CARL WESTER
Santa Cruz, neděle odpoledne, srpen 2019
vypN ul mobil , zavřel oči a čekal, dokud všechna čísla a grafy neopustí jeho sítnici. Pak se zadíval na Tichý oceán a uvědomil si, že se mu právě v tomto pozdním odpoledni skutečně daří dostát svému jménu. Jeho hladina se leskla jako zrcadlo čekající na to, až za pár hodin nastane západ slunce – když už ne nejkrásnější na světě, tak alespoň takový, jaký se nejčastěji objevuje na instagramu.
Hned na letišti, ještě než byly kufry naloženy do zavazadlového prostoru, se s řidičem domluvil, aby jel po dálnici Highway 1 směrem na jih podél pobřeží. Cesta se tím sice prodloužila o patnáct minut, ale na oplátku poskytovala výhledy, kterých se nikdy nelze dost nabažit.
Helene usnula vedle něj na zadním sedadle, ještě než vyjeli ze San Franciska. Aby ji později nebolelo za krkem, sroloval její šál a opatrně ho vsunul mezi ni a boční okénko. Stejně jako v případě Tichého oceánu ho zarazilo, jak je krásná. Stávalo se mu to často, někdy i několikrát denně. Je třída sama pro sebe. Stejně jako její ústa. Kvůli nim se do ní zamiloval, když ji viděl poprvé. Její přehnaně plné, ale současně nepochopitelně přirozené rty.
Opravdu po všech těch letech stále nechápal, proč se rozhodla zrovna pro něho. Ale možná to bylo opravdu tak, jak mu stále opakuje: že ho milovala právě takového, jaký je.
Občas o tom pochyboval. Jejich vztah se neobešel bez krizí. Ale to už je minulost. Posledních pár měsíců probíhalo v klidu, nepohádali se ani jednou. Přesto si nebyl úplně jistý, v jaké fázi se jejich vztah momentálně nachází.
Ručička kompasu se neustále otáčela dokola. Jen proto, aby se zastavila a udala mu směr, se rozhodl, že bude jejím slovům, že ho pořád miluje, věřit. Důkazem toho ostatně byla i tahle měsíční dovolená ve dvou v Santa Cruz.
Celá cesta byla od A až do Z Helenin nápad. Jindy se o takové věci staral on, vlastně spíš jeho asistentka Mirja: o rezervace, o hotel na slušné úrovni, o to, aby všechno probíhalo hladce. Ale tentokrát to bylo jinak – ubytování, rezervace a veškeré plánování obstarala Helene. Dokonce mu ani nedovolila, aby si vybral ubytování v běžném hotelu. Argumentovala tím, že hotelové apartmá, byť jakkoli velké, by si spojoval se svou profesí. Na otázku, proč musejí jet tak daleko a proč nemůžou zůstat v Evropě, odpověděla, že pokud k sobě mají opět najít k cestu, musejí být sami, vzdálení od všeho a od všech. Čím více časových pásem je bude od každodenního života dělit, tím lépe. Možná měla pravdu. Možná přesně tohle potřebují.
Už během hodinové jízdy podél pobřeží se mu dařilo přemýšlet a uvažovat víc než kdy jindy od té osudné únorové neděle. Uplynulo od ní přesně šest měsíců. Půlrok, během nějž utíkal z čistého pudu sebezáchovy od Helene a jejího zármutku ke své práci. Utíkal před vším, za co měl vlastně nést zodpovědnost. Takže pokud byl některý z nich v nevýhodě a měl být během těchto týdnů vstřícný, byl to právě on.
Helene mu dovolila, aby rozhodl o místě, kde se ubytují, všechno ostatní zařídila ona. Odpověděl jí, že by chtěl bydlet u moře. Když už si musejí pronajmout dům, chtěl by mít výhled na moře. A také přímý přístup k němu, aby nemuseli přecházet rušnou silnici a podobně. Pro Helene byl daleko důležitější bazén. Písek ji obvykle obtěžoval a v přírodě se koupala jen velmi nerada.
Kupodivu se ukázalo, že dostupnost kombinace bazénu a mořského pobřeží není tak obvyklá, jak by se mohlo zdát. Toto kritérium splnil – po dlouhém procházení nabídek – jedině dům v Santa Cruz.
Navrhl jí, aby okruh hledání rozšířila, aby se zkusila vydat podél pobřeží směrem na jih, ale už bylo pozdě. Helene se do zmíněného domu zamilovala a už kontaktovala majitele, kteří ovšem zpočátku neměli nejmenší zájem pronajmout svůj dům bůhvíjakým cizincům ze Skandinávie.
