„Veškerá tma světa nemůže uhasit světlo jediné svíčky.“
František z Assisi
Prolog
Duben 2020
To stavení bylo opuštěné tak dlouho, až si vysloužilo přezdívku Prázdný barák. Ve vsi se šuškalo, a snad i špetka z toho zaváněla pravdou, že tam kdysi žil četník se svou manželkou, která trpěla jakousi kožní nemocí, co jí vyrazila na obličeji, a proto se mezi lidmi příliš neukazovala, a když už, tak zahalená. Měli dva syny, jejich jména si už málokdo pamatuje, a většina těch, co je opravdu znala, pokojně odpočívá na místním hřbitově.
Kdysi to ale opravdu bývala honosná budova, jež uchvacovala svou velikostí i architekturou, stála na vyvýšenině, kterou se nikdo neobtěžoval pojmenovat, majestátně se vypínala k nebi a byla vidět na míle daleko. Časem, když se rodina odstěhovala (spousta lidí by svatosvatě odpřisáhla, klidně u soudu s levačkou na Bibli, že je za druhé světové války zajali nacisti a odvezli je do koncentračního tábora, kde jeden po druhém zemřeli), zpustla; výrostci se strefovali kameny do skleněných tabulek vysokých oken, až takřka všechny vysklili; na střeše chyběly tašky a po špinavé omítce se nezadržitelně rozrůstal břečťan. Dřevěný plůtek dávno ztrouchnivěl vlivem počasí, ale pozemek i tak obklíčily hradby kopřiv. Kdysi udržovaná zahrádka za domem se proměnila v hustou džungli, popínavé úponky šípkového keře, které jako by z oka
vypadly těm, kterými se musel prosekávat pohádkový princ, aby vysvobodil Růženku, obmotávaly kmeny té hrstky dubů, co tam četník dal údajně před mnoha lety vysadit; a zem byla vystlaná změtí snaživého plevelu a všelijaké lebedy.
Na konci osmdesátých let uvažoval jeden režisér, že by dům použil do svého dlouho plánovaného filmu, ze kterého posléze sešlo – dost možná proto, že v tehdejším Československu nebyl nikdo zvědavý na horor. I za denního světla, kdy ho obklopovalo hejno čiřikajících sýkorek, totiž působil hrozivě, jako by ze dveří mohla každým okamžikem vyjít zombie. Děti se k tomu místu bály v noci přiblížit, a i ty nejodvážnější si troufly jen k oprýskaným vchodovým dveřím a zpátky. Obyvatelé se shodovali, že dům dostojí své přezdívce a zůstane předlouhá staletí pustý.
Dokud ho někdo nezbourá nebo se sám pod náporem času nesesune k zemi.
Když Milada Protivanovská na internetu spatřila na prodej ono panství, jak ho směle označili pod fotkou v nabídce realitky, váhala pouhý den, než se rozhodla, že ho chce vidět naživo a zblízka. Její partnerka Olga Drtinová její nadšení tak úplně nesdílela. Dům jí už z obrázků naháněl husí kůži a připadal jí neobyvatelný a odpudivý.
„Vždycky jsem chtěla žít v něčem takovým, to přece víš. Už jako malá holka,“ pravila Milada u snídaně, přičemž zakusovala croissant. „No ták, Oli, alespoň si ho prohlídneme, ne?“
„Já ti nevím,“ bránila se Olga. Věděla, že když si Milada něco umane, bývá neoblomná a jen tak si to vymluvit nedá. O starém domě, který by si ráda sama
zrenovovala a vtiskla mu svůj osobitý ráz, se zmiňovala už v době, kdy spolu na vysoké škole začaly oficiálně chodit.
„Domluvila jsem nám na pozítří prohlídku. O nic nejde. Jenom si ho prohlídneme. Co říkáš?“
„Fajn, ale mně se to fakt moc nezdá,“ zabrblala Olga a usrkla z hrnku čaj.
Když po zaprášené, sotva sjízdné cestě dorazily k Prázdnému baráku, Miladin zápal vzrostl, zatímco Olga se tvářila ještě více skepticky.
