I. ČÁST
JEDNA
MILLIE
P řed třemi měsíci
Po hodině drhnutí je kuchyň Amber Degrawové zase jako ze škatulky.
Když uvážím, že Amber – aspoň pokud je mi známo – přežívá téměř výhradně na jídlech z okolních restaurací, přijde mi ta námaha poněkud zbytečná. Kdybych si musela vsadit, tipla bych si, že ani neví, jak tu svoji parádní troubu zapnout. Má nádhernou obrovskou kuchyň plnou spotřebičů, které s nejvyšší pravděpodobností ani jednou nepoužila. Je tady multifunkční tlakový hrnec, rýžovar, horkovzdušná fritéza, a dokonce něco, co se jmenuje dehydrátor. Působí poněkud paradoxně, že člověk, který má v koupelně osm různých hydratačních prostředků, vlastní i dehydrátor, ale kdo jsem, abych soudila.
Tak dobrá, maličko soudím.
Nicméně pečlivě jsem vydrhla každičký z těch nepoužívaných spotřebičů, vyčistila ledničku, uložila na místo několik desítek misek a talířů a vytřela podlahu do takového lesku, až v ní skoro vidím svůj odraz. Teď ještě musím uklidit poslední várku vypraného prádla a střešní byt Degrawových bude oficiálně čistý jako klícka.
„Millie!“ Do kuchyně dolehne Ambeřin zadýchaný hlas a já si hřbetem ruky otřu kapku potu z čela. „Millie, kde jste?“
„Tady!“ zavolám. I když je zcela zřejmé, kde zrovna jsem. Tenhle byt – jenž vznikl spojením dvou sousedních bytových jednotek do jedné obří – je sice velký, ale ne zas až tak moc. Pokud se zrovna nenacházím v obývacím pokoji, budu téměř jistě k nalezení v kuchyni.
Amber, elegantní jako obvykle, vpluje do kuchyně v jedněch ze svých mnoha, mnoha značkových šatů. Tyhle mají zebří potisk, hlubokánský véčkový výstřih a rukávy zúžené kolem štíhlých zápěstí. Šaty sladila s botami rovněž se zebřím potiskem, a ačkoli vypadá jako vždy přímo nádherně, v koutku duše znejistím, jestli bych jí k jejímu outfitu měla složit kompliment, nebo ji spíš poslat na safari.
„Tady jste!“ pronese s náznakem výčitky v hlase, jako bych nebyla přesně tam, kde jsem být měla.
„Zrovna jsem skončila,“ oznámím. „Jen ještě vytáhnu vyprané prádlo a –“
„Vlastně,“ přeruší mě, „potřebuju, abyste se tu dnes zdržela.“
V duchu se ošiju. Uklízím pro Amber dvakrát týdně, ale taky pro ni vyřizuju různé pochůzky a hlídám její devítiměsíční dceru Olive.
Snažím se být flexibilní, protože plat tu mám fantastický, jenže Amber zrovna nevyniká schopností požádat o výpomoc předem. Mé zdejší povinnosti chůvy zjevně spočívají na principu „dozvíš se to, až to bude nezbytně nutné“. A nezbytně nutné je to očividně s maximálně dvacetiminutovým předstihem.
„Musím na pedikúru,“ informuje mě s veškerou vážností člověka, který potřebuje odjet do nemocnice, aby tam provedl naléhavou operaci srdce. „Chci, abyste mi pohlídala Olive, než se vrátím.“
Olive je takové malé zlatíčko. Vůbec mi nevadí ji hlídat – tedy za obvyklých okolností. Popravdě jsou chvíle, kdy bych přímo skočila po možnosti vydělat si něco navíc při té horentní hodinové mzdě, kterou mi Amber platí a která mi umožňuje udržet si střechu nad hlavou a neživit se zbytky z popelnice. Jenže zrovna teď na to nemám čas. „Za hodinu mi začíná přednáška.“
„Ach tak.“ Amber se zamračí, její obličej se však vzápětí zase uvolní. Když jsem tu byla minule, vykládala mi, že si přečetla článek, podle kterého jsou usmívání se a mračení hlavními příčinami tvorby vrásek, takže se teď neustále snaží zachovávat pokud možno neutrální výraz. „A nemůžete to pro jednou vynechat? Určitě přece
existují nahrávky těch přednášek, ne? Nebo byste někde mohla sehnat přepis?“
Nic takového není. Navíc jsem za poslední dva týdny zmeškala už dvakrát kvůli hlídání, o které mě Amber požádala na poslední chvíli.