Helene, jak pro ni bylo typické, to neodradilo. Neznal nikoho, kdo dokáže být tak tvrdohlavý jako ona. O několik týdnů později se jí podařilo přesvědčit majitele, aby na oplátku přijeli na dovolenou do jejich domu ve stockholmských šérách. Výměna obydlí se díky tomu nečekaně podařila.
Pokud šlo o práci, slíbil jí, že se bude snažit zůstat většinu času offline a e-mailům se bude věnovat jen skutečně výjimečně. Věděl, že to bude obtížné, ne-li přímo nemožné, protože akvizice společnosti Stern & Ljung se neustále protahuje a pořád není ruka v rukávě – navzdory tomu, že jednání o smlouvě probíhají už více než půl roku. Podpisu vytrvale bránil jeden nepodstatný detail za druhým, s nimiž protistrana přicházela.
Na průtazích opravdu nebylo nic divného. Pro úctyhodnou starou realitní společnost, která se předávala z generace na generaci – a její obrat se blížil čtyřnásobku obratu jeho vlastní firmy Inwesters –, šlo v každém případě o značnou ztrátu prestiže. Jinak řečeno to byla kontroverzní akvizice, která vyvolala poměrně velký rozruch, zvláště s ohledem na to, že on sám je navzdory svému dlouholetému působení v realitní branži stále považován za nováčka.
Přesto nebylo pochyb o tom, že jde pro obě strany o dobrý obchod. Kancelář Stern & Ljung má nejlepší léta za sebou a místo toho, aby umírala bolestivou, zdlouhavou smrtí v červených číslech, by se mohla řídit jeho moderním pohledem na nemovitosti, umožňujícím proměnit ztráty v zisky.
Poslední informace, kterou zachytil, než svůj mobil přepnul do režimu letadlo, sdělovala, že konečně došlo k dohodě o všech klauzulích a dodatcích ke smlouvě. Takže nyní už vlastně jen čekal na to, až se mu ozve Ragnar Severin a oznámí mu, že inkoust na všech podpisech zaschl. Tato zpráva mohla přijít kdykoli, protože doma ve Stockholmu už byly dvě hodiny po půlnoci.
Pokud by se ukázalo, že budou potřebovat ještě asi hodinu, nebyl by s tím problém. Stále zbývalo dost času na to, aby zprávu zveřejnili před otevřením burzy, tedy o deváté ráno. Důležité pro něj bylo, aby co nejvíc z této komunikace skryl před Helene.
Tady šlo především o dovolenou, o jejich dovolenou, a on měl příležitost jí předvést a přesvědčit ji, že ona je – navzdory všemu, co si navzájem udělali a čím si museli projít – stále jeho největší láskou. O tomhle nikdy nepochyboval. Žádná žena jí v jeho očích nemůže konkurovat. Platí to od onoho večera ve Stockholmu před osmi lety.
Tehdy seděla s kamarádkou v restauraci Sturehof v centru Stockholmu, jen o pár stolů dál. On sám tam oslavoval s Ragnarem a nejbližšími členy týmu uzavření koupě nemovitosti. Nicméně na všechny koruny, procenta a zálohy rázem zapomněl ve chvíli, kdy opětovala jeho pohled.
O několik hodin později se setkali v baru Obaren, nacházejícím se za restaurací. Její kamarádka už s ní nebyla a on se odpojil od své společnosti, protože ji chtěl pozval na dark’n’stormy, pokud si to pamatuje správně. Dali se do řeči, jenže její charisma mu natolik otupilo ostatní smysly, že z jejich rozhovoru nevnímal ani slovo. Takhle to probíhalo do chvíle, kdy se dopustil té chyby, že se jí zeptal, čím se živí.
Zajímám tě já, anebo moje profese? odpověděla mu Helene a odložila sklenici. Za chvíli se začneš ptát, kolik vydělávám. Potom dlouze mluvila o tom, že mnoho lidí si své povolání nevybralo záměrně, ale tam, kde pracují, prostě skončili shodou okolností. A co ty? řekla pak ve snaze to odlehčit. Mám to chápat tak, že jsi jedním z nich? Trefila se a nemohla se ubránit úsměvu. Já bych nedokázala nechat náhodě vůbec nic!
Po několika dalších drincích se oba smáli a řešili několik nejpalčivějších problémů lidstva. Diskutovali o tom, jestli je Moucha nejhorší nebo nejlepší částí seriálu Perníkový táta, a shodli se, že na Boba Dylana nemají ani Beatles. Helene pak přesto odmítla jeho nabídku jít s ním do apartmá v hotelu Grand a opustila ho s úsměvem a s polibkem útěchy na tvář.
