Take one
Jmenuji se Marta amiluju svůj život. Přestože vněm téměř vše probíhalo úplně jinak, než jsem si kdysi vysnila. Jako malá jsem toužila žít ve Francii, ale bydlela jsem vNěmecku. Vpubertě jsem si přála být tlumočnicí, ale stala jsem se zpěvačkou. Vyrazila jsem do světa, abych se po letech vrátila domů anašla tady svoje dávno ztracené
štěstí. Toužila jsem alespoň po třech dětech, ale porodila jsem jednoho úžasného jedináčka. Můj život je jedna neuvěřitelná spirála, která se točí tam, kam se jí zachce.
Někdy je pružná aněkdy pěkně zatuhlá. Otáčí se amění. Apřesně tak to mám ráda.
Narodila jsem se jako druhé dítě mojí mamince Janě, která byla tanečnicí, můj táta
Petr byl zase úspěšným muzikantem alídrem kapely Olympic. Prožila jsem krásné dětství, smutnou pubertu adobrodružné dospívání. Acelou řadu senzačních zážitků, úspěchů, ale taky kopanců, vrcholů nebo pádů. Vždycky jsem se ale dokázala zvednout ashlavou vztyčenou šla dál. Nikdy jsem se nebála změn aráda jsem se dělila, prakticky ovšechno. Dokonce iosvoje radosti astrasti.
Tuto knížku jsem se rozhodla napsat hned zněkolika důvodů. Spadesátými narozeninami jsem přece jen začala tak trochu bilancovat. Probírala jsem se starýma fotkama, pročítala dávné dopisy avhlavě se mi roztančily vzpomínky. Uvědomila jsem si, že bych ráda svoje životní zážitky viděla sepsané na papíře. Kvůli své dceři, manželovi, rodině, přátelům, nebo pro ty zvás, milí čtenáři, kterým můj příběh dodá energii či „nahodí motor“.
Svoje vyprávění jsem pojala jako velmi osobní deník. Něco jsem krátila, někde se zase rozplývala vdlouhých souvětích. Přeji vám, ať vás výlet do mého života asrdce baví atřeba vněčem iinspiruje.
Moje první vzpomínky jsou spíš útržky nebo mlhavé záblesky. To je taková škoda! Lákalo by mě cestování časem. Mít možnost zaletět si na týden do doby, kdy jsem byla malá. Pomazlit se smámou, zablbnout sosedm let starším bráchou, lítat chvíli sklukama na chatě po poli nebo chytat ryby.
Vzpomínky na moje dětství jsou zalité sluncem. Je škoda, že jich mám tak málo. Aspoň na první roky mého života. Asi tu úplně nejstarší si vybavuji znašeho bytu na pražských Vinohradech. Bylo mi asi něco přes rok, protože jsem už uměla chodit.
Iběhat. Protože vté vzpomínce ječím autíkám od maminky, která se mě snaží chytit vobýváku za křeslem, abych neupadla. Druhá nejstarší vzpomínka je zložnice. Vidím šprušle mojí postýlky, ukteré stála lampa zdobená květinovým vzorem. Vidím, jak se skrz ně chci dostat zpostýlky ven.
Bydleli jsme na Vinohradech, vŠumavské ulici číslo 4. Do školky jsem chodila jenom rok, protože moje maminka se mnou byla dlouho doma. Chtěla si mě užít. Ostatní ve třídě už byli ostřílení školkaři ajá zelenáč. Museli jsme po obědě spát, což jsem nezvládala, ajá určitě trošku zlobila. Pamatuji si jen, jak tam sostatními dětmi ležíme pod peřinkou aděláme na sebe nějaké posunky. Učitelce se to samozřejmě nelíbilo ahubovala nás. Víc si ale ze školky nepamatuju.
Když mě máma vzala kzápisu do první třídy, měla jsem poprvé vživotě strach, že se mi něco nepovede. Že nebudu dost dobrá aže mě nebudou chtít vzít. Ale dopadlo to dobře apřijali mě. Do stejné školy už chodil imůj osedm let starší bráška. Občas jsme spolu bojovali. Musela jsem mu přirozeně lézt na nervy. On byl vpubertě ajá byla malá rozkošná ahodná holčička, na kterou se všichni usmívali. Doma mě trošku masil. Vzal mi třeba mého nejoblíbenějšího plyšáka, kterého mi přivezl táta znějakého koncertu. Pravděpodobně mu ho dala fanynka. To mi bylo fuk. Byl
to ten nejlepší plyšák na světě apořád ho, tedy JI, mám. Dala jsem jí jméno Filipka. Byla se mnou snad všude. Moje milovaná Filipka. Apřesně tu mi brácha jednou jen tak zplezíru hodil na skříň, na kterou jsem nedokázala vylézt. Brečela jsem avynadáno jsme pak dostali oba. Brácha ijá. Později jsme se iprali, ale spíš zlegrace.