Realitní makléřka na ně podle domluvy čekala na příjezdové cestě, na rtech jí pohrával decentní úsměv, vlasy měla stažené do praktického uzlu a kostýmek, do něhož se navlékla a padl jí jako ulitý, jí ladil s botami. Dokonalý kontrast vzhledem ke stavu, v němž se budova nacházela.
Vystoupily z vozu, a makléřka si s nimi dobromyslně podala ruce, stisk stejně přiměřeně pevný jako vždy, a příjemným tónem, nabitým profesionalitou, je vyzvala, aby vstoupily do útrob domu.
V souladu s dojmem, kterého Olga nabyla zvenčí, jí i vnitřek připadal bezútěšný a nehostinný.
Během prohlídky jim makléřka sdělovala detaily o majiteli, který nemovitost zdědil, ale desítky let ji nevyužívá a co nevidět se bude stěhovat do ciziny za dcerou, takže by ji rád prodal co nejrychleji, proto prý výrazně (tohle slovo několikrát zdůraznila) slevil z původní ceny.
Procházely jednotlivé místnosti. Olga se kabonila na vlhké stěny, znechuceně si prohlížela zrezivělé potrubí a štítila se vejít do koupelny, která páchla plísní. Milada naopak obdivovala starobylý lustr, na obrovský krb se nemohla vynadívat a zálibně si omakávala
ručně kované zábradlí. Co jedna viděla jako problém, druhá vnímala jako požehnání.
Zatímco makléřka Miladě zevrubně líčila minulost panství a ona hltala každé její slovo, Olga sestoupila dolů do sklepa, aby nemusela přihlížet tomu, jak se její partnerka rozplývá blahem.
Znala ji, tušila, že jakmile odtud pojedou domů, Milada ještě v autě nenápadně zavede téma na dům a bude se ji mermomocí snažit přesvědčit, aby ho koupily. Bude z rukávu tahat neoddiskutovatelné argumenty a každou námitku smete ze stolu; stejný postup už na Olze vyzkoušela několikrát, a ona se pokaždé přizpůsobila, i když si svatosvatě přísahala, že až k tomu dojde příště, za žádných okolností se nepodvolí.
Věděla, že mají našetřeno dost, aby si tenhle barák mohly nejen dovolit koupit, ale také ho zrekonstruovat. Milada si otevřela prosperující právnickou kancelář a i Olga si jakožto obvodní lékařka s ordinací nedaleko odtud vydělávala slušné peníze. V tom problém nebyl.
Olga sešla zamyšleně až do sklepení a zkusila rozsvítit, ale světlo očividně nefungovalo. Vylovila z kapsy mobil a zapnula na něm baterku. Jas ozářil malý trojúhelníkový výsek prostoru. Působilo to tu stísněně a nízký strop její klaustrofobii taky nepomáhal.
V temných rozích se pohupovaly velké pavučiny, podlaha byla pokrytá silnou vrstvou špíny. Olga cítila, jak se zrnka prachu, nahromaděná za celá desetiletí, vznášejí v chladném vzduchu, poletují jako drobounké sněhové vločky, stoupají vzhůru a víří kolem ní v malých spirálách.
Světlo baterky naproti vchodu na druhé straně místnosti vytáhlo ze tmy skříň, která vypadala, že se brzy rozpadne a zhroutí. Mladá žena k ní přistoupila
a rozevřela ji. Do nosu ji udeřil závan plesniviny, až sebou mírně škubla. Visely tam dva kabáty, jinak se zdálo, že je prázdná, ale jakmile Olga posvítila dovnitř, spatřila tam zrezlou kliku.
Nakrčila obočí. Rozhrnula měkké záhyby kabátů a nahmatala ji, opatrně ji stiskla a zatáhla za ni. Skoro nadskočila leknutím, když se ozval pronikavý skřípot, a dvířka kulatého tvaru se rozevřela.
Zatajil se jí dech.
Co to proboha je?
Namířila tam světlo a zjistila, že za průchodem je místnost, temná a opuštěná.
Zhluboka se nadechla, skrčila se a proklouzla otvorem dovnitř.
Napadlo ji, že je to skoro jako z těch knížek o Narnii, které jí předčítala máma v dobách, kdy byla ještě malá holčička. Vyvstaly před ní dávné vzpomínky, které kdysi někam zašantročila. Jestli si správně pamatovala, dívenka jménem Lucinka prošla tajemnou skříní a ocitla se v pohádkové zemi.
