PRVNÍ KAPITOLA
Spolucestující
Anglie!
Po tolika letech!
Jak se mi tady asi bude líbit?
Tuto otázku si Luke Fitzwilliam položil, když scházel po lodní lávce v přístavu. Usadila se mu v hlavě, zatímco vyřizoval proclení, a znovu se prodrala na povrch, jakmile nastoupil do vlaku.
Přijet do Anglie na dovolenou byla jedna věc. Takové výpravy zahrnovaly utrácení spousty peněz (přinejmenším na začátku!), návštěvy starých přátel, setkání s těmi, kteří přijeli domů na dovolenou stejně jako on – zkrátka se nesly v bezstarostném duchu, jak by se řeklo, „vždyť tu nejsem na dlouho, tak si to jaksepatří užiju, stejně se brzy vracím“.
Nicméně tentokrát se žádný návrat konat nebude. Odzvonilo horkým a dusným nocím, oslepivému slunci a bujné tropické vegetaci, stejně jako osamělým večerům, o nichž mu společnost dělaly jen staré a bůhvíkolikrát přečtené výtisky Timesů.
Teď se vrací domů do Anglie jako počestný a zaopatřený penzista, který už pracovat nemusí. Jenže co si tu se sebou počne?
Anglie! Červnová Anglie pod šedivou oblohou, bičovaná nepříjemným větrem. V takový den nepůsobila ani trošku vřele. A ti lidé! Nebesa, ti zdejší lidé, celé zástupy s úzkostnými a ustaranými tvářemi stejně šedivými jako to nebe. A co teprve zdejší domy – vyrašily všude jako houby po dešti. Ošklivé domky! Odporné mrňavé domečky! Okázalé kurníky, jichž je venkov plný.
Luke Fitzwilliam odvrátil pohled od krajiny za oknem železničního vozu a jal se procházet zakoupené tiskoviny, konkrétně Timesy, Daily Clarion a Punch.
Začal Clarionem, který byl celý věnovaný Epsomskému derby.
Pomyslel si: „Škoda že jsme nepřipluli už včera. Naposledy jsem byl na Derby, když mi bylo devatenáct.“
Vybral si z klubového seznamu koně a těšil se, až zjistí, co si o jeho vyhlídkách myslí dopisovatel Clarionu. Ten ovšem koně opovržlivě zatratil v jediné větě.
„Pokud jde o ostatní koně, Jujube II., Mark’s Mile, Santony a Jerry Boy se umístí jen sotva. Pravděpodobným outsiderem je –“
Lukea ovšem pravděpodobný outsider nezajímal. Zabloudil očima k sázkám. Šance Jujuba II. byly vyhodnoceny skromně – kurzem čtyřicet ku jedné.
Podíval se na hodinky. Tři čtvrtě na čtyři. „Tak teď už to stejně skončilo,“ pomyslel si. A litoval, že si nevsadil na Clarigolda, což byl druhý favorit.
Poté otevřel Timesy a pohroužil se do vážnějších záležitostí.
Ovšem ne na dlouho, neboť zarputile vyhlížejícího plukovníka v protějším rohu tak rozzuřilo, co se sám právě dočetl, že se potřeboval podělit o rozhořčení se svým spolucestujícím.
Uplynula celá půlhodina, než toho muže unavilo vykládat, co si myslí o těch „zatracených komunistických štváčích, pane“. Konečně plukovník odpadl a usnul s otevřenými ústy. Krátce nato vlak zpomalil a posléze zastavil. Luke se podíval z okna. Nacházeli se na zdánlivě prázdném nádraží s několika nástupišti. A právě na nástupišti, jen o kus dál, stál kiosek s knihami a časopisy a na něm vývěska s nápisem VÝSLED-
KY DERBY. Luke otevřel dveře, vyskočil z vagonu a doběhl ke stánku. A vzápětí už s širokým úsměvem hltal několik rozmazaných řádek v dodatku na titulní straně.
Výsledky
Derby
JUJUBE II.
MAZEPPA CLARIGOLD
Luke se křenil od ucha k uchu. Sto liber k dobru! Starý dobrý Jujube, tak pohrdavě zavrhovaný sázkaři, nakonec zabodoval.
