JEDNA
„Mám z toho divný pocit, patron,“ ozval se mu do sluchátka hlas Isabelle Lacosteové. Zněl úzkostně, téměř naléhavě.
Vrchní inspektor Gamache přehlédl kolotající dav v auditoriu, kde hladina hluku vystoupala až k rámusu.
Ještě před rokem by takové shromáždění bylo nejen nemyslitelné, ale i nelegální. Rozpustili by ho a nechali všechny otestovat. Díky vakcínám už ale z šíření smrtelného viru nemuseli mít strach. Teď se museli obávat jen povstání.
Armand Gamache nikdy nezapomene na chvíli, kdy mu předseda quebecké vlády, který patřil k jeho osobním přátelům, zavolal, že mají vakcínu. Plakal, sotva ze sebe dokázal ta slova vypravit.
Když Armand zavěsil, točila se mu hlava. Měl pocit, že se v něm vzmáhá cosi jako hysterie. Tohle ještě nikdy necítil. Ne v takovém měřítku. Nebyla to jen úleva, připadalo mu to jako znovuzrození. I když ne všechno a ne všichni se probudí zase k životu.
Když byla pandemie konečně oficiálně prohlášena za zažehnanou, obyvatelé malé vesničky Three Pines, kde Gamachovi bydleli, se shromáždili na návsi, kde se četla jména mrtvých. Jejich blízcí za ně na mýtince za kostelem vysadili stromy. Od toho dne se tomu říkalo Nový les.
Potom Myrna velice obřadně odemkla své knihkupectví.
A Sarah otevřela dveře svého pekařství. Monsieur Béliveau postavil před svůj koloniál ceduli Ouvert a Olivier s Gabrim za obecného jásotu odemkli své bistro.
Řada grilů na návsi opékala burgery, párky, steaky a lososy na cedrových prkénkách. Sarah na dlouhé stoly rozložila svoje koláče, dorty a máslové tartaletky, zatímco Billy Williams pomáhal Claře Morrowové dovléct kbelíky s její domácí citronádou.
Na návsi se pořádaly soutěže pro děti a později i táborák a tancovačka.
Přátelé a sousedé se objímali, dokonce líbali. Někteří stále dávali přednost ťukání lokty. Další dál nosili roušky. Jako růženec, králičí packu nebo medailon se svatým Kryštofem slibující bezpečnou cestu.
Když Ruth zakašlala, všichni poodstoupili, i když to by pravděpodobně udělali stejně.
Samozřejmě tu krize po sobě něco zanechala.Ta hrozná doba měla dlouhý ocas.
A tahle akce v bývalé univerzitní tělocvičně jen pár kilometrů od Three Pines měla na tom ocase jedový hrot.
Vrchní inspektor Gamache se podíval přes rozlehlý prostor ke dveřím, kterými dovnitř stále proudili diváci.
„Tohle se nemělo nikdy dovolit,“ prohlásila Lacosteová.
Souhlasil s ní. Podle jeho názoru to celé bylo šílenství. Ale dělo se to. „Je všechno pod kontrolou?“
Chvíli mlčela, než odpověděla. „Je, ale…“
Ale…
Ze zákulisí přelétl místnost pohledem a po straně našel inspektorku Lacosteovou. Měla na sobě civilní oblečení, ale na saku dobře viditelný odznak Sûreté.
Vylezla na stupínek, odkud mohla lépe monitorovat narůstající dav a nasměrovat agenty k problémovým místům.
Přestože jí bylo jen málo přes třicet, Isabelle Lacosteová patřila k jeho nejzkušenějším důstojníkům. Zažila už nepokoje,
přestřelky, vyjednávání s únosci i patové situace. Čelila teroristům i vrahům. Byla vážně zraněná, málem přitom přišla o život.
Teď už v agentce Lacosteové jen málo situací vyvolávalo obavy, ale bylo jasné, že to, co právě probíhá, jí dělá starosti.
Diváci do sebe ve snaze najít místo s lepším výhledem na pódium vráželi a ve velké místnosti propukaly hádky. Trocha strkanic v davu rozděleném na dva tábory nebyla nijak neobvyklá. Už si poradili s horšími. Agenti byli vycvičení, aby dokázali situaci rychle zklidnit.
Ale…
Ještě než to Isabelle vyslovila, ucítil to sám. Hluboko uvnitř. V tom, jak mu mravenčila kůže. Jak ho píchalo v palcích…
Viděl, že Isabelle se soustředí na staršího muže a mladou ženu uprostřed haly. Vráželi do sebe lokty.
