12. prosince
David 22.00
Vždycky ze všeho nejvíc nesnášel klavír. Ostrý, štiplavý zvuk strun rozechvívaných kladívky pod údery jeho prstů. Trhané grimasy. Strnulá šíje. Křeč v rukou. Žádný jiný nástroj v něm nevyvolává tolik zuřivosti.
Bílé klapky připomínají korálky obratlů pod napnutou kůží. Tak křehké pod zdánlivou pevností ohebné páteře, stačil by jediný pevnější stisk a rozsypou se jeden po druhém po podlaze. Nadechne se. Nadechne se znovu, nadechne se přesně do rytmu. Sešlápne levý pedál, podusí zvuk, zatne zuby. Světla v sále zůstala rozsvícená. Vidí je všechny. Desítky očí, co se na něj lepí. Nenávidí je.
Teď přijdou smyčce, nahrbí se nad klaviaturou, černé klávesy nabubřele vyskočí na povrch mezi bělobou, jako by si až teď uvědomily svoji existenci. Hněte zvuk pod rukama jako živé maso.
Smyčce jsou krev, co bublá pod povrchem. Klavír jsou kosti. Bicí jsou svaly rytmicky se smršťující mezi vší tou hmotou.
Už se blíží konec. Pot se mu sráží ve žlábku mezi lopatkami. Jeho hudbu všichni milují. Jak je to uvědomění skličující, jak nesmírnou úzkost v něm vyvolává. Opravdové umění je strašlivé.
Lidé ho musí nenávidět. Umění by mělo znásilňovat přirozenost. Jeho hudba se na ni přiblble usmívá.
Nabere vzduch do plic, vydechne, sešlápne pravý pedál, několik posledních tónů, napětí vyprchává, pocit, že by měl ten prokletý nástroj raději vzteky rozmlátit, pomalu mizí.
Teď. Zůstane sedět. Vteřina ticha, než se vzedme vlna potlesku. Prožije ji se sklopenou hlavou, rukama mu prochází elektrické záchvěvy odumírající v rozbolavělých konečcích prstů.
Tohle je ta nejlepší vteřina. Zaplavuje ho pocit vyčerpání. Přijde záblesk, lomoz a hluk, vstává, svěsí paže podél těla, visí v tom humbuku jako polomrtvá loutka. Ať už jen přestanou. Ať už to skončí. Chce jít pryč. Zpola automaticky a zpola z donucení rozdává úsměvy. Děvčátko v zelených šatičkách mu podává kytici. Naposledy se ukloní a opona padne.
23.30
Nabere si do dlaně hrst slaných buráků, vsype si je do pusy a svižně je rozžvýká. „Vydrž, už to bude,“ povídá s pusou plnou drobků. Černá kočka vyskočí na linku a propne hřbet do rozježeného oblouku. Konečně se ozve zvukový signál. Mléko je hotové. Vyzkouší špičkou malíku jeho teplotu a přelije ho z otlučeného porcelánového hrnku do plechové misky. Posune ji po lince směrem ke zvířeti. „Tady to máš,“ pobídne kočku. Vedle misky se rozsvítí telefon. Kočka zvedne na okamžik hlavu od mléka, ale hned zas jazykem vylízává vrstvu škraloupu.
Volá operační. Svata se rozmýšlí, jestli to má zvednout. Nakonec pustí hovor na hlasitý odposlech.
„Jo?“
„Musíš se vrátit do práce.“
Jemně smete kočku z linky a položí před ni misku na zem. „Teď jsem dorazila domů.“
„U Zbraslavi našli ženskou, chtějí tě u toho.“
„Mrtvola?“
„Ne, přežila to.“
Klepne ukazovákem do displeje a přiloží si telefon k uchu. „Dobře. Kde přesně?“
„Pod rozestavěnou estakádou. Směrem na Radotín. Uvidíš majáky.“
Za chvíli sedí v autě a dýchá si na zkřehlé prsty omotané kolem volantu. Těsnění u okýnka spolujezdce zpuchřelo a okno nejde dovřít. Do kabiny teče studený vzduch. Magistrála je ucpaná i v noci, kvůli demonstrantům, co už třetí den blokují ulice v centru, a cesta trvá o deset minut déle, než počítala.
Tmou se prokousává modré stroboskopické světlo. Je to až vzadu, pod rozestavěným pilířem mostu, který trčí ze severního břehu Vltavy jako prehistorická bašta. Ocelové nosníky se válí v polozmrzlém blátě a rezaví vedle nespotřebovaných betonových kvádrů. Megalomanský projekt nejdelšího mostu v republice padl za oběť úsporám po celosvětové finanční krizi. Po skoro deseti letech je jasné, že stavbu nikdo nikdy nedokončí.
Sjede opatrně z holého rozježděného svahu a zaparkuje přímo za hlídkovým vozem s blikajícími policejními majáčky. O kousek dál stojí bílá dodávka techniků. Ohledačka je v plném proudu, zase ji zavolali jako poslední.
„Svato!“ Pavel na ni mává zvednutou dlaní, ale Svata v šeru vidí jen odrazy skel jeho brýlí. Asi tak dva metry čtvereční uprostřed obrysů mužských postav. Oběť už je pryč.
„Ležela tady, na trávě,“ oznamují jí, co je zřejmé.
Bez emocí si prohlédne zválené chuchvalce suché trávy. „Shodili ji z mostu?“ zeptá se.
Pavel pochybovačně svraští obočí a podívá se nahoru. „Ne, spíš ji sem dotáhli od silnice.“
„Dost práce.“
„Žena, tak okolo třicítky, asi sto sedmdesát, padesát až šedesát kilo, oblečená jen ve spodním prádle, v bezvědomí, podchlazená,“ čte Pavel z poznámek.
„Jestli ji sem dotáhli od silnice,“ přeruší ho Svata, „tak nejspíš po tom svahu, co jsme ho tak pěkně rozjezdili autama,“ rozhlédne se okolo. „Všechny stopy v prdeli.“
Pavel pokrčí rameny. „Žádné řezné, bodné ani střelné rány. Jen oděrky, škrábance a podlitiny.
Víc se dozvíme od doktorů.“
„Kdo ji našel?“
Pavel zalistuje papírovým blokem. „Anna Kánská, servírka, venčila po směně psa. Pes asi ucítil krev a vytrhl se jí.“
„Krev?“
„Byla hodně pomlácená v obličeji.“
„Aha.“
„Ženská hysterčila, že našla mrtvolu, a zavolala policajty. Sanitku pak zavolal až jeden z našich, když si všiml, že ta mrtvola ještě dejchá.“
„Kde je teď?“
„Na Vinohradech. Jinde nebylo volno. Předvánoční stres. Samý infarkty.“
„Našli technici něco?“ ohlédne se po dodávce a vidí, že muži z jednotky už ze sebe stahují bílé igelitové kombinézy.
„Jo,“ mlaskne Pavel rty, „jeden knoflík.“
„Knoflík?“
„Bílý, perleťový, patrně dámský,“ cituje z poznámek. „Možná ani nepatří k případu.“
„Ale vzali jste ho, ne?“
Podívá se na ni. „No jasně,“ přitaká.
Tohle jí klidně mohli říct po telefonu, opustí hlouček svých kolegů okolo červeno-bílé pásky, tetelící se ve větru foukajícím od řeky.
Je to dobré místo, rozhlédne se znovu kolem.
Opuštěné. Z druhé strany se sem jede skrz prořídlý les. Směrem z centra by návštěvníka nejspíš zachytily kamery nad křižovatkou. Domy jsou až na druhém břehu. Ve tmě sem nikdo nedohlédne.
„Hej,“ zavolá na Pavla, „jak vlastně víme, že ji sem odněkud dotáhli? Třeba ji přepadli tady.“
„Technici nenašli na trávě žádnou krev,“ volá na ni zpátky, „a na tváři jí měla hodně, už skoro zaschlou.“
Pokývá hlavou a otočí se k řece. Voda se líně valí korytem. Vytáhne mobil z kapsy a rozsvítí
klepnutím baterku. Ze břehu trčí rozježené, mrazem seschlé rákosí. A vzadu, skoro až ve vodě, leží černá dámská kabelka.
13. prosince
Cigaretový kouř se sráží ve stříbrných chomáčích u klenutého stropu. Všichni ti naškrobení panáci v oblecích se po pár pivech proměnili v upocené křiklouny s rozhalenkou. Hlavní housle osahávají harfenistku. Už při zkouškách se zdálo, že na ni mají zálusk, a teď padly veškeré zábrany. Ubohá holka, jediná v orchestru, nikdo jí nepomůže. Je jí to jasné a leje do sebe jednoho panáka vodky za druhým. Otupí to. Už je zvyklá.
Odvrátí od ní pohled, v hlavě si přehrává poslední pasáž a přemýšlí, jestli neudělal chybu. Všechny recenze ale budou dobré, pokud to jeho manažer neposere a neopíchá tu chudokrevnou elévku z Kulturní revue Praha, kterou do divadelní vinárny zatáhl pod záminkou exkluzivního rozhovoru s Mistrem. Luskne na něj prsty a zvedne poloprázdnou skleničku do vzduchu. Radek k němu doběhne jako poslušný pes.
„Dáme další rundu?“
„Pojedu zpátky do hotelu,“ oznámí mu.
„Teprve se to tu rozjíždí,“ snaží se ho Radek uprosit, „ještě nemůžeš odejít. Když teď odejdeš, budou si myslet, že seš arogantní kokot.“
„To taky jsem.“
„Tak aspoň promluv s ní,“ pohodí Radek hlavou směrem k elévce.
„Víš aspoň, jak se jmenuje?“
Radek se zašklebí. „Záleží na tom?“
„Nemám teď na nikoho náladu,“ odpoví mu.
„Ale já jí to slíbil.“
„Zuzana má pravdu, seš sexistický prase.“
„A taky tvůj manažer. Jestli nebudeš dělat domluvený rozhovory, můžu se ti na tu práci vysrat.“
David se neochotně sesune z barové stoličky.
„Dobrá. Bara för dig. Chci další láhev bílého. A čistou skleničku. A tu holku necháš na pokoji. Nebo se ti na tu práci vyseru já.“
Strojeně se usměje na druhý konec baru, dívenka se začepýří jako ptáčátko. Něco ho bodne u srdce.
„Fuck it,“ zamumlá si pro sebe a popadne svoje sako pohozené vedle na barovém pultu. Otočí se na Radka: „Odcházím,“ vrátí se ke svému plánu.
Ale Radek ho vůbec nepřemlouvá. Zírá do displeje telefonu. „Volali mi policajti,“ pronese bez dechu, „tvoje žena je v nemocnici.“
Svata 0.45
Úplně v růžku náprsní kapsičky na doktorově
plášti se modrá malá skvrna od propisky. Bezmyšlenkovitě na ni zírá, potom potřese hlavou a probere se. V tuhle chvíli už je na nohou dobrých
šestnáct hodin. Doktor na tom není o nic lépe.
„U pacientky došlo v důsledku pádu nebo nárazu ke zlomenině tří žeber na levé straně hrudi a v souvislosti s tím k úniku vzduchu do pleurální dutiny, který naštěstí není život ohrožující.
Druhým závažným zraněním, které pacientka utrpěla, je lineární zlomenina lebky a s tím spojený těžký otřes mozku. Zatím nevidíme známky krvácení do dutiny lebeční, ale někdy se můžou projevit i později.“
„Takže zranění jsou způsobena pádem?“
Doktor si promne olysalé skráně. „To nemůžu jednoznačně říct. Hlava by spíš odpovídala úderu těžkým plochým předmětem, kovovou tyčí, něčím takovým. Ale to není všechno.“
Svata se nadechne. Z nemocnic jí vždycky bývá špatně. O co jednodušší je práce, napadne ji, když je oběť mrtvá.
„Má vykloubené rameno, nalomené zápěstí, přeražený nos,“ čte doktor z formulářů v tvrdých
deskách, „a ještě…“ stiskne rty do tenkého proužku. Zírá do papírů.
„Sexuální násilí?“ zeptá se Svata rezignovaně. Doufala, že na to nedojde.
„Pravděpodobně,“ podívá se jí lékař do očí, než se zas ponoří do dokumentace, „drobné hematomy na vnitřních stranách stehen a na slabinách, oděrky na genitáliích… A otlaky na zápěstích.“
„Od pout?“
„To určí znalec, máte to nafocené,“ odpoví doktor. „A ještě jedna věc,“ zaklapne desky a podívá se na ni. „Podlitiny na krku.“
„Škrtili ji?“
„Ne, hrtan není poškozen a stopy jsou vidět ze strany a zezadu na šíji. Spíš ji někdo pevně držel.“
Do prdele, uleví si v duchu a pak nahlas poděkuje. Než doktor zmizí za dveřmi, přijde jí esemeska.
„Zuzana Persson. Manžel už je na cestě.“
V tu chvíli jí dojde, že tohle nebude žádný jednoduchý případ.
David 0.50
Zuzana má studené ruce. Myslí na to, když se k ní blíží potemnělým městem. Má studené ruce z toho, jak do noci vysedává nad klávesnicí počítače. Je celá ztuhlá a zmrzlá. Teď ne, Davide, ucukne vždycky, když se jí pokusí dotknout, tady ne, Davide.
Taxikář uspokojivě mlčí. Blinkry rytmicky cvakají. Rozmazané šmouhy světel probleskují do zamlžených okének.
Chtěl by ji jenom trochu zahřát.
Je krátce před Vánoci a oteplilo se. Ulice se matně lesknou, jak ještě před hodinou drobně pršelo. Vzduch je vlhký a lezavě se cpe až ke kostem. V autě je mu pod svrchníkem horko. Dech se mu sráží před obličejem.
Zastaví. „Jsme tu správně?“
„To já nevím, pane,“ odpoví taxikář, „musíte se zeptat na příjmu.“
Zaplatí, vystoupí, a když bílá fabie odjede, ještě chvíli nechápavě stojí na parkovišti mezi krychlovitými budovami nesouměrně rozesetými po areálu nemocnice. Jedna je větší a svítí jasněji. Zatne ruce v kapsách do pěstí.
Překvapuje ho, jaký panuje všude klid. Čekal by houkající sanitky, spěch a pohyb. Jenže tady je
jenom ticho. Pouze nad posuvnými dveřmi vyhřátého vestibulu bzučí zářivka.
„Am…“ vyschne mu v krku, když se ocitne uvnitř, „Zuzana. Zuzana Persson,“ vykoktá.
Sestra za plexisklem si ho zamračeně změří. „A vy jste kdo?“
Začne se přehrabovat po kapsách. „I’m,“ žbrblá, „já… já…“ nervozitou zapomene svoji mateřštinu. Už drží plastovou kartičku, občanku, v ruce, když se ženin obličej vyjasní.
„Vy jste ten skladatel,“ zaklokotá. „Ách,“ protáhne tvář lítostivě, „to je vaše manželka…“
„Jo.“
„Druhé patro. Jipka. Tam vás navedou.“ Znovu se na něj už nepodívá. Vzadu na krku se mu naježí chlupy.
Ztěžka dojde k výtahu, zuřivě mačká knoflík, a když se konečně otevřou dveře, leknutím nadskočí. V plechové krabici to čpí dezinfekcí a podivným živočišným pachem, močí, stařeckými vzdechy a krví. Vyjede do druhého patra dřív, než stačí vypustit zadržený dech. Dveře se otevřou.
Šedivé sešlapané linoleum, stěny obalené hořčičným lakem, bílý pruh světel na stropě. Pořád děsivé ticho. Ale když nastraží uši, slyší ty zvuky. Pípání. Pravidelné napouštění a vypouštění vzduchu. Tekutinu odtékající po kapkách.
„Co tady děláte?“
Na okamžik se vyděsí. Jak se sem ta sestra z příjmu mohla ksakru tak rychle dostat? Krátké bezbarvé vlasy, matná svraštělá tvář, pichlavé oči.
Pach cigaretového kouře zažraný do kůže. Ne, je to jiná žena, jen ve stejné uniformě.
„Persson…“ promluví konečně.
„Á, jasně, ta přepadená novinářka,“ kývne sestra hlavou. „Manžel? Příště se nahlaste na příjmu.
Tohle je chráněné oddělení, nemůžete se tu jen tak procházet.“
Slyší slova, ale nerozumí jim. Nerozuměl by, ani kdyby je pronesla ve švédštině. Ani kdyby je převedla do notového záznamu a zahrála na hoboj.
„Rovně, pak doprava,“ zavelí sestra. Řídí se jejím nataženým prstem.
Jak se blíží ke konci chodby, zvuky nabývají na intenzitě. Vnímá je celým povrchem těla. Pulzují do rytmu jeho srdce. V tu chvíli mu to dojde. Ty zvuky patří k ní. Patří k Zuzaně. Vidí ji za sklem, ví, že je to ona, ale nepoznává ji. Cítí její vůni, přestože je přelepená tisícem jiných vůní a zápachů. Tělo, co leží na posteli za průhlednou stěnou, nevypadá jako jeho žena. Nevypadá jako lidská bytost.
V kapse mu zavrní telefon. „Už něco víš?“ ozve se Radek. „Davide? Davide…“
Zamžiká do odrazu vlastní tváře ve skle. „Prý ji… někdo ji napadl…“ odpoví ztěžka. Jazyk se mu lepí k patru. Zuzanin hrudník se vzedme, jak se jí plní plíce mechanicky vháněným vzduchem.
„Pan Persson?“
Otočí se za hlasem. „Je tu policie,“ odtáhne telefon od ucha, zmáčkne červené tlačítko a strčí přístroj do kapsy.
„Mluvíte česky?“
Kývne, i když si tím najednou není vůbec jistý.
Slova se mu v hlavě rozpadají do elementárních zvukových vjemů.
„Má matka byla Češka,“ vypraví ze sebe. Přitom si uvědomí svůj přízvuk. Jako by to byl zločin. Zrudne.
„Pane Perssone, můžeme si s vámi promluvit?“
„Peršon,“ zamumlá.
„Co prosím?“
„Vyslovuje se to jako Peršon,“ snaží se vysvětlit.
Žena k němu natáhne ruku s průkazem. „Já jsem kapitán Urbanová, tohle je nadstrážmistr
Holeček,“ ukáže na vytáhlého plešatce v uniformě.
„Nemůže to počkat?“
„Co?“
„Tohle,“ probodne ji očima a otočí se zpátky ke sklu. „Chtěl bych být se svojí ženou.“
