Kterak
došel kmotřínkovi česnek
To byly mlhy! Šest dní se z nich starý smrk za chalupou nořil jako strašidlátko. A to ticho jaké bylo! Vlastního kroku nebylo slyšet a psí zaštěkání se prodíralo tou bílou kaší k uchu od rána až do setmění.
Sedmý den otevřela Štuclinka okno, a kde byly mlhy? Vzduch byl celý ze zlata a šmolky, ale pichlavý jak bodlák. Okno nechala dokořán, protože musela vyvětrat. Kmotřínek pekl topinky s česnekem a světnice byla plná kouře. Trošku se mu to dneska připalovalo. Jako včera. A jako předevčírem. A jako vždycky. Topinky si dělával když ne denně, tak obden.
„Česnek,“ říkával, „zahání nemoci a léta. – Moc nevětrej, ať nevyjde všechna vůně. – Kdo jí česnek, dožije se sta let. Kdo ho však i dýchá, může počítat se sto deseti.“
Štuclinka tedy zavřela. Stejně už bylo trošku vyvětráno. Už viděla až ke starému smrku za plotem.
„Ten zasadil můj pradědeček v den, kdy se mu narodil děda,“ vysvětloval jí kmotřínek. „Měl připravenou jablůňku, ale zajíci mu ji uhryzli. Byla ještě div ne proutek. Tak zasadil místo ní smrček. Tenhle.“
Štuclinka to už slyšela po kolikáté. Jen se divila, že kmotřínek nemluvil o tom, jak praděda za to všechny zajíce ztrestal. Jak je všechny nanosil prababičce na pekáč.
„Však je za to všechny ztrestal,“ dodal kmotřínek. „Všechny je nanosil prababičce na pekáč! Všechny teda ne, ale každého podezřelého. –A podezřelý byl každý! Neděli co neděli měli macka. Jednou na jalovci, jindy na smetaně nebo na černo. Jenom na česneku ne. A taky na to praděda doplatil,“ potřásl kmotřínek smutně hlavou. „Ani se po světě nerozkoukal, a zvonily mu hrany. Bylo mu teprve devadesát osm let.“
Pak se podíval na hodinky a řekl:
„Jen abych nezapomněl nakrmit kozu a slepice. A jen abych ji nezapomněl podojit.“ Ale nejdříve si uřízl ještě jeden krajíc na topinku. Štuclinka však div nepovalila kmotřínka očima.
„Čímpak si ji namažeme? Už jsme přece rozetřeli poslední stroužek! Česnek nám došel!“
Kmotřínek z toho celý zkoprněl.
„Jak to, došel? Jak to, poslední? Vždyť jsem s ním tak šetřil!“
Šetřil, ale byl pryč. On přišel takový špatný rok. Česneky se urodily jako broky. Topinky si musel potírat tenoulince. Přesto česnek došel, a v ten ráz bylo kmotřínkovi nějak tak, jak by mu nemělo být. Hlava se mu
roztočila jako kolotoč, slabost si mu sedla do kolen a už ho vezli koza nekoza, slepice neslepice.
„Nebojte se, kmotřínku, já se o všechno postarám,“ slibovala Štuclinka, když ho odváželi.
„Hlavně nezapomeň slepicím nasypat zrní. A na vodu nezapomeň, slepice chtějí pít,“ připomněl jí kmotřínek.
„Nezapomenu,“ slibovala Štuclinka.
„Koze nezapomeň nacpat seno a nalít do škopíčku.“
„Nezapomenu.“
„A podojit ji nezapomeň. – Vemínko má mezi zadníma nohama, ne mezi předníma.“
„Já vím.“
„A taky nezapomeň zateplit pumpu. Co nevidět uhodí mrazy.“
A pak to zavrčelo a Štuclinka stála na dvorku sama jako prst.
Kterak
Štuclinka musela sama hospodařit
Štuclinka si přehodila přes ramínka vlňáček a řekla si: Tak já nejdříve nasypu slepicím. Kdepak vlastně je pytel zrní? A kdepak asi je seno pro kozu?
V dřevníku nebylo ani zrní, ani seno, visela tam jen sekera, pila a staré brusle na kličku.
V mlátku byly jen sáně, kulatý brus a kameninový sud.
Ve sklepě zrní ani seno být nemohlo, v takovém vlhku by z nich byly za chvilku dršťky, ve sklepě se choulilo jen pár brambor a pár mrkví.
Štuclinka se tedy bezradně posadila u pumpy, svěsila ramínka a pusinka se jí začala obracet do podkůvky. Slepice k ní přiběhly a dejkaly z ní pšenici a v chlívku začala mečet hladová koza.
Když se Štuclince skutálela po tváři první slzička, ozvalo se za vrátky haf, haf, haf. Byl to Matlafousek, pejsek černý jako bota, co měl oháňku jako smeták a hlavu tázavě nakřivo. Patřil Zachumlánkovi, co šel Matlafouskovi v patách. Ten od loňska vyrostl! Byl zachumlán v kožíšku a beranici měl naraženou tak, že zima nevěděla, kudy mu na uši.
