V ní se přenesete mimo jiné do časů, kdy se Vodňany na několik let staly domovem Julia Zeyera. Tehdy tu prý bývalo docela rušno, spisovatel tady totiž pořádal různé akce a navštěvovala ho celá řada významných osobností.
Jedním z hlavních zdrojů příjmů městské pokladny bývala dlouho obchodní stezka z Prachatic do Prahy vedoucí kolem Vodňan. V historických pramenech jsou zmiňovány i zisky z dolování vzácných kovů. Tuto dobu připomněl v roce 1927 nález plíšků zlata v nedalekých Křepicích. Vyvolal poslední zlatokopeckou horečku v Čechách, záhy se ale ukázalo, že ve velkém se v oblasti tohle přírodní bohatství získávat nedá, což pravděpodobně místní zjistili už mnohem dřív. Od 15. století totiž sázeli zejména na rybníky. Na přelomu středověku a novověku jich tu přibyly tři desítky o celkové rozloze 250 hektarů. Rybám se v nich ohromně dařilo, hospodáři dosahovali výnosů až 100 kilogramů na hektar a zejména o kapry byl zájem nejen ve zdejším kraji, ale i v Pasově, Linci, Salcburku, a dokonce i v sídle papeže.
Zlom přišel v průběhu třicetileté války, která odstartovala dlouhé období útlumu českého rybníkářství. Na Vodňansku se slavná tradice dočkala znovuvzkříšení až na konci 19. století. Jedním z těch, kteří se o návrat oboru na výsluní zasloužili, byl Teodor Mokrý, který se věnoval obnovování poničených vodních ploch a zaváděl
Dochovaly se zbytky městského opevnění s baštami. FOTO: PÍSECKEM, S.R.O.
do chovu ryb nejnovější poznatky. K jeho největším počinům patří vyšlechtění kapra lysce. V roce 1920 byl také jedním z iniciátorů založení Střední rybářské školy Vodňany, která tu funguje dodnes. Je jedinou s tímto odborným zaměřením u nás a o její existenci by rozhodně neměli vědět jen adepti této staré profese.
Vodňany
Vodňanům se říkalo České Benátky. FOTO: PÍSECKEM, S.R.O.
V prostorách školy totiž najdete muzeum, které připomíná historii místního rybníkářství, ale také vás nechá nahlédnout pod pokličku oboru. Dozvíte se v něm totiž mimo jiné to, co obnáší péče o vodní plochy, aby správně sloužily hospodářům a zároveň byly přínosem pro okolní krajinu. Malé návštěvníky samozřejmě nejvíc lákají akvária a jezírko, kde si mohou zblízka prohlédnout ryby pro nás běžné i exotické. Hned vedle areálu školy nabízí odpočinek lesopark v Zátiší. I tady si přijdou na své především děti, pro které v něm byla vybudována Stezka čápa Vodňana. Připomíná opeřence, který se do města pravidelně vracel. Trasa není dlouhá, měří jen 440 metrů, ale vzniklo na ní hned 16 interaktivních
K chloubám Vodňan patří už po staletí rybníky. FOTO: PÍSECKEM, S.R.O.
zastavení, u nichž se vaše ratolesti nejen pobaví, ale také se mnohé dozvědí. A minout byste samozřejmě neměli ani rybníky, které i dnes patří ke zdejším chloubám. V současnosti byste jich ve městě napočítali na tři desítky. Při procházce podél břehů můžete narazit na čápy, volavky i další zajímavé živočichy. A pokud si budete chtít dopřát delší výlet, pamětihodností i přírodních lokalit, které si zaslouží pozornost, na vás v okolí čeká víc než dost. V malebné jihočeské krajině si užijí příznivci pěší turis-
Náměstí Svobody s kostelem Narození
Panny Marie. FOTO: PÍSECKEM, S.R.O.
tiky, ale i ti, kdo raději poznávají krásy naší země v sedle kola. Pro ty, kdo si chtějí odpočinout od velkoměstského shonu a zapomenout na stres, jsou Vodňany zkrátka ideálním cílem.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Království času
Honosná secesní vila v Protivíně ukrývá unikátní muzeum hodinových strojů. Celkem byste jich tu napočítali na dvanáct set. Vybudovali ho v roce 2019 dva kamarádi, bankéř Ondřej Celerin a hodinář Václav Kubelka. První z nich časoměřiče sbírá už od dvaceti let, druhý jim zase díky své profesi skvěle rozumí. A společně se rozhodli všechny své poklady zpřístupnit veřejnosti. K největším perlám v jejich kolekci patří věžní stroj vyrobený ve firmě Ludvíka Hainze v 19. století. Dodnes je funkční a zajímavostí je, že stejný pravidelně odbíjí na věži místního zámku. Původně se natahoval lany a kamenným závažím, postupem času byl zmodernizován a funguje automaticky. Společnost
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 439 Pošumaví, Prachaticko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
mu dělají mimo jiné hodiny holubářské. Jedna z částí expozice pak přibližuje historii i současnost slavné české značky PRIM. Majitelé muzea nezapomínají ani na malé návštěvníky, pro které jsou připraveny kreativní dílnička a v létě také spousta herních prvků na zahradě.
Zámek Kratochvíle
Jedna z renesančních perel jižních Čech připomíná časy posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka. Ten první jmenovaný našel inspiraci pro vybudování sídla při cestě do Itálie, kam se vydal už v sedmnácti letech. Realizace svého snu se ale dočkal až na prahu padesátky. Rád sem
jezdil odpočívat, užívat si lovů, hudby, tance i jiné zábavy. Místo měl v oblibě také jeho bratr, který tady dokonce se svou chotí Kateřinou přečkal morovou epidemii. Jenže jeho smrtí slavná éra Kratochvíle skončila. Za dalších majitelů už tu tak rušno nebývalo a veselé období neprožíval zámek ani v minulém věku. Sloužil jako muzeum, depozitář, sirotčinec a pak se v ní zabydlela expozice animovaného filmu. Nakonec ale památkáři dostali šanci vrátit komnatám i reprezentačním místnostem původní podobu. A tak můžete dát prostor fantazii a přenést se do časů, kdy tu pobývali příslušníci jednoho z nejmocnějších šlechtických rodů a jejich vzácní hosté.
