1.
Jeden pacient mi řekl, že umím vnímat lidské tělo mimosmyslově. Proto jsem prý lepší než jiní fyzioterapeuti.
Nevím, jestli měl pravdu. Jestli dovedu dopředu i vycítit některý důležitý události. Ale tu noc jsem spala jako dudek.
Vůbec jsem netušila, že se Pavel chystá k největší bláznivině svýho divokýho života, dokud mě nevzbudil mobil.
Na WhatsAppu svítila Pavlova tvář. Podle hry světel v pozadí a podle kombinézy, kterou měl na sobě, jsem pochopila, že jde o něco s auťákama. Občas jezdíval na autodromu i v noci.
„Proboha, Pavlí, co se děje? Jsou čtyři ráno,“ zaskuhrala jsem do mobilu.
„Můžeš hádat třikrát,“ řekl a odklonil mobil, abych viděla, co se děje kolem něj. Teprve teď jsem viděla dva luxusní sportovní vozy. Bugina Veyron za šedesát mega, o kterou v poslední době pečoval jak o malý dítě, se za ním nadýmala se svými předními podběhy a čumákem jako nějaká pyšná modrá žába, žlutý Lambo se cudně drželo v pozadí. Franta s Dominikem se rovněž v kombinézách starali o to, aby oba vozy byly v nejlepší kondici. To mě trklo. Dokonce mě to donutilo, abych se na posteli posadila.
„Snad se nechystáš udělat tu kravinu!“
Jen se zasmál. Vždycky jsem milovala, jak se dovede smát celým obličejem. Jak se mu vrásky nakrabatí od zdola, od dokořán roztažených úst až po koutky očí a čelo.
„Jaká kravina? Víš, že se na to těším už dlouho…“
„Kdybys mi to řekl…“
„… tak bys mi to zase rozmlouvala. Jako posledně,“ přerušil mě.
„To si piš. Nejsi přece dítě. Víš, že v takový rychlosti stačí maličkost. Detail.“
„Právě proto jsem to držel v tajnosti,“ pokýval hlavou. „A taky pochopitelně, aby se mi do toho nepletli německý policajti.“
„Já tě udám! Hned teď! A oni ti to včas zatrhnou!“
Nepolekalo ho to. Pobavilo. „Ale já jsem na úseku, kde Němci nemají rychlostní omezení. Neboj, mám to všechno jištěný. Doprovodnej vůz už vyrazil, aby prozkoumal trasu. Takže… zejtra to zapijem…“
Nervózně se rozhlédl, jestli už mechanici dokončili přípravy. Viděla jsem, že ho nepřemluvím. Zkusila jsem to prosebně.
„Pavlí, prosím. Nemůžeš si dokázat ňák jinak, že ho nemáš malýho? Nějak – bezpečnějš?“
Rozchechtal se naplno. Dominik mezitím otevřel u Buginy dvířka u řidiče, Pavel se otočil, zaznamenal to a já pochopila, že náš hovor je u konce.
„Ty mě vždycky dovedeš potěšit. Ale já tě taky jednou potěším. Uvidíš.“
Poslal mi vzduchem pusu, narazil si helmu se sluchátky a nasednul.
Netušila jsem, že ho vidím živýho naposled. Nějaká kontrolka v mozku nebo spíš v srdci se mi ale rozsvítila, protože ať jsem se snažila usnout sebevíc, už to nešlo.
Polekala jsem se, když se mobil zase rozezněl. Ale byla to jen Irena.
„Promiň, Marti, jestli tě budím,“ hekala. „Nemohla bys přijet? Šla jsem se vyčurat a nějak jsem klopýtla. Nemůžu se vůbec zvednout.“
Byla jsem u ní za půl hodiny. Z Dejvic do Průhonic to touhle dobou netrvá zase tak dlouho. Nejvíc jsem se bála, že se nedostanu dovnitř. Irenka si kdysi jako jedna z prvních miliardářských manželek pořídila kovové stahovací rolety, které dokázaly proměnit během několika vteřin barák v nedobytnou tvrz. Pamatuju si, jak jsme jednou seděli na terase ještě s jejím manželem Radimem a dalšími, když se najednou rolety v celém domě začaly automaticky stahovat.
„Ježíšmarjá, já mám mobil s aplikací uvnitř,“ vykřikl hystericky Radim a vrhnul se – jako se vrhá losos proti proudu –rovnou pod tu klesající gilotinu. Chvilku to vypadalo, že ho roleta přešmikne vejpůl, ale odkutálel se do obýváku právě včas.