Počkej, vždyť ani nevím, jak se jmenuješ! křikl za ní a znělo to přesně tak zoufale, jak se cítil. Jméno a profese, odpověděla, aniž by se otočila. Brzo bys chtěl mít i číslo mého mobilu. Jestli je nám souzeno se znovu setkat, tak se určitě ještě setkáme. V opačném případě ti děkuju za moc příjemný večer!
Možná jsem si to špatně zapamatoval, řekl hlavně proto, aby se ještě chvíli zdržela. Ale neříkal tu někdo něco o tom, že nikdy nic neponechává náhodě?
Teprve pak se k němu Helene vrátila a políbila ho, čímž ho navždy učinila závislým na jejích polibcích. Ale další nenásledovaly, alespoň ne tu noc. Než stačil znovu otevřít oči, odcházela. O několik vteřin později už byla pryč.
Teď tu seděla vedle něj na zadním sedadle, tak blízko, že se k ní stačilo jenom naklonit, aby ucítil její vůni a slyšel její pomalé oddechování. Měl chuť ji políbit jako tenkrát v Obarenu, i když od té doby uběhla už spousta vody. Nechtěl ale riskovat, že ji vzbudí.
Raději sledoval ubíhající krajinu. Zástavba se začala zahušťovat. Chátrající vily postavené v nejrůznějších stylech. Některé byly poctivě zděné, jiné ze dřeva a v barevném provedení, které – navzdory tomu, že na nich bylo vidět, že jsou postavené na koleně, bez izolace proti vlhkosti a řádného odvodnění – nutně vzbuzovaly pobavený úsměv.
Čím víc se blížili k městu, tím byly domy větší a honosnější. Lidé na pláži v Santa Cruz hráli volejbal a posilovali. Všude byla vidět opálená těla všech věkových kategorií se surfařským prknem pod paží. Vládla tu nepochybně příjemná, uvolněná atmosféra, opak Stureplanu, nepřetržité snahy zahlédnout, jaké hodinky má na zápěstí člověk sedící na protější straně jednacího stolu. Opak všech těch věcí, které vlastně zhola nic neznamenají.
O několik bloků později se mu ukázala rubová strana téhle mince. Když auto zastavilo u sloupku s novinami, byl na titulní straně jedněch novin dlouhovlasý blonďák s ošlehanou, ale vytrénovanou horní částí těla. Bezdomovec Justin je stále nezvěstný! Když si tento titulek přečetl, měl nutkání si ověřit, že řidič zamkl všechny dveře.
Samozřejmě to byla přepjatá reakce. Zároveň ale nemohl nevnímat, že velká část amerického západního pobřeží se stále více potýká s neobvykle vysokou mírou bezdomovectví a veškerými druhy kriminality s ním spojenými.
Ale pro jednou si s tím nemusí dělat starosti. Tohle není zpráva, kterou si čte v rámci přípravy na chystanou akvizici. Nejsou to žádná čísla, která by mohl použít za účelem snížení ceny. Tohle je dovolená, a přestože mu potrvá několik dní, než se bude schopen zklidnit, chce si ji začít okamžitě užívat. Nerad by promarnil byť jedinou vteřinu.
„ pá N i, to je Nádhera!“
Sotva řidič taxi zpomalil a vzápětí zastavil na příjezdové cestě na Pleasure Point Drive, Helene z vozu vystoupila a vykročila k domu. „Viď, Calle?“ Zastavila se a otočila se k němu.
„Rozhodně, Helene. Rozhodně,“ řekl Carl a sledoval přitom řidiče, který jim z kufru vytahoval zavazadla. „Opravdu je to moc hezké,“ dodal pro jistotu, protože věděl, v jak citlivém rozpoložení teď Helene je. Sebemenší zaváhání z jeho strany by se jí mohlo dotknout, a to bylo to poslední, co by chtěl.
Bylo mu jedno, že dům postrádal ten správný „wow“ efekt a ani zdaleka nedosahoval úrovně jejich vlastního domu. Opravdu podstatné bylo, že jsou sami, a to, co všechno budou v domě dělat. Všechno, co by mělo jejich narušený vztah znovu vrátit do starých kolejí. Dům navíc i přes své nedostatky vypadal pěkně. Garáž s kamenným obkladem, pohupující se palmy na zahradě, zadní část domu obrácená k moři. Když mu Helene na jaře ukázala fotografie, vlastně ani nic jiného nečekal. Přesto poté, co podal řidiči několik bankovek jako spropitné, ucítil potřebu odeslat krátkou esemesku Mirje, jejíž pracovní dobu záměrně sesynchronizoval s jejich novým časovým pásmem. Potřebuju seznam dobrých hotelů tady v okolí. ASAP.