Vodňany
5 Rodinná kronika
mistrů bílého řemesla
Hněvkovice
Na Vltavě klapaly po staletí desítky mlýnů. Většinu z nich odnesl čas, zavedení průmyslové velkovýroby mouky i budování kaskády přehrad. Řada jich skončila pod hladinou, jiné se proměnily v restaurace nebo rekreační centra. U Týna nad Vltavou, konkrétně v Hněvkovicích, ale jeden stále stojí. Pochází nejpozději z poloviny 15. století a dlouho se mu říkalo Královcův, podle jeho někdejších vlastníků. Současní majitelé, manželé Patricie a Karel Koubkovi, jsou jejich potomky. Areál se rozhodli proměnit v muzeum, kde návštěvníkům připomínají bílé řemeslo i s ním spojenou rodinnou historii, svět, život a další profese spjaté s vodou. Do klapáče na vltavském břehu u Hněvkovic přijížděli s úrodou sedláci a rolníci ze
Nynější majitelé Patricie a Karel Koubkovi se i prostřednictvím muzejní expozice snaží zachovat rodinné dědictví a jeho příběh.
širokého okolí. Čtyři patra má mlýn zhruba sto let, předtím byl nízký, s pěti, svého času i šesti, koly. Vystřídalo se v něm hodně držitelů, výnosnosti a prosperitě se ale těšil zejména při předávání z generace na generaci v příbuzenstvu. Tak třeba už děd musel pro svého vnuka připravit náhradní hřídel k mlýnským kolům. Bylo zapotřebí najít pořádný dubový kmen o správném průměru, a na 30 let ho zakopat do rašeliny, aby byl pevný, odolný a vydržel stálý styk s vodou i velké nároky mnohaleté služby.
Hněvkovický mlýn je jedním z největších na Vltavě a v současné době patrně i posledním na této řece, kde ještě najdete staré zařízení. A ne ledajaké. Denně se jeho zásluhou proměnilo na kroupy, krupici, a především mouku až pět vagónů obilí. Oproti dnešku se zpracovávalo ve více sortách, tedy hrubostech. Od čtyř nul až po číslo deset nebo dokonce patnáct. Tu v Praze požadovali žijící italští kuchaři a pekaři i vyhlášení cukráři. Zachované a zrestaurované technické vybavení mlýna vám poskytne komplexní představu o cestě úrody z pole na stůl. Dozvíte se třeba, jaký byl rozdíl mezi drcením zrna pomocí kamenů a „moderních“, sto let starých mlecích stolic.
Ve mlýně a kolem něj pracovala vždy řada lidí, jejich přesný počet se měnil podle potřeby i technického pokroku. Po zavedení turbíny v roce 1921, která mnohá zařízení umožnila pohánět elektrickou energií, už k obsluze stačily jen čtyři osoby, dříve měl mlýn stálých zaměstnanců dvacet i více. Vládla tu přísná hierarchie, každý měl jasně dané povinnosti a vše fungovalo
podle striktních pravidel, šlo totiž o vskutku velký, náročný a nebezpečný provoz. Pojmenování jednotlivých profesí zní dnes až archaicky. Nejmladším pomocníkům se říkalo „smetiprach“ či „prášek“, nad nimi byli „mládek“ a „stárek“. Poslední jmenovaný se po složení zkoušky stal mlynářem. Majitel mlýna byl „pan otec“ a jeho manželku oslovovali ostatní „paní mámo“. Dodnes si mistry tohoto slovutného řemesla všichni vybaví z obrázků či filmových pohádek s typickou čapkou, šátkem kolem krku, fajfkou (zapálenou ovšem vždy jen venku, kde nehrozilo nebezpečí požáru) a hodinkami na řetízku u knoflíkové dírky. Nešlo ovšem jen o parádu, ale také o účinné pracovní pomůcky. Štítek na čepici bránil tomu, aby mužům padala do očí mouka, šátek posloužil jako rouška i pro otření potu při náročné práci ve velkém horku. A čas bylo třeba měřit, aby mohl mlynář řídit celý provoz a měl představu o tom, kdy přijedou další zákazníci.
Mlynáři bývali po staletí váženými osobnostmi a nezřídka zastávali v obcích post starosty či radního. Museli rozumět nejen vodě, dřevu a černému řemeslu, ale časem i elektrotechnice. Byli považováni za znalce stavebních děl na řekách a rybnících, jejich slova měla váhu i při soudních přích. Na řece často spravovali svůj úsek, na němž měli i rybářské právo. Starali se mimo jiné o údržbu jezu a otvírání jezové propusti proplouvajícím vorům.
Hněvkovický mlynář byl i velmi zdatným obchodníkem. Karel Královec třeba získal oprávnění provozovat voroplavbu a dopravovat po řece dřevo a zboží do Prahy i dál, díky čemuž zaměstnal řadu lidí z okolí. A mnohým v časech války nebo neúrody vypomohl s obživou. V objektu mlýna se nacházel i pivovar, ve kterém se oblíbený nápoj stáčel do lahví a čepoval v přilehlé hospodě. Takže když přijeli mleči, nemuseli pomáhat se zpracováním zrna, ale naopak byli zváni k půllitru a na něco k snědku. I to přispívalo k prosperitě podnikání, lidé ze širokého okolí sem prý rádi jezdili.