V téhle pohádce ale panovaly chlad a vlhko.
Světlý kužel obkroužil potemnělý prostor a jas ozařoval vlhké stěny vymalované namodro s obrázky bílého a růžového kvítí. Zprvu se domnívala, že to kdysi býval dětský pokoj, ale jaký rodič by své dítě nechal v tak pochmurném, studeném sklepení bez oken a přísunu denního světla a čerstvého vzduchu?
Do chřípí jí pronikala nepříjemná zima, až se otřásla.
V rohu stála židle.
A když si posvítila na zem, uviděla velkou, tmavou skvrnu.
Krev! napadlo ji okamžitě.
Tohle nebyla kouzelná země.
Ani dětský pokoj.
Tady dole někdo umřel. Někoho tu zavraždili.
Kapitola 1
„Dobrý, pro dnešek končíme,“ rozhodl Radek Berka, tátův parťák z práce, a prohrábl si rozježené vlhké vlasy.
Přikývl jsem a otřel si lehce opocené čelo.
Před měsícem jsem ho požádal, jestli by mě nezasvětil do umění sebeobrany, kterou, jak jsem zjistil, ovládal mistrně. Do sindefendologie, tedy vědní disciplíny zabývající se sebeobranou, se naplno ponořil už při studiu kriminalistiky a během následujících let ji vypiloval k dokonalosti, takže když jsem tátovi jednou u večeře nadnesl, že bych se rád naučil bránit, Radek byl první osoba, která mu cinkla v hlavě. Scházeli jsme se ve čtvrtek odpoledne každý týden v sousední vesnici, kde žil ve starém domku se svým otcem. Dojížděl jsem tam za ním busem. Tohle byla naše třetí lekce.
„Jenom, prosím tě, odkliď tu žíněnku na stranu a dej nábytek zpátky, já si musím vyřídit jeden důležitej hovor. Jo, mimochodem, dneska máš štěstí, můžu tě odvézt. Musím někam zajet a mám to k vám při cestě,“ hlásil mi, a než se mi jeho tvář, porostlá hustými vousy, které nutně potřebovaly zastřihnout, s tím svým výrazem morouse, ztratila z dohledu, stihla se maličko pousmát. Věděl jsem, že je to jenom maska a póza, tenhle zjev a nevrlá grimasa, kterou se naučil tasit během vyšetřování, když se musel vypořádat
s vrahy a úchyly. Tak nějak to k němu patřilo. Ve skrytu duše to byl ale dobrák se zlatým srdcem na dlani.
Popadl jsem podlouhlou žíněnku, na níž jsme trénovali, poskládal ji a uložil do kouta. A právě ve chvíli, kdy jsem vracel gauč na původní místo, protože jsme ho museli kvůli dostatečnému prostoru pokaždé odsunout stranou, jsem na chodbě uslyšel hlomoz, a takřka vzápětí do místnosti vjel na kolečkovém křesle s pákovým mechanismem Radkův otec.
Byl to neoholený šedesátník s mastnými, řídkými vlasy – které se nenamáhal jakkoliv upravit –, plechovkou piva v pravé dlani a trvale zamračeným výrazem ve zvrásněném obličeji, který na veškerou hygienu – jak mi Radek prozradil –, zvysoka kašlal, takže ke mně zavál odér jeho nemytého těla. Pokožku měl průsvitnou a na holé kůži se mu zřetelně rýsovaly modrofialové žíly.
Při autonehodě, kvůli níž skončil na invalidním vozíku, přišel i o levou paži, a kdykoliv můj zrak sklouznul k tomu pahýlu, co mu zůstal, v duchu jsem se otřásl, ale navenek jsem se mermomocí snažil nedat nic najevo.
„Už jste skončili?“ zeptal se nasupeně pan Berka a očka v jeho zarudlé tváři připomínala úzké škvírky.
„Mám v telce fotbal, tak bych se rád díval v klidu.“
Popojel ke mně blíž a já ucítil jeho dech prodchnutý odérem zvětralého piva. Hřbetem ruky si setřel kapky, co mu ulpěly na oteklých popraskaných rtech, popelavých jako pírko holuba.
