Kolikrát pěst bude potomek zatínat a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?
Nezahynu, věčna jsem, ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Viktor Dyk – Země mluví
Bustu státního prezidenta Emila Háchy, zhotovenou dle vzoru sochařky Libuše Lepařové, nabízel Hospodářský úřad Výboru
NS orgánům veřejné správy ve dvou provedeních – v pálené hlíně s mramorovým podstavcem (2 400,– K, tj. 24 000,– Kč) a v patinované sádře s podstavcem (1 200,– K, tj. 12 000,– Kč).
Na výběr byly čtyři odstíny: starobronzový, měděný, pálená hlína a světlý okr, Praha, jaro 1941. (SJBU)
Předmluva
Léta německé okupace a druhé světové války se hluboce zapsala do paměti všech současníků a zprostředkovaně i do historického povědomí následujících generací. Přežívají a stále se vracejí v naučné a umělecké literatuře, publicistice, dokumentárních i hraných lmech, televizních pořadech a seriálech. Se stále se zvětšujícím odstupem let však kontury někdejšího dějinného dramatu blednou, reálný historický obraz kontaminují mytologické prvky, umělecká licence i politicky tendenční aktualizace. Ale především slábne, ba ztrácí se znalost faktogra e, dobových poměrů a reálií i vědomí tehdejší neopakovatelné atmosféry.
Oněch (pouhých) šest let představuje nejdramatičtější, nejtragičtější a nejfatálnější období novodobých českých dějin, jež výrazně ovlivnilo následující osudy národa a tvoří jeden z kořenů naší přítomnosti. Přes neutuchající zájem a pozornost, kterých se mu dostává, nelze konstatovat, že bychom se s ním zcela, důsledně a objektivně vyrovnali, a to nejen co se týče jeho re exe a hodnocení, ale i pokud jde o jeho zevrubné vědecké poznání. Vinu na tom jistě nese čtyřicet let trvající autoritativní komunistický režim, kdy byl výzkum nedávné minulosti svazován ideologicko-politickou předpojatostí a mnohá témata i četné historické osobnosti byly tabuizovány, ale i přílišná roztěkanost a disproporčnost české dějepisné práce v posledních – již svobodných –pětatřiceti letech.
České historiogra i tak zůstává dvojí úkol: dokončit celistvé vědecké zpracování českých dějin v letech 1939–1945 a výsledky akademického bádání adekvátně zprostředkovat laické většině národní společnosti. Naplnění druhého
úkolu, jež předpokládá spolupráci dalších oborů (například žurnalistiky či lmové dokumentaristiky), může mít řadu forem: od učebnic dějepisu přes populárně naučné knihy, historické reportáže, biogra cké medailony a eseje v novinách a časopisech po rozhlasové a televizní pořady či internetové „podcasty“. Účinnou formou popularizace historie jsou díla encyklopedická, jež rychle a přehledně poskytují sumu faktogra e, tvořící nezbytné kamínky celistvé historické mozaiky. A právě zde má české dějepisectví ve vztahu k historii německé okupace a druhé světové války dlouholetý dluh, který nevyrovnalo ani v nedávných letech „polistopadového“ lexikograckého boomu. Encyklopedie československého protinacistického odboje se přitom začala připravovat již v polovině šedesátých let 20. století v rámci velkorysého projektu syntézy dějin československého odboje za druhé světové války. Projekt ovšem zhatila – jako mnoho obdobných aktivit – normalizační éra. Idea encyklopedie odboje pak byla oživena na počátku devadesátých let na půdě tehdejšího Památníku odboje při Historickém ústavu AČR. Byl vypracován i její věcný a biogra cký heslář, ale nešťastný zánik pracoviště realizaci díla opět odložil. V následujících letech se záměru postupně ujaly další historické ústavy, opět bez výsledku, takže kýženou encyklopedii nemáme dosud.
Encyklopedickou mezeru na líše českých dějin v letech 1939–1945 se pokusil zaplnit historik Jan B. Uhlíř (*1972) pozoruhodným dílem kombinujícím populárně historickou publicistiku s lexikogra ckým žánrem. Doktor Uhlíř patří k nejvýraznějším představitelům střední generace současného
českého dějepisectví. Žák Tomáše Pasáka, Jana Kuklíka a Roberta Kvačka na pražské loso cké fakultě v devadesátých letech minulého století se od studentských let soustavně věnuje českým, respektive československým dějinám v letech 1938–1945 v širokém záběru, zahrnujícím problematiku domácího odboje, národně obranného zápasu v mezích protektorátní autonomie, kolaborace a pronacistického aktivismu v okupovaných českých zemích. K této tematice má i osobní vztah: Jeho praděd, přední český pedagogický psycholog a sokolský činovník, profesor Masarykovy univerzity v Brně Jan Uher (1891–1942), byl za německé okupace jedním z představitelů odbojové organizace Obrana národa a v říjnu 1942 skončil svůj život na nacistickém popravišti v Berlíně-Plötzensee; děd, docent Boris Uher (1923–1993), rovněž účastník domácí rezistence, působil řadu let jako předseda Historicko-dokumentační komise obvodního výboru Českého svazu protifašistických bojovníků v Praze 8 a vydal několik hodnotných regionálně historických publikací.