Nynější majitel Karel Koubek připomíná, že osud zamíchal kartami tak, že provoz řídila několik let i jeho babička, vyučená mlynářka Zdenka. Její manžel byl vysokoškolský učitel, velmi zvídavý technik a objevitel a – jakkoli to možná bylo spojení neobvyklé – klapalo jim to v rodině i v hospodaření.
Díky zavedení turbíny ulehčuje provoz ve mlýně už sto let elektřina.
FOTO: ARCHIV RODINY KOUBKOVY
Ve vodách Vltavy se hněvkovický mlýn zrcadlí už celá staletí. FOTO: KAREL KOUBEK
Hněvkovice
KONTAKTY
Mlýn Hněvkovice
Hněvkovice na pravém břehu Vltavy 221 375 10 Týn nad Vltavou tel. 601 330 635 mlynhnevkovice@seznam.cz www.mlynhnevkovice.cz
Lub a mlecí stolice přibližují návštěvníkům technologii zpracování obilí. FOTO: ARCHIV RODINY
KOUBKOVY
Ženy to v dávných časech neměly ve mlýně vůbec jednoduché. Jak připomíná další část expozice i její spolutvůrkyně Patricie Koubková, zvláště péče o prádlo musela být velmi těžká. Nanosit si vodu, ohřát, vyvařovat, prát s pomocí ručních zvonů či s valchou, mandlovat, to byla zkrátka velká dřina. A nebylo zvykem moc nakupovat. Většinu potravin si naši předci pořizovali vlastními silami, i máslo stloukali sami. Paní domu pak vařily pro mnoho
Sbírka fotoaparátů a historických kamer připomíná zálibu dědečka nynějších majitelů mlýna, který byl i vynálezcem unikátního panoramatického fotopřístroje. FOTO: ARCHIV
RODINY KOUBKOVY
lidí, věnovaly se práci na políčku a zahradě, obstarávaly dobytek a samozřejmě pečovaly o děti. Těch tu bývalo zpravidla tolik, že ty menší nechodily do obecní školy, ale učily se přímo ve mlýně. Jeden ze záznamů prozrazuje, že jejich vzdělávání tu měl jednu dobu na starosti jakýsi kanonýr. Chlapci a holčičky neměli zdaleka tolik času na hraní jako dnes – museli pomáhat rodičům, třeba i s péčí o sourozence nebo s pasením zvířat. Nebývalo to lehké, ale dobové fotografie dokládají, že tu přesto vládla pohoda, sounáležitost a v tehdejším měřítku spokojený život.
Ve mlýně, jehož expozice přibližuje nejen samotné řemeslo a život kolem něj, narazíte i na pár překvapení. Jde o památku na už zmíněného manžela mlynářky Zdenky. František Koubek měl spoustu technických zájmů, zajímalo ho například fotografování a filmování. A dokonce si nechal ve 22 zemích světa patentovat svůj vynález – panoramatický fotoaparát Pankopta. Shromáždil celou řadu filmových přístrojů a rodina nyní jeho sbírku ještě rozšířila a expozici o ně doplnila.
Hněvkovický mlýn je coby muzeum přístupný teprve od roku 2023. U manželů Koubkových si můžete domluvit komentovanou prohlídku, nebo si vše projít sami za poslechu výkladu z audiosloupků. Speciální programy jsou připraveny pro školy a školky, děti si mohou návštěvu zpestřit pomocí detektivní karetní hry. A velkým zážitkem pro pěší či cyklisty je i samotná lokalita mlýna připomínající romantiku starých časů na březích Vltavy.
ZAJÍMAVOSTI Z
OKOLÍ Návštěvnické centrum v jaderné elektrárně Temelín
Jak vypadá naše největší elektrárna zevnitř, co vše se musí stát, aby tu vyrobili energii, jak se řídí a jak je zajištěna bezpečnost jejího provozu. To vše se můžete dozvědět v návštěvnickém centru Jader-
Rodinná kronika mistrů bílého řemesla
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 438 Táborsko, Dolní Lužnice nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
né elektrárny Temelín v zámečku Vysoký Hrádek kousek od samotného areálu, který je pochopitelně veřejnosti nepřístupný. I s pomocí virtuální reality si odsud zejména technicky založení příchozí odnesou soustu velmi působivých zážitků. Dbá se tu i na interaktivnost a zabavení nejmladších účastníků exkurze, je ale rozhodně zapotřebí si na internetu předem prostudovat pravidla i doporučení, pro koho je návštěva zajímavá a vhodná.
Jihočeské zemědělské muzeum Netěchovice
Pravý jihočeský statek na návsi Netěchovic je ideálním výletním cílem zejména pro rodiny s dětmi a školní skupiny. Právě tady se totiž zajímavým způsobem mohou seznámit s autentickým životem na vesnici a také se vším, co souvisí s pěstováním a zpracováním různých plodin. A to nejen v místní expozici, ale i při ukázkách zemědělské techniky, pečení, zabijačkách, kurzech tradičních venkovských řemesel a dovedností a akcích od Velikonoc přes oblíbené slavnosti chleba až po dožínky. Ti nejmenší si užijí také v „hopsáriu“ ve stohu se slámou, při řádění se šlapacími traktůrky, krmení domácích zvířat i dalších činnostech. Mnozí rodiče či prarodiče, kteří plánovali zastavení na pár hodin, mívají problém přemluvit potomky, aby se vydali k domovu.