Ještě stále s úsměvem složil noviny, otočil se – a spatřil prázdnou kolej. V opojení vítězstvím svého koně si vůbec nevšiml, že vlak opustil nádraží.
„Kdy krucinál ten vlak odjel?“ obrátil se na zasmušile vyhlížejícího nosiče zavazadel.
Dotyčný opáčil:
„Jaký vlak? Ten poslední tu zastavil ve čtvrt na čtyři.“
„Teď tu stál! Doverský expres, vystoupil jsem z něj.“
Muž stroze odvětil:
„Doverský expres nikde nestaví, až v Londýně.“
( 9 )
„Ale měl tu zastávku,“ ujistil ho Luke. „Vždyť jsem s ním přijel.“
„Nikde nestaví, až v Londýně,“ zopakoval nosič zavazadel neochvějně.
„Povídám vám, že zastavil přímo tady, u tohohle nástupiště a já z něj vystoupil.“
Tváří v tvář faktům změnil drážní zřízenec postoj.
„To jste neměl,“ pronesl káravě. „Nestaví tu.“
„Ale zastavil!“
„Jenom na návěstidlo. Nebyla to ‚zastávka‘, jak tvrdíte vy.“
„Nevyznám se v těch jemných nuancích,“ podotkl Luke. „Spíš jde o to, co teď mám dělat.“
Nosič, muž pomalého myšlení, káravě zopakoval: „Neměl jste vystupovat.“
„Na tom se shodneme. Co se stalo, stalo se. I kdybychom si oči vyplakali, mrtvé k životu nepřivedeme. Nebo citujme havranovo ‚Nikdy víc!‘. Pozdě bycha honit… a tak dále. Snažím se dostat k tomu, co mi vy, zkušený muž ve službách železnice, radíte podniknout.“
„Ptáte se mě, co máte dělat?“
„Ano, o to v zásadě jde,“ přisvědčil Luke. „Nějaké vlaky tu přece musí stavět, myslím podle jízdního řádu.“
„Tedy nejlepší asi bude, když pojedete tím za pět minut půl pátý.“
„Jestli jede do Londýna,“ řekl na to, „je můj.“
Takto uklidněn se Luke procházel sem a tam po nástupišti. Velká cedule oznamovala, že se nachází ve Fenny Clayton na trase z Wychwoodu pod Ashem. Nějaký vlak, tvořený jediným vagonem a stařičkou lokomotivou, který právě couval do stanice, pomalu dosupěl ke krátkému perónu. Vystoupilo z něj šest cestujících a všichni přešli po můstku na nástupiště, kde čekal i Luke. Zachmuřený zřízenec náhle ožil a opřel
se do velkého vozíku naloženého bednami a koši, vzápětí se objevil další s konvemi s mlékem. Stanice Fenny Clayton se probrala k životu.
Pak konečně dorazil s nesmírnou důležitostí vlak do Londýna. Vozy třetí třídy byly plné, kupé první třídy se zde nacházela jen tři a v každém už někdo jel. Luke zhodnotil osazenstvo. V prvním, kuřáckém kupé seděl muž vojenského vzezření a bafal z doutníku. Luke usoudil, že má pro jeden den anglo-indických plukovníků dost. V dalším cestovala jakási uhlazená a unaveně vyhlížející mladá žena, nejspíš guvernantka, a s ní přibližně tříletý čiperný chlapec. Luke šel rychle dál. Dveře třetího byly otevřené a uvnitř seděla jediná cestující, stará paní. Trochu připomínala jeho tetu Mildred, která mu kdysi odvážně dovolila chovat užovku, to mu bylo tak deset. Obecně by si člověk sotva mohl přát lepší tetu. A tak se Luke rozhodl, přistoupil do kupé a posadil se.
Zhruba po pěti minutách frmolu, nakládání konví s mlékem, zavazadel a dalšího rozruchu se vlak pomalu rozjel a opustil nádraží. Luke otevřel noviny a zaměřil se na články, jaké zajímají muže, který už přečetl ranní zprávy.
Předpokládal, že klid na čtení dlouho nevydrží. Jako příbuzný mnoha tetiček si byl poměrně jistý, že ta milá stará paní v rohu nedokáže mlčet až do Londýna.