Snažím se získat bakalářský titul a potřebuju mít z tohohle předmětu dobrou známku. Navíc mám ty přednášky ráda. Sociální psychologie je zábavná a zajímavá. A tenhle kredit je pro získání akademického titulu naprosto nezbytný.
„Nežádala bych vás o to,“ řekne Amber, „kdyby to nebylo tak důležité.“
Její definice slova „důležité“ se zjevně dost liší od té mojí. Pro mne je „důležité“ získat vzdělání, abych se mohla stát sociální pracovnicí. Nejsem si jistá, jak „důležitá“ může být pedikúra. Vždyť ještě ani neskončila zima. Tak kdo proboha uvidí její nohy?
„Amber,“ nadechnu se.
V tu chvíli se jako na povel ozve z obývacího pokoje pronikavý křik. Ačkoli při úklidu Olive oficiálně nehlídám, stejně na ni pokaždé, když tu jsem, sem tam mrknu. Amber bere dceru třikrát týdně do herní skupiny, kam chodí se svými kamarádkami, a zbytek času podle všeho spřádá plány, jak se Olive zbavit. Stěžovala si mi, že jí pan Degraw nedovolí najmout si chůvu na plný úvazek, protože sama není zaměstnaná, a tak péči o dítě rozděluje mezi několik děvčat na hlídání – což jsem ve většině případů já. Každopádně, když jsem začala s úklidem, byla Olive v dětské ohrádce v obývacím pokoji a já tam zůstala s ní, dokud ji hukot vysavače neuspal.
„Millie,“ pobídne mě Amber kousavě.
Povzdychnu si a odložím houbu, kterou jsem držela v ruce. V poslední době mívám pocit, že mi srůstá s dlaní. Umyju si ruce v dřezu a pak si je otřu do modrých džín. „Už jdu, Olive!“ zavolám.
V obývacím pokoji zjistím, že se Olive vytáhla na okraj ohrádky a teď tam zoufale pláče, až jí kulatá tvářička celá zrudla. Olive je přesně ten typ miminka, jaké můžete zahlédnout na obálce časopisů o dětech. Je krásná, vypadá jako hotový andílek, dokonce má i ty hebké blonďaté vlnité vlásky, teď vlivem spánku připláclé na levou stranu hlavy. V tuhle chvíli nevypadá zas až tak moc andělsky, ale jakmile mě zahlédne, okamžitě ke mně vztáhne ručičky a její vzlyky utichnou.
Sehnu se nad ohrádkou a zvednu ji do náručí. Zaboří mi vlhkou tvářičku do ramene a mě už tolik nemrzí, že nejspíš zmeškám další přednášku. Nevím, čím to je, ale jakmile se mi přehoupla třicítka, jako by někdo uvnitř mě stiskl spínač, a mně najednou začala mimina připadat jako ta nejrozkošnější věc v celém vesmíru. Ráda trávím čas s Olive, i když není moje dítě.
„Vážím si toho, Millie.“ Amber už si obléká kabát a bere ze stojanového věšáku u dveří kabelku Gucci. „A věřte mi, moje prstíky vám budou vděčné.“
Nepochybně. „Kdy se vrátíte?“
„Nebudu pryč dlouho,“ ujistí mě, i když jak obě víme, jde o nestydatou lež. „Vždyť přece vím, že se po mně bude mé princezničce stýskat!“
„Jistě,“ zamumlám.
Zatímco se Amber přehrabuje v kabelce a hledá klíče, mobil či pudřenku, Olive se ke mně přitulí těsněji. Zvedne svoji kulatou tvářičku a v úsměvu odhalí čtyři drobné bílé zoubky. „Má-ma,“ prohlásí.