Hněvkovice
Řemeslo přinášející
štěstí
Záříčí u Dírné
Kominíka vidí rád asi každý, potkat ho totiž přináší podle tradice štěstí. Ať si od toho slibujete cokoli, legenda má nejspíš základ v tom, že mistři tohoto oboru jsou po staletí těmi, kdo mají zajistit bezpečí před ohněm. Mnoho středověkých a převážně dřevěných měst lehlo popelem třeba jen proto, že hospodyně neuhlídala při smažení koblih rozpálený olej prskající do slámy nebo plameny šlehající z otevřeného ohniště!
Ač se jedná o profesi starou bezmála půl tisíciletí, mnoho pravidel i pracovních postupů platí dodnes. To, že je příběh řemesla mimořádně zajímavý, dokládá i Josef Bažant z Tábora. Po střechách se pohybuje už přes čtyřicet pět let. Miluje svou práci, stejně jako její tradice a setkávání se s lidmi, jimž vstupuje do domů. S pomocí své manželky Evy vytvořil a v roce 2024 otevřel veřejnosti jedinečnou expozici, ve které se toho o kominictví dozvíte spoustu. Pomohli i příznivci a lidé od fochu. Mistr se těší oblibě i úctě nejen mezi lidmi na Táborsku, ale i v odborných kruzích. Za celoživotní práci dokonce obdržel nejvyšší ocenění Společenství kominíků České republiky.
Bývalý hostinec na návsi v Záříčí se proměnil v jedinečné muzeum. FOTO: KOMINICKÉ MUZEUM
Typický nástroj šorna – varianty pracovní a parádní, která je součástí slavnostních uniforem. FOTO: KOMINICKÉ MUZEUM
Muzeum vzniklo proměnou původního hostince na návsi půvabné vesničky Záříčí u Dírné na trase mezi Soběslaví a zámkem Červená Lhota. Podařilo se v něm soustředit spoustu předmětů, ale i informací a praktických ukázek. Koneckonců rodinná sbírka artefaktů s oborem souvisejících začala vznikat už o desítky let dříve. Důležité listiny a doklady našla paní Eva také v archivech českých i evropských. A společně s manželem se pak kvůli nim vydávali i na badatelské expedice. Cesty je zavedly hlavně do italsko-švýcarských Alp, odkud k nám zhruba od poloviny 16. století. přicházely první kominické skupiny. Šlo především o příslušníky rodu De Martini, kteří v našich zemích zapustili kořeny.
Když do Čech především Rožmberkové po svých kavalírských cestách do renesanční Itálie přivedli architekty, stavitele, štukatéry a mnohé další tvůrce a umělce, aby jim vystavěli stejně krásná a výstavná, hravá díla, jaká viděli tam, přicházeli s nimi zároveň i kominíci, aby nová skvostná sídla i města zabezpečili před velmi obávanými požáry. Takhle u nás vykvetly a byly chráněny například Český Krumlov a jeho úžasný zámecký komplex, Třeboň, Kratochvíle, Telč a další perly.
Expozice Josefa Bažanta připomíná i to, že za rozšiřováním kominických služeb u nás stála především císařovna Marie Terezie a jejich závazné pokyny pro ochranu proti plamenům. Ty instruovaly majitele
domů, jak koncipovat krovy, vyvarovat se uskladňování slámy, sena či lnu v podkroví nebo blízkosti ohnišť apod. Na přísné dodržování těchto přikázání dohlížely cechy – ty kominické působily v Čechách už od 17. století. Garantovaly výuku nových adeptů, ale také dohled nad tovaryši. Ti museli předtím, než mohli provozovat vlastní živnost, složit zkoušky u mistrů, o čemž se vedly záznamy i v jejich vandrovní knížce.
Slovutné cechy pravidelně zasedaly, což byl pevně daný rituál. Nemohly u toho chybět ani nezbytné insignie, a zvláště honosná truhlice zvaná též „matka pokladnice“. Uvnitř byly uloženy artikule a další písemnosti, doklady i peníze. V čele stolu měli místo představitelé, z nichž mnozí bývali váženými občany měst a obcí, často i starosty či purkmistry.
Kominík musel ovládat nejen samotné čištění komínů a různých topenišť, být zdatný fyzicky, ale i intelektuálně a technicky. Bylo třeba mít mnoho stavebních a fyzikálních znalostí, stejně jako i obchodních. O tom, že k věci patřilo i dobré jednání a vztahy s lidmi, není pochyb – vztahy se zákazníky bývaly odnepaměti velmi důležité, zvláště v časech, kdy se vařilo v kamnech i přes léto, a tak kominíci do stavení chodívali běžně desetkrát či dokonce dvanáctkrát v roce.
Svěcení zvonu pojmenovaného po sv. Floriánovi se stalo velkou událostí i pro lidi z okolí – mnozí z nich příspěli na jeho odlití. Ten původní je uložen v sousedním muzeu.
FOTO: LIBUŠE KOLÁŘOVÁ, TÝDENÍK TÁBORSKO
Bažantovi ve svém muzeu přibližují také způsoby, jakými se kominíci za prací dopravovali. I to asi překvapí svou rozmanitostí. V oblasti alpských jezer v počátcích pluli na lodích, horami zase chodívali pěšky, což ve výstavní vitríně dokumentuje například torzo okované boty. Cesty pěkně po svých byly nejčastější i později,
Kominický mistr Josef Bažant rád zasvěcuje do svého milovaného řemesla i děti. Ty si mohou leccos odzkoušet. FOTO: KOMINICKÉ MUZEUM
i když v některých oblastech v zimě kominíci nazouvali třeba lyže. Velké zrychlení přinesly později bicykly a samozřejmě motocykly. Z těchto časů se dochovalo mnoho fotografií a ani ty v muzeu v Záříčí nescházejí. Dnes už nejčastěji slouží automobily umožňující převoz mnoha dalších
Záříčí u Dírné
KONTAKTY
Kominické muzeum 391 01 Záříčí u Dírné tel. 734 708 733 www.kominickemuzeum.cz
přístrojů, které jsou nyní nezbytné například pro péči o plynová zařízení a kontrolu, čištění i údržbu moderních technologií.