„Ty natahuješ?“ zeptal se místo pozdravení.
„Mám dát slepicím a koze, ale nevím, kde je pytel zrní a kde je seno,“ škytala Štuclinka.
„Zrní není v pytli, to je v sudu, na mlátku. Aby na něj nemohly myši. A seno, to je na patýrku. – Pojď, já ti ho shodím.“
Štuclince spadl kámen ze srdce.
To se koza měla! A slepice jakbysmet!
„Co máš ještě udělat?“ zeptal se Zachumlánek. „Mám zateplit pumpu. Prý co nevidět uhodí mrazy. Jenže nevím, jak se taková pumpa teplí.“
„To nic není, zateplit pumpu,“ uklidňoval ji Zachumlánek. „Já už zateplil pump, že bych je ani nespočítal. Stačí, když mi přineseš z půdy slámu.“
Štuclinka se hbitě otočila a natotata přidupala se slámou po schůdcích z půdy.
„Ukroutíme z ní slaměné povříslo, takový slaměný provaz, a pumpu jím omotáme. Slaměný provaz je tlustý a hodně hřeje.“
„Jenomže já ho neumím ukroutit,“ přiznala se Štuclinka.
„Já ano,“ holedbal se Zachumlánek. „Jenže mi tu slámu musíš podržet.“ A podal jí věchýtek stébel.
„Ňaf, ňaf!“ přihnal se pejsek černý jako bota, a raf! – vyškubl jí věchet z rukou a utekl s ním na druhý konec dvorku. Čekal, že ho začnou honit, a měl psinu z toho, jak se ho Štuclinka lekla.
„Matlafousku, ještě jednou, a koště se bude mít!“ hrozil Zachumlánek a podal jí nový věchýtek. Pak se zarazil: jakpak se vlastně kroutí povříslo? Loni ho měl kmotřínek už ukroucené.
„Ukroutit ho umím, ale musí to být správná sláma. Je to pšeničná, nebo žitná?“
„Co já vím?“ pokrčila Štuclinka bezradně rameny. „Třeba je ječná.“
„To by ovšem bylo špatné. Z ječné by to šlo těžko.“
„Mně se zdá být sláma jako sláma – třeba je ovesná!“
„To by bylo ještě horší. To už by byla lepší ta ječná. Ona se pumpa ostatně nemusí balit zrovna slaměným provazem. Podíváme se po něčem jiném.“
Dívali se, ale v chaloupce to vypadalo jako u snědeného krámu. Kde
nic, tu nic, jen v almaře viselo pár kmotřínkových kalhot a kabátů a v šuplátku leželo pár košil a motýlek. Všechno to vonělo česnekem.
„Oblékneme pumpu do košile. Kmotřínek ji teď nepotřebuje a kdo ví, kdy se vrátí.“
Štuclinka se zamyslela:
„A oblečeme ji do bílé, do kostkované, nebo do proužkované? Bílou nosí ve svátek, kostkovanou do lesa a proužkovanou pro chleba.“
„Do bílé. Tu nepotřebuje tak často, svátků není tolik.“
Oblékli tedy pumpu do bílé košile.
„Asi ji to moc nehřeje,“ strachovala se Štuclinka. „Bílá je dost tenká.“
„Tak ji oblékneme ještě do proužkované. Proužkovanou nepotřebuje kmotřínek tak často, pro chleba chodí jen v pátek.“
A oblékli pumpu i do proužkované košile.
„Navlečeme jí i kostkovanou. Nač potřebuje kmotřínek chodit do lesa, když ho vidí z okna?“
A navlékli na pumpu i kostkovanou.
„Asi na ni potáhne límcem,“ starala se Štuclinka.
„Tak ji uvážeme vázanku!“ řekl na to Zachumlánek.
Šli hledat vázanku, ale našli jen motýlka. Vázanku asi kmotřínek ani neměl, ale motýlka měl při veselce. Uvázali tedy na košili toho.
„Jenže košile jsou jako nic, snadno je to profoukne,“ svraštila Štuclinka čelo. „Co kdybychom na ně navlékli ještě vestu? Tu kmotřínek nosí jenom na pouť.“
„To bychom mohli,“ souhlasil Zachumlánek. „Pouť je jen jednou v roce, a než bude, bude zima pětkrát za námi.“
A oblékli pumpu nejenom do vesty, ale i do kazajky.
„Kdyby uhodily ještě silnější mrazy, unesla by i kožich,“ dodal, a oblékli pumpu do kožichu. A uvázali jí šálu. A nakonec jí narazili beranici.
Slepice oblečenou pumpu spatřily a myslely, že je to kmotřínek. Šly se tedy k ní batolit, jestli jim natrousí drobečky.
„Teď ti uvařím čaj, jestli ho najdu,“ řekla Štuclinka.
„Čaj je v plechovce s nápisem k a k a o,“ poradil jí Zachumlánek.
„Teda malinový čaj. Lipový je v nádobce s nápisem k á v a. Jahodový je v truhličce s nápisem r ý ž e a ostružinový v krabici s nápisem