Nebylo v tom žádné zvláštní násilí. Zatím. Jeden z agentů se k nim proplétal davem, aby je zklidnil.
Proto se Lacosteová soustředí právě na ty dva?
Gamache se dál díval. A pak se mu začaly ježit vlasy na zátylku.
Muž i žena měli na zimních bundách stejnou velkou placku, která hlásala Všechno bude dobré.
Věděl, že je to hra s významy. Od pandemie jich ten slogan získal ještě několik, a jak Gamache věděl, některé měly dost trpkou pachuť.
Úplně znehybněl.
Za svou třicetiletou kariéru už zažil spoustu demonstrací a slušnou řádku nepokojů. Znal jejich ohniska i předzvěsti.
A věděl, jak rychle se věci mohou vymknout kontrole.
Ale tohle za všechny ty roky, kdy byl důstojníkem Sûreté du Québec, ještě neviděl.
Ti dva, ten muž a žena, byli na stejné straně. Jejich placky hlásaly, ke kterému táboru patří. A přece obrátili svou zlobu,
obvykle vyhrazenou pro „druhou stranu“, proti sobě navzájem. Vztek se rozdmýchával bez zjevné příčiny a dopadal na nejbližší krk.
V hledišti bylo dusno. Ačkoli se diváci do extrémních mrazů venku oblékli vhodně, teď byli v teplých bundách, těžkých botách, šálách a palčácích moc navlečení. Stahovali si vlněné čepice, zastrkovali je do kapsy a obvykle upraveným lidem se pak ježily vlasy, jako by se buď strašlivě vyděsili, nebo dostali obzvlášť dobrý nápad.
Dav natěsnaný tělo na tělo se přehříval fyzicky i emocionálně. Vrchní inspektor Gamache skoro cítil, jak o sebe dřou rozedraná nervová zakončení a pálí se.
Frustrovaně se podíval na vysoká okna za Lacosteovou. Opakovanými nátěry se dávno pevně slepila k sobě, nebyla šance je otevřít a pustit dovnitř čerstvý vzduch. Už to zkoušeli.
Cvičené oko vrchního inspektora dál klouzalo po lidech v auditoriu. Vnímalo věci viditelné i ty, které pouhým zrakem vidět nebyly. Cítil, že dav ještě nedosáhl bodu varu, bodu zvratu. A jeho úkolem, jakožto policejního důstojníka, bylo zajistit, aby na to nedošlo.
Kdyby se tomu situace přiblížila, akci by zarazil, ale věděl, že i to má svá rizika. Kromě morálního problému se zrušením shromáždění, které má veškeré právo se konat, tu šlo o veřejnou bezpečnost, již vždy stavěl na první místo.
Pokud by dovnitř nahnal své agenty a akci zrušil, mohlo by to zažehnout právě to násilí, kterému se chtěl vyhnout.
Zvládání lidí, aby se z nich nestal rozvášněný dav, nebyla exaktní věda. Strategie se daly naučit, sám dával instruktáž nově přijatým kadetům v akademii Sûreté, jak si poradit s velkými akcemi, které by se potenciálně mohly zvrhnout. Nakonec ale vždycky záleželo hlavně na vlastním úsudku. A na disciplíně.
Policisté se museli naučit ovládat dav, ale také sebe. Kdysi ještě jako kadet Gamache viděl školené policisty, jak na demonstraci panikaří, odmítají poslouchat rozkazy a začínají mlátit svoje spoluobčany.
Bylo to strašné. Zvedal se mu z toho žaludek.
Pod jeho velením se to nikdy nestalo, ale Gamache měl podezření, že za určitých okolností by se to stát mohlo. Sledovat šílenství davů je strašné. A šílenství policie s obušky a pistolemi je ještě horší.
Teď si postupně vyžádal hlášení od svých důstojníků. Sám mluvil klidně a autoritativně.
„Inspektorko Lacosteová, jak to vidíte?“ promluvil do mikrofonu na svých sluchátkách.
Následovala krátká odmlka, jak zvažovala odpověď. „Naši lidi mají věci pod kontrolou. Myslím, že v tomhle bodě je riskantnější to zastavit než to nechat proběhnout.“
„Merci,“ poděkoval Gamache. „Inspektore Beauvoire, jak to vypadá venku?“
Když s nimi mluvil na otevřené frekvenci, vždycky je oslovoval formálně a radši uváděl před jejich jmény i hodnost.
Jeana Guye Beauvoira přidělil, nebo podle jeho názoru vypověděl, i přes inspektorovy protesty ke vchodu.