Přesto zůstává v běžné praxi mnoho tradičních pomocníků. Každý učeň i dnes ví, jak pracovat se speciálními kartáči, kterým se říká štosák nebo čimprlík, a že na šnůru zapadající do otvoru ve střeše se spouští rozeta neboli růžice či zátěžová kulička. Málo známým faktem je, že do výstroje kominíka kdysi patřila i pistole. Používala se opravdu výjimečně, ale v úzkých, jinak nepřístupných místech vystřelené sekané olovo dokázalo narušit tvrdou krustu, která nešla ručně odstranit.
K mechanickému oddělení dehtových nápeků uvnitř komínu slouží zvláštní lopatka zvaná šorna. A ta má mezi pomůckami výjimečné postavení. Ve sváteční pokovené podobě je totiž součástí parádních uniforem. Muži ji hrdě nosí na rameni coby jedinečný atribut své profese. Stejnokroj je u nás korunován bílou,
zvesela na stranu nasazenou čepičkou, v německy mluvících zemích pak obvykle cylindrem.
Překvapivě jsou komínáři, jak se mistrům řemesla také říkalo, často vyobrazováni s dřeváky neboli mejšláky na nohou. Tohle obutí ovšem mělo svůj důvod. Člověk v nich přišel do domácnosti, u vstupu do komína si je zul a naboso se dostával vzhůru. Lépe se přitom o stěny omezeného prostoru vzpíral a využíval přitom citlivosti chodidel. A když měl hotovo, vrátil se do světnice, nazul dřeváky a, aniž by zanechal černé stopy od sazí, mohl odejít. Hospodyně to jistě uvítaly.
Zdobená truhlice bývala nezbytnou součástí zasedání představitelů cechu. FOTO: KOMINICKÉ MUZEUM
Mimořádně chodívali mistři péče o komíny do domácností i na konci roku. Hlavním důvodem bylo zkasírování odměny za práci, ale šlo současně o přátelská setkání, při nichž zpravidla nechyběl ani přípitek. Paní domu také dostala krásně vyzdobený kalendář, který byl pak nezbytnou součástí života rodiny. Nemohlo v něm chybět vyobrazení kominíčka, často ani čtyřlístku nebo prasátka pro štěstí, které je přece tomuhle řemeslu odedávna přičítáno.
Na zmíněných nástěnných kalendářích býval často vyobrazen také sv. Florián – je patronem hasičů, ale dřív poskytoval ochranu i kominíkům. Ti totiž kdysi hasívali sami, potřebovali k tomu ale stále více pomocníků, kteří se časem osamostatnili a vytvořili specializované spolky. Vyobrazení Floriánka, jak mu lidé často říkají, najdete i na mnoha domech, v kapličkách, ale také v domácnostech. Očekává se od něj, že ochrání před plameny a jinými patáliemi. V Záříčí po oblíbeném patronovi dokonce pojmenovali zvon, na který se složili místní lidé spolu s obcí Dírná a sponzory. Odlil jim ho mistr Michal Votruba ve své nedaleké huti v Myslkovicích. V kapličce každý den ohlašuje poledne. A všichni si přejí, aby už nikdy nemusel oznamovat povodně, válku či jiné pohromy.
Kominické muzeum v Zářící bývá otevřené zpravidla o víkendech, ale na jeho webu najdete aktuální provozní dobu
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 444 Pelhřimovsko nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
i kontakty ke sjednání termínů pro školní či turistické skupiny a další výletníky. Návštěvu si raději předem domluvte.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Zámek Brandlín
Původně statek s tvrzí se v 18. století proměnil na zámek, který jeho současný majitel zrekonstruoval. Vytvořil v něm expozici o příběhu stavby, představuje mimo jiné i velkou sbírku hodin a galerii ve věži. Zvláště příznivci motorismu ocení síň slávy s 1200 vítěznými trofejemi úspěšných jezdců Petra a Lukáše Vojáčkových z automobilových závodů. Děti mají možnost využít
hřiště s řadou atrakcí, v areálu se také pořádají různé společenské akce, koncerty i svatby.
Letecké muzeum Deštná
Válečné a poválečné československé letectví, osudy mužů, kteří za 2. světové války za vlast nasazovali životy na křídlech britské RAF či ve Francii, Polsku nebo v rámci Slovenského národního povstání, jejich uniformy, torza strojů a modely představuje expozice v bývalém kině v Deštné. Vytvořili ji členové Klubu historie letectví Jindřichův Hradec, přičemž za mnoha pamětníky i připomínkami slavné éry se vydali na řadu expedic do zahraničí.
Záříčí u Dírné
7 Lekce restaurátorského
mistrovství
Hluboká nad Vltavou
Restaurovat, ne novicírovat, používat přírodní materiály, včas přestat.“
Tohle krédo převzal Jiří Stýblo od svého profesního kolegy Pavla Sepekovského a dodržuje ho celé desítky let, které zasvětil péči o uměleckořemeslné předměty. Zemědělský inženýr se vzděláváním, pokorným nasloucháním a přihlížením starým mistrům dopracoval k licenci ministerstva kultury a získal renomé, jež mu přináší nabídky na záchranu jedinečných památek. Některým se věnuje ve své dílně v Sušici, s jinými tráví i delší čas přímo v místě, kde se nacházejí.