Amber, s rukou stále ještě zabořenou v kabelce, ztuhne. Čas jako by se úplně zastavil. „Co to řekla?“
Ale ne. „Řekla… Millie?“
Olive, která nemá ani ponětí, jaké problémy mi tím způsobuje, se na mě znovu usměje a zakuňká tentokrát ještě hlasitěji: „Máma!“
Ambeřin obličej pod vrstvou make-upu zrůžoví. „Ona vám právě řekla máma?“
„Ne…“
„Máma!“ vykřikne Olive radostně. Proboha, necháš už toho, mrně?
Amber odhodí kabelku na konferenční stolek, obličej zkřivený vzteky, což jí téměř jistě nadělá vrásky. „Vy Olive vykládáte, že jste její matka?“
„Ne!“ zvolám. „Říkám jí, že jsem Millie. Millie. Určitě si to jenom popletla, obzvlášť když s ní…“
Amber vytřeští oči. „Když s ní trávíte víc času než já? Tohle jste se chystala říct?“
„Ne! Jistěže ne!“
„Chcete snad tvrdit, že jsem špatná matka?“ Amber ke mně o krok přistoupí a Olive se zatváří vyděšeně. „Myslíte si, že jste mojí holčičce lepší matkou než já?“
„Ne! To bych nikdy…“
„Tak proč jí vykládáte, že jste její matka?“
„Nic takového nedělám!“ Můj horentní chůvovský plat právě krouží ve výlevce. „Přísahám. Millie. To jí říkám. Zní to trochu jako máma, o nic víc nejde. Obojí začíná stejným písmenem.“
Amber se zhluboka nadechne, aby se trochu uklidnila. Pak ke mně znovu o krok přistoupí. „Dejte mi mé dítě.“
„Jistě…“
Jenže Olive mi to komplikuje. Když uvidí, jak se k ní její matka s nataženýma rukama blíží, přivine se ještě těsněji ke mně. „Máma!“ vzlyká mi do krku.
„Olive,“ zamumlám, „já nejsem tvoje máma. Tohle je tvoje máma.“ Která mě nejspíš vyrazí, jestli se mě nepustíš.
„To je tak nespravedlivé!“ vykřikne Amber. „Kojila jsem ji z vlastního prsu víc než týden! Copak to nic neznamená?“
„Moc mě to mrzí…“
Amber se konečně podaří vykroutit mi z rukou Olive, která ječí jako zjednaná. „Máma!“ naříká a natahuje po mně své buclaté ručky.
„Ona není tvoje máma!“ plísní Amber dceru. „To já. Chceš si prohlédnout moje strie? Ta žena není tvoje matka.“
„Máma!“ kvílí maličká.
„Millie,“ opravím ji. „Millie.“
Jenže jaký to má smysl? Nepotřebuje znát moje jméno. Protože po dnešku už mě do tohohle domu víckrát nepustí. Mám definitivního padáka.
Cestou z vlakového nádraží ke svému jednopokojovému bytu v Jižním Bronxu si celou dobu jednou rukou pevně přidržuju kabelku a v druhé svírám pepřový sprej nacpaný v kapse, i když je jasný bílý den. V téhle čtvrti člověk nikdy nemůže být dost opatrný.
Dneska považuju za štěstí i to, že mám aspoň ten mrňavý byt uprostřed jedné z nejnebezpečnějších čtvrtí v New Yorku. Pokud si brzo nenajdu práci, abych nahradila příjem, o který jsem právě přišla poté, co mě Amber Degrawová na hodinu vyrazila (aniž by mi nabídla doporučení), můžu doufat tak maximálně v kartonovou krabici na ulici před zchátralou cihlovou budovou, kde momentálně žiju.
Kdybych nezačala chodit na vysokou, už jsem mohla mít něco našetřeno. Jenomže já blbka se rozhodla, že si zkusím polepšit.