Když o tom později přemýšlel, naprosto nechápal, že si předem nezajistil a nezamluvil nějaké alternativní ubytování. Jistě, Helene svatosvatě slíbil, že všechno nechá na ní, ale současně mu
nic nebránilo v tom, aby měl přichystaný záložní plán B a možná i plán C.
„Carle, tohle bude moc fajn,“ slyšel Helene za svými zády. „Cítím to.“
Nebál se, že bude nutné ubytování změnit, spíš chtěl mít pro všechny případy něco v záloze. Možnost, která, i kdyby ji nevyužil, by mu poskytla potřebný klid.
„Co ty na to?“ zeptala se Helene, Carl si vložil mobil do kapsy saka a obrátil se k ní.
„To je jasné, že to bude fajn.“ Věnoval jí úsměv, který by mu způsobil křeč lícních svalů, kdyby trval déle. „Proč by nemělo?“ Bylo to balancování na ostří nože, při němž si nemohl dovolit šlápnout vedle. Každý, i sebemenší záškub v jeho tváři byl zkoumán pod nemilosrdnou lupou. Každá slabika, kterou vyslovil, byla vážena na lékárnických vážkách.
„Protože ty máš přece vždycky rád všechno pod kontrolou.“ Helene k němu přistoupila a položila mu ruce na ramena. „Je to jedna z tvých nejhorších vlastností. Ale věř mi, že tohle je přesně to, co potřebujeme!“
„Super,“ řekl a dál se usmíval, jako by to bylo jeho jediné záchranné lano.
„Tobě se to nelíbí,“ pronesla Helene po chvilce ticha a poté, co se na něj chvíli upřeně dívala. „Já to na tobě poznám. Tobě se tady nelíbí, že ne?“
„Prosím tě, jak jsi na to přišla? Říkám ti přece, že dům vypadá báječně.“
„To ano, ale stejně vidím, že si…“
„Zlato,“ přerušil ji. „Co kdybychom se šli radši podívat dovnitř? Nemá cenu pouštět se do unáhlených závěrů.“
Helene se na něj opět zkoumavě podívala, pak přikývla, sundala ruce z jeho ramenou a zamířila k domu.
„Abys věděla, pleteš se!“ zavolal za ní, vytáhl držadla kufrů a tašek a vyjel s nimi po příjezdové cestě. „Samozřejmě že si myslím, že to bude fajn. Vlastně víc než to.“
Helene neodpověděla, došla ke vchodovým dveřím a zvedla rohožku před nimi.
Carl využil příležitosti, že pod ní hledá klíče, a napsal Mirje na mobil: Jak to vypadá? Našla jsi něco?
„Jestli jsem to pochopila správně, měly by být tady.“ Helene rohožku pustila a zatěkala očima.
„Myslíš ty klíče?“
„Hm, měly by být tady pod tou rohožkou.“
„Víš určitě, že je to tahle? Nejsou pod nějakou jinou?“
„Ne. Under the carpet in front of the main entrance. Jestli to není tahle, tak nevím.“ Helene to zkusila znovu, otočila rohožku vzhůru nohama a ujistila se, že pod ní opravdu žádné klíče neleží. „Carle, ty klíče tady nejsou.“ S povzdechem rohožku upustila na zem. „Co když nám je tu zapomněli nechat? Co uděláme, když se nedostaneme dovnitř?“
„Samozřejmě že se tam dostaneme. Ty klíče tu někde být musí.“
„Ne. Právě jsem se podívala znova a nejsou tady!“ Helene rozhodila rukama a znovu si povzdechla.
„Helene, uklidni se, ano? Uvidíš, že se všechno vyřeší. Jak to přesně napsali? Kde že ty klíče mají být?“
„Přesně tam, jak jsem ti řekla: Under the carpet in front of the main entrance.“
„Můžeš mi ten e-mail ukázat?“ zeptal se Carl, vzal za kliku a zacloumal dveřmi, aby si ověřil to, co bylo zjevné.