Hráli jsme třeba hru na mrtvého vojáka vzákopu. Střídali jsme se, kdo je tím mrtvým vojákem. Šlo oto, že vzákopu jsou dva vojáci. Jeden je zastřelenej, spadne azavalí toho živého. Neměla jsem šanci se vyprostit, když na mně Péťa ležel. Šíleně jsme se utoho nasmáli. Blbli jsme spolu, ale taky jsme se uměli pořádně po sourozenecku poprat.
Jinak jsme si ipřes ten věkový rozdíl docela rozuměli adrželi spolu. Měla jsem křečka, kterému jsme říkali Hevík. Jméno dostal podle heavy metalu askoro bych se vsadila, že mu to jméno vymyslel brácha. Hudební rodina se prostě nezapře. Abráška měl vždycky plno nápadů. Jednou jsem Hevíka pouštěla proběhnout se po mém pokoji, ale on hned zalezl za skříň auž se nechtěl ukázat. Péťa mi ho pomáhal nějak vyprostit, ale ten křeček byl prostě přesvědčený otom, že je Robinson Džungarský aže mě nepotřebuje. Nechtěl vylézt anenechal se na nic nalákat. Problém byl vtom, že jsem druhý den odjížděla na dva týdny na školu vpřírodě. Aotom, že jsme Hevíka nenašli anevrátila jsem ho zpátky do terárka, jsem mámě nechtěla říct. Bála jsem se, že mi vynadá. Nechala jsem milého zlatého křečka za skříní aodjela. Bráška mi slíbil, že na něj dá pozor atřeba se mu ho podaří časem chytit. Už si nevzpomínám, ale myslím, že jsme mamince řekli, že Hevíka bude krmit právě Péťa. Aby máma na nic nepřišla. Jenomže samozřejmě přišla. Asi po týdnu mi na školu vpřírodě dorazil pohled zPrahy. Od maminky. Sjedinou větou:
NAŠLA JSEM HEVÍKA POLOMRTVÉHO HLADY VMÉ SKŘÍNI. MÁMA.
Prý vjejí skříni něco šramotilo. Odhrnula oblečení atam seděl. Už tak hrdej nebyl, protože měl hlad. Amaminka dostala skoro infarkt, když ho tam objevila.
Do školy jsem se vždycky strašně těšila. Teda přiznám se, že spíš za kamarády amezi lidi než na učení. Bavilo mě být vtom ruchu. Vědomosti mi lítaly do hlavy podle mého každodenního rozpoložení. Prostě jsem buď byla super studentka, nebo líná žačka. Začátky pololetí jsem měla nejraději. Nově jsem si nalinkovala anadepsala sešity azařekla se, jak si vše budu krásně vypisovat apodtrhávat, jak budu vzorná, jak se budu učit adělat si snadšením domácí úkoly. Vydrželo mi to vždycky tak týden. Prostě jsem byla živé dítko.
Anaše třídní učitelka mě celkem nesnášela. Jmenovala se Libuše atím, jak po mně při každé příležitosti šla, mi dala jednu zprvních životních lekcí. Zneúspěchu se člověk prý vždy nejvíc naučí, říká se. Po každém pádu se musí dřív nebo později vstát. Já vstávám ráda ahned. Jednou nám vyprávěla, jak vminulosti platila úcta mladších ke starším aděti rodičům nebo váženým osobám vykaly azdravily je „dobrý den, maminko atatínku“. Tak jsem to hned chtěla aplikovat apři odchodu zhodiny jsem ji pozdravila: „Na shledanou, Libuško.“ Apro paní soudružku učitelku to byl obrovský problém. Moje maminka kvůli mým podobným „kázeňským prohřeškům“ chodila na kobereček do školy poměrně často. Takové učitelky dokážou zašlapat sebevědomí do hloubi dětských duší. No což. Přežila jsem to. Aco tě nezabije, to tě posílí.
Po letech jsem se byla podívat na místo, kde jsme měli první třídu. Nebyla vhlavní budově, ale vmenším domečku uprostřed Sadů bratří Čapků. Amísto naší školičky je dneska hospoda. Když jsem si melancholicky prošla místností, kde jsem se naučila číst apsát, musela jsem se smát. Tam, kde dřív stála katedra, je dnes pípa. Moje maminka říkávala: „Nejdřív povinnosti apak zábava.“ Kdyby tenkrát věděla, co se znaší školy jednou stane…
V hlavní budově byla taky legrace. Pan školník nás měl rád. Vzimě nám vparku před školou dělal skluzavku. Hráli jsme céčka, skákali gumu ajá teda občas chodila iza družinu. Za školu ještě ne, na to jsem byla moc malá. Ale družina mě nebavila. Moje spolužačka Káťa bydlela kousek od školy, atak jsme chodily knim do zahrady. Já pak často zapomněla, kolik je hodin, achodila domů pozdě. Maminka už měla připravenou
vařečku aobčas mi itrošku nasekala. Telefony už sice fungovaly, ale než jsem si vzpomněla, že bych mámě mohla zavolat aříct, že jsem uKáti aže přijdu později, bylo pozdě. Amáma vnervu. Akorát ta vařečka moc nepomáhala. Stávalo se mi to poměrně často. Taky jsem byla zamilovaná aměla kluka. Jmenoval se Honzík abydlel odva domy dál než my. Vprvní třídě jsem ho pořád honila po třídě, protože mi před spolužákama nechtěl dát pusu. Ajá ji moc amoc chtěla. Na dětskou pusu nakonec došlo atenkrát jsem si myslela, že se jednou vezmeme, až budeme veliký. Ale pak přišel konec čtvrté třídy amy se přestěhovali na nábřeží uVltavy. Adětská láska skončila.
Mezi první ačtvrtou třídou jsem měla nejlepší kamarádku Terezku. Chodily jsme spolu do třídy abydlely od sebe jen přes ulici. Asi jsme občas byly trošku zlobivé ahodně vynalézavé. Terka byla ráznější aodvážnější, já zase připravená udělat každou blbost.
Přelejzaly jsme zdi mezi dvorkama anosily domů plno kytek, které jsme si všude možně natrhaly. Byl to náš koníček. Říkaly jsme tomu „chodit na škuky“. ŠKUbání KYtek. Společně jsme taky učinily objev dne, možná icelého roku. Byly jsme zrovna ve druhé třídě. Terezka jednou přiběhla knám domů sknížkou. Zavřela dveře aotevřela tu knihu jako svátost. Byla to učebnice přírodovědy, myslím pro čtvrté třídy, stránka 116 na téma rozmnožování. Důležitě na mě mrkla, nalistovala aukázala. „Tak takhle se dělají děti. To je ten sex!“ Už jsme tedy vtomhle měly jasno apřipadaly si strašně důležitě. Některá dětská přátelství přetrvala, jiná se změnila adalší zase skončila, protože už jsme si prostě po čase neměli co říct. To se vživotě zkrátka stává.
Moje máma byla ten nejlepší člověk na světě. Milovala svoji rodinu, byla sní sranda, se vším si dovedla poradit. Byla tanečnice. Vlastně původně chtěla být baletkou astudovala vTeplicích. Odjela za svým snem zdaleké Moravy, ze Zlínska, až na sever Čech. Baletka se zní ale nakonec nestala. Potkala totiž mého tátu avzali se. VPraze maminka tančila vAlhambře apak ve Varieté uNováků ve Vodičkově ulici. Já sní občas do toho varieté chodila amilovala jsem to tam. Cestou do šatny jsme procházely kolem restaurace, kde mi vždy připravili něco kjídlu. Jejich šatna se mi ale líbila nejvíc. Jedna stěna
byla zrcadlová ana druhé zdi byl věšák na kostýmy. Já seděla přesně mezi těmi kostýmy.
Vonělo to tam pudrem. Když šly tanečnice na scénu, stála jsem ujeviště adívala se. Anejen na ně. Bývali tam ikouzelníci, muzikanti, různí artisti aněkdy icvičená zvířátka.
Šíleně mě to bavilo. Varieté UNováků bylo hlavně pro cizince. Seděli ustolečků, dívali se na vystoupení autoho večeřeli apopíjeli. Maminka mívala během večera několik vystoupení apo nich jezdívala hned domů. Táta vypráví omámě vždy jako orebelce.
Když prý šli spolu po ulici, lidi se za nimi otáčeli. Táta měl vlasy až na ramena, nosil korále aširoké kalhoty. Máma byla naopak na ježka. Prostě nešli sproudem.
Mrzí mě, že si na mámu státou jako na parťáky moc nepamatuju. Zmilenců se stali rodiče apřišly starosti. Táta byl furt pryč, akdyž byli spolu, já lítala věčně někde venku
skamarádama. Amně zůstaly vhlavě především ty momenty, které mám podložené fotkami. Ty visí umě doma na naší rodinné zdi ajá na ně koukám skoro každý den.
Máma byla úžasná. Říkalo se jí Honza. Její rodiče měli už dvě starší dcery aděda doufal, že by to třetí dítě mohl být pro změnu kluk. Babička mu prý zalhala, když se máma narodila. Řekla mu, že má syna. Honzu. Děda tomu nevěřil, rozbalil si ji ařekl:
„A stejně tě mám rád, ikdyž jsi holčička.“ Amiloval ji moc. Byla jeho nejmladší aodešla mu zhnízda hodně brzo pryč. Nejdřív ze Zlína, apak bohužel ize světa.
Maminka vždy myslela na ostatní. Měla ráda lidi abyla štědrá. Vychovaná Moravou měla pro každého vždy navařeno, připravenou nějakou maličkost anekonečnou trpělivost. Nejspíš to jako žena mého táty neměla úplně lehké. Byl slavný, byl žádaný apořád někde hrál. Vroce 1968 si užívala státou ve Francii na dovolené, když nás za-
čali okupovat Rusáci. Měli doma už ročního bráchu, kterého zrovna hlídala babička aděda Jandovi. Máma státou uvažovali, jestli by ve Francii nezůstali, ale máma se bála omalého Péťu, atak se vPaříži ani neohřála ajela domů. Táta tam dostal angažmá azůstal „nad Seinou“ celý rok. Tak dlouho se neviděli. Maminka sice bydlela utátových rodičů, ale jestli to bylo za odměnu, anebo spíš za trest, už mi nikdy neřekla.
Mým domovem byla vždycky Praha. Narodila jsem se vporodnici UApolináře avyrůstala na Vinohradech. Ale stejně tím nejdůležitějším místem pro nás byla naše „chata“ na Propasti vHradci uStříbrné Skalice. Tenkrát, ale vlastně trochu idnes. Každý pátek po obědě jsme ze školy spěchali domů, máma už měla vše připravené vautě, nabrala už jenom nás afrčelo se. Do hodiny jsme tam byli. Převlékli jsme se do tepláků arozprchli se po okolí. Měli jsme tam kamarády rozdělené do dvou skupinek. My mladší „smradi“ anaši opět až sedm let starší sourozenci. Ti starší nás přirozeně nesnášeli, protože nám občas museli suplovat rodiče, amy je, protože se dělali tak důležitými. Plán byl se hlavně společně nepotkávat. Ato se nám dařilo.
Vesnice to vždy byla malinká avdrtivé většině se do ní na víkendy sjížděli samí náplavové zPrahy. Uprostřed vsi údolí, kolem krásné lesy, pole arybník.
Míša, Ondra ajá. Byli jsme nerozlučná trojka. Mě vždycky všechno bavilo. Nezkazila jsem žádnou legraci. Ráno jsem vždycky vylítla zdomu jako první, oblékla si cokoli, co se mi připletlo pod ruku, vlasy nechala rozcuchané, občas mi máma stihla vrazit do ruky chleba ajá už to skrz díru vplotě metala za klukama. Chytali jsme ryby (teda já jen držela žížaly nebo mi svěřili na chvíli prut), brouzdali se potokama, které se tam unašich zahrad splétají, schovávali se vpolích, chytali rosničky, prodávali jablka. Zábavy tam bylo spoustu. Vlétě jsme chodili krybníku na palouk, kde jsme se ráchali ve vodě nebo prostě jen lítali kolem. Vždy mi tam šíleně vyhládlo. Jednou mi máma dala jako sváču sušenky, ale kromě mě si do nich chtěla kousnout ivosa. Abodla mě do jazyka. Jauvajs. Já to tenkrát brala docela vklidu, ale maminka byla jiného názoru. Popadla mě, hodila si mě na bok jako nějakou srolovanou deku askřikem
běžela bosa khospodě na druhé straně rybníka. Hospodská Vendula po nás hodila pár nanuků, kterými jsem si chladila pusu. Máma běžela dál knám domů, skočila se mnou do auta ajely jsme hned do nemocnice. Moc se bála, že mi to oteče ajá se udusím. Vůbec jsem si neuvědomila, že by mi něco mělo hrozit, byla jsem vté chvíli šťastná, že mám hned několik nanuků. Jen tak. Alergická jsem naštěstí nebyla, jazyk mi moc neopuchnul ajá si ztoho nemilého setkání svosou neodnesla žádné fyzické ani psychické následky. Vosa naopak za svoji chuť na moji sušenku zaplatila životem. Chuděra. Vos jsem se nikdy moc nebála. Vyrůstala jsem mezi klukama amusela být ostřílená astatečná. Jinak to prostě nešlo. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
Spartou kluků na Propasti jsme blbli pořád afurt. Taky jsme spolu krásně lhali. Jednou jsme se společně chtěli dívat na pohádku. Tak jsme si unás sedli na gauč apus-
tili televizi. Stihli jsme jen pár minut auž přiběhla moje máma, že tohle teda ne, že máme jít ven si hrát ane čučet na televizi. Máma nás tenkrát vyhodila amy si mysleli, jak jsme chytří, ašli domů kMíšovi. Tam nás po chvíli zase poslala ven jeho maminka. UOndry doma to dopadlo stejně. Prostě se na nás ty mámy domluvily už dávno před tím, amy si mysleli, jak je ošálíme, ale stejně se nám to nepovedlo. Já tuhle dětskou naivitu miluju. Nejde to tudy, zkusím to jinde. Nevzdávali jsme to. Kdyby naše mámy tenkrát věděly, jak to bude jednou vypadat aže děti budou vlastně skoro pořád koukat buď na monitor počítače, nebo na mobil…
Na Propasti jsme zkrátka pořád lítali venku. Anaši rodiče nám ten čas venku dokázali bezvadně zpříjemnit. Vymysleli nám dokonce tajuplnou postavu indiána jménem Sokolí Oko, který nám nechával ve stodole vzkazy na ohořelém papíru (prý mu shořelo týpí). Dával nám úkoly amy plnili bobříky odvahy. Jednou si pro nás dokonce připravili noc duchů. Starší sourozenci nám udělali doprovod za tmy do lesa, kde naši rodiče lítali slucerničkama abaterkama, odění do prostěradel arůzných hadrů avydávali hrůzostrašné zvuky. Samozřejmě jsme věřili tomu, že tam jsou duchové. Tenkrát nám mohli nakecat cokoliv.
Chystali nám taky olympiády ahonby za pokladem. Na chatě jsem to prostě milovala apokaždé se nemohla dočkat, až tam zase pojedeme. Rodiče se taky uměli společně bavit. Vhospodě byla každý víkend diskotéka, organizovaly se tam ale taky různé sportovní akce atou nejdůležitější byl tenisový Propast Cup. Tenis byl totiž tenkrát absolutní hit. Rozhodlo se, že se kurt postaví společně usousedů. Všichni si domluvili, kdo co udělá, kdo zaleje antuku akdo se jak zapojí. Anáš Tenis Club Propast byl na světě. Vlétě oprázdninách se konal ten nejdůležitější turnaj, Propast Cup. Byla to veliká událost. Napeklo anavařilo se, pivo se chladilo vpotůčku vedle kurtu anesmělo chybět ivyhlašování vítězů.
Tady na fotce jsou sousedi seřazení pěkně na lajně. Nevím, jestli je to zPropast Cupu, anebo zturnaje proti TC Vlkovec zvedlejší vesnice, kde taky naprosto propadli tenisu. Na Propasti se zkrátka nedalo nudit.
Jezdívali jsme tam skoro pořád. Každý víkend, každé volno iprázdniny. To místo ke mně vždycky patřilo. Ajá vždy patřila tam. Když jsem bydlela vNěmecku, myslela jsem si, že do Čech budu jezdit jenom na návštěvu ana Propast se ani nedostanu. Ale znáte to, člověk míní… Jako malá jsem se na Propasti proháněla skamarádama po polích, po lesích, dělali jsme si bunkry achodili na rybník. Byla jsem tam už jako dítě strašně šťastná.
Táta smámou ten náš zázrak na Propasti objevili na inzerát. Zrovna jsme unás doma malovali avšude jsme měli rozprostřené noviny, aby se nenacákalo. Aprávě vjedněch ztěch novin si ten inzerát přečetli. Úplná náhoda! Máma prý byla tak natěšená, že se tam hned jeli podívat. Šlo okrásnou malou vilku atři tisíce metrů zahrady shodně starými stromy. Bylo to jak ze žurnálu. Bohužel ale idocela drahé. Táta už to pomalu vzdával, protože mu to prostě finančně nevycházelo anechtělo se mu
do toho dát úplně všechno, co měl. Přesto se tam jel podívat ještě jednou, tentokrát se starým panem Štaidlem, tatínkem od Ládi. Ten tátovi řekl: „Pokud to, Petře, nekoupíš ty, pořídím si ten dům já!“ Myslel to možná spíš ze srandy, aby si do táty šťouchnul. Ale zabralo to. Táta smámou dali dohromady všechny peníze aten dům koupili. Bylo to jedno zjejich nejlepších rozhodnutí. Adokonce je to prý imísto mého „vzniku“. Naši si zatančili valčík ajá se chystala na svět. Asi iproto to tam pořád tolik miluju. Když si tak sedím po ránu sčajem uchaty na lavičce akoukám na ty staré stromy, tak mi je dobře. Naše milovaná Propast. Náš druhý domov. Spousta lidí, kteří tam ovíkendech „vyrůstali“, tam teď bydlí natrvalo. Je to taková naše roklinka, kde kromě signálu najdete skoro všechno.
Ake správné vesnici samozřejmě patří ihospoda. Vnašem případě restaurace Na Propasti. Vystřídalo se tam hodně hospodských. Zmého dětství si nejvíc pamatuju na Vendulu aVlastíka. Vendula byla vždy vysmátá, úsměv jako rohlík od ucha kuchu. Její manžel Vlastík byl chlapík do kšeftu, měl každé oko jiné apořád něco organizoval. Co si pamatuju, tak pořádali ovíkendech diskotéky, dělaly se tam třeba izabijačky, občas myslivci přinesli nějaký úlovek, atak se grilovalo audilo. To samé srybami od rybářů.
Chodili jsme tam srodiči někdy ina oběd, ale naši hlavně za kamarády na pokec ana pivko. Všechno to bylo „na účet“ aplatilo se na konci víkendu před odjezdem do Prahy. Lidi se tam sjížděli izostatních vesnic, protože tam byla pohoda adobré jídlo.
Já tam chodila hlavně na zmrzku nebo na limču. Jednou jsem tam teda šla koupit skamarádkou cigarety. Zalhaly jsme, že jsou pro jejího tatínka. Myslím, že to byly Startky astály tenkrát snad čtyři koruny. Schovaly jsme se pod most atam vykuřovaly. Vůbec jsme to neuměly ajen si dávaly kouř do pusy ahned ho zase vypouštěly. Hrozně jsme se bály, že nás tam někdo objeví aže to celé praskne. Zkrátka na chatě jsme zažívali zábavu, dobrodružství, pohodu, aprostě všechno, co kdětství patří.
Když mi bylo deset let, přijel knám na návštěvu pan režisér Kavčiak. Vyprávěl tátovi osvém novém projektu. Šlo očeský film, natočený podle skutečného příběhu olé-
kařích zČeskoslovenska, kteří přijeli do Angoly pomáhat. Byly tam celé rodiny isdětmi. Vté době vzemi ale vypukla občanská válka apovstalci si všechny Čechy aSlováky vzali jako rukojmí. Jak si tak ten pan režisér povídal státou, uviděl mě na zahradě ahned se zeptal, jestli bych vtom filmu nemohla hrát. Potřeboval ještě nějaké děti. Tak jsem se stala filmovou dcerou hlavní protagonistky, paní Jany Brejchové. Natáčeli jsme po celé republice, což bylo docela náročné. Hlavně pro natáčecí štáb. My děti jsme se semkly adělaly blbosti. Jednou jsme měli scénu, kde nám maminky na kamenech uohniště pečou placky. Ještě před poslední klapkou jsme ty placky skoro všechny snědli. Když jsme později natáčeli vMostě na uhelných polích, honili jsme se po kopcích hlíny atím zničily záběry na netknutou krajinu.
Štáb pak kvůli nám musel kompletně přesouvat kamery na nepošlapaný kus země.
Když se paní Brejchová dozvěděla, že jsem si na place nechala gumáky, otočila se