Když kráčím podél posledního bloku k našemu domu a moje tenisky pleskají po nějakém rozbředlém maglajzu na chodníku, najednou mě přepadne pocit, že mě někdo zezadu sleduje. Jasně, tady v okolí jsem vždycky v nejvyšší pohotovosti. Občas ale mívám silný dojem, že přitahuju nesprávný druh pozornosti.
Tak například zrovna teď kromě nepříjemného mravenčení v zátylku za sebou slyším kroky, které jako by zaznívaly stále hlasitěji. Ať je za mnou kdokoli, přibližuje se.
Já se však neotočím. Jenom si přitáhnu praktický černý kabát těsněji k tělu a zrychlím tempo. Kráčím kolem černé mazdy s prasklým
pravým předním světlem, kolem červeného požárního hydrantu, z něhož prosakuje voda, která se rozlévá po celé ulici, a pak po pěti nerovných betonových schodech vystoupám ke dveřím budovy, kde bydlím. Klíče mám předem připravené. Na rozdíl od honosného obytného domu v Upper West Side, kde žijí Degrawovi, tady žádný vrátný není. Jen interkom a klíč na odemčení dveří. Když mi moje domácí paní Randallová tenhle byt pronajímala, doplnila to strohou přednáškou na téma, že s sebou nemám dovnitř pouštět nikoho cizího. To je nejlepší způsob, jak se nechat okrást nebo znásilnit.
Když vsunu klíč do zámku, který se snad pokaždé zasekne, zazní ty kroky zase o něco hlasitěji. A v následující vteřině už se za mnou tyčí stín, který nemůžu dost dobře ignorovat. Zvednu hlavu a spatřím muže kolem pětadvaceti v černém trenčkotu a s navlhlými tmavými vlasy. Připadá mi matně povědomý – hlavně ta jizva nad jeho levým obočím.
„Bydlím v druhém patře,“ připomene mi, když si všimne zaváhání v mém obličeji. „Byt dvě C.“
„Aha,“ řeknu, i když se pořád moc nemám k tomu pustit ho dovnitř.
Muž vytáhne z kapsy vlastní klíče a zacinká mi jimi před obličejem.
Jeden z nich je opatřený stejnou vyrytou značkou jako ten můj. „Byt dvě C,“ zopakuje. „Přímo pod vámi.“
Nakonec to přece jen vzdám, ustoupím stranou a dovolím muži s jizvou nad levým obočím vstoupit do domu, protože by se tam podle mě stejně dokázal bez problémů protáhnout, kdyby chtěl. Vykročím jako první, pomalu se, jeden schod po druhém, ploužím nahoru a v duchu přemýšlím, jak sakra zaplatím příští měsíc nájem. Potřebuju novou práci – a to hned. Jednu chvíli jsem měla částečný úvazek jako barmanka a hloupě jsem se ho vzdala, protože za hlídání Olive mi platili mnohem líp a protože změny programu na poslední chvíli mi žonglování s dvěma pracemi dost komplikovaly. Pro někoho jako já není žádná sranda najít si další zaměstnání. Vzhledem k mé minulosti. „Máme dneska hezky,“ poznamená muž s jizvou nad levým obočím, který se drží jeden schod pode mnou.
„Hmm,“ zabručím. Poslední, po čem v tuhle chvíli toužím, je povídat si o počasí.
„Slyšel jsem, že příští týden bude zase sněžit,“ dodá.
„Ale?“
„No jo. Předpovídají dvacet cenťáků. Takový poslední výkřik, než začne jaro.“
Už se ani nepokouším předstírat zájem. Jakmile dorazíme do druhého patra, muž se na mě usměje. „Tak teda hezký den,“ řekne.
„Vám taky,“ zamumlám.
Když vykročí chodbou ke svému bytu, mimoděk se mi vybaví, co mi řekl, když jsem ho pouštěla dovnitř. Byt dvě C. Přímo pod vámi.
Odkud věděl, že bydlím v bytě tři C?