A nemýlil se – bylo třeba vytáhnout okno, spadl deštník. Posléze mu žena potřebovala sdělit, jak vynikající spoj si vybrali.
„Jen hodinu a deset minut. Což je opravdu báječné, viďte? Mnohem lepší než ten ranní vlak, tím to trvá hodinu a čtyřicet minut.“
Vzápětí pokračovala:
„Samozřejmě jezdí skoro všichni tím ranním. Zvlášť ve dnech, kdy jsou jízdenky zlevněné, nemá smysl jet až
11 )
odpoledne. I já chtěla vyrazit ráno, jenže se ztratil Fouňa –to je můj perský kocour, velký krasavec, jenom ho v poslední době trápí ouško. Pochopitelně jsem nemohla odjet, dokud se nenašel!“
„No jistě,“ broukl Luke a velmi nápadně sklouzl pohledem k novinám. Nijak to ovšem nepomohlo, příval slov se řinul dál.
„A tak mi nezbylo než vyrazit tímhle odpoledním vlakem. Svým způsobem je to požehnání, není tak plný – i když ne že by na tom záleželo, když člověk cestuje první třídou. To já samozřejmě obvykle nedělám, dalo by se to považovat za výstřelek vzhledem k tomu, jaké jsou daně, dividendy klesají a mzdy sloužících naopak rostou a tak dále, ale byla jsem velice rozrušená. Čeká mě totiž skutečně důležitá schůzka, proto jsem chtěla mít klid, abych si ještě mohla promyslet, co přesně řeknu.“ Luke potlačil úsměv. „Však to znáte, když člověk sedí mezi spoustou dalších cestujících, má pocit, že by se měl chovat přátelsky. Proto jsem se rozhodla, že pro jednou si tu cenu dovolit mohu. Ačkoli je pravda, že dnes všichni zbytečně rozhazují, nikdo nestřádá a nemyslí na budoucnost. Jaká škoda, že se zrušila druhá třída, to bylo přesně něco mezi.
Nicméně je jasné,“ navázala hbitě a přelétla pohledem Lukeovu opálenou tvář, „že vojáci na dovolené musejí cestovat první třídou. Od důstojníků se přece jen očekává –“
Luke na sobě ucítil zvídavý pohled dvou jiskrných očí a okamžitě kapituloval. Stejně by se tomu nevyhnul.
„Nejsem voják,“ oznámil.
„Ach, tak to se omlouvám, nechtěla jsem… jste tak opálený, proto mě napadlo, že se třeba vracíte domů z Dálného východu, že jste dostal dovolenou.“
„Skutečně se vracím z Dálného východu,“ připustil Luke, „ovšem nikoli na dovolenou.“ Další vyptávání zarazil smělým prohlášením: „Jsem policista.“
„Tak vy jste od policie? No prosím, jak náramně zajímavé!
Jedna má dobrá přítelkyně – nebo tedy její přítel právě nastoupil k palestinské policii.“
„Mayangská úžina,“ uchýlil se Luke k další zkratce.
„No ne, skutečně? Jak zvláštní shoda okolností! Myslím tím, že spolu sedíme v jednom kupé, protože víte, ta záležitost, kterou jedu do města vyřídit – ve skutečnosti mám namířeno do Scotland Yardu.“
„Opravdu?“ opáčil Luke.
Při tom si pomyslel: „Jestlipak se po chvíli zastaví jako nenatažené hodiny? Nebo bude brebentit celou cestu až do Londýna?“ Ale zas tolik mu to nevadilo, svou tetu Mildred měl moc rád, jednou z ní dokonce v pravý čas vymámil pět šilinků. Navíc bylo na starých dámách jako teta Mildred nebo tahle paní cosi milého a velmi anglického. V Mayangu člověk na nikoho podobného nenarazil. Daly by se zařadit do stejné kategorie jako vánoční švestkový pudink, vesnický kriket a otevřený krb, v němž hoří velké špalky, zkrátka k věcem, jaké dovedete ocenit, když pobýváte na druhém konci světa, kde se jich nedostává. A které vás začnou nesmírně otravovat, jakmile se jich nabažíte, nicméně jak již bylo řečeno, Luke se v Anglii vylodil teprve před zhruba třemi hodinami.