„Proč? Ty mi nevěříš?“
„Věřím, jen to chci vidět na vlastní oči.“
„Píše se tam, že klíče by měly být pod rohožkou před vchodovými dveřmi. A pokud si dobře vzpomínám, za tou větou následuje tečka. Nic víc, nic míň.“
„Dobře. V tom případě navrhuju, abychom jim zavolali.“
„Ty jim chceš volat? Teď? Ne, je přece půl třetí ráno. Oni určitě spí.“
„No a co?“ pokrčil Carl rameny. „Nic jiného nemůžeme udělat. Dej mi jejich číslo a já jim zavolám.“
„Ne, nikam se volat nebude. Nech to na mně, já to vyřeším.“
„Copak jsem to na tobě nenechal? A podívej, jak to dopadlo!“
Poslední věta zněla drsněji, mnohem drsněji, než zamýšlel, ostatně hned viděl, že slova okamžitě pronikla její tenkou ochrannou
slupkou. Tohle je celý on. Jakmile začne být unavený a netrpělivý, reaguje nepřiměřeně.
To ovšem nic neměnilo na tom, že má pravdu. Před cestou se nejednou nabídl, že e-mailovou komunikaci převezme, aby předešli podobným nedorozuměním. Helene o tom jako obvykle nechtěla slyšet a ujistila ho, že má všechno pod kontrolou. On musí udělat jen jedno: uvolnit se a užívat si toho, že protentokrát nemusí na všechno dohlížet. A teď tu stojí bez klíčů od domu, v němž by měli nadcházející měsíc bydlet.
„Promiň, Helene!“ dodal a přistoupil k ní. „To mi jen ujelo, já to tak vůbec nemyslel.“
„Ne? Jak tedy?“
„Snad tak, že by bylo lepší, kdybychom… Nebo víš co? Hodíme to za hlavu. Nejspíš tak mluvím kvůli tomu, že na mě působí jet lag.“
„Oukej.“ Helene přikývla a otřela si oči.
„Pojď radši hledat ty klíče.“ Měl chuť ji obejmout, ale něco mu v tom zabránilo, takže jí nakonec jen položil ruku na rameno.
„Ale co když tu nebudou? Nemůžeme to tady bůhvíjak dlouho obcházet a hledat…“
„Samozřejmě že tu někde budou,“ řekl Carl. Ucítil, že mu v kapse vibruje mobil. „Nikdo si přece nevymění dům s někým z druhého konce světa, a přitom mu zapomene nechat klíče. Tohle se prostě nedělá.“ Zvedl jeden ze dvou květináčů s kaktusy, aby se podíval, jestli pod ním něco není. A bylo. „Podívej! Neříkal jsem to? Tady jsou!“ Klíče zvedl a mávl jimi. „Co by sis beze mě počala!“
„Tak to mi schválně řekni!“ zasmála se Helene a klíče si vzala. „Ale oni vážně napsali, že budou pod rohožkou. Jsem si tím jistá.“
„Zlato, nemůžeme to už nechat plavat? Vždyť se vlastně nic nestalo.“
„Já vím. Ale musíš uznat, že se nemá něco psát, když je to pak…“
„Helene, nevím, jak to máš s jet lagem ty, ale jestli nepůjdeme brzy dovnitř, tak tady usnu vestoje.“
„Promiň,“ řekla Helene a otočila se ke vchodu. „Víš, jsem hrozně…,“ povzdechla si, „… unavená.“
„Aspoň jsme na tom stejně,“ řekl. Zatímco Helene odemykala, opět využil příležitosti, vytáhl mobil a klikl na zprávu od Mirji. Na přijatelné úrovni nenacházím nic volného. Vypadá to, že nejlepší by byl Sanctuary Beach Resort o něco jižněji, směrem na Monterey. Momentálně jsou plní, ale od čtvrtka můžete mít apartmá s výhledem na oceán. Mám ho zarezervovat?
Do čtvrtka zbývaly čtyři dny, ale s tím nemohl nic dělat, a tak v okamžiku, kdy Helene otevřela dveře a vešla, odeslal: Ano.
„Já ti říkal, že to dobře dopadne,“ vykřikl Carl v okamžiku, kdy mu v dlani zavibrovala Mirjina odpověď.
Kolik nocí?
Pro začátek týden, odepsal a počkal na OK. Pak vzal zavazadla a přenesl je do domu.
Stačilo mu, aby udělal čtyři kroky do předsíně, a pomyslel si, že si Helene e-mail o klíčích nakonec přece jen nepřečetla špatně.
Fotky domu viděl předem, nebylo jich mnoho, nejvýš deset.
Než se Helene pustila do výměny, ukázala mu je na svém počítači, exteriér i interiér. Dům vypadal zvenku přesně tak, jak si ho pamatoval. Ani ho nenapadlo, že by se mohli ocitnout na nesprávném místě. Jenomže když se začal rozhlížet po interiéru, už o tom tak přesvědčený nebyl.
