To je správný postup a můžete se spolehnout, že zahájím vyšetřování.“
Zmlkl a slečna Marplová zlehka pokývala hlavou. Byla spokojená. Paní McGillicuddyová už tak spokojená nebyla, ale mlčela. Seržant Cornish se obrátil na slečnu Marplovou. Ne že by nutně potřeboval její pomoc, ale chtěl si poslechnout, co si o případu myslí.
„Připustíme-li, že k činu došlo tak, jak je nahlášeno,“ řekl seržant, „co myslíte, že se stalo s tělem oběti?“
„Existují zřejmě jen dvě možnosti,“ prohlásila slečna Marplová bez zaváhání. „Nejpravděpodobnější samozřejmě je, že tělo zůstalo ve vlaku, ale to se teď zdá být už méně pravděpodobné, protože by ho během noci musel někdo objevit, ať
už někdo z cestujících, nebo železniční personál v konečné stanici.“ Frank Cornish přikývl.
„Jediná zbývající možnost je, že vrah tělo vyhodil z vlaku na koleje. Předpokládám, že musí být stále ještě někde na trati a nikdo ho zatím nenašel, i když je to trochu nepravděpodobné. Jinak si to neumím vysvětlit.“
„Četla jsem kdysi o mrtvolách uložených do truhly,“ ozvala se paní McGillicuddyová, „ale dneska už nikdo necestuje s truhlou a do kufru se tělo nevejde.“
„Ano,“ přisvědčil Cornish. „Souhlasím s vámi oběma. Pokud mrtvola existuje, měla by být touto dobou už objevena, anebo bude objevena velmi brzy. Dám vám vědět, jakmile se něco dozvím, ale řekl bych, že se všechno dočtete v novinách. Existuje samozřejmě možnost, že ta žena nezemřela, i když byla surově napadena, a že z vlaku vystoupila sama.“
„Těžko bez pomoci,“ namítla slečna Marplová. „A pokud ano, někdo by si určitě všiml muže, který podpírá nemohoucí ženu.“
„Ano, toho by si někdo všiml,“ souhlasil Cornish. „A pokud by byla nalezena ve vlaku v bezvědomí nebo raněná a odvezli by ji do nemocnice, také by se o tom vědělo. Myslím, že si můžete být jisté, že se velice brzo všechno dozvíte.“
Uběhl však celý den a potom další. Večer pak slečna Marplová dostala od seržanta Cornishe zprávu.
Ve věci, o níž jste mě informovaly, bylo provedeno podrobné šetření bez jakéhokoli výsledku. Žádná mrtvá žena se nenašla. Žádná nemocnice nepřijala pacientku, jakou jste popsaly, ani nikdo neviděl, že by nádraží opouštěla žena v šoku, zraněná nebo podpíraná mužem. Předpokládám, že vaše přítelkyně mohla vidět scénu, jakou popsala, ale že šlo o méně závažný případ, než se jí zdálo.
19 )
TŘETÍ KAPITOLA
„Méně závažný případ? Nesmysl!“ vykřikla paní McGillicuddyová. „Byla to vražda!“
Vzdorovitě se zadívala na slečnu Marplovou a ta jí pohled opětovala.
„Jen do toho, Jane,“ zlobila se paní McGillicuddyová. „Řekni, že jsem se spletla! Že jsem si to všechno vyfantazírovala! To si přece myslíš, ne?“
„Každý se může splést,“ upozornila ji slečna Marplová opatrně. „Každý, Elspeth. Dokonce i ty. Myslím, že tohle musíme mít na paměti. Přesto se však domnívám, že ses pravděpodobně nezmýlila… Používáš sice brýle na čtení, ale na dálku vidíš skvěle a to, cos viděla, tě velice silně zasáhlo. Když jsi sem dorazila, bylas rozhodně v šoku.“
„Nikdy na to nezapomenu,“ prohlásila paní McGillicuddyová a otřásla se. „Problém je, že nevím, co s tím můžu dělat!“
„Myslím, že ty s tím už nic dělat nemůžeš,“ pronesla slečna Marplová zamyšleně. (Kdyby paní McGillicuddyová
poslouchala pozorně, možná by si všimla, že slečna Marplová dala mírný důraz na slovo „ty“.) „Nahlásilas železnici i policii, co jsi viděla… Ne, víc toho udělat nemůžeš.“
„To mě do jisté míry uklidňuje,“ připustila paní McGillicuddyová, „víš přece, že chci hned po Vánocích odjet na Cejlon za Roderickem, a rozhodně bych se toho výletu nechtěla vzdát. Tolik jsem se na něj těšila. Ale kdybych si myslela, že je mou povinností tady zůstat, tak bych samozřejmě cestu odložila,“ dodala přesvědčivě.