Zamračím se a pustím se po schodech k vlastnímu bytu o maličko rychleji. Klíče mám znovu připravené v ruce, a jakmile se ocitnu uvnitř, zabouchnu za sebou dveře, zamknu, a ještě zasunu zástrčku. Nejspíš přikládám jeho poznámce zbytečně velký význam, ale člověk nikdy nemůže být dost opatrný. Obzvlášť když žije v Jižním Bronxu. Zakručí mi v žaludku, jenže ještě víc než po jídle toužím po horké sprše. Ujistím se, že jsou žaluzie zatažené, teprve pak se svléknu a hupsnu do sprchy. Ze zkušenosti vím, že mezi tím, aby z hlavice vystříkla voda vařící, nebo naopak ledově studená, je jen malé rozpětí. Za tu dobu, co tu bydlím, už se ze mě stal expert na vylaďování teploty. Stejně ale může klidně vyskočit nebo klesnout o deset stupňů ve zlomku vteřiny, takže se ve sprše moc dlouho nezdržuju. Jen ze sebe potřebuju smýt aspoň něco z té špíny. Po dni stráveném ve městě je mé tělo vždycky pokryté vrstvičkou černého prachu. Příčí se mi byť jen pomyslet na to, jak asi vypadají moje plíce.
Pořád nedokážu uvěřit, že jsem vážně přišla o práci. Amber na mě tolik spoléhala, až jsem myslela, že mám vystaráno, přinejmenším dokud Olive nenastoupí do školky, možná i déle. Už jsem se skoro začínala cítit v pohodě – jako někdo, kdo má stabilní práci a příjem, s nímž může počítat.
Teď si musím hledat něco jiného. Možná hned několik zaměstnání, abych nahradila tohle jediné. Přitom pro mě to není tak snadné jako pro většinu lidí. Nemůžu si dát dost dobře inzerát na některou z oblíbených aplikací pro hlídání dětí, protože všechny vyžadují prověrku minulosti. A jakmile ta proběhne, jsou veškeré vyhlídky na práci v čudu. Nikdo netouží po tom, aby mu doma pracoval člověk jako já.
Momentálně se mi poněkud nedostává doporučení. Jistou dobu totiž nebyly úklidové práce, které jsem zastávala, přísně vzato jen o úklidu. Těm několika rodinám, pro které jsem pracovala, jsem poskytovala i jiné služby. To už teď ale nedělám. Už celé roky ne.
No, nemá smysl rýpat se v minulosti. Obzvlášť když se budoucnost jeví tak ponuře.
Přestaň se litovat, Millie. Už ses ocitla i v horších situacích, a vždycky ses z toho dostala.
Teplota vody ve sprše prudce poklesne a já mimoděk vyjeknu. Sáhnu po kohoutku a ten ledový proud zastavím. Užila jsem si dobrých deset minut. Víc, než jsem očekávala.
Zahalím se do froté županu, s papučemi se neobtěžuju. Nechávám za sebou mokré stopy v kuchyni, která je jen jakýmsi výběžkem obývacího pokoje. V obřím bytě Degrawových jsou kuchyň, obývací pokoj a jídelna zcela oddělené prostory. V tomhle bytečku jsou ovšem všechny propojené do jediné víceúčelové místnosti, která je paradoxně daleko menší než kterýkoli pokoj u Degrawových. Dokonce i koupelnu tam mají větší než celý můj obytný prostor.
Postavím na sporák hrnec s vodou a zapnu ho. Ještě nevím, co si k večeři uvařím, ale nejspíš těstoviny, ať už nudle rámen, špagety, nebo nějaké vrtulky. Zrovna zkoumám možnosti, když uslyším zabušení na dveře.
Zaváhám a přitáhnu pásek županu těsněji k tělu. Vyndám z kredence krabici špaget.
„Millie!“ Hlas za dveřmi zní tlumeně. „Pusť mě dovnitř, Millie!“
Trhnu sebou. To ne.
A pak se ozve: „Vím, že tam jsi!“
TŘI
Nemůžu toho chlapa, co mi tluče na dveře, dost dobře ignorovat.