Půdorys stavby vypadal tak, jak si ho pamatoval z fotografií. Byla na něm stejná kuchyň, za níž se rozkládal prostorný obývací pokoj s krbem vzadu vpravo. Stejné prosklené dveře vedoucí na terasu s bazénem a k nekonečnému moři, které se táhlo až k obzoru.
Jenže tohle bylo jediné, co poznával. Zbytek si nevybavoval. Například zrcadla rozmístěná trochu náhodně na stěnách. Nebo pohovku. Na snímcích nějaká pohovka byla, ale vzpomínal si, že byla bílá, ne mátově zelená a vybledlá od slunce.
Podobné to bylo s obrazy. Pamatoval si je jako exkluzivní a vkusné. Dokonce se začal zajímat, od koho jsou, aby si případně nějaké pořídil. Tyhle vypadaly spíš tak, že je namaloval někdo, kdo se zúčastnil víkendového kurzu, v jehož ceně byl i stojan, štětce a barvy.
Nebo se záclonami s křiklavým vzorem, sušenými květinami a porcelánovými figurkami různých zvířat. Na žádné z fotek, které
viděl, se nic z toho neobjevilo. Alespoň si to nepamatoval. V době, kdy majitelé domu náhle souhlasili s výměnou a oni se museli rychle rozhodnout, se jistě plně věnoval akvizici realitní kanceláře Stern & Ljung. Ale i kdyby byl maximálně vystresovaný a zaneprázdněný, na tohle by zareagoval. A Helene jakbysmet. „Panebože, to je dobré! Miláčku, nemáš taky žízeň?“
Podíval se na Helene, která stála v kuchyni a právě dopíjela sklenici s vodou. Zdálo se mu, že se jí odlišnosti v zařízení domu nijak nedotýkají.
„Pojď si vypít sklenici, ať neomdlíš kvůli dehydrataci!“ řekla a napustila do sklenice znovu vodu. Přistoupil k ní a sklenici si vzal. „Jsi si jistá, že je voda z kohoutku nezávadná?“
Helene přikývla. „Prostě ji vypij, ano? A věř mi, že jestli ji někdo potřebuje, jsi to právě ty.“
Carl sklenici vypil a hned si uvědomil, že Helene má pravdu. Měl pocit, že mu tekutina zmizela v těle dřív, než mu stačila stéct do žaludku.
Helene mu natočila další sklenici. „Na, dej si ještě jednu!“
Poté, co vypil i tu, se mu rovnováha tekutin v těle konečně začala obnovovat. Problém spočíval možná právě v ní.
Odjakživa byl přecitlivělý. Náhlý pokles hladiny cukru v krvi stačil k tomu, aby se mu zhoršila nálada. Proto u sebe vždycky nosil sáček oříšků a hořké čokolády.
Na tuhle cestu si ho bůhvíproč nevzal. Tohle pro něj nebylo typické, dokonce natolik, že v letadle ztropil menší scénu. Při hledání obrátil příruční zavazadlo naruby, protože si byl jistý, že v něm sáček někde musí být.
Ale to už dávno hodil za hlavu, a kdyby si teď náhodou nevšiml otisku na okraji sklenice, z níž se právě napil, jeho úsměv by mohl být považován za alespoň upřímný pokus o dobrou náladu. Teď z něj vyšla jen grimasa.
„Co se děje?“ Helene se na něj podívala, jako by očekávala, že si najde nějaký důvod ke stížnosti.
Byla to rtěnka. Lesklá růžová rtěnka. „Nic,“ řekl Carl a zavrtěl hlavou. „To je v pořádku. Všechno je v pořádku.“ Celé to ještě
zhoršil fakt, že Helene neměla make-up a v životě by ji nenapadlo namalovat si rty na růžovo ve stylu osmdesátých let.