Teď byly ale rolety naštěstí vytažený, Irena se doslova připlazila až k balkonovým dveřím otevřeným na ventilačku a prostrčila mi klíče. Rarášek, malá chlupatá příšerka asi za sto litrů, mezitím skulil svoje překrmený břicho z gauče, přivalil se ke dveřím a pisklavým ňafáním se mě snažil přesvědčit, že je pes, a ne komická figurka z animovaný pohádky.
Už když jsem vstoupila, bylo jasný, že Irenka zase popíjela. Krhavý oči, málem jsem zakopla o převrhnutou láhev od červenýho, kterou zřejmě shodila z konferenčního stolku. Perskej koberec, kterej si nechala poslat kurýrem z jordánský Petry a byla na něj patřičně hrdá, tak vyfasoval další nečekanej ornament. Televize nad nevkusným krbem, jaký se dělaly
v devadesátkách a hrály si na šlechtický sídlo, jela zrovna jeden z těch pořadů, kde se moderátoři snaží divákům vnutit dojem, že nic není taková zábava jako vstávat a snídat v pět.
Opatrně jsem Irenu ohledala, zjistila jsem, že má bloknutou plotýnku. Stáhla jsem jí župan a začala jsem ji opatrně rozhýbávat. Musela jsem trochu zatajit dech, abych se nepoblila hned po ránu z té směsice cigaretového kouře, chlastu a potu. Ale na to jsem jako fyzioterapeutka už zvyklá.
„Jak jsem se zvedla, píchlo mě zase v těch zádech a už jsem byla na zemi. Ještě že po tom posledním kolapsu mám už pořád po ruce mobil a klíče,“ drmolila Irena. „Kdybych tu aspoň nebyla furt sama! Zuzka študuje v Londýně a Rarášek mi nepomůže. Viď, bobánku.“
Chtěla se otočit na pejska, ale bolest jí v tom zabránila. „Ty jsi jedinej, kdo mi zbyl, když mě všichni o všechno připravili.“
„Tak špatně na tom zase nejsi, Irenko,“ uklidňovala jsem ji, zatímco bolestí hekala pod mýma rukama. „Radim ti nechal barák, slušnej nájem z těch bytů, co máte…“
„Kdybych ale nebyla za tím Boudou z televize, skončila bych jako žebrák!“ přerušila mě zlostně. Michal Bouda byl novinář, který mlsal korupční kauzy se stejnou chutí jako Irenin Rarášek speciální granule.
„Tys byla za Boudou?“
„Jo. Hned, jak mi Radim oznámil, že se sem přestěhuje s tou svojí blonďatou čúzou. Že prej mi ten pětipokojovej kvartýr na Letný stačí. Chápeš to? Ze zámku rovnou do špeluňky? Tak jsem tomu novináři řekla, že mu kliďánko vysypu na kameru všechny Radimovy podvody, co provedl a provádí.“
„A vysypala?“
„Měla jsi vidět, jak Radimek vyměkl, když jsem mu to řekla. Proč myslíš, že mi tenhle barák nakonec nechal… Auu…“
Na okamžik jsem zbystřila. Zaslechla jsem, že v televizi padlo jméno Pavel Wolf.
„Máš tu někde ovladač na televizi?“
„Jistě. Ovladač je na stole,“ kývla Irena ke stolku, kde ovladače bojovaly o místo s rozpitou sklenkou, rozsypanými křupkami a plným popelníkem.
Vzala jsem ovladač a zesílila zvuk. Moderátorka ranních zpráv se tvářila smutně.
„… jak už jsme se zmínili na začátku naší ranní zpravodajské relace, dnes v časných ranních hodinách zahynul při dopravní nehodě na německé dálnici poblíž Hannoveru známý miliardář Pavel Wolf.“ Vzápětí se objevily noční záběry z místa nehody. Převrácené a zdeformované auto, sanitky, policejní vozy, spousta stroboskopicky blikajících majáčků. „Zatím není zřejmé, co se stalo, ale podle našich informací došlo k nehodě při utajeném pokusu Pavla Wolfa překonat rychlostní světový rekord na otevřené silnici. Německou dálnici zvolil proto, že tu jsou dlouhé úseky, kde není omezená rychlost, a časnou ranní hodinu proto, že v tuto dobu bývá nejmenší provoz…“
Slzy mi vhrkly do očí, aniž bych to mohla zastavit. Irena také ztuhla.
