P r v n í č á s t
Z p o č á t k u
V š e j e n a p r o g r a m o v á n o
Od chvíle svého narození přinášíte světu nějaké poselství. Co je tím poselstvím? Jste jím vy, jako dítě. Je to přítomnost anděla – posla z nekonečna, přicházejícího v lidském těle. Nekonečno, absolutní síla, vytváří program právě pro vás a vše, co potřebujete, abyste byli tím, čím jste, je v tomto programu obsaženo. Narodíte se, vyrostete, provdáte se či oženíte, zestárnete a nakonec se vrátíte do nekonečna. Každá buňka vašeho těla tvoří samostatný vesmír. Má svou dokonalou inteligenci, naprogramovanou tak, aby byla právě tím, čím zrovna je.
Vy sami jste naprogramováni, abyste byli sebou, ať už
jste čímkoliv, a programu vůbec nezáleží na tom, co si myslíte, že jste. Program nesídlí v uvažující mysli. Je obsažen v těle, v tom, co označujeme za DNA , a na začátku se jeho moudrostí instinktivně necháváte vést. Jako velmi malé dítě víte, co se vám líbí a co ne, kdy se vám to líbí a kdy nikoliv. Jdete za tím, co se vám líbí, a snažíte se vyhýbat tomu, co se vám nezamlouvá. Jednáte podle svých instinktů a tyto instinkty vás vedou tak, abyste byli šťastní, abyste se radovali ze života, abyste si hráli, milovali a naplňovali své potřeby. Co se stane potom?
Vaše tělo se vyvíjí, vaše myšlení se zdokonaluje a vy začnete k předávání svého poselství používat symboly. Stejně jako ptáci rozumějí ptákům a kočky rozumějí kočkám, lidé rozumějí lidem prostřednictvím symboliky. Kdybyste se narodili na ostrově a žili zcela o samotě, mohlo by vám to trvat třeba deset let, ale nakonec byste dokázali nějak pojmenovat vše, co vidíte, a svým jazykem byste sdělovali určité poselství, třebaže jen sami sobě. Proč byste to dělali? Vlastně je snadné najít odpověď, a důvodem není, že by lidé byli zkrátka inteligentní. Je tomu tak proto, že jsme naprogramováni k tomu, abychom si vytvářeli jazyk a utvářeli si souhrnnou symboliku.
Jak víte, po celém světě lidé mluví a píší tisíci různými jazyky. Lidé si ke komunikaci s druhými lidmi, ale obzvláště sami se sebou, vynalezli všemožné druhy symbolů.
Mohou je představovat zvuky, kterými promlouváme, pohyby, které děláme, nebo rukopis a znaky, které jsou grafické povahy. Existují symboly pro věci, myšlenky, hudbu a matematiku. Nicméně ten úplně první krok představuje vytváření zvuků, což znamená, že se učíme používat symboly řeči.
Lidé, kteří přišli na svět před námi, mají vše, co existuje, již pojmenované a učí nás významu zvuků. Toto nazývají stolem; tamto označují za židli. Dávají také jména pojmům, které existují pouze v našich představách, jako jsou mořské panny a jednorožci. Každé slovo, které se učíme, představuje symbol něčeho reálného nebo imaginárního a takových slov jsou tisíce. Když sledujeme děti ve věku od jednoho roku do čtyř let, můžeme pozorovat to úsilí, které vyvíjejí, když se snaží veškerou tu symboliku si osvojit. Na to opravdu velké úsilí se sami obvykle nepamatujeme, protože naše mysl tehdy nebyla ještě dostatečně vyvinutá. Nicméně praxí a opakováním se nakonec naučíme mluvit.
A jakmile se naučíme mluvit, začnou nás lidé, kteří o nás pečují, učit tomu, co znají, což znamená, že nás programují svými vědomostmi. Lidé, se kterými žijeme, mají spoustu vědomostí včetně mnoha sociálních, náboženských a morálních pravidel, jimiž se vyznačuje jejich kultura. Snaží se nás zaujmout, předávají nám informace a vedou nás k tomu, abychom byli jako oni. Učíme se být mužem nebo ženou podle pravidel společnosti, do které jsme se narodili. Učíme se, jak se „správně“ chovat ve své společnosti – neboli být „dobrým“ člověkem.
Ve skutečnosti nás druzí domestikují stejným způsobem, jako ochočují psa, kočku nebo jakékoliv jiné zvíře: pomocí systému odměn a trestů. Říkají nám hodný chlapeček nebo hodná holčička, když děláme to, co od nás dospělí chtějí. Jsme zlobivým chlapečkem nebo zlobivou hol-
čičkou, pokud neděláme to, co od nás chtějí. Někdy nás potrestají, aniž zlobíme, a někdy jsme pochváleni, aniž jsme hodní. ze strachu před trestem a ze strachu, že nebudeme pochváleni, se začneme snažit druhé lidi potěšit a vyhovět jim. Snažíme se být hodní, protože ty zlobivé nikdo neodměňuje. Ti dostávají tresty.