Péče o díla starých mistrů zavedla Jiřího mimo jiné do Vyšebrodského kláštera, na zámek Zbiroh, do Sušice či Poříčí nad Sázavou. Často spolupracuje se specialisty na různé obory či materiály. Sám se věnuje především nábytku, sakrálnímu mobiliáři
Při natáčení Toulavé kamery předvedl restaurátor Jiří Stýblo i model vodního hamru, který uvedl do původního stavu. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
a dalším uměleckořemeslným dílům ze dřeva, a to s důrazem na dodržování postupů i technologií používaných v době, kdy restaurovaný kus vznikl. Umí nejen obnovit vzácné umělecké i užitkové předměty, ale také vyrobit jejich věrné kopie.
Vyhlášeným a vyhledávaným mistrem je v tvorbě takzvaného holandského štábku, tedy speciální dřevěné vlnkované lišty. Už staletí známé názvy této půvabné parády – Flammleisten, moulures ondées, modanature ondulate nebo wavy moldings – dokládají, že jde o specialitu, bez které se neobešly noblesní interiéry snad žádného zámku či kláštera, ale ani rámy obrazů a další umělecká díla. Dřevěné vlnky z hrušně, dubu, javora, ořechu, lípy či modřínu dokáže Jiří přesně doplnit v případě, že byly ty původní částečně poškozené. Dovede ale vytvořit i zcela nový kus v požadovaném profilu, s konkrétním tvarem vlnek a v libovolné délce. Jde o libůstku, kterou dnes umí už málokdo, ale jak Jiří Stýblo zdůrazňuje, i on k této dovednosti došel dlouhým zkoumáním, dohledáváním informací a pečlivým sledováním starých fachmanů, jichž kvapem ubývá.
Jiří má také řadu už lety prověřených spolupracovníků různých odborností. Své mistrovství a znalosti chce předat zase dál. Je si vědom jedinečnosti a hodnoty toho, co by nemělo být zapomenuto.
A právě proto přijal nabídku ředitele pobočky Národního zemědělského muzea na zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou Václava Kinského.
Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství má v depozitářích velké množství před-
mětů, jež je potřeba zachovat pro další generace. Na hlubockém loveckém zámečku se již delší dobu nachází konzervátorská dílna, ale sílila potřeba a z ní plynoucí snaha posunout se ještě dál. Zdejší vedení proto dospělo k rozhodnutí oslovit špičkového restaurátora, který bude při své práci na Ohradě svůj um a zkušenosti záro-
veň předávat svému možnému nástupci. Ostatně, jen s touto podmínkou Jiří Stýblo nabídku přijal. V prvním roce zrestauroval více než stovku sbírkových předmětů, například dopravní sáně z jedné z největších sbírek u nás. Sáně sloužily v lesnictví k dopravě dlouhého i užitkového dříví, ale také k přepravě osob.
Zámek Ohrada v Hluboké nad Vltavou je sídlem Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství. FOTO: PAVEL RYBÁČEK
Pod restaurátorovýma rukama prodělala ozdravnou kůru už i bryčka, do níž se pustil červotoč. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
V Národním zemědělském muzeu ochraňují i jeden unikátní exponát, kterým je prototyp skládacích saní. Ty se patrně daly vzít přes rameno, vyšláplo se s nimi do kopců a pak se sjíždělo dolů. Jiří Stýblo se na Ohradě věnoval také historickým kočárům nebo bryčce řezníka z Polné. Ta se vrátila muzeu ze zápůjčky poškozená červotočem tak, že přední část jinak pěkně zachovalého povozu byla prakticky rozpadlá. Na jedné straně pomohla restaurátorská obnova s využitím patřičných výplní a roztoků, pro tu druhou bylo ovšem třeba vytvořit přesnou kopii. Původní kousek byl jaksepatří zakon-
Hluboká nad Vltavou
KONTAKTY
Národní zemědělské muzeum
Zámek Ohrada 17 373 41 Hluboká nad Vltavou
tel. 602 020 010 nzm.ohrada@nzm.cz
www.nzm.cz
zervován a zabalen a pak uložen k archivaci – jednak coby doklad důsledné a úspěšné práce při záchraně, jednak jako ukázka toho, jak velkou proměnou může dřevo projít.
Jiří Stýblo již předává své zkušenosti a znalosti i mladému adeptovi profese Miloslavu Frantálovi, který pracuje ve zmíněné konzervátorské dílně muzea v Hluboké nad Vltavou. Pečuje v ní mimo jiné o dobové lesnické nářadí určené k sázení, provozu v lesních školkách, vytrhávání kořenů, ničení drnů, čištění od zbytků půdy, citlivou obnovu povrchů a podobně. Už ale ví, že u poškozených předmětů se musí poradit s restaurátorem, přičemž rozhodně není cílem dosáhnout vzhledu nového předmětu, jde naopak o zachování autenticity či nálezového stavu. Tak, aby se dal dobře vystavit v expozicích nebo mohl čekat na svou chvíli v tichu a klidu depozitáře.
V hodovní síni účastníkům lektorských
programů předvádí Ivana Kinská zrestaurované xylotéky. FOTO: MIRKA BEZROUKOVÁ
Miloslav je členem rybářské stráže a také nadaným výtvarníkem, který se zaměřuje ve své tvorbě na zvěř, ryby a ptactvo. Jako konzervátor a restaurátor už ale pochopil, že v této profesi rozhodně nemá prostor na vlastní umělecké kreace a že musí zůstávat věrný originálu. Ač to jistě někdy může svádět, zachování původnosti je tu prostě nade vše. Šance stát po boku respektovaného mistra si velmi považuje a ví, že se mu dostává něčeho, co se ani v sebelepších knihách nedočte. Nadšeně sledoval Jiřího Stýbla třeba při práci na obnově zeměměřičských přístrojů, lesních seker nebo jedinečného modelu katru na zpracování dřeva. Ten byl po dvou stech letech vlivem zubu času i používání nefunkční. A dnes si už zase krásně klape jako v časech, kdy sloužil při výuce studentům lesnictví.