„To je vůl, ten Pavel. Já věděla, že si s těma auťákama moc zahrává.“ Smutek jí ale nebránil vrátit se obloukem k jejímu neštěstí. „Taky pěknej kurevník. Jako Radimek. Jen na rozdíl od něj aspoň neopustil rodinu…“
Snažila jsem se zastavit pláč, ale nešlo to. Slzy začaly kapat přímo na nahá záda Ireny. Ta to hned spokojeně okomentovala.
„To je nějaká nová emulze, zlatíčko? Pěkně hřeje…“
Cestou na kliniku už se mobil přímo vařil. Všichni si volali.
„… já nevím žádný podrobnosti. Ty jo?“
Václav Klevis zřejmě taky jel zrovna v autě. Předpokládala jsem, že v tom svým obrovským Range Roveru. „Já taky ne.
Volal jsem Dominikovi, ale je nedostupnej. Strašný, co?“
„Strašný.“
Klevis ale zjevně myslel něco jiného, než je smrt kamaráda. „Kolikrát jsem mu připomínal, ať neriskuje. Že už nejde o něj, ale o celý impérium, který řídí. Kdo to teď vezme do ruky? Pavel byl mozek. A motor zároveň. Bez něj to celý půjde cugrunt.“
Mezitím se mi už na mobilu objevil další volající.
„Promiň. Volá mi pan doktor. Třeba ví něco víc,“ ukončila jsem rozhovor s Klevisem.
„Mluvila jste se starým Wolfem? Ví něco?“ vypálil na mě rovnou Tomáš Skála, Pavlův dvorní právník.
„Já s ním cvičím vždycky ve středu. Ale pochybuju, že bude chtít, abych přišla. Budou teď asi řešit úplně jiný věci než jeho neuropatický nohy. Vy už jste zjistil, pane doktore, jak se to stalo?“
„Mluvil jsem s Frantou. S tím jeho vrchním automechanikem. Ale taky nic dohromady nevědí. Jel za ním a najednou se od předního kola zakouřilo. A ta Pavlova bugina šla rovnou do kotrmelců. Pavel jel v tý době tři sta osmdesát šest.“
„To je šílený.“
„Šílený, ale pořád ne na doraz. Rekord je 417 kilometrů. No nic. Volá mi Iva. Třeba jí jako manželce policajti něco řekli. Ještě se ozvu.“
Před klinikou jsem si nasadila černý brýle. Nemusel každej hned vidět, jak červený mám oči. Už když jsem zabočila do chodby k oddělení, uviděla jsem před vyšetřovnou tu spoustu pacientů, který tam na mě čekali. Jeden z nich, starší pán ohnutej jak paragraf, se zrovna dohadoval se sestrou.
„Paní Majerová vás nemůže přijmout, když nejste objednaný. Už jsem vám to řekla jednou.“
„Ale já ji potřebuju opravdu nutně. Jinak ochrnu,“ snažil se v ní marně probudit soucit.
„Tak se obraťte na ambulanci. Dole v přízemí.“
„Tam mi nepomůžou. Jedině paní doktorka Majerová!“
Čekala jsem, jestli ho sestra opraví, že nejsem žádná doktorka, protože medicínu jsem nedodělala. Zachovala si ale neústupnou, ledovou tvář.
„Znovu vám opakuju, vezme vás, až se objednáte.“
Najednou jsem pochopila, že tam nemůžu jít. Alespoň dneska ne. Otočila jsem se a vyrazila zpět k východu.
Pan profesor Svoboda stál u výtahu. Jeho úsměv jsem milovala hned po tom Pavlovém. Nesmál se tak naplno, jen hřejivě roztáhl rty. Ale vždycky mě to uklidňovalo.
„Zdravím, Martinko. To je dost. Už tam máte tlačenici.“
„Promiňte, pane profesore. Ale já dneska prostě… prostě nemůžu,“ vykoktala jsem a rychle vykročila chodbou, aby neviděl slzy, které se mi už zase tlačily do očí.
