Památce mých prarodičů
ČÁSTPRVNÍ DRUHÁTVÁŘ
Carlavěděla,žeserodičepohádají.Sotvavešladokuchyně,pocítilazávannepřátelstvíjakostudenývítr,kterýseproháněl ulicemiBerlínapředúnorovouchumelenicíapronikalaždo morku kostí. Málemseobrátila azasevyšlaven.
Bylonezvyklé,žebysehádali.Většinouseksoběchovaliláskyplně–ažmoc.Carlasevždyckycítilatrapně,kdyžselíbalipředcizímilidmi. Kamarádisimysleli,žejetodivné:jejichrodičetonedělali.Kdysito matceřekla.Tasepotěšenězasmála.„Denposvatběnásodsebeoddělila světováválka,“vysvětlilaCarle.BylarodiláAngličanka,třebažesetodalo sotvapoznat.„ZůstalajsemvLondýně,zatímcoonsevrátildoNěmecka anastoupildoarmády.“Carlasituhlehistorkuvyslechlaužmnohokrát, alematkujejíopakovánínikdyneunavilo.„Myslelijsme,ževálkapotrvá třiměsíce,jenžejsemhoznovuuvidělaažpopětiletech.Celoutudobu jsemsehotoužila dotknout.Te setoho nikdy dostnenabažím.“
Sotcemtobylostejnězlé.„Tvojematkajenejchytřejšížena,jakou jsempoznal,“prohlásiltadyvkuchynipředpouhýmipárdny.„Proto jsemsijivzal.Tonemělonicspolečnéhos…“Hlasmukleslamatkase spikleneckyzahihňala,jakobyCarlavjedenáctiletechnevědělanic o sexu.Bylototak trapné.
Ovšemobčassepohádali.Carlaužumělarozpoznatpříznakynadcházejícíhádky.A právěmělapropuknoutnová.
Rodičeseděliprotisoběukuchyňskéhostolu.Otecbyloblečenývponurémtmavošedémoblekusnaškrobenoubíloukošilíačernousaténovoukravatou.Vypadalelegantnějakovždycky,ikdyžmuvlasyustupovalyzčelaavestasepodzlatýmřetízkemkhodinkámmírněvzdouvala. Vobličejimělstrnulývýrazfalešnéhoklidu.Carlatenvýrazznala.Takhlesetvářil,kdyžněkdo z rodiny udělalněco,co ho rozhněvalo.
Vrucedrželtýdeník Demokrat,prokterýmatkapracovala.PodjménemLadyMaudpsalasloupekvěnovanýklípkůmzpolitickýchadiplomatickýchkruhů.Oteczačalpředčítat.„NášnovýkancléřAdolfHitler vstoupilnadiplomatickou scénuna recepciprezidentaHindenburga.“
Carlavěděla,žeprezidentjehlavastátu.Bylzvolen,alestálnadhandrkovánímkaždodennípolitikya jednaljakorozhodčí.Kancléřbylpředsedavlády.Hitlersesicestalkancléřem,alejehonacistickástrananeměla vReichstagu–německém parlamentu–většinu,atakostatnípolitické strany mohlynacistickéexcesykrotit.
Otecmluvilsnechutí,jakobymuselhovořitoněčemtakodpudivém, jako je stoka.„Vslavnostním fraku sezřejměnecítil dobře.“
Matkasenapilakávyavyhlédlazokna,jakobyjizajímalilidéspěchajícídopráce vrukavicíchas šáloukolem krku.Ionapředstírala, že je klidná,Carlaovšemvěděla,žejenom čekána svou příležitost.
SlužebnáAdastála upultuakrájela sýr. Položilapřed otcetalíř, ale tensihonevšímal.„PanaHitleraočividněokouzlilaElisabethCerrutiová,kultivovanámanželkaitalskéhovelvyslance,vrůžovýchsametovýchšatechlemovanýchsobolí kožešinou.“
Matkavždyckypsalaotom,comajílidénasobě.Říkala,žetočtenáři pomůže,abysijepředstavil.Samamělapěknéšaty,aledobabylazlá aonasiužrokynicnovéhonekoupila.Dnesránovypadalavtmavomodrýchkašmírovýchšatech,kterébylypatrněstaréjakoCarla,štíhláaelegantní.
„SignoraCerrutiová,židovskéhopůvodu,jezanícenáfašistkaasHitleremsipovídalidlouhéminuty.Neprosilaho,abypřestalvyvolávatnenávist k židům?“Otecodhodilčasopissbouchnutím nastůl.
A jeto tady, pomyslelasi Carla.
„Uvědomuješsi,žeto rozzuří nacisty,“poznamenal.
„Todoufám,“odpovědělamatkachladně.„Vden,kdyjepotěší,co píšu, spsaním končím.“
„Kdyžsenaštvou, jsounebezpeční.“
Vmatčinýchočíchsezablýsklhněv.„Neopovažujseměpoučovat, Waltře.Vím,žejsounebezpeční – protosestavímproti nim.“
„Jenom nevidím důvod, proč je dráždit.“
„TyjenapadášvReichstagu.“Otecbylzvolendoparlamentuza sociálnědemokratickoustranu.
„Účastnímserozumné debaty.“
Tohle jetypické,pomyslelasiCarla. Otecse chová logicky, opatrně, dodržujezákony.Matkamástylasmyslprohumor.Onseprosazujeklidnouúporností,onašarmemadrzostí.Nikdysespolunedohodnou.
„Nedohánímnacisty k tomu, abyšílelizuřivostí,“ dodalotec.
„Možnáproto,žejimmocnevadíš.“
Otcejejípohotováodpově dopálila.Zvýšilhlas.„Atysimyslíš,že je poškodíš vtipkováním?“
„Jásejimvysmívám.“
„Atímnahrazuješvěcnou argumentaci.“
„Jsempřesvědčená,žepotřebujemeobojí.“
Otecserozhněvalještěvíc.„Ale,Maud,copak nevidíš,ževystavuješ sebei rodinunebezpečí?“
„Naopak.Skutečnénebezpečíspočívávtom,žebysiznichčlověk nedělal posměch.Jakýživot by měly našeděti, kdyby sezNěmeckastal fašistickýstát?“
ZtakovýchřečíseCarledělalošpatně.Nesnášelahovory,žerodině něcohrozí.Životmusípořádpokračovatjakodosud.Přálabysi,abymohla věčněsedětkaždéránovkuchyni,srodičinaopačnýchkoncíchborovicovéhostoluaAdouukuchyňskéhopultu,zatímcobratrErikteprvedupe poschodechdolů,jako vždycky pozdě.Proč bysemělo cokoli měnit?
Přikaždésnídaninaslouchalapolitickýmhovorůmamyslelasi,že chápe,corodičedělajíajakplánujívytvořitzNěmeckalepšízemipro každého.Ovšemposlednídobouzačalimluvitjinak.Zdálose,žesi myslí,žehrozínějakéstrašnénebezpečí,jenžeCarlasineuměla dobře představit, oč jde.
„Bůhví,žedělám,cojevmýchsilách,abychHitleraajeholůzuzadržel.“
„Ajátaky.Jenžekdyžtodělášty,jsipřesvědčen,žejetoněcorozumného.“Matčinobličejztvrdlroztrpčením.„Akdyžtodělámjá,takmě obviňuješ,žeohrožuju rodinu.“
„Amámktomudobrýdůvod,“přikývlotec. Hádka teprve začínala, alevtuchvílipřišeldolůErik,přidupalposchodechjakokůňavklopýtal dokuchyněseškolníbrašnounarameni.Bylomutřináct,odvarokyvíc nežCarle,anahornímrtumuvyráželynevzhlednéčernéchloupky. KdyžbyliCarlaaErikmalí,pořádsispoluhráli;tydnyvšakminuly, aprotožeEriktolikvyrostl,předstíral,žejipovažujezahloupouadětinskou.Veskutečnostibylachytřejšínežonavědělaospoustěvěcí, kterým nerozuměl,třeba jako jsou měsíční cyklyžen.
„Co to bylozaskladbu,jak jsi hrálanakonec?“zeptalsematky. Ránoječastoprobouzelklavír. Bylotovelké křídloSteinway–zděděné,jakosamotnýdům,pootcovýchrodičích.Matkahrávalaráno,protože,jakříkala,pozbytekdnemámocpráceavečerjeužmocunavená. DnesránohrálajednuMozartovusonátuapaknějakoujazzovouskladbu. „Jmenuje se‚TigerRag‘,“odpovědělaErikovi. „Nechcešsýr?“
„Jazzje dekadentní,“prohlásilErik. „Neplácejhlouposti.“
AdapodalaErikovitalířsesýremaplátkysalámuaontozačaldo sebeházet.Carlapovažovalajeho způsobyzastrašné.
Otecsezatvářilpřísně.„Kdo ti vykládaltyhlenesmysly?“
„HermannBraunříkal,žejazzneníhudba,žetojejenčernošský rámus.“HermannbylErikůvnejlepšíkamarád;jehootecvstoupildo nacistické strany.
„Hermannbysitomělzkusitzahrát.“Otecpohlédlnamatkuatvář muzjihla.Matka senanějusmála.„Tvojemámaměučilapředmnoha letyragtime,alejáten rytmus nezvládl,“pokračoval otec.
Matkasezasmála. „Bylo to,jakokdyžučíšžirafujezditnakolečkovýchbruslích.“
Hádkaskončila,uvědomilasiCarlasúlevou.Začalasecítitlépe. Ulomilasi kousekčernéhochlebaa namočilahodo mléka.
Jenžete sechtělhádatErik.„Černošijsouméněcennárasa,“namítl vzdorně.
„Otompochybuju,“poznamenalotectrpělivě.„Kdybynějakýčernošskýchlapecvyrůstalvhezkémdoměplnémknihaobrazůachodil dodrahéškolysdobrýmiučiteli,mohlbynakonecbýtchytřejšínežty.“
„To jek smíchu!“protestoval Erik.
„To,cotátaříká,neníksmíchu,“vmísilasematka.Mluvilamírně, zlostsiužvybilanaotci.Te jíbylozunavenéhohlasuznátjenzklamání.„Jsiještěhloupýanevíš,očemmluvíš,stejnějakotonevíHermann Braun.“
„Aleárijská rasamusí být vyšší– myvládnemesvětu!“
„Tvojinacističtíkamarádineznajídějiny,“upozornilhootec.„V době,kdyNěmciještěžilivjeskyních,stavělistaříEgyp anépyramidy.Ve středověkuvládlisvětuArabové–muslimovéznalialgebru,kdyžse němečtíprincovéneumělianipodepsat.Srasoutonemánicspolečného.“
„Sčímtotedymáněco společného?“zeptalasezachmuřeněCarla.
Otecnanipohlédlsláskou.„Tojemocdobráotázkaatyjsichytrá holka,žesenatoptáš.“Přijehochválezářilapotěšením.„Civilizace stoupajíaupadají–Číňané,Aztékové,Římani–,alenikdoveskutečnostineví proč.“
„Dojezte,všichni,aobléknětesikabáty,“vyzvalajematka.„Užje nejvyššíčas.“
Otecvytáhlhodinkyzkapsičkyuvestyapohlédlnaněsezvednutým obočím. „Ještě nenípozdě.“
„MusímvzítCarlukFranckovým,“připomnělamatka.„Dívčíškola jedneskazavřená–nějakáopravakotelny–,atakCarlabudeuFriedy.“
FriedaFranckovábylaCarlinanejlepšíkamarádka.Jejichmatkybyly takénejlepšípřítelkyně.FriedinamatkaMonikabylavmládízamilovanádootce –ohromná legrace, kterou kdysi vyzradilaFriedinababička, potéco vypilapříliš mnoho sektu.
„PročnemůženaCarludohlédnoutAda?“zeptalseotec.
„Adaje objednaná k doktorovi.“
„Aha.“
Carlaočekávala,žeseoteczeptá,coAděje,alejenpřikývl,jakobyto užvěděl,avrátilhodinkydokapsy.Carlasechtělazeptat,alecosijí říkalo,abytonedělala. Vduchusipoznamenala, že sese svou otázkou musí později obrátit namatku.Vzápětína to zapomněla.
Nejprveodešelotec;obléklsidlouhýčernýpláš .PaksiEriknasadil čepici–conejvíc dozadu,takžemumálempadala;tohlebylnejnovější módnítrend mezijehokamarády– anásledoval otcezedveří.
CarlasmatkoupomohlyAděskliditzestolu.CarlaAdumilovala skorotakjakomatku.Kdyžbylamalá,Adaseonistaralaceloudobu, dokudnebyladost velká,abymohladocházetdoškoly;matkatotižpořádpracovala.Adadosudmanželaneměla.Bylojídevětadvacetažádná krasavicetonebyla,ikdyžmělakrásnýlaskavýúsměv.Minulýrokvlétě prožilamilostnýrománekspolicistouPaulemHuberem,alenevydrželo jim to.
Carlasmatkoustálypředzrcadlemvhaleaupravovalysipokrývky hlavy.Matkasidávalanačas.Vybralasitmavomodrýplstěnýklobouk skulatýmdýnkemaúzkoukrempou,jakýnosívšechnyženy; nasadila sihovšakvjinémúhlu,takževypadalelegantně.Carlasinatahovala vlněnoupletenoučepiciapřemýšlela,jestliněkdybudemítmatčincit pro styl.Matkasesvýmdlouhýmkrkemabradoualícnímikostmijako vytesanýmizbíléhomramorupřipomínalabohyniválky;vnitřněkrásná,toano,ale rozhodněžádnákrasavice.Carla měla stejně černé vlasy azelenéoči,alevypadalaspíšjakohezkápanenkanežjakosocha.Kdysi náhodouzaslechla,jakbabičkamatceříká:„Ztohotvéhoošklivéhokáčátka vyrostelabu ,uvidíš.“Carlapořád čekala,kdy setostane.
Kdyžbylamatkahotová,vyšlyven.Jejichdůmstálvřadědalších vysokýchpěknýchdomů večtvrti Mitte,bývalémcentruměstavybudovanémprovysokéstátníúředníkyaarmádnídůstojníky,jakobylCarlin dědeček,který pracovalvnedalekýchvládníchbudovách.
CarlasmatkoujelytramvajípoUnterdenLindenapakpřesedlyna rychlodráhuzFriedrichstrassedostaniceZoo.Franckovibydlelinaseverozápadním předměstíSchönberg.
Carladoufala,žeuvidíFriedinaotřirokystaršíhobratraWernera. Líbilsejí.NěkdysiCarlaaFriedapředstavovaly,žesekaždávdáza bratra té druhé,budoubydletv sousedícíchdomechajejichdětibudou nejlepšíkamarádi.ProFriedutobylajenhra,aleCarlatopotajíbrala vážně.Wernerbylpohlednýadospělý,netrochupraštěnýjakoErik. Figurkyotceamatkyspícívminiaturnímanželsképostelivdoměpro panenkyvCarliněpokojisejmenovalyCarlaaWerner,aletonikdonevěděl,dokonce ani Frieda.
Friedamělaještějednohobratra,sedmiletéhoAxela;jenžeAxelse
narodilsrozštěpempáteřeapotřebovaltrvaloulékařskoupéči.Žilve specializovanénemocnicinakraji Berlína.
Matkasicestoudělalastarosti.„Doufám,žetobudevpořádku,“ zamumlalaspíš jen tak pro sebe,když vystupovaly.
„Samozřejmětobudevpořádku,“ujistilajiCarla.„Krásněsito sFriedouužijeme.“
„To jsemnemyslela.Mluvím o tom,co jsemnapsalao Hitlerovi.“
„Hrozínámnějakénebezpečí?Tátamělpravdu?“
„Tvůjotecseobvyklenemýlí.“
„Cosenámstane,kdyby sena násnacisti naštvali?“
Matkananiupřeladlouhý,zvláštnípohled.„Božemůj,dojakého světajsemtěpřivedla?“povzdechlasi apak zmlkla.
Podesetiminutáchchůzedorazilykvelkolepévilevrozlehlézahradě.Franckovibylibohatí:FriedinotecLudwigvlastniltovárnunavýroburozhlasovýchpřijímačů.Napříjezdovécestěstáladvěauta.Velký nablýskanýčernývůzpatřilpanuFranckovi.Motorzarachotilazvýfukustouplmodrýopar.ŠoférRittervrajtkáchzastrčenýchdovysokých botstálsčepicívrucepřipravenýotevřítdveře.Uklonilseapozdravil. „Dobrýden,panívon Ulrich.“
Druhéautobylmalýzelenýdvousic.Zdomuvyšel drobnýmužsšedivýmvousemaneslkoženýkufřík.Kdyžnastupovaldomaléhoauta, dotkl sekloboukua pozdravil matku.„Toby mě zajímalo,co tu doktor Rothmanndělátakhlečasněráno,“poznamenalamatka sobavami.
Brzyseto dozvěděly.ZedveřívyšlaFriedina matkaMonika,vysoká ženasezáplavourusýchvlasů.Vbledémobličejisejízračilaúzkost. Místopřivítánízůstalastátpřímovedveřích,jakobyjimchtělazabránit vevstupu. „Frieda máspalničky!“oznámila.
„To jemi moc líto!“odpovědělamatka.„Jak jí je?“
„Mizerně.Máhorečkuakašle.AleRothmannříkal,žetobudevpořádku. Každopádněalemusí zůstat v karanténě.“
„Samozřejmě.Tysjeměla?“
„Měla– kdyžjsembylamalá.“
„Wernertaky–pamatujuse,žesestrašněosypal.Alecotvůjmanžel?“
„ILudijev dětství prodělal.“
OběženypohlédlynaCarlu.Spalničkynikdyneměla.Uvědomilasi, žeto znamená,žesFriedou ten den strávit nemůže.
Carlabylazklamaná,alematkaúplněotřesená.„Tenhletýdenjenáš časopisvěnovánvolbám–chybět nemůžu.“Vypadalarozrušeně.Všichni dospělítušiliněcozléhoohledněvšeobecnýchvoleb,kterésemělykonat příštíneděli.Rodičeseobávali,ženacistůmsemůžepodařitzískatplnou kontrolunadvládou.„Navícpřijedenanávštěvumojedávnápřítelkyně zLondýna.Přemýšlím,jestlibysenedalWalterpřesvědčit,abysivzal den volnaapohlídalCarlu.“
„Co kdybysmu zatelefonovala?“navrhlaMonika.
Telefondomaměljenmálokdo,aleFranckoviano,atakCarlasmatkouvešlydohaly.Přístrojstálnastolečkusdlouhýmatenkýmanohama hnedudveří.MatkazvedlasluchátkoanahlásilačíslodootcovykancelářevReichstagu,budověŘíšskéhosněmu.Spojilijiaonamuvysvětlilasituaci.Chvílinaslouchala,paksezachmuřila.„Náščasopisbude přesvědčovatstotisícčtenářů,abyvevolbáchpodpořilisociálnídemokracii,“naléhalananěj.„Skutečněmášdneskanapráciněcodůležitějšího?“
Carladokázalavytušit,jaktenhlespordopadne.Otecjimocmiluje, tověděla, ale zacelýchjedenáctletjejíhoživotasi jinacelýden nevzal nastarostanijednou.Otcovévšechjejíchkamarádekbylistejní.Muži takovévěcinedělali.Jenžematkaobčaspředstírala,ženeznápravidla, podle kterýchžijí ženy.
„Takjitedybudumusetvzítsseboudoredakce,“ukončilamatka telefonickýhovor.„Bojímsepomyslet,cobudeJochmannříkat.“Pan Jochmannbyljejíšéf.„Zrovnazafeministuhoovšempovažovatnelze.“ Bezrozloučenízavěsila.
Carlanesnášela,kdyžserodičehádali,adneskatobyloužpodruhé. Celýsvěttím znejistěl.Tyhlehádkyjiděsilyvíc nežnacisté.
„Tak poj ,“vyzvalajimatkaavykročila kedveřím.
Ani neuvidímWernera,pomyslelasi neš astněCarla.
VtuchvílisevhaleobjevilFriedinotec,růžolícímužsčernýmknírkem,energickýa veselý.Přívětivě matku pozdravilatasezastavila,aby snímprohodilapárzdvořilostí,zatímcomu Monika pomáhala dočernéhosvrchníku skožešinovým límcem.
Došelkúpatíschodů.„Wernere!“zavolal.„Jdubeztebe!“Nasadilsi šedýplstěnýkloboukavyšelven.
„Užběžím,užběžím!“Wernerseběhlposchodechjakotanečník.Byl vysokýjakootecas dlouhýmizrzavěplavýmivlasy byl ještě hezčí.Pod pažíneslkoženoubrašnu,zřejměplnouknih;vedruhédrželbrusle ahokejku.Navzdoryspěchusezastavil.„Dobréráno,panívonUlrich,“ pozdravilzdvořile.Pakpokračovalneformálněji.„Ahoj,Carlo.Sestra máspalničky.“
Carlacítila,žesečervená,ikdyžktomunemělažádnýdůvod.„Já vím,“hlesla.Snažilasevymysletněcovtipnéhoazábavného,alenicji nenapadlo.„Jáje ještěneměla,tak kní nemůžu.“
„Jájeměl,kdyžjsembylmalej,“informovalji,jakobytobyloužtak dávno. „Musím padat,“dodal omluvně.
Carlahonechtělatakrychleztratitzočí.Šlazanímven.Ritterpřidržovalzadnídveřeotevřené.„Cojetozaauto?“zeptalaseCarla.Kluci sevautechvždycky vyznali.
„Mercedes-BenzW10 limuzína.“
„Vypadápohodlně.“Zachytilamatčinpohled,napůlpřekvapený,napůl pobavený.
„Nechcete někamodvézt?“zeptalseWerner.
„To by byloprima.“
„Zeptám setáty.“Wernerstrčil hlavu do auta aněco říkal.
Carlazaslechlaodpově pana Francka.„Dobrá,alehonem!“
Otočila sek matce.„Můžemejet autem!“
Matkaváhalajenokamžik.NemělarádapoliticképostojepanaFrancka–dávalpenízenacistům–,zachladnéhoránaalenehodlalaodmítnoutsvezenívteplémautě.„Jetoodtebemoclaskavé,Ludwigu,“usmálase.
Nastoupily.Vzadubylomístopročtyři.Autosehladcerozjelo.„Předpokládám,žejedešnaKochstrasse?“prohodilpanFranck.Natétoulici večtvrtiKreuzbergmělasvásídlačetnávydavatelstvínovinaknižní nakladatelství.
„Prosím,nezajíždějsi.Leipzigerstrassestačí.“
„Sradostítěodvezuažzadveře–alenejspíšnechceš,abytětvoji levicovípřáteléviděli,jakvystupuješzautanadutéhoboháče.“Byloto řečenotrochu žertem,aletrochuostřejšímtónem.
Matkahoobdařilaokouzlujícímúsměvem.„Tynejsinadutý,Ludi–jen troškubuclatý.“Poplácalahopo přední části kabátu.
Zasmálse.„Koledovaljsemsioto.“Napětípovolilo.PanFranck zvedlmluvítko adalRitterovi pokyny.
Carlabylanadšená,žejevautěsWernerem,achtěla tohoconejvíc využítkpopovídánísisním,jennevěděla, očem mámluvit.Nejvícze všehochtělaříct: „Kdyžjsi starší,myslíš,žebysesmohloženit s černovlasouazelenookoudívkouasiotřirokymladší,nežjsity–achytrou?“
Nakonecukázalanabrusleazeptalase:„Mášdneskazápas?“
„Ne,jentréninkpo škole.“
„Najakémpostaveníhraješ?“
„Pravékřídlo.“
„Není to dostnebezpečný sport?“
„Není,když jsi rychlá.“
„Musíšbýt dobrýbruslař.“
„Docelatoujde,“odpovědělskromně.
Carlaznovupřistihlamatku,jakjipozorujesezáhadnýmúsměvem. Nevytušila,coCarlacítíkWernerovi?Carlasiuvědomila,žeseznovu začínáčervenat.
PakautozastavilopředškolouaWernervystoupil.„Nashledanou!“ rozloučil seaproběhlbránou dodvora.
RitterpokračovalpojižnímbřehukanáluLandwehr.Carlasedívala nanákladníříčníčlunypřevážejícízasněženéhromadyuhlí,kterévypadalyjakohory.Bylazklamaná.Zařídilasimožnost,jakstrávitsWer-
neremvícčasutím,ženaznačila,žebyserádanechalasvéztautem,apak ten časpromrhalařečmio hokeji.
Očemby sisním rádapovídala?Samanevěděla. „Četljsemtvou rubrikuv Demokratu.“ „Doufám,žesetilíbila.“
„Mrzelo mě,žepíšešneuctivě onašemkancléři.“
„Myslíš,žebynovinářimělipsátopoliticíchsúctou?“odpověděla matkavesele.„Tojeradikálnínázor.Pakbynacistickýtiskmuselpsát zdvořileo mémmanželovi!Toby sejimnelíbilo.“
„Samozřejměneo všechpoliticích,“odpovědělpodrážděněFranck. ProjelirušnoukřižovatkounaPotsdamerPlatz.Autaatramvajesoupeřilyskoňskýmipotahya chodci vchaotické vřavě.
„Nenílepší,abytiskmohlkritizovatkaždéhostejně?“nadhodila matka.
„Báječnýnápad,“přikývl.„Jenževysocialistižijetevnereálnémsvětě.Mypraktičtílidé víme,že Německonemůže žítz idejí. Lidémusejí mítchleba,boty a uhlí.“
„Plněsouhlasím,“přitakalamatka.„Mněsamotnébysehodilotrochuvícuhlí.Alechci,abyCarlaaErikvyrůstalijakoobčanésvobodné země.“
„Přeceňuješsvobodu.Tačlověkaš astnýmneudělá.Lididávajípřednostvedení.Jáchci,abyWerneraFriedaichudákAxelžilijednou v zemi,kteráje hrdá,disciplinovanáajednotná.“
„Aktomu,abybylajednotná,potřebujetemladégauneryvhnědých košilích,kteří mlátí staréžidovskékramáře?“
„Politika jedrsná.S tím nic nenaděláme.“
„Naopak.Tyajájsmevůdci,Ludwigu,ikdyžkaždýsvýmzpůsobem. Zodpovídámezato,abypolitikabylaméněhrubá–čestnější,rozumnější,méněnásilná.Kdybychomnatutozodpovědnostrezignovali,neplnili bychomsvou vlasteneckoupovinnost.“
PanFranck senaježil.
Carlatohoomužíchmocnevěděla,aleuvědomovalasi,ženemají rádi,kdyžježenypoučujíojejichpovinnostech.Matkadneskaráno určitězapomnělaotevřítpřívodosobníhošarmu.Ovšemnapruženíbyli všichni. Nadcházejícívolby držely vnapětí každého.
AutodorazilonaLeipzigerPlatz. „Kde timůžuzastavit?“ zeptal se chladněpanFranck.
„Hnedtady,tobudeprima,“odpovědělamatka. Franckpoklepalnaskleněnoupřepážku.Ritterzabrzdilaspěchal otevřítdveře.
„Doufám,žeseFrieděbrzyudělálíp.“
„Děkuju.“
Vystoupily aRitterzavřeldveře.
Doredakcetobyloodtudještěněkolikminutpěšky,alematkauž očividněnechtělavautězůstat.Carladoufala,žesematkanebudespanemFranckempořádhádat.Mohlabypakmítproblém,kdyžbyse chtělavídatsFriedouaWernerem.To by nesnesla.
Nasadilyostrétempo.„Prosímtě,snažsevredakcichovathezky,“ nabádalajimatka.NáznakupřímnéprosbyCarludojal;zastydělase,že matcepřidělávástarosti. Rozhodlase,žesebude chovatdokonale.
Cestousematkapozdravilasněkolikalidmi:svůjsloupekužpsala, cosiCarlapamatuje,amezinovinářibylaznámá.Všichnijinazývali anglicky„ladyMaud“.
Nedalekobudovy,vekterésenacházelaredakce Demokrata,zahlédly někohoznámého:seržantaSchwaba.Bojovalsotcemzasvětovéválky apořádnosilpovojenskunemilosrdněsestřiženévlasy.Poválcepracovaljakozahradník,nejprveuCarlinadědečkaapozdějiuotce;jenže ukradlpenízezmatčiny peněženkyaotechovyhodil.Te mělnasobě ošklivouvojenskouuniformuhnědokošiláčů–členůnacistickýchúderných oddílů SA;nebylito vojáci, alenacisté,kteří dostali pravomoc pomocných policistů.
„Dobrýráno,panívonUlrich!“zvolalSchwabhlasitě,jakobysevůbecnestyděl,žejezloděj.Ani senedotkl čepice.
Matkachladněpřikývlaaprošlakolemněj.„Tobymězajímalo,co tudělá,“zamumlalaznepokojeně,když vcházelydovnitř.
Časopiszabíralprvníposchodímoderníkancelářskébudovy.Carla věděla,žedítětunebudevítané,adoufala,žedojdoudomatčinykanceláře,anižjeněkdouvidí.JenženaschodechpotkalypanaJochmanna. Byltopodsaditýmužstlustýmibrýlemi.„Cojetohle?“zabručelscigaretou v ústech.„My tu te mámemateřskouškolku?“
Matkanajehohrubostnereagovala.„Přemýšlelajsemotom,cojste onehdyříkal,“prohodila.„Jaksimladípředstavují,ženovinařinaje úchvatné povolání,a vůbecnechápou,kolik to vyžadujetěžkédřiny.“
Zachmuřil se.„Tojsemříkal?No, rozhodnětojepravda.“
„Takjsempřivedladceru,abynavlastníočividěla,jaktoveskutečnostivypadá. Myslím, žetobude dobréprojejívzdělání,zvláš jestli se jednoubudeživitpsaním.Onávštěvěudělávetříděreferát.Bylajsemsi jistá, žebudetesouhlasit.“
Matkasi tovšechno právěvymýšlí,alezní topřesvědčivě,pomyslela siCarla.Málemtomusamauvěřila.Přívodšarmubylkonečněotevřen.
„Nepřijede vám dneskanějakádůležitánávštěvazLondýna?“vzpomnělsiJochmann.
„Ano,EthelLeckwithová,aletojedávnápřítelkyně–znalaCarlu jako miminko.“
Jochmannsetrochuuklidnil.„Hmmm.Takžezapětminutmáme redakční poradu, jen cosi skočím pro cigarety.“
„Carlavámjepřinese.“Matkaseobrátilakní.„Otřidomydálje trafika.PanJochmannmárádznačku Roth-Händle.“
„Hm,tomiušetřícestu.“JochmannpodalCarlejednomarkovou minci.
„Ažse vrátíš,“řeklajímatka,„najdešmě nahoře,hned vedlepožárníhohlásiče.“OdvrátilaseauchopilaJochmannadůvěrnězapaži.„Myslím,ženašeposlednívydáníbylosnadzatímvůbecnejlepší,“poznamenalacestou do schodů.
Carlavyběhlanaulici.Matkapoužilasvoutypickousměsdrzosti aflirtu,atakjítoprošlo.„Myženymusímenasaditvšechnyzbraně, kterémáme,“říkávalaněkdy.Kdyžsenadtím Carlazamyslela,uvědomilasi,žektomu,abyzpanaFranckavymámilasvezeníautem,použila matčinutaktiku.Třebajenakonecjakomatka.Protosemožnánani matka tak podivněusmívala:vidělasebesamupředtřicetilety.
Vkráměbylafronta.Jakobysikupovalazásobykuřivanadnešníden polovinaberlínskýchnovinářů.NakonecCarladostalabalíčekRoth-Händleavrátilasedobudovy Demokrata.Požárníhlásičnašlasnadno–bylatovelkápákaupevněnánastěně–,alematkavkanceláři nebyla.Bezpochybyodešlanaturedakčníporadu.
Carlasevydalapochodbě.Všechnydveřebylyotevřenéavětšina místnostízelaprázdnotou,ažnapáržen,patrněpísařekasekretářek. Vzadníčástibudovysezarohemobjevilyzavřenédveřeoznačené„Zasedacímístnost“.Carlazaslechlazvýšenémužskéhlasy.Zaklepalana dveře,alenicseneozvalo.Zaváhala,pakstisklakliku a vešladovnitř.
Místnostbylaplnátabákovéhokouře.Kolemdlouhéhostolusedělo osmnebodesetlidí.Matkabylamezipřítomnýmijedinážena.Když Carlazamířilakčelustolu,abypodalaJochmannovicigaretyavrátila drobné,všichnipřekvapenězmlkli.Tichovnívyvolalopocit,žesnad vcházetdovnitřneměla.
JenžeJochmannjí jen poděkoval.
„Prosím,pane,“odpovědělaaznějakéhodůvodusemaličkouklonila.
Mužisezasmáli.„Nováasistentka,Jochmanne?“zažertovaljeden. Pak užjíbylojasné,žejevšechnovpořádku.
Rychleodešlaa vrátila sedomatčinykanceláře. Kabátsi nesvlékla–bylatuzima.Rozhlédlasekolemsebe.Nastolestáltelefon,psacístroj a leželytuštosypapíruakopíráků.
VedletelefonuuvidělazarámovanoufotografiizachycujícíCarluaErikasotcem.SnímekbylpořízenpředněkolikaletyzajednohoslunečnéhodnenaplážijezeraWannsee,pětadvacetkilometrůodcentraBerlína. Otecmělnasoběšortky.Všichnisesmáli.Bylotoještěpředtím,nežErik začalpředstírat, žejedrsný avážnýmuž.
Jedinádalšífotografieviselanastěněaukazovalamatkushrdinou
sociálnědemokratickéstranyFriedrichemEbertem,kterýbylpoválce prvnímněmeckýmprezidentem.Tenhlesnímekpocházelzdobyasi předdesetilety.Carlaseusmálapřipohledunamatčinyneforemnéšaty snízkýmpasemanajejíchlapeckýsestřih:vtédobětomuselabýtvelká móda.
Napolicisknihamileželyadresáře,telefonníseznamy,několikcizojazyčnýchslovníkůaatlasů,alenickečtení.Vzásuvcepsacíhostolu našlatužky, několikerynovéspolečenskérukavičky,ještězabalené v hedvábnémpapíru,balíčekhygienickýchvložekazápisníksejményatelefonními čísly.
Carlanastavilanastolnímkalendářidnešnídatum,pondělí27.února 1933.Pakvložiladopsacíhostrojelistpapíru.Napsalasvéceléjméno: HeikeCarlavonUlrich.Kdyžjíbylopětroků,oznámila,žesejíjméno Heikenelíbí,achtěla, abyvšichnipoužívalijejídruhéjméno;kjejímu překvapení jí rodina vyhověla.
Každáklávesastrojezvedlakovovétáhlo,udeřilapřesinkoustovou páskunapapíravytisklapísmeno.KdyžCarlaneš astnounáhodou stiskladvěklávesynajednou,typovépákysezasekly.Pokoušelaseje uvolnit,alenešloto.Stisknutídalšíklávesytakénepomohlo:te tubyly třizaseklétypové páky.Zaúpěla:tak tohlejemalér.
Hlukzuliceodvedljejípozornost.Přistoupilakoknu.Středemulice pochodovaltucethnědokošiláčůa vykřikovalhesla: „Smrtžidům!Židi dopekla!“Carlanechápala,pročsetolikzlobínažidy,kteřívypadají úplněstejnějakokdokolijiný,jenmajíjinénáboženství.Polekaloji, kdyžspatřilavčelejednotkyseržantaSchwaba.Kdyžhootecvyhodil, bylojíholíto,protoževěděla,žebudetěžkohledatjinoupráci.VNěmeckushánělyprácimilionylidí:otecříkal,žejekrize.Alematkase zlobila:„Jakmůžememítvdoměčlověka,který krade?“
Jejichpokřiksezměnil.„Pryčsžidovskýmtiskem!“skandovali.Jeden znichněčímhodilanadveříchcelostátníchnovinserozprsklashnilá zelenina.PaksekeCarliněhrůzeobrátilikbudově,vekterésenacházela.
Odstoupilaodoknaavykukovalapodélokrajeokenníhorámu;doufala,žejinezahlédnou.Zastavilisepředbudovou,stáleskandovali. Jedenhodilkámen.ZasáhlCarlinookno,nerozbilho,aleonapřesto maličkovykřiklastrachy. Chvilkupoté vešladokancelářejednazpísařek,mladáženasčervenýmbaretem.„Coseděje?“zeptalaseapakvyhlédla zokna.„Ach,sakra.“
Hnědékošile vstoupilydo budovyaCarlazaslechladupot vysokých botnaschodech.Vyděsilase:co tu chtějí?
DomatčinykancelářevešelseržantSchwab.Spatřildvěženyazaváhal;pakzřejmědostalkuráž.Popadlpsacístrojaprohodilhozavřeným oknem.Carlaapísařkavykřikly.
Chodbouprocházelydalšíhnědékošilea vykřikovalyhesla.
Schwabsevřelpísařcepažiazasyčel:„Tak,miláčku,kdepakmáme trezor?“
„V místnostisarchivem!“odpovědělavyděšeně.
„Ukažmi to.“
„Ano, cokoli!“
Odvedlji zkanceláře.
Carlaserozplakala,alepak přestala.
Napadloji,abyseschovalapodstůl,aleváhala.Nechtělajimukázat, jaký mástrach.Cosi vjejím nitrujinutilo, abyjim vzdorovala.
Co mádělat?Rozhodlasevarovat matku.
Šlakedveřímarozhlédlasechodbou.Hnědékošilevcházelydokanceláříavycházelyznich,aleažúplněnakonecještěnedorazily.Carla nevěděla,jestlilidévzasedacímístnostimohlitenpovykslyšet.Rozběhla sepochodběconejrychleji,alezastaviljihlasitývýkřik.Nakouklado jednémístnostiaspatřila Schwaba,jaktřesepísařkous červenýmbaretem ařve:„Kdejeklíč?“
„Nevím,přísahám,žemluvím pravdu!“naříkalapísařka.
Carlutorozhořčilo.Schwabnemáprávostouženoutakhlejednat. „Nechteji, Schwabe,vyzloději!“zakřičela.
Schwabnanipohlédlsnenávistívočích,aCarlarázemdostalastrach desetkrátvětší.Paksejehopohledposunulnakohosizajejímizády. „Odkli tetuzatracenouholkuz cesty,“přikázal.
Někdo jizezaduzvedl.„Nejsimalážidovka?“proneslmužskýhlas. „Vypadáštak s těmačernejmapačesama.“
To ji zděsilo.„Jánejsemžidovka!“vykřikla.
Hnědokošiláčji odneslchodbouzpátky astrčil ji do matčiny kanceláře.Klopýtlaapadlana podlahu.„Zůstaňtady,“ zavrčelašelpryč.
Carlasezvedla.Nicsejínestalo.Chodbate bylaplnáhnědýchkošil a onasek matcenemohla dostat. Alemusípřecepřivolat pomoc.
Vykouklavenz rozbitéhookna.Nauliciseshromaž oval houflidí. Mezipřihlížejícímistálidvapolicistéabavilise.Carlananězavolala: „Pomoc!Policie,pomoc!“
Uviděliji arozchechtali se.
Tojirozzuřiloadíkyvztekunepoci ovalatakovýstrach.Znovuse podívalanachodbu. Pohledjí padlna požární hlásič na stěně.Natáhla seasevřelarukoje .
Zaváhala.Poplašnézařízenísenemápoužívat,pokudnenípožár, a cedulkana stěněvarovalapřed ošklivýmipokutami.
Přestozapáku zatáhla.
Chvílisenic nedělo.Možná ten mechanismus nefunguje.
Pakseozvalhlasitý,pronikavýzvuksirény,kterýstoupalaklesal a zaplnilrázemceloubudovu.
Téměřokamžitěsenaopačnémkoncichodbyobjevililidézezasedací místnosti.Jochmannbylprvní.„Cosekčertuděje?“zahulákalhněvivě, ažpřehlušilhoukání sirény.
„Tenhležidobolševickejplátekurazilnašehovůdceamyhozavíráme.“ „Vypadnětezmojípracovny!“
Hnědokošiláčhoignorovalavešeldovedlejšímístnosti.Ochvíli pozdějiseozvalženskýkřikarachot;zdálose,ženěkdopřevrhlkovový stůl.
Jochmannseobrátilkjednomuzezaměstnanců.„Schneidere –zavolejteokamžitě policii!“
Carlavěděla,žetonebudekničemu.Policistétuužjsouanedělajínic.
Matkaseprotlačilahoufemlidíarozběhlasechodbou.„Nestaloseti nic?“křičela.SevřelaCarludonáručí.
Carlanechtěla,abyjikonejšilajakodítě.„Nicminení,nebojse,“ zavrtělahlavouamatku odstrčila.
Matka serozhlédla.„Psacístroj!“
„Vyhodilihozokna.“Carlasiuvědomila,žejíte kvůlizaseklému mechanismužádnýmalér nehrozí.
„Musímeseodtuddostat.“Matkasebralazestolufotografii,popadla Carluzarukuaspěchalyzkanceláře.
Kdyžběželyposchodechdolů,nikdosejenepokusilzastavit.Před sebouspatřilydobřestavěnéhomladéhomuže–byltonejspíšjeden z reportérů–,jak drží jednoho hnědokošiláčev chvatu zahlavuavleče hozbudovy.Carlasmatkounásledovalydvojiciven.Zanimipřibíhala dalšíhnědákošile.
Reportéroslovildvapolicisty,kekterýmhnědokošiláčedovlekl.„Zatknětetohomuže,“požádalje.„Přistihljsemho,jakvredakcikrade. V kapsemu najdete plechovkusukradenou kávou.“
„Pus teho,prosím,“vyzvalho staršízpolicistů.
Reportér hnědoukošili zdráhavěpustil.
Druhýhnědokošiláčsepostavil vedlesvéhokolegy.
„Jak sejmenujete, pane?“ zeptalsepolicista reportéra.
„JsemRudolphSchmidt,hlavníparlamentnídopisovateltýdeníku Demokrat.“
„RudolpheSchmidte,zatýkámvászanapadení policisty.“
„Nebu te směšný.Chytil jsemhopři krádeži!“
Policista kývlnaoba hnědokošiláče.„Odve te hona stanici.“
PopadliSchmidtazapaže.Zdálose,žesebudebránit,alepaksito rozmyslel.„Každýdetailtohotoincidentuseobjevívpříštímvydání našehotýdeníku!“varoval.
„Žádnýdalšívydání nebude,“ujistilhopolicista.„Odve teho.“
Dorazilhasičskývůzaznějvyskákaltucethasičů.Jejichvelitelstroze promluvil k policistům. „Potřebujemetu budovuvyklidit,“oznámil.
„Vra tesenahasičskoustanici,žádnýpožártunení,“řekljimstaršízpolicistů.„JsoutujenpříslušníciSAazavírajíkomunistickýčasopis.“
„Toměnezajímá,“odpovědělhasič.„Ozvalsealarmanašímprvním úkolemjedostatvšechnyven,ipříslušníkySA.Obejdemesebezvaší pomoci.“Zavedlsvémužedovnitř.
„Ach,ne!“vydechlamatka.Carlaseotočilaaviděla,jakmatkazírá nasvůjpsacístroj,kterýleželnachodníku,kamdopadl.Kovovýrámse odlomilaodhalilspojemezi klávesamiatypovýmipákami. Klávesnice byladeformovaná,válecnajednomkoncitrčeldoprázdnaazvoneček ohlašujícíkonecřádkyleželsmutněvedle.Psacístrojnebyldrahocenný předmět,alezdálose,žematcejedo pláče.
Hnědokošiláčiazaměstnancičasopisuvycházelizbudovy,odkudje vyhánělihasiči.SeržantSchwabsevzpíralavzteklekřičel:„Žádnej požár není!“Hasičihojen postrkovali dál.
VenvyšeliJochmann.„Neměličasnapáchatvelké škody–hasičije zarazili.Ten, kdospustilpožární hlásič, námprokázalvelkouslužbu!“ prohodilkmatce.
Carlamělastrach,žedostanevynadáno,žezpůsobilafalešnýpoplach.Te si uvědomila,žeudělalapřesněto, co semělo udělat.
Vzalamatkuzaruku.Tojakobymatkuvytrhlozchvilkovéhozáchvatusmutku.Otřelasiočirukávem–bylotonezvykléasvědčiloto otom,jakmocjeotřesená:kdybytoudělalaCarla,dostalobysejínapomenutí,žemápoužítkapesník.„Cote budemedělat?“Tohlematka nikdyneříkala– vždycky vědělaco dál.
Carlasipovšimla,ženedalekostojídvalidé.Bylatoženaasistejně starájakomatka,velmihezkáavyzařovalazníautorita;Carlebyla povědomá,alenedovedlajizařadit.Vedlenístálmužnatolikmladý,že mohlbýtjejísyn.Bylštíhlýanemocvysoký,alevypadaljakofilmová hvězda.Mělpohlednýobličej,málemažkrásný,jennosmělponěkud rozpláclý,deformovaný.Obanověpříchozívypadaliotřeseněamladík bylbledýhněvem.
Prvníseozvalažena,promluvilaanglicky.„Ahoj,Maud,“pozdravila; hlasbylCarlevzdáleněpovědomý.„Copaktyměnepoznáváš?“pokračovala.„JsemEthLeckwithováatohlejeLloyd.“
{II }
LloydWilliamsobjevilvBerlíněboxerskýklub,kdemohlzapárpencí hodinutrénovat.Nacházel se vdělnické čtvrtizvanéWedding,severně odměstskéhocentra.Cvičilskuželyamedicinbalem,skákalpřesšvihadlo,bušildoboxovacíhopytleapaksinasadilpřílbuadalsipětkol
vringu.Klubovýtrenérmunašelsparingpartnera,stejněstaréhoastejně velkéhoNěmce–Lloydbylboxervelterovéváhy.Německýchlapecměl pěknýrychlýúder,kterýsedostavovalzcelanečekaně,aLloydtopárkrát schytal,dokudsemunepodařilo soupeřesložit levým hákem.
Lloydvyrostlvdrsnéčtvrti,vlondýnskémEastEndu.Kdyžmubylo dvanáct,trpělveškolešikanou. „Mněsestalototéž,“ řeklmu tehdynevlastníotecBernieLeckwith.„Nejchytřejšíklukveškole,azasednesi natebetřídnígrázl.“Tátaježid–jehomatkamluvilajenomjidiš.Vzal Lloydadoaldgateskéhoboxerskéhoklubu.Ethelbylaproti,aleBernie nepovolil,což byloněco,co senestávaločasto.
Lloydsenaučilrychlepohybovatarozdávattvrdéúdery,ašikanování přestalo.Dopracovalsetakékpřeraženémunosu,takžeužnevypadal takmocjakohezkýkluk.Aobjevilvsobětalent.Mělrychléreflexy abojovnost,kterémuvringupomáhalyvyhrávat.Trenérbylzklamaný, žeLloydchcejítstudovatnaCambridgeskouuniverzitu,anikolinastoupit dráhuprofesionálníhoboxera.
Osprchovalse, vzalsinasebe znovuoblek, pakšel dodělnické hospody,dalsijednotočenépivoazačalpsátnevlastnísestřeMilliidopis oincidentushnědýmikošilemi.Milliemuzáviděla,žemůžejetsmatkounatucestu,aLloyd jí slíbil,žejíbudečasto psát.
DnešníranníšarvátkaLloydemotřásla.Politikuvnímaljakosoučást každodenníhoživota:matkabylačlenkouparlamentu,otecměstským radnímvLondýněaonsámpředsedallondýnskéodbočcelabouristické Ligymládeže.Jenžepolitikabylavždyckyjenpředmětemdebatování ahlasování–aždodnešníhodne.Ještěnikdyneviděl,abyuniformovaní zločincivyrabovalinějakouredakci,zatímcopoliciesúsměvempřihlíží. Tohlebylapolitikabezrukavičekajeho to šokovalo.
„MohlobysetohlestátvLondýně,Millie?“psal.Instinktivněsinejprvepomyslel,žene.AleHitlermělmezibritskýmiprůmyslníkyamajitelinovinobdivovatele.Předpouhými pár měsíciničemnýčlenparlamentusirOswaldMosleyzaložilBritskouuniifašistů.Podobnějako nacistéioniserádinaparovalivuniformáchvojenskéhostylu.Copřijde příště?
Dopsaldopisasložilho,paksevrátilrychlodráhoudocentraměsta. MělisesmatkousejítnavečeřisWalteremaMaudvonUlrich.Lloyd slýchaloMaudcelýživot.Maudajehomatkabylyvelicezvláštnípřítelkyně:Ethelzahájilasvůjpracovníživotjakoslužebnávokázalémdomě, kterýpatřilrodiněMaud.Pozdějispolečněpůsobilyjakosufražetky, zejménausilovalyodosaženívolebníhoprávažen.Zaválkyvydávaly feministickýlist Vojákovamanželka.Potomsepohádalykvůlipolitické takticeanavzájemseodcizily.
LloydsiživěpamatovallondýnskounávštěvurodinyvonUlrichovýchvroce1925.Bylomutenkrátdeset,dostnato,abysestyděl,že