Mnohé z takto restaurovaných sbírkových předmětů jsou samozřejmě k vidění i přímo v expozicích Národního zemědělského muzea. Velký zájem návštěvníků i účastníků lektorských programů pro studenty vzbuzují třeba krásně zrestaurované intarzované xylotéky, dalo by se říct knihy s kolekcemi ukázek různých dřevin. Slouží k výuce i potěšení. Kromě toho, že samozřejmě předávají jedinečné dědictví příštím generacím.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Karlův Hrádek
Zřícenina ze 14. století na skále nad Vltavou láká romantickou polohou v zajímavém, částečně odlehlém prostředí. Traduje se, že hrádek založil Karel IV. s představou, že tu bude mít lovecký zámeček. Možné je i to, že chtěl v těchto místech zřídit centrum pro pevnější ovládání území jižně od Prahy. I proto je památka označována postaru také jako Karlshaus. Ale z plánů sešlo a roli opory císařské moci sehrály České Budějovice. O osudu kamenného areálu se nedochovalo mnoho informací, ale z nedávných
Popisovanou oblast najdete na turistické mapě SHOCart č. 440 Českobudějovicko, Hluboká nad Vltavou nebo v mobilní aplikaci PhoneMaps.
průzkumů i z torza rozsáhlých zdí s otvory oken, podobně jako z různých modelů pravděpodobného původního stavu, lze soudit, že původní záměry byly poměrně velkolepé. Památka následně bohužel po staletí chátrala. Snahy ji zabezpečit proti dalšímu ničení jsou už dnes patrné, spolek dobrovolníků tu pořádá i různá hudební či divadelní představení. Lidé sem přijíždějí po cyklostezce nebo připlouvají po řece.
Vltavotýnské podzemní chodby Ideální cíl pro výletníky, kteří mají rádi tajemno, nebudou se bát ani při vyprávění legendy o čertovi a ohnivém kočárů, nemají problémy s pohybem a netrpí úzkostí ze
stísněných prostor. Trasa je dlouhá zhruba 320 metrů tam i zpět. Proč se majitelé zdejšího panství rozhodli zřejmě v 15. století v náročném terénu nechat ručně razit chodby, není úplně jasné. Jedna z hypotéz hovoří o snaze odvodnit náměstí a zřídit zásobárnu pitné vody, další mluví o plánu na těžbu nějakého nerostu a třetí zase o útěku před nebezpečím a útočišti při ohrožení. Ti, co se do tmy vypraví, přijdou ke dni studny a uvidí expozice věnované dalším vltavotýnským zajímavostem – naučným stezkám Velký Depot (místo velkého stálého cvičiště dělostřelců rakouskouherské monarchie) a takzvané Potahové cestě, která připomíná i časy slávy zdejší voroplavby.
Hluboká nad Vltavou
8 Kouzlení paní přírody pod starým hradem
Holštejn
Ves
Holštejn najdeme v severní části Moravského krasu. Vznikla v roce 1791 poblíž míst, kde se kdysi rozkládalo stejnojmenné středověké městečko spolu s hradem, který postavil roku 1268 Hartman z Ceblovic. Po jeho smrti se sídlo dostalo do rukou Ronovců a ve 14. století jej koupil Vok Hrutovic a založil rod pánů z Holštejna, kteří si na Moravě vydobyli velmi významné postavení. Po husitských válkách však vymřeli po meči a jejich panství se rozpadlo. Už v 16. století se město i hrad uvádí jako pusté. Do oblasti se však vyplatí vyrazit nejen kvůli někdejšímu šlechtickému sídlu, ale i pro tamní jedinečné jeskyně.
Libor Petýrek u své malby na stěně v holštejnské hospůdce. FOTO: BRONISLAV JAROŠ
Holštejnská zřícenina se tyčí na mohutném vápencovém ostrohu. Pokud se chcete vydat ke kamenným zbytkům sídla, které prý kdysi patřilo k největším svého druhu na Moravě, musíte to vzít vzhůru od hradního příkopu. Vede jím pěšina, nad níž se z dob slávy panství dochovala nosná patka coby pozůstatek dávné příchodové cesty ke vstupní bráně. Z mostu samotného však nic nezbylo. K prostorám, kde mezi pevnostními zdmi bývaly panské komnaty, se tedy dostanete jen poctivým výstupem. Ale žádný strach, je to jen pár kroků. Půjdete kolem zaobleného nároží a dalších cenných kamenných reliktů a minete i ústí chodby vedoucí z jeskyně, jež se nachází ve skále přímo pod zbytky tvrze.
Říká se jí Hladomorna nebo také Lidomorna. Její přízvisko není náhodné, podle výzkumů archeologa Jindřicha Wankela z 19. století měla totiž sloužit jako hradní vězení. Ve své zprávě psal o nálezu mnoha lidských ostatků a traduje se, že badatelé odsud vyvezli až tři žebřiňáky koster a dalších předmětů z období středověku. Otvor vysekaný do kamenné stěny navíc propojuje někdejší žalář přímo s pozůstatky pevnosti. Snad právě tudy nechávali Holštejnové spouštět vězně dolů do tmavé sluje, z níž už pro mnohé z nebožáků nebylo návratu. Dnešní vchod měl být naopak zazděný. Současní odborníci se ovšem domnívají, že uměle vytvořená spojovací chodba musela mít jiný účel, protože je pro člověka až příliš úzká. Kromě toho se neví, kam nalezené kosti zmizely, a tak populární verzi o dávné funkci jeskyně nelze tak úplně doložit.