Beauvoir byl ve věku těsně před čtyřicítkou, štíhlý a zdatný, ačkoli už se začínal trošičku obalovat masem. S Isabelle Lacosteovou se dělil o povinnosti Gamachova zástupce a shodou okolností byl zároveň i jeho zetěm.
„Za chvíli překročíme kapacitu sálu,“ hlásil z převrácené přepravky, na níž stál.
Jean Guy si přidržel ruku v rukavici u očí, aby si je zastínil před oslnivým sluncem odrážejícím se od sněhu. Ti, kteří ještě stáli ve frontě, podupávali nohama, třeli si o sebe palčáky, aby udrželi krevní oběh, a měřili si ho pohledem, jako by za ten mráz byl osobně zodpovědný.
„Řekl bych, že jich tu ještě čeká tak sto padesát, možná sto osmdesát. Začínají být dost nervózní. Pár se jich postrkovalo, ale zatím žádné opravdové rvačky.“
„Kolik jich je teď uvnitř?“ zeptal se Gamache.
„Jsme na čtyři sta sedmdesáti.“
„Znáte maximální počet. Co myslíte, že se stane, až ho dosáhnou?“
„Těžko říct. Jsou tu i nějaké děti, rodiny. I když každý, kdo do něčeho takového přivede dítě…“
„Souhlasím.“
Děti už byly i v hledišti. Gamache nainstruoval svoje kolegy, aby je upřednostnili, kdyby došlo na nejhorší.
Samozřejmě to byla noční můra. Lidi vymačkávající život z druhých v šílené snaze dostat se do nebo z místa, kde se mohlo přihodit cokoli. A děti z nich byly nejzranitelnější.
„Nějaké zbraně?“
„Žádné pistole ani nože,“ hlásil Beauvoir. „Pár lahví a zabavili jsme hodně cedulí. Lidi to pěkně namíchlo. Člověk by myslel, že přinést haldu tyčí do přelidněné místnosti je na listině lidských práv.“ Zalétl pohledem k hromadě ve sněhu u cihlové zdi.
Většina z nich byla doma vyrobená, nakreslená voskovkami a připevněná sešívačkou k dřevěným tyčím. Bylo nějak horší, že ty výhrůžky namalovali voskovkami. Některé cedule dokonce vytvořily děti. Se sloganem Ça va bien aller.
Všechno bude dobré.
To samo o sobě přivádělo Beauvoirovu krev k varu. Demonstranti přejali frázi, která během nedávné pandemie znamenala útěchu. A překroutili ji, změnili v heslo, nenápadnou výhrůžku. Nebo ještě hůř, přiměli k tomu svoje děti.
Rozhlédl se po davu a viděl, jak se někteří návštěvníci strkají, poněvadž začínali mít podezření, že by se nemuseli dostat dovnitř, zatímco jejich protivníci ano.
„Začíná tady přituhovat,“ hlásil Beauvoir. „Myslím, že bychom to měli ukončit, patron.“
„Merci,“ poděkoval Gamache a povzdechl si.
I když určitě zváží, co mu Beauvoir radil, a věděl, že Jean Guy může mít i pravdu, musel si Gamache přiznat, že v tomhle zřídkavém případě úsudku svého zástupce nedůvěřuje, poněvadž mu ho nevyhnutelně zabarvují osobní pocity. Což byl i důvod, proč Beauvoira i přes jeho protesty přidělil k zajišťování bezpečnosti venku, a ne vevnitř v hledišti.
Gamache se podíval na hodinky. Bylo za pět minut čtyři.
Nastal čas, aby rozhodl, jestli se bude pokračovat, nebo ne.
Když se znovu ohlédl, uviděl, že ve tmě stojí spolu dvě ženy ve středním věku.
Ta nalevo v černých volných kalhotách a šedivém roláku držela psací podložku a tvářila se nervózně.
Gamachovu pozornost ale zaujala ta druhá.
Profesorka Abigail Robinsonová přikyvovala, zatímco ta druhá mluvila. Položila své kolegyni ruku na paži a usmála se. Byla klidná. Soustředěná.
Měla na sobě bleděmodrý kašmírový svetr a sukni po kolena v barvě velbloudí srsti. Šitou na míru. Jednoduché, klasické oblečení. Gamache napadlo, že něco takového by si oblékla jeho žena Reine-Marie.
Nebylo to příjemné pomyšlení.
Právě univerzitní profesorka v oboru statistiky představovala důvod, proč tihle lidé v mrazivém prosincovém dni vyšli ven.