Mé nohy za sebou zanechávají mokré ťápoty, když přejdu těch pár metrů ke dveřím. Přitisknu oko ke kukátku. Stojí tam muž s rukama založenýma přes náprsní kapsy obleku Brooks Brothers. „Pusť mě dovnitř, Millie.“ Jeho hlas se změní v temné vrčení. „Hned.“
Poodstoupím od dveří. Na moment si přitisknu konečky prstů na spánky. Jenže není zbytí – musím ho pustit dovnitř. A tak odsunu zástrčku, otočím zámkem a opatrně pootevřu dveře.
„Millie.“ Strčí do dveří, které se rozletí dokořán, a vpadne do mého domova. Pevně mi sevře ruku. „Co se sakra děje?“
Ramena mi poklesnou. „Promiň, Brocku.“
Brock Cunningham, se kterým posledních šest měsíců chodím, po mně střelí pohledem. „Domluvili jsme si na dnešek večeři. Nedorazila jsi tam. A taky mi neodpovídáš na esemesky ani nezvedáš telefon.“
Má pravdu ve všech bodech. V podstatě jsem asi ta nejhorší přítelkyně všech dob. Měli jsme se s Brockem sejít v jedné restauraci v Chelsea, až skončím ve škole, jenomže potom, co mě Amber vyrazila, jsem nebyla vůbec schopná soustředit se na výuku a rozhodně jsem neměla chuť jít někam na večeři – a tak jsem prostě zamířila rovnou domů. Jenže jsem věděla, že když Brockovi zavolám a řeknu mu, že nikam jít nechci, bude mě k tomu přemlouvat – a jako právník
umí být mimořádně přesvědčivý. Takže jsem měla v plánu poslat mu esemesku, že rande ruším, jenže jsem ji pořád odkládala, a jak jsem se neustále hrozně litovala, dočista mi to vypadlo z hlavy.
Jak jsem říkala, nejhorší přítelkyně všech dob.
„Promiň,“ zopakuju.
„Měl jsem o tebe strach,“ stěžuje si. „Myslel jsem, že se ti třeba přihodilo něco zlého.“
„Proč?“
V tu chvíli se přímo za oknem ohlušujícím způsobem rozvříská siréna a Brock se po mně podívá, jako bych právě položila naprosto pitomou otázku. Pocítím osten viny. Brock měl dneska určitě haldy práce, a nejenom že musel kvůli mně čekat v restauraci jako blbec, navíc teď promrhal zbytek večera tím, že se táhl až do Jižního Bronxu, aby se ujistil, že jsem v pořádku.
Dlužím mu přinejmenším vysvětlení.
„Amber Degrawová mě vyhodila,“ řeknu. „Takže ve zkratce řečeno jsem pěkně v háji.“
„Opravdu?“ Obočí mu vystřelí vzhůru. Brock má to nejdokonalejší obočí, jaké jsem kdy na chlapovi viděla, a jsem přesvědčená, že si ho určitě nechává profesionálně tvarovat, i když by to nikdy nepřiznal.
„Proč tě vyrazila? Přece jsi říkala, že je bez tebe úplně bezradná. Že v podstatě vychováváš její dítě.“
„O to právě jde,“ vysvětluju. „Její dítě mi začalo pořád dokola říkat ‚máma‘ a Amber se děsně vytočila.“
Brock na mě chvíli upřeně hledí a pak se nečekaně rozesměje. Napřed se mě to dotkne. Vždyť jsem právě přišla o práci. Copak nechápe, jak na prd to je?
Jenže vzápětí se k němu přidám. Zakláním hlavu a na celé kolo se řehtám absurditě celé té věci. Vybaví se mi, jak se ke mně Olive natahovala a plačtivě kňourala: „Máma,“ zatímco Amber se vztekala čím dál tím víc. Ke konci už jsem byla zcela vážně přesvědčená, že jí v mozku každou chvíli rupne cévka.
Po chvíli si oba vytíráme slzy z očí. Brock mě sevře v náručí a přitáhne si mě k sobě, už se nezlobí, že jsem na rande nedorazila. Brock musí mít pořádný důvod, aby se naštval. Většina lidí by to řadila mezi jeho kladné vlastnosti, i když já si občas přeju, aby projevil trochu víc emocí.