Jak se přizpůsobujeme lidské společnosti, jsou do nás
souhrnně vkládána pravidla a hodnoty naší rodiny a společenství. Nemáme možnost zvolit si, čemu budeme věřit.
Druzí nám říkají, čemu máme věřit a čemu věřit nemáme.
Lidé, se kterými žijeme, nám sdělují své názory: co je dobré a co je špatné, co je správné a co správné není, co je krásné a co je ošklivé. Veškeré informace jsou vkládány do naší hlavy stejně, jako se tomu děje u počítače. Ničím jsme se neprovinili a věříme tomu, co nám naši rodiče či jiní dospělí říkají. Souhlasíme a informace se ukládají do naší paměti. Vše, čemu se učíme, nám do myslí proniká na základě dohody a na základě dohody nám to také v myslích zůstává, nicméně děje se to tak, že všemu nejprve věnujeme pozornost.
Věnování pozornosti je u lidí velmi důležité, neboť se tím aktivuje část mysli, která nám umožňuje soustředit se
na určitý objekt nebo zvažovat celou řadu možností. Díky pozornosti je informace zvenčí přenášena dovnitř a naopak. Pozornost je jako kanál, který my lidé používáme k vysílání a přijímání zpráv. Je jako most spojující mysl různých lidí pomocí zvuků, signálů, symbolů a doteků. Tento most otevíráme při jakékoli události, která zaujme naši pozornost. Je to způsob, jakým vyučujeme, a je to ta-
ké způsob, jakým se učíme. Nemůžeme nic vyučovat, nezískáme-li si pozornost druhých. Nemůžeme se ničemu naučit, nevěnujeme-li tomu pozornost.
Prostřednictvím věnování pozornosti nás dospělí učí utvářet si realitu ve své mysli pomocí symbolů. Když nás naučí zvukovou symboliku, cvičí nás v naší abecedě a my se tak učíme své mateřštině graficky. Naše představivost
se začíná rozvíjet, sílí naše zvědavost a my začínáme klást otázky. Ptáme se a ptáme pořád dokola a odevšad sbíráme
informace. A když nakonec dokážeme používat symboly tak, že si ve vlastní hlavě povídáme sami se sebou, je nám jasné, že jsme si konečně jazyk osvojili. To je tehdy, když se naučíme myslet. Než k tomu dojde, nemyslíme. Napo-
dobujeme zvuky a používáme symboly ke komunikaci, ale než si se symboly spojíme nějaký význam nebo emoci, zůstává život jednoduchý.
Jakmile pro nás symboly získají určitý význam, začínáme je používat k tomu, abychom se pokusili porozumět všemu, co se děje v našem životě. Používáme symboly k přemýšlení o věcech, které jsou reálné, a k přemýšlení o jevech, které reálné nejsou, ale my si v souvislosti s nimi začneme představovat, že reálné jsou, jako je tomu napří-
klad u pojmů jako krásný a ošklivý, hubený a tlustý, chytrý a hloupý. A všimněte si, že myslet dokážeme pouze v jazyce, který si osvojíme dobře. Mnoho let jsem hovořil pouze španělsky a trvalo mi dlouho, než jsem si v angličtině osvojil dostatečné množství symbolů, abych v tomto jazyce mohl také uvažovat. Dobře si osvojit nějaký jazyk není jednoduché, nicméně v určitém okamžiku zjistíme,
že pomocí symbolů, které se učíme, myslíme.
Už v době, než začneme chodit do školy, tedy v pěti
nebo šesti letech, chápeme význam abstraktních pojmů, například správně a špatně, vítěz a poražený, dokonalý a nedokonalý. Ve škole se dále učíme číst a psát symboly, které již známe, a psaný jazyk nám umožňuje shromaž-
ďovat více vědomostí. Postupně pro nás získává svůj význam stále větší počet symbolů a myšlení se stává nejen snadným, ale i automatickým.
A nyní symboly, které jsme se naučili, samy o sobě upoutávají naši pozornost. To, co k nám hovoří, je to, co známe, a my posloucháme, co nám naše poznání říká. Nazývám to hlas poznání, protože v naší hlavě promlouvají vědomosti. Mnohokrát slýcháme tento hlas v různých tóninách. Slýcháme hlas své matky, svého otce, svých
sourozenců a onen hlas nikdy nepřestává mluvit. Ten hlas není skutečný. Stvořili jsme si ho sami. My však věříme, že skutečný je, protože ho silou své víry oživujeme, což
znamená, že bez jediné pochybnosti věříme tomu, co nám hlas říká. To se začíná odehrávat tehdy, když názory lidí
kolem nás začínají ovládat naši mysl.