Mohli lyžovat, bruslit nebo sedět u krbu s horkou čokoládou, ale místo toho se shromáždili tady. Tlačili se a postrkovali. V naději, že na statističku lépe uvidí.
Někteří ji přišli povzbudit, jiní se jí pošklebovat a protestovat. Někteří si ji chtěli poslechnout, jiní vyrušovat.
A možná někteří, možná jeden, udělat i něco horšího.
Vrchní inspektor se s ženou, která se chystala vystoupit na pódium, ještě neseznámil. Její asistentka, jež se představila jako Debbie Schneiderová, ho po jejich příjezdu oslovila a nabídla mu jako laskavost vzácnou osobní audienci.
Odmítl, vysvětlil, že má jinou práci. A opravdu měl.
Ale byl k sobě natolik upřímný, aby si přiznal, že kdyby šlo o kohokoli jiného, chtěl by se s ním sejít. Požádal by o setkání, aby s ním prošel bezpečnostní opatření. Aby nastavil pravidla. Aby se mu podíval do očí a mezi ochránci a tím, koho mají chránit, navázal osobní vztah.
Tohle bylo v jeho kariéře poprvé, kdy zdvořile odmítl setkat se s osobou, jejíž život měl ve svých rukou. Místo toho prošel přípravy s madame Schneiderovou a u toho zůstal.
Obrátil se zpátky k hledišti. Slunce zapadalo. Za dvacet minut už bude tma.
„Akce pokračuje,“ ohlásil.
„Oui, patron.“
Gamache znovu vešel do zákulisí a přijal hlášení od agentů přidělených sem. Prověřil dveře a temné kouty.
Požádal osvětlovače, aby rozsvítil.
„Co je to za lidi?“ zeptala zvukařka a naklonila hlavu k publiku. „Kdo uspořádá takovou akci mezi Vánocemi a Novým rokem? A kdo na ni přijde?“
Byla to dobrá otázka.
Gamache v publiku poznal pár tváří. Jak věděl, šlo o dobré, slušné lidi. Někteří měli na sobě placky se slogany, jiní ne.
Někteří z nich byli jejich sousedé. Dokonce přátelé. Ale většinou šlo o cizí lidi.
Quebecká společnost věci silně prožívala a nebála se své pocity dávat najevo. Což bylo velice dobře. Znamenalo to, že něco dělají správně. Cílem každé zdravé společnosti bylo držet lidi v bezpečí, aby mohli vyjádřit někdy nepopulární názory.
Ovšem to vyjadřování mělo své hranice a Armand Gamache věděl, že na jedné takové právě stojí.
Jestli ho někdy napadlo, že možná přehání, všechny jeho pochybnosti zmizely, jakmile s Beauvoirem a Lacosteovou dorazili na místo, aby si spolu naposledy prošli všechna opatření.
Když přijeli, překvapilo je, že na parkovišti už vidí auta a přede dveřmi stáli ve frontě lidi. V mrazu přešlapovali z nohy na nohu, plácali dlaněmi o sebe a třeli si ruce v rukavicích. Nad nimi visely obláčky dechu jako mléčné myšlenky.
V tu chvíli do začátku akce zbývaly ještě hodiny.
Gamache si stáhl rukavice, vyndal notes, vytrhl z něj pár stránek a každému podle jeho místa ve frontě přidělil číslo se svými iniciálami.
„Běžte domů. Ohřejte se. Až se sem vrátíte, ukažte to policistům u dveří. Pustí vás hned dovnitř.“
„To nemůžeme,“ odpověděla mu žena na začátku fronty, když si od něj papírek vzala. „Přijeli jsme až z Monctonu.“
„Z Nového Brunšviku?“ ujišťoval se Beauvoir.
„Ano,“ odpověděl její manžel. „Jeli jsme celou noc.“
Další se tlačili dopředu a natahovali se pro čísla, jako se hladovějící derou o jídlo.
„Místní kavárna bude mít otevřeno,“ poradila Isabelle Lacosteová. „Běžte tam, dejte si oběd a vraťte se v půl čtvrté, až otevřou dveře.“
Někteří to udělali, ale většina se rozhodla zůstat a na střídačku se chodit ohřívat do aut.
Když policisté vešli do budovy, Lacosteová zamumlala: „Kdy se ta semena hněvu zasela / a do jaké půdy.“
Byl to případný citát, z básně jejich kamarádky Ruth Zardové. Ovšem důstojníci Sûreté dobře věděli, kdo zasel ta semena, která teď dopadla na půdu pod jejich nohama.