Po generace se předávají i další pověsti, třeba ta o Vokovi IV., který si za ženu vyhlédl jistou Anežku z Petrovic, která mu ovšem dala košem. Zhrzený nápadník proto vymyslel lest. Unesl matku své vyvolené Bětu a uvěznil ji v jeskyni pod hradem s tím, že ji propustí, až když mu bude dívka po vůli a provdá se za něj. Svůj slib
země vyrostly takzvané ledové stalagmity. Ty vznikají ve chvíli, kdy je skalní masiv nasycen vodou, která začne prosakovat, načež ji zastihnou silné mrazy. Kromě toho v jeskyni v této roční době přebývají vzácní netopýři velcí a ušatí, na jejichž klid je při návštěvě potřeba myslet.
Od Hladomorny a zejména od ruin nad
V jeskyni Hladomorna v zimě za příhodných podmínek vyrůstají ze země ledové stalagmity. FOTO: BRONISLAV JAROŠ
však nemohl splnit, protože zajatá žena mezitím zemřela. Ať to bylo jakkoliv, jisté je, že Petrovice tento pán z Holštejna vyplenil. Lze říci, že patřil k nejschopnějším zástupcům svého rodu, rozšiřoval državy, uzavíral strategická spojenectví, rozhodně tak ale nečinil v rukavičkách a s poctivostí si často nelámal hlavu. Nakonec ho stihl krutý osud. V husitských válkách bojoval na straně císaře Zikmunda a v jedné z bitev jej kališničtí válečníci ubili svými cepy.
V současnosti už v místní hladomorně nikdo netrpí, zato v ní každoročně čaruje zima. Nejinak tomu bylo i při naší návštěvě. Sešly se totiž ideální podmínky a ze
ní se naskýtá výhled na dnešní vesnici Holštejn. I do té stojí za to se vypravit a třeba se i trochu ohřát v místním minimuzeu nebo v hospůdce. Stěny v obou budovách totiž zdobí fresky dávné podoby hradu a erbů jeho majitelů, které jsou dílem holštejnského patriota a místopředsedy zdejšího badatelského spolku Libora Petýrka. Žádné historické vyobrazení někdejšího panského sídla neexistuje, malby jsou tedy především výsledkem autorovy představivosti, ovšem podložené fakty. Postavení budov je například zřejmé z jejich dochovaných základů. Nějak takto to tady mohlo opravdu vypadat.
Zajímavé útvary ukrývá i běžně nepřístupná Holštejnská jeskyně. FOTO: BRONISLAV JAROŠ
V muzeu také najdete archeologické nálezy z okolí, nejen středověké předměty, ale i kus mamutího klu. Exponáty zapůjčili jeskyňáři či místní badatel Marek Bejček a otevřeno tu mají celoročně. Můžete si zde rovněž zakoupit výrobky z chráněných dílen.
Kousek od vsi se nachází ještě další zajímavé podzemní prostory, objevené roku 1966, které nejsou běžně přístupné. My jsme sem mohli nahlédnout díky jeskyňáři Janu Fatkovi.
Řeč je o Holštejnské jeskyni. V historii její existence ji postupně zcela vyplnily sedimenty, a aby tu mohli odborníci z České speleologické společnosti provádět svá bádání, museli v nánosech navrstvených až ke stropu vykopat chodby a rozrážky a veškerý materiál následně vyvozit ven.
Tisíce kubických metrů usazenin uskladnili v nejbližším okolí. Dosud vyhloubili na
Jeskyňář Jan Fatka poukazuje na odkryté sedimenty v Holštejnské jeskyni. Výzkumníci se jimi museli prokopat. FOTO: BRONISLAV JAROŠ
800 metrů koridorů, tak akorát na výšku člověka a šíři stavebního kolečka. Vytvořili tím patrně světový unikát, který přijíždějí zkoumat i zahraniční experti, třeba až z amerického Michiganu.
Ve stěnách chodeb jsou totiž dobře viditelné profily vrstev sedimentů, které se tu usazovaly v průběhu statisíců let. Jsou to hrubé a jemnější štěrky, bahno či písek. Podobný úkaz v takto odhalené podobě byste prý našli málokde na světě. Stáří nánosů se odhaduje na 500 až 700 tisíc let. Jeskyně samotná se pak začala utvářet někdy v paleogénu, tedy v období před 20 až 60 miliony let.
Šanci navštívit jeskyni máte i vy, ovšem jen při speciálních dnech otevřených dveří. Pokud se do oblasti vypravíte jindy, můžete se místo toho zastavit u ponoru Nová Rasovna, který je přístupný kdykoliv. Najdete ho takřka na dohled od červeně značené turistické stezky, jež propojuje Holštejn s Ostrovem u Macochy. Do podzemí se tady propadá potok Bílá voda, který je jednou ze zdrojnic řeky Punkvy. Pokud k místu zavítáte v zimě, i tady se vám za příhodných podmínek naskytne ledová podívaná. Voda zamrzá na površích kamenů, kořenů stromů či dřev, které do proudu zasahují, a vytváří tak krásné krápníkové útvary a krystalové záclonky. Kdysi zmíněný potok tekl výše než dnes a v podzemí se ztrácel právě v jeskyni Hladomorna. Speleologové taková místa, kde se dříve nějaký proud propadal, nazývají paleoponory. Kudy přesně si Bílá voda v těch dávných dobách razila cestu, se ale neví.
ZAJÍMAVOSTI Z OKOLÍ
Velká dohoda
Přírodní areál tvořený vápencovými skalami, jeskyněmi a také bývalou vápenkou a kamenolomem se nachází mezi obcemi Holštejn, Ostrov u Macochy a Lipovec. Dnes slouží k rekreaci a sportovním aktivitám. Adrenalinové zážitky nabízí lanová dráha nad místy,