„Jo, před chvilkou,“ odvětil jsem.
„Na co tak vejráš, kluku?“ zavrčel, než si nahnul plechovku k ústům a dopřál si několik loků. Poté hlasitě a bez zaváhání říhnul.
„Na nic,“ sklopil jsem pohled, jelikož jsem si uvědomil, že můj zrak spočinul na jeho amputované paži déle, než bylo nutné, a jemu to zjevně neuniklo.
Místnost byla na pár okamžiků přehuštěná významným tichem.
„Tak na nic, jo?“ pokračoval zlovolným tónem.
„Promiňte,“ vyhrkl jsem. „Nechtěl jsem…“
„Nemusíš mě litovat,“ zahřměl. „Nejsem…“
Do obýváku se vřítil Radek a okamžitě zasáhl: „Tati, nech toho!“ V ruce držel mobilní telefon. „Koliks těch piv zase vypil?“
„Ne dost, abych musel poslouchat vaše otravné hlasy. Je to můj barák, ksakru, a nechci, abys sem někoho vodil. A zvlášť ne takové nevychované spratky.“
Ztěžka otočil křeslo a dojel s ním těsně ke svému synovi. Všiml jsem si, že mu křivý nos i lícní kosti vystupují, jako by naráz shodil přemíru kil.
„Tati, říkám dost. Už stačilo.“
„Jak dost?! Jak to se mnou mluvíš, doprdele!“ obořil se na Radka a předvedl výraz, za který by se nestyděl ani Grinch. „Seš v mým domě. A říkal jsem ti, abys mi koupil novej karton. Tak kde sakra je?!“
„Pro dnešek máš už chlastu dost,“ oponoval mu syn a propaloval ho pohledem, v němž se snoubily zloba i smutek.
„Hergot, seš v mým zasraným baráku a budeš dělat…“
„Nebudu ti pořád kupovat chlast.“
„Ale budeš. Bydlíš pod mou střechou, do hajzlu. Chci, abys mi zajel pro láhev rumu a…“
„Ne.“
„Neser mě, nebo…“
„Dost už!“ zaryčel Radek.
Pan Berka se nejdřív zatvářil překvapeně, ve tváři divoký výraz, oči vytřeštěné jako pingpongové míčky a ústa lehce rozevřená, načež svraštil čelo a obličej stáhl do rozběsněné grimasy. Než se tátův parťák
nadál, mrštil po něm pan Berka téměř dopitou plechovkou, kterou ho strefil přímo doprostřed hrudi. Kapky zbylého piva vystříkly ven a zkropily mu tričko i kalhoty.
Radek zavrtěl hlavou a podíval se na mě. „Adame, pojedeme. Počkej na mě v autě, prosím tě,“ nakázal mi. „Hned přijdu.“
„Omlouvám se za tátu,“ zaplašil Radek ticho, které se na pár okamžiků rozhostilo, když jsme vyjeli jeho oktávkou z příjezdové cesty. Zatímco jsem čekal ve voze, Radek se převlékl do čistého oblečení. „Obvykle bývá v klidu. Dneska to přehnal s chlastem.“
„To je dobrý,“ odtušil jsem, i když jsem si celou tu scénu stále přehrával v mysli. „Asi jsem… Byla to moje chyba.“
„Nebyla. Je to starej protivnej mrzout. Ať bys udělal cokoliv, stejně by si našel záminku, proč být hnusnej. Je takovej od tý nehody. A potom, co od něj máma odešla, se to ještě zhoršilo. Víš, kdysi býval vychovatel v dětském domově a pak učitel. Učil ve městě a tu práci miloval. Ale… ta bouračka ho změnila. Nesmíš si nic z toho, co říká, brát osobně.“
„Možná bych k vám už neměl chodit. Možná…“
„Ne, je to v pohodě. Vůbec to neřeš,“ řekl Radek povzbudivě a dal blinkr. Vzápětí zapnul stěrače, když na čelní sklo dopadly kapky začínajícího deště. „To ten chlast. Kdyby nepil, ani by ze svýho smrdutýho pokoje nevylezl. V podstatě s nikým nemluví. Úplně se uzavřel před světem.“
„Říkal, že se chtěl dívat na telku, že tam má fotbal.“
Radek se uchechtl. „On a fotbal? To sotva. Nesnáší ho. Navíc má telku u sebe v ložnici, jen prostě přebral a chtěl se hádat. Za nic nemůžeš, jasný?“
Vrhl po mně rychlý pohled a já přikývl, přestože mě stále stíhaly pochybnosti. „Dobře.“
„A co škola? Jak to jde?“ otočil list a jeho hlas byl náhle veselejší. „Třeťák asi není jednoduchej, co?“
„To ne, přibylo mi pár předmětů a je těžký to skloubit s koníčkama a zároveň pobýt co nejvíc času s Judit,“ postěžoval jsem si a pozoroval dešťové kapky stékající po skle jako osamělé slzy. „Nemáme na sebe teď tolik času jako dřív.“
„Ale pořád vám to klape, ne?“
„Jo, sem tam se nepohodnem, ale jinak cajk. A jak jde vlastně ten velkej případ?“
Před třemi týdny objevila jedna dvojice v rozestavěném domě, kde si zřejmě chtěla dopřát kapku soukromí, na okraji Boskovic mrtvé tělo. Osmnáctiletého Kryštofa Š. někdo přivázal v jedné z opuštěných místností k těžké židli, na hlavu mu narazil plátěný pytel, do kterého vrah vyřízl otvory pro oči a ústa, a před sedící oběť postavil velké, podlouhlé zrcadlo, na nějž Kryštofovou krví napsal jediné slovo: viník. Kluk vykrvácel, jelikož pachatel, který to měl zřejmě celé na svědomí, mu podřízl žíly. Případu se ujal můj táta spolu s Radkem, a jejich šéf, který správně předjímal, jak bude koordinace vyšetřování náročná a mediálně sledovaná, jim přidělil více posil, než bývalo běžné. Policie nechtěla zprvu podávat žádné podrobné informace, dokud nebude mít nějaká vodítka nebo indicie. Veřejnost měla být s případem blíže seznámena teprve na tiskovce, jenže dvojice, ještě předtím než přivolala příslušné orgány, si pořídila několik snímků oběti a ty následně prodala novinám, které je ještě tu samou noc za tepla otiskly. Takže docela poprask.
A minulý týden, dvacátého druhého října, našel běžec v lese u Znojma další oběť. Opět přivázanou k židli,
s pytlem na hlavě, se zrcadlem opřeným o strom s nápisem: viník. Tentokrát se jednalo o devatenáctiletého
Petra V.
Médii začaly kolovat zvěsti o sériovém vrahovi, táta s Radkem se ocitli pod obrovským tlakem a drobnohledem, a případ získal maximální prioritu a pozornost. V podstatě si o něm už cvrlikali i vrabci na střeše.
„Pomalu,“ zamračil se Radek. Nepřestal bedlivě sledovat vozovku před sebou, ale jako by byl na okamžik duchem nepřítomný. „Málem jsem dneska tu sebeobranu zrušil, ale potřebuju občas pauzu, jinak zmagořím. Co táta? Spí vůbec?“
„Moc ne.“
Nešlo si nevšimnout, jak se otec, sotva dojí pozdní večeři, kterou si ohřeje v mikrovlnce a v rychlosti ji do sebe nahází, a převleče se do něčeho ležérního, zamkne na několik hodin v pracovně, kde tvrdne dlouho do noci. Párkrát jsem odtamtud slyšel zvuky i ve tři hodiny ráno, když mě probudil plný močový měchýř.
„Vypadá už jako zombie,“ podotkl Radek. „Jo, a když už jsme u zombie, co Halloween? Prej se letos v tělocvičně žádnej nekoná.“
„Bohužel no. Ředitelka ho kvůli loňskýmu roku zrušila, ale jeden novej spolužák pořádá halloweenskej mejdan u sebe doma a pozval všechny druháky, třeťáky a maturanty z gymplu a ostatní středoškoláky, co bydlí v Tišinách. Bude tam lidí jak hoven.“
„To zní… vábně. A vy s Martinem jdete?“
„Jo. Celá parta,“ přitakal jsem. „Jen doufám, že se nic nestane.“
„Tak to jsme dva.“
