V roce 2020 jsme jako kolektiv kamarádek a kamarádů založily*i iniciativu Proč jsme to nenahlásily*i. Reagovaly*i jsme tak na námi sdílenou dlouhodobou frustraci ze systémového přehlížení všudypřítomného sexualizovaného násilí (SN) ve společnosti. Hlavním cílem iniciativy byla v počátku detabuizace této problematiky a osvěta. Naše práce spočívala ve sběru a sdílení anonymních příběhů SN společně s důvody k jeho nenahlášení na policii. S každodenním přívalem zasílaných výpovědí se nám potvrzovalo, o jak rozšířený jev se v Česku jedná. Při čtení stovek příběhů jsme si začaly*i uvědomovat, že je zde další, hlubší a celospolečenský problém, který červenou nití spojuje většinu ze sdílených výpovědí. I ve chvíli, kdy se přeživší přes všechny překážky rozhodnou sexualizované násilí nahlásit, neznamená to, že jejich trauma končí a že dosáhnou spravedlnosti. V některých případech je tomu právě naopak. Často je v průběhu trestního řízení postihují negativní či traumatizující zážitky. Setkávají se i s nevhodnými a bolestivými reakcemi okolí, které se směřují paradoxně právě na přeživší. Panuje tak nedůvěra v policii, trestněprávní systém i společnost jako takovou. Tyto postoje odráží i nejnovější statistiky, které ukazují, že pouhé 4 - 6 % obětí SN se obrátí na policii.1 Zdá se, že je někde chyba. Otázka „Proč jsi to nenahlásil*a?“ asi má svou odpověď. Přeživší jsou přitom vystavovány*i neustálému tlaku k nahlašování. Když to, co zažily*i, nenahlásí, nebo jejich nahlášení nesplňuje určité „ideální“ podmínky 1 Novák Gabrielová, J., Poláková, J., & Michálková, E. (2024). Sexualizované násilí: výskyt, dopady a náklady na zdravotní péči. Praha: proFemcentrum pro oběti domácího a sexuálního násilí.
(např. že nekontaktují policii ihned po incidentu), hrozí jim, že se samy*i stanou terčem obviňování (victim blaming), místo aby se zaměřila pozornost na pachatele. Je zapotřebí se kriticky zabývat zkušenostmi přeživších v rámci trestněprávního systému.
Na základě této myšlenky vznikla naše další kampaň Nahlásil*a jsem to, ale…, ve které jsme začaly*i sbírat a publikovat příběhy přeživších, které a kteří sexualizované násilí nahlásily*i. Naším cílem bylo dát přeživším prostor ke sdílení negativních i pozitivních zkušeností z celého procesu a zajímalo nás, jaké realitě po nahlášení čelí. Výpovědi ukázaly na vzorce systémového neadek vátního, neempatického, a místy protiprávního zacházení s oběťmi v rámci celého procesu. Necitlivý přístup, skryté či velmi otevřené obviňování ze spoluviny, odsuzování, zastrašování a zlehčování nejsou výjimkou, ale mnohdy dokonce běžnou praxí. Oběť prochází náročnými, potenciálně retraumatizujícími výslechy a velmi často není řádně a dostatečně informována o svých právech a dalším vývoji řízení.
V trestním řízení, které se mnohdy táhne i dlouhá léta, je oběť postupně ztracena, vyždímána, odsouzena, dehumanizována, aby na konci ve většině případů odešel*la pachatel*ka s podmínkou. Soudy často vnímají násilí jako pouhý „exces“ v jinak spořádaném životě pachatele*ky nebo nepovažují následky, které násilí na oběti zanechalo, za dostatečně znatelné a hluboké. A to i v případech dlouholetého zneužívání. Uvěznění pachatele*ky navíc mnohdy nepředstavuje pro přeživší a jejich okolí vyhovující řešení, jelikož pachatelem*kou bývá
většinou osoba z nejbližšího okolí či rodiny přeživší*ho. Ptáme se tedy: je aktuální systém funkční? A komu slouží? Co potřebují přeživší a jak by mohl vypadat systém, který pomáhá k jejich uzdravení a zároveň směřuje i k uzdravení celé společnosti a násilí dále nereprodukuje?
Kniha Šl* jsme to nahlásit téma čtenářstvu přibližuje pomocí příběhů sesbíraných v kampani Nahlásil*a jsem to, ale… a na otázky hledá odpověď v doprovodných textech. Sdílení osobních zkušeností je silným nástrojem pro společenskou změnu, která je podle nás nutná. Příběhy SN i jeho nahlašování bývají velmi intimní, plné komplikovaných a náročných emocí a rozhodnutí, a jsou tak těžko přenositelné. Osobní zkušenosti se v rámci společenské debaty často ztrácejí v číslech nebo se z nich stávají senzace udržující mýty a stereotypy o SN. V této knize je uvidíte zpracované komiksovou a ilustrovanou formou, která se spolu s osobní výpovědí snaží zkušenosti čtenářstvu předat citlivým způsobem.