Stará paní spokojeně pokračovala:
„Ano, chtěla jsem se tam rozjet hned ráno, ale jak už jsem vám povídala, měla jsem strach o Fouňu. Doufám, že nejedu pozdě. Co myslíte, mají ve Scotland Yardu nějaké konkrétní otevírací hodiny?“
„Opravdu nepředpokládám, že by zavírali v nějakou přesnou dobu, třeba ve čtyři,“ ujistil ji.
„Ne, samozřejmě že ne, jak by mohli? Člověk přece může chtít nahlásit vážný zločin v kteroukoli denní hodinu, viďte?“
„Přesně tak,“ přisvědčil Luke.
13 )
Stará paní nakrátko zmlkla a zatvářila se ustaraně.
„Já si vždycky říkám, že je nejlepší obrátit se rovnou k těm nahoře,“ pronesla posléze. „John Reed je docela milý člověk –to je náš wychwoodský konstábl. Je příjemný, mluví s lidmi slušně, ale nezdá se mi, že – prostě není z těch, co si umí poradit i s něčím vážnějším. Většinou spíš umravňuje opilce, co to přehnali, uděluje pokuty za rychlost a hlídá, jestli auta večer svítí nebo jestli všichni uhradili poplatek za psa. A snad by si poradil i s nějakým tím vloupáním, ale nemyslím si… vlastně jsem si docela jistá, že to není člověk, který by zvládl vyřešit vraždu!“
Luke povytáhl obočí.
„Vraždu?“
Žena rázně přikývla.
„Ano, vraždu. Vidím, jak vás to překvapilo. Ani já tomu na začátku vůbec nechtěla věřit. Říkala jsem si, že mám moc bujnou fantazii.“
„A víte jistě, že tomu tak není?“ zeptal se jí jemně.
„Kdepak,“ zavrtěla přesvědčeně hlavou. „Snad bych se mohla splést u jedné, ale ne u dvou, u tří, natož u čtyř! Pak už člověk prostě ví.“
„Chcete říct, že došlo hned k… ehm, několika vraždám?“ zeptal se Luke.
Na to pravila svým tichým a jemným hlasem:
„Bohužel jich bylo opravdu dost.“ Odmlčela se, načež navázala:
„Proto jsem si taky říkala, že bude nejlepší vyrazit rovnou do Scotland Yardu a všechno jim vylíčit. Vám to snad nepřipadá jako nejrozumnější řešení?“
Zamyšleně se na ni zadíval.
„Asi máte pravdu.“
Pro sebe si pomyslel:
„Však oni už si s ní nějak poradí. Nejspíš jim tam chodí tucet takových tetiček do týdne a všechny horlivě vykládají o spoustách vražd, co byly spáchány v jejich klidné vesnici!
Třeba mají pro tyhle milé stařenky samostatné oddělení.“
Představil si nějakého otcovského superintendanta nebo pohledného mladého inspektora, jak taktně pronáší:
„Děkuji vám, madam, jsem vám nesmírně vděčný za informace. Teď se můžete vrátit domů a nechat to všechno na nás. Víc už se tím netrapte.“
Ta vidina ho pobavila tak, že se usmál. Uvažoval dál:
„Zajímalo by mě, kam na ty pohádky chodí. Snad je to tím, že vedou neskutečně nudný život a podvědomě touží po něčem dramatickém. Jak jsem slyšel, najdou se i stařenky přesvědčené, že jim s jídlem podávají jed!“
Z rozjímání ho vytrhl její jemný hlásek:
„Víte, vzpomínám, jak jsem jednou četla – nejspíš šlo o případ Abercrombieho – ten otrávil spoustu lidí, než ho vůbec začali podezírat, ale… co jsem to vlastně chtěla říct?
Aha, ano, někdo v tom článku tvrdil, že ten chlap měl takový zvláštní výraz – myslím zcela určitý výraz. A když se s tímhle výrazem na někoho podíval, dotyčný se krátce nato roznemohl a zemřel. Nechtěla jsem tomu tehdy věřit – ale vážně je to pravda!“
„Co je pravda?“
„No to s tím zvláštním výrazem…“
Luke se na ni zadíval. Trochu se chvěla, její hezké růžové tvářičky pobledly.