Tenhle pár nehnala skoro tisíc kilometrů z jejich domova až sem do jiné provincie, v noci, po zasněžených a zledovatělých silnicích radost, štěstí ani optimismus.
A nebylo to potěšení, co zvedlo jiné z křesel doma před krbem. Co je přimělo opustit rodiny, své radostně rozsvícené vánoční stromky a večeři ze zbytků krocana v ledničce. Nechat přípravy na příchod nového roku nedokončené.
Jen aby tu stáli v mrazu.
Byla to semena hněvu, zasetá kultivovanou statističkou a zapouštějící kořeny.
Správce budovy Éric Viau na ně čekal ve staré tělocvičně.
Gamache se s ním sešel už přede dvěma dny, hned jak ten nečekaný úkol dostal.
Armand byl zrovna na venkovním kluzišti uprostřed vesničky Three Pines s Reine-Marie a svými dvěma vnučkami. Sám už měl brusle nazuté a právě v kleku zavazoval brusle osmileté Florence, zatímco Reine-Marie klečela před malou
Zorou a šněrovala ty její.
Obě holčičky je měly na nohou poprvé. Byl to vánoční dárek od prarodičů.
Florence s tvářemi červenými od mrazu se nemohla dočkat, až se připojí k ostatním dětem na kluzišti.
Její mladší sestřička Zora tam seděla mlčky a tvářila se nedůvěřivě. Zdálo se, že ani zdaleka není přesvědčená, že přivázat si obrovské nože na nohy a stoupnout si na zamrzlý rybníček bude zábava. Nebo že je to dobrý nápad.
„Tati,“ ozvalo se volání z domu Gamachových.
„Oui?“
Daniel, vysoký a robustně stavěný, stál na přední verandě v džínách a kostkované košili a mával mobilním telefonem.
„Někdo ti volá. Z práce.“
„Můžeš říct, ať nechají vzkaz, s’il te plaît?“
„Zkoušel jsem to, ale zřejmě je to důležité.“
Armand se postavil a na bruslích mu to trochu podklouzlo. „Znělo to, že ten člověk panikaří?“
„Non.“
„Můžeš mu říct, že teď mám sám na práci něco důležitého a že mu zavolám za dvacet minut?“
„D’accord.“ Daniel zmizel uvnitř.
„Neměl by to vzít Jean Guy?“ navrhla Reine-Marie, která se také postavila a na bruslích byla mnohem jistější než její manžel.
Podívali se ke stráni nad vesnicí. Jejich zeť Jean Guy Beauvoir se ploužil se svým synkem zpátky na vrchol svahu. Jean Guy táhl nové boby, které Honorému nadělil Père Noël.
Při své úplně první jízdě se chlapeček tiskl k tatínkovi a celou cestu ječel. Řval nadšením. Za nimi skákal Henri, německý ovčák Gamachových.
Řítili se z kopce kolem Nového lesa, kolem kostelíka svatého Tomáše, kolem kamenných, cihlových i dřevěných domků. Jen aby se celí rozesmátí vyklopili do měkkého sněhu na návsi.
„Tvůj vnouček tedy má plíce,“ poznamenala Clara Morrowová, která se svou nejlepší kamarádkou Myrnou Landersovou stála před Myrniným knihkupectvím a obě si zahřívaly ruce o grog.
„Zdá se to jenom mně, nebo ve skutečnosti řval nějaké slovo?“ zeptala se Myrna.
„Non,“ opáčila Reine-Marie rychle, ale kamarádce se do očí nepodívala. „Jenom ječel.“
Právě v tu chvíli vzduch zase naplnil pronikavý jek, jak se Honoré s tatínkem pustili znovu z kopce dolů.
„To je můj kluk,“ prohlásila stará básnířka Ruth, která seděla na lavičce mezi Florence a Zorou s brebentící husou Rózou v náruči.
„Co to Honoré říká, dědo?“ zeptala se Florence.
„Zní jako Róza,“ usoudila Zora. „Když dělá fu–“
„Řeknu ti to potom,“ odpověděl Armand a probodl pohledem Ruth, která se pochechtávala, zatímco Róza brblala svoje fuck, fuck, fuck a tvářila se samolibě. Ale to husy dělají často.
Róza a Armand se na chvíli vzájemně měřili pohledem. Armand zamrkal jako první.
Následujících několik minut on a Reine-Marie podpírali svoje vnučky, které klouzaly a potácely se na ledu. Byly to jejich první krůčky, z nichž se stane život plný bruslení. A jednou to naučí i svoje vnučky.
„Koukejte, koukejte!“ vykřikla Florence. „Koukněte na mě! Fffu–“