9788028400835

R enatě, Janě a B ernardovi. Těm, co mě mají přečteného.

U ž dávno.

Na suchu

Všechny důležité události v mém životě odstartoval rozvod, rozchod nebo

jiný rozkol či rozvrat. Což je nejspíš dobře, protože jinak bych teď neměl o čem psát, a pokud náhodou jo, nikdo by to nečetl. Podívejme se pravdě do očí – lidi milují drama. Rozhodně o něm rádi čtou.

Existují dokonce úplní degustátoři dramatu. Když se jim ho nedostává v potřebné míře, jednoduše si nějaké pěkné drama vymyslí, ponoří se do něj a hned je na světě líp. Najednou zase žijí. Cítí. Aspoň něco. Něco, co není prázdnota, naprostá duševní a emoční vyčpělost.

No, pro tyto fajnšmekry můj příběh není.

Obávám se, že jste si v dobré víře zakoupili knihu, která je velmi nezáživná. Nevypráví totiž o lásce na první pohled ani o vraždě, byť jsem k obému neměl během dospívání daleko. Popravdě řečeno moje dospívání bylo tak nevyrovnané – občas strašná nuda a občas nevýslovná muka –, že ani nevím, jak by se o tom dalo napsat vyrovnané, ucelené dílo.

Ale jestli máte trochu volného času a oči otevřené, jestli nepotřebujete, aby vám autor hned v anotaci vysvětlil, proč zrovna Závojnatky, pak věřím, že zklamaní nebudete.

Pravda.

Pravda je, že jsem si celej život něco vymýšlel, ale říkal vždycky jen PRAVDU. O vlastním světě, kterej nikdo nemohl vidět, protože každýho zajímá jen to nudný, trapný, prostě to, co se píše do životopisu, do rodnýho listu, do zdravotní karty, do žákovský knížky, na nákupní seznam. Nikdo není zvědavej na to, co je podstatný. Hlavně že se všichni zaklínaj populární formulkou – jsem autentický.

Mám-li to zhodnotit, řekl bych, že já jsem sám sebou. Asi až moc. A součástí mojí osobnosti byla vždycky spousta dalších osobností. Nechápal jsem, jak někomu může stačit jen jedna. Osobnost, role, identita… nazvěme to, jak chcete. Existuje dokonce výraz pro „lidi jako jsem já“, ale ten tu používat nebudu. Stává se z něj totiž sprostý slovo.

Lidská duše je jako dům. Obsahuje plno místností a ty je všechny objevuješ. Nebojíš se otevřít žádné dveře, prozkoumat to místo od sklepa po půdu, zatímco většina obyčejných lidí stráví svůj život zavřená na hajzlu.

To prosím pěkně pravil jeden velice moudrý muž. A nebyl to ani Paulo Coelho, ani dalajláma. Slibuju, že ho v pravý čas uvedu na scénu, ale teď budu ještě nějakou dobu sebestředně rozprávět sám o sobě. To kvůli tomu, že jsem nikdy nechodil na kurz kreativního psaní, jen k doktorce Lence Ptáčkové, dětské psycholožce. A ta horovala pro deníky.

Tvrdila, že zápisník myšlenek a denních aktivit je v každém věku skvělá pomůcka k seberozvoji. Nikdy jsem mu nepřišel na chuť. Myslím seberozvoji – deník jsem vzal

Na suchu 8 — 9

později na milost. Seberozvoj, ten nakonec vzal na milost mě, a tak vám tu teď můžu vykládat, jak se ze mě stal dospělý, ehm, muž. Ale ten deník si musím vzít k ruce.

Když tě baví psaní, tohle by se ti mohlo líbit.

Povídala Lenka. No nevím. Daleko víc než nucené reporty ze školy mě vždycky uspokojovalo… řekněme pokoušet se tu paní zas a znovu obalamutit.