„Carle! Vidím na tobě, že se něco děje.“ Všimla si, že se dívá na sklenici, a pak ji podržela proti světlu. „Co to je? Rtěnka?“
Přikývl a pokrčil rameny. „Nic lepšího to asi nebude.“
„Fuj, to je hnus!“ ušklíbla se Helene a postavila sklenici do dřezu, jako by byla infekční. „Teď si vybavuju, že mi psali něco v tom smyslu, že tady už nějakou dobu nebyli, a že jakmile v domě nikdo není, uklízečky to začnou flákat.“
„Dobře,“ řekl Carl a otřel si hřbetem ruky ústa. „Tak tady to vidíš.“
„Co? Co tím myslíš?“
„Nic zvláštního. Jen že…,“ pokrčil rameny a současně přejel ukazováčkem po digestoři, „… člověk by měl být trochu opatrnější.“
Helene si za ním povzdechla. „Já věděla, že to takhle dopadne. Věděla jsem to!“
„Co jak dopadne? Co jsem udělal?“
„Přeháníš. Jako vždycky, když jde o úklid. Zahlédneš miniaturní smítko prachu, a hned tě popadne vztek.“
„Tohle?“ Carl natáhl ukazováček a podržel jí ho před očima. „Tomuhle říkáš miniaturní smítko?“ Čekal na nějakou reakci, ale žádné se nedočkal. Příliš pozdě si všiml, že na prstu nemá vůbec žádný prach. „Helene, promiň!“ povzdechl si. „Nemůžeme za tímhle vším udělat tlustou čáru a dát se radši trochu do kupy? Prostě jsem jen jel moc dlouho nadoraz, víc za tím není. Bude to skvělé, uvidíš.
Báječné, rozumíš?“
Helene přikývla, ale oči měla sklopené a její cukající dolní ret mu dával jasně najevo, že zcela vyčerpaný není jenom on.
„No tak…,“ pokračoval Carl a snažil se jí podívat do očí. „Pojď, vybalíme, než bude pozdě.“
„Já se jen snažila, aby to bylo co nejlepší, “ zavzlykala Helene. „Chápeš? Chtěla jsem, abychom byli sami a měli na sebe čas. Jen my dva, ty a já. Nikdo jiný. Žádní kolegové a přátelé, žádný hotelový personál, který se pořad vtírá a vyrušuje. Nic z toho, čeho jinak máme až moc. Co jsme si sice vybrali a máme to rádi, ale
zároveň to z nás – ze mě určitě – vysává energii. A to ani nemluvím o našem vztahu. Jestli po tomhle půlroce něco potřebujeme, tak je to právě tohle: načerpat energii. Proto tě prosím: můžeme to aspoň zkusit?“
„Samozřejmě že můžeme, Helene.“
„To myslíš vážně? Opravdu? Opravdu ti to můžu věřit?“
Vůbec nečekal, že ho Helene obejme, a trvalo mu několik vteřin, než ji k sobě také přivinul. Od jejich příjezdu se ho dotkla podruhé. Do tak těsného fyzického kontaktu se v posledních měsících vůbec nedostali. Už jen to, že mohl cítit její tělo na svém, pro něj byl zážitek. Začal totiž propadat pochybnostem, jestli to ještě někdy znovu zažije. Ale teď tu spolu stáli v objetí.
„Díky,“ řekla Helene po chvíli ticha a položila mu hlavu na hrudník. „Já vím, že tohle pro tebe může být trochu přes čáru. Děkuju ti, že se tak snažíš. Zítra dohlédnu na to, aby tu už žádné další sklenice umazané od rtěnky nebyly. Nebudeš muset hnout prstem, slibuju. Postarám se o to. Oukej?“
„Oukej,“ přikývl Carl. „Bude to skvělé. Jestli chceš, můžu taky pomoct. Smyslem toho všeho je, že budeme spolu.“
„Ale…?“ řekla Helene a vyprostila se z jeho objetí.
„Jaké ale?“
„Je za tím ještě něco, ne? Něco jiného.“
„Helene…“ Carl se odmlčel, hledal vhodná slova. „Nemůžu popřít, že bych raději bydlel v hotelu, kde bychom měli kompletní servis, restauraci a denně čisté ručníky. Ale tys to tak nechtěla, dobře, asi máš pravdu. Takhle je to pro nás nejspíš lepší.“
„Ale?“ zopakovala Helene s naléhavým pohledem.
„Já opravdu nevím, jak…“ Přistihl se, že uhnul očima. Přiměl se dívat znovu na ni. „Mám pocit, že… Neumím říct, co to přesně je. Kromě toho, že na tomhle domě něco není v pořádku.“
„Carle, ty jsi byl proti téhle výměně od první chvíle, co jsem…“
„Ne, o tu vůbec nejde,“ přerušil ji. „Jasně, majitelé tu nějakou dobu nebyli a uklízečky na dům kašlaly. Za to ti lidi nemůžou, to se může stát každému, i když nechápu, proč si nenajmou jinou úklidovou firmu. Ale to je jejich věc a mně do toho nic není. Jde
mi ale o ty fotky, o ty snímky, které jsi mi ukazovala. Pamatuješ si na ně? Ty, co ti přišly mailem.“
„Pamatuju. Co je s nimi?“
„Neodpovídají tady tomu.“ Máchl kolem sebe rukama.