Ve své badatelské a následné publikační práci se Jan B. Uhlíř opírá o zevrubnou znalost a reexi bohaté pramenné základny, a to jak archiválií úřední provenience, memoárových rukopisů i záznamů orálních vzpomínek, tak dobového tisku, rozhlasových nahrávek, lmů a především ikonogra ckého materiálu, z nějž editoval několik reprezentativních výborů. Přitom osvědčuje smysl pro exaktní faktogra i i dobově charakteristický detail. Jeho literární práce vykazuje žánrové rozpětí od vědeckých analytických studií přes obsáhlé syntézy s popularizačním přesahem po díla lexikogra cká. V centru jeho pozornosti spočívá domácí protinacistický odboj za druhé světové války a jeho perzekuce i národně obranná politika protektorátní vlády a prezidenta Háchy za německé okupace, zvláště v jejích
prvních letech. K jeho významným odborným počinům, překračujícím čistě akademickou historiogra ckou rovinu, patří kompletní soupis všech českých odbojářů popravených v berlínské věznici Plötzensee, s jejich biogra emi a charakteristikami jejich odbojové činnosti ( Die tschechischen Opfer von Plötzensee, 2023), a z něho vycházející muzejní expozice a řada výstav. V několika publikacích pak zpracoval historii sokolské protinacistické rezistence v letech 1939–1942 (Sokol za protektorátu. Organizovaná rezistence ČOS, 2005). Na druhé straně podstatně přispěl k objasnění a spravedlivému zhodnocení role české protektorátní reprezentace na počátku německé okupace a jejího vztahu k domácímu a zahraničnímu odboji (autor studií o Emilu Háchovi, generálu Aloisi Eliášovi, Jiřím Havelkovi); zvláštní pozornost věnoval i postavě a fenoménu Emanuela Moravce a českému nacionálněsocialistickému aktivismu. V několika výpravných obrazových knihách se pokusil zachytit každodenní život v Protektorátu Čechy a Morava s jeho speci ckými reáliemi i tehdejší kulturní a duchovní ovzduší (Praha ve stínu hákového kříže, 2005; Protektorát Čechy a Morava v obrazech, 2008; Protektorát Čechy a Morava 1939–1942. Srdce Třetí říše, 2017). Doktor Uhlíř se dlouhodobě věnuje popularizaci novodobých českých dějin v tisku, rozhlase, televizi a dokumentárním lmu; v posledních letech přednáší na loso cké fakultě královéhradecké univerzity. Cílevědomě se snaží o oživování varovně slábnoucího českého historického vědomí, mimo jiné péčí o památku hrdinů druhého odboje, přípravou pietních aktů (v roce 2006 inicioval a zorganizoval slavnostní uložení urny generála Eliáše a jeho choti v Národním památníku na Vítkově), vzpomínkových slavností, konferencí.
In margine své bohaté badatelské a publikační aktivity začal před časem psát drobné populari-
zační texty, představující a vysvětlující nejrůznější fenomény a reálie protektorátu i odboje a dohromady skládající celkový obraz tehdejší doby. Posléze je shrnul v knižním souboru, který nyní dostáváte do rukou pod výstižným titulem Když se řekne protektorát. Ve sto padesáti věcných článcích či kapitolách zde zachycuje kontinuální i proměnlivou realitu Protektorátu Čechy a Morava: protektorátní statut, symboly (vlajku, znak, hymnu), úřad státního prezidenta, vládu, správu a její orgány, vládní vojsko, protektorátní policii a četnictvo, společenské organizace, hospodářský a kulturní život, německé úřady a instituce, funkci říšského protektora, nacistickou perzekuci českého obyvatelstva, policejní aparát v čele s gestapem, věznice, koncentrační tábory a popraviště, represivní akce, odboj a jeho jednotlivé organizace, fenomén kolaborace, aktivismu, národně obranné taktiky… Čtenář zde získá zevrubné poučení o řadě událostí, institucí a jevů pohnutého šestiletí, které nějak rezonují v jeho povědomí, nebo které poznává poprvé. Dozvídá se mnoho zajímavých poznatků a údajů třeba o protektorátní měně, řízeném a přídělovém hospodářství, zatemnění či potravinových náhražkách, o působení českého tisku a rozhlasu v okupačních poměrech, o výsostných znacích Protektorátu Čechy a Morava i Velkoněmecké říše a protektorátním vyslanectví u říšské vlády v Berlíně, o zavedení pravostranného silničního a uličního provozu a dopravního značení na počátku protektorátu; dostane se mu speci kace pojmů Vůdce, německý pozdrav, totální válka nebo šedá zóna. A nakonec získá i výmluvně smutnou statistiku o českých ztrátách na životech během německé okupace.
Texty jsou odborně fundované a zároveň kompozičně a stylisticky propracované, poskytují zevrubnou celkovou informaci i řadu pozoruhodných detailů, obsahují citáty z pramenů
a literatury (vždy s patřičnými archivními či bibliogra ckými odkazy), vyznačují se objektivním nadhledem, ale neskrývají autorský kritický pohled zasvěceného historika. Zajímavě a poutavě formulovaný výklad spojují se zřetelem na rychlou a jasnou informaci, populárně historické dílo s osobitou encyklopedií, po formální stránce jakoby inspirovanou Ne ovým Filoso ckým slovníkem pro samouky.