„Nejdřív jsem viděla, jak se ta osoba takhle dívala na Amy Gibbsovou – a ta vzápětí zemřela. Pak na Cartera. Na Tommyho Pierce. No a teď – zrovna včera – došlo na pana doktora Humblebyho, a to je náramný člověk, opravdu báječný. Carter pochopitelně pil a Tommy Pierce byl hrozně
( 15 )
drzý a neomalený kluk, co šikanoval malé chlapce, kroutil jim ruce za zády a štípal je, takže těch dvou nebyla žádná zvláštní škoda. Zato s panem doktorem Humblebym je to něco docela jiného. Musíme ho zachránit. Nejhorší je, že kdybych se ho pokusila varovat, nevěřil by, nejspíš by se mi vysmál! A nevěřil by ani John Reed. Ovšem ve Scotland Yardu jsou na zločiny zvyklí, tam mě jistě někdo vyslechne.“
Podívala se z okna.
„No vida, už jsme skoro na místě.“ S tím se začala přepečlivě chystat, otevřela a zavřela kabelku, natáhla se pro deštník.
„Děkuji – velice vám děkuji,“ řekla Lukeovi, když jí už podruhé sebral deštník ze země. „Tolik se mi ulevilo, že jsem si s vámi mohla promluvit, bylo to od vás velice laskavé. Uklidnilo mě, že podle vás dělám správnou věc.“
Vlídně na to řekl:
„Ve Scotland Yardu vám určitě dobře poradí.“
„Opravdu jsem vám moc vděčná.“ Zalovila v kabelce. „Moje navštívenka – ale ne, mám jen tu jednu a musím si ji nechat pro Scotland Yard…“
„To samozřejmě chápu.“
„Ale kdyby něco, jmenuji se Pinkertonová.“
„Skutečně příhodné příjmení, slečno Pinkertonová,“ usmál se Luke a pomyslel na amerického detektiva. Když se však jeho nová známá zatvářila zaskočeně, honem dodal: „Mé jméno je Luke Fitzwilliam.“
Zatímco vlak brzdil v nádraží, zeptal se:
„Mám vám sehnat taxi?“
„Ale kdepak, děkuji!“ Ta představa slečnu Pinkertonovou viditelně šokovala. „Dojedu metrem na Trafalgarské náměstí a odtamtud to vezmu pěšky po Whitehallské třídě.“
„Tak hodně štěstí,“ popřál jí.
Vřele mu stiskla pravici.
„Jste opravdu moc laskavý,“ řekla na rozloučenou. „Víte, zezačátku jsem měla dojem, že mi nevěříte.“
Luke měl aspoň tolik slušnosti, že se začervenal.
„To víte, takových vražd! Není přece snadné zabít několik lidí, aniž by se na to přišlo, nemám pravdu?“
Slečna Pinkertonová zavrtěla hlavou a velmi vážně opáčila:
„Kdepak, můj milý hochu, v tom se právě pletete. Je to hračka! Zvlášť když vás nikdo nepodezírá. A v tomto případě jde o tu poslední osobu, na kterou by člověk v takové souvislosti pomyslel!“
„V každém případě vám přeju hodně štěstí,“ zopakoval Luke.
A zakrátko už mu stará paní zmizela z očí v davu cestujících. Sám se vydal pátrat po svých zavazadlech a při tom si říkal:
„Že by byla trochu vyšinutá? I když to asi ne, spíš je za tím bujná představivost, to bude ono. Doufám, že se k ní budou chovat hezky. Taková milá bábinka.“
( 17 )
DRUHÁ KAPITOLA
Nekrolog
Jimmy Lorrimer patřil k Lukeovým nejstarším přátelům.
Jakmile Luke dorazil do Londýna, ubytoval se u něj. Byl to Jimmy, koho vytáhl večer po příjezdu ven za zábavou. A právě u Jimmyho popíjel druhý den ráno kávu, zatímco mu třeštila hlava, a právě Jimmymu neodpověděl, protože ho zaujal krátký nedůležitý odstaveček v ranních novinách natolik, že si ho přečetl hned dvakrát.
„Promiň, Jimmy,“ omluvil se, když si uvědomil, že na něj přítel mluví.
„Do čeho ses tak ponořil? Nějaká politika?“
Luke se zazubil.
„To se bát nemusíš. Ne, jde o takovou divnou věc – někdo přejel jednu milou starou paní, s níž jsem včera cestoval v kupé.“
„Nejspíš další, kdo se spolehl na semafor,“ poznamenal Jimmy. „Jak vůbec víš, že to byla ona?“
„Úplně jistě to samozřejmě nevím, ale jmenovala se Pinkertonová, jako ta v novinách. Srazilo ji nějaké auto, když
přecházela Whitehallskou třídu. Zemřela na místě. Řidič nezastavil.“
„To je hrůza.“
„To je. Chuděrka, je mi to líto. Připomínala mi tetičku Mildred.“
„Však si to ten řidič odskáče. Nejspíš mu přišijou zabití. Musím říct, že sám mám v poslední době strach sednout za volant.“
„A co máš teď vlastně za auto?“
„Ford V8. A věř mi, že –“
Rozhovor se začal točit kolem techniky.
Po chvíli se však Jimmy udiveně zeptal:
„Co si to proboha pobrukuješ?“
„Tralala, tralala, včelička se vdávala. Jen taková dětská písnička, ani nevím, proč mě napadla.“
Když Luke o více než týden později pročítal titulní stranu Timesů, náhle poplašeně zvolal:
„No to mě podrž!“
Jimmy Lorrimer vzhlédl.
„Co se děje?“
Luke neodpověděl, nevěřícně zíral na jméno v otištěném nekrologu.
Jeho přítel otázku zopakoval.
Luke konečně zvedl hlavu a otočil se k němu. Tvářil se tak ohromeně, že to Jimmyho notně zaskočilo.
„Co se stalo, kamaráde? Vypadáš, jako bys viděl ducha.“
Luke však neodpovídal. Odložil noviny, došel k oknu a zase zpátky. Jimmy ho se vzrůstajícím překvapením sledoval.
Nakonec se Luke svezl do křesla a předklonil se.
„Jimmy, kamaráde, pamatuješ, jak jsem se zmínil o té stařence, se kterou jsem cestou do Londýna seděl v kupé ve vlaku?“
( 19 )
„Myslíš tu, co ti připomínala tetičku Mildred? A pak ji srazilo auto?“
„Přesně tu. Tak poslouchej, Jimmy. Tahle bábinka se vytasila s košatou historkou, jak jede do Scotland Yardu nahlásit hned několik vražd. Prý u nich v městečku řádí nějaký vrah a bere to pěkně šmahem.“
„Neříkal jsi, že byla bláznivá,“ podotkl Jimmy.
„Já si to ani nemyslím.“
„Ale no tak, kamaráde, sériový vrah?“
Luke se netrpělivě ohradil:
„Podle mě se nepomátla. Původně jsem došel k závěru, že má prostě bujnou představivost, jak to u takových starých dam bývá.“
„No ano, to je dost pravděpodobné. Ale stejně se mi zdá, že musela být trochu praštěná.“
„Nesejde na tom, co si myslíš ty, Jimmy. Něco ti vyprávím, tak poslouchej.“
„Aha, samozřejmě, pokračuj.“
„Vyprávěla o tom dost obšírně, zmínila jména několika obětí. Nejvíc ji znepokojovalo, že tuší, kdo je další na řadě.“
„Ano?“ prohodil přítel povzbudivě.
„Občas člověku nějaké jméno z nějakého důvodu uvázne v hlavě. No a mně uvízlo tohle, protože se mi spojilo s takovou hloupou odrhovačkou, kterou mi zpívali, když jsem byl malý. Tralala, tralala, včelička se vdávala, čmelák si ji bral, ráno nesnídal, nikde se tím nechlubí, ještě trochu zhubl by.“
„Náramně oduševnělé, ale co tím chceš říct?“
„Chci tím říct, ty chytrolíne, že kvůli tomu jsem si to jméno zapamatoval – Humbleby, zhubl by. Ta milá bábinka tvrdila, že pan doktor Humbleby je další na řadě. Trápilo ji to, říkala o něm, že je to ‚náramný člověk, opravdu báječný‘. A mně jeho jméno uvázlo v hlavě kvůli té písničce.“