Takže jsem si občas něco málo přikrášlil nebo rovnou vybájil a bavil se tím, jak paní psycholožka neumí odhalit sádrový odlitek v košíku pravých vajec. Občas jsem jí tam vložil i nějakou velikonoční kraslici a čekal, jestli ji objeví. Na to byla expert mamka. Většinou vyčmuchala všechno, co nebylo poctivé domácí vejce, ale kupodivu mě nikdy netrestala. Věděla, že realitu od fantazie neodděluju jako žloutek od bílku. A možná nějak vytušila, že bych se tím fabulováním mohl jednou živit, daleko spíš než omeletami. No jo, mami. Jenže já jsem hnilička. Neopeřený kuře, co se bojí vylízt z vlastní skořápky.

V určitém období života vám ještě leccos projde, protože máte neviňoučkou tvářičku a na náprsní kapsičce lyžařské bundy vyšitého medvídka s kytičkou za uchem. Právě v tomhle věku jsem všem sebejistě tvrdil, že se jmenuju Marco. A nejspíš jsem byl velmi přesvědčivý, protože jistá maminka prý na jedné třídní schůzce vyzvídala, jestli mám druhé křestní jméno a jestli pocházím z nějaké cirkusácké nebo kolotočářské větve. Možná jo, ve šťastnějším paralelním vesmíru. S lepším postavením planet, se zářivějšími hvězdami pro zářivější budoucnost.

Narodil jsem se roku 1993 jako vedlejší produkt oslav. Taková hodně opožděná kocovina, dalo by se říct. Mí

zploditelé museli mít ze vzniku nového českého samostatného státu fakt radost, že to tak roztočili. Jsem Váha s ascendentem ve Lvu, Venuší ve Štíru a Lunou v Rybách. Nic lepšího si snad ani nelze představit. Teda kromě toho, že by se Váha s ascendentem ve Lvu, Venuší ve Štíru a Lunou v Rybách jmenovala Ferdinand.

Jo, tohle mi zapsali do rodného listu. Protože disent vystoupil z ilegality. Protože Audience. Protože Ferdinand

Vaněk. Znal jsem i kluka, který byl za odměnu pokřtěn coby Havel, jako by nestačilo, že už takhle měl těžkej start do života, když ho máma tak nějak „zapomněla“ v porodnici. Klidně jsem se mohl jmenovat Havel já, kdybych se příhodně nenarodil na jeho svátek.

Většina dětí se těší, až si v dospělosti bude moct dělat, co bude chtít. Já se upínal k představě, jak den po svých osmnáctých narozeninách sebejistě nakráčím na matriku a s velkou pompou předložím úřednici krasopisně vyplněnou žádost o změnu jména. A příjmení. Nehodlal jsem si ponechat nic, čím mě obdařili lidé, ke kterým nemám vůbec žádný vztah. Nic je to nestálo, absolutně nic. A já se jejich ubohýho daru zřeknu.

Na svět jsem přišel jako F. K. Ef Ká! Prostě Evka. Jo, já vím. Mám divnej mozek. Uplynulo dvanáct let od chvíle, kdy jsem při svých osmnáctinách trapně louhoval zlomené srdéčko v alkoholu. Dneska slyším na jméno Ferdie. Proč jsem se rozhodl přijmout, kým mě chtěli mít úplně cizí lidi, to se mi snad povede vysvětlit na následujících stránkách.

Existuje přinejmenším šedesát rozličných způsobů, jak může vypravěč čtenáři sdělit, že je kukaččí mládě. Třeba: Milý čtenáři, jestlipak víš, že mezi adopcí a pěstounskou

Na suchu 10 11

péčí je zhruba tolik rozdílů jako mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím? Dovol, abych ti to osvětlil. Sám jsem totiž výpěstek náhradní rodinné péče, co byl před lety požádán o ruku. A tohle povídání je můj způsob, jak se poprvé v životě přihlásit k vlastnímu Já. Jak říct fikčním světům na shledanou. Ještě před dvěma lety bych se sám sebe zeptal: A proč bych to proboha dělal? No, vydržte, taky se k tomu dostanu. Snad.

Strašně nerad to píšu, je to fakt klišé, ale asi mi vážně nezbude nic jinýho než položit tu nejpitomější řečnickou otázku, která existuje: Odkud začít? Asi od začátku. To se prý osvědčilo a devět z deseti podprůměrných spisovatelů tento postup doporučuje. Zbytek dává přednost nelineárnímu vyprávění. Já nechci být zbytek.

Pochopitelně si vůbec nepamatuju, jak jsem se z kojeňáku dostal do děcáku. Nebo mám psát do dětského domova? Vlastně ani nevím, jaký název je korektní a společensky přijatelný. Jen si mlhavě vzpomínám, že s domovem to moc společného nemá, spíš tak s barevným a hezky vybaveným útulkem pro koťata, který by lidi jinak utopili.

Tisíckrát jsem si představoval, jak se to stalo, že mě matka po porodu nepoznala. Proč si myslela, že jsem cizí, a ne její. Možná prostě čekala obyčejnýho čápa, vránu nebo pošťačku, tak ji zmátl ten mořskej pták a mrtvá sardinka, kterou jí vyplivl do klína spolu se mnou. Já totiž přiletěl na křídlech albatrosa. A teď jeho mršinu nosím za trest kolem krku, přesně jako ten starej námořník v básni Samuela T. Coleridge. Protože jsem se rouhal, že se mi cílová destinace nelíbí.

Podle všech dostupných informací to bylo hodně dlouhý a vyčerpávající entrée. Dodnes se mi občas zdávají dost

hnusný sny, ve kterých se snažím proplazit, protlačit hrozně úzkým skalním tunelem. Skoro se do něj ani nevejdu rameny. Nemůžu vpřed ani vzad, mám hrůzu z toho, že jsem tu uvízl navždy a pomalu umřu…

Moje matka by radši ze skály skočila. Možná sama nikdy žádnou neměla – nikoho, o koho by se opřela. Těžko říct, co přesně se stane v mozku, když se konečně prokutáte ven a zjistíte, že nejste chtěný. Nejspíš vás nenapadá nic, nemáte jedinou myšlenku, protože jste stihli poznat jen rozdíl mezi tmou a světlem, teplem a zimou. Znáte chlácholivý rytmus srdce, škrundání tekutin, tlumené zvuky jiných lidských bytostí. Jeden hlas slýcháte mnohem častěji než jiné a naplňuje vás podivuhodným, blaženým pocitem. Tenhle hlas a pocit jsou součástí vaší existence, jsou přímo vámi. Neoddělitelné a nezpochybnitelné. Vaše první identita. No a já tu svoji ztratil.

Mamka říká, že když si mě s Rudou přivezli, neuměl jsem si hrát. Na to si nevzpomínám. Zato si matně vzpomínám na Vojtu. Byl to můj kamarád v děcáku. Jenže za ním začali jezdit dva moc hodný lidi, trávili čas jenom s ním a později si ho brali i k sobě domů na noc, na víkend… a já tak trochu žárlil, možná trochu víc… a když si sbalil věci, aniž by se rozloučil, ani se mi po něm moc nestýskalo.

Vztahy jsou prostě na prd, protože dřív nebo později se každej vypaří. K tomu jsem nedošel rozumem, jako se

to občas stane v dospělosti, když dostanete třetí kopačky. V dětství to není dobrovolný rozhodnutí. Dokonce ani nutnost. U mě to zkrátka bylo přirozený vyústění.

Některý děti proto budují pevný vztahy aspoň s hračkami. Já moc nelpěl ani na nich, rozhodně teda ne na těch „erárních“, protože vesměs patřily všem, stejně jako jsme my tak nějak „patřili všem tetám“. Ano, měl jsem i nějaký vlastní majetek. Auta, pár plastových zvířátek a taky méďu na muchlání, ale často jsem je ničil.

Nevděčnej spratek, řeknete si nejspíš a zavřete knihu, protože nesplnila vaše očekávání. No, když jsem byl malej, dost mě to trápilo. Že asi nejsem takovej, jakej bych měl bejt. A tak jsem utíkal.

Nejspolehlivější schovka je vlastní fantazie a nejlepší kamarádi jsou ti imaginární nebo knižní. Když nám tety četly, byl jsem v sedmém nebi. Jinými slovy jinde než v útulku pro nechtěná koťata. Vím, že plno lidí utíká do smyšlených příběhů a následuje králíky do jejich nor, aby na chvíli odlepili aspoň myšlenky od země, když už to těma plochýma nohama nejde. V tomhle jsem nebyl nijak výjimečný dítě, možná snad jen v té touze naučit se co nejrychleji písmenka, princip jejich spojování do slov, abych nemusel čekat na předčítačku. Byl jsem Alenka i Králík zároveň. Alenka Panenka. Napsal jsem Ježíškovi, že si přeju princeznu Barbie. To jsem udělal jen jednou. Pak jsem pochopil, že kluci si s bárbínama ani s kočárkama nehrajou. Nebo spíš… neměli by. Tak jsem byl hodnej chlapeček, zvlášť poté co jsem dostal hodně špatnej „feedback“ od ostatních dětí. Mý souputníci uměli bejt dost krutý, když dostali šanci ventilovat svoje frustrace na chvíli ven místo dovnitř. Ostatně ani já nebyl jinej.

Tehdy s námi žili tři sourozenci. Nejstaršímu bráchovi bylo už osm, prostřední ségře sedm a nejmenšímu klukovi šest. Děti jak schůdky, rodiče asi nechodili do práce a jinou zábavu než množení neznali. Jejich potomci museli být hodně po nich, protože už v tak útlém věku se připravovali na zřejmě jediný životní úkol, který je čekal – plození. Totiž ne že by tušili, jak taková reprodukce probíhá od samého začátku, ale rozhodně věděli, odkud se berou mimina. Z nějakého důvodu jim porod připadal nesmírně zajímavý a zřejmě cítili nutkavou potřebu si stále dokola přehrávat ten svůj.

Většinou rodila holka – zpod trička vytlačila polštář, který jeden z bratrů ihned zaměnil za panenku nebo plyšáka. Stávalo se ale, že roli rodičky převzal i nejmladší bratr.

Nevím přesně, jak dlouho to takhle praktikovali, ale pamatuju si den, kdy s tím museli přestat. Byl to den, kdy si nejmladší, šestiletý Erik vzal k „porodu“ sestřinu kytičkovanou sukni.

„Jak se jmenujete, maminko?“ zeptala se Monička nejmladšího brášky.

Jejich hra byla s každým opakováním sofistikovanější. Erik jí sdělil nějaké ženské jméno. Už si nepamatuju jaké, třeba: „Jitka Horáčková.“

Monička v roli porodní báby nehnula ani brvou. Ohmatávala Erikovi, totiž Jitce, polštář pod trikem a zkušeně vsunula ruku pod volánkovou sukýnku.

Nejstarší Dominik zatím zaujal místo po boku své „ženy“ jakožto starostlivý otec. Tvářil se chrabře a s tichým

„No no, bude to dobré“ poklepával Erikovi na rameno.

Monička zatím svědomitě pracovala. „Tak se pěkně uvolněte, paní Horáčková, a zhluboka dýchejte. Miminko tu bude každou chvíli.“ Na suchu 14 15

A skutečně. Bylo tady každou chvíli. Během hodiny stihla paní J. H. slehnout snad šestkrát.

Když tlačila posedmé, ozval se chlapecký hlásek: „ERIK MÁ SUKNI!“ A výbuch smíchu.

Když ležíte s roztaženýma nohama na zádech a sourozenec z vás tahá polštář, moc toho nezmůžete, abyste získali zpět svou důstojnost. Takže Erik jen zrudl a snažil se vyškrábat na nohy.

„Ne ne!“ ječel s gumou sukýnky stále pevně utaženou kolem pasu.

„Erik je holkaaa! Erik je holkaaa!“ posmíval se mu podobně starý chlapeček, který sám musel mít svých vlastních traumat jako ježek blech. Stočit se do klubíčka, aby to druhého co nejvíc bolelo, až se nás dotkne, a nechat všechny ty malé kousavé potvory vyskákat ven.

„Můžu bejt holka, když budu chtít!“ zaprotestoval Erik, zrudlý, jako by ho poštípal celý bleší cirkus.

„Ne, nemůžeš!“ zpražil ho starší bratr. Ten samý, který se ještě před minutou rozplýval nad svým prvorozeným plyšovým krokodýlem.

Nejsem na to vůbec pyšný, ale přidal jsem se k ostatním. Prostě síla smečky.

Připlížil jsem se k Erikovi zezadu a sestřinu sukýnku mu strhl. Bohužel se mi povedlo svléknout mu i bavlněné punčochy a trenýrky a obávám se, že přesně to jsem měl tehdy v úmyslu. Celá skupina se teď smála Erikově malému bimbasovi. Což ale nebylo to nejhorší.

Musím přiznat, že se mi o tom nepíše snadno. I já to párkrát slíznul za to, že si chci hrát s holkama, takže spíš jsem měl s Erikem soucítit, ne mu ještě víc ubližovat. Dneska bych ho běžel zachránit, jenže tenkrát…

Možná by někoho napadlo, že Erik měl přece dva starší sourozence, tak proč se ho nezastali. No jo. Ona se totiž dost blbě projevuje nějaká empatie, když jste se ji vlastně neměli kde naučit.

Takže tam Erik jen stál, obnaženej a pokořenej, zrazenej i vlastním bratrem. A ze samýho studu se počural. Teprve pak přiběhli dospělí. Dostal jsem vyhubováno a psycholog se mě na tu scénu později ptal, ovšem já mu byl schopný říct jen to, že Erik nikdy nebude holka, protože má pindíka.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejsmutnější? Podvědomí zřejmě vyhodnotilo, že máme s Erikem společného víc než jen bydliště.

Myslím, že právě tím okamžikem odstartovala moje éra pomočených matrací. Ráno co ráno jsem si před vypoulenýma očima všech dětí odnášel mokrý, páchnoucí pyžamko do umývárny. Asi to mělo bejt výchovný. Když ses počural, tak si to sám vypereš. Ale nevím. Jestli jsem si z toho máchání vlastních spodků v mýdlový vodě něco vzal, leda tak to, že draze zaplatím za veškerou slabost. Udržet moč mě to nenaučilo.

Když se vám všichni okolo celý týdny smějou, potřebujete se nějak uvolnit. Osvobodit od úzkosti z toho, že jste přikovaný k tomuhle životu, tomuhle tělu, tomuhle jménu, tomuhle místu… a nic jiného vás nečeká. A vy to vnímáte, jen to neumíte pojmenovat. Možná se to jednou naučíte. Ve třiceti. Když vám bude mamka nebo pěstounka každý večer číst a vy sami začnete někdy ve třetí třídě psát. Když se budete hodně snažit. Když vás psychoterapeutka přesvědčí, abyste si pořídli deník.

Na suchu 16 17

Ale když se neumíte vyžvejknout, vlastně ani nepochopíte, co se vám děje v hlavě, natož aby to pochopili druzí. Proto si tolik dospělých myslí, že dětský emoce jsou plochý a jednoduchý.

No, když si vzpomenu na ty svoje… Jo, asi trochu plochý byly. Dnes a denně jsem se snažil rozšlápnout je na placku jako brouka. A ty tvory ve svým podvědomí taky.

Ječel jsem, mlátil kolem sebe a dupal. Hnusnej, skákavej hmyz, co mě vysává! Nedá se jen tak chytit mezi palec a ukazovák, nemůžu ho zahubit, ale je tady. Jako blechy v bodlinách.

~Dana, Ruda a Táňa. No a taky Ráďa, ale ten už s nimi nebydlel. V roce 1998 k nim přibyl Ferdinand.

Nevím, jestli je to normální, nebo se ve mně už tenkrát projevovaly sklony, které mě předurčovaly ke kariéře v oblasti personalistiky (a které jsem úspěšně zazdil umanutou touhou stát se druhým Antoinem de Saint-Exupérym).

Tak či onak si moc dobře vybavuju, jak jsem se těch lidí zeptal, proč se rozhodli vzít si právě mě. Byla to jedna z prvních otázek, kterou jsem jim položil. Svý budoucí rodině. Zajímalo mě to. Nevěřil jsem, že mě chtějí jen tak. Nikdy vás přece nikdo nemůže mít rád jen tak. Musíte být hodný, to v první řadě. Oni přece nevěděli, jestli jsem hodný. Popravdě řečeno, tety jim o mně mohly vykládat spíš úplnej opak: Počurává se, rozbíjí hračky a šikanuje ostatní děti, milá paní. Toho si neberte.