„Jak to myslíš?“
„Tak, že jsme buď vstoupili do špatného domu, nebo jsou ty fotky několik let staré. Řekl bych, že minimálně deset let, možná dokonce ještě víc. Ledaže by ti lidi těsně před naším příjezdem vyměnili obrazy, položili na parkety starý ošlapaný koberec a přecpali to tady zrcadly a krámy z blešího trhu. Jestli to chceš slyšet, ty poslední dvě možnosti mi přijdou hodně zvláštní. A pokud se ukáže, že je to správný dům a že tady budeme opravdu bydlet, tak nás – ať už se na to podíváme z kterékoli strany – podvedli.“ Pokrčil rameny.
„Chtěl jsem říct napálili. Když si představím, že ti samí lidé jsou právě teď v našem domě, nemám z toho…“
„Moment,“ přerušila ho Helene a ustoupila od něj o další krok.
„Je tu snad ještě jedna možnost, ne?“
„Jaká?“
„Úplně jednoduché vysvětlení: že tě klame paměť. Že na těch fotkách, o kterých mluvíš, je přesně tohle, co tu vidíš. Mám-li být upřímná, už se na ně skoro nepamatuju.“
Carl zavrtěl hlavou. „Ne, ne, mě paměť neklame.“ Teď si byl konečně jistý. „Ty snímky si pamatuju přesně.“ Naprosto jistý. „Určitě je máš pořád v mailu, tak si je tam prostě najdi a podívej se na ně, jestli mi nevěříš!“
„Máš pravdu, měla bych je mít.“ Helene vytáhla mobil a začala prohledávat své e-maily. „Bylo to někdy v květnu, viď?“
„Ano.“
„Tady jsou,“ řekla Helene po chvíli procházení. „Myslel jsi tyhle?“
Carl si telefon vzal, klikl na jednu z fotografií a náhodně si přiblížil pár detailů. Po chvíli si uvědomil, že se v tom, o čem byl skálopevně přesvědčen, naprosto spletl. Snímek totiž zachycoval místnost, v níž se právě nacházeli, se stejnými porcelánovými figurkami, otřesnými obrazy a sušenými květinami.
Klikal na další fotografie a dopadlo to podobně.
Všechno na nich vypadalo úplně stejně jako ve skutečnosti. Zrcadla umístěná na nejpodivnějších místech, zelená pohovka a ošlapaný koberec přes celou podlahu. Zdálo se mu, že se shodují i nejmenší detaily.
Fotky jako by byly pořízeny právě nyní, ovšem e-mail nesl datum 5. května, byl tedy přesně tři měsíce starý. Tohle nemůžou být fotografie, které viděl předtím. Nebo snad ano? Že by si je opravdu špatně zapamatoval?
„Tak dobře,“ přikývl nakonec. Hlavně proto, že musel něco říct. „Asi máš pravdu. Nejspíš mě paměť opravdu klame.“ Ale ze všeho nejvíc potřeboval čas na přemýšlení. „Asi jsem se tenkrát nedíval moc pozorně.“ Ale ne teď. Bude to muset počkat. „Nevadí, když se tady trochu uklidí, určitě to bude vyhovovat.“
„To už jsi říkal, a ne jednou. Jde mi o to, jestli to myslíš vážně, nebo mi to říkáš jen proto, aby mi to nebylo líto.“
„Ne. Myslím to vážně. I když právě teď bych byl schopen říct a slíbit cokoli, jen abych si mohl jít lehnout!“
Helene se usmála a pohladila ho po tváři. „Carle, chápu, že jsi vyčerpaný. Za normálních okolností bys už spal víc než pět hodin.
Ale ještě chvíli s tím spánkem počkej, ano? Mám totiž pro tebe malé překvapení, které nemůže počkat.“
„Jaké?“
„Zlato, neboj se. Vím, že překvapení patří k věcem, které nesnášíš, ale tohle se ti bude líbit, slibuju. Věř mi a běž se posadit se na jedno z lehátek u bazénu. Hned přijdu, jen co to připravím!“
Carl chtěl něco říct, zeptat se, jestli by to nemohlo počkat do zítřka, až bude odpočatý a bude to schopen – ať už to bude cokoli –náležitě ocenit. Ale nakonec jen přikývl a vydal se z kuchyňské části přes přeplněný obývací pokoj k proskleným dveřím. Po cestě se snažil sám sebe přesvědčovat, že si to špatně pamatuje a že fotografie vypadaly přesně takhle. A že všechno je, jak má být.