Doma bylo horko a vydýcháno, jak slunce celé dopoledne pražilo do nezatažených oken. Otevřela jsem je dokořán bez ohledu na to, že dovnitř vnikl hluk až z Evropské. Svlékla jsem se a na okamžik jsem v koupelně pohlédla do zrcadla. Ještě včera večer jsem tam viděla na kluka ostříhanou pětapadesátku s docela slušným, pevným tělem na svůj věk. Ani gram botoxu ve tvářích, ale ani žádné viditelné vrásky. A prsa? Vzpomněla jsem si na oblíbenej vtip Irenky: „Holce v šestnácti se neudrží pod kozama ani tužka. Ženský ve třiceti už i pero. A nám, dámy, přímo mobil. Proto jsme vynalezly plastickou chirurgii.“
Na mobil to ještě u mě nebylo. Ale ani na tu padesátku ze včerejšího večera. Oči mi opuchly jak včelaři, co udělal chybu, všechno povadlo a zvrásnělo. Prostě na mě najednou ze zrcadla koukala stará, nešťastná bába.
Natáhla jsem si domácí tepláky, nalila jsem si červené, stulila jsem pod sebe na sedačce nohy a přemýšlela, kdy jsem se vlastně s Pavlem setkala poprvé.
2.
Hospoda tenkrát koncem osmdesátek minulýho století hučela jak papiňák, přestože kapela teprve vybalovala nástroje a Radek dolaďoval aparaturu. Byl tak splavenej, že jsem se bála, aby se nezhroutil z dehydratace. Podala jsem mu pivo, aby si loknul.
„Teď mi to nedávej, Marti. Musím dodělat bedny,“ zavrčel. Překonala jsem chuť mu něco říct, líbla jsem ho na tvář a otočila jsem se zpátky do sálu. Chodili jsme spolu už rok a znala jsem ty jeho hysterický stavy, když měl dojem, že se toho na něj valí moc. Studoval strojárnu a jeho hlavní strašák spočíval v tom, že když neudělá byť jen jedinou zkoušku, vylejou ho a hned po něm hrábnou na dva roky vojáci. Ve zkouškovým období jsme měli utrum i se sexem. Přitom jestli Radek v něčem vynikal, pak právě v tomhle. Jednou se mi přiznal, že když byli na školním výletě v Praze a čekali na tramvaj – to mu bylo asi dvanáct – neodolal a přejížděl nataženou rukou po tělech cestujících, který viseli jako hrozny na otevřenejch tramvajovejch dveřích. Měl erekci jen z pomyšlení, že v tý lidský mase si aspoň jednou sáhnul na nějaký ženský ňadro. Jeho sexuální apetit vůbec nepasoval k rodině, která v Uherským Brodě poctivě chodila neděli co neděli do kostela bez ohledu na to, že si tím zhoršuje kádrovej profil, a tudíž pro ni bylo smilstvo jeden z těžkejch hříchů.
Mladík, který se mu připletl do cesty teď, když se Radek plahočil na pódium s další reprobednou, to ale schytal naplno.
„Musíš se tu motat, kurva?“ vyjel na něj Radek.
„Sorry. Potřebuju se dostat za Dannym,“ kývnul mladík ke zpěvákovi Dannymu, který zrovna omotával kabelem od mikrofonu stojánek, jak se to tehdy v osmdesátkách dělalo.
Na sobě ještě starý tričko DANNY AND THE SPOTS, než je komunisti donutili přejmenovat se po česku, jinak si ani nevrznou. Nakonec z toho byla ještě větší sranda, když překladem vznikly DANNYHO FLEKY.
„To by chtěl kdekdo,“ rozhodl se Radek, že mladíkovi ukáže, kdo je tu důležitej. „Ale Danny před koncertem fandy nepřijímá.“
Na mladíka to moc nezapůsobilo. „Ty víš hovno, proč za ním jdu. Tak uhni.“
Chtěl projít, ale Radek ho odstrčil, postavil se mu do cesty.
„Ani náhodou. Něco jsem snad řekl, ne?“
Jak se začali strkat, upoutali pozornost Dannyho. Přistoupil k nim, roztrhl je od sebe.
„No tak, Ráďo. Pavel je oukej.“
Pokynul Pavlovi, aby šel za ním do zákulisí. Radkovi to nedalo, nenápadně se přiblížil ke dveřím, aby nahlédl do chodbičky. Pavel s Dannym si vyměňovali u záchodků peníze. Danny platil v korunách, Pavel mu dával marky. Pak si spokojeně plácli.
„Díky,“ odhrnul si Danny zpocené vlasy z čela.
„Za co? Oba jsme spokojený.“
„Za ten kurz.“
„To bych ti taky měl poděkovat,“ zasmál se Pavel. „Za tu muziku. Měj se.“
Znovu si tleskli o sebe dlaněmi a Pavel vykročil chodbičkou do sálu. Radek mu ale zastoupil cestu.
„Měl jsi rovnou říct, že jsi vekslák,“ vyslovil poslední slovo dostatečně pohrdavě.
To už Pavla naštvalo. „Hleď si svýho, jo? Támhle na tebe mávaj kámošky bedny.“
Radek bojovně postoupil proti němu. „Co tím chceš říct?“
„Že každej holt máme na něco jinýho…“
Neviděla jsem, jak moc do něj Radek strčil. Bavila jsem se s holkama od kluků z kapely. Všechno jsem vnímala tak nějak periferně. I tu jejich konverzaci. Otočit hlavu mě donutilo až rachocení stolu a naříkání Pavla, který pod ním zůstal ležet.
„Co tě to popadlo, idiote?“ nadával Radkovi. Ten ale se spokojeným úsměvem nakročil zpět ke scéně. Protáhla jsem se hloučkem, který se začal kolem ležícího Pavla shromažďovat, a sklonila jsem se k němu.
„Kde tě to bolí?“
„Tady! Od malička tady!“ ukazoval vztekle na záda a zároveň hekal bolestí, jak si při tom kroutil ruku. Začala jsem ho opatrně ohledávat.
„To máš od narození?“
„Ne. Rozsekal jsem se jako kluk na kole. Auuu!“
„Otoč se. Tak. Teď to zabolí, ale mělo by to pomoct. Jestli ne, nemůžu za to. Všechno nás na zdrávce ještě neučili.“
Udělala jsem s Pavlem zvláštní pohyb, který nás učil pan profesor Svoboda. Pavel zaúpěl, ale bylo na něm vidět, že cvik mu pomohl. Pomalu se zvedl, narovnal se, začal se protahovat.
„No ne! Tys mi fakt pomohla!“ A než jsem se nadála, vlepil mi pusu na tvář.
Cítila jsem, jak rudnu, a rychle jsem mrkla očkem po Radkovi. Naštěstí si zrovna objednával u výčepu pivo. „To nic,“ koktala jsem. „Nejspíš máš spondylolistézu.“
„Spondy… co?“
„Spondylolistéza.“
Trochu se vyděsil. „To je vážný?“
„Neboj. Neochrneš. Jen se to blbě vrací. Prostě ti sklouzává po tom úrazu bederní obratel. Nejspíš pátej. Musí se to vždycky narovnat.“
Zase se rozzářil. Měl krásný modrý oči jak ten lump Henry Fonda v Tenkrát na Západě. „Každopádně díky. Jak se jmenuješ?“
„Martina.“
„Já jsem Pavel. A abys věděla, že umím bejt vděčnej…“
Sáhl do kapsy, vylovil tenkou ruličku západoněmeckých marek, odloupl z ní dvě padesátky a podával mi je. Zaskočilo mě to.
„To ne. To nemůžu… Prostě jsem ti pomohla… Jako každýmu jinýmu…“
Nevšimli jsme si, že se mezitím přitočil s půllitrem i Radek. Hrábl hbitě po bankovkách, strčil si je do kapsy.
„Díky.“
„Co se do toho sereš? Nebejt tebe, mohlo bejt všechno v cajku,“ vyjel po něm okamžitě Pavel.
Radek se ale jen s úsměvem kroutil, kýval hlavou ke mně.
„Zeptej se jí!“
Pavel se otočil zaskočeně ke mně. Stejně jako úsměv mě okouzlily i jeho oči. Smaragdově modrý jako voda v lomu Amerika, kam jsme se občas jezdili s Radkem koupat na nudu.
„Ty s ním chodíš?“
Přikývla jsem. Nijak pyšně. Pavel pokýval hlavou a napřáhl ruku ke stisku Radkovi. „No nic. Já jsem Pavel. Wolf.“
Radek ji stiskl a cosi nesrozumitelně zahučel. Věděla jsem proč.
„Co jsi říkal?“ naklonil k němu Pavel hlavu, jako by špatně slyšel. Blonďatý vlasy mu přitom pohladily límec džínsový bundy.
„Radek. Kulička,“ řekl neochotně Radek. Teď už srozumitelně.