Milí čtenáři, vítám Vás u druhého dílu Myšlenek za volantem.
Je to knížka jiná, ale taky stejná. Pokud jste četli první díl, už mě znáte a víte, do čeho jdete. Dějí se mi sice jiné věci, ale ze své kůže už nevylezu, i kdybych se snažil sebe víc. A upřímně – já se ani moc nesnažím, už jsem si na tu svou kůži zvykl, bůhvíjak tedy nevypadá, ale je to jako s plastikami. Člověk se může nechat vy lepšovat, ale časem pak přestane vypadat jako on sám, vypadá spíš jako ta vylepšení.
A tak u téhle knížky zůstala stejná ilustrace na obálce i vazba, jen ta barva je jiná, aby se to nepletlo. A samozřejmě – trhejte dle libosti!
Váš
Marek Eben
21. 8. 2020
Tuhle jsem otevřel šuplík svého psacího stolu, chvíli jsem tam koukal a bylo to jako scéna z nějakého sci-fi filmu. Je to totiž šuplík, kam dávám nabíječky. Některé patří k mobilům, které už dávno nemám. Když se vám rozbije mobil, tak ho vyhodíte, ale nabíječce nic není, co kdyby se mohla ještě hodit? Tak si ji necháte a dáte ji do šuplíku.
Když jsem s tím začal, ještě to šlo, ale postupem času se z toho stalo hnízdo vzájemně propletených černých tasemnic, které tam odpočívají. Tedy zatím. Začínám mít pocit, že se vrtí. Že jsou nešťastné z té nečinnosti a jednou v noci vylezou ven, připlazí se k mé posteli a budou hledat místo, kudy by se do mě zastrčily. Není to hezká představa.
Tak jsem o tom přemýšlel a zkusil dát dohromady seznam věcí, které dobíjím. A musím přiznat, že výsledek mě překvapil. Dobíjím mobil, zubní kartáček, holicí strojek, laptop, kuchyňský lux, foťák, hodinky na golf, vozík na golfové hole, elektrokolo, mobil své
ženy, zubní kartáček své ženy a ještě svítící obojek našeho psa.
Jestli to tak půjde dál, budeme mít v našich bytech jednu dobíjecí místnost, kde bude stát obrovské elektrické vemeno se spoustou různých struků, kam budeme strkat všechny ty hladové přístroje. Říkám různých struků, protože základním rysem nabíječek je to, že nikdy nemají stejná zakončení. Podobná, to ano, ale ne stejná.
Pamatujete si, jak psali, že EU prosadí jednotnou koncovku? Já byl nadšený, říkal jsem si, jedna z prvních smysluplných věcí, které z Bruselu přišly. Pokud vím, nikdy se to nestalo. Nedivím se. Je přece daleko lepší byznys donutit vás, abyste si ke každému dalšímu elektronickému krámu koupili ještě ošklivou nabíječku s koncovkou, kterou se vám tam podaří zastrčit až po týdenním kurzu.
A to je teda taky věc. Mám podezření, že výrobci těch nabíječek mají smlouvu s výrobci brýlí, protože bez brýlí to většina lidí nesvede. Já dřív vytáhnu psovi klíště, než zastrčím tu zatracenou koncovku správným směrem do té zdířky. No a teď jsem měl ještě takovou pěknou, hlubokou myšlenku na závěr, ale dochází mi baterka. Tak nic.
27. 9. 2020
Nevím, kdo vymyslel legendu, že nikdy nemluvím sprostě, ale rozhodně to není pravda. Vulgarismy používám jako každý jiný, jen je nemám rád na obrazovce. Ale máme spoustu krásných, jadrných českých slov, ve kterých tak pěkně rachotí to „rrr“, že bych se cítil ošizen, kdybych je nepoužíval.
Tuhle jsem zjistil, že osoba, která je ode mne slyší nejčastěji, mě nezná, já neznám ji, a přesto se nemohu ovládnout, abych ji co chvíli nepočastoval něčím od podlahy. Je to ta nešťastnice v mé navigaci v autě.
Nevím, jak to máte vy, ale mě nějak provokuje a nutí, abych jí nahlas odpovídal. Protože mě každou chvíli dostane do nějaké šlamastyky, chce po mně, abych odbočoval do jednosměrek, kam nemůžu, a když ji neposlechnu, trvá si na svém, palice dubová, a opakuje své neproveditelné pokyny pořád dokola.
Takže ona řekne: „Až to bude možné, otočte se.“
A já hned odpovídám: „Až to bude možné, trhni si.“
A ona na to: „Až to bude možné, otočte se.“
A já: „Až to bude možné, polib si.“
A to pořád vybírám ty nejjemnější varianty, čtenář si může dosadit i daleko horší a nesplete se, i ty ode mne slyšela. Možná že je opravdu slyší, pamatuje si a čeká na svou příležitost.
Před časem jsem jel po Nuselském mostě, a když jsem byl uprostřed, ona povídá: „Zahněte ostře doprava.“ Nekecám, fakt to řekla a vlastně to není nic jiného než pokus o vraždu. Možná že kdybych to udělal a můj vůz se rozplácl na nuselskou dlažbu, ozvalo by se z pomačkaného reproduktoru spokojené: „Dojeli jste do cíle.“
22. 10. 2020
Jako by nestačil virus, ještě nám ochořela pračka. Poctivý německý stroj, který nevykazoval žádné známky únavy, zničehonic odmítl komunikovat. Takže jsme povolali opraváře, ten nalezl plně funkční motor, nerezový buben, který opravdu nezrezivěl, a dvířka, která i po letech těsnila.
Byl zachmuřen, jako jsou zachmuřeni všichni opraváři, když nemohou najít závadu, až najednou se jeho tvář rozjasnila a vesele zašveholil: „Pane Eben, pojďte se na něco podívat.“
Tak jsem šel a spatřil jsem obnaženou řídicí jednotku pračky, tedy její mozek. Nevím, zda jste to někdy viděli, ale to je taková komůrka v té pračce, ve které se nachází destička s tištěnými spoji. Jenže tu komůrku kromě destičky obýval ještě někdo. Myš. Ne, že by ji tam ten opravář přímo našel, ale nalezl ten její byteček.
Představte si, ona si celý ten šuplík vystlala zvukovou izolací, co vykousala z té pračky, měla tam takový
malý špajz, kam si nanosila piškoty a granule našeho psa, a taky – a to byl ten zásadní problém – tam měla toaletu. A jak ta jedna myš čurala na ty tištěné spoje, vyřídila kompletně celou pračku, protože ta řídicí jednotka už se nevyrábí.
Vyrábí se jiná, ale ta se samozřejmě nehodí do té naší pračky, protože kdyby se hodila, koupili bychom jen tu jednu destičku, a ne celou novou pračku. Nevyhodili bychom kompletně funkční motor, buben a všechno ostatní, což má pochopitelně ta firma na pračky daleko radši než prodat jen tu jednu destičku.
Z ekologického hlediska je to zvěrstvo, ale tím se nechci zabývat. Mě zajímá ta myš. Kdybych byl myš, poslední místo, kde bych chtěl bydlet, by byla pračka.
Pořád tam někdo něco strká, třese se to a vydává to zvuky, kterých by se podle mého názoru měla každá myš děsit. Navíc my často pouštíme pračku přes noc.
Ale možná to myši vidí jinak. Já bych tipoval, že tam bydlel myšák. A když potkal nějakou šik myšku, řekl jí: „Hele, mám super bejvák, hezky to tam voní a v noci je disko. Nechceš zajít?“