Každou stať doplňuje obrazová příloha, provázaná s obsahem textu a mající přídatnou dokumentární hodnotu, násobenou většinou obsáhlejšími věcnými popisky pod jednotlivými obrázky, z nichž řada je publikována vůbec poprvé, a působí tak svou objevností. Některé fotogra e vizuálně představují i vybrané postavy dobového dějinného dramatu (někdy i s faksimilemi podpisu), o nichž se dočteme v textech a jejichž jména sumárně eviduje závěrečný jmenný rejstřík. Samostatné biogra cké stati zde však nenajdeme; těm chce autor vyhradit zvláštní svazek biogra ckého lexikonu protektorátu, který by obsáhl jak české, tak německé aktéry onoho času. Uhlířova kniha je zpracována pečlivě a promyšleně, s citlivým ohledem na čtenáře, jimž je určena. Svým pojetím a stylem jistě zaujme a poučí o relativně nedávné, drasticky osudové kapitole naší minulosti. Přichází v době, kdy je obraz protektorátu, jeho pohnutých i všedních dnů ve vědomí našich mladších generací i v kolektivní národní paměti již značně rozostřen, a to i u autorů, kteří se jím nechávají inspirovat. Kniha se může stát spolehlivým průvodcem po tomto historickém období, rukojetí, která je našim dnešním současníkům pomůže poznat a zpřítomnit.
PhDr. Josef Tomeš, Ph.D.
Slovo autora
Dějiny Třetí říše se počaly psát 30. ledna 1933. Toho dne byl říšským kancléřem
jmenován Adolf Hitler. Budoucí říšský ministr lidové osvěty a propagandy Joseph Goebbels si do svého deníku poznamenal: „Je to skoro jako sen. Wilhelmstraße je naše… Jsme u cíle. Německá revoluce začíná… Dlouhá noc je u konce. Nad Německem opět vyšlo slunce.“1 Se znalostí toho, co následovalo, lze 30. leden 1933 nazvat jedním z osudových dat moderních dějin, ne-li dokonce dějin lidstva jako takových.
Adolf Hitler se stal kancléřem vlády, v níž měla NSDAP výraznou menšinu; ve třináctičlenném kabinetu získala pouhá tři křesla. Hitlerovi koaliční partneři se proto domnívali, že jej budou moci účinně kontrolovat. Tato naivita se v následujících měsících a letech stala osudnou nejen Německu (a Evropě), ale v podstatě celému světu. Přechod k osobní diktatuře završil Adolf Hitler ještě v roce 1934. Souvisel bezprostředně jak s fyzickou likvidací vnitrostranických radikálů z vedení SA v tzv. Noci dlouhých nožů, tak především s úmrtím říšského prezidenta Paula von Hindenburga, jehož pravomoci si Hitler ihned uzurpoval. Od této chvíle se Adolf Hitler nechal titulovat výlučně jako „Vůdce a říšský kancléř“, za války již pouze jako „Vůdce“.
První teritoriální zisk v budování Třetí říše představoval sárský plebiscit (1935) a vstup říšské branné moci do demilitarizovaného pásma v Porýní (1936). Následovalo přivtělení Rakouska (1938), Sudet (1938) a Čech a Moravy (1939). Poslední území, které Třetí říše „vzala pod svou ochranu“ v době míru, byl Memel (nyní Klajpeda –1939). A pak již vypukl válečný kon ikt. Jako
jeho konečný cíl vytyčil megaloman Adolf Hitler vznik Velkogermánské říše zahrnující celou
Evropu, plně konkurenceschopnou Britskému impériu. Hitlerova válka byla nicméně – vzhledem ke kapacitám německého hospodářství –plánována jako blesková; ztroskotala v podstatě ve chvíli, kdy se nepodařilo dosáhnout Moskvy a kdy Adolf Hitler v záchvatu bezuzdné pýchy vyhlásil válku USA. Tento „Největší válečník všech dob“ – jak jej nazval šéf OKW polní maršál Wilhem Keitel – nenapodobil Napoleona, vítězná přehlídka říšské branné moci na Rudém náměstí se nekonala. K bezpodmínečné kapitulaci Třetí říše došlo až po zuřivém odporu v květnu 1945 poté, co se proti ní spojil téměř celý svět. Nacistická ideologie představovala nicméně pro Němce (a Německo) bez sebemenších pochyb prvek do značné míry fascinující a osudově přitažlivý; vztah drtivé většiny německé společnosti k Vůdci byl až do posledních okamžiků zcela loajální –a to navzdory milionům mrtvých a hromadám trosek, v něž se proměnila řada německých měst. Globální kon ikt, který dnes nazýváme II. světovou válkou, trval šest let a jeden den – od 1. září 1939 do 2. září 1945. V rámci Evropy šlo o druhou hegemoniální válku během pouhého čtvrtstoletí. Někteří historikové hovoří dokonce o dvou aktech stejného dramatu. Války se v konečném důsledku účastnilo 70 států a podílelo se na ní tak či onak 80 % světové populace. Od září 1939 do prosince 1941 dosáhla Velkoněmecká říše na válečném poli úspěchů, které její propaganda oslavovala jako fenomenální: Obsadila Polsko, Dánsko, Norsko, Nizozemí, Belgii, Lucembursko, Francii, Jugoslávii a Řecko, špičky tankových
Pochodňový průvod na závěr sedmého stranického sjezdu NSDAP, Norimberk, září 1935. (SJBU)
klínů se dostaly na dohled Moskvy, v Africe dosáhly hranic Egypta. (Výjimku tvořila bitva o Británii, na jejímž nebi se proti lu wa e postavili v řadách RAF i Poláci a Čechoslováci.) Říše se rozšířila o svobodné město Gdaňsk (1939), Západní Prusko, Povartí (1940), Eupen, Malmedy a Moresnet (1940), Lucembursko (1940), Alsasko-Lotrinsko (1940), Horní Kraňsko (1941) a Jižní Štýrsko (1941). V době vrcholného rozmachu se Velkoněmecká říše rozkládala na ploše (téměř) 900 000 km2, čímž zhruba o 250 000 km2 překonala rozlohu Svaté říše římské německého národa (za Štaufů) a byla téměř trojnásobně větší než současná Spolková republika Německo. 2 Léta 1942–1945 pak charakterizovala ztráta strategické iniciativy a ústup, který skončil na hradbách Berlína. Do historické paměti se nicméně zapsaly
jak neúspěchy – bitvy u Stalingradu a Kurska –, tak úspěchy krátkodobého charakteru: obsazení Itálie, nasazení prvních proudových stíhaček a balistických raket, osvobození Mussoliniho, porážka Spojenců v Operaci Market-Garden či zimní ofenziva v Ardenách (Operace Wacht am Rhein). Výsledek II. světové války představoval nejen 62 milionů mrtvých (plnou desetinu z nich tvořili Židé), ale především zničenou Evropu a vznik bipolárního světa v němž prim hráli
Washington s Moskvou.
Česká historiogra e zaměřená na dějiny Protektorátu Čechy a Morava sice po roce 1989 ušla značný kus cesty, z řady příčin však dosud nesplnila svůj základní úkol: zpracovat léta 1939–1945 v syntetické formě. Nejdále pokročili historikové protektorátu Jan Kuklík s Janem Gebhartem
v jejich životním díle publikovaném v rámci řady Velkých dějin zemí Koruny české. 3 Byli však dostatečně sebekritičtí, když v úvodu konstatovali: „Obsáhlá a vyvážená syntéza historického vývoje let 1938–1945 zůstává i nadále pro historiky úkolem a výzvou. Autoři této publikace přes veškerou snahu nemohli postihnout a podle vlastních představ vysvětlit vše, co by taková syntéza vyžadovala, ale nabízejí na základě dlouholetého výzkumu svůj pohled a svou interpretaci jednoho z nejtěžších a nejsložitějších období novodobých českých dějin.“4 Výzkum protektorátních dějin a jejich komplexní zpracování není na pořadu dne ani nyní. Žádná česká vědecká instituce jej nemá na programu; žádná česká vědecká instituce si na tento vrcholně odpovědný úkol netroufá a nepovažuje jej za důležitý. Historiků protektorátu je málo, jejich interpersonální vztahy jsou na bodu mrazu. Pohybujeme se v kruhu, který je třeba rozetnout, abychom se mohli vydat směrem, který v interpretaci svých moderních dějin nastoupili naši nejbližší sousedé – Německo, Polsko a Rakousko.
Kniha Když se řekne protektorát přináší 150 věcných, popisných, nikoliv však striktně encyklopedických hesel, doplněných obrazovou přílohou.5 Snaží se o komplexní pohled, čtenář by díky ní měl získat odpověď na otázku, co to
Poznámky
byl protektorát, kterou se – dosud bez valného úspěchu – snažily zodpovědět celé generace českých historiků. Je proto postavena především na primárním archivním výzkumu, jenž se opírá mj. o komplexní studium fondu „Německé soudy v říši (141)“ z Archivu bezpečnostních složek. Vedle témat zásadních obsahuje i témata, která byla doposud přehlížena či považována za marginální. Přináší základní charakteristiku nejvýznamnějších organizací domácího odboje, stejně jako organizací kolaboračních. Nepomíjí však ani aspekty ekonomické, hospodářské, průmyslové, nanční, kulturní, sportovní či problematiku všedního dne. Minimální ambici knihy představuje nahrazení slovníkové příručky Český antifašismus a odboj6 z roku 1988, která, ač významně zatížena marxistickou interpretací, je používána dodnes.7 Zda se tohoto cíle podařilo autorovi dosáhnout, nechť již posoudí laskavý čtenář sám. Múza dějepisců, Kleió, je ostatně jedinou, na niž se nevztahuje přísloví Marca Tullia Cicera „Inter arma silent musae.“
PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D.
1.Goebbels, J.: Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei. Listy z deníku 1932–33, Orbis, Praha 1942, s. 265, 268 a 324.
2.Území, které ovládala vojensky, však bylo více než dvakrát větší; v tomto smyslu dosáhla vrcholu mezi 1. a 18. listopadem 1941.
3. Gebhart, J. – Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a 1938–1945, Paseka, Praha – Litomyšl 2006 a Gebhart, J. – Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.b 1938–1945, Paseka, Praha – Litomyšl 2007.
4.Tamtéž, sv. XV.a, s. 9–10.
5. Všechny barevné snímky byly původně foceny na barevný materiál – ani v jednom případě nejde o kolorizaci snímků černobílých.
6.Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka, Naše vojsko a Český svaz protifašistických bojovníků, Praha 1988, ed. Zdeněk Huňáček, Jiří Jožák, Vlastislav Kroupa a Jan Stříbrný, 588 s.
7. Na její lektoraci se podílely Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ a Vojenský historický ústav.
Pohlednice
s jedním z nejznámějších symbolů Třetí říše – orlicí z norimberské Luitpoldovy arény, jejímž autorem byl sochař Kurt Schmid-Ehmen. (SJBU)
Akce Albrecht I.
Byla zahájena současně s útokem Třetí říše na Polsko 1. září 1939. Šlo o rozsáhlý preventivní, zastrašovací úder gestapa s cílem eliminace potenciálních nepřátel Říše na celém teritoriu Německa. V protektorátu se německé bezpečnostní složky snažily zabránit tomu, aby se potenciální nepřátelé Říše po vypuknutí válečného kon iktu automaticky stali součástí odboje.
S ohledem na utajení nebyla dokonce informována ani protektorátní policie a četnictvo a jejich součinnost nebyla po celou dobu zatýkání vyžadována.
V protektorátu bylo během tří týdnů zatčeno na 2 000 osob, z nichž zhruba desetina byla vzápětí propuštěna. Jednalo se především o „vůdčí vrstvu“, tj. inteligenci, postiženi však byli i umělci, legionáři, vojáci, činovníci ČOS, katoličtí kněží a Židé. Z hlediska politické příslušnosti převažovali členové bývalé sociální demokracie a strany komunistické, v rukou gestapa se však ocitli i členové Výboru NS. Vzhledem ke skutečnosti, že na sestavování podkladů pro zatčení participovali i členové Vlajky, lze předpokládat, že výběr byl ovlivněn nejnižšími utilitárními zájmy těchto představitelů programové kolaborace.
Zatčení byli transportováni do koncentračního tábora Dachau, menší část z nich pak do koncentračního tábora Buchenwald, jednotlivci rovněž do koncentračního tábora Sachsenhausen. Z nejznámějších zatčených jmenujme Petra Zenkla, Antonína Hampla, Josefa Čapka, Emila Fillu či Ferdinanda Peroutku. Dne 7. září 1939 přijal státního prezidenta Emila Háchu říšský protektor Konstantin von Neurath, který mu přislíbil přešetření konkrétních případů a vzal na vědomí Háchovu naléhavou žádost, aby se s vězněnými zacházelo slušně. Přibližně polovina internovaných byla na základě cílené intervenční politiky státního prezidenta a KSP do roku 1942 propuštěna.
„Německý
protiúder
zasazen.
Úspěšný průnik našich jednotek.“ – titulní strana Völkischer Beobachter, 2. září 1939. (SJBU)
Přehlídka říšské branné moci, Aleje Ujazdowskie, Varšava, 5. říjen 1939. Adolf Hitler zdraví vítězné vojsko. Po jeho levici gen. Wilhelm List a gen. Georg von Küchler. (SWF)
Přehlídka říšské branné moci, Aleje Ujazdowskie, Varšava, 5. říjen 1939. Tanky PzKpfw I (atypické bílé kříže byly na německé bojové technice použity pouze v polském polním tažení). (SWF)
Přehlídka
říšské branné moci, Aleje
Ujazdowskie, Varšava, 5. říjen 1939. Protitankové kanony PaK 35/36. (SWF)
Přehlídka
říšské branné moci, Aleje
Ujazdowskie, Varšava, 5. říjen 1939. Ačkoli bylo polské hlavní město významně poškozeno, nepředstavovalo toto poškození nic ve srovnání se systematickou likvidací jeho centra při (a po) povstání v roce 1944. (SWF)
Vnepřímé souvislosti s atentátem na šéfa RSHA, zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha se okupační aparát rozhodl eliminovat příbuzné osob podezřelých z emigrace (E = Emigranten) za účelem vstupu do československé zahraniční armády anebo podpory politického cíle emigračních kruhů – obnovy Československé republiky v předmnichovských hranicích. Československá republika mohla vzniknout de facto pouze odtržením Protektorátu Čechy a Morava od Říše a takovou snahu trestal VGH po celou dobu existence protektorátu jako velezradu, která společně s vlastizradou a napomáháním nepříteli představovala hrdelní zločin.
Internace příbuzných osob podezřelých z emigrace vylučovala možnost, že u nich naleznou pomoc a podporu členové dalších desantů
mířících do protektorátu – a současně šlo o prostou mstu státního tajemníka v ÚŘP, SS-Gruppenführera a vyššího velitele SS Karla H. Franka, který se svou mentalitou sudetského Němce považoval boj za obnovu Československé republiky za obyčejnou drzost.
Zatýkání v rámci Akce E začala 17. září 1942 a pokračovala až do jarních měsíců roku 1943.
V první fázi bylo zatčeno na 2 000 osob – manželky a děti starší 17 let (pokud s nimi žily ve společné domácnosti), rodiče mladší 70 let a sestry. Přes četnické stanice a lokální věznice byli transportováni do internačního tábora Svatobořice u Kyjova, který předtím sloužil jako tábor uprchlický a posléze jako starobinec. Správa tábora formálně podléhala protektorátnímu ministerstvu vnitra, strážní službu konalo protektorátní četnictvo. Do konce války postihla Akce E na 3 500 osob.
Jeden ze symbolů zahraničního odboje –generální inspektor československého letectva ve Velké Británii gen. dr. Karel Janoušek. Velel mužům, jejichž příbuzní byli internováni ve Svatobořicích. Jako jediný Čechoslovák byl povýšen do hodnosti
Air Marshal RAF. Tohoto statečného muže nezlomil žádný z totalitních režimů: Nacisté mu zavraždili manželku, sestru, bratra (druhý zemřel krátce po návratu z koncentračního tábora) a dva švagry. Komunisté jej odsoudili k 18 letům těžkého žaláře. Za mřížemi strávil více než 12 roků, po propuštění byl nucen živit se jako skladník. (VHÚ)
Propagandistický
plakát určený příslušníkům
československé zahraniční armády ve Velké Británii, Londýn 1940. Řada příbuzných
pykala za jejich boj proti Říši internací v táboře ve Svatobořicích.
(VÚA-VHA)
Akce Mříže
Byla zahájena do 24 hodin po okupaci Čech a Moravy říšskou brannou mocí 15. března 1939. Mířila na potenciální odpůrce Třetí říše. Šlo především o členy KSČ, německé emigranty a Židy. Zatýkání probíhalo až do května 1939 a v jeho průběhu bylo zajištěno na 6 400 osob,
z nichž více než 1 500 bylo transportováno do koncentračního tábora Buchenwald.
Cílem akce bylo nejen vyvolání atmosféry strachu, ale především preventivní zabránění vzniku nepokojů či protestů proti okupaci; emigrantům mělo být zabráněno v útěku. Zatýkání
Vyhláška vrchního velitele pozemního vojska říšské branné moci gen. Walthera von Brauchitsche k udržení klidu a pořádku, 15. březen 1939. Ve chvílích, kdy byla tato vyhláška vylepována, se v Čechách a na Moravě rozjížděla Akce Mříže. Titulatura „Der Oberbefehlshaber der Heeres“ („Vrchní velitel pozemního vojska“) je v překladu záměrně zveličena na „Vrchní velitel Německé armády“, kterýžto titul by teoreticky cílil pouze na říšského prezidenta. (VÚA-VHA)
Vyhláška šéfa štábu VIII. armádního
sboru gen. Ericha Marckse o neoprávněném přivlastňování a držení
výzbroje, výstroje a stejnokrojů československé armády a zákazu vysílání amatérských radiostanic, Olomouc, 23. březen 1939. (VÚA-VHA)
realizovali příslušníci SiPo a SD a podílely se na něm i česká policie a četnictvo. V Čechách bylo zatčeno 4 376 osob, mezi nimi 747 německých emigrantů, na Moravě se počet zatčených odhaduje na 1 500 až 2 000 osob. Drtivá většina zatčených byla propuštěna v horizontu několika týdnů. Ti, kteří byli zadrženi na základě jmenných seznamů, tj. nepřátelé nacionálního socialismu, byli internováni v koncentračním táboře. Každého zatčeného vyslechlo gestapo. Otázky se soustřeďovaly zejména na členství v KSČ, Svazu přátel SSSR, Svazu přátel Lužického Srbska, členství v zastupitelských orgánech měst a obcí, členství v parlamentu, účast při pomoci rudému Španělsku. Doplňující dotazy zjišťovaly styky s německými emigranty,
vztahy k členům levicových spolků a organizací a majetkové poměry. Pokud byl vyslýchaný propuštěn, musel podepsat slib, že se v budoucnosti nebude podílet na činnosti vůči Říši nepřátelské.
V přímé souvislosti s pokusem o atentát na Vůdce a s ním spojeným státním převratem 20. července 1944 bylo v protektorátu mezi 28. srpnem a 3. zářím 1944 z rozhodnutí RSHA –opět z preventivních důvodů – pozatýkáno a do koncentračního tábora Buchenwald transportováno na 260 osob z řad bývalých komunistických a sociálnědemokratických poslanců a funkcionářů (Akce Mříže II). Většina z nich zde zůstala až do pádu Třetí říše. Po měsíci byla propuštěna cca třetina zatčených.
Akce Sokol
V„
ůči zlomyslným silám mohu postupovat jenom s největší tvrdostí.“ 1 Toto konstatování šéfa RSHA, zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha předznamenalo osud České obce sokolské (ČOS). Heydrich byl rozhodnut zlomit domácí odboj a po jeho příchodu do protektorátu proto vedl jeden z prvních úderů proti ČOS. Zatýkání započalo v noci ze 7. na 8. října 1941 a bylo vedeno tak, aby maximálně narušilo strukturu ČOS, tj. dle detailně zpracovaných seznamů. Gestapo se zaměřilo především na Předsednictvo ČOS, náčelnictvo mužů, Předsednictvo vzdělavatelského sboru – a samozřejmě na členy Výboru ČOS. V celém protektorátu byli dále zatýkáni župní náčelníci či místonáčelníci, na Ostravsku dokonce i činovníci a funkcionáři jednot. Celkem bylo zatčeno kolem 1 500 sokolů, z nichž drtivá většina nastoupila cestu přes terezínskou Malou pevnost přímo do koncentračního tábora v Osvětimi. Mezi významné sokolské funkcionáře z ústředí ČOS, kteří byli 8. října zatčeni, patřili bývalý starosta ČOS Stanislav Bukovský a úřadující starosta ČOS Jan V. Keller, člen předsednictva vzdělavatelského sboru ČOS a tajemník ČOS Jan Pelikán, člen předsednictva ČOS a předsednictva vzdělavatelského sboru Ladislav Jandásek a místonáčelník ČOS Antonín Benda. Ještě během zatýkání 8. října 1941 signoval Heydrich úřední výměr o rozpuštění ČOS (v platnost vstoupil o čtyři dny později). Správcem Říši propadlého sokolského majetku (600 mil. K) se stal Nacionálněsocialistický říšský tělocvičný svaz (NSRL). Řada sokolských zařízení byla později předána Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na
Moravě a další připadla Nadaci Reinharda Heydricha. Tyršův dům – ústředí ČOS – se v listopadu 1943 přeměnil v lazaret říšské branné moci.
Dne 9. října 1941 v dálnopisu do Berlína referoval Heydrich do Berlína o situaci a opatřeních v protektorátu. Výslovně v něm uvedl, že organizační aparát ČOS sloužil v masovém měřítku opozičnímu hnutí: „Rozhodující bylo, že v jejich [sokolských] řadách převažoval onen prvek, který se pokoušel přenést odpor proti Říši na všechna území… Poslední události opět ukazují, že sokolské spolky jsou opěrné body hnutí odporu, které musíme beze zbytku likvidovat.“ 2 Na dálnopis z 9. října 1941 Heydrich obsahově navázal v projevu k zástupcům tisku o den později. Podrobně se věnoval otázce domácího odboje a postupu nacistických represivních složek vůči němu. V rozkladu jmenoval celou řadu členů ČOS, účastnících se odboje, a nepřímo se zmínil i o spolupráci Obrany národa a Obce sokolské v odboji, jmenovitě o stycích gen. Huga Vojty a náčelníka ČOS Augustina Pechláta a jejich snaze zainteresovat členy ČOS na vojenském povstání plánovaném ON. Heydrich poukázal rovněž na činnost gen. Vojty ohledně propojení představitelů jednotlivých regionálních sokolských jednot a místních velitelství ON. Podrobnou zprávu o reakcích na rozpuštění ČOS a zatčení jejích funkcionářů zpracovávala SD do 6. listopadu 1941. Uvádělo se v ní: „Rozpuštění sokolských spolků, ke kterému došlo 8. října 1941, a akce proti značnému počtu sokolských funkcionářů uskutečněná stejného dne ukazují podle dosavadních hlášení rozdílný účinek. Vzpurnost mnohých zatčených funkcionářů je
Poslední starosta meziválečné Československé obce sokolské a přední reprezentant OSVO
Stanislav Bukovský. (SJBU)
Stanislav Bukovský v koncentračním táboře Osvětim, 16. leden 1942. Pokud by byl snímek barevný, pak by trojúhelník na Bukovského hrudi byl v červené barvě (politický vězeň). Bližší speci kaci národnosti pak určovalo velké písmeno v černé barvě umístěné do tohoto trojúhelníku. Zde evidentně chybí, v Bukovského případě by to bylo „T“ (Tscheche).
V každém případě je těžko k uvěření, že se jedná o stejnou osobu jako na horním snímku. (PMOB)
Jan Brabec, člen Předsednictva ČOS a starosta T. J. Sokol Praha – Královské Vinohrady, v KT Osvětim, 15. leden 1942. Zahynul zde 27. března 1942. (PMOB)
důvodně podezřelá, neboť ze strany Sokola již bylo s podobnou akcí počítáno a byly podniknuty adekvátní přípravy. Proto bylo mnoho funkcionářů při svém zatčení na vše připraveno a pouze malá část byla překvapena. Přesto ani u ní nebyl nalezen žádný důkazní materiál. U mnoha funkcionářů byl naopak zjištěn materiál budící zdání loajální spolupráce a jejich přátelského postoje k Německu. Např. německé knihy nápadně vystavené v knihovně. V každém případě ležela na psacím stole alespoň otevřená nacionálněsocialistická literatura. U jednoho úředníka byl také vystaven diplom o propůjčení olympijské medai-
le 1936 s podpisem Vůdce, čímž chtěl tento funkcionář ukázat stupeň svého přátelského postoje vůči Říši.“3
V KT Osvětim dosáhly celkové ztráty sokolů téměř 92 %. Poslední členové ČOS, zatčení v Akci Sokol, byli propuštění v polovině roku 1942. Zbylo jich pouhých 68.
Před norimberským Mezinárodním vojenským tribunálem prohlásil bývalý říšský protektor Konstantin von Neurath na adresu ČOS: „Opatření proti Sokolu byla odůvodněná. Sokol byl nejnebezpečnější Říši nepřátelskou organizací v protektorátu.“4 Poznámky
1.Gebhart, J. – Kuklík, J.: Dramatické i všední dny protektorátu, Themis, Praha 1996, s. 185.
2.NA, f. Úřad říšského protektora – AMV 114, k. 114/9 – 97/126.
3.Tamtéž, k. 114/9 – 97/148 –151 a 114/9 – 97/153 – 154.
4. Zuzánek, J.: Odboj Sokolů župy Krkonošské proti nacistům. Oběti tohoto odboje (1939–1945). In: Ni zisk – ni slávu. Sto deset let Sokolské župy Krkonošské-Pecháčkovy 1885–1995, SŽ Krkonošská-Pecháčkova, Lomnice nad Popelkou 1996, s. 38.
Akce Viktoria
Dne22. června 1941 spustila Třetí říše Operaci Barbarossa, jejímž cílem byla eliminace Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) jako vojenské mocnosti a jeho vytlačení za hranice Evropy, tj. dosažení přibližné linie Archangelsk–Astrachaň. Šlo o největší vojenský podnik v dějinách lidstva: Proti SSSR bylo na frontě přesahující 1 600 km vrženo uskupení 3,7 milionu mužů začleněných do tří mohutných armádních uskupení o celkovém počtu 153 divizí. Útočné hroty tvořily tankové divize s 3 580 stroji, z nichž plných 22 % pocházelo z výrobních linek českých zbrojovek. Podporovalo je na 4 400 letadel.
Zpočátku šlo všechno natolik hladce, že nadšený šéf štábu pozemního vojska říšské branné moci, gen. Franz Halder, si do svého deníku 3. července 1941 poznamenal: „… s jistotou teď lze předpokládat, že nepřítel je v bialystockém oblouku až na zcela nepatrné trosky vyřízen. Také před skupinou armád Sever je třeba předpokládat dvanáct až patnáct zcela rozprášených divizí – a před skupinou armád Jih je nepřítel neustálými tvrdými údery roztříštěný a z velké části poražený. Celkově tedy můžeme říci, že úkol zničit hlavní ruské síly před Dvinou a Dněprem je splněný. Snad tedy nebudu přehánět, když řeknu, že polní tažení proti Rusku bylo vyhrané během čtrnácti dnů.“1
Počáteční fenomenální úspěchy na východní frontě podpořilo Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy mohutnou mediální
kampaní, která odstartovala 17. července 1941 a jež do značné míry představovala odpověď na úspěšnou propagandistickou akci zahraničního vysílání BBC. Říše v ní byla prezentována jako spasitel Evropy a útok na východ jako „křížové tažení proti bolševismu“. Na všech územích pod německou kontrolou byly vylepovány plakáty s „V“ doplněné o slogany typu „Říše vítězí na všech frontách pro Evropu!“. Akce Viktoria se významným způsobem dotkla i protektorátu, který byl této mediální masáži vystaven v dosud nebývalém měřítku. Na dobře viditelných místech byla umisťována několikametrová neonová „V“ (např. bývalý Památník osvobození) anebo „V“ tvořená žárovkami (Petřínská rozhledna). „V“ nesly prostředky hromadné dopravy (tramvaje, autobusy, trolejbusy) i lokomotivy. Začínalo jím promítání týdeníků v kinech a nesly jej i titulní strany tisku. Znělka Německého týdeníku byla z podnětu Vůdce doplněna o fanfáry symfonické básně Franze Lista „Les Préludes“, jimž se v této souvislosti okamžitě začalo říkat „Ruské fanfáry“. V řadě měst a obcí protektorátu došlo k přejmenování ulic a náměstí na „Vítězné“. Do Akce Viktoria – Znamení vítězství byly zapojeny veškeré myslitelné propagační formy včetně plakátů, letáků, vlajek a praporů, vývěsních štítů a ručně malovaných nápisů. O ciálně byla odvolána na počátku roku 1943.
Poznámky
1. Carell, P.: Operace Barbarossa, Mustang, Plzeň 1996, s. 11 (Paul Carell byl pseudonymem šéfa informačního a tiskového odboru Říšského ministerstva zahraničních věcí a tiskového mluvčího tohoto resortu Paula K. Schmidta.)
Propagandistický plakát „Říše vítězí na všech frontách pro Evropu!“, léto 1941. Velkoněmecká říše se prezentovala jako zachránce evropské kultury a civilizace, který na svá bedra vzal historický úkol de nitivně se vypořádat s bezbožným bolševismem.
(VÚA-VHA)
Anthropoid
Představoval v pořadí třetí desant první vlny československých výsadků vyslaný do protektorátu z Velké Británie. Byl však teprve druhým, který se půdy protektorátu skutečně dotkl – a vůbec prvním desantem dvoučlenným.
I jeho poslání bylo speci cké – teroristický útok.
Cílem atentátu se měl stát buď zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, anebo státní
tajemník v ÚŘP Karl H. Frank.
Šéf RSHA, SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich, který 28. září 1941 dočasně nahradil říšského protektora Konstantina von Neuratha, se v protektorátu uvedl vlnou
Rtm. Josef Gabčík, velitel desantu Anthropoid, Bayswater Road, Londýn, 18. prosinec 1941. (VÚA-VHA)
nebývalého teroru. K prvním obětem civilního výjimečného stavu patřili vysocí důstojníci bývalé československé armády, včetně generálů. Na tuto skutečnost reagovali vojenští představitelé československého londýnského exilu dle starozákonního přísloví „oko za oko, zub za zub“. O provedení atentátu na některého z vrcholných reprezentantů okupační moci bylo v Londýně rozhodnuto necelý týden po popravě představitelů ON, generálů Josefa Bílého a Huga Vojty, 3. října 1941. Za tímto účelem byla zformována výsadková skupina s krycím názvem Anthropoid, jejímž cílem bylo uskutečnit „ sabotážní
Rtm. Jan Kubiš, člen desantu Anthropoid, Bayswater Road, Londýn, 18. prosinec 1941. (VÚA-VHA)
Mercedes-Benz 320 Cabriolet B šéfa RSHA, zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha na místě atentátu, nároží ulic Kirchmaierovy (nyní přivaděč mezi ulicemi Zenklova a V Holešovičkách) a V Holešovičkách, Praha-Libeň, 27. květen 1942. V den atentátu bylo pořízeno pouze několik málo snímků místa činu, většina, kterou obsahuje vyšetřovací spis gestapa, pochází až z 28. května 1942. (SJČ)
nebo teroristickou akci tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé republiky“. Velitelem Anthropoidu se stal Josef Gabčík, jehož doplnil Karel Svoboda. Toho však pro zranění při výcviku nahradil Jan Kubiš. Oba byli vybráni na základě dosažených výcvikových výsledků s přihlédnutím ke schopnostem projeveným ve speciálním kurzu teroristické činnosti. Pro svůj úkol byli speciálně vybaveni, mj. samopaly Sten, municí, plastickou trhavinou a součástkami pro zhotovení bomb a dalších výbušných systémů. Londýn předpokládal, že budou operovat zcela samostatně a bez
podpory domácího odboje, a proto je vybavil i značnou nanční částkou. Skupina startovala nejprve 7. a 30. listopadu 1941, ale pokaždé se vrátila na základnu v Tangmere pro špatné povětrnostní podmínky a následnou ztrátu orientace; k vysazení proto došlo až v ranních hodinách 29. prosince 1941. Spolu s Anthropoidem letěly rovněž výsadky Silver A a Silver B. Plánované doskočiště u Cerhovic na Plzeňsku letoun minul, Anthropoid přistál (s odchylkou cca 80 km) u Nehvizd u Prahy. Prakticky ihned po doskoku našla skupina zásadní podporu u členů odbojové organizace OSVO, kteří se postarali nejen