Texty vložené mezi komiksy v daném pořadí částečně re ektují naši cestu jednotlivými přístupy k sexualizovanému násilí, jeho nahlašování i trestání. V průběhu let jsme se jako spolek začaly*i více věnovat nejen kritice policejní a soudní praxe, ale možným alternativám k vězeňskému systému. Postupně jsme se odklonily*i od řešení, která se soustředí na trestání jedinců, k principům kolektivní odpovědnosti a restorativní justice. V roce 2023 jsme v rámci výzkumné činnosti analyzovaly*i přes tisíc příběhů a odhalily*i spletitý systém kultury znásilnění, která je přítomná napříč
všemi sociálními, mocenskými i státními strukturami a (spolu)reprodukuje násilí. Jsou to právě tyto struktury a systémy – ať už je to vzdělávání, rodina, média či policie, které by měly být spoluzodpovědné za komplexní pomoc přeživším i boj s kulturou znásilnění. Vnímáme nicméně, že náš úhel pohledu je jedním z mnoha, a chceme zdůraznit důležitost rozmanitosti názorů a přístupů. Věříme, že texty tento postoj odráží.
První text advokátky Věry Novákové a ombudsmanky FF UK Pavly Špondrové se zabývá právním ukotvením SN v nerovných vztazích a zamýšlí se nad způsoby prevence a řešení. Druhý text ve formě rozhovoru novinářky Magdaleny Duškové s forenzní psycholožkou Ludmilou Čírtkovou nám přibližuje realitu trestních řízení z pohledu přeživších a jejich potřeb. A třetí text novinářky Elišky Koldové přináší kritický pohled na zavedený systém a nabízí jeho alternativu.
Děkujeme mnohokrát autorstvu komiksů i textů, které s nadšením přijalo práci s velmi náročným tématem. A děkujeme všem, které a kteří nás podporovaly*i a podporují nadále. Bez vás by byla naše práce o mnoho těžší.
Nakonec bychom chtěly*i vyzdvihnout odvahu a sílu všech přeživších, které a kteří s námi sdílely*i své příběhy a které*ří to šly*i nahlásit. Díky vám můžeme společně pracovat na lepší společnosti, která nepřehlíží těžká témata, nerovnost, diskriminaci a násilí, a ve které znásilnění není běžnou záležitostí. Věříme vám, vidíme vás a děkujeme.
Závěrem bychom rády*i vyzvaly*i všechny, kdo tuto knihu drží v rukou, aby nezavíraly*i oči před násilím a nespravedlností, která se děje v jejich okolí. Váš hlas má váhu a moc a může být účinným nástrojem změny. Nezůstávejte potichu a vymezujte se vůči projevům kultury znásilnění i ve svých osobních kruzích. Buďte potížistky*i. Věřte obětem, otevírejte diskuse a vzdělávejte se. Zpochybňujte status quo. Aktivizujte se. Má to smysl.
Kolektiv Proč jsme to nenahlásily*i Anastasia, Anička, Bára, Diana, Jakub, Judita, Kristýna a Nela
Když mi bylo patnáct, pronásledoval mě na ulici asi kilometr cizí muž, který se osahával, dopodrobna mi popisoval, co mi udělá, a někdy na mě i hmatal. Změnila jsem směr trasy a šla přímo na policii. Byla jsem hrozně vystrašená a nenapadlo mě, kde jinde se schovat. U okénka s mříží seděl muž, kterému jsem incident popsala. Zavolal přes rameno na kolegu, že jde o „starého známého“. Zeptala jsem se, co mám dělat, a ony*i mi řekly*i, ať zavolám rodičům, že pro mě nic udělat nemohou. Hodinu jsem čekala na chodbě sama a bála se každého otevření dveří, že jimi projde ten násilník. Když pro mě přijel otec, zeptaly*i jsme se jich společně, zda to můžu nějak o ciálně nahlásit. Snažily*i se vyvolat dojem, že je to zbytečné, říkaly*i, že o něm ví, ale nemají důkazy, že bych ho musela chytit při činu, takhle se nic nestane. Chtěla jsem alespoň sepsat nějaké hlášení, ale jednalo by se prý o oznámení na neznámého pachatele a tím se dle jejich slov nikdo zabývat nebude. Odjela jsem domů, kde jsem dostala vynadáno, že chodím venku sama. Pak jsem měla několik měsíců panické záchvaty, kdykoli jsem za sebou slyšela kroky.
Hned potom, co mě napadl, jsem zavolala policii od kolemjdoucí paní. Táta šel na stanici se mnou, protože jsem byla ještě nezletilá. Nebylo mi příjemné o tom mluvit, ale celkově byl policista milý a neměl žádné blbé kecy. Byla jsem tam několik hodin a umírala hlady (a z hladu zvracím, takže to bylo o to horší).
O pár dní později jsem měla nakreslit jeho oblečení. Tím, že jsem se to ale snažila vytěsnit z hlavy, jsem si na to už nemohla vzpomenout. Měla jsem jít vypovídat k soudu, ale nakonec tam šel můj táta, abych toho násilníka už nemusela vidět. Jsem ráda, že ho chytli a zavřeli, ale i tak mám strach jít kamkoliv sama. To mi bohužel zůstalo a zůstane asi už navždy.
