jako blbej,
Český fotbalista Nguyen: Táta prchal z války, já zažil
Se 153 cm prorazil v basketu.
hrdý fanoušek Teplic a Litvínova:
moje koruna. Ústecký volejbalista inspiruje sikhy,
i ferratu, říká biker.
o rekordech, islámu, patologii
Nahý v lednici, zahrabaný v písku.
Trable s rozštěpem mě zocelily. Na internetu naslouchám i chytrolínům, přiznává Chaloupek ...............................
Hráči po opici, cinklí sudí. Groundhopper miluje dno
Fotbalistka o traumatu z dětství:
nezapomněla
Nabízeli i auto! Nejstarší hokejový rozhodčí Touš o tlaku, jizvách či Hlinkovi .......................................................... 115
Sběratel z Teplic: Modrý mauritius je Gretzky. Karet NHL má skoro 250 tisíc .......................................... 124
Přišel o nohu, získal tituly. A to jsem se chtěl zabít, říká vodní pólista ........................................................... 134
Český silák v kiltu dobyl Skotsko: Klábosil s královnou, princ Charles ho zval na lov ............................................ 143
Jako Fantomas jsem odvážnější. Až Jágr skončí, masku mu předám ......................................................... 155
Míč vyměnil slávista za mikrofon: Zpychl jsem a fotbal už neměl rád .................................... 164
Nehoda fotbalistku upoutala na vozík. Na nohy se zase postavím, věří v zázrak .................................................. 172
Česko-americký pár: Bezpečněji je tady, v USA po sobě střílí i děti ................................................ 180
Bohém Řízek válel za Teplice, prohýřil dva miliony, kvůli alimentům seděl .................................................... 190
Mažu tě, vole! Střihavka a Krulich o teplické hymně i gólu holínkou ..............................................................
Seno a vidle. Krotitel blšanských dluhů o Chvalovském i nepřízni sudích 208
Kriminalistu proslavily litvínovské maxi klobásy. Braly si je celé týmy, vzpomíná ........................................
Rozvod, má prohra. Voříšek o synech, bohu Nedvědovi i bláznivé dietě ......................................
Mexická liga v Chicagu? Na gangstery si neotvírat pusu, poznal český fotbalista .................................................. 235
Žlutá karta pro psa. Populární rozhodčí Jirků se svými šprýmy bavil i narážel .......................................
Hlinka byl parťák, jeho táta kariérista, vzpomíná první litvínovský kapitán Kýhos ........................
Masér Poustka: Nedvěd je velký člověk, nenechal by mě padnout ................................................
86 let a stále trenér. Mixa startuje na slivovici, říkají mu Mourinho .........................................................
Má zkroucené srdce, v něm fotbal. Bohém a herec Leoš Noha vypráví ...................................
ÚVOD
Sportumilci
Sport jako vášeň. Jako droga i lék zároveň. Náplň života, potěšení, poslání. Na vrcholku pyramidy se sluní hvězdná jména od Ronalda a Messiho přes McDavida s Jágrem až po Djokoviče či Woodse, ale co by byli bez tisíců a tisíců bezejmenných nadšenců tvořících podhoubí sportu, z něhož vzešli? Co by byli bez pěšáků sportu, bez nosičů vody, kteří jim umožnili vyniknout?
Co by byli bez fanoušků, obdivovatelů, bez pozornosti médií?
Kniha Příběhy (ne)obyčejného sportovního šílenství pojednává právě o sportumilcích. Povětšinou o lidech, pro které jsou branky, body, vteřiny vším. O lidech tvořících základnu sportovní pyramidy. Ve třiceti rozhovorech nahlíží do jejich života. Pátrá po jiskře, která v nich zapálila nadšení. Třeba v trenérovi, jenž vychoval olympijské modly ze zlatého hokejového Nagana. Nebo ve volejbalovém sikhovi, který nastupuje s turbanem na hlavě. A taky v muži, jenž se na sportovištích objevuje v masce Fantomase. I ve fotbalistce, kterou život neustále fackuje.
Ponořte se do třiceti případů, které jsou napsané životem.
Rozhovory vyšly v deníku MF DNES a na internetovém portále iDNES.cz Premium.
NAGANO? JÁ ŘVAL JAKO BLBEJ, VZPOMÍNAL KOUČ LEGEND VÁCLAV ČERNÝ
(únor 2013)
Foto: Ondřej Bičiště
Kdekdo by se rád vyfotil s naganskými hrdiny, ale Václav Černý to měl jinak: Naganští hrdinové se chtěli fotit s ním. S legendárním hokejovým trenérem, který vychoval mimořádnou generaci litvínovských spolužáků v čele s Robertem Reichelem, Jiřím Šlégrem, Martinem Ručinským a Robertem Langem. „Výjimečná třída. Říkali jsme si: Tohle se nebude opakovat dvacet let. Ale ono se to už asi nezopakuje nikdy v životě,“ říkal v roce 2013 v útulném panelovém bytě tehdy vitální sedmdesátník, studnice historek a dobré nálady.
Ještě dlouho po sedmdesátce vedl v hokejovém Litvínově ty nejmenší; nezmar! „My trenéři základny patříme do Guinnessovy knihy rekordů, je nám přes 200 let. Láďovi Kýhosovi 80, mně bude 72, Břízákovi asi 68. Ale mě to baví. Posílám děti čůrat, brečí, bolí je nohy. Tak si lehni! A on si na ledě lehne,“ vyprávěl kouč, který zemřel v prosinci 2022 ve věku 81 let. Ve vzpomínkách navždy zůstane jako muž, který pomohl vychovat zlaté hochy z Nagana.
Jací byli Reichel a spol.?
To byly úplně jiné děti! Výjimečná třída. Alby Reichel, Lang, Ručinský, Šlégr a další, zlatí kluci. Moji kluci! Krátce jsem měl i Růžičku a Petra Svobodu. Manželka říkala: Ty se staráš o pětadvacet dětí a na svoje dvě nemáš čas. Což je pravda.
V čem byla ta generace jedinečná?
Byla jiná než ty po revoluci. Za prvé v rodinách bylo strašně moc dětí, v téhle třídě snad jen dva jedináčci, Ivana Hlinky kluk a nějaký
Kubal. Jinak tři čtyři děti, nejmíň dvě. Pak se z toho dělaly výběry, my na nich měli i dvě stě prcků. Už jsi rozbil okno? Ne? Tak nemůžeš hrát hokej! Město žilo hokejem, i fabrika. Bylo to dobou.
V čem se změnila?
Děti neměly jiné zájmy než lítat venku. Dneska je maminky vyhánějí od počítače: Nechceš se proběhnout? Kluci uměli šplhat, házet, plavat, fotbal. Růča (Ručinský) byl výborný tenista, ve čtvrté třídě se musel rozhodnout. Vybral si hokej, má rád partu. Jinak mohl být druhý Lendl nebo Kodeš. Talent!
Jak dlouho jste je vedl?
Byla to moje první třída od třetí až do osmé. A rodiče, to byli parťáci. Bavilo se, kecalo, zpívalo po večerech, prča. I moje žena do revoluce jezdila. Pak už se Maruš nechtělo: Vždyť oni se hádají, ten neměl hrát, ten neměl dávat gól... Kluk si neumí zavázat tkaničku a rodiče ho vidí už jako profíka. Zato třeba paní Reichelová říkala: Kdyby aspoň jeden z nich se povedl. A oni oba! Martin pak zůstal v Německu, hrál za tamní nároďák. Ze druhé do třetí třídy vyrostl o 22 centimetrů. Klátinoha!
A Robert „Alby“ Reichel?
Já ho mám nejradši z těch kluků. Strašně skromný. Naštve mě, když lidi tvrdí: To jsou frajeři. Já říkám: Vy volové, to jsou obyčejní kluci, ba dokonce ještě slušnější a přijatelnější než kterýkoli z nás. Byli jsme s litvínovským výběrem v Kanadě, Alby už hrál za Calgary. Měli ho tam za Boha, byli z něj paf. Mě pozval na večeři, já říkal:
Jsi hodnej, ale nás je tu sedm. Není problém! Přivezli si nás k sobě, Karin udělala bifteky. Klukům zařídil slevu na nákupy. Mě vzali do zlatnictví a vybrali pro moji paní zlatý řetízek, že jí ho posílají.
Slavná hokejová třída, kterou vedl Václav Černý. Na snímku ze soustředění je kouč vpravo, vlevo Andrej Ručinský, který mu pomáhal. Vedle něj jsou dva z olympijských vítězů, Robert Lang a Jiří Šlégr. Z dětí šestý zleva stojí Robert Reichel, pod ním je Martin Ručinský. Foto: archiv trenéra
Dojalo vás to?
Ještě víc, když mě seznámil s koučem Davem Kingem. Musel tlumočit a bylo mu to trapný, protože pan King se zmiňoval o něm. Poděkoval mi, že jsem z něj vychoval slušného a dobrého hokejistu. To zahřeje a vynahradí všechny peníze.
Ani na další nedáte dopustit?
Jistě! Od Růči mám dres Montrealu. Napsal tam: Nejlepšímu trenérovi věnuje jeho žák. Lukáš Kašpar, mistr světa 2010, se chtěl se mnou vyfotit s pohárem. I Guma Šlégr. Bylo to první, co udělal, když sem přivezl Stanleyův pohár.
Kde jste objevili Langa z Teplic?
V Děčíně na Čokoládovém puku. Se starým Ručinským, se kterým jsem tu naši třídu dělal, se nám líbil. Kudrnatý černý hezký kluk, praváček, šikovný ruce jak na drátě.
A co Petr Svoboda, autor finálového gólu v olympijském Naganu?
Ježek měl hlody po starým Karlovi Svobodovi. Až mě jednou naštval. Našlapal jsem ho do bedny, zavřel jsem kabinu a hotovo. Karel, tehdy sekretář klubu, se ptal: Kde je Peťulda? Vem si ho, je v bedně! Jen co Petr navlíkl brusle, tak bejčil, i když šmajdal. Strašně hodnej kluk! Na soustředění nedostal dopis od rodičů, stěhovali se, neměli čas. Bůůůů. Rozbulel se. Třetí den už nám ho bylo líto, manželka napsala dopis za jeho maminku. Otevřel ho a zase: Bůůůů. Není od mámy, ona mi neříká Petříku, ale Peťulko!
Trenér litvínovských vítězů z Nagana s dresem od Martina Ručinského. Foto: Ondřej Bičiště
Viděl jste hned, že mají talent?
V šesté třídě jsme byli už tak známí, že přijela Československá televize. Založili jsme první sportovní třídu v republice. Natáčeli trénink, ptali se, zda talent poznám. Ano! říkám. A ty kluky jsem jmenoval. Bylo to do dětského pořadu Vlaštovka.
Ale tolik skvělých hráčů v jedné třídě, to je neobvyklé...
Jednou jsme vyžrali Kanaďanům jejich turnaj. Museli jsme ukázat pasy, že jsme všichni z Litvínova. Prý není možné, aby tolik dobrých hráčů bylo z jednoho města.
Jak pomohla hokejová třída?
Měli jsme výhodu, že do ní chodila i děvčata. Gymnastky, jedna krasobruslařka, která teď učí hokejisty bruslit. Frajeři se předháněli. Když se jelo na hory, Jirka Šlégr měl na ramenou šest lyží a odnášel je holkám z autobusu. Obětavý kluk.
Dělali také průšvihy?
Měli jsme dohodu, že když bude pětka nebo poznámka, nehrají. Ale já měl smůlu, tyhle dobré jsem potrestat nemohl. Většinou se dobře učili. My dávali 25 gólů, a když jsem viděl, že si už dělají prču, tak jsem je posadil na bidlo, ať pletou šálu. Pane Černý, kdy už budeme hrát? prosili. Tak jsem jim řekl: Běžte, ale každý střídání dva góly!
Neříkejte, že nelumpačili.
Za „vole“ se platila pokuta. Co já se jich naplatil! (smích) Řeknu příklad. Přijeli jsme do Vítkovic a šófa povídá: Pánové, už jsem jezdil s hodně sportovci, ale takové kluky jsem ještě nevezl. Já ani nevěděl, že jsou tam děti. Hodní byli! Zato já byl Venca Rámus. Trénovali jsme v hale a dole u tramvaje slyšeli, že je na ledě Venca Černý.
Byli výjimeční nejen jako hokejisté, ale i jako parťáci, že?
Kluci do toho byli zakousnutí. Partu drželi. Když už někdo hrál za áčko, ostatní chodili na severní tribunu za zábradlí a fandili.
Od prvopočátku bylo vidět, že chtějí něco dokázat. Nenechali se strhnout k ptákovinám. Naopak k sobě stáhli ostatní. Já říkal: Kluci, vycházíme z kázně a z pořádku. Když bude v kabině, v autobuse, na ubytování, tak bude kázeň a pořádek i na ledě. Když vám řeknu tisíckrát jednu chybu a vy ji opravíte, je to úspěch hlavně váš. A i když se otočíme zády, budete makat jak barevný. Člověk měl radost chodit na tréninky. Sami si vyprosili tabuli, malovali na ni, kdo kam pojede, systémy, taktiku, vymýšleli přesilovky.
Byl jste přísný?
Moje zásada: Ať je to syn mistra, nebo ministra – má na to, bude hrát, nemá na to, nemá nárok.
Vedl jste syna ministra? V představenstvu klubu byl i bývalý ministr průmyslu Petr Hojer.
Ano, jeho kluka jsem trénoval. Po sezoně pan Hojer přišel a říkal: Pane Černý, děkuju vám za syna. A jak mě slyšíte – pane Černý, ne soudruhu. Já: To si ze mě děláte srandu, vždyť nehrál! Ale to jste mě špatně pochopil, já jsem rád, že se mohl angažovat a nedělal lumpárny. Pane Hojer, omlouvám se vám. Od té doby jsem mohl říkat, že jsem trénoval syna ministra. Ale mně to bylo šumafuk. Pan Hojer byl ředitelem chemičky, jednou jsem po něm žádal prachy.
A on: Nezlobte se, já tam mám kluka, tak aby neřekli. Férový chlap.
Trénovali jste jinak než dnes?
Ve druhé ani třetí třídě jsme nehráli, jen trénovali. Učili se bruslit, bogny, vánočky, buřtíky, hrany. Malé děti nemají hrát, to je můj názor, možná zastaralý. Dneska neumějí bruslit, a chtějí hrát hokej.
Ve čtvrté třídě jsme dostávali nálože, 13 gólů od Liberce, 11 od Kladna. Ale třeba v osmé už jsme neprohráli zápas.
Jak jste se staral o náladu?
Samé průpovídky. Dej si facku a nešetři na síle. Půl včely, půl vola. Čumíš jak bagr na myší díru. Umíš plavat? Tak plav pro mlíko! Rádi na to vzpomínají. Napař si ruce v heřmánku, když měli tvrdý ruce. Když mu to utíkalo, vem si lepidlo na gumu, tak ho sháněli po městě...
Jak se rodily legendární přezdívky?
Třeba Alby Reichel. Když jsme jezdili na soustředění, vozil s sebou kulaté oplatky albertky. Měl zvlášť bágl na věci a zvlášť ruksak plný albertek. Od té doby byl Albertek. Jirka Šlégr byl strašně agilní, ale v té agilnosti pořád něco zapomínal. Ponožky, ribano, dres. Tak mu starej Růča začal říkat Gumo.
Byl jste i u toho, když Petr Nedvěd emigroval do Kanady.
V sezoně 1988/89 náš mladší a starší dorost dohromady reprezentoval Litvínov v Calgary. Kluci bydleli u Kanaďanů, kteří měli syna hokejistu. Petr Nedvěd byl shodou okolností sám. V devět ráno
jsme měli letět domů, v sedm sraz, nikde nikdo. Zavolali jsme těm, kde byl ubytovaný. Prý po něm zůstala jen prázdná místnost, vercajk nikde, otevřené okno. Asi jím utekl. Průšvih. A klika, že brzy přišla revoluce.
Václav Černý uměl poutavě vyprávět. Foto: Ondřej Bičiště
Hrál jste i vy hokej?
Už od žáků. Taky fotbal, v něm jsem to dotáhl do dorostenecké ligy. V jednom přípravném fotbale jsem ale přišel o koleno a kariéra skončila. Zkoušel jsem ještě hokej, nešlo to; deset let jsem nemohl udělat dřep. Pak jsem šel se starším synem na trénink hokejové přípravky, byl tam nějaký trenér Linhart. Co čumíš, vem si tepláky, hrával jsi tady, tak nám pojď pomoct. Začal jsem v sezoně 1968/69.
A nakoukl jste i do nejvyšší soutěže.
Když skončil Pepík Kollerů. Dostal to Zíma, zavolali mi, ať mu pomůžu. Přes Vánoce do konce sezony. Ale po půl roce jsem se málem rozváděl. Jezdilo se všude na tři dny. Že jsem nedělal áčko víc, toho nelituju. Já se u dětí tak pobavil! Kluky jsem bral jako kámoše. Říkal jsem: Snáz se říká ty vole než vy vole. Cítil jsem se pořád mladý.
I díky tomu jste ještě po sedmdesátce stále trénoval?
V roce 1991 mě Ivan Hlinka angažoval jako profíka. Už jsem nemusel do fabriky, byl jsem vyučený mechanik regulačních a měřicích přístrojů. Ale na tři měsíce jsem s trénováním skončil. I dnes koli-
krát slyším, že my trenéři u mládeže jsme na tři věci. Na nic, navíc a na ho... V roce 2005 tu byl tlak, že my starší už klukům nemáme co dát. Tak jsme se starým Kýhosem šli. Za pár dnů volal Reichel: Dozvěděl jsem se, co se stalo. Nechcete zpátky? Já na to, že chci mít klid, zahradu, Vánoce. Dal mi na výběr jakýkoli mančaft. Povídám, neexistuje, dokud u toho budou jistí lidé. Zaručil se, že po valné hromadě skončí. Tak mě přemluvil aspoň na základnu, ta ještě nehraje zápasy.
Jak jste vlastně prožil Nagano?
Já z olympiády měl horečky, vždyť tam byli moji kluci. Strašně jsem jim přál zlato. Podívejte, i teď mám husí kůži. (vyhrne rukáv) Ne že bych vzal auto a jezdil s vlajkou, ale vnitřně mě to strašně hřálo u srdce. Podílelo se na nich moře trenérů, ale i tak. Řval jsem jak blbej, když dal Ježek ve finále gól.
VÁCLAV ČERNÝ
(*1941 – †2022)
Rodák z Kopist u Litvínova. V Kralupech se vyučil mechanikem měřicích a regulačních přístrojů, pracoval v litvínovské chemičce. S manželkou Marií byli svoji celý život, tedy 60 let. Vychovali syny Jiřího a Václava. Hrával fotbal, kvůli zranění musel skončit, pak se dal na hokej. Jako trenér pracoval přes padesát let převážně u litvínovské mládeže; u chemiků byl dokonce prvním profesionálním trenérem u mládeže. Po sametové revoluci mu to nabídl legendární Ivan Hlinka, s nímž se kamarádil a navzájem se uznávali. Podílel se na výchově pozdějších olympijských vítězů z Nagana Roberta Reichela, Jiřího Šlégra, Martina Ručinského, Petra Svobody či Roberta Langa. Litvínovskou základnu vedl ještě po sedmdesátce.
ČESKÝ FOTBALISTA NGUYEN: TÁTA PRCHAL Z VÁLKY, JÁ ZAŽIL VE VIETNAMU RÁJ
(červenec 2015 a duben 2021)
Foto: Ondřej Bičiště
Jeho táta utíkal z vietnamského pekla, on tam po letech našel ráj. Žil svoji pohádku. Kluk z Litvínova, jak se Michal Nguyen tituluje, vyměnil trošku šedivý český fotbal za hodně barevnou asijskou exotiku. Za Vietnam, Thajsko a Malajsii. Po šesti letech si dovezl zlato i zlatíčka; kromě titulu a medailí i ruskou manželku a malou dcerku. „Když se nám Kiara narodila, byl to největší impulz k návratu domů. Chtěl jsem svoji dceru sdílet s rodinou, s mámou, tátou, ségrama. Není snadné mít rodinu a cestovat po celé Asii sem a tam,“ svěřil se usměvavý pohodář. V Česku býval fotbalovým pěšákem, dotáhl to do druhé ligy, v Asii se stal hvězdou, když dostal pozvánku do reprezentace Vietnamu.
Jak se opouští asijská pohádka?
Pro mě je domov Česká republika, Litvínov. Tady mám svoji rodinu, přátele. V zahraničí je to krásné, ale jak to má svá pro, tak i proti. I pandemie koronaviru v tom hrála roli.
Přistupují k ní jinak?
Podobně jako tady. Ve Vietnamu, kde jsem pobýval naposledy, je to hodně striktní. Když řeknou, že na měsíc všechno zavřou, opravdu zavřou a nikdo nikam nechodí. Jsou velmi disciplinovaní a čísla jdou dolů, mají minimálně nakažených. Fotbal se stopuje a znovu rozbíhá podle počtu nemocných.
Michal Nguyen našel v Asii nejen fotbalový ráj. Nakonec tam potkal i svou milou Annu, s níž
Našel jste si tam ruskou manželku Annu, jak se to přihodilo?
Když jsem hrál ve Vietnamu, potkali jsme se na party na pláži. Byla na dovolené, snažila se změnit svůj život. Zamilovala se, doufám. (smích) Pak jsem si ji vzal pod svá křídla a domů už se nevrátila. A ve Vietnamu se nám narodila Kiara.
Svatbu jste měli kde?
Na ambasádě v Malajsii. Bylo to rychlé. Přišel ambasador, řekl proslov, dali jsme si pusu, ťukli si šampáněm s mými třemi spoluhráči,
20
co mi byli za svědky, a odpoledne už jsem šel na trénink. V ten den manželka letěla do Ruska, protože jí končila víza a nám sezona.
Jak se tváří na život v Litvínově?
Má to tu ráda. Miluje přírodu, chodíme s malou na procházky.
Proč jste vůbec vyrazil za asijským dobrodružstvím?
Bylo mi pětadvacet, když mě trenér vietnamského nároďáku viděl v zápase Mostu ve Varnsdorfu. Dostal jsem možnost zkusit to v Asii a neváhal jsem. Taková šance se může objevit jednou za život. A popravdě, do Čech jsem se mohl vrátit kdykoli.
Věděl jste, že tady třeba zůstanete řadovým hráčem, zato ve Vietnamu můžete být hvězda?
Kdepak. V Mostě jsme hráli druhou ligu a vůbec mě nenapadlo, že hned první sezonu získám vietnamský titul, budu hrát asijskou Ligu mistrů a za reprezentaci. Pohádka. Kdo hraje za nároďák, je celebrita. Na prvním tréninku reprezentace bylo třicet novinářů a hned chtěli rozhovor. Vietnamci to úplně žerou. Fotbal je pro ně sport číslo 1, zbožňují ho.
Ale vietnamsky jste neuměl, nebylo to ze začátku trápení?
Samozřejmě. Je to úplně jiný svět. Moje máma je Češka, mám české zvyky, já tam předtím nikdy nebyl. Přijedete do Vietnamu, kde je sto milionů lidí, 35 stupňů Celsia každý den a úplně jiná mentalita. Tři čtyři měsíce jsem si hodně zvykal. Možná by bylo lepší, kdyby mě táta jako malého učil vietnamsky. Adaptace mohla být o něco rychlejší.
Co vám táta vyprávěl o Vietnamu a co jste pak zjistil na místě?
Povídal mi o dědovi a babičce, když tam žil. Ptal jsem se na fotbal, jaký tam je. On ho ve Vietnamu hrál, ale na amatérské úrovni. I on mi říkal: Zkus to. Vždycky se povídá: To je Saigon! Ale Saigon, teď Ho Či Minovo Město, je nádherné velkoměsto. Když jsme hráli v tátově rodném Vinhu, navštívil jsem strejdy a tetu.
Utíkal táta z Vietnamu?
Ne že by přímo utíkal. Během vietnamské války zemřel tátův bratr, a tak rodina měla nárok, aby jeden její člen odcestoval za lepším do Evropy. Nevědělo se, co bude ve Vietnamu, jestli se kvůli dlouholetému konfliktu zhroutí systém, byla tam bída. Babička s dědou vybrali mého tátu, kvalifikovali ho do nějakého systému a on se ocitl v Československu.
Co říkal o válce, do které se zapojily i Spojené státy americké?
Má nepříjemné vzpomínky. V noci nesměli ani rozsvítit, aby je nenašla letadla, přes den nemohli zapálit oheň, protože kouř by vystopovali. Jednou viděl na obloze padesát amerických letounů. V noci nakonec nespali doma, ale v bunkrech. Můj děda pomáhal armádě doplňovat zboží v přístavu a taky za tyhle zásluhy mohl jednoho syna poslat do Evropy. Měl tři, jeden, jak už jsem říkal, ve válce zemřel, druhý ji přežil. Můj táta v době konfliktu nebyl plnoletý.
Jak dlouho tu je?
Je ročník 1956, přišel mezi prvními v květnu 1974. Jeli vlakem čtrnáct dní přes Rusko! Říkám, tati, cos tam dělal? Spal. Ve Vítkovicích se tři měsíce učili češtinu a pak je rozházeli po továrnách. Po revoluci měl euroasijskou restauraci, teď si užívá důchodu.
Okouzlil vás Vietnam?
Určitě. Ekonomika šla strašně nahoru. Myslím, že jsou druzí po Číně. Pořád se staví, rozvíjí.
Jak na vás jako na polovičního Vietnamce koukali?
Oni byli trošku překvapení. Chceš tady hrát, jsi náš a neumíš ani slovo vietnamsky? Pro ně jsem viet kieu, to je označení pro Vietnamce, který žije v zahraničí.
Měl jste ve Vietnamu i kulturní vyžití?
Z Binh Duong jsem to měl hodinku taxíkem do Ho Či Minova Města. Je bláznivé. Má přes deset milionů lidí, jezdí tam sedm milionů motorek, hukot! V Ho Či Minově Městě je všechno od velkých
obchodních center po světové restaurace, divadla, muzea. Všude pro vás udělají první poslední.
Jaké památky jste navštívil?
Válečné muzeum s mojí sestrou a jejím manželem, přiletěli na dovolenou. Nejhezčí to bylo v zátoce Ha Long, která patří mezi památky UNESCO, tisíc vápencových skal vystupuje z moře, opravdu zajímavé. Hlavní město Hanoj se mi nejvíc líbilo večer, všechno mají krásně nasvícené. Díky fotbalu jsem procestoval vlastně celý Vietnam.
V Kuala Lumpuru s maminkou. Foto: archiv hráče
Zaskočil vás některý ze zvyků?
Koupání se slony v Thajsku na ostrově Ko Chang. Foto: archiv hráče
Je to úplně jiná kultura oproti té evropské. Všichni vstávají brzo, někteří už dokonce v pět ráno, a snídají to, co já bych měl k obědu.
Je normální, že si ráno dají teplou polévku, nebo dokonce i hovězí plátek masa s bagetou. Ale kvůli brzkému budíčku všichni chodí po obědě aspoň na hodinku spát.
A zaskočil jste vy Vietnamce?
Spoluhráče. Když jsem se pěkně oblékl, říkali mi, ať jim to z Česka přivezu taky.
Mladí Vietnamci v Česku říkají, že musí hodně poslouchat rodiče.
Jak tam funguje rodina?
Viděl jsem, že vietnamské děti jsou vychovávané tvrdou rukou. Kázeň je na prvním místě. A když na to mají podmínky, tak i dobrá škola.
Pocítil jste, že zemi vládne komunistická strana?
Ani moc ne. Všichni si dělají, co chtějí, a když je něco proti pravidlům, hned se o ně postará policie. Ale společnost je ve Vietnamu jiná než u nás. Oni jsou buď bohatí, anebo chudí, chybí střední vrstva.
S manželkou, taťkou a bratrem v křišťálově čistém moři na ostrově Redang v Malajsii.
Proč jste se neudržel v nároďáku?
Už je tam jiná generace, obměnilo se to. Když jsem měl šanci ukázat se novému korejskému trenérovi, byl jsem vykartovaný. Pak