„Věřím, že bys to udělala, Elspeth, ale jak říkám – jsem si jistá, žes udělala všechno, co jsi mohla.“
„Teď záleží na policii,“ odvětila paní McGillicuddyová.
„A jestli bude postupovat hloupě…“
„Ne, ne, policie není hloupá,“ řekla slečna Marplová a rozhodně zavrtěla hlavou. „A právě proto je to tak zajímavé, že?“
Paní McGillicuddyová se na ni nechápavě podívala, a tak se slečna Marplová utvrdila ve svém názoru, že její přítelkyně je žena pevných zásad, ale zcela bez představivosti.
„Člověk by rád věděl, co se vlastně stalo,“ podotkla slečna Marplová.
„Ta žena byla uškrcená.“
„Ano, ale kdo ji zabil a proč a co se stalo s jejím tělem? Kde je teď?“
„A zrovna tohle je práce policie.“
„Přesně tak – a oni to nezjistili. To znamená, že pachatel je chytrý. Velice chytrý. Víš, neumím si představit,“ zamyslela se slečna Marplová a svraštila obočí, „jak se těla zbavil… V návalu vzteku zabije ženu – musela to být neplánovaná akce – člověk by přece normálně někoho za takových okolností nezabíjel… pár minut před vjezdem do velkého nádraží. Ne, muselo jít o nějakou hádku, například ze žárlivosti, nebo o něco podobného. Takže on ji uškrtí a najednou má v náručí
mrtvolu a vlak vjíždí do stanice. Co bys udělala jiného než to, co jsem už řekla: podepřeš ji v rohu, jako kdyby spala, zakryješ obličej a sama co nejrychleji vystoupíš. Jinou možnost nevidím, ale ona tu přece jen musí být…“
Slečně Marplové se myšlenky rozběhly všemi směry.
Paní McGillicuddyová na ni musela nejméně dvakrát promluvit, než jí slečna odpověděla.
„Začínáš být nahluchlá, Jane.“
„Možná trošku. Připadá mi, že lidi nevyslovují tak jasně a zřetelně jako dřív. Ale to není ten důvod, proč jsem ti neodpovídala – já jsem nedávala pozor.“
„Ptala jsem se na zítřejší odjezdy vlaků do Londýna. Můžu jet až odpoledne? Jsem pozvaná k Margaret, ale čeká mě až na čaj.“
„Nevadilo by ti, Elspeth, jet ve 12.15? Daly bychom si oběd dřív.“
„Jistě a…“
Slečna Marplová pokračovala a na kamarádku nedbala.
„A ještě by mě zajímalo, jestli by ti nevadilo, že bys tam dorazila až zhruba v sedm?“
Paní McGillicuddyová se na svou přítelkyni udiveně podívala.
„Co máš v plánu, Jane?“
„Navrhuji, že s tebou pojedu do Londýna a že pak pojedeme spolu zpátky do Brackhamptonu tím vlakem, kterým jsi přijela sem. Ty se pak vrátíš z Brackhamptonu do Londýna a já pojedu sem, tak jako jsi jela ty. Jízdenky samozřejmě zaplatím,“ upozornila důrazně slečna Marplová.
Paní McGillicuddyová na finanční stránku věci nereagovala.
„Co myslíš, že se stane, Jane?“ zeptala se. „Další vražda?“
„Určitě ne,“ vyhrkla slečna Marplová šokovaně. „Ale ráda
bych za tvého doprovodu na vlastní oči viděla to… jak jen najít správné slovo… to místo zločinu.“
A tak se následující den ocitly slečna Marplová a paní McGillicuddyová ve dvou protilehlých rozích vozu první třídy, který vyjížděl v 16.50 z Paddingtonu. Nádraží bylo ještě víc přelidněné než minulý pátek – do Vánoc zbývaly už jen dva dny – ale spoj v 16.50 byl relativně prázdný – alespoň v zadní části.
Žádný vlak se k nim během jízdy nepřiblížil tak, že by jel vedle nich na druhé koleji, a ani oni nejeli souběžně s jinou soupravou. Tu a tam se jiný vlak prořítil kolem nich směrem do Londýna. Dvakrát jel vysokou rychlostí opačným směrem.
Paní McGillicuddyová každou chvíli pochybovačně kontrolovala na hodinkách čas.
„Těžko říct, kdy – už jsme minuli stanici, kterou znám…“
Průběžně projížděli jednotlivými nádražími.
„Za pět minut bychom měli být v Brackhamptonu,“ řekla slečna Marplová.
Ve dveřích se objevil průvodčí. Slečna Marplová tázavě zvedla obočí. Paní McGillicuddyová zavrtěla hlavou. Tohle nebyl ten jako posledně. Proštípl jim lístky a šel dál vrávoravým krokem, protože vlak právě vjížděl do oblouku. Při tomto manévru zároveň souprava zpomalila.
„Řekla bych, že se blížíme k Brackhamptonu,“ usoudila paní McGillicuddyová.
„Nejspíš jsme na předměstí,“ dodala slečna Marplová.
Kolem prolétala světla, budovy, tu a tam zahlédly ulice a tramvaje. Vlak zpomalil ještě víc. Začali přejíždět výhybky.
„Za chviličku jsme na místě,“ řekla paní McGillicuddyová, „a mně se zdá, že tenhle výlet nebyl vůbec k ničemu. Nebo ses snad něco dozvěděla, Jane?“
„Obávám se, že ne,“ odpověděla slečna Marplová váhavě.
„Zbytečně vyhozené peníze,“ podotkla paní McGillicuddyová, i když ne tak naštvaně, jak by to jistě řekla, kdyby lístky platila sama.
Slečna Marplová však měla jiný názor.
„Stejně jsem ráda, že jsem na vlastní oči viděla místo, kde k tomu došlo. Tenhle vlak má pár minut zpoždění. Ten tvůj páteční jel načas?“
„Myslím, že ano. Nevěnovala jsem tomu pozornost.“
Vlak pomalu vjel do rušného brackhamptonského nádraží.
Tlampač oznámil jeho příjezd, dveře se otevřely a zavřely, lidé vystoupili a nastoupili, pohybovali se po nástupišti všemi směry. Oběma dámám se naskytl pohled na velice rušnou scénu.
Tady mohl vrah snadno splynout s davem, pomyslela si slečna Marplová. Mohl se vmísit do tlačenice a buď opustit nádraží, nebo si vybrat nějaký jiný vagon a pokračovat vlakem dál, kamkoli potřeboval. Jeden cestující muž se mezi ostatními lehce ztratí. Jenže mrtvola se už tak lehce ztratit nemohla. Někde musí být.
Paní McGillicuddyová vystoupila a vzhlédla k okénku.
„Tak se opatruj, Jane,“ oslovila přítelkyni. „Pozor, abys nenachladla. Teď je takové zrádné počasí a už nejsi nejmladší.“
„Já vím,“ přitakala slečna Marplová.
„A už se tím netrap. Udělaly jsme, co jsme mohly.“
Slečna Marplová přikývla a řekla:
„Nestůj tady v té zimě, Elspeth, nebo se nachladíš ty. Běž si dát šálek dobrého horkého čaje. Máš dost času. Vlak zpátky ti jede až za dvanáct minut.“
„Asi půjdu. Na shledanou, Jane.“
„Na shledanou, Elspeth. A šťastné a veselé Vánoce. Doufám, že se sejdeš s Margaret. Měj se krásně na Cejlonu, pozdravuj ode mě Rodericka, pokud si mě vůbec pamatuje, o čemž pochybuji.“