Všichni na nás mají nějaký názor a říkají nám, jací jsme. Jako velmi malé děti nevíme, jací jsme. Dokážeme se vidět pouze v zrcadle – a jako takové zrcadlo působí právě druzí lidé. Matka nám říká, jací jsme, a my jí věříme. Naprosto se to liší od toho, co nám říká otec nebo naši
sourozenci, ale i s nimi jsme zajedno. Lidé nám říkají, jak vypadáme; obzvláště tehdy, dokud jsme ještě malí. „Podívej se, máš oči po své matce a nos po svém dědečkovi.“
Posloucháme všechny ty názory své rodiny, svých učitelů a starších dětí ve škole. Svou podobu vidíme v zrcadlech a souhlasíme s tím, že to je to, čím jsme, a jakmile k takovému souhlasu dospějeme, ten názor se stává součástí vlastního přesvědčení. Krůček po krůčku všechny tyto názory pozměňují naše chování a ve své mysli si tvoříme představu sebe sama podle toho, co říkají druzí: „Jsem krásná / Nejsem moc krásná. Jsem chytrý / Nejsem moc
chytrý. Všechno mi jde / Nic se mi nedaří. Tohle mi jde / Tohle mi nejde.“
V určitém stadiu nás všechny tyto názory rodičů a učitelů, náboženské a společenské hodnoty přesvědčí o tom, že máme-li být druhými akceptováni, musíme se projevovat určitým způsobem. Říkají nám, jací bychom měli být, jak bychom měli vypadat, jak bychom se měli chovat. Nám
se tedy nezdá v pořádku, abychom byli takoví, jací jsme, a začínáme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme. Strach
z odmítnutí se stává strachem, že nejsme dost dobří, a začínáme hledat něco, co nazýváme dokonalostí. Ve svém
hledání si vytváříme dokonalou představu o tom, jací bychom si přáli být, ale víme, že takoví nejsme, a proto se začínáme odsuzovat. Nemáme se rádi a sami sobě říkáme: „Podívej se, jak hloupě vypadáš, jak jsi ošklivý. Podívej se, jak jsi tlustý, malý, slabý a hloupý.“ V tuto chvíli začíná drama, neboť symboly se obrátily proti nám. Ani si nestačíme všimnout, že jsme se je naučili používat k odmítání sebe sama.
Než se přizpůsobíme společnosti, nezáleží nám na tom, jací jsme nebo jak vypadáme. Naším cílem je objevovat, vyjadřovat vlastní kreativitu, vyhledávat potěšení
a vyhýbat se bolesti. Jako malé děti jsme divocí a svobodní. Běháme nazí, aniž si to uvědomujeme, a nějak sami sebe hodnotíme. Mluvíme pravdu, protože pravdivě žijeme. Soustředíme se na daný okamžik. Nebojíme se budoucnosti a nestydíme se za svou minulost. Ale když si nás ostatní ochočí, snažíme se být dost dobří pro všechny, nicméně již nejsme dost dobří sami pro sebe, protože se nikdy nedokážeme chovat podle vlastní představy o dokonalosti.
Veškeré naše přirozené lidské tendence se během procesu domestikace ztrácejí a snažíme se znovu najít to, co jsme ztratili. začínáme objevovat svobodu, protože již nemůžeme svobodně být těmi, jimiž skutečně jsme. začíná-
me hledat štěstí, protože již nejsme šťastní. začínáme hledat krásu, protože již nevěříme tomu, že jsme krásní.
Dospíváme a v pubertě tělo v souladu s tím, jak je naprogramováno, produkuje látky zvané hormony. Po fyzické stránce už nemáme tělo dítěte a nevyhovuje nám už dosavadní způsob života. Nechceme od rodičů poslouchat, co máme dělat a co ne. Chceme mít svobodu. Přejeme si být sami sebou, ale zároveň se toho bojíme. Lidé nám říkají, že „už nejsme malí“, ale my zároveň nejsme
ani dospělí, a to je pro většinu lidí obtížné období. Jako teenageři už nestojíme o to, aby nás někdo usměrňoval.
Naučili jsme se sami sebe posuzovat, trestat i odměňovat podle systému přesvědčení, který nám byl předán, a používáme shodný systém odměn a trestů. V některých oblastech světa může být přizpůsobování se společnosti pro lidi snazší a jinde naopak těžší. Obecně platí, že nikdo z nás nemá šanci vlivu společnosti uniknout. Nikdo z nás.
Nakonec člověk fyzicky dospěje a vše se opět mění.
znovu začínáme hledat, ale nyní to, co stále více a více hledáme, je vlastní já. Hledáme lásku, protože jsme se naučili věřit, že láska je někde mimo nás. Hledáme spravedlnost, protože v systému přesvědčení, který nám předali, spravedlnost neexistuje. Hledáme pravdu, protože věříme pouze v poznání, které jsme si uložili ve své mysli. A sa-
mozřejmě neustále hledáme dokonalost, protože teď se s ostatními lidmi shodneme na tom, že „nikdo není